Slovenská zrychlená jízda a české číslo 108

Na Slovensku šlo všechno tak rychle, že to v redakci působilo skoro jako zrychlený film. Během necelých dvou let se ukázalo, jak málo stačí, když má vláda pevnou většinu a jasný plán.

Už 8. února 2024 schválila slovenská Národní rada ve zkráceném řízení novelu trestního zákona č. 40/2024, která snížila tresty za část majetkové a hospodářské kriminality a zároveň k 20. březnu 2024 zrušila Úřad speciální prokuratury, klíčový nástroj v boji s korupcí ve vysoké politice. Podrobnosti této novely jsou dostupné ve slovenské sbírce zákonů.

V červnu 2024 následoval zákon o Slovenské televizi a rozhlase č. 157/2024, který přetavil RTVS na STVR. Veřejnoprávní televize a rozhlas se změnily v instituci, jejíž devítičlennou radu z velké části kontroluje vláda: většinu členů volí parlament, čtyři jmenuje ministerstvo kultury. Tato rada pak vybírá generálního ředitele a fakticky nastavuje tón hlavního zpravodajství.

Večerní Správy STVR z 21. června 2024 zachytily silný odpor opozice i kulturní obce, která konec RTVS označila za „černý den“ pro svobodu médií a demokracii. Mnoho Slováků si ten večer uvědomilo, že televize, kterou považovali za „svoji“, se v několika paragrafech proměnila v nástroj vlády.

Rok 2025 přidal další střípky do mozaiky. Slovenský parlament přijal zákon o mimovládních organizacích, který část opozice a občanského sektoru označuje jako „ruský zákon“, protože zpřísňuje režim pro neziskové organizace a jejich financování. V prosinci pak vládní koalice odhlasovala zrušení Úřadu na ochranu oznamovatelů, instituce chránící whistleblowery. Ústavní soud tento krok zatím pozastavil a zkoumá jeho soulad s ústavou, časová osa od 8. 2. 2024 do 9. 12. 2025 ale ukazuje, jak rychle se dají bezpečnostní pojistky odstřihnout.

Na tomto pozadí jsme se při pohledu na českou politiku nedívali jen na jména ministrů, ale hlavně na čísla. Prezident Petr Pavel jmenoval třetí vládu Andreje Babiše 15. prosince 2025. Opřela se o koalici ANO, SPD a Motoristů sobě s celkem 108 mandáty z 200. Poslanecká sněmovna jí 15. ledna 2026 vyslovila důvěru, znovu přesně 108 poslanců z 199 přítomných.

O pár dní později, 26. ledna 2026, kabinet schválil státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun a oznámil ho na tiskové konferenci po jednání vlády. A znovu, za tímto klíčovým rozhodnutím stála stejná většina.

Číslo 108 se tak stalo jádrem dnešní české politiky. Podle Ústavy ČR lze běžné zákony, po vetu prezidenta i nesouhlasu Senátu, prosadit nadpoloviční většinou všech poslanců, tedy 101 hlasy. Babišova koalice tak neovládá jen vládu, ale i hlasovací mechanismus, který většinu vet přejede jako tank, se sedmi hlasy v rezervě.

Část Čechů si přesto dál opakuje uklidňující mantru, že „Babiš je aspoň schopný manažer“, jako by styl řízení firmy automaticky zaručoval uměřenost v politice. V redakci proto vidíme méně „manažera“ a víc výkonný stroj. Otázka už podle nás nezní, jestli někdo těch 108 hlasů využije k přepsání pravidel, ale kde přesně začne opisovat slovenský manuál a právě tam se otevírá další část příběhu.

Když vláda ovládne obraz i úředníky

Slovenský příběh ukazuje, že se nezačíná u okrajových témat, ale u dvou nervových center moci: u obrazovky a u úřednického aparátu. Jakmile vláda ovládne obě, začne mít pod kontrolou nejen to, co lidé vidí, ale i to, co se pod povrchem skutečně děje.

Veřejnoprávní RTVS byla dlouho vnímána jako služba společnosti, ne konkrétní vládě. Zákon č. 157/2024 ji ale od 1. července 2024 rozpustil a vytvořil STVR. Rada nového Slovenského rozhlasu a televize má devět členů, většinu vybírá parlament a čtyři jmenuje ministerstvo kultury. Stejná rada pak určuje generálního ředitele, tedy člověka, který nastavuje tón zpravodajství.

Opozice i kulturní obec varovaly, že takto koncentrovaný vliv na veřejnoprávní média znamená krok zpět pro mediální pluralitu. Označení „černý den“ pro svobodu médií a demokracii se na Slovensku neobjevilo náhodou.

V Česku přišlo echo tohoto kroku brzy. Andrej Babiš 19. ledna 2025 v debatě pro CNN Prima News a v dalších rozhovorech prohlásil, že chce zrušit koncesionářské poplatky a „jedna z možností je spojit Český rozhlas a Českou televizi“, aby stát ušetřil. Přesná formulace „po vzoru Slovenska“ v dostupných přepisech nepadla, politický směr je ale podobný: sloučit dva pilíře veřejnoprávního vysílání pod jednu střechu.

