Silná slova české političky vs. realita spojenců

Když česká politička obviní cizího prezidenta, že nás chtěl zatáhnout do světové války, je to víc než jen přestřelený status na sociální síti. Je to přímé obvinění, že ohrozil životy Čechů.

Kateřina Konečná z KSČM při výročí ruské invaze letos v únoru napsala na síti X: „Ten Zelenskyj, který nás… chtěl zatáhnout do války. Do světové války.“ Tím přímo označila Volodymyra Zelenského za hrozbu pro bezpečnost České republiky.

Jenže ve stejném období probíhal úplně jiný, podstatný příběh. Zelenskyj žádal spojence o bezletovou zónu nad Ukrajinou. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg 23. března 2022 jasně oznámil, že aliance takovou zónu nevyhlásí, protože by „s největší pravděpodobností vyvolala plnohodnotnou válku mezi NATO a Ruskem“ a donutila alianci sestřelovat ruská letadla i ničit jejich protivzdušnou obranu, jak vyplývá z přepisu tiskové konference NATO.

Jinými slovy: Zelenskyj tlačil na vyšší pomoc, NATO šláplo na brzdu. Aliance se od začátku staví proti přímé válce s Ruskem a volí cestu dodávek zbraní, výcviku a sankcí, nikoli útoku na ruské území.

Naše redakce prošla oficiální dokumenty a veřejná vystoupení představitelů NATO a všude se opakuje stejná linie: žádná přímá válka s Ruskem, jen podpora napadené země. Přesto se v českých diskusích objevují věty typu „válku rozpoutal Zelenskyj v roce 2022“ nebo „NATO nás do ní vtáhne“.

Samotný Zelenskyj přitom už v srpnu 2022 v jednom z rozhovorů připomněl, že válka začala rokem 2014, anexí Krymu a postupným ukusováním ukrajinského území ze strany Ruska. Pokud tedy někdo mluví o „zatažení do světové války“, musí se nejdřív postavit čelem k otázce, kdy ten konflikt vůbec začal a kde v něm leží česká stopa, ke které se teprve dostáváme.

Kdy válka skutečně začala a kde v ní stojí Česko

Časová osa konfliktu nezačíná v únoru 2022 ani jménem Volodymyr Zelenskyj. Vede mnohem dál, k masovým protestům na kyjevském náměstí Nezávislosti, které vypukly 21. listopadu 2013 po rozhodnutí tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče zastavit přípravy na asociační dohodu s EU a dál prohlubovat proruský a korupční kurz země.

Takzvaný Euromajdan, ukrajinská „revoluce důstojnosti“, byl reakcí na vnitřní rozklad státu a odmítnutí evropské cesty, ne na Zelenského politiku. Ten se v té době na politické scéně vůbec neobjevoval.

Krize vyvrcholila 22. února 2014. Ukrajinský parlament po Janukovyčově útěku hlasoval o jeho „odstranění z výkonu ústavních pravomocí“ a vypsání předčasných voleb. Pro návrh zvedlo ruku 328 poslanců, proti nebyl nikdo. Zelenskyj se stal prezidentem až o pět let později, v roce 2019.

Krátce po pádu Janukovyče ale kremelský scénář přeřadil na vyšší rychlost. Rusko obsadilo a jednostranně anektovalo Krym a zároveň rozdmýchalo ozbrojený konflikt na Donbasu. Zlom tedy nespustil Zelenskyj, ale ruská snaha potrestat Ukrajinu za odklon od Moskvy.

Moskva od začátku rámuje tuto agresi jako „ochranu před genocidou“ ruskojazyčných obyvatel na východě země. Tímto argumentem se zabýval Mezinárodní soudní dvůr, hlavní soudní orgán OSN, v řízení „Ukraine v. Russian Federation“. V předběžném opatření, které Mezinárodní soudní dvůr vydal 16. března 2022, soud nařídil Rusku, aby okamžitě zastavilo vojenské operace na Ukrajině, konstatoval, že předložené materiály neprokazují tvrzenou genocidu, a zároveň označil za velmi pochybné, že by úmluva o genocidě umožňovala jednostranné použití síly na cizím území.

