Hrozí bankrot a kolaps. Vedení České televize bije na poplach, vládu to vůbec nezajímá
Plán na zrušení poplatků míří na hlavní zdroj peněz České televize. První ztráty by diváci pocítili dřív, než by se začalo mluvit o skutečném kolapsu.
Obsah článku
Výroky o bankrotu a kolapsu jsou přehnané — a vedení České televize to ví. Skutečný problém je jiný a v lecčem horší: vláda hodlá zrušit hlavní zdroj příjmů největšího veřejnoprávního média bez hotové náhrady, a to není reforma. Je to hazard s institucí, která má být silná právě tehdy, kdy se politikům nehodí.
Nejde o krach, jde o hazard
Vedení ČT ve svém dopisu vládě dramatizuje: televize s výnosy 8,536 miliardy korun v rozpočtu na rok 2026, z nichž 6,73 miliardy tvoří televizní poplatky, bankrotu nečelí. Přesto má v zásadní věci pravdu. Reálný problém neleží v účetnictví, ale v hazardu s načasováním: vláda ohlásila konec poplatků od roku 2027, hotový náhradní model k tomu ale nedodala — a médium, které plánuje na roky dopředu, dostalo horizont kratší než rok a prázdné místo tam, kde měl stát nový systém. Tenhle obraz není panika. Je to věcný popis toho, co se děje.
Co reálně stojí na poplatcích
Kdo říká, že ČT jsou jen zprávy a pár pořadů, o té instituci nic neví: šest kanálů s digitálními službami zasahujícími miliony lidí měsíčně financuje z poplatků také vysílací síť, IT infrastrukturu a kyberbezpečnost — vrstvy, které divák nevidí, ale bez nichž by signál nikam nedošel. Pokusit se toto nahradit komerčním modelem je iluze: za 150 korun měsíčně na domácnost, bez ohledu na počet zařízení, stát zajišťuje provoz, jehož logiku trh nikdy nepřijme, protože komerční televize jde za ziskem, ne za celým publikem. Veřejná služba je pojmem přesně proto, že se k ní vážou závazky, které trh nectí.
Plán, který nemá obsah
Ani jeden z koaličních partnerů nedokázal dosud říct, čím přesně poplatky nahradí. To není politický ostych — to je absence plánu. Vedení ČT přiznalo, že o dalším postupu nemá faktické informace a žádná odborná debata s účastí televize neproběhla: nejde jen o chybějící zákon, ale o chybějící jakýkoli pracovní podklad. Vláda tuto otázku odkládá jako technický detail, který se vyřeší, až bude třeba. Ve skutečnosti je to přesně obráceně: konec poplatků je lehká část. Hotový a ze zákona chráněný náhradní model je ta těžká, a právě tu vláda nemá.
Co zmizí dřív než budova
Bez hlavního zdroje příjmů by obrazovka nezhasla přes noc — ztenčila by se tvorba, tiše a postupně, tak aby si toho průměrný divák nevšiml hned. Výdajová logika ČT nedává prostor pro jednoduché škrty: mzdy a výrobní úkol tvoří přes dvě třetiny nákladů a výrobní úkol zahrnuje práva ke sportu, filmům a dokumentům za stovky milionů ročně — přesně ty položky, o které by ČT soupeřila s komerčními stanicemi ve chvíli, kdy by měla méně peněz a ony věděly, že kupuje za každou cenu. Divák by ten posun poznal rychle, i kdyby si ho neuměl pojmenovat.
Nezávislost není jen slovo
Vládní postup míří přímo proti normě, kterou sama Evropa přijala: Evropské nařízení o svobodě médií platné od loňského léta ukládá členským státům zajistit adekvátní, udržitelné a předvídatelné financování veřejnoprávních médií. Státní rozpočet tuto podmínku nesplňuje ze své podstaty, protože každá nová vláda si může přijít s vlastní politickou prioritou a peníze přesměrovat — bez jakékoli zákonné brzdy. Právě proto zaslaly organizace hájící svobodu tisku kabinetu otevřený dopis: rušení poplatků bez náhradního modelu chráněného před politickými výkyvy se rovná ohrožení nezávislosti veřejnoprávních médií. Kdo ruší poplatky bez hotové a předvídatelné náhrady, nevede reformu. Hazarduje s institucí, jejíž síla se měří právě v okamžicích, kdy si to politici nepřejí.
