Vláda obírá vlastní občany. Chce zavést zákon, kvůli kterému z Česka ročně odtečou desítky miliard

Vláda chce snížit daň z příjmů firem, čímž z rozpočtu trvale ubude přes 20 miliard ročně. V době, kdy z Česka na dividendách odtékají stovky miliard, to není detail. Co je za tím?

Zdroj fotografie: Depositphotos

Vládní plán na nižší firemní daně se prodává jako podpora investic a konkurenceschopnosti. Jenže když se podíváte na čísla, vychází jiný příběh. Nejde totiž jen o sazbu, ale o to, komu sleva skutečně pomůže a kam pak odtud peníze odtečou.

22 miliard z rozpočtu méně. A heslo „Budeme jako Polsko“

Vláda plánuje snížit daň z příjmů firem z 21 na 19 procent. Tím trvale vyřízne z rozpočtu zhruba 22 až 23 miliard korun ročně.

Podle přehledů Ministerstva financí a analýzy KPMG ke konsolidačnímu balíčku přineslo původní zvýšení sazby z 19 na 21 procent veřejným financím právě okolo 22 miliard ročně. Teď kabinet stejný objem peněz vědomě odepíše, přestože výnos daně z příjmů právnických osob už dosahuje zhruba 208 miliard korun ročně.

Česko má navíc jeden z nejvyšších podílů firemní daně na celkových daních v Evropě. Stát si tak dobrovolně podřezává příjmy, z nichž platí školy, zdravotnictví i důchody, a balí to do marketingového sloganu o „podpoře investic“.

Ve veřejné debatě mezitím vítězí jednoduchá zkratka: „Budeme jako Polsko.“ Polsko skutečně drží základní sazbu firemní daně 19 procent. Data Corporate Tax Statistics 2024 OECD ale řadí Českou republiku jinam.

Průměrná sazba daně z příjmů firem v zemích OECD se pohybuje okolo 23 až 24 procent, v Evropě kolem 21,5 procenta. Sazba 19 procent by tak Česko neposunula do středu pelotonu, ale pod průměr EU i OECD, přestože se český rozpočet opírá o firemní daň mnohem víc než většina sousedů.

Redakce proto vnímá argument „dorovnání Polska“ spíš jako politické heslo než promyšlený ekonomický plán. A právě tady se otevírá otázka, komu nižší daň ve skutečnosti poslouží.

Stovky miliard na dividendách. A zákonné potrubí ven z Česka

Ještě zásadnější čísla se netýkají samotné sazby, ale odtoku zisků ze země. Viceguvernérka ČNB Eva Zamrazilová připomíná, že v roce 2022 odteklo z Česka na dividendách „skoro 400 miliard“ a v roce 2023 „bezmála 300 miliard korun“, přičemž zahraniční vlastníci u nás dlouhodobě reinvestují jen necelých 30 procent zisků. Uvádí to v autorském článku na stránkách České národní banky.

Většina výdělku tedy Česko opouští, místo aby obnovila stroje, továrny nebo platy lidí, kteří tyto zisky vytvářejí. A právě v okamžiku, kdy tyto odtoky dosahují stovek miliard ročně, přichází další sleva z firemní daně.

Klíčová je konstrukce zákona. Systém tzv. participation exemption, zakotvený v § 19 zákona o daních z příjmů, osvobozuje dividendy mezi mateřskou a dceřinou společností v EU, pokud mateřská firma drží alespoň desetiprocentní podíl minimálně dvanáct měsíců.

Směrnice EU o mateřských a dceřiných společnostech navíc umožňuje, aby členské státy u těchto dividend neuplatňovaly srážkovou daň. Výsledek?

Pokud česká dceřiná společnost vydělá miliardu a po zaplacení daně z příjmů právnických osob pošle zbytek jako dividendu do německé nebo nizozemské matky, stát při výplatě dividendy většinou nevybere nic. Stejné dividendy pro běžné fyzické osoby přitom § 36 zákona typicky zdaňuje 15procentní srážkovou daní.

Expertní scénáře proto odhadují, že samotné snížení sazby daně z příjmů právnických osob na 19 procent může navýšit dividendové odtoky nerezidentům o další 4 až 15 miliard korun ročně, i když Ministerstvo financí ani ČNB tento dopad oficiálně nevyčíslují. Tím se ale příběh neuzavírá, spíš začíná být vidět jeho druhá polovina.

ANO chce snížit korporátní daň. To ale znamená, že bude dál růst deficit nebo zátěž zaměstnanců a živnostníků. Stále stejné chyby. Odvahu ke skutečné reformě daní nemá ODS ani ANO. Těžko se tak dočkáme vlády, která ČR posune vpřed.

— Michal Šmarda (@MichalSmarda) May 19, 2025

Co ukazuje ČNB: bilance v minusu a „sleva“ pro akcionáře za hranicemi

Česká národní banka už dnes v platební bilanci eviduje výrazně záporné saldo u bilance prvotních důchodů. Dividendy z přímých zahraničních investic v řádu stovek miliard, o nichž mluví Eva Zamrazilová, se do této bilance promítají a dlouhodobě ji drží v minusu.

