Slib vlády už existuje, paragrafy zatím ne

Vláda ten záměr opravdu napsala černé na bílém.

Vedle registru všech dotací pro neziskové organizace z veřejných rozpočtů slíbila i označování organizací, které vyvíjejí politickou činnost a čerpají peníze ze zahraničí. právního stavu.

Nejtvrdší tón zatím nevychází z vládního programu, ale z veřejně popsaného uniklého draftu. Materiál pracuje se širokým vymezením veřejně relevantního působení i zahraničních vazeb; v užším vládním slibu míří zahraniční financování na politicky činné organizace, kdežto v širším draftu působí pojem mnohem šířeji.

Právě tam se objevují i povinnosti zapisovat zaměstnance, činnosti, smlouvy a zahraniční financování, stejně jako sankce až 15 milionů korun a zákaz zahraničních vazeb až na pět let. Redakce proto odděluje dvě věci: co vláda oficiálně slíbila, a co zatím prosáklo jen z nefinálního materiálu.

Čísla ukazují jiný terč, než tvrdí politika

Paradox sedí v číslech. Podle dat ČSÚ tvořily veřejné zdroje 37,4 procenta financování netržních neziskových institucí, zatímco zahraniční dary a dotace EU jen 5,2 procenta.

Debata se tak hlasitě točí kolem vnějšího vlivu, přestože hlavní peněžní proud teče z domácích veřejných rozpočtů. A právě tady začíná důležitější otázka než samotné heslo o zahraničním vlivu: koho by tak široce nastavený režim v Česku vůbec trefil?

Trefit by mohl mnohem širší svět, než naznačuje politická zkratka. NNO, tedy neziskové instituce, nejsou jen aktivisté, ale i spolky, nadace, charity, sportovní a sociální organizace.

Podle ČSÚ bylo v roce 2023 registrováno přes 146 tisíc takových institucí, aktivních zhruba 115 591 a sektor vytvořil služby za 125,1 miliardy korun. Redakce v těchto datech nevidí okrajovou ideologickou bublinu, ale jednu z běžných vrstev české každodennosti.

Největší kus toho světa navíc neleží v politických kampaních. Data ČSÚ ukazují, že 22,1 procenta produkce mířilo do rekreačních a sportovních služeb, 20 procent do sociální péče a 15,3 procenta do vzdělávání.

Když se slovo neziskovka zúží na aktivismus, právě tyto oblasti zmizí z obrazu jako první. A právě proto politická zkratka funguje tak dobře: schová většinu sektoru za nejviditelnější menšinu.

Speciální dohled by nepřicházel do prázdna

Kontrast je o to ostřejší, že ještě na jaře vláda mluvila jinak. Usnesením z 9. dubna 2025 schválila Akční plán 2025 až 2027 ke Strategii spolupráce veřejné správy s NNO, který počítal i s podporou kybernetické bezpečnosti a digitální transformace neziskových organizací.

O pár měsíců později už stejné prostředí v programovém prohlášení vlády dostalo zvláštní transparentní označování kvůli zahraničnímu financování a politické činnosti. Jenže i kdyby stát chtěl víc světla, stále zbývá odpovědět, proč k tomu potřebuje zvláštní režim právě pro tento sektor.

České právo totiž nezačíná od nuly. Zákon o veřejných rejstřících už dnes ukládá zapsaným osobám předkládat dokumenty do sbírky listin, tedy do veřejně dostupného místa, kam se ukládají klíčové listiny jako účetní závěrka nebo výroční zpráva.

Za neuposlechnutí výzvy rejstříkového soudu hrozí pořádková pokuta až 100 tisíc korun a při opakovaném neplnění může soud zahájit řízení o zrušení zapsané osoby s likvidací. Vedle toho od 1. července 2025 funguje i RELOB, registr lobbování spuštěný podle Ministerstva spravedlnosti.

Redakce tím netvrdí, že dnešní nástroje řeší všechno, ale připomíná prostý fakt: další vrstva dohledu by nepřicházela do prázdného prostoru.

Rozhodnout může jediný nejasný pojem

Skutečné jádro sporu leží jinde. Politická činnost, tedy pojem, který má rozhodnout o zvláštním označování, zůstává v programovém prohlášení vlády bez definice, a sama Rada vlády pro nestátní neziskové organizace v prosinci 2025 varovala před používáním neexistujících nebo nejasně vymezených pojmů.

