Slovenská zrychlená jízda a české číslo 108

Na Slovensku šlo všechno tak rychle, že to v redakci působilo skoro jako zrychlený film. Během necelých dvou let se ukázalo, jak málo stačí, když má vláda pevnou většinu a jasný plán.

Už 8. února 2024 schválila slovenská Národní rada ve zkráceném řízení novelu trestního zákona č. 40/2024, která snížila tresty za část majetkové a hospodářské kriminality a zároveň k 20. březnu 2024 zrušila Úřad speciální prokuratury, klíčový nástroj v boji s korupcí ve vysoké politice. Podrobnosti této novely jsou dostupné ve slovenské sbírce zákonů.

V červnu 2024 následoval zákon o Slovenské televizi a rozhlase č. 157/2024, který přetavil RTVS na STVR. Veřejnoprávní televize a rozhlas se změnily v instituci, jejíž devítičlennou radu z velké části kontroluje vláda: většinu členů volí parlament, čtyři jmenuje ministerstvo kultury. Tato rada pak vybírá generálního ředitele a fakticky nastavuje tón hlavního zpravodajství.

Večerní Správy STVR z 21. června 2024 zachytily silný odpor opozice i kulturní obce, která konec RTVS označila za „černý den“ pro svobodu médií a demokracii. Mnoho Slováků si ten večer uvědomilo, že televize, kterou považovali za „svoji“, se v několika paragrafech proměnila v nástroj vlády.

Rok 2025 přidal další střípky do mozaiky. Slovenský parlament přijal zákon o mimovládních organizacích, který část opozice a občanského sektoru označuje jako „ruský zákon“, protože zpřísňuje režim pro neziskové organizace a jejich financování. V prosinci pak vládní koalice odhlasovala zrušení Úřadu na ochranu oznamovatelů, instituce chránící whistleblowery. Ústavní soud tento krok zatím pozastavil a zkoumá jeho soulad s ústavou, časová osa od 8. 2. 2024 do 9. 12. 2025 ale ukazuje, jak rychle se dají bezpečnostní pojistky odstřihnout.

Na tomto pozadí jsme se při pohledu na českou politiku nedívali jen na jména ministrů, ale hlavně na čísla. Prezident Petr Pavel jmenoval třetí vládu Andreje Babiše 15. prosince 2025. Opřela se o koalici ANO, SPD a Motoristů sobě s celkem 108 mandáty z 200. Poslanecká sněmovna jí 15. ledna 2026 vyslovila důvěru, znovu přesně 108 poslanců z 199 přítomných.

O pár dní později, 26. ledna 2026, kabinet schválil státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun a oznámil ho na tiskové konferenci po jednání vlády. A znovu, za tímto klíčovým rozhodnutím stála stejná většina.

Číslo 108 se tak stalo jádrem dnešní české politiky. Podle Ústavy ČR lze běžné zákony, po vetu prezidenta i nesouhlasu Senátu, prosadit nadpoloviční většinou všech poslanců, tedy 101 hlasy. Babišova koalice tak neovládá jen vládu, ale i hlasovací mechanismus, který většinu vet přejede jako tank, se sedmi hlasy v rezervě.

Část Čechů si přesto dál opakuje uklidňující mantru, že „Babiš je aspoň schopný manažer“, jako by styl řízení firmy automaticky zaručoval uměřenost v politice. V redakci proto vidíme méně „manažera“ a víc výkonný stroj. Otázka už podle nás nezní, jestli někdo těch 108 hlasů využije k přepsání pravidel, ale kde přesně začne opisovat slovenský manuál a právě tam se otevírá další část příběhu.

Když vláda ovládne obraz i úředníky

Slovenský příběh ukazuje, že se nezačíná u okrajových témat, ale u dvou nervových center moci: u obrazovky a u úřednického aparátu. Jakmile vláda ovládne obě, začne mít pod kontrolou nejen to, co lidé vidí, ale i to, co se pod povrchem skutečně děje.