Takový megamediální dům by závisel na jedné zásadní radě. Takzvaná malá mediální novela č. 225/2023, popsaná v české sbírce zákonů, rozdělila volbu členů rad ČT a ČRo mezi Sněmovnu a Senát a ztížila jejich okamžité ovládnutí jednou stranou. Je ale dobré si připomenout, že tato pojistka stojí „jen“ na běžném zákoně.

Koalice s 108 hlasy může kdykoli předložit nový mediální balík. V redakci si proto nikdo nedělá iluzi, že samotná konstrukce dvoustupňových rad zvládne trvalý nápor politické většiny, pokud se rozhodne jít tvrdě za svým.

Druhým pilířem moci je státní správa. Český služební zákon měl po letech personálních čistek odpolitizovat úřednický aparát a chránit odborníky před tím, aby je každá nová vláda měnila jako kancelářské židle. Programové prohlášení vlády Andreje Babiše z 5. ledna 2026 ale oznamuje záměr „efektivněji“ nastavit fungování státní správy a počítá s novelou zákona o státní službě.

Paralelně ve Sněmovně leží poslanecké návrhy nového zákona o státních zaměstnancích, které převádějí služební poměr na běžný pracovní vztah a výrazně usnadňují propouštění. Odborový svaz OSSOO v otevřeném dopise mluví o „nebezpečném diletantství“ a Transparency International varuje, že by takový krok ohrozil nezávislý výkon státní správy a otevřel prostor pro politický tlak na úředníky.

Jakmile vláda zvládne vyměnit jak ředitele veřejnoprávní televize, tak klíčové vedoucí úředníky podle politického klíče, začne ovládat obraz i realitu pod ním. A právě v tu chvíli se otevírá prostor i pro další, hlubší zásahy.

Slovenský model ukazuje, že podobně silná většina dokáže velmi rychle sáhnout i na trestní právo. Zákon č. 40/2024 vznikl ve zkráceném řízení a během šesti týdnů nejen snížil tresty za část hospodářské kriminality, ale také rozpustil Úřad speciální prokuratury a jeho agendu přesunul pod Generální prokuraturu. Česká ústava umožňuje i tak rozsáhlé změny schválit běžným zákonem, který po vetu prezidenta nebo Senátu projde znovu, pokud pro něj hlasuje alespoň 101 poslanců.

Koalice s 108 hlasy tak dokáže podobné balíky prosadit stejně snadno jako rozpočet se schodkem 310 miliard korun. Otázka proto zní, kdo a co ještě dokáže tuto vlnu brzdit, pokud se rozhodne zamířit přesně tam, kam už slovenská cesta jednou vedla.

Prezident jako zpomalovač. A kde leží poslední pojistka

Mnoho Čechů si dnes tiše říká: „Máme Petra Pavla, máme Senát, ti to zarazí.“ Logika Ústavy ČR ale vypadá jinak, než tuto naději naznačuje.

Prezident může podle čl. 50 běžný zákon vetovat a Senát smí návrh zamítnout nebo změnit. Poslanecká sněmovna však hlasuje znovu a pokud setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon stejně vstoupí v platnost. Praktická hranice proto neleží na Hradě, ale na čísle 101 hlasů.

Koalice ANO, SPD a Motoristů sobě dnes drží ve Sněmovně 108 křesel. Pokud se kolem běžného zákona semkne, zvládne přehlasovat prezidenta i Senát kdykoli. V redakci proto vnímáme prezidentovo pero a senátorské hlasování spíš jako časovou brzdu, ne jako neprůstřelnou barikádu.

Skutečná tvrdá bariéra vzniká až u ústavních zákonů. Ke změně Ústavy a základních pravidel hry potřebuje Sněmovna třípětinovou většinu všech poslanců, tedy 120 hlasů, a Senát třípětinovou většinu přítomných členů. Tady Babišova koalice naráží na strop: 108 mandátů jí samo o sobě nestačí a Senát po volbách 2024 dál ovládají strany bývalé vládní koalice, což symbolizuje i jeho předseda Miloš Vystrčil z ODS.

Ústavní většinu tedy současná vláda nezíská bez otevřeného obchodu s částí opozice. Problém ale spočívá jinde: k přepsání pravidel pro televizi, státní službu i trestní sazby žádnou změnu Ústavy nepotřebuje. U běžných zákonů jí číslo 108 poskytuje prakticky volné pole.

Poslední obranný val proto netvoří politici, ale občanská společnost. Slovensko to ukazuje na dvou klíčových paragrafech. Zákon č. 109/2025 zpřísnil režim pro neziskové organizace a zavedl povinné označování a hlášení financování, což kritici popisují jako „ruský model“ tlaku na občanské iniciativy.

O několik měsíců později poslanci vládní koalice odhlasovali zrušení Úřadu na ochranu oznamovatelů, instituce, která chránila lidi upozorňující na korupci. Ústavní soud tento krok zatím pozastavil a zkoumá jeho soulad s ústavou, ale směr je zřejmý: autoritářský tlak míří přímo na ty, kteří mají systém hlídat zezdola, na neziskovky, watchdogy a whistleblowery.

Česká vláda zatím podobné kroky nepropisuje do samostatných zákonů, tlak ale vzniká tiše přes rozpočet. Kabinet Andreje Babiše 26. ledna 2026 schválil státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun, což v praxi znamená další růst státního dluhu.

