Osmdesátka je strašák, čtyřicítka bolí teď

Litr nafty v Česku stál v únoru 32,93 Kč, podle CCS vyskočil na 40,89 Kč. Historické maximum bylo 49,57 Kč — do osmdesátky zbývá ještě třicet korun. Osmdesátka tedy není dneška. Je ale argumentem, za který se vláda schovává: „ještě není nejhůř, takže zatím nespěcháme.“ Tahle logika je politická pohodlnost přebalená do čísel.

Lidé nečekají, až bude nejhůř. Cítí, že je hůř teď — a správná vláda reaguje dřív, než média vytvoří krizový titulek. Každá koruna navíc u stojanu je viditelná, okamžitá a konkrétní. Vládní monitoring je neviditelný, odložený a abstraktní. Tohle srovnání vláda prohrává — a přesně proto voliče zklamala.

Schovat se za „ještě není osmdesát“ je totéž, jako kdyby záchranář u nehody řekl: čekám, až bude víc raněných, pak zasáhnu. Vládnout znamená předvídat a jednat — ne čekat na horší titulek a pak konstatovat, že se to dalo čekat.

Cenovku nepíše pumpa, ale válka u Hormuzu

Za zdražením nestojí české pumpy, ale globální šok. Podle IEA šlo o největší narušení dodávek v historii globálního ropného trhu — státy koordinovaně uvolnily 400 milionů barelů z nouzových zásob, rekord. Česko přispělo 2,2 miliony barelů. To zní jako akce. Ve skutečnosti je to jen brzda volného pádu, ne řešení a ne pomoc lidem u stojanu.

Stát si nemůže přikázat levnější ropu. Ale může říct jasně, co udělá, aby lidem pomohl platit tu drahou. Tuhle větu česká vláda nevyslovila. Místo toho přišla s reportingem marží, který zatím nepřinesl ani jeden veřejný důkaz o plošném zneužívání, ani jednu konkrétní úlevu. Stát analyzuje. Řidiči mezitím tankují a platí — a ten rozdíl bude mít volební cenu.

Správná vládní reakce na globální šok nevypadá jako sběr dat. Vypadá jako jasná zpráva občanům: víme o tom, toto jsme udělali, toto uděláme. Nic z toho Češi neslyšeli. Místo toho dostali tiskovou zprávu o denním reportingu — jako by sledování problému bylo totéž co jeho řešení.

Nafta bolí celou ekonomiku, ne jen jednu nádrž

Podle Eurostatu tvoří diesel 64 procent energie v silniční dopravě EU. Zdražení nafty proto nezasahuje jen řidiče osobních aut — zasahuje každou dodávku, každý kamion, každou fakturu za dopravu a nakonec i cenu potravin v obchodě. Tohle vláda ví. Přesto svou reakci zúžila na sběr dat.

Kdo platí za vládní nečinnost? Ne abstraktní ekonomika. Konkrétní rodina, která platí víc za nákup. Živnostník, kterému rostou náklady na rozvoz. Zemědělec, jehož kalkulace se hroutí s každou korunou navíc za litr. Tyhle lidi vláda nevidí — nebo je vidí jen jako řádek v tabulce, kterou monitoring generuje každý den.

Tohle není chyba analytiků. Je to chyba politického vedení, které si plete monitoring s řízením. Monitorovat problém nestačí — je potřeba ho řídit. A řízení znamená rozhodnutí, opatření, komunikaci. Nic z toho vláda nenabídla.

Pomoc existuje — vláda volí nejměkčí cestu

V dubnu 2022 snížilo Ministerstvo financí spotřební daň o 1,50 Kč na litr — tehdy to stálo přibližně 4,2 miliardy korun za čtyři měsíce. Nepomohlo to příčině zdražení, ale zmírnilo jeho dopad na domácnosti. Dnes vláda tento nástroj nepoužívá a ani nenaznačuje, že by ho chystala. Cenová regulace marží existuje jako krajní možnost — vláda k ní nesáhla.

Frustrace voličů nepramení z toho, že zdražení přišlo. Přišlo z místa, kde vláda zabránit nemohla. Pramení z toho, že stát vypadá jako divák vlastní krize — s clipboardem v ruce, ale bez rozhodnutí. A to je typ selhání, který si lidé pamatují u volební urny daleko lépe než konkrétní číslo u pumpy.

