Konečná (KSČM) už nemá zábrany. Obvinila Zelenseho, že chtěl Čechy zatáhnout do světové války
Politička KSČM obviní ukrajinského prezidenta, že nás chtěl zatáhnout do světové války. Jenže oficiální dokumenty NATO, rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora i česká realita mluví jinak.
Obsah článku
Výrok Kateřiny Konečné zněl jako varování před apokalypsou. Když ho ale postavíme vedle toho, co říká NATO, Mezinárodní soudní dvůr a české úřady, začne se celý obraz hroutit. A právě v těchto trhlinách je vidět, o co ve skutečnosti jde.
Silná slova české političky vs. realita spojenců
Když česká politička obviní cizího prezidenta, že nás chtěl zatáhnout do světové války, je to víc než jen přestřelený status na sociální síti. Je to přímé obvinění, že ohrozil životy Čechů.
Kateřina Konečná z KSČM při výročí ruské invaze letos v únoru napsala na síti X: „Ten Zelenskyj, který nás… chtěl zatáhnout do války. Do světové války.“ Tím přímo označila Volodymyra Zelenského za hrozbu pro bezpečnost České republiky.
Jenže ve stejném období probíhal úplně jiný, podstatný příběh. Zelenskyj žádal spojence o bezletovou zónu nad Ukrajinou. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg 23. března 2022 jasně oznámil, že aliance takovou zónu nevyhlásí, protože by „s největší pravděpodobností vyvolala plnohodnotnou válku mezi NATO a Ruskem“ a donutila alianci sestřelovat ruská letadla i ničit jejich protivzdušnou obranu, jak vyplývá z přepisu tiskové konference NATO.
Jinými slovy: Zelenskyj tlačil na vyšší pomoc, NATO šláplo na brzdu. Aliance se od začátku staví proti přímé válce s Ruskem a volí cestu dodávek zbraní, výcviku a sankcí, nikoli útoku na ruské území.
Naše redakce prošla oficiální dokumenty a veřejná vystoupení představitelů NATO a všude se opakuje stejná linie: žádná přímá válka s Ruskem, jen podpora napadené země. Přesto se v českých diskusích objevují věty typu „válku rozpoutal Zelenskyj v roce 2022“ nebo „NATO nás do ní vtáhne“.
Samotný Zelenskyj přitom už v srpnu 2022 v jednom z rozhovorů připomněl, že válka začala rokem 2014, anexí Krymu a postupným ukusováním ukrajinského území ze strany Ruska. Pokud tedy někdo mluví o „zatažení do světové války“, musí se nejdřív postavit čelem k otázce, kdy ten konflikt vůbec začal a kde v něm leží česká stopa, ke které se teprve dostáváme.
Kdy válka skutečně začala a kde v ní stojí Česko
Časová osa konfliktu nezačíná v únoru 2022 ani jménem Volodymyr Zelenskyj. Vede mnohem dál, k masovým protestům na kyjevském náměstí Nezávislosti, které vypukly 21. listopadu 2013 po rozhodnutí tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče zastavit přípravy na asociační dohodu s EU a dál prohlubovat proruský a korupční kurz země.
Takzvaný Euromajdan, ukrajinská „revoluce důstojnosti“, byl reakcí na vnitřní rozklad státu a odmítnutí evropské cesty, ne na Zelenského politiku. Ten se v té době na politické scéně vůbec neobjevoval.
Krize vyvrcholila 22. února 2014. Ukrajinský parlament po Janukovyčově útěku hlasoval o jeho „odstranění z výkonu ústavních pravomocí“ a vypsání předčasných voleb. Pro návrh zvedlo ruku 328 poslanců, proti nebyl nikdo. Zelenskyj se stal prezidentem až o pět let později, v roce 2019.
Krátce po pádu Janukovyče ale kremelský scénář přeřadil na vyšší rychlost. Rusko obsadilo a jednostranně anektovalo Krym a zároveň rozdmýchalo ozbrojený konflikt na Donbasu. Zlom tedy nespustil Zelenskyj, ale ruská snaha potrestat Ukrajinu za odklon od Moskvy.
Moskva od začátku rámuje tuto agresi jako „ochranu před genocidou“ ruskojazyčných obyvatel na východě země. Tímto argumentem se zabýval Mezinárodní soudní dvůr, hlavní soudní orgán OSN, v řízení „Ukraine v. Russian Federation“. V předběžném opatření, které Mezinárodní soudní dvůr vydal 16. března 2022, soud nařídil Rusku, aby okamžitě zastavilo vojenské operace na Ukrajině, konstatoval, že předložené materiály neprokazují tvrzenou genocidu, a zároveň označil za velmi pochybné, že by úmluva o genocidě umožňovala jednostranné použití síly na cizím území.
Nejvyšší soud světa tak zpochytnil klíčové ospravedlnění ruské invaze, ke kterému se v Česku často přilepují různé propagandistické příběhy. Do tohoto rámce pak vstupuje česká realita, která vypadá úplně jinak, než maluje strašák „budeme další na řadě“.