Současně stále platí oněch 5,2 procenta zahraničních zdrojů podle ČSÚ. Ve chvíli, kdy definice zůstane rozostřená, už nejde jen o pořádek v datech, ale o to, koho půjde politicky označit.

Transparentnost není problém. Problém začíná ve chvíli, kdy stát staví drakonický dohled na gumovém pojmu a menšinovém zdroji peněz. Takový zákon by pak nechránil demokracii před vlivem zvenčí, ale učil by ji podezírat vlastní občanskou společnost.

Článek Zákon proti neziskovkám se vrací. Vláda už si na ně brousí zuby, vše je jen otázkou času se nejdříve objevil na Kontext24.

Zákon už běží opačným směrem

Tvrdá realita má číslo 417/2024 Sb. Podle MPSV platná novela důchodového pojištění stanovila, že lidé narození po roce 1988 dosáhnou důchodového věku, tedy hranice pro nárok na starobní penzi, v 67 letech; u ročníků po roce 1965 se hranice zvedá po měsících.

Stejné změny říkají i to, že od 1. ledna 2026 klesla sazba za rok pojištění z 1,5 na 1,495 procenta, takže nově přiznaný důchod, tedy penze vypočtená při odchodu do penze, roste pomaleji.

V debatě se teď míchají tři různé věci. Vláda ve svém programovém prohlášení slibuje strop 65 let a příznivější valorizaci, jenže valorizace znamená zákonné zvýšení už vyplácených penzí a samotný slib zákon nemění.

V redakci proto oddělujeme účinnou novelu od politického záměru i od teprve chystané změny; právě proto nepřekvapí, že Juchelka už v říjnu 2025 připustil odklad štědřejšího vzorce. A samo zastropování na 65 letech má podle veřejně popsaných dopadů stát 68 až 77 miliard ročně, jak shrnují Novinky; po sloganu tak hned přichází praktičtější otázka: projeví se něco z toho na nejbližší výplatě?

Na nejbližší výplatě se nezmění skoro nic

Krátká odpověď zní: ne. Podle MPSV už lednová valorizace 2026 zvýšila průměrný starobní důchod na 21 839 korun měsíčně a vláda ji nastavila o 668 korun.

Zvýšení šlo přes základní výměru, pevnou část pro všechny, a přes procentní výměru, část odvozenou od předchozích odvodů. Tenhle krok už proběhl podle současných pravidel.

Právě tady naráží očekávání na techniku státu. Senior slyší slib o vyšší penzi a čeká vyšší částku hned příští měsíc, jenže systém to tak neumí.

Juchelka to sám popsal, když řekl, že návrat ke štědřejšímu valorizačnímu vzorci pro rok 2026 „nejde fyzicky zvládnout“, a pozdější výroky část změn posouvaly až na roky 2027 či 2028. V redakci jsme právě v tomhle mikromomentu našli jádro sporu: politická věta běží rychle, zákon a výplatní kalendář pomalu.

Účet se jen posouvá do budoucna

Pak přijdou peníze. Podle Ministerstva financí rozpočet na rok 2026 počítá se schodkem 310 miliard korun a vláda do něj v lednu přidala další sociální mandatorní výdaje.

Vedle toho veřejně popsané důchodové sliby míří až k 127 miliardám korun ročně navíc. To už není detail kampaně, ale tlak na důchodový účet, tedy bilanci mezi vybraným pojistným a vyplacenými penzemi.

Realitu pak připomíná i exministr Jurečka z KDU-ČSL. Na svém facebooku mimo jiné napsal, že „Podvedli důchodce sliby, že jim „vrátí, co Fialova vláda vzala“ a odkládají i další slíbenou změnu.“

Jurečka samozřejmě má motiv. Jenže motiv sám o sobě argument nevyvrací. Když Ministerstvo financí uzavřelo rok 2025 se schodkem 290,7 miliardy korun a pro rok 2026 drží 310 miliard, jeho výtka dostává základ v číslech, ne jen v opozičním štulci.

A tím se spor mění: nejde jen o to, kdo seniorům slíbí víc, ale kolik lidí ten systém v dalších dekádách vůbec utáhne. Právě tady kampaň ztrácí lesk.

Veřejnost sleduje, kdo přidá seniorům, ale pod povrchem běží spor o to, kdo účet zaplatí za deset a dvacet let. MPSV připomíná průběžný systém, tedy model, v němž dnešní pracující financují dnešní penze, a bez změn by se rozdíl mezi příjmy z pojistného a výdaji na důchody za 30 let blížil ke 3 procentům HDP.