Dostupné podklady ministerstva financí zatím neobsahují detailní shrnutí dopadů na financování nevládních neziskových organizací, v redakci ale vnímáme nastavení priorit v rozpočtu jako politickou volbu, ne jako účetní zákonitost. Herečka a diplomatka Magda Vášáryová v rozhovorech varuje před ohrožením demokratického řádu a zdůrazňuje význam silné občanské společnosti a kultury jako jednoho z obranných valů.

Pokud tento val oslabí kombinace finančního tlaku a apatie, začne slovenský manuál fungovat i bez změny Ústavy. Slovenská zkušenost tak není věštba, ale podrobný návod, co dokáže politická většina s 108 hlasy, a iluzi „neškodné Babišovy vlády“ udržíme jen tak dlouho, dokud budeme chápat, kde ještě držíme pojistky a kde už běží čas proti nám.

Článek Slovenská zkušenost jako strašák pro Česko. Probudí nás z iluze neškodné Babišovy vlády? se nejdříve objevil na Kontext24.

Anonymita, která neskrývá nic

Hradní tisková zpráva jména skryla, ale příběhy popsala natolik konkrétně, že jejich protagonisty neochrání. Máme dost na to, abychom se cítili informovaní, ale ne dost na to, aby kdokoli mohl rozhodnutí skutečně přezkoumat. Když Hrad otevřeně informuje o patnáctiměsíčním dítěti a onkologické diagnóze, ale nedovolí ověřit, jak k rozhodnutí dospěl, není to sdělení — je to transparentnost jako kulisa před reálnou neprůhledností.

Milost není velkorysost. Je to záplata.

Prezidentská milost podle čl. 62 Ústavy neruší rozsudek, nemění výrok o vině — zasahuje jen do výkonu trestu. Existuje právě proto, že žádný právní systém nedokáže pamatovat na situace, kdy by mechanická aplikace zákona vedla k výsledku, který zdravý rozum odmítá přijmout. Čtyři červencové příběhy jsou přesně tímto druhem selhání systému: trest by nedopadl na pachatele, ale na patnáctiměsíční dítě, na sedm sourozenců, na ženu v onkologické léčbě, na rodinu bez střechy nad hlavou. Milost je záplata na místo, kde zákon a lidskost přestaly táhnout za jeden provaz — a záplata říká víc o díře než o tom, kdo ji zašívá.

Sedmnáct z tisíce třista. Je to málo, nebo dost?

Sedmnáct milostí z více než 1 300 žádostí — to je číslo, které Hrad prezentuje jako zodpovědnou střídmost. Jenže zodpovědná střídmost a neprůhledná střídmost nejsou totéž. Buď Pavel odmítl 1283 žádostí proto, že skutečně nesplňovaly humanitární kritéria — a to by bylo legitimní a obhajitelné. Nebo je odmítl z důvodů, které veřejnost nikdy neověří, protože Hrad neposkytuje ani anonymizovaná odůvodnění zamítnutí. Diskrétnost pravomoci by neměla být záminkou k tomu, aby nikdo nemohl posoudit, jestli je ta záplata šitá správně.

Zákaz řízení zůstal. A to něco říká.

Jeden detail z červencových rozhodnutí stojí za komentář víc než celková čísla: u dvou žen Pavel prominul zbytek nepodmíněného trestu, ale zákaz řízení ponechal v platnosti. Je to drobnost, ale výmluvná — říká, že prezident neodpouštěl paušálně a za výběrem stálo skutečné uvažování o tom, která část trestu je humanitárně neúnosná. Tohle je typ rozlišování, který dělá z milosti smysluplný nástroj místo politického gesta. Problém není v tom, jak Pavel rozhodoval — problém je v tom, že o tom informoval způsobem, který anonymitu slibuje, ale nezaručuje.

Článek Pavlovy milosti jsou obklopeny anonymitou, která nabízí víc otázek než odpovědí. Proč takové divadlo? se nejdříve objevil na Kontext24.

Stopka v televizi a internet jen pokrčil rameny

Česká televize mluví o předběžném zákazu televizního vysílání — ne o zákazu díla jako takového. Sbormistr přitom na legálních online platformách pro české diváky dál visí. Divák, který „zakázaný“ film chce vidět, tedy nemusí nikam do pochybných zákoutí webu — stačí předplatné, které pravděpodobně už má. Tohle je nejstručnější komentář k tomu, co slovo „zákaz“ v roce streamingových platforem vlastně znamená: symbolická stopka na jednom kanálu, zatímco ostatní jedou dál.

A přece se debata točí kolem velkého slova „zakázali“. Proč? Protože „ČT nesmí vysílat, Netflix může“ je podstatně méně vzrušující titulek než „soud zakázal film“. Skandalizace je jednodušší než přesnost — a přesnost se nevyplácí v době, kdy o dosahu článku rozhodují první tři slova nadpisu.

Dočasná stopka není rozsudek — a rozdíl je propastný

Žádný konečný verdikt nepadl. Předběžné opatření je ze své podstaty dočasné — soud jím zatímně upravuje situaci, dokud nerozhodne ve věci samé. Kdo celou kauzu líčí jako definitivní konec díla, předbíhá soudy a šíří mnohem dramatičtější obraz, než realita ospravedlňuje. Stopka může být za rok zrušena, potvrzena nebo nahrazena úplně jiným rozhodnutím.