Dividendy a úroky tečou z republiky ven rychleji, než přitékají zpět, jak vyplývá z komentáře k vývoji platební bilance na stránkách ČNB. Sleva na dani z příjmů právnických osob tak v praxi většinou nepodněcuje nové továrny a haly v Česku, ale vylepšuje čistý výnos pro akcionáře mateřských koncernů v zahraničí.

Tento model podle redakce nepůsobí jako promyšlená podpora české ekonomiky, ale spíš jako dotace pro už existující odtokový kanál. A přesně stejnou logiku, jen v menším měřítku, je vidět i u daní v gastronomii.

Gastro jako zmenšený model: zmatek v DPH, účtenka skoro stejná

Stejnou strukturu, jen na menších číslech, ukazuje gastronomie. Konsolidační balíček od roku 2024 zavedl jednu sníženou sazbu DPH 12 procent, ale zároveň přesunul většinu nealkoholických nápojů do základní 21procentní sazby. Výjimku tvoří hlavně kohoutková voda a některé mléčné nápoje.

Následný návrh snížit DPH na nealko v restauracích a kavárnách z 21 na 12 procent míří jen na nápoje vypité „na místě“. Nealko „s sebou“ přitom zůstává v 21 procentech. Výsledkem je systém, ve kterém dvě stejné limonády mohou mít na jedné účtence dvě různé sazby DPH.

Data společnosti Dotykačka, která cituje analýza Seznam Zpráv, ukazují, že po lednovém zvýšení DPH v roce 2024 spadly nominální tržby v gastru o 5 procent a reálně, po očištění o inflaci, zhruba o 13 procent. Daňové změny tak spíš zalepují marže a propad poptávky, než aby viditelně zlevňovaly účty pro hosty.

Podnikatelé v hospodách proto nejhlasitěji řeší zmatek, ne úlevu. Už u „pivního DPH“ varovali daňoví experti i média před chaosem různých sazeb v jedné provozovně, jiná daň pro točené pivo, jiná pro lahvové, jiná pro nealko „na místě“ a „s sebou“.

Aktuální debata o nealku opakuje stejný příběh. Servery pro podnikatele se ptají, zda se „neopakuje chaos“, a politici mluví v souvislosti s rozdílnými sazbami pro vodu s citronem a bez citronu o „kocourkovu“.

Z pohledu hosta účtenka téměř nemění čísla, ale systém přidává další vrstvy složitosti. Stejně jako u firemních daní, kde se detaily paragrafů mění v neviditelné trubky pro odliv miliard, o nichž se veřejně mluví jako o „pomoci podnikání“. A právě tady vstupuje do hry zkušenost ze zahraničí.

Levnější a účinnější cesta: sleva až za skutečnou investici

Mezinárodní zkušenost nabízí jiný typ řešení, který netrestá české veřejné služby naslepo. OECD ve svých materiálech, včetně Economic Outlook 2025 a zprávy Tax Policy Reforms 2024, shrnuje, že samotná výše sazby daně z příjmů právnických osob hraje menší roli než konstrukce základu daně a kapitálových odpočtů.

Země, které rozšířily možnosti zrychlených odpisů nebo tzv. immediate expensing, tedy možnost odepsat investici do strojů a technologií rychleji, často podpořily investice účinněji než prostým plošným snížením sazeb. Stát v takovém modelu přizná slevu teprve ve chvíli, kdy firma opravdu postaví halu, nakoupí vybavení nebo inovuje v dané zemi.

Analýza Centra veřejných financí Univerzity Karlovy, na kterou se odvolává iRozhlas, proto počítá s jiným scénářem:

• plošné snížení sazby daně z příjmů právnických osob z 21 na 19 procent znamená trvalý výpadek asi 23 miliard korun ročně při velmi omezeném prorůstovém efektu,
• zavedení jednoletých zrychlených odpisů na nové stroje by mohlo generovat až 34 miliard dodatečných investic ročně, s přibližně dvojnásobným efektem na HDP, a po zhruba deseti letech by stálo rozpočet jen kolem 5 miliard ročně.

Vláda tak podle této analýzy nesahá po nástroji, který podmínkuje slevu reálnou investicí v Česku, ale volí nejdražší variantu, plošný dárek za desítky miliard pro všechny velké firmy bez ohledu na to, kam svou marži nakonec odvedou. Na konci celé konstrukce pak zůstává jediná, o to nepříjemnější otázka.

Kdo opravdu vydělá: Češi, nebo akcionáři v zahraničí?

Výsledek působí paradoxně. Kabinet tvrdí, že podporuje domácí růst, zároveň však dostupná data ukazují, že otevírá prostor, aby se částka v desítkách miliard korun ročně přesouvala z kapes českých daňových poplatníků na účty akcionářů ve zbytku Evropy.

České firmy, které zisk opravdu reinvestují doma, z takto plošného snížení sazby těží stejně jako dceřiné společnosti globálních koncernů, jež už dnes odvádějí většinu výnosů pryč. Stát mezi nimi nijak nerozlišuje.

Otázka nakonec nezní, zda stát má podporovat investice. Zní jinak: proč k tomu potřebuje zákon, který z českého rozpočtu přerozdělí desítky miliard k těm, kteří už dnes podle ČNB většinu svých zisků z Česka vyvádějí?