Slib vlády už existuje, paragrafy zatím ne

Vláda ten záměr opravdu napsala černé na bílém.

Vedle registru všech dotací pro neziskové organizace z veřejných rozpočtů slíbila i označování organizací, které vyvíjejí politickou činnost a čerpají peníze ze zahraničí. právního stavu.

Nejtvrdší tón zatím nevychází z vládního programu, ale z veřejně popsaného uniklého draftu. Materiál pracuje se širokým vymezením veřejně relevantního působení i zahraničních vazeb; v užším vládním slibu míří zahraniční financování na politicky činné organizace, kdežto v širším draftu působí pojem mnohem šířeji.

Právě tam se objevují i povinnosti zapisovat zaměstnance, činnosti, smlouvy a zahraniční financování, stejně jako sankce až 15 milionů korun a zákaz zahraničních vazeb až na pět let. Redakce proto odděluje dvě věci: co vláda oficiálně slíbila, a co zatím prosáklo jen z nefinálního materiálu.

Čísla ukazují jiný terč, než tvrdí politika

Paradox sedí v číslech. Podle dat ČSÚ tvořily veřejné zdroje 37,4 procenta financování netržních neziskových institucí, zatímco zahraniční dary a dotace EU jen 5,2 procenta.

Debata se tak hlasitě točí kolem vnějšího vlivu, přestože hlavní peněžní proud teče z domácích veřejných rozpočtů. A právě tady začíná důležitější otázka než samotné heslo o zahraničním vlivu: koho by tak široce nastavený režim v Česku vůbec trefil?

Trefit by mohl mnohem širší svět, než naznačuje politická zkratka. NNO, tedy neziskové instituce, nejsou jen aktivisté, ale i spolky, nadace, charity, sportovní a sociální organizace.

Podle ČSÚ bylo v roce 2023 registrováno přes 146 tisíc takových institucí, aktivních zhruba 115 591 a sektor vytvořil služby za 125,1 miliardy korun. Redakce v těchto datech nevidí okrajovou ideologickou bublinu, ale jednu z běžných vrstev české každodennosti.

Největší kus toho světa navíc neleží v politických kampaních. Data ČSÚ ukazují, že 22,1 procenta produkce mířilo do rekreačních a sportovních služeb, 20 procent do sociální péče a 15,3 procenta do vzdělávání.

Když se slovo neziskovka zúží na aktivismus, právě tyto oblasti zmizí z obrazu jako první. A právě proto politická zkratka funguje tak dobře: schová většinu sektoru za nejviditelnější menšinu.

Speciální dohled by nepřicházel do prázdna

Kontrast je o to ostřejší, že ještě na jaře vláda mluvila jinak. Usnesením z 9. dubna 2025 schválila Akční plán 2025 až 2027 ke Strategii spolupráce veřejné správy s NNO, který počítal i s podporou kybernetické bezpečnosti a digitální transformace neziskových organizací.

O pár měsíců později už stejné prostředí v programovém prohlášení vlády dostalo zvláštní transparentní označování kvůli zahraničnímu financování a politické činnosti. Jenže i kdyby stát chtěl víc světla, stále zbývá odpovědět, proč k tomu potřebuje zvláštní režim právě pro tento sektor.

České právo totiž nezačíná od nuly. Zákon o veřejných rejstřících už dnes ukládá zapsaným osobám předkládat dokumenty do sbírky listin, tedy do veřejně dostupného místa, kam se ukládají klíčové listiny jako účetní závěrka nebo výroční zpráva.

Za neuposlechnutí výzvy rejstříkového soudu hrozí pořádková pokuta až 100 tisíc korun a při opakovaném neplnění může soud zahájit řízení o zrušení zapsané osoby s likvidací. Vedle toho od 1. července 2025 funguje i RELOB, registr lobbování spuštěný podle Ministerstva spravedlnosti.

Redakce tím netvrdí, že dnešní nástroje řeší všechno, ale připomíná prostý fakt: další vrstva dohledu by nepřicházela do prázdného prostoru.

Rozhodnout může jediný nejasný pojem

Skutečné jádro sporu leží jinde. Politická činnost, tedy pojem, který má rozhodnout o zvláštním označování, zůstává v programovém prohlášení vlády bez definice, a sama Rada vlády pro nestátní neziskové organizace v prosinci 2025 varovala před používáním neexistujících nebo nejasně vymezených pojmů.

