Osud českých divadel je zpečetěn. Ministr Klempíř jim zatnul