Je to nepříjemná, ale důležitá nuance: mezi „soud zastavil vysílání“ a „soud zakázal film“ leží celý právní vesmír. První věta popisuje dočasné opatření v jednom distribučním okně. Druhá věta navozuje dojem trvalého zásahu do existence díla. A právě tenhle posun — od přesného k dramatickému — je způsob, jakým se z rutinního právního sporu stává kulturní válka.

Není to cenzura. Je to střet dvou práv.

Sbormistr vyrůstá z podhoubí kauzy Bambini di Praga, ale tvůrci záměrně vytvořili fiktivní příběh. Právě tahle fiktivní vrstva otevírá legitimní, nikoli cenzurní otázku: kde končí svoboda uměleckého zpracování a kde začíná ochrana osobnosti konkrétního člověka, který se v příběhu pozná? Nejde o stát, který zakazuje nepohodlné umění. Jde o soukromoprávní spor mezi právem na důstojnost a právem na distribuci — a to je podstatný rozdíl, který se v titulcích o „zákazu“ ztrácí.

Označit tenhle spor za cenzuru je pohodlné, ale nepoctivé. Cenzura předpokládá mocenský zájem státu umlčet nepohodlný hlas. Tady jde o to, že konkrétní člověk se cítí poškozen konkrétním uměleckým dílem a obrátil se na soud. Může mít pravdu, nebo nemusí — to rozhodnou soudci, ne titulek. Ale označovat legitimní právní spor o ochranu osobnosti za cenzuru je intelektuální zkratka, která věc zjednodušuje na úroveň kultruní války — a té nikdo z nás nepotřebuje víc.

Částečný zákaz v době internetu je sám sebou komentářem

Na celé kauze je nejpozoruhodnější ta asymetrie: jeden distribuční kanál stojí, ostatní jedou. Soud pracuje s kategorií „televizní vysílání“, zatímco divácká realita roku 2026 tuto kategorii dávno přerostla. Výsledkem je situace, která je sama o sobě výmluvnějším komentářem k proměnám médií než k cenzuře: film je na dosah, státní vysílatel ho nesmí pustit, streamingové platformy ano.

Debata o „zákazu“ Sbormistra tak nakonec vypovídá méně o svobodě umění a více o tom, jak rychle digitální distribuce předběhla právní kategorie, se kterými soudy stále pracují. A jak ochotně jsme jako společnost připraveni přijmout dramatičtější čtení situace — i tehdy, když přesné čtení je dostupné, jen méně vzrušující.

Článek Soud zakázal v televizi vysílat film podle historické skutečnosti. Zákaz je jen na oko, kdo chce, cestu si najde se nejdříve objevil na Kontext24.

Premiér si z „900 milionů“ dělá kladivo na Seznam

Andrej Babiš už od listopadu 2025 opakuje stejný příběh. Premiér veřejně tvrdí, že si Ivo Lukačovič „vyplatil šest miliard dividend na Kypr“ a „dluží 900 milionů na srážkové dani“. Zaznělo to ve videu z 18. 11. 2025 i na tiskové konferenci vlády 23. 2. 2026.

Neútočí přitom na anonymní „nadnárodní korporace“, ale na konkrétní českou firmu. Seznam patří mezi největší mediální hráče v zemi a premiér z něj dělá exemplární případ. Právě v tomhle momentu se běžný politický folklor mění v test, kam až může předseda vlády zajít v tlaku na médium, které ho kritizuje.

Seznam tyto výroky v otevřeném textu označil za nepravdivé a popsal je jako útok na dobrou pověst firmy. Podle mluvčích dorazila Babišovi „na konci roku“ mimosoudní výzva, aby nepravdivé výroky stáhl a další šíření zastavil. Po této výzvě 3. března 2026 firma podala žalobu na ochranu dobré pověsti právnické osoby. Požaduje omluvu, smazání výroků a zákaz jejich opakování.

Redakce v tom nevidí zkratkovou přestřelku, ale promyšlený přesun z politické arény do soudní síně. Zvlášť proto, že se spor odehrává na pozadí širšího strachu z politického ovládnutí médií.

V únoru 2026 přes 1850 zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu veřejně varovalo, že změna financování může otevřít cestu k podřízení veřejnoprávních médií vládě. Premiér tak nebojuje jen se soukromou firmou, ale zároveň vysílá signál celému mediálnímu trhu, jak naloží s kritikou své osoby. A právě na kombinaci jednoho čísla a konkrétních paragrafů bude stát, jestli se mu to tentokrát vrátí jen politicky, nebo i před soudem.

Co ve skutečnosti znamená „dlužných 900 milionů“

Částka 900 milionů korun zní jako jasný důkaz daňového úniku. Babiš ji odvozuje z patnáctiprocentní srážkové daně z dividend podle § 36 zákona o daních z příjmů, kterou by stát obvykle z šestimiliardové dividendy vybral. Intuitivně to sedí, ale daň z přeshraničních dividend neurčuje jen český zákon.