Nejvyšší soud světa tak zpochytnil klíčové ospravedlnění ruské invaze, ke kterému se v Česku často přilepují různé propagandistické příběhy. Do tohoto rámce pak vstupuje česká realita, která vypadá úplně jinak, než maluje strašák „budeme další na řadě“.

Prezident Petr Pavel v únoru 2026 uvedl, že českem vedená muniční iniciativa zajistila Ukrajině přibližně 4,4 milionu kusů velkorážní munice, tedy více než polovinu všech dodávek tohoto typu, přičemž do války neodešel jediný český voják. Česká republika tak funguje jako zásobárna pro napadeného, ne jako země, která sama vstoupila do konfliktu.

Ministerstvo obrany v březnu 2024 zdůraznilo, že vláda nemá žádný záměr vysílat na Ukrajinu české vojáky do bojů a že platný mandát umožňuje maximálně 35 příslušníků ozbrojených sil, a to jen pro ochranu diplomatických zájmů nebo vyšetřování válečných zločinů, nikoli pro bojové operace. Z přehledu pomoci, který resort zveřejnil v únoru 2023, zároveň vyplývá, že zapojení Česka spočívá především v dodávkách výzbroje, výcviku ukrajinských vojáků na našem území a logistické podpoře, jak shrnuje Ministerstvo obrany.

Průzkum veřejného mínění z ledna 2025 navíc ukazuje, že vyslání českých vojáků do bojových operací na Ukrajině podporuje jen zhruba 11 procent obyvatel, zatímco většina dává přednost tlaku na Rusko pomocí sankcí a zbrojní podpory. Mezi reálnou pozicí Česka jako „zásobárny pro napadeného“ a obrazem, který Konečná kreslí, když mluví o zatažení do světové války, tak vzniká propast, ve které se rodí další obvinění – třeba to, že Ukrajina nebezpečně přepisuje dějiny.

Kdo komu přepisuje dějiny: ukrajinská dekomunizace očima Česka

Právě na „přepisování dějin“ Kateřina Konečná často útočí. Jenže pod touto nálepkou se na Ukrajině ve skutečnosti skrývá proces, který česká společnost po roce 1989 vnímala jako přirozený krok k demokracii.

Ukrajinský parlament v dubnu 2015 přijal zákon č. 317-VIII „O odsouzení komunistického a národně-socialistického (nacistického) totalitního režimu na Ukrajině a zákazu propagandy jejich symboliky“. Zákon výslovně staví komunistický a nacistický režim na roveň a zakazuje jejich propagandu a veřejné používání symbolů, s omezenými výjimkami pro vědu, umění či pietní účely.

Na papíře jde o suchou legislativu, v ulicích ale znamenala obrovský symbolický řez. Souhrnné údaje o dekomunizaci mluví o přejmenování více než 50 tisíc ulic a téměř tisícovky obcí a měst a o odstranění zhruba 1 300 Leninových pomníků během prvních měsíců účinnosti zákonů. Z měst mizely sochy lidí, kteří sloužili totalitnímu režimu, a názvy ulic připomínající sovětskou diktaturu.

Pro českého čtenáře to působí až povědomě. I Praha po pádu komunismu sundávala pomníky Klementa Gottwalda a dalších představitelů režimu, české právo zakotvilo zákaz propagace nacismu a komunismu a odstranění symbolů diktatury bylo chápáno jako součást demokratické sebeobrany.

Když tedy český volič slyší, že Ukrajina „maže dějiny“, ve skutečnosti sleduje ukrajinskou verzi známého příběhu: země, která po desetiletích diktatury přetrhává vazby na režim, jenž ji okupoval, ožebračoval a zabíjel její elity. Ukrajinci tento krok dělají později než Češi, ale míří stejným směrem, pryč od totality a pryč od impéria, které si nárokuje jejich území i identitu, což dává varováním před „přepisováním dějin“ úplně jiný podtext, než jaký jim přisuzuje Konečná.

