Jaké jsou názory Andreje Babiše? Hraje to na obě strany, ale nepůjde to věčně
Andrej Babiš doma slibuje, že bude tvrdě bránit národní zájmy, v Bruselu ale souhlasí s klíčovou dohodou Evropské unie o půjčce Ukrajině. Jak dlouho může tohle dvojí hraní na Brusel Česku procházet?
Obsah článku
Vláda ANO, SPD a Motoristů vznikla s příslibem, že bude Brusel brzdit. Jenže první týdny u moci ukazují jiný obraz. V programovém prohlášení hladí Evropskou unii, v dalších bodech jí vyhrožuje rebelií. A v Bruselu mezitím potřebuje sedět u stolu víc než kdy dřív.
Doma „tvrdý Brusel“, na papíře loajální člen EU
U jednoho stolu dnes vlají vlajka Evropské unie, logo ANO a nápisy SPD a Motoristů. Prezident Petr Pavel jmenoval třetí vládu Andreje Babiše 15. prosince 2025 a kabinet ANO, SPD a Motoristů si hned při hlasování o důvěře zajistil pohodlných 108 hlasů. Vznikl tak politický hybrid, který doma slibuje „tvrdou obranu národních zájmů“, ale zároveň potřebuje bruselský stůl, od nějž nechce odejít.
Programové prohlášení vlády z 5. ledna 2026 začíná uklidňující větou: „Česká republika je svrchovaným členským státem Evropské unie.“ O pár odstavců dál ale stejný dokument hlásí, že kabinet „odmítne migrační pakt Evropské unie“ a v energetické části oznamuje, že „je připraven neimplementovat“ systém emisních povolenek ETS2.
Jedna vláda tak v jediném textu současně přísahá loajalitu Unii a zároveň vyhlašuje rebelii proti dvěma klíčovým unijním projektům. Papír tu zvládá populistickou kličku, kdy Babiš mluví zároveň k eurorealistickým voličům ANO i k tvrdému jádru SPD.
Sousedství obou světů je v dokumentu vidět černé na bílém. V úvodu kapitoly o zahraniční politice stojí „svrchovaný členský stát EU“, v dalších částech téhož dokumentu pak „odmítneme migrační pakt“ a že vláda je „připravena neimplementovat ETS2“. Co tedy dělá Babišova vláda v Bruselu ve chvíli, kdy se schází Evropská rada?
Půjčka Ukrajině: u stolu sedět, účet neplatit
Nejviditelnější zkoušku tohoto dvojího jazyka přinesla Evropská rada 18. prosince 2025. Podle závěrů prosincového summitu se státy shodly na půjčce Ukrajině ve výši 90 miliard eur na roky 2026 až 2027, financované společnými výpůjčkami, jak vyplývá ze závěrů Evropské rady.
Stejný text zároveň říká, že mobilizace unijních zdrojů pro záruku této půjčky nezasáhne finanční závazky Česka, Maďarska a Slovenska. Premiér Andrej Babiš pak na vládním webu zdůraznil, že s půjčkou souhlasí, ale Česko za ni ručit nebude.
Částka 90 miliard eur odpovídá zhruba 2,2 bilionu korun, jak jsme v Redakci přepočítali podle tehdejšího kurzu. Evropský parlament následně ve svém přehledu k lednovému plénu shrnul, že prosincový summit touto dohodou odblokoval dlouho debatovanou podporu Ukrajině.
Kontrast s domácí kampaní ANO je zřetelný. Před volbami hnutí slibovalo, že Brusel přibrzdí, a tvrdě útočilo na Green Deal, ETS2 i „bruselskou“ migrační politiku. V Bruselu ale Babišova vláda souhlasí s obří půjčkou pro Ukrajinu, i když si doma nechává pojistku, že za ni Česko ručit nebude. Právě u bezpečnosti a obrany ale dvojí jazyk vyčnívá ještě víc.