Článek Dočkáme se Nafty za 80 Kč? Ceny letí vzhůru a vláda s tím nic nedělá. Tohle voliče zklamalo se nejdříve objevil na Kontext24.

Změna se týká jen zlomku penzistů — a vláda to dobře ví

Novela míří výhradně na starobní důchodce se smlouvou uzavřenou do 29. prosince 2023 — tedy přibližně 150 tisíc lidí ze systému, který eviduje téměř čtyři miliony aktivních smluv. Vláda přitom mluví o pomoci seniorům obecně. To je vědomá manipulace. Titulek o tisících korun pro mnohé seniorce platí jen pro úzkou skupinu, a každý, kdo si dal tu práci přečíst zákon, to ví. Politici to vědí taky. Rozhodli se mluvit jinak.

Dáreček není štědrost. Je to splácení vlastního dluhu

Po 1. července 2024 vznikl v systému tvrdý paradox. Starobní důchodci přišli o státní příspěvek — změnu potvrdil i Ústavní soud — ale při rychlém odchodu ze systému riskovali ztrátu vlastních peněz. Kdo nesplnil pětiletou dobu spoření nebo potřebný věk, vracel státní příspěvky. Kdo nesplnil ani dva roky, mohl přijít i o část vlastních vkladů. Stát tuto past postavil sám, bez přechodného období, bez kompenzace. A teď ji v předvolební sezoně s fanfárami bourá. Říkat tomu dáreček je jako chválit hasiče, kteří přišli uhasit požár, který sami založili.

Kdo hrál fér, dostane nejméně

Na novele je nejodvážnější to, co v ní chybí. Ministryně financí v únoru veřejně řekla, že senioři, kteří po odebrání státní podpory ve spoření pokračovali a dál posílali peníze bez jakékoli podpory, zpětnou kompenzaci nedostanou. Zodpovědnost se prostě nevyplácí. Stát odměňuje ty, kdo systém opustili — a ignoruje ty, kdo v něm zůstali a pravidla dodrželi. To není sociální politika. To je výchovný vzkaz občanům: příště to vzdejte dřív.

Celý dopad na státní rozpočet přitom činí přibližně 60 milionů korun — pro systém s téměř čtyřmi miliony smluv jde o drobné. Vůle kompenzovat i ty zodpovědné tedy nechyběla z finančních důvodů. Chyběla politická odvaha říct nahlas, že stát udělal chybu vůči všem, ne jen vůči těm, kdo odešli se ztrátou.

Pravidla platí, dokud se nevymění vláda

Sněmovní tisk 119 dostala Poslanecká sněmovna 27. února 2026, vládní souhlas přišel 9. března, po prvním čtení 24. března zamířil do výborů. Kdo novelu chce využít, musí podat žádost u své penzijní společnosti v šestiměsíční lhůtě od účinnosti zákona — nic nepřijde automaticky. To je detail, který se do titulků nedostane, ale pro seniory je klíčový.

Vláda přitom zároveň slibuje další změny důchodového systému od roku 2027. Každé volební období přináší vlastní vrstvu oprav na opravách. Senioři nejsou terčová skupina důchodové politiky. Jsou rukojmí systému, který si nedokáže udržet vlastní pravidla déle než jedno funkční období. Ústavní soud potvrdil, že odebrání státního příspěvku bylo právně v pořádku — přesto o rok později přichází politická náplast. To samo o sobě říká víc než tisková zpráva ministerstva: pravidla v dlouhodobém spoření se ohýbají podle toho, co se hodí před volbami. A to je problém, na který žádná novela nestačí.

Článek Senioři se dočkají dalšího dárečku. Mnozí z nich dostanou tisíce Kč, vláda bude rozdávat se nejdříve objevil na Kontext24.

Zákon už běží opačným směrem

Tvrdá realita má číslo 417/2024 Sb. Podle MPSV platná novela důchodového pojištění stanovila, že lidé narození po roce 1988 dosáhnou důchodového věku, tedy hranice pro nárok na starobní penzi, v 67 letech; u ročníků po roce 1965 se hranice zvedá po měsících.

Stejné změny říkají i to, že od 1. ledna 2026 klesla sazba za rok pojištění z 1,5 na 1,495 procenta, takže nově přiznaný důchod, tedy penze vypočtená při odchodu do penze, roste pomaleji.

