Na Blízkém východě hoří konflikt a ministr zahraničí Macinka si vesele chodí po rozhovorech
Letadla do Dubaje stojí, EASA varuje před lety nad Perským zálivem, ale český ministr říká „nebude“. Co se stane, když krizi místo vlády řídí televizní kamery?
Obsah článku
Jeden víkend, jeden konflikt, dvě zcela opačné zprávy od českého státu. Na jedné straně varování před lety nad celým Perským zálivem a uzavřená letiště, na druhé straně ministr, který odmítá repatriační lety a premiér, který je náhle oznamuje.
Tahle kombinace působí na dálku jako běžný politický nesoulad. Jakmile ale sedíte v hotelu v Dubaji, ruší vám lety a na telefonu visí nouzová linka, nejde už o dohad dvou politiků, ale o velmi osobní otázku: dostanu se domů, nebo ne?
Letadla stojí, ministr říká „nebude“, premiér slibuje letadla
Na mapě Blízkého východu se rozsvěcují nové údery na Írán. Pro českého turistu v Dubaji to má jeden okamžitý důsledek: na odletových tabulích začíná přibývat červené „canceled“.
Evropská agentura pro bezpečnost letectví vydává 28. února bulletin CZIB 2026-03-R1, který označuje veškeré letové hladiny ve vzdušném prostoru Bahrajnu, Íránu, Iráku, Izraele, Jordánska, Kuvajtu, Libanonu, Ománu, Kataru, Spojených arabských emirátů a Saúdské Arábie za vysoce rizikové a dopravcům doporučuje v těchto oblastech vůbec neoperovat. Provozovatel Dubai Airports kvůli částečnému uzavření vzdušného prostoru SAE dočasně zastavuje všechny přílety a odlety na letištích Dubai International (DXB) a Al Maktúm (DWC) a Hamad International Airport v Dauhá oznamuje úplné pozastavení veškerého provozu po uzavření katarského vzdušného prostoru, přičemž Qatar Airways dočasně přerušují všechny lety do a z Dauhá.
V ten moment přestává konflikt vypadat jako vzdálená geopolitika. Zasahuje přímo do rodinné dovolené.
Turista v dubajském hotelu přepíná televizi. Na ČT24 28. února slyší ministra zahraničí Petra Macinku, který prohlašuje, že „žádný repatriační let se nyní neplánuje“ a že podobnou akci nechystá ani jiný stát EU. V hlavě mu běží jednoduchá otázka: když EASA varuje před lety nad celým regionem a klíčová letiště stojí, proč český ministr zvolí právě teď tak kategorické „nebude“?
O dvacet čtyři hodin později sleduje ten samý člověk jiný pořad. Premiér Andrej Babiš 1. března oznamuje čtyři repatriační lety Smartwings do Ománu, mluví o letounech Boeing 737 MAX 8 a o zájmu stovek lidí. Zmiňuje asi 6 650 Čechů registrovaných v zemích Blízkého východu v systému DROZD, zatímco ministr Macinka den předtím hovořil obecně o „tisících Čechů v regionu“.
Stejná vláda, stejné ministerstvo, ale během jednoho víkendu dva naprosto opačné signály. V situaci, kdy evropský regulátor varuje před lety nad celým Perským zálivem a dubajské i katarské letiště vypíná provoz, rozesílá český stát protichůdné zprávy lidem, kteří čekají na návrat domů.
Iluze „je to daleko, mě se to netýká“ mizí ve chvíli, kdy si každý musí položit otázku, kolik míst vlastně čtyři slíbené lety nabídnou a kdo rozhodne, kdo se na palubu dostane. A přesně tady přichází matematika, která už neodpouští.
Čtyři letadla, tisíce lidí. Matematika, která bolí
Čísla mluví tvrději než jakákoli televizní věta. Čtyři lety typu Boeing 737 MAX 8, každý s kapacitou až 189 míst, dávají dohromady maximálně 756 sedadel. V systému DROZD přitom premiér uvádí asi 6 650 registrovaných Čechů v zemích Blízkého východu, od Spojených arabských emirátů přes Omán po Jordánsko a Izrael.
I kdyby každé letadlo odstartovalo zcela plné, na palubu se nedostane ani každý desátý člověk. V tu chvíli se repatriace přestává tvářit jako samozřejmý nárok a mění se v tvrdý výběr.
Představte si, že tuhle rovnici počítáte z hotelového pokoje v Dubaji. Letecké aplikace po každém refreshi ukazují další zrušené lety, cestovka hlásí „čekáme na pokyny z Prahy“ a čas běží proti vám.
Po hodinách marného hledání voláte na jednotnou nouzovou linku MZV +420 222 420 222, kterou resort provozuje pro podobné krizové situace. Ministerstvo uvádí, že od sobotního večera linka přijala kolem 700 hovorů a asi 90 lidí se kvůli přetížení nedovolalo, proto navyšuje počet operátorů a snaží se jim zpětně dovolat. O tom, zda získáte informaci a šanci, najednou rozhoduje ne televizní rozhovor, ale anonymní hlas na druhém konci drátu.