Munice, stíhačky a obranný klub bez české židle
Stejné lavírování vidíme u vojenské pomoci Ukrajině. Koaliční rada Babišovy vlády v lednu 2026 odmítla prodat či darovat ukrajinské armádě bitevníky L-159 s odůvodněním, že „armáda je potřebuje“. Prezident Volodymyr Zelenskyj přitom v rozhovorech zdůrazňoval, že právě tyto stroje by výrazně pomohly v boji proti ruským dronům.
Paralelně pokračuje česká muniční iniciativa, která podle vyjádření bývalého premiéra Petra Fialy dodala jen v roce 2025 zhruba 1,8 milionu kusů velkorážové munice pro Ukrajinu. Česko tedy zároveň odmítá poslat konkrétní typ letounů, ale chlubí se velkým počtem dodaných granátů.
Zatímco Česko posílá stovky tisíc granátů, jiné státy mezitím skládají nový obranný klub bez nás. Vzniká formát „E6“, v němž Německo, Francie, Itálie, Nizozemsko, Polsko a Španělsko plánují rychleji koordinovat obranné investice a zakázky. Česko mezi zakládajícími členy nefiguruje, takže „rychlá Evropa“ v obraně se rýsuje jinde.
Právě tady se ukazuje riziko: Babišova domácí protibruselská rétorika koliduje s tím, jaké spojence si v Evropě vybírá. A tenhle rozpor není vidět jen u bezpečnostní politiky, ale i v tom, jak vláda mluví o samotné demokratické povaze Evropské unie.
Patrioti, Mnichov a příběh o „nedemokratické EU“
Část české veřejnosti čte vstup hnutí ANO do frakce Patriots for Europe jako první krok k czexitu. Reálné fungování této skupiny ale vypadá jinak. Frakce v Evropském parlamentu funguje jako plnohodnotná součást instituce, její poslanci sedí ve výborech, zpravodajují návrhy a hlasují o směrnicích a nařízeních.
Programově prosazují národní suverenitu, omezení migrace a zásadní úpravu Green Dealu, nikoli formální odchod členských států z EU. My v Redakci proto vidíme vstup ANO k Patriotům spíš jako signál směrem k domácím voličům než jako reálný plán na odchod z Unie.
Ještě ostřeji se rozdíl mezi rétorikou a realitou ukázal v Mnichově. Vicepremiér a ministr zahraničí Petr Macinka, který zastává funkci od prosince 2025, na panelu Mnichovské bezpečnostní konference 15. února 2026 zpochybňoval, zda EU vůbec funguje jako demokracie. Argumentoval tím, že občané přímo nevolí Evropskou komisi a Evropský parlament nemá vlastní legislativní iniciativu.
Debatu vedl po boku Hillary Clintonové a polského ministra zahraničí Radosława Sikorského, tedy na nejviditelnější bezpečnostní scéně roku, nikoli na domácích sociálních sítích. A právě tady naráží jeho teze na unijní právní texty.
Článek 10 Smlouvy o EU definuje Unii jako zastupitelskou demokracii, v níž občany přímo zastupují poslanci Evropského parlamentu a členské státy vlády v Evropské radě a Radě. Článek 17 pak stanoví, že Evropská rada navrhuje předsedu Komise „s ohledem na volby do Evropského parlamentu“ a Parlament předsedu i celou Komisi volí, jak vyplývá z konsolidovaného znění na portálu Eur-Lex.
Kdo si záznam mnichovského panelu pustí, může posoudit sám. Shoda obou světů je jasná: vláda ANO, SPD a Motoristů doma vypráví příběh o „nedemokratické EU“ a „Patriotech“ jako obraně před Bruselem, zatímco v reálu používá unijní pravidla, sedí v Evropské radě, kde souhlasí s obří půjčkou pro Ukrajinu bez českého ručení, a skrze své poslance hlasuje o evropských zákonech.
Pokud Česko tenhle dvojí režim zachová, riskuje, že ho partneři začnou vnímat jako zemi, která v Bruselu tiše kývne a doma vyvolá bouři, a že se o budoucí „rychlé Evropě“ bude rozhodovat v klubech typu E6 bez české židle u stolu. Právě tady se láme, jestli nám Babišovo balancování nakonec nepřinese méně vlivu jak doma, tak v Evropě.
