Z Kyjeva na Moravu a zpět. Co stojí za Babišovými rychlými změnami postojů?
Jednou „nejsme na Ukrajině“, podruhé vlajka na Strakovce. V zemi, kde se charakter měří počtem stožárů, ale ruce zůstávají v kapsách. Kdo tady koho hraje?
Nejprve zazní „Nejsme na Ukrajině, jsme v Česku“, pak se nad Strakovkou třepotá modro žlutá. Vítejte v zemi, kde se válka měří počtem vlajek na fasádě a charakter se pozná podle toho, kdo zrovna drží štafle.
Vlajkový kabaret u Strakovky
V kampani Andrej Babiš bez mrknutí oka pronese, že „nejsme na Ukrajině, jsme v Česku a my nemáme peníze ani pro naše lidi“. O pár týdnů později vede vládu s SPD a Motoristy a rozdává si resorty, jako kdyby šlo o věrnostní program supermarketu.
A pak přijde obrat číslo dvě. Premiér oznámí, že na výročí ruské invaze zavlaje na Úřadu vlády ukrajinská vlajka. Ta samá scéna, jiný kostým. Najednou není problém se symbolicky přihlásit k zemi, na kterou ještě nedávno sloužila jako rekvizita věta „nemáme peníze ani pro naše“.
Jenže 7. ledna se vlajka zase tiše sundá a nahradí ji EU. Úřad vysvětlí, že Ukrajina se bude vyvěšovat „při významných událostech“. Přeloženo: kdykoli se bude hodit do příběhu. A že se to hodit bude, o tom nikdo nepochybuje.
Je fascinující, s jakou lehkostí tahle vláda zvládá otočky, za které by se nestyděl ani profesionální krasobruslař, zatímco my u toho poslušně děláme diváckou kulisu a čekáme, jaký vlajkový trik přijde příště.
Z Kyjeva do Sněmovny a zpět
Zatímco před některými ministerstvy 24. února ukrajinská vlajka visí, resorty vedené SPD zůstávají v režimu „nic nového na stožáru“. Jedna vláda, tři zahraniční politiky, pět typů gest. Politický bizár v přímém přenosu.
A do toho ministr zahraničí Petr Macinka z Motoristů. Jednou v Kyjevě, kde mluví o pokračování muniční iniciativy, podruhé avizovaně na Valném shromáždění OSN k výročí invaze. Jediný člen vlády, který vypadá, že aspoň chápe, že Ukrajina není jen tapeta na barák, ale i nějaké závazky.
Jenže ruku na srdce – tyhle cesty jsou pořád jen efektní kulisa, pokud doma běží vlajkový ping pong. Premiérová Strakova akademie si hraje na morální maják, ale u půjčky 90 miliard eur pro Ukrajinu radši sebevědomě zdůrazní: Česko ručit nebude. Symbol ano, garance ne. Vlajka na stožár, ruka v kapse.
A teď si vyberte: buď je to promyšlená strategie, jak mít body u Bruselu i u „vlastenců“, nebo jen instinkt přežití člověka, který každé publikum obslouží jinou barvou látky na fasádě a spoléhá, že si toho všimneme až ve chvíli, kdy bude pozdě.
Zemské prapory, naše svědomí
Mezitím se vnitro politický talent téhle sestavy projeví v dalším majstrštyku: Den české vlajky a návrh zákona o zemských znacích a vlajkách. Stejní bojovníci za „jen českou vlajku na úřadech“ se těší na katalog zemských praporů, jako by objevili nový národní sport.
Tomio Okamura osobně držel štafle, když nechával ze Sněmovny sundat ukrajinskou vlajku. Dnes ten samý politický tábor tlačí zákon, který má otevřít dveře oficiálním zemským symbolům. „Jen státní vlajka,“ ale v bonusovém balíčku barvy pro každého. Vlajkový lunapark zatím není realitou, ale v hlavách tvůrců už jede naplno.
A my? Ve volbách dáme ANO přes 34 procent, SPD a Motoristům slušný dvouciferný přídavek mandátů. Tvrdíme, že máme dost symbolického divadla, a pak si zvolíme soubor, který specializaci na praporky povýší na hlavní dramaturgii.
Možná si říkáte, že vy osobně přece žádné vlajky neřešíte, ale vsaďte se, že až zas někdo někam něco vyvěsí nebo sundá, budeme všichni na sítích řvát jako na derby – a přesně na to tihle vlajkoví architekti našeho blahobytu spoléhají víc, než jsme ochotni si připustit.
