Babiš si znovu kopnul do České televize. Sledovat její politické diskuse prý ohrožuje duševní zdraví
Jeho rýpanec do ČT zní jako další bonmot. Jenže přichází ve chvíli, kdy vláda slibuje zrušit poplatky a stále neukázala, čím je nahradí. Právě tam spor těžkne.
Obsah článku
Tahle věta o ČT není jen urážka, ale signál, že se hraje o peníze. Andrej Babiš znovu poslal veřejnoprávní média, tedy média ze zákona určená k veřejné službě, ne k čistě komerčnímu zisku, do role protivníka. Tentokrát ale jeho útok neběží vedle debaty o financování. Běží přímo uprostřed ní.
Nejde už o bonmot, ale o peníze
Babiš si pomohl přesně tou formulací, která má okamžitě zabrat. Politické debaty ČT podle něj „ohrožují duševní zdraví“, jak nedávno řekl. A do stejné linky zapadají i jeho dřívější veřejné výroky: třeba že nečte zprávy a nedívá se na televizi, hlavně na Českou televizi, nebo že se na ČT nedívá a všem to nedoporučuje.
Teď už ale nejde jen o slovní kopanec. Programové prohlášení vlády zároveň slibuje zrušit poplatky za veřejnoprávní média, zachovat jejich nezávislost a otevřít jejich hospodaření kontrole NKÚ, tedy Nejvyššího kontrolního úřadu. Koalice navíc mluví o změně od ledna 2027, jenže finální náhradní model stále veřejně jasný není.
Kontrast bije do očí. Jen pár dní předtím vláda podle Ministerstva zdravotnictví a po jednání vlády obnovila Radu vlády pro duševní zdraví a od března už organizační schéma Úřadu vlády počítá i s oddělením politiky duševního zdraví.
V redakci jsme si právě tady řekli, že bonmot o duševním zdraví nelze číst odděleně od peněz. Jestli jde jen o styl, nebo o něco těžšího, ukážou až konkrétní částky.
Úleva 205 korun zakrývá hru o miliardy
Tady se spor najednou smrskne do běžné domácí zkušenosti. Podle zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, účinného od 1. května 2025, platí domácnost 150 korun za televizi a podle oficiálního přehledu Českého rozhlasu 55 korun za rozhlas, tedy dohromady 205 korun měsíčně.
V redakci jsme si ten spor přeložili do prostší češtiny: navenek se prodává jako úleva o 205 korun, ve skutečnosti ale přeskládává systém za zhruba 9,2 miliardy korun.
Právě proto nestačí říct, že se poplatek prostě škrtne. Koncesionářský poplatek, tedy zákonem stanovená platba na financování ČT a ČRo, dnes neposílá média každý rok do přímého rozpočtového handlování.
Model financování ze státního rozpočtu naopak znamená, že peníze nejdou přímo přes poplatníky, ale přes stát. A právě tam leží citlivé místo: nejde o to tvrdit, že dnešní model je jediný možný, ale o to, že koalice zatím neukázala hotovou náhradu, která by podobnou pojistku držela.
Nezávislost stojí na penězích, které nejdou snadno vyviklat
Tohle není česká zvláštnost. Evropská pravidla pro média v European Media Freedom Act i ve shrnutí, které zveřejnil Evropský parlament, spojují nezávislost veřejnoprávních médií se stabilním, transparentním a předvídatelným financováním.
Ve hře navíc nejsou drobné. Rozpočet České televize na rok 2026 počítá s 6,73 miliardy korun z televizních poplatků a Český rozhlas s výnosem 2,4762 miliardy korun z rozhlasových poplatků, jak ukazuje i návrh rozpočtu ČRo na rok 2026.
Tohle nejsou odhady komentátorů. Tohle jsou oficiální příjmy, na kterých oba domy staví provoz.
Z osobní přestřelky je spor o stát
Proto se z osobní přestřelky stal institucionální spor. Proti rušení poplatků vystoupilo 1934 zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu.
A když jsme v redakci prošli i usnesení Senátu k médiím veřejné služby, vyšlo z něj ještě něco podstatnějšího: Senát je výslovně spojuje s informační bezpečností státu.
Tady leží skutečná pointa. Nejde o to, zda Babiš rád sleduje Moravce nebo ne, a nejde ani o to, zda 205 korun měsíčně zní voličsky lákavě. Ve chvíli, kdy politik nejdřív zlehčí médium a pak mu chce sebrat jeho vlastní příjem, nejde o styl, jde o páku.