Veřejnoprávní RTVS byla dlouho vnímána jako služba společnosti, ne konkrétní vládě. Zákon č. 157/2024 ji ale od 1. července 2024 rozpustil a vytvořil STVR. Rada nového Slovenského rozhlasu a televize má devět členů, většinu vybírá parlament a čtyři jmenuje ministerstvo kultury. Stejná rada pak určuje generálního ředitele, tedy člověka, který nastavuje tón zpravodajství.

Opozice i kulturní obec varovaly, že takto koncentrovaný vliv na veřejnoprávní média znamená krok zpět pro mediální pluralitu. Označení „černý den“ pro svobodu médií a demokracii se na Slovensku neobjevilo náhodou.

V Česku přišlo echo tohoto kroku brzy. Andrej Babiš 19. ledna 2025 v debatě pro CNN Prima News a v dalších rozhovorech prohlásil, že chce zrušit koncesionářské poplatky a „jedna z možností je spojit Český rozhlas a Českou televizi“, aby stát ušetřil. Přesná formulace „po vzoru Slovenska“ v dostupných přepisech nepadla, politický směr je ale podobný: sloučit dva pilíře veřejnoprávního vysílání pod jednu střechu.

Takový megamediální dům by závisel na jedné zásadní radě. Takzvaná malá mediální novela č. 225/2023, popsaná v české sbírce zákonů, rozdělila volbu členů rad ČT a ČRo mezi Sněmovnu a Senát a ztížila jejich okamžité ovládnutí jednou stranou. Je ale dobré si připomenout, že tato pojistka stojí „jen“ na běžném zákoně.

Koalice s 108 hlasy může kdykoli předložit nový mediální balík. V redakci si proto nikdo nedělá iluzi, že samotná konstrukce dvoustupňových rad zvládne trvalý nápor politické většiny, pokud se rozhodne jít tvrdě za svým.

Druhým pilířem moci je státní správa. Český služební zákon měl po letech personálních čistek odpolitizovat úřednický aparát a chránit odborníky před tím, aby je každá nová vláda měnila jako kancelářské židle. Programové prohlášení vlády Andreje Babiše z 5. ledna 2026 ale oznamuje záměr „efektivněji“ nastavit fungování státní správy a počítá s novelou zákona o státní službě.

Paralelně ve Sněmovně leží poslanecké návrhy nového zákona o státních zaměstnancích, které převádějí služební poměr na běžný pracovní vztah a výrazně usnadňují propouštění. Odborový svaz OSSOO v otevřeném dopise mluví o „nebezpečném diletantství“ a Transparency International varuje, že by takový krok ohrozil nezávislý výkon státní správy a otevřel prostor pro politický tlak na úředníky.

Jakmile vláda zvládne vyměnit jak ředitele veřejnoprávní televize, tak klíčové vedoucí úředníky podle politického klíče, začne ovládat obraz i realitu pod ním. A právě v tu chvíli se otevírá prostor i pro další, hlubší zásahy.

Slovenský model ukazuje, že podobně silná většina dokáže velmi rychle sáhnout i na trestní právo. Zákon č. 40/2024 vznikl ve zkráceném řízení a během šesti týdnů nejen snížil tresty za část hospodářské kriminality, ale také rozpustil Úřad speciální prokuratury a jeho agendu přesunul pod Generální prokuraturu. Česká ústava umožňuje i tak rozsáhlé změny schválit běžným zákonem, který po vetu prezidenta nebo Senátu projde znovu, pokud pro něj hlasuje alespoň 101 poslanců.

Koalice s 108 hlasy tak dokáže podobné balíky prosadit stejně snadno jako rozpočet se schodkem 310 miliard korun. Otázka proto zní, kdo a co ještě dokáže tuto vlnu brzdit, pokud se rozhodne zamířit přesně tam, kam už slovenská cesta jednou vedla.

Prezident jako zpomalovač. A kde leží poslední pojistka

Mnoho Čechů si dnes tiše říká: „Máme Petra Pavla, máme Senát, ti to zarazí.“ Logika Ústavy ČR ale vypadá jinak, než tuto naději naznačuje.

Prezident může podle čl. 50 běžný zákon vetovat a Senát smí návrh zamítnout nebo změnit. Poslanecká sněmovna však hlasuje znovu a pokud setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon stejně vstoupí v platnost. Praktická hranice proto neleží na Hradě, ale na čísle 101 hlasů.