V debatě se teď míchají tři různé věci. Vláda ve svém programovém prohlášení slibuje strop 65 let a příznivější valorizaci, jenže valorizace znamená zákonné zvýšení už vyplácených penzí a samotný slib zákon nemění.

V redakci proto oddělujeme účinnou novelu od politického záměru i od teprve chystané změny; právě proto nepřekvapí, že Juchelka už v říjnu 2025 připustil odklad štědřejšího vzorce. A samo zastropování na 65 letech má podle veřejně popsaných dopadů stát 68 až 77 miliard ročně, jak shrnují Novinky; po sloganu tak hned přichází praktičtější otázka: projeví se něco z toho na nejbližší výplatě?

Na nejbližší výplatě se nezmění skoro nic

Krátká odpověď zní: ne. Podle MPSV už lednová valorizace 2026 zvýšila průměrný starobní důchod na 21 839 korun měsíčně a vláda ji nastavila o 668 korun.

Zvýšení šlo přes základní výměru, pevnou část pro všechny, a přes procentní výměru, část odvozenou od předchozích odvodů. Tenhle krok už proběhl podle současných pravidel.

Právě tady naráží očekávání na techniku státu. Senior slyší slib o vyšší penzi a čeká vyšší částku hned příští měsíc, jenže systém to tak neumí.

Juchelka to sám popsal, když řekl, že návrat ke štědřejšímu valorizačnímu vzorci pro rok 2026 „nejde fyzicky zvládnout“, a pozdější výroky část změn posouvaly až na roky 2027 či 2028. V redakci jsme právě v tomhle mikromomentu našli jádro sporu: politická věta běží rychle, zákon a výplatní kalendář pomalu.

Účet se jen posouvá do budoucna

Pak přijdou peníze. Podle Ministerstva financí rozpočet na rok 2026 počítá se schodkem 310 miliard korun a vláda do něj v lednu přidala další sociální mandatorní výdaje.

Vedle toho veřejně popsané důchodové sliby míří až k 127 miliardám korun ročně navíc. To už není detail kampaně, ale tlak na důchodový účet, tedy bilanci mezi vybraným pojistným a vyplacenými penzemi.

Realitu pak připomíná i exministr Jurečka z KDU-ČSL. Na svém facebooku mimo jiné napsal, že „Podvedli důchodce sliby, že jim „vrátí, co Fialova vláda vzala“ a odkládají i další slíbenou změnu.“

Jurečka samozřejmě má motiv. Jenže motiv sám o sobě argument nevyvrací. Když Ministerstvo financí uzavřelo rok 2025 se schodkem 290,7 miliardy korun a pro rok 2026 drží 310 miliard, jeho výtka dostává základ v číslech, ne jen v opozičním štulci.

A tím se spor mění: nejde jen o to, kdo seniorům slíbí víc, ale kolik lidí ten systém v dalších dekádách vůbec utáhne. Právě tady kampaň ztrácí lesk.

Veřejnost sleduje, kdo přidá seniorům, ale pod povrchem běží spor o to, kdo účet zaplatí za deset a dvacet let. MPSV připomíná průběžný systém, tedy model, v němž dnešní pracující financují dnešní penze, a bez změn by se rozdíl mezi příjmy z pojistného a výdaji na důchody za 30 let blížil ke 3 procentům HDP.

To už není otázka sympatií k seniorům, ale konstrukce veřejných financí. Demografie tlačí bez emocí.

Podle MPSV připadalo v roce 2000 na jednoho člověka nad 65 let pět lidí v produktivním věku, v roce 2020 už jen 3,2 a kolem roku 2050 mají být dva. V redakci nepřehlížíme, že právě tahle křivka vysvětluje, proč slib „víc bez bolesti“ zní hezky jen do chvíle, než se podíváme do věkové struktury země.

Tvrdý dopad spočítala Národní rozpočtová rada. Samotné zvyšování důchodového věku v ní zlepšuje saldo až o 2,1 procenta HDP, takže návrat k nižší hranici problém nemaže, jen ho přesouvá do vyššího deficitu, vyšších odvodů nebo většího dluhu. Kdo dnes prodává vyšší důchody bez ceny, ten seniorům neslibuje jistotu, jen posílá účet do dluhu, odvodů a budoucnosti mladších.

Článek Důchody jako politická karta: Vláda slibuje hory doly, Jurečka ale připomíná tvrdou realitu se nejdříve objevil na Kontext24.