O režimu totiž rozhoduje také smlouva o zamezení dvojího zdanění se Švýcarskem, kde dnes sídlí holding Masaryk Holding AG vlastnící Seznam. Podle článku 10 této smlouvy může česká srážková daň u určitých švýcarských akcionářů opravdu klesnout až na nulu, pokud drží dostatečný podíl dostatečně dlouho.

Právě tady se láme „selský rozum“ veřejnosti. V diskusích na sítích se „900 milionů srážkové daně“ bere jako neoddiskutovatelný důkaz, že někdo daně neodvedl, i když odborné výklady k § 36 zákona o daních z příjmů výslovně připouštějí nulovou sazbu, pokud to mezinárodní smlouva umožňuje. U Švýcarska taková možnost existuje a článek 10 ji detailně popisuje.

Z veřejných údajů o přesunu sídla Seznamu z Kypru do švýcarské Masaryk Holding AG nelze zjistit, zda konkrétní dividenda splnila všechny podmínky nulové daně. Jádro sporu proto neleží v tom, kolik stát skutečně vybral, ale v tom, co premiér o Seznamu říká jako o „dlužníkovi“.

Občanský zákoník v § 135 chrání dobrou pověst právnické osoby podobně jako čest člověka a dává firmám právo žádat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno a aby byl odstraněn jeho následek, tedy i stažení nebo oprava difamujících výroků. Judikatura, zejména nález Ústavního soudu č. 47/2025 Sb., tuto ochranu ještě posílila: právnické osoby podle něj mohou chtít přiměřené zadostiučinění i v podobě omluvy či zveřejnění rozsudku, nejen peněz.

Seznam ve veřejných vyjádřeních přesně takovou nápravu popisuje. Požaduje smazání příspěvků, zákaz dalšího šíření a omluvu za zásah do dobré pověsti právnické osoby. Materiály sice neuvádějí konkrétní paragrafy ani čísla nálezů, z popsaných nároků ale lze nepřímo vyčíst, že žaloba vychází z konstrukce ochrany pověsti právnické osoby podle § 135 občanského zákoníku ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu.

Na papíře tak má Seznam v ruce poměrně ostrý právní nástroj, klíčová otázka ale zní, jak si s podobnými slovními útoky tohoto konkrétního politika poradily soudy už dřív.

Když názor nestačí: Babišovy předchozí prohry u soudů

Andrej Babiš už dvakrát narazil u nejvyšších soudů právě na hranici mezi politickým názorem a nepravdivým skutkovým tvrzením. V roce 2023 rozhodl Nejvyšší soud, že se musí Miroslavu Kalouskovi omluvit za výrok o „rozkrádání ministerstva obrany“ a „zabitých lidech cez padáky“. Soud konstatoval, že šlo o faktické tvrzení bez prokázaného základu, nikoli o politickou nadsázku.

V březnu 2025 Ústavní soud Babišovu stížnost zamítl a potvrdil, že uložená omluva představuje přiměřené omezení svobody projevu politika. V tiskové zprávě Ústavního soudu zní vzkaz jasně: imunita ani řečnický styl neotevírají prostor pro jakoukoli lež.

Druhá kauza se týkala novinářky Pavly Holcové a facebookového příspěvku, v němž Babiš popisoval údajnou komunikaci „přes WhatsApp“. Soudy dospěly k závěru, že příspěvek šířil nepravdivé skutkové tvrzení, a uložily premiérovi omluvu. Součástí rozhodnutí byla i povinnost sporný příspěvek odstranit. Nejvyšší soud v květnu 2025 dovolání odmítl a zdůraznil, že i satira musí stát na minimálním reálném základě a u veřejně činné osoby rostou nároky na ověřování faktů.

V obou případech tedy ochrana pověsti konkrétních osob převážila nad politikovou „hyperbolou“. Právě proto získává aktuální žaloba Seznamu pevný precedenční rámec, i když se tentokrát netýká fyzické osoby, ale velké mediální firmy.

Ústavní soud ve zmíněné kauze Kalousek shrnul princip, který dnes platí pro všechny politiky: svoboda projevu zůstává velmi široká u hodnotících soudů a tvrdé kritiky, ale u konkrétních, prokazatelně nepravdivých skutkových tvrzení o osobách má přednost ochrana cti a dobré pověsti. Ani poslanecká funkce, ani odkaz na satiru proto netvoří „politickou licenci“ říkat téměř cokoliv.

Aktuální spor proto není jen osobní přestřelkou premiéra s jedním médiem, ale dalším testem, zda soudy udrží nastavený tvrdý strop i v konfliktu předsedy vlády s velkou mediální firmou. Jestli Andrej Babiš ustojí další soudní tahanici, rozhodne až odpověď na jednoduchou, ale zásadní otázku: přesvědčí soud, že mluvil jen v rovině názoru, nebo znovu překročil hranici k soudně vymahatelné nepravdě o konkrétní firmě?

Článek Premiér proti médiím přestřelil. Seznam mu to vrací žalobou, ustojí premiér další soudní tahanici? se nejdříve objevil na Kontext24.