Do toho přichází nedělní krizový štáb na ministerstvu zahraničí. Ministr Macinka ho podle vlastních slov svolává, ale na brífinku po jednání vystupuje pouze nový mluvčí Adam Čörgö, který před kamerami opakuje výzvy, aby Češi v regionu necestovali na vlastní pěst a řídili se pokyny místních úřadů. Sám ministr, zodpovědný podle zákona za konzulární ochranu občanů, na tiskové konferenci chybí. Je totiž na rozhovoru u Xavera Veselého v jeho XTV, jak na síti X trefně upozornil Vít Rakušan (STAN).
Podle návodů MZV i Evropské unie má přitom konzulární ochrana představovat právě v takových chvílích oporu pro občany, kteří uvíznou v třetí zemi. Vzniká znepokojivé vakuum: krizový štáb sice pracuje, ale politicky odpovědný člověk mizí z očí těch, kdo čekají na jasné instrukce.
Tohle vakuum rychle zaplňují otázky, které míří úplně jinam, než by měly. Do redakcí míří desítky dotazů typu „kdo mi zaplatí repatriační let“, zatímco zájem o samotnou registraci do systému DROZD, který podle MZV rozhoduje o včasné varovné SMS i o místě v repatriačním letadle, je minimální. Stejný vzorec se projevil už při evakuacích z Izraele v roce 2023, kdy počet registrací vyskočil až po oznámení speciálních letadel.
Ve chvíli, kdy stát místo pevného vedení krize vysílá protichůdné signály, lidé řeší cenu letenky, ale reálnou šanci na sedadlo určuje spíš to, jestli o vás systém vůbec ví a kdo v Česku fakticky rozhoduje, která letadla kam poletí. A právě tady se ukazuje hlubší problém, který zdaleka nekončí u jednoho víkendu v Ománu.
Stát podle kamer. Ministr mluví, premiér velí, občan si pomáhá sám
Konflikt na Blízkém východě tak odhaluje víc než jen jednu nešťastně zvolenou větu ministra. Podle přepisů vystoupení oznamuje konkrétní parametry čtyř repatriačních letů do Ománu premiér Babiš: typ letounu Boeing 737 MAX 8, cílová letiště v Muscatu a Salále, celkovou kapacitu až 756 míst, čísla o 6 650 registrovaných v systému DROZD a asi 650 zájemcích o odlet. Mezinárodní přehledy popisují, jak česká vláda vysílá lety do Ománu a plánuje i lety do Egypta a Jordánska.
V očekávaném schématu by takové kroky vysvětloval šéf diplomacie jako krizový velitel. Realita ale posouvá Petra Macinku do role televizního komentátora, zatímco operativu ohlašuje předseda vlády.
Redakce v tom čte systémovou vadu české krizové politiky. Zákon o zahraniční službě č. 150/2017 Sb. i metodiky MZV popisují, jak mají úřady chránit občany v nouzi, jak funguje konzulární ochrana a kdo za ni politicky ručí. Podle zákona o zahraniční službě má být právě ministr zahraničí tím, kdo stojí v čele krizového řízení vůči občanům.
Místo aby ministr vystupoval jako viditelný šéf krizového štábu, který jasně vysvětluje limity státu i praktické kroky, víc prostoru získává improvizovaná PR linka. Premiér v jedné televizi hlásí „čtyři letadla do Ománu“, zatímco ministr v jiné televizi vysvětluje, že „Česko má připravena repatriační letadla“ a že registrace do DROZDu roste. Stát tak nevede krizi podle manuálů, ale podle toho, kde zrovna běží kamery.
Opatření, která mají pomoci lidem uvízlým v regionu, tak přehlušuje debata o formě vystoupení. Pro běžného Čecha, který plánuje cestu do Ománu nebo Dubaje, z toho plyne nepříjemně prosté poučení: na televizní obrázky se v krizi spoléhat nedá.
Dokud český stát řídí krize přes studia a nechává klíčové informace o repatriaci padat z úst premiéra místo ministra odpovědného za konzulární ochranu, musí každý cestovatel převzít větší kus odpovědnosti sám. Minimum, které může každý zvládnout během pár minut, je:
- registrace v systému DROZD,
- uložené číslo na nouzovou linku +420 222 420 222,
- průběžné sledování oficiálních informací MZV a bezpečnostních bulletinů EASA.
Bez toho se totiž při příštím konfliktu z Blízkého východu možná znovu dozvíte jen to, že letadla stojí a ministři mluví, zatímco o vašem návratu domů rozhodne někdo úplně jiný a mnohem dřív, než se objeví v televizi.