Čím blíž byla vláda, tím menší byly Juchelkovy důchodové částky. Před volbami působil plán pevně, po nástupu k moci se změnil v obecnější slib a letošní penze dál jely podle starých pravidel. Nejdřív proto musíme oddělit kampaň, zákon a lednovou valorizaci.

Kampaň slibovala víc, než připouští zákon

Čísla nelžou. Podle programu ANO měl důchod růst od 80 let o 500 korun, od 85 o 1000, od 90 o 1500 a od 95 o 2000.

Jenže zákon o důchodovém pojištění pro rok 2026 automaticky zná jen 85 let plus 1000 a 100 let plus 2000. Věková valorizace, laicky přidání k důchodu podle dosaženého věku a ne běžná každoroční valorizace pro všechny, tedy v kampani vypadala mnohem štědřeji než v realitě.

Po vstupu do Strakovy akademie navíc částky vybledly. Když jsme v redakci porovnali volební program s programovým prohlášením vlády, rozpis 500, 1000, 1500 a 2000 korun zmizel.

Vládní text už nechal jen obecnou větu, že důchody od 80 let porostou s věkem seniorů. To není detail. To je rozdíl mezi slibem a obrysem slibu.

A tady vzniká největší záměna. Podle údajů MPSV pravidelná valorizace od 1. ledna 2026 zvedla důchody o 240 korun v základní výměře a o 2,6 procenta v procentní výměře, ale s novými věkovými bonusy nesouvisí.

Kdo tyto dvě věci slije do jedné, ten zakryje hlavní pointu. Teprve když oddělíme kampaň od zákona a valorizaci od bonusů, má smysl počítat, co letos seniorům opravdu přistálo.

Letošní přidání jelo podle starých pravidel

Dopad je prostý. Srovnání programu ANO a platného zákona ukazuje, že osmdesátník letos z očekávané nové pětistovky nedostal nic a devadesátník nevidí ani předvolebně čitelných 1500 korun.

Zákon totiž pro 80 ani 90 let žádný automatický bonus nevede. Zůstaly jen hranice 85 a 100 let.

Juchelka to přitom řekl sám. V říjnu 2025 připustil, že vyšší valorizace dříve než od roku 2027 stihnout nelze.

Rok 2026 proto neotevřel novou éru. Jen doběhl podle starého klíče. A právě tím se vysvětluje, proč letošní peníze vypadají tak obyčejně.

Oficiální čísla to potvrzují. Podle MPSV se zvýšila základní výměra, tedy pevná část důchodu stejná pro všechny, o 240 korun na 4900 korun.

Procentní výměra, zásluhová část odvozená od výdělků a odpracovaných let, vzrostla o 2,6 procenta. V redakci jsme proto počítali jen to, co opírají oficiální údaje: běžnou valorizaci ano, nový věkový bonus ne.

Přesnost tu rozhoduje i u zdánlivých detailů. Stejné materiály MPSV a podklady ČSSZ ukazují, že minimum plného starobního důchodu letos nečiní 9600, ale 9800 korun.

Když v penzijním systému rozhodují i stokoruny, rozdíl mezi slibem a skutečností už nepůsobí jako slovíčkaření. Pak zbývá jediná otázka: proč se pevný předvolební rozpis rozplynul už ve vládním textu.

Účet přišel dřív než splněný slib

Odpověď leží v ceně. Programové prohlášení vlády přesné částky nepřevzalo a nechalo jen neurčitý slib růstu důchodů od 80 let.

Když jsme vedle sebe položili volební program a vládní verzi, neviděli jsme zpřesnění. Viděli jsme ústup. A ten nevzniká náhodou.

Zjištění pak ukazují možný dopad širšího důchodového balíku až 127 miliard korun ročně.

A důchody netvoří jen jeden slogan. Do systému patří i výchovné, tedy 500 korun za každé vychované dítě, a také pracující důchodce, člověk pobírající starobní důchod, který dál pracuje a v roce 2026 má zachovanou slevu na pojistném.

Právě na takových položkách se ukazuje, jak drahé bývá každé politické „přidáme“.

Pak přišel rozpočet. Vláda 26. ledna 2026 schválila návrh státního rozpočtu se schodkem 310 miliard korun a z velkého rozpisu 80, 85, 90 a 95 let zůstal veřejně spíš náznak první pětistovky a odklad.