Mýtus o promlčení slouží těm, kdo o něm mluví

Kdykoli někdo v debatě zmíní promlčení jako únikovou cestu pro Babiše nebo Okamuru, dělá přesně to, co politici potřebují: odvádí pozornost od toho, co zákon skutečně říká. § 34 trestního zákoníku je jednoznačný: do promlčecí doby se nezapočítává čas, kdy justice kvůli zákonné překážce jednat nesmí. Poslanecká imunita takovou překážkou je. Promlčení tedy neběží — stojí. A judikatura Nejvyššího soudu potvrzuje, že stavení neznamená vymazání: uběhlé roky zůstávají, hodiny se jen zastavily. Kdo tedy čeká na promlčení za imunitní zdí, čeká na vlak, který nejede.

Stejně tak Ústava po novele z roku 2013 neposkytuje poslancům doživotní azyl — jen dočasný štít po dobu mandátu. Sněmovna Babišovi ani Okamurovi nic neodpouští. Pouze řízení zmrazí. Spis zůstává živý. Tahle věc se v televizi říká příliš zřídka, a není náhoda, že se neříká.

Nevydat beze slova: nejpohodlnější volba

Veřejnost upírá pozornost k dramatickému hlasování pléna. Jenže politická většina má k dispozici daleko pohodlnější nástroj — a ten kamery téměř nezachytí. Stačí žádost nenaplánovat. Zákon o jednacím řádu Sněmovny nestanoví pevnou lhůtu ani sankci za nezařazení bodu na program. Výsledek je přitom právně identický s formálním zamítnutím: bez souhlasu Sněmovny justice stojí. Ani jedno hlavní líčení nenařídí.

Rozdíl je v politické viditelnosti. Hlasité „nevydáme“ si každý novinář zapíše a volič si ho může dohledat. Tiché nezařazení bodu se tváří jako organizační záležitost — „nestihlo se to“, „čekáme na právní analýzu“. Za tím procesním mlčením ale stojí vědomé rozhodnutí, které vyřadí trestní řízení z provozu na roky. Mandátový a imunitní výbor sice 17. února 2026 doporučil Babiše ani Okamuru nevydat — ale to je stále jen doporučení. Skutečná rozhodující bitva se neodehraje v sále, ale dřív: ve chvíli, kdy vedení Sněmovny skládá program schůze. Bez jmenovitého hlasování, bez záznamu, bez odpovědnosti.

SPD jako právnická osoba: větev, na kterou imunita nestačí

U kauzy Okamury je jedna věc, která v debatě zaniká: obžaloba míří nejen na předsedu, ale i na samotné hnutí jako právnickou osobu — podle zákona č. 418/2011 Sb. Imunita šéfa přitom stranu jako organizaci nechrání. Soud může SPD uložit peněžitý trest, zákaz přijímání dotací nebo zákaz veřejných zakázek — a může tak rozhodnout i tehdy, když stíhání samotného Okamury přeruší. Stejná kauza se pro předsedu zmrazí, zatímco pro hnutí poběží dál. Ztráta přístupu k veřejným penězům by pro financování SPD nebyla bezvýznamná epizoda. Imunita jednoho člověka prostě nestačí na to, aby zachránila celou organizaci.

Čapí hnízdo čeká na politiku, ne na právo

Na Čapím hnízdě je vidět, proč na tom záleží. Odvolací soud loni v červnu zrušil osvobozující rozsudek a případ vrátil — restart justice nařídil. Politické hlasování Sněmovny ho může na celé volební období zmrazit. Totéž platí, pokud se o vydání prostě nezačne hlasovat. Výsledek je stejný — ale jeden z nich se do záznamu nepíše.

Délku pauzy neurčí paragraf. Určí ji volby.

Ve finále nejde o to, zda dnešní většina Babiše nebo Okamuru formálně „zachrání“. Promlčení na ně nedosáhne — to je právní fakt. Spisy zůstanou živé. Otázka proto nezní „vydají, nebo nevydají?“ — ale „v jakém politickém klimatu se ty spisy znovu otevřou po skončení mandátu?“ Imunita je pauza. Jak dlouhá, záleží na tom, jakou Sněmovnu si voliči příště zvolí. Tohle je jediná věc, která je opravdu v jejich rukou.

Článek Co se stane, když poslanci Babiše a Okamuru nevydají soudu? Průtahy mohou přinést zásadní zvrat se nejdříve objevil na Kontext24.

Slovenská zrychlená jízda a české číslo 108

Na Slovensku šlo všechno tak rychle, že to v redakci působilo skoro jako zrychlený film. Během necelých dvou let se ukázalo, jak málo stačí, když má vláda pevnou většinu a jasný plán.

Už 8. února 2024 schválila slovenská Národní rada ve zkráceném řízení novelu trestního zákona č. 40/2024, která snížila tresty za část majetkové a hospodářské kriminality a zároveň k 20. březnu 2024 zrušila Úřad speciální prokuratury, klíčový nástroj v boji s korupcí ve vysoké politice. Podrobnosti této novely jsou dostupné ve slovenské sbírce zákonů.

V červnu 2024 následoval zákon o Slovenské televizi a rozhlase č. 157/2024, který přetavil RTVS na STVR. Veřejnoprávní televize a rozhlas se změnily v instituci, jejíž devítičlennou radu z velké části kontroluje vláda: většinu členů volí parlament, čtyři jmenuje ministerstvo kultury. Tato rada pak vybírá generálního ředitele a fakticky nastavuje tón hlavního zpravodajství.