To už není otázka sympatií k seniorům, ale konstrukce veřejných financí. Demografie tlačí bez emocí.

Podle MPSV připadalo v roce 2000 na jednoho člověka nad 65 let pět lidí v produktivním věku, v roce 2020 už jen 3,2 a kolem roku 2050 mají být dva. V redakci nepřehlížíme, že právě tahle křivka vysvětluje, proč slib „víc bez bolesti“ zní hezky jen do chvíle, než se podíváme do věkové struktury země.

Tvrdý dopad spočítala Národní rozpočtová rada. Samotné zvyšování důchodového věku v ní zlepšuje saldo až o 2,1 procenta HDP, takže návrat k nižší hranici problém nemaže, jen ho přesouvá do vyššího deficitu, vyšších odvodů nebo většího dluhu. Kdo dnes prodává vyšší důchody bez ceny, ten seniorům neslibuje jistotu, jen posílá účet do dluhu, odvodů a budoucnosti mladších.

Článek Důchody jako politická karta: Vláda slibuje hory doly, Jurečka ale připomíná tvrdou realitu se nejdříve objevil na Kontext24.

Stát se chce postavit mezi vlastníka a kupce. V zemi, kde 72 % půdy někdo jen pronajímá

Scénář „babiččina pole“ už brzy nemusí být jen rodinnou záležitostí. Dnes může rodina pole u Tábora rozdělit mezi děti, nebo prodat tomu, kdo nabídne nejlepší cenu. Vláda ale slibuje, že každý vlastník bude muset nejdřív oslovit nájemce, a teprve když ten neprojeví zájem, dostane šanci někdo další.

Nejde o nápad z Bruselu, ale o jasný závazek v programovém prohlášení vlády Andreje Babiše z 5. ledna 2026, kde kabinet výslovně slibuje, že „připravíme zákon o předkupním právu na zemědělskou půdu pro aktivní zemědělce“.

Stát tím otevřeně říká, že se postaví mezi vás a kupce. Z čistě soukromé dohody se stává regulovaný proces s povinným „prvním kolem“ pro ty, kdo na pozemku hospodaří. A právě tady přichází zásadní číslo, které celý plán otřásá.

Podle analýz Seznam Zpráv a odborových svazů hospodaří zemědělci na pronajatých zhruba 72 % z celkových asi 4,2 milionu hektarů české zemědělské půdy. Většinu polí tedy vlastní někdo jiný, než kdo na nich reálně pracuje. A právě tihle nájemci mají podle plánu získat zákonnou přednost při koupi.

Programové prohlášení žádný konkrétní termín účinnosti neuvádí, ale zapsáním předkupního práva přímo do vládního programu z něj dělá oficiální úkol kabinetu, nikoli vzdálenou politickou úvahu. Opoziční politici proto varují před „masivním zásahem do svobodného vlastnictví“ ve prospěch velkých nájemců. A to jsme zatím jen u principu, nikoli u dopadu na cenu hektaru.

Hektar za 372 550 Kč? Jak může předkupní právo ukrojit z ceny a posílit agroholdingy

Na venkově se dnes půda bere jako betonově jistá investice. Podle dat, která zveřejnil web Zemědělec.cz a která potvrzují i analýzy Hospodářských novin, stál v roce 2025 hektar zemědělské půdy v průměru 372 550 Kč, obchody probíhaly nejčastěji v pásmu 30 až 55 Kč za metr čtvereční.

Jakmile ale stát zmenší okruh kupců a přizná zákonnou přednost jednomu z nich, logika trhu se obrátí proti vlastníkovi. Ekonomická studie v časopise Land Use Policy, která zkoumala podobné předkupní právo v italském zemědělství, odhaduje, že samotné sousedské předkupní právo ukrojí v průměru zhruba jednu šestinu hodnoty takové půdy.

Investor v Česku dnes počítá s hektarem za zhruba 370 tisíc. Pokud se ale trh sváže podobným mechanismem, tržní prémie se může výrazně ztenčit. Redakce v tom vidí dvojí problém, vlastník pravděpodobně dostane méně, a banka zároveň začne pohlížet na takto „svázaný“ pozemek opatrněji při ručení za úvěr.

Další komplikace se rýsuje v návrhu Zemědělského svazu. Vlastník by musel nejprve nahlásit zamýšlený prodej Státnímu pozemkovému úřadu, ten by obeslal předem vybrané zájemce a porovnal jejich nabídky. Pokud některý z nich podá „cenově srovnatelnou“ nabídku, získá zákonnou přednost.