Prezident Petr Pavel v únoru 2026 uvedl, že českem vedená muniční iniciativa zajistila Ukrajině přibližně 4,4 milionu kusů velkorážní munice, tedy více než polovinu všech dodávek tohoto typu, přičemž do války neodešel jediný český voják. Česká republika tak funguje jako zásobárna pro napadeného, ne jako země, která sama vstoupila do konfliktu.
Ministerstvo obrany v březnu 2024 zdůraznilo, že vláda nemá žádný záměr vysílat na Ukrajinu české vojáky do bojů a že platný mandát umožňuje maximálně 35 příslušníků ozbrojených sil, a to jen pro ochranu diplomatických zájmů nebo vyšetřování válečných zločinů, nikoli pro bojové operace. Z přehledu pomoci, který resort zveřejnil v únoru 2023, zároveň vyplývá, že zapojení Česka spočívá především v dodávkách výzbroje, výcviku ukrajinských vojáků na našem území a logistické podpoře, jak shrnuje Ministerstvo obrany.
Průzkum veřejného mínění z ledna 2025 navíc ukazuje, že vyslání českých vojáků do bojových operací na Ukrajině podporuje jen zhruba 11 procent obyvatel, zatímco většina dává přednost tlaku na Rusko pomocí sankcí a zbrojní podpory. Mezi reálnou pozicí Česka jako „zásobárny pro napadeného“ a obrazem, který Konečná kreslí, když mluví o zatažení do světové války, tak vzniká propast, ve které se rodí další obvinění – třeba to, že Ukrajina nebezpečně přepisuje dějiny.
Kdo komu přepisuje dějiny: ukrajinská dekomunizace očima Česka
Právě na „přepisování dějin“ Kateřina Konečná často útočí. Jenže pod touto nálepkou se na Ukrajině ve skutečnosti skrývá proces, který česká společnost po roce 1989 vnímala jako přirozený krok k demokracii.
Ukrajinský parlament v dubnu 2015 přijal zákon č. 317-VIII „O odsouzení komunistického a národně-socialistického (nacistického) totalitního režimu na Ukrajině a zákazu propagandy jejich symboliky“. Zákon výslovně staví komunistický a nacistický režim na roveň a zakazuje jejich propagandu a veřejné používání symbolů, s omezenými výjimkami pro vědu, umění či pietní účely.
Na papíře jde o suchou legislativu, v ulicích ale znamenala obrovský symbolický řez. Souhrnné údaje o dekomunizaci mluví o přejmenování více než 50 tisíc ulic a téměř tisícovky obcí a měst a o odstranění zhruba 1 300 Leninových pomníků během prvních měsíců účinnosti zákonů. Z měst mizely sochy lidí, kteří sloužili totalitnímu režimu, a názvy ulic připomínající sovětskou diktaturu.
Pro českého čtenáře to působí až povědomě. I Praha po pádu komunismu sundávala pomníky Klementa Gottwalda a dalších představitelů režimu, české právo zakotvilo zákaz propagace nacismu a komunismu a odstranění symbolů diktatury bylo chápáno jako součást demokratické sebeobrany.
Když tedy český volič slyší, že Ukrajina „maže dějiny“, ve skutečnosti sleduje ukrajinskou verzi známého příběhu: země, která po desetiletích diktatury přetrhává vazby na režim, jenž ji okupoval, ožebračoval a zabíjel její elity. Ukrajinci tento krok dělají později než Češi, ale míří stejným směrem, pryč od totality a pryč od impéria, které si nárokuje jejich území i identitu, což dává varováním před „přepisováním dějin“ úplně jiný podtext, než jaký jim přisuzuje Konečná.
Co ve skutečnosti říká výrok o „světové válce“
Výrok Kateřiny Konečné o Zelenském, který nás „chtěl zatáhnout do světové války“, neobstojí ani jako expresivní zkratka. Naráží na chronologii konfliktu, kterou rámují Euromajdan, anexe Krymu a rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora. Přehlíží fakt, že NATO odmítlo vyhlásit bezletovou zónu právě proto, aby zabránilo přímé válce s Ruskem, a že Česko pomáhá Ukrajině miliony granátů, ale bez jediného vojáka v zákopech.
Zároveň útočí na ukrajinské bourání soch a přejmenovávání ulic, které v českém zrcadle připomíná spíš náš vlastní listopadový rozchod s komunismem než nějaký „nebezpečný experiment“. Pokud bychom přijali logiku, kterou komunistická politička nabízí, museli bychom mezi hrozby pro mír zařadit i vlastní cestu z totality.
Právě v tom se ukazuje, jak daleko odjíždějí podobné výroky od reality, kterou lze ověřit v oficiálních dokumentech, rozhodnutích a dějinách, ne jen v emotivních statusech na sociálních sítích. Zbytek už si musí každý srovnat sám, když tato fakta postaví vedle sebe bez politických zkratek a strašení „světovou válkou“.