Večerní Správy STVR z 21. června 2024 zachytily silný odpor opozice i kulturní obce, která konec RTVS označila za „černý den“ pro svobodu médií a demokracii. Mnoho Slováků si ten večer uvědomilo, že televize, kterou považovali za „svoji“, se v několika paragrafech proměnila v nástroj vlády.

Rok 2025 přidal další kameny do mozaiky. Slovenský parlament přijal zákon o mimovládních organizacích, který část opozice a občanského sektoru označuje jako „ruský zákon“, protože zpřísňuje režim pro neziskové organizace a jejich financování. V prosinci pak vládní koalice odhlasovala zrušení Úřadu na ochranu oznamovatelů, instituce chránící whistleblowery. Ústavní soud tento krok zatím pozastavil a zkoumá jeho soulad s ústavou, časová osa od 8. 2. 2024 do 9. 12. 2025 ale ukazuje, jak rychle se dají bezpečnostní pojistky odstřihnout.

Na tomto pozadí jsme se při pohledu na českou politiku nedívali jen na jména ministrů, ale hlavně na čísla. Prezident Petr Pavel jmenoval třetí vládu Andreje Babiše 15. prosince 2025. Opřela se o koalici ANO, SPD a Motoristů sobě s celkem 108 mandáty z 200. Poslanecká sněmovna jí 15. ledna 2026 vyslovila důvěru, znovu přesně 108 poslanců z 199 přítomných.

O pár dní později, 26. ledna 2026, kabinet schválil státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun a oznámil ho na tiskové konferenci po jednání vlády. A znovu, za tímto klíčovým rozhodnutím stála stejná většina.

Číslo 108 se tak stalo jádrem dnešní české politiky. Podle Ústavy ČR lze běžné zákony, po vetu prezidenta i nesouhlasu Senátu, prosadit nadpoloviční většinou všech poslanců, tedy 101 hlasy. Babišova koalice tak neovládá jen vládu, ale i hlasovací mechanismus, který většinu vet přejede jako tank, se sedmi hlasy v rezervě.

Část Čechů si přesto dál opakuje uklidňující mantru, že „Babiš je aspoň schopný manažer“, jako by styl řízení firmy automaticky zaručoval uměřenost v politice. Zdá se tak být „manažer“ a víc výkonný stroj. Otázka už podle nás nezní, jestli někdo těch 108 hlasů využije k přepsání pravidel, ale kde přesně začne opisovat slovenský manuál a právě tam se otevírá další část příběhu.

Když vláda ovládne obraz i úředníky

Slovenský příběh ukazuje, že se nezačíná u okrajových témat, ale u dvou nervových center moci: u obrazovky a u úřednického aparátu. Jakmile vláda ovládne obě, začne mít pod kontrolou nejen to, co lidé vidí, ale i to, co se pod povrchem skutečně děje.

Veřejnoprávní RTVS byla dlouho vnímána jako služba společnosti, ne konkrétní vládě. Zákon č. 157/2024 ji ale od 1. července 2024 rozpustil a vytvořil STVR. Rada nového Slovenského rozhlasu a televize má devět členů, většinu vybírá parlament a čtyři jmenuje ministerstvo kultury. Stejná rada pak určuje generálního ředitele, tedy člověka, který nastavuje tón zpravodajství.

Opozice i kulturní obec varovaly, že takto koncentrovaný vliv na veřejnoprávní média znamená krok zpět pro mediální pluralitu. Označení „černý den“ pro svobodu médií a demokracii se na Slovensku neobjevilo náhodou.

V Česku přišlo echo tohoto kroku brzy. Andrej Babiš 19. ledna 2025 v debatě pro CNN Prima News a v dalších rozhovorech prohlásil, že chce zrušit koncesionářské poplatky a „jedna z možností je spojit Český rozhlas a Českou televizi“, aby stát ušetřil. Přesná formulace „po vzoru Slovenska“ v dostupných přepisech nepadla, politický směr je ale podobný: sloučit dva pilíře veřejnoprávního vysílání pod jednu střechu.

Takový megamediální dům by závisel na jedné zásadní radě. Takzvaná malá mediální novela č. 225/2023, popsaná v české sbírce zákonů, rozdělila volbu členů rad ČT a ČRo mezi Sněmovnu a Senát a ztížila jejich okamžité ovládnutí jednou stranou. Je ale dobré si připomenout, že tato pojistka stojí „jen“ na běžném zákoně.

Koalice s 108 hlasy může kdykoli předložit nový mediální balík. V redakci si proto nikdo nedělá iluzi, že samotná konstrukce dvoustupňových rad zvládne trvalý nápor politické většiny, pokud se rozhodne jít tvrdě za svým.

Druhým pilířem moci je státní správa. Český služební zákon měl po letech personálních čistek odpolitizovat úřednický aparát a chránit odborníky před tím, aby je každá nová vláda měnila jako kancelářské židle. Programové prohlášení vlády Andreje Babiše z 5. ledna 2026 ale oznamuje záměr „efektivněji“ nastavit fungování státní správy a počítá s novelou zákona o státní službě.