Konkrétní zákonné lhůty pro jednotlivé kroky ani přesná definice „srovnatelné ceny“ zatím v dostupných návrzích a mediálních popisech zveřejněny nebyly. Obyčejný vlastník na Vysočině, který chce pronajaté pole rychle převést na děti, tak může místo jednoho podpisu čekat týdny v nejistotě, kdy úřad a nájemce rozhodují o jeho majetku.

Vláda přitom mluví o ochraně „aktivních zemědělců“. Jenže realita systému, v němž farmáři obhospodařují na pronajatých 72 % půdy, vypadá jinak. Koncern Agrofert podle vlastní tiskové zprávy z roku 2025 hospodaří na zhruba 133 tisících hektarů půdy, dřívější firemní zpráva uváděla v ČR 116 tisíc hektarů s tím, že většinu těchto pozemků koncern pouze pronajímá. Analýza Seznam Zpráv pak hovoří o téměř 141 tisících hektarů včetně zahraničních akvizic.

Definice „aktivního zemědělce“ je přitom nastavená poměrně volně. Podle výkladu MZe k nařízení vlády č. 83/2023 Sb. se za aktivního zemědělce mimo jiné považuje žadatel, na kterého je v evidenci využití půdy vedeno alespoň 1 ha zemědělské půdy, nebo má alespoň 1 velkou dobytčí jednotku, a současně splní další podmínky, například ve struktuře příjmů či zapojení do některých dotačních opatření. V systému, kde je tolik půdy v nájmu, tak může zákonné privilegium paradoxně nejvíc zvýhodnit velké holdingy, nikoli „souseda s traktorem“ od vedle. A právě tady se dostáváme k otázce, zda tak masivní zásah do vlastnických práv vůbec projde právním testem.

Stát už jednou předkupní právo opustil. A slovenský scénář varuje, kam až se dá zajít

Na první pohled to může vypadat, jako by „něco takového tu ještě nebylo“. Historie ale vypráví jiný příběh. Zákon č. 95/1999 Sb. dříve přiznával státu předkupní právo k zemědělským pozemkům, které kdysi prodal. Vlastník tedy při dalším prodeji musel nejdřív nabídnout parcelu státu.

Ministerstvo zemědělství ale v tiskové zprávě z 19. prosince 2012 samo přiznalo, že tento režim svazoval trh s půdou a vážně komplikoval použití pozemků jako zástavy u bank. Politici proto tehdy toto předkupní právo ve většině případů zrušili. Dnes jejich nástupci plánují podobnou brzdu znovu, jen ji nechtějí dát státu, ale nájemcům.

Slovensko mezitím prožilo ještě tvrdší experiment. Zákon č. 140/2014 Z.z. o nadobúdaní vlastníctva k poľnohospodárskemu pozemku přinesl přísná omezení, kdo a za jakých podmínek smí zemědělskou půdu kupovat. Ústavní soud Slovenské republiky ale nálezem č. 33/2019 Z.z., sp. zn. PL. ÚS 20/2014, z 14. listopadu 2018 konstatoval, že klíčové paragrafy odporují ústavě, a tyto části zákona zrušil.

Právní komentáře k tomuto rozhodnutí shrnují, že stát nesmí pod záminkou ochrany půdy přestřelit a zablokovat trh i základní vlastnická práva. Zároveň připomínají, že evropské právo sice dovoluje chránit zemědělskou půdu, ale vyžaduje, aby podobné zásahy byly přiměřené a respektovaly základní pravidla fungování trhu.

Redakce proto vidí v českém návrhu nejen politický, ale i právní hazard. Kabinet chce v zemi, kde je 72 % půdy v nájmu a kde jeden z největších agroholdingů v Evropě hospodaří na více než 130 tisících hektarů převážně pronajatých pozemků, zavést plošné předkupní právo nájemců k soukromé půdě.

Stát přitom už jednou uznal, že předkupní právo trh spíš svazuje, a sousední Slovensko zašlo v regulaci tak daleko, že zasáhl Ústavní soud. Majitelé polí a luk proto podle redakce nemají důvod k lhostejnosti. Během několika let totiž rozhodnou volby, veřejná debata i konkrétní paragrafy o tom, zda jejich rodinné pozemky zůstanou skutečně „jejich“, nebo se z promyšlené investice stane poloviční majetek se státem nad hlavou.

Článek Šokující návrh Babišovy vlády: Majitelé polí a luk se děsí, něco takového tu ještě nebylo se nejdříve objevil na Kontext24.