Juchelkův slib nenarazil na neochotu. Narazil na účet, který se z billboardu zaplatit nedá.

Článek Juchelka narazil na realitu. Jeho sliby o důchodech se pomalu bortí se nejdříve objevil na Kontext24.

Výchovné na papíře, v peněžence jinde

V lednu se vláda pochlubila, že důchodcům přidala v průměru zhruba 668 korun a že základní výměra vyskočila na 4 900 korun měsíčně. Podle nařízení vlády č. 365/2025 Sb. se procentní výměra zvýšila o 2,6 %, což potvrzují i přehledy České správy sociálního zabezpečení. Na tiskových konferencích zaznělo všechno, co vypadá dobře na grafech. Už ale ne to, co mezitím udělal jiný zákon.

Tu druhou tvář důchodové politiky totiž ukrývá zákon č. 417/2024 Sb. Ten formálně zachovává výchovné 500 korun za vychované dítě, ale od 1. 1. 2027 s ním začne zacházet úplně jinak.

Paragrafy o valorizaci popisují nový postup jasně: nejdříve úřad odečte z důchodu až 500 korun za každé dítě, potom valorizuje jen zbytek procentní výměry a až nakonec znovu přičte pevnou pětistovku. Jinými slovy, výchovné je z automatického zvyšování důchodu fakticky vyřazeno.

Na papíře tak rodič senior dál „má“ 500 korun za dítě. Ve skutečnosti ale tahle částka zůstane natrvalo stejná, zatímco ostatní složky důchodu porostou dál. Reálná kupní síla výchovného tak rok od roku klesne, i když vláda formálně splní slib, že na pětistovku „nesáhne“.

V redakci v tom vidíme přesný opak politického marketingu. Kabinet v roce 2026 důchody zvýšil, současně si ale do zákona napsal, že budoucí valorizace výchovného skončí. A teď zbývá jediná otázka, kolik z té slibované pětistovky se seniorům skutečně objeví na složence v příštích letech.

Minimální důchody a pětistovka, která se rozplyne

Odpověď začíná u těch nejslabších. Od roku 2026 se podle vládního nařízení a materiálů Ministerstva práce nastavuje minimální starobní důchod na 9 800 korun, tedy 20 % průměrné mzdy. Částka se skládá ze základní výměry 4 900 korun a minimální procentní výměry 4 900 korun.

Pokud po všech výpočtech, včetně výchovného, vyjde seniorovi nižší částka, Česká správa sociálního zabezpečení ji dorovná právě na 9 800 korun. V praxi to znamená, že u minimálního důchodu se výchovné prostě „vsákne“ do dorovnání.

Modelová důchodkyně se dvěma dětmi tak v rozhodnutí o důchodu sice uvidí položku 500 korun za dítě, ale na konci řádku zůstane pořád stejných 9 800 korun. Typický scénář vypadá tak, jak ho na modelových příkladech popisují materiály ČSSZ a finančních portálů: stát spočítal důchod třeba na 7 666 korun, po valorizaci a dorovnání na minimum dostane 9 800 korun a pětistovka se do této částky prostě „ztratí“.

Senioři tak často mají pocit, že slibovanou odměnu za výchovu dětí uvidí jen na papíře, ne v peněžence. A přitom systém generuje ještě další, na první pohled drobné, ale o to výmluvnější křivdy.

Stačí se podívat na zdánlivě nepatrný rozdíl mezi roky odchodu do penze. Kdo stihl starobní důchod v roce 2025, má podle údajů ČSSZ výchovné 503 korun, protože v rámci tehdejší valorizace vzrostla i tahle položka. Nové důchody od 1. 1. 2026 už ale znovu startují na kulaté pětistovce.

Stejné dítě, stejná výchova, jen jiný rok odchodu, a výsledek je rozdíl tří korun měsíčně. Možná drobnost, ale symbolicky přesná. Systém oceňuje rodiče podle data v kalendáři, což v lidech zákonitě vyvolává obavy, co přijde dál.

Není divu, že tenhle chaos a série polovičatých informací pak mohou svádět některé lidi k nebezpečným rozhodnutím. V diskusích se objevují dotazy ve stylu: „Mám raději hned utéct do předčasného důchodu, než výchovné zruší úplně?“ A právě tady se otevírá další past.