Současně stále platí oněch 5,2 procenta zahraničních zdrojů podle ČSÚ. Ve chvíli, kdy definice zůstane rozostřená, už nejde jen o pořádek v datech, ale o to, koho půjde politicky označit.

Transparentnost není problém. Problém začíná ve chvíli, kdy stát staví drakonický dohled na gumovém pojmu a menšinovém zdroji peněz. Takový zákon by pak nechránil demokracii před vlivem zvenčí, ale učil by ji podezírat vlastní občanskou společnost.

Článek Zákon proti neziskovkám se vrací. Vláda už si na ně brousí zuby, vše je jen otázkou času se nejdříve objevil na Kontext24.

Odklad z dubna na červenec není technický detail. Je to přiznání, že vláda nestihla připravit to, co slavnostně oznámila.

Tři měsíce na papíře, čtvrtrok v peněžence

Stát lidem řekl: podejte žádost do konce roku 2025 a dávku dostanete od dubna. Stovky tisíc lidí poslechly, žádosti podaly — a teď sledují, jak jim poslanecká novela mění duben na červenec. Bez varování, bez omluvy, bez kompenzace.

Tři měsíce jsou v životě samoživitelky, která počítá každou stovku, celý čtvrtrok na loňských částkách — v době, kdy nájem ani potraviny nečekaly. Vláda se hájí tím, že staré dávky poběží dál. To je pravda. Jenže lidé nečekali na staré dávky — čekali na slíbené zlepšení. A to jim někdo potichu vymazal z kalendáře.

Superdávka není přidávání. Je to přebalení.

Název svádí k obrazu jakési třinácté dávky — bonusu navíc, který stát štědře přidává. Realita je prozaičtější: zákon o superdávce jen slučuje čtyři existující dávky do jedné obálky. Nic nového nevzniká, mění se jen formulář a úřad, kam se chodí žádat. Pro lidi, kteří systémem prošli, to znamená jediné — delší čekání na to, co měli dávno mít.

„Superdávka“ zní jako řešení. „Sloučení čtyř stávajících dávek do jednoho formuláře s odloženou účinností“ tak chytlavě nezní. A právě proto se zvolilo to první.

Mýtus pěti tisíc: komu stát přidá a komu ubere

Slogan „pět tisíc životního minima pro každého“ je další z řady slibů, které se rozpadnou nad kalkulačkou. Životní minimum pro druhého a dalšího dospělého v domácnosti ve skutečnosti klesá — z dosavadních 4 040 korun na 3 750. Stát tedy jednou rukou přidává singles a prvním dospělým v rodině, druhou rukou bere dalším členům téže domácnosti. To není velkorysost. Je to přerozdělení uvnitř systému vydávané za reformu.

Čtyřčlenná rodina si v součtu polepší o pár set korun. Přitom nájmy za poslední roky vzrostly o desítky procent. Plakát s číslem 5 000 a realita na výplatní pásce jsou dvě různé věci — a vláda dobře ví, že většina lidí vidí jen ten plakát.

Chaos jako systém

Na Úřadu práce dostávají lidé protichůdné informace. Úředníci posílají žadatele k novým formulářům, přestože zákon jasně říká, že kdo podal žádost včas, nemusí žádat znovu. Tento chaos není výjimka — je to přirozený výsledek reformy, která byla ohlášena dřív, než byla připravena.

Vláda neudělala chybu v komunikaci. Udělala chybu v prioritách: PR přišlo před systémem, termín ohlášení před termínem spuštění. A za tuto chybu platí konkrétní lidé — ti, kteří poslechli výzvu, podali žádost včas a teď čekají na rozhodnutí, které stát odložil proto, že nestíhal.

Superdávka možná jednou bude fungovat. Ale jako symbol toho, jak vláda komunikuje sociální reformy — a jak málo ji zajímá, co mezitím prožívají lidé, jimž slíbila pomoc — je dokonalá už teď. Nenechte si ani korunu utéct jen kvůli odkladům a zmatku, který MPSV samo způsobilo.

Článek Lidé čekají na superdávku jako na smilování. Teď jim vláda zasadila ránu – peníze budou až v létě se nejdříve objevil na Kontext24.