Paralelně ve Sněmovně leží poslanecké návrhy nového zákona o státních zaměstnancích, které převádějí služební poměr na běžný pracovní vztah a výrazně usnadňují propouštění. Odborový svaz OSSOO v otevřeném dopise mluví o „nebezpečném diletantství“ a Transparency International varuje, že by takový krok ohrozil nezávislý výkon státní správy a otevřel prostor pro politický tlak na úředníky.

Jakmile vláda zvládne vyměnit jak ředitele veřejnoprávní televize, tak klíčové vedoucí úředníky podle politického klíče, začne ovládat obraz i realitu pod ním. A právě v tu chvíli se otevírá prostor i pro další, hlubší zásahy.

Slovenský model ukazuje, že podobně silná většina dokáže velmi rychle sáhnout i na trestní právo. Zákon č. 40/2024 vznikl ve zkráceném řízení a během šesti týdnů nejen snížil tresty za část hospodářské kriminality, ale také rozpustil Úřad speciální prokuratury a jeho agendu přesunul pod Generální prokuraturu. Česká ústava umožňuje i tak rozsáhlé změny schválit běžným zákonem, který po vetu prezidenta nebo Senátu projde znovu, pokud pro něj hlasuje alespoň 101 poslanců.

Koalice s 108 hlasy tak dokáže podobné balíky prosadit stejně snadno jako rozpočet se schodkem 310 miliard korun. Otázka proto zní, kdo a co ještě dokáže tuto vlnu brzdit, pokud se rozhodne zamířit přesně tam, kam už slovenská cesta jednou vedla.

Prezident jako zpomalovač. A kde leží poslední pojistka

Mnoho Čechů si dnes tiše říká: „Máme Petra Pavla, máme Senát, ti to zarazí.“ Logika Ústavy ČR ale vypadá jinak, než tuto naději naznačuje.

Prezident může podle čl. 50 běžný zákon vetovat a Senát smí návrh zamítnout nebo změnit. Poslanecká sněmovna však hlasuje znovu a pokud setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon stejně vstoupí v platnost. Praktická hranice proto neleží na Hradě, ale na čísle 101 hlasů.

Koalice ANO, SPD a Motoristů sobě dnes drží ve Sněmovně 108 křesel. Pokud se kolem běžného zákona semkne, zvládne přehlasovat prezidenta i Senát kdykoli. V redakci proto vnímáme prezidentovo pero a senátorské hlasování spíš jako časovou brzdu, ne jako neprůstřelnou barikádu.

Skutečná tvrdá bariéra vzniká až u ústavních zákonů. Ke změně Ústavy a základních pravidel hry potřebuje Sněmovna třípětinovou většinu všech poslanců, tedy 120 hlasů, a Senát třípětinovou většinu přítomných členů. Tady Babišova koalice naráží na strop: 108 mandátů jí samo o sobě nestačí a Senát po volbách 2024 dál ovládají strany bývalé vládní koalice, což symbolizuje i jeho předseda Miloš Vystrčil z ODS.

Ústavní většinu tedy současná vláda nezíská bez otevřeného obchodu s částí opozice. Problém ale spočívá jinde: k přepsání pravidel pro televizi, státní službu i trestní sazby žádnou změnu Ústavy nepotřebuje. U běžných zákonů jí číslo 108 poskytuje prakticky volné pole.

Poslední obranný val proto netvoří politici, ale občanská společnost. Slovensko to ukazuje na dvou klíčových paragrafech. Zákon č. 109/2025 zpřísnil režim pro neziskové organizace a zavedl povinné označování a hlášení financování, což kritici popisují jako „ruský model“ tlaku na občanské iniciativy.

O několik měsíců později poslanci vládní koalice odhlasovali zrušení Úřadu na ochranu oznamovatelů, instituce, která chránila lidi upozorňující na korupci. Ústavní soud tento krok zatím pozastavil a zkoumá jeho soulad s ústavou, ale směr je zřejmý: autoritářský tlak míří přímo na ty, kteří mají systém hlídat zezdola, na neziskovky, watchdogy a whistleblowery.

Česká vláda zatím podobné kroky nepropisuje do samostatných zákonů, tlak ale vzniká tiše přes rozpočet. Kabinet Andreje Babiše 26. ledna 2026 schválil státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun, což v praxi znamená další růst státního dluhu.

Dostupné podklady ministerstva financí zatím neobsahují detailní shrnutí dopadů na financování nevládních neziskových organizací, v redakci ale vnímáme nastavení priorit v rozpočtu jako politickou volbu, ne jako účetní zákonitost. Herečka a diplomatka Magda Vášáryová v rozhovorech varuje před ohrožením demokratického řádu a zdůrazňuje význam silné občanské společnosti a kultury jako jednoho z obranných valů.

Pokud tento val oslabí kombinace finančního tlaku a apatie, začne slovenský manuál fungovat i bez změny Ústavy. Slovenská zkušenost tak není věštba, ale podrobný návod, co dokáže politická většina s 108 hlasy, a iluzi „neškodné Babišovy vlády“ udržíme jen tak dlouho, dokud budeme chápat, kde ještě držíme pojistky a kde už běží čas proti nám.

Článek Slovenská zkušenost jako strašák pro Česko. Probudí nás z iluze neškodné Babišovy vlády? se nejdříve objevil na Kontext24.