Koalice ANO, SPD a Motoristů sobě dnes drží ve Sněmovně 108 křesel. Pokud se kolem běžného zákona semkne, zvládne přehlasovat prezidenta i Senát kdykoli. V redakci proto vnímáme prezidentovo pero a senátorské hlasování spíš jako časovou brzdu, ne jako neprůstřelnou barikádu.

Skutečná tvrdá bariéra vzniká až u ústavních zákonů. Ke změně Ústavy a základních pravidel hry potřebuje Sněmovna třípětinovou většinu všech poslanců, tedy 120 hlasů, a Senát třípětinovou většinu přítomných členů. Tady Babišova koalice naráží na strop: 108 mandátů jí samo o sobě nestačí a Senát po volbách 2024 dál ovládají strany bývalé vládní koalice, což symbolizuje i jeho předseda Miloš Vystrčil z ODS.

Ústavní většinu tedy současná vláda nezíská bez otevřeného obchodu s částí opozice. Problém ale spočívá jinde: k přepsání pravidel pro televizi, státní službu i trestní sazby žádnou změnu Ústavy nepotřebuje. U běžných zákonů jí číslo 108 poskytuje prakticky volné pole.

Poslední obranný val proto netvoří politici, ale občanská společnost. Slovensko to ukazuje na dvou klíčových paragrafech. Zákon č. 109/2025 zpřísnil režim pro neziskové organizace a zavedl povinné označování a hlášení financování, což kritici popisují jako „ruský model“ tlaku na občanské iniciativy.

O několik měsíců později poslanci vládní koalice odhlasovali zrušení Úřadu na ochranu oznamovatelů, instituce, která chránila lidi upozorňující na korupci. Ústavní soud tento krok zatím pozastavil a zkoumá jeho soulad s ústavou, ale směr je zřejmý: autoritářský tlak míří přímo na ty, kteří mají systém hlídat zezdola, na neziskovky, watchdogy a whistleblowery.

Česká vláda zatím podobné kroky nepropisuje do samostatných zákonů, tlak ale vzniká tiše přes rozpočet. Kabinet Andreje Babiše 26. ledna 2026 schválil státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun, což v praxi znamená další růst státního dluhu.

Dostupné podklady ministerstva financí zatím neobsahují detailní shrnutí dopadů na financování nevládních neziskových organizací, v redakci ale vnímáme nastavení priorit v rozpočtu jako politickou volbu, ne jako účetní zákonitost. Herečka a diplomatka Magda Vášáryová v rozhovorech varuje před ohrožením demokratického řádu a zdůrazňuje význam silné občanské společnosti a kultury jako jednoho z obranných valů.

Pokud tento val oslabí kombinace finančního tlaku a apatie, začne slovenský manuál fungovat i bez změny Ústavy. Slovenská zkušenost tak není věštba, ale podrobný návod, co dokáže politická většina s 108 hlasy, a iluzi „neškodné Babišovy vlády“ udržíme jen tak dlouho, dokud budeme chápat, kde ještě držíme pojistky a kde už běží čas proti nám.

Článek Slovenská zkušenost jako strašák pro Česko. Probudí nás z iluze neškodné Babišovy vlády? se nejdříve objevil na Kontext24.

Ulice není urna, ale ani kulisa

Jak se z demonstrace na Letné během hodin stal údajný „volební podvod“? Velmi rychle a hlavně velmi česky: jeden tábor mluvil o občanském tlaku, druhý o slabém mandátu ulice.

Podle webu Letná 2026 od Milionu chvilek šlo o akci proti oslabování obranyschopnosti, veřejnoprávních médií a dalších institucí, ne o volební akt. A protože ČSÚ u sněmovních voleb 3. a 4. října 2025 eviduje 8 253 316 voličů v seznamu, Zahradil mohl 250 tisíc demonstrantů snadno shodit jako malý zlomek. Právě tomu se říká legitimita ulice: síla veřejného tlaku, která nevzniká z volebního výsledku, ale z viditelné občanské mobilizace.

