Mýtus o promlčení slouží těm, kdo o něm mluví

Kdykoli někdo v debatě zmíní promlčení jako únikovou cestu pro Babiše nebo Okamuru, dělá přesně to, co politici potřebují: odvádí pozornost od toho, co zákon skutečně říká. § 34 trestního zákoníku je jednoznačný: do promlčecí doby se nezapočítává čas, kdy justice kvůli zákonné překážce jednat nesmí. Poslanecká imunita takovou překážkou je. Promlčení tedy neběží — stojí. A judikatura Nejvyššího soudu potvrzuje, že stavení neznamená vymazání: uběhlé roky zůstávají, hodiny se jen zastavily. Kdo tedy čeká na promlčení za imunitní zdí, čeká na vlak, který nejede.

Stejně tak Ústava po novele z roku 2013 neposkytuje poslancům doživotní azyl — jen dočasný štít po dobu mandátu. Sněmovna Babišovi ani Okamurovi nic neodpouští. Pouze řízení zmrazí. Spis zůstává živý. Tahle věc se v televizi říká příliš zřídka, a není náhoda, že se neříká.

Nevydat beze slova: nejpohodlnější volba

Veřejnost upírá pozornost k dramatickému hlasování pléna. Jenže politická většina má k dispozici daleko pohodlnější nástroj — a ten kamery téměř nezachytí. Stačí žádost nenaplánovat. Zákon o jednacím řádu Sněmovny nestanoví pevnou lhůtu ani sankci za nezařazení bodu na program. Výsledek je přitom právně identický s formálním zamítnutím: bez souhlasu Sněmovny justice stojí. Ani jedno hlavní líčení nenařídí.

Rozdíl je v politické viditelnosti. Hlasité „nevydáme“ si každý novinář zapíše a volič si ho může dohledat. Tiché nezařazení bodu se tváří jako organizační záležitost — „nestihlo se to“, „čekáme na právní analýzu“. Za tím procesním mlčením ale stojí vědomé rozhodnutí, které vyřadí trestní řízení z provozu na roky. Mandátový a imunitní výbor sice 17. února 2026 doporučil Babiše ani Okamuru nevydat — ale to je stále jen doporučení. Skutečná rozhodující bitva se neodehraje v sále, ale dřív: ve chvíli, kdy vedení Sněmovny skládá program schůze. Bez jmenovitého hlasování, bez záznamu, bez odpovědnosti.

SPD jako právnická osoba: větev, na kterou imunita nestačí

U kauzy Okamury je jedna věc, která v debatě zaniká: obžaloba míří nejen na předsedu, ale i na samotné hnutí jako právnickou osobu — podle zákona č. 418/2011 Sb. Imunita šéfa přitom stranu jako organizaci nechrání. Soud může SPD uložit peněžitý trest, zákaz přijímání dotací nebo zákaz veřejných zakázek — a může tak rozhodnout i tehdy, když stíhání samotného Okamury přeruší. Stejná kauza se pro předsedu zmrazí, zatímco pro hnutí poběží dál. Ztráta přístupu k veřejným penězům by pro financování SPD nebyla bezvýznamná epizoda. Imunita jednoho člověka prostě nestačí na to, aby zachránila celou organizaci.

Čapí hnízdo čeká na politiku, ne na právo

Na Čapím hnízdě je vidět, proč na tom záleží. Odvolací soud loni v červnu zrušil osvobozující rozsudek a případ vrátil — restart justice nařídil. Politické hlasování Sněmovny ho může na celé volební období zmrazit. Totéž platí, pokud se o vydání prostě nezačne hlasovat. Výsledek je stejný — ale jeden z nich se do záznamu nepíše.

Délku pauzy neurčí paragraf. Určí ji volby.

Ve finále nejde o to, zda dnešní většina Babiše nebo Okamuru formálně „zachrání“. Promlčení na ně nedosáhne — to je právní fakt. Spisy zůstanou živé. Otázka proto nezní „vydají, nebo nevydají?“ — ale „v jakém politickém klimatu se ty spisy znovu otevřou po skončení mandátu?“ Imunita je pauza. Jak dlouhá, záleží na tom, jakou Sněmovnu si voliči příště zvolí. Tohle je jediná věc, která je opravdu v jejich rukou.

Článek Co se stane, když poslanci Babiše a Okamuru nevydají soudu? Průtahy mohou přinést zásadní zvrat se nejdříve objevil na Kontext24.

Okamura splnil slib. Cynicky, ale konzistentně.

SPD v téhle hře nemá žádné překvapení. Tomio Okamura slíbil, že na českých institucích bude viset jen česká vlajka, a tento slib plní metodicky — od sundání ukrajinského praporu ze Sněmovny po fasády resortů obrany, dopravy a zemědělství bez modrožluté 24. února.

Je to cynické. Je to průhledné. Ale aspoň je to konzistentní. Okamurovi voliči přesně vědí, co kupují, a on jim to dodává. V politice, kde se sliby nedodržují systematicky, je tahle upřímnost v cynismu skoro osvěžující — i když její obsah je odporný.

Babiš: vlajka sundaná v prosinci, vytažená na výročí

Zajímavější podívanou nabízí ANO. Ministerstvo vnitra vlajku v prosinci sundalo — a v únoru ji opět vytáhlo. Strakovka vlajku dočasně nahradila unijní — a 24. února ji vrátila. Babišova vláda tak zvládla v jednom čtvrtletí demonstrovat obě polohy: opatrný ústup vstříc koaličnímu partnerovi i gesto solidarity pro ty, kteří na výročí invaze dívají. To není politika. Je to choreografie.

Paradox je vidět nejostřeji na ministerstvu obrany. Ministr Zůna v téže době jednal v Bruselu o podpoře Ukrajiny v NATO a Radě EU — zatímco fasáda jeho ministerstva na výročí invaze zůstala bez ukrajinské vlajky. Do Bruselu jedna zpráva, do Prahy druhá. SPD se naučilo hrát na dvě publika najednou a zatím za to neplatí žádnou cenu.

Vlajka nic neříká o reálné pomoci

Zákon o státních symbolech vyvěšení cizích vlajek nenařizuje. Každý prapor na ministerském stožáru je čistě politické rozhodnutí — a jako takové by měl být čten. Jenže tím, že debata uvízla na symbolice, přestáváme klást jiné otázky.

Průzkumy ukazují, že zhruba dvě pětiny Čechů by zastavily výcvik ukrajinských vojáků a dodávky munice. To je záležitost, která má přímý dopad na průběh války. Vlajka na fasádě o tomhle neřekne vůbec nic. Ministr může vyvěsit modrožlutý prapor a zároveň hlasovat proti zbrojní pomoci. Může ho nesundat a dodávky podporovat. Látka na stožáru a skutečná politická pozice jsou dvě různé věci — a záměrné směšování obou je přesně ten trik, který politikům vyhovuje.

Čtyři roky po začátku invaze bychom si mohli dovolit trochu náročnější standard. Místo počítání vlajek se ptát: kolik peněz, kolik munice, kolik politické odvahy — a kdo za tím stojí jménem, ne jen praporem.

Článek (Ne)vyvěšení ukrajinské vlajky k výročí války ukázalo, na čí straně politici stojí. Někteří překvapili se nejdříve objevil na Kontext24.