Co ve skutečnosti říká výrok o „světové válce“

Výrok Kateřiny Konečné o Zelenském, který nás „chtěl zatáhnout do světové války“, neobstojí ani jako expresivní zkratka. Naráží na chronologii konfliktu, kterou rámují Euromajdan, anexe Krymu a rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora. Přehlíží fakt, že NATO odmítlo vyhlásit bezletovou zónu právě proto, aby zabránilo přímé válce s Ruskem, a že Česko pomáhá Ukrajině miliony granátů, ale bez jediného vojáka v zákopech.

Zároveň útočí na ukrajinské bourání soch a přejmenovávání ulic, které v českém zrcadle připomíná spíš náš vlastní listopadový rozchod s komunismem než nějaký „nebezpečný experiment“. Pokud bychom přijali logiku, kterou komunistická politička nabízí, museli bychom mezi hrozby pro mír zařadit i vlastní cestu z totality.

Právě v tom se ukazuje, jak daleko odjíždějí podobné výroky od reality, kterou lze ověřit v oficiálních dokumentech, rozhodnutích a dějinách, ne jen v emotivních statusech na sociálních sítích. Zbytek už si musí každý srovnat sám, když tato fakta postaví vedle sebe bez politických zkratek a strašení „světovou válkou“.

Článek Konečná (KSČM) už nemá zábrany. Obvinila Zelenseho, že chtěl Čechy zatáhnout do světové války se nejdříve objevil na Kontext24.

Kdo dotuje koho?

Slogan o „drahých Ukrajincích“ se rozpadne v okamžiku, kdy se otevřou čísla MPSV. Lidé s dočasnou ochranou odvedli do veřejných rozpočtů víc, než kolik stát vydal na jejich podporu — přebytek sahá do miliard korun a od roku 2024 roste. Pracují hlavně tam, kde firmy hlásí největší nouzi: výroba, logistika, stavebnictví, služby. Ranní směnu u pásu, noční vykládku kamionu, partu na stavbě — bez Ukrajinců by tyto pozice dlouhodobě nikdo neobsadil, protože čeští uchazeči o ně zájem nemají. Nejde o charitu. Jde o velmi výhodný obchod pro státní kasu, který část politiků raději nepojmenuje správně.

Ekonomická nutnost v právní pasti

Jenže tyhle lidi dnes stavíme na právní minové pole. Dočasná ochrana platí na první pohled jednoduše — člověk může legálně bydlet a pracovat až do března 2027. Jenže zákon Lex Ukrajina VII přidal detail, který laik snadno přehlédne: pokud je cizinec hlášen déle než 90 dní na tzv. úřední adrese ministerstva vnitra, jeho ochrana automaticky zanikne. S ní padá i volný vstup na trh práce. A kdo chce zůstat dlouhodobě, narazí na podmínku ročního příjmu přes 440 tisíc korun — laťku, přes kterou řadový pracovník z pásu s rodinou jednoduše nepřeskočí. Systém je nastaven tak, aby ekonomicky potřebné lidi propustil jen k dočasnému pobytu, ale k trvalému ne.

Tohle není abstraktní problém. HR manažeři firem reálně narážejí na situace, kdy zaměstnanec skončil na úřední adrese z finančních důvodů — a platná pracovní smlouva se rázem stala nelegálním zaměstnáváním s možnou pokutou v milionech korun. Zákony tak nedělají výjimku pro ekonomickou nutnost. Dělají z ní právní riziko.

Politici čtou průzkumy, ne ekonomiku

Odpověď na otázku, proč to tak je, leží v průzkumech. Podzimní výzkum CVVM naměřil jen devět procent lidí podporujících trvalé usazení Ukrajinců, zatímco přes šedesát procent chce jejich dočasné přijetí s následným návratem. Pro každou vládu, která pečlivě čte grafy preferencí, taková čísla znamenají jediné: tvrdší kurz vůči dlouhodobému pobytu se politicky vyplácí, i když ekonomika vysílá přesně opačný signál.