Předčasné důchody: drahá cesta za falešnou jistotou

Strach o výchovné tak část lidí svádí k úvahám o předčasném důchodu. Jenže právě u něj platí po 30. 9. 2023 zcela jiná pravidla, která se snadno podceňují. Zákon č. 270/2023 Sb. nastavil u předčasných důchodů přiznaných po tomto datu tvrdou brzdu valorizace.

Až do dosažení řádného důchodového věku se u těchto předčasných penzí nezvyšuje procentní výměra. Valorizuje se jen základní část důchodu. V době vysoké inflace a opakovaných valorizací je to zásadní rozdíl, který na první pohled nemusí být vidět, ale v dlouhém horizontu dramaticky rozhoduje.

Analýzy příkladů ukazují, že tříletý předčasný odchod často znamená trvalé krácení zhruba o 18 % výpočtového základu a celkovou ztrátu v řádu desítek až stovek tisíc korun během života, přestože samotná pětistovka výchovného takovou ztrátu nemůže vyvážit.

• nižší základ důchodu už napořád,
• slabší nebo žádná valorizace procentní části do řádného věku,
• ztráty, které se kumulují každým dalším rokem.

Podle nás v redakci proto dává zoufalý útěk do předčasného důchodu kvůli pětistovce naprostý ekonomický nesmysl. Skutečná past neleží v „zrušení výchovného“, ale v tichých změnách valorizačních pravidel, která se nejvíc projeví právě časem.

Jenže důchodová politika se netýká jen dnešních babiček a dědečků. Nová pravidla přepisují i to, co vlastně výchovné znamená pro dnešní čtyřicátníky a mladší rodiče, kteří teprve jednou do penze půjdou.

Budoucí rodiče a tichá změna pravidel

Novela č. 417/2024 Sb. zároveň mění, jak stát hodnotí péči o děti u mladších ročníků. Do systému přidává tzv. rodinný vyměřovací základ. Při výpočtu důchodu stát „připíše“ pečujícímu rodiči za dobu péče o dítě do tří let fiktivní výdělek ve výši 100 % průměrné mzdy, a to nejvýše u prvních dvou dětí, konkrétně v § 19a zákona o důchodovém pojištění.

Úřad pak porovnává různé varianty. Buď přizná pevnou pětistovku jako výchovné, nebo zvýší procentní výměru právě přes tento „fiktivní výdělek“. Prakticky to znamená, že od 1. 1. 2027 získají plných 500 korun měsíčně relativně jistě hlavně rodiče za třetí a další dítě.

U prvního a druhého dítěte stát zpravidla uplatní rodinný vyměřovací základ, přepočítá procentní výměru na průměrnou mzdu za dobu péče a často tím dosáhne účinku, který je pro něj levnější než pevná pětistovka. Tu pak vůbec nepřidá. Výchovné se tak u prvních dvou dětí mění z jednoduché a srozumitelné odměny na složitou účetní operaci, v níž stát volí pro sebe výhodnější variantu.

K tomu se přidává už zmíněný trik s valorizací. Body 65 a 67 článku I zákona č. 417/2024 Sb. nařizují při každém zvyšování procentní výměry nejprve odečíst 500 korun za každé dítě, valorizovat jen zbytek a až následně pětistovku znovu přičíst. Tím vláda fakticky zastavuje růst výchovného. Nominálně zůstává 500 korun, ale inflace dál ukusuje jeho hodnotu.

Přitom si můžeme připomenout, jak ministr práce Marian Jurečka v roce 2022 na stranickém webu KDU‑ČSL prohlašoval, že na „lidovecké výchovné, 500 korun k důchodu za každé vychované dítě, nenecháme sáhnout“. Formálně vláda slib splnila, výši 500 korun opravdu nezrušila.

Skutečnou politiku ale napsala do drobných paragrafů. Pětistovku vyřadila z valorizace, u prvních dvou dětí ji často nahradila rodinným vyměřovacím základem a náklady inflace přehodila zpět na rodiče a seniory. Výchovné tak nezmizelo z důchodových výměrů, zmizelo především z reálných peněženek, což je rozdíl, který se na tiskovkách moc nezdůrazňuje, ale v příštích letech ho pocítí každý, kdo děti vychoval.

Článek Sliby chyby. Důchodci se těšili na více peněz, vláda jim místo toho zatrhla valorizaci výchovného se nejdříve objevil na Kontext24.