Okamura už leze Babišovi. Vydrží ANO ve vládě s SPD až do konce?
Okamurovy výpady vypadají jako předzvěst rozchodu. Jenže sněmovní počty i jedna lednová scéna naznačují opačný problém, a ten může bolet víc.
Obsah článku
Největší křik v koalici zatím neznamená největší hrozbu jejího pádu. Vláda ANO, SPD a Motoristů zatím drží ne díky sympatiím, ale díky aritmetice a pevnému rozdělení rolí.
Aritmetika zatím přebíjí emoce
Zatím spíš vydrží. Podle souhrnu mandátů po sněmovních volbách 2025 drží ANO 80 křesel, SPD 15 a Motoristé 13, dohromady tedy 108 hlasů. A právě to je podstatné: hlasování o důvěře, tedy chvíli, kdy nová vláda musí ukázat většinu, kabinet podle Poslanecké sněmovny 15. ledna 2026 přežil všemi 108 koaličními hlasy.
Stejná většina zvládla i další zátěžové testy. Hlasování o nedůvěře, tedy opoziční pokus vládu shodit, 4. února neprošlo, protože opozice dala jen 84 hlasů místo potřebných 101, jak ukazuje sněmovní záznam i shrnutí výsledku. A 5. března koalice podržela i hlasování o nevydání Andreje Babiše a Tomia Okamury, zatímco 11. března schválila podle Poslanecké sněmovny rozpočet 2026 se schodkem 310 miliard.
Zkratka „ANO a SPD“ proto mate. Když jsme v redakci vedle sebe položili mandáty, vyšlo z toho něco prostého: bez Motoristů by měly ANO a SPD jen 95 hlasů, a většina by nevznikla. Právě proto nejsou Motoristé kulisa, ale třetí noha celé konstrukce. A pak přišla scéna, která ukázala i mocenskou hranici uvnitř kabinetu.
Babiš ho usadí, ale neodstřihne
Po jednání vlády 5. ledna 2026 Babiš Okamuru veřejně usadil, aniž by ho odstřihl. Na tiskové konferenci vlády řekl, že Okamura „mluvil určitě ke svým voličům“, ale zároveň dodal, že nositelem zahraniční politiky je vláda a výroky koaličního partnera na její linii nic nemění. Okamura tedy dostal publikum. Mikrofon pro stát si nechal Babiš. Jestli ale premiér hlídá klíčová témata tak přísně, stojí za to ukázat, co tuhle koalici svazuje doopravdy.
Koalici drží závazek i odměna
Koalici drží papír. Koaliční smlouva, tedy dokument, kterým si strany nastaví pravidla společného vládnutí, podle zveřejněného textu říká, že výsledek dohodovacího jednání je pro strany závazný a že poslanci koalice mají zajistit podporu vládě při hlasování o důvěře. Sekundární přepisy stejné dohody zároveň uvádějí, že veřejná a mediální vystoupení k zásadním otázkám mají strany koordinovat, jak shrnuly Seznam Zprávy.
Za disciplínu přišla i odměna. Součástí dohody bylo, že předseda Poslanecké sněmovny připadne SPD, a sněmovní volba z 5. listopadu 2025 pak skutečně poslala Tomia Okamuru do čela dolní komory 108 hlasy ze 199 přítomných. Tohle není vedlejší detail. SPD za loajalitu nezískala jen možnost mluvit hlasitěji, ale i viditelný podíl na moci.
Papír navíc nezůstal dekorací. Právě na větu o zákazu překvapování partnerů jsme v redakci mířili nejvíc, protože se dala snadno ověřit praxí. A praxe ji potvrdila třikrát po sobě: důvěra 15. ledna, přežité hlasování o nedůvěře 4. února a rozpočet 11. března ukázaly, že i po ostrých veřejných výrocích koalice hlasovala jako blok. Sympatie v tom hledejte těžko. Provozní disciplínu ano.
Tím se vyjevil i hlavní paradox celé sestavy. Po jednání koaliční rady, tedy užšího politického vedení koalice, které řeší sporné a zásadní věci mezi stranami, řekl místopředseda SPD Radim Fiala, že obranu komunikuje ministr Zůna, zatímco zahraniční věci „v principu náleží premiérovi“. Jinými slovy: Okamura může mluvit tvrději než Babiš, ale státní kurz tím automaticky neurčuje. A právě odtud vede cesta k tomu, co je v koalici jen hluk a co už by mohlo lámat stát.
Největší hluk zatím nepřichází od SPD
Nejhlučnější partner zatím opravdu nebyl největším problémem. Když jsme v redakci srovnali zimní krize podle tehdejšího vývoje, nejviditelnější únorový otřes přišel spíš z linie Motoristé a Hrad kolem Petra Macinky a prezidenta Petra Pavla, po němž opozice vyvolala nedůvěru. SPD přitom dál hlasovala s vládou.
Skutečná třecí plocha leží jinde. V programovém prohlášení vlády, tedy seznamu hlavních slibů a priorit kabinetu, stojí naplňování závazků v NATO i posílení protivzdušné obrany. Ministr Jaromír Zůna pak podle Ministerstva obrany v únoru 2026 jednal v NATO a v Radě EU. Právě tady se potkává Ukrajina, Rusko, obrana a muniční iniciativa, tedy česká role v zajišťování munice pro Ukrajinu z peněz jiných států. Spor tedy neběží hlavně o to, kdo koho slovně popíchne, ale o to, kdo unese cenu bezpečnostního kurzu.
Roztrhnout ji může až cena bezpečnostního kurzu
A právě proto má tahle debata dopad i mimo sněmovní foyer. Stejná většina, která se hádá o tón a akcenty, zároveň schválila rozpočet se schodkem 310 miliard a dál nese rozhodnutí o bezpečnosti státu. Jestli tuhle vládu něco jednou roztrhne, nebude to Okamurův křik, ale chvíle, kdy někdo z koalice odmítne platit politickou cenu za Ukrajinu, obranu a vlastní rozpočet.