Jedna demonstrace stačila. Na sociálních sítích z ní jedni udělali důkaz, že společnost se ozvala, a druzí obrázek směšné menšiny.

V redakci jsme nad stejným letenským rámem viděli tentýž rozpor: organizátoři nabízeli občanské varování, odpůrci prostou kalkulačku. Stejný dav tak během hodin žil ve dvou protikladných realitách, což tenhle spor okamžitě vyhnalo z věcné roviny do symbolické.

Číslo 3,03 procenta zní tvrdě. Ještě tvrději pak působí Zahradilův dovětek o jednom mandátu. Jenže právě tady se nejchytlavější argument láme: mandát není nálada na náměstí, ale poslanecké křeslo, které systém přidělí až po volebním přepočtu.

V redakci proto tuhle větu čteme jako rétorickou zkratku, ne jako skutečný volební verdikt. Jenže právě proti téhle matematické zkratce přišla ještě ostřejší nálepka.

Zkratka o podvodu míří jinam

Výraz volební podvod zní jako siréna. Drobil jím ale nenaznačoval zmanipulované urny ani falšování hlasů.

Narážel na to, že volební zákon nastavuje hranici 5 procent pro samostatnou stranu, 8 procent pro dvoučlennou koalici a 11 procent pro koalici tří a více subjektů. A právě SPD před volbami oznámila kandidaturu se Svobodnými, Trikolorou a PRO na kandidátce SPD, což odpůrci čtou jako obcházení vyššího koaličního prahu.

Klíčový pojem zní volební práh. To je minimální procento hlasů, které subjekt potřebuje, aby vůbec vstoupil do dělení křesel. A druhý pojem zní nepřiznaná koalice neboli pseudokoalice: několik stran nejde do voleb jako formální koalice, ale schová se pod kandidátku jedné z nich.

Právě na tuhle politickou konstrukci Drobil mířil. Nešlo tedy o útok na sčítání hlasů, ale o útok na způsob, jakým se část opozice pokusila vyhnout přísnějším pravidlům.

Bez tohohle překladu celá věta mate. Běžný čtenář si pod „volebním podvodem“ představí nelegální volby, jenže veřejně dohledatelný spor míří jinam. Krajský soud v Brně uvedl, že kandidátní listina SPD v Jihomoravském kraji není koaliční kandidátní listinou.

V redakci proto tenhle výrok překládáme do normální češtiny takto: politici se hádají o výklad volebního práva, ne o poctivost voleb. Až potom dává smysl vrátit se k tomu, co Letná vlastně byla.

Letná pořád pálí víc než čísla

Letná totiž žádné mandáty nerozdělovala. Mandát vzniká až z volebního výsledku a konkrétní jména pak posouvá preferenční hlas, tedy kroužek pro vybraného kandidáta na kandidátce. Demonstrace neprobíhá v okrscích a nepřepočítává se na křesla.

Podle materiálů Milionu chvilek k Letné šlo o obranu demokracie, institucí a médií. Další výzva mluvila o 410 obecních akcích a občanská iniciativa Stojíme za prezidentem o asi 770 tisících podpisech.

Když tedy odložíme jedovaté formulace, zůstane mnohem zajímavější otázka: proč právě Letná v české politice pořád tak pálí.

Ve hře nejsou ega, ale stejný volič

Pálí proto, že nejde o louku bez paměti. Milion chvilek ji ani letos nerámoval jen jako akci „za prezidenta“, ale jako součást širší obrany demokratických institucí a veřejnoprávních médií. Kdo tenhle rámec vynechá, z protestu udělá pouhou kulisu a zamlčí jeho deklarovaný cíl.

V redakci právě tady vidíme hlavní zkreslení celé přestřelky: spor se tváří jako hádka o počty, ale ve skutečnosti se vede o význam symbolu.

Letná navíc nese starou stopu roku 2019. Už tehdy se z ní stal orientační bod českého protestu, který Milion chvilek ve svém příběhu uvádí jako klíčový symbol, zatímco odhady účasti se lišily mezi policií a organizátory. Zpráva o listopadové Letné 2019 připomíná asi 250 tisíc podle policie a 300 tisíc podle svolavatelů. Každý další spor o Letnou proto automaticky sahá i do starších kulturních a politických příkopů.