Opozice tlačí ještě dál — zazní výzvy k „revizi všech pobytů Ukrajinců“. Vláda používá mírnější slovník, ale Lex Ukrajina VII překládá náladu společnosti do paragrafů. O zvláštní dlouhodobý pobyt projevily zájem desetitisíce lidí, podmínky ale splnila jen malá část z nich. Systém tak záměrně propustí jen úzkou, dobře vydělávající menšinu — a zbytek, na jehož práci přitom stojí celé provozy, nechá v právní nejistotě.

Co se stane, až zákony zafungují

Česko bere od Ukrajinců práci, daně a odvody — ale politicky jim brání stát se tím, čím pro ekonomiku fakticky jsou: stabilní pracovní silou, nikoli dočasnou záplatou. Tenhle rozpor zatím drží pohromadě jen proto, že dočasná ochrana ještě trvá a firmy doufají, že se situace nějak vyřeší. Klíčová otázka nezní, zda tu jednou bude „příliš mnoho Ukrajinců“. Zní, co se stane s českými fabrikami, obchody a službami, až zákony skutečně zafungují tak, jak jsou napsány — a donutí tyto lidi odejít.

Článek Vláda si nechce přiznat, jak moc Ukrajinci potřebuje. Drží ekonomiku, ale politici je zde nechtějí se nejdříve objevil na Kontext24.

Vlajkový kabaret u Strakovky

V kampani Andrej Babiš bez mrknutí oka pronese, že „nejsme na Ukrajině, jsme v Česku a my nemáme peníze ani pro naše lidi“. O pár týdnů později vede vládu s SPD a Motoristy a rozdává si resorty, jako kdyby šlo o věrnostní program supermarketu.

A pak přijde obrat číslo dvě. Premiér oznámí, že na výročí ruské invaze zavlaje na Úřadu vlády ukrajinská vlajka. Ta samá scéna, jiný kostým. Najednou není problém se symbolicky přihlásit k zemi, na kterou ještě nedávno sloužila jako rekvizita věta „nemáme peníze ani pro naše“.

Jenže 7. ledna se vlajka zase tiše sundá a nahradí ji EU. Úřad vysvětlí, že Ukrajina se bude vyvěšovat „při významných událostech“. Přeloženo: kdykoli se bude hodit do příběhu. A že se to hodit bude, o tom nikdo nepochybuje.

Je fascinující, s jakou lehkostí tahle vláda zvládá otočky, za které by se nestyděl ani profesionální krasobruslař, zatímco my u toho poslušně děláme diváckou kulisu a čekáme, jaký vlajkový trik přijde příště.

Z Kyjeva do Sněmovny a zpět

Zatímco před některými ministerstvy 24. února ukrajinská vlajka visí, resorty vedené SPD zůstávají v režimu „nic nového na stožáru“. Jedna vláda, tři zahraniční politiky, pět typů gest. Politický bizár v přímém přenosu.

A do toho ministr zahraničí Petr Macinka z Motoristů. Jednou v Kyjevě, kde mluví o pokračování muniční iniciativy, podruhé avizovaně na Valném shromáždění OSN k výročí invaze. Jediný člen vlády, který vypadá, že aspoň chápe, že Ukrajina není jen tapeta na barák, ale i nějaké závazky.

Jenže ruku na srdce – tyhle cesty jsou pořád jen efektní kulisa, pokud doma běží vlajkový ping pong. Premiérová Strakova akademie si hraje na morální maják, ale u půjčky 90 miliard eur pro Ukrajinu radši sebevědomě zdůrazní: Česko ručit nebude. Symbol ano, garance ne. Vlajka na stožár, ruka v kapse.

A teď si vyberte: buď je to promyšlená strategie, jak mít body u Bruselu i u „vlastenců“, nebo jen instinkt přežití člověka, který každé publikum obslouží jinou barvou látky na fasádě a spoléhá, že si toho všimneme až ve chvíli, kdy bude pozdě.

Zemské prapory, naše svědomí

Mezitím se vnitro politický talent téhle sestavy projeví v dalším majstrštyku: Den české vlajky a návrh zákona o zemských znacích a vlajkách. Stejní bojovníci za „jen českou vlajku na úřadech“ se těší na katalog zemských praporů, jako by objevili nový národní sport.

