Je Červený jen nastrčená loutka? Zdá se, že nový ministr bude Turka poslouchat na slovo
Ministr slavnostně, zmocněnec potichu. Jeden má pásku přes oči, druhý klíče od trezoru. Hádejte, koho nám ukazují a koho radši schovávají.
Obsah článku
Prezident připíná stužku, kamery běží, všichni mluví o „odpovědnosti“. Jenže klimatický šerif už měsíc sedí v kanceláři a má v ruce půlku Green Dealu. Bez fanfár, bez debat, jen s jedním PDFkem.
Ministr s předepsaným trenérem
Tak jsme se dočkali: prezident slavnostně připnul stužku Igorovi Červenému, ale režisér celé zelené estrády si už měsíc sedí v zákulisí a přepočítává kulisy. Vláda si Filipa Turka jmenovala vládním zmocněncem pro klimatickou politiku a Green Deal dávno předtím, než se na Hrad dostaly připravené projevy o „odpovědnosti“ a „důvěře“.
Formálně ministr vzniká až jmenováním od prezidenta, fakticky si kabinet přivedl svého klimatického šerifa už v lednu bez fanfár, jen s PDFkem na vládním webu. A aby bylo jasno, nejde o žádného maskota.
Statut říká, že zmocněnce jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra, a ministrovi přikazuje poskytovat mu „maximální součinnost podle jeho požadavků“. Překlad do lidštiny? Nový šéf resortu už nastupuje s předepsaným osobním trenérem, kterého si nevybral a kterému má plnit přání.
Ale klid, všichni nás ujišťují, že „ministr je jen jeden“, tak proč máme pocit, že sedí na židli, ke které už někdo přišrouboval cizí ruce a čeká, až se rozsvítí reflektory?
Co bude s dotacemi?
Progresivní polovina internetu z toho dostává vyrážku. Vidí v Turkovi skoro apokalyptického ničitele klimatu a v Červeném jen hezčí obal na tu samou politiku. Mluví o „zelené ideologii“, ale jakmile někdo sáhne na jejich dotační totemy, spustí sirény jako u Temelína.
Přitom program Nová zelená úsporám má příjem nových žádostí dočasně zavřený už od listopadu a na webu pořád visí neurčité „dočasně uzavřen“. Vy si opravdu myslíte, že domácnosti řeší ideologii, když jen chtějí vědět, jestli si příští zimu vymění kotel, nebo budou dál lepit trubky páskou?
Na druhé straně barikády se konzervativní bojovníci za „normální svět“ dmou pýchou, jak vyhandlovali geniální tandem: ministr na podpisy, zmocněnec na reálnou moc. Turek se v klidu usměje do kamery a prohlásí, že Červený „bude dělat, co mi na očích uvidí“, a jeho příznivci to sdílí jako vítězství zdravého rozumu.
Jenže ve stejné větě zároveň připustí, že na jednáních v Bruselu může hlasovat „samozřejmě jen ministr“ a politický bizár je na světě: jedni oslavují stínového šéfa, druhé uklidňuje kouzelná formulka o jediném hlasu v Radě EU a realita se směje oběma táborům úplně stejně.
Kdo sedí na povolenkových miliardách
A teď ten drobný detail, který se oběma táborům nehodí do memů. Zmocněnec je zaměstnancem ministerstva, odpovídá vládě, má koordinovat celou klimatickou a green-dealovou agendu napříč resorty a sedí v Radě, která projednává a schvaluje podmínky využití miliardových výnosů z emisních povolenek.
Zatímco kavárenský intelektuál sdílí statusy o „ústavní krizi“ a vyděšený chalupář řeší, jestli si příští rok pořídí tepelné čerpadlo, skutečná hra o peníze běží někde úplně jinde. Tam, kde se rozhoduje, kdo a za jakých podmínek na tyto miliardy dosáhne.
Mezitím my všichni hrajeme svoji roli v téhle loutkové show. Jedni křičí, že Červený je loutka v rukou Turka, druzí jásají, že se konečně někdo postaví „zelené ideologii“, a skoro nikdo se neptá, kdy se znovu otevře příjem nových žádostí do Nové zelené úsporám a za jakých podmínek.
Už podané žádosti se sice vyřizují dál, ale pro nové zájemce visí na webu jen neurčité „dočasně uzavřeno“ zatímco o tom, kdo bude sedět na hromadě povolenkových miliard, máme precizní usnesení vlády a tváříme se, že je všechno v pořádku.
Hlasuje ministr. Tahá kdo?
Oficiální pohádka je jednoduchá: ministr rozhoduje, zmocněnec radí. Turek i Červený to dokola opakují – společné vyjednávání, ale hlasovat může jen ministr, veškeré formální úkony vykonává Červený. Vypadá to uhlazeně, skoro jako kdyby někdo řešil transparentnost.
Jenže pak si otevřete statut zmocněnce a Rady pro využití výnosů z povolenek a zjistíte, že tahle „rada“ nevede jen akademické debaty, ale schvaluje podmínky, podle kterých tečou miliardy do Státního fondu životního prostředí. Když se Rada neshodne, věc putuje k vládě. Všichni se tváří, že na tom nic není.
Zajímavé je spíš to, o čem se mluvit nechce: jak přesně se v té Radě hlasuje, když jednací řád najednou jaksi zmizel z očí veřejnosti, jen co se začalo řešit, kdo bude skutečně u stolu.
Možná jsme jen staromódní blázni v redakci Kontext24, ale nějak nám z toho leze jednoduché dilema: buď chceme ministra, který bude opravdu řídit klimatickou politiku, nebo nám stačí, že „hlasovat bude ministr“, zatímco zmocněnce platíme za to, že koordinuje, schvaluje a připravuje podmínky pro rozdělování miliard a my u toho tleskáme jako publikum v loutkovém divadle.
Tak si vyberme, jestli nás víc uklidňuje věta z protokolu, nebo představa, kdo ve skutečnosti tahá za provázky a komu z nás to nakonec bude jedno.