A právě proto dnešní hádka nepůsobí jako souboj dvou ješitností. ODS zvolila Pavla Drobila místopředsedou 18. ledna 2026 a Motoristé sobě uvádějí Jana Zahradila od března 2025 jako experta na zahraniční politiku.

V redakci proto ten střet čteme jako širší zápas o stejného pravicového a protestního voliče, kterého jedni oslovují přes instituce a druzí přes pohrdání „ulicí“. Tahle přestřelka tedy neukazuje dvě uražená ega, ale závod ODS a Motoristů o to, kdo si hlasitěji přivlastní stejné rozhněvané publikum.

Článek Ostrá slova o volebním podvodu. Politici si opět vjeli do vlasů, záminku byla demonstrace na Letné se nejdříve objevil na Kontext24.

Slovenská zrychlená jízda a české číslo 108

Na Slovensku šlo všechno tak rychle, že to v redakci působilo skoro jako zrychlený film. Během necelých dvou let se ukázalo, jak málo stačí, když má vláda pevnou většinu a jasný plán.

Už 8. února 2024 schválila slovenská Národní rada ve zkráceném řízení novelu trestního zákona č. 40/2024, která snížila tresty za část majetkové a hospodářské kriminality a zároveň k 20. březnu 2024 zrušila Úřad speciální prokuratury, klíčový nástroj v boji s korupcí ve vysoké politice. Podrobnosti této novely jsou dostupné ve slovenské sbírce zákonů.

V červnu 2024 následoval zákon o Slovenské televizi a rozhlase č. 157/2024, který přetavil RTVS na STVR. Veřejnoprávní televize a rozhlas se změnily v instituci, jejíž devítičlennou radu z velké části kontroluje vláda: většinu členů volí parlament, čtyři jmenuje ministerstvo kultury. Tato rada pak vybírá generálního ředitele a fakticky nastavuje tón hlavního zpravodajství.

Večerní Správy STVR z 21. června 2024 zachytily silný odpor opozice i kulturní obce, která konec RTVS označila za „černý den“ pro svobodu médií a demokracii. Mnoho Slováků si ten večer uvědomilo, že televize, kterou považovali za „svoji“, se v několika paragrafech proměnila v nástroj vlády.

Rok 2025 přidal další kameny do mozaiky. Slovenský parlament přijal zákon o mimovládních organizacích, který část opozice a občanského sektoru označuje jako „ruský zákon“, protože zpřísňuje režim pro neziskové organizace a jejich financování. V prosinci pak vládní koalice odhlasovala zrušení Úřadu na ochranu oznamovatelů, instituce chránící whistleblowery. Ústavní soud tento krok zatím pozastavil a zkoumá jeho soulad s ústavou, časová osa od 8. 2. 2024 do 9. 12. 2025 ale ukazuje, jak rychle se dají bezpečnostní pojistky odstřihnout.

Na tomto pozadí jsme se při pohledu na českou politiku nedívali jen na jména ministrů, ale hlavně na čísla. Prezident Petr Pavel jmenoval třetí vládu Andreje Babiše 15. prosince 2025. Opřela se o koalici ANO, SPD a Motoristů sobě s celkem 108 mandáty z 200. Poslanecká sněmovna jí 15. ledna 2026 vyslovila důvěru, znovu přesně 108 poslanců z 199 přítomných.

O pár dní později, 26. ledna 2026, kabinet schválil státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun a oznámil ho na tiskové konferenci po jednání vlády. A znovu, za tímto klíčovým rozhodnutím stála stejná většina.

Číslo 108 se tak stalo jádrem dnešní české politiky. Podle Ústavy ČR lze běžné zákony, po vetu prezidenta i nesouhlasu Senátu, prosadit nadpoloviční většinou všech poslanců, tedy 101 hlasy. Babišova koalice tak neovládá jen vládu, ale i hlasovací mechanismus, který většinu vet přejede jako tank, se sedmi hlasy v rezervě.