Tomio Okamura osobně držel štafle, když nechával ze Sněmovny sundat ukrajinskou vlajku. Dnes ten samý politický tábor tlačí zákon, který má otevřít dveře oficiálním zemským symbolům. „Jen státní vlajka,“ ale v bonusovém balíčku barvy pro každého. Vlajkový lunapark zatím není realitou, ale v hlavách tvůrců už jede naplno.

A my? Ve volbách dáme ANO přes 34 procent, SPD a Motoristům slušný dvouciferný přídavek mandátů. Tvrdíme, že máme dost symbolického divadla, a pak si zvolíme soubor, který specializaci na praporky povýší na hlavní dramaturgii.

Možná si říkáte, že vy osobně přece žádné vlajky neřešíte, ale vsaďte se, že až zas někdo někam něco vyvěsí nebo sundá, budeme všichni na sítích řvát jako na derby – a přesně na to tihle vlajkoví architekti našeho blahobytu spoléhají víc, než jsme ochotni si připustit.

Článek Z Kyjeva na Moravu a zpět. Co stojí za Babišovými rychlými změnami postojů? se nejdříve objevil na Kontext24.

Okamura splnil slib. Cynicky, ale konzistentně.

SPD v téhle hře nemá žádné překvapení. Tomio Okamura slíbil, že na českých institucích bude viset jen česká vlajka, a tento slib plní metodicky — od sundání ukrajinského praporu ze Sněmovny po fasády resortů obrany, dopravy a zemědělství bez modrožluté 24. února.

Je to cynické. Je to průhledné. Ale aspoň je to konzistentní. Okamurovi voliči přesně vědí, co kupují, a on jim to dodává. V politice, kde se sliby nedodržují systematicky, je tahle upřímnost v cynismu skoro osvěžující — i když její obsah je odporný.

Babiš: vlajka sundaná v prosinci, vytažená na výročí

Zajímavější podívanou nabízí ANO. Ministerstvo vnitra vlajku v prosinci sundalo — a v únoru ji opět vytáhlo. Strakovka vlajku dočasně nahradila unijní — a 24. února ji vrátila. Babišova vláda tak zvládla v jednom čtvrtletí demonstrovat obě polohy: opatrný ústup vstříc koaličnímu partnerovi i gesto solidarity pro ty, kteří na výročí invaze dívají. To není politika. Je to choreografie.

Paradox je vidět nejostřeji na ministerstvu obrany. Ministr Zůna v téže době jednal v Bruselu o podpoře Ukrajiny v NATO a Radě EU — zatímco fasáda jeho ministerstva na výročí invaze zůstala bez ukrajinské vlajky. Do Bruselu jedna zpráva, do Prahy druhá. SPD se naučilo hrát na dvě publika najednou a zatím za to neplatí žádnou cenu.

Vlajka nic neříká o reálné pomoci

Zákon o státních symbolech vyvěšení cizích vlajek nenařizuje. Každý prapor na ministerském stožáru je čistě politické rozhodnutí — a jako takové by měl být čten. Jenže tím, že debata uvízla na symbolice, přestáváme klást jiné otázky.

Průzkumy ukazují, že zhruba dvě pětiny Čechů by zastavily výcvik ukrajinských vojáků a dodávky munice. To je záležitost, která má přímý dopad na průběh války. Vlajka na fasádě o tomhle neřekne vůbec nic. Ministr může vyvěsit modrožlutý prapor a zároveň hlasovat proti zbrojní pomoci. Může ho nesundat a dodávky podporovat. Látka na stožáru a skutečná politická pozice jsou dvě různé věci — a záměrné směšování obou je přesně ten trik, který politikům vyhovuje.

Čtyři roky po začátku invaze bychom si mohli dovolit trochu náročnější standard. Místo počítání vlajek se ptát: kolik peněz, kolik munice, kolik politické odvahy — a kdo za tím stojí jménem, ne jen praporem.

Článek (Ne)vyvěšení ukrajinské vlajky k výročí války ukázalo, na čí straně politici stojí. Někteří překvapili se nejdříve objevil na Kontext24.