Část Čechů si přesto dál opakuje uklidňující mantru, že „Babiš je aspoň schopný manažer“, jako by styl řízení firmy automaticky zaručoval uměřenost v politice. Zdá se tak být „manažer“ a víc výkonný stroj. Otázka už podle nás nezní, jestli někdo těch 108 hlasů využije k přepsání pravidel, ale kde přesně začne opisovat slovenský manuál a právě tam se otevírá další část příběhu.

Když vláda ovládne obraz i úředníky

Slovenský příběh ukazuje, že se nezačíná u okrajových témat, ale u dvou nervových center moci: u obrazovky a u úřednického aparátu. Jakmile vláda ovládne obě, začne mít pod kontrolou nejen to, co lidé vidí, ale i to, co se pod povrchem skutečně děje.

Veřejnoprávní RTVS byla dlouho vnímána jako služba společnosti, ne konkrétní vládě. Zákon č. 157/2024 ji ale od 1. července 2024 rozpustil a vytvořil STVR. Rada nového Slovenského rozhlasu a televize má devět členů, většinu vybírá parlament a čtyři jmenuje ministerstvo kultury. Stejná rada pak určuje generálního ředitele, tedy člověka, který nastavuje tón zpravodajství.

Opozice i kulturní obec varovaly, že takto koncentrovaný vliv na veřejnoprávní média znamená krok zpět pro mediální pluralitu. Označení „černý den“ pro svobodu médií a demokracii se na Slovensku neobjevilo náhodou.

V Česku přišlo echo tohoto kroku brzy. Andrej Babiš 19. ledna 2025 v debatě pro CNN Prima News a v dalších rozhovorech prohlásil, že chce zrušit koncesionářské poplatky a „jedna z možností je spojit Český rozhlas a Českou televizi“, aby stát ušetřil. Přesná formulace „po vzoru Slovenska“ v dostupných přepisech nepadla, politický směr je ale podobný: sloučit dva pilíře veřejnoprávního vysílání pod jednu střechu.

Takový megamediální dům by závisel na jedné zásadní radě. Takzvaná malá mediální novela č. 225/2023, popsaná v české sbírce zákonů, rozdělila volbu členů rad ČT a ČRo mezi Sněmovnu a Senát a ztížila jejich okamžité ovládnutí jednou stranou. Je ale dobré si připomenout, že tato pojistka stojí „jen“ na běžném zákoně.

Koalice s 108 hlasy může kdykoli předložit nový mediální balík. V redakci si proto nikdo nedělá iluzi, že samotná konstrukce dvoustupňových rad zvládne trvalý nápor politické většiny, pokud se rozhodne jít tvrdě za svým.

Druhým pilířem moci je státní správa. Český služební zákon měl po letech personálních čistek odpolitizovat úřednický aparát a chránit odborníky před tím, aby je každá nová vláda měnila jako kancelářské židle. Programové prohlášení vlády Andreje Babiše z 5. ledna 2026 ale oznamuje záměr „efektivněji“ nastavit fungování státní správy a počítá s novelou zákona o státní službě.

Paralelně ve Sněmovně leží poslanecké návrhy nového zákona o státních zaměstnancích, které převádějí služební poměr na běžný pracovní vztah a výrazně usnadňují propouštění. Odborový svaz OSSOO v otevřeném dopise mluví o „nebezpečném diletantství“ a Transparency International varuje, že by takový krok ohrozil nezávislý výkon státní správy a otevřel prostor pro politický tlak na úředníky.

Jakmile vláda zvládne vyměnit jak ředitele veřejnoprávní televize, tak klíčové vedoucí úředníky podle politického klíče, začne ovládat obraz i realitu pod ním. A právě v tu chvíli se otevírá prostor i pro další, hlubší zásahy.

Slovenský model ukazuje, že podobně silná většina dokáže velmi rychle sáhnout i na trestní právo. Zákon č. 40/2024 vznikl ve zkráceném řízení a během šesti týdnů nejen snížil tresty za část hospodářské kriminality, ale také rozpustil Úřad speciální prokuratury a jeho agendu přesunul pod Generální prokuraturu. Česká ústava umožňuje i tak rozsáhlé změny schválit běžným zákonem, který po vetu prezidenta nebo Senátu projde znovu, pokud pro něj hlasuje alespoň 101 poslanců.

Koalice s 108 hlasy tak dokáže podobné balíky prosadit stejně snadno jako rozpočet se schodkem 310 miliard korun. Otázka proto zní, kdo a co ještě dokáže tuto vlnu brzdit, pokud se rozhodne zamířit přesně tam, kam už slovenská cesta jednou vedla.

Prezident jako zpomalovač. A kde leží poslední pojistka

Mnoho Čechů si dnes tiše říká: „Máme Petra Pavla, máme Senát, ti to zarazí.“ Logika Ústavy ČR ale vypadá jinak, než tuto naději naznačuje.

Prezident může podle čl. 50 běžný zákon vetovat a Senát smí návrh zamítnout nebo změnit. Poslanecká sněmovna však hlasuje znovu a pokud setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon stejně vstoupí v platnost. Praktická hranice proto neleží na Hradě, ale na čísle 101 hlasů.

Koalice ANO, SPD a Motoristů sobě dnes drží ve Sněmovně 108 křesel. Pokud se kolem běžného zákona semkne, zvládne přehlasovat prezidenta i Senát kdykoli. V redakci proto vnímáme prezidentovo pero a senátorské hlasování spíš jako časovou brzdu, ne jako neprůstřelnou barikádu.

Skutečná tvrdá bariéra vzniká až u ústavních zákonů. Ke změně Ústavy a základních pravidel hry potřebuje Sněmovna třípětinovou většinu všech poslanců, tedy 120 hlasů, a Senát třípětinovou většinu přítomných členů. Tady Babišova koalice naráží na strop: 108 mandátů jí samo o sobě nestačí a Senát po volbách 2024 dál ovládají strany bývalé vládní koalice, což symbolizuje i jeho předseda Miloš Vystrčil z ODS.

Ústavní většinu tedy současná vláda nezíská bez otevřeného obchodu s částí opozice. Problém ale spočívá jinde: k přepsání pravidel pro televizi, státní službu i trestní sazby žádnou změnu Ústavy nepotřebuje. U běžných zákonů jí číslo 108 poskytuje prakticky volné pole.

Poslední obranný val proto netvoří politici, ale občanská společnost. Slovensko to ukazuje na dvou klíčových paragrafech. Zákon č. 109/2025 zpřísnil režim pro neziskové organizace a zavedl povinné označování a hlášení financování, což kritici popisují jako „ruský model“ tlaku na občanské iniciativy.

O několik měsíců později poslanci vládní koalice odhlasovali zrušení Úřadu na ochranu oznamovatelů, instituce, která chránila lidi upozorňující na korupci. Ústavní soud tento krok zatím pozastavil a zkoumá jeho soulad s ústavou, ale směr je zřejmý: autoritářský tlak míří přímo na ty, kteří mají systém hlídat zezdola, na neziskovky, watchdogy a whistleblowery.

Česká vláda zatím podobné kroky nepropisuje do samostatných zákonů, tlak ale vzniká tiše přes rozpočet. Kabinet Andreje Babiše 26. ledna 2026 schválil státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun, což v praxi znamená další růst státního dluhu.

Dostupné podklady ministerstva financí zatím neobsahují detailní shrnutí dopadů na financování nevládních neziskových organizací, v redakci ale vnímáme nastavení priorit v rozpočtu jako politickou volbu, ne jako účetní zákonitost. Herečka a diplomatka Magda Vášáryová v rozhovorech varuje před ohrožením demokratického řádu a zdůrazňuje význam silné občanské společnosti a kultury jako jednoho z obranných valů.

Pokud tento val oslabí kombinace finančního tlaku a apatie, začne slovenský manuál fungovat i bez změny Ústavy. Slovenská zkušenost tak není věštba, ale podrobný návod, co dokáže politická většina s 108 hlasy, a iluzi „neškodné Babišovy vlády“ udržíme jen tak dlouho, dokud budeme chápat, kde ještě držíme pojistky a kde už běží čas proti nám.

Článek Slovenská zkušenost jako strašák pro Česko. Probudí nás z iluze neškodné Babišovy vlády? se nejdříve objevil na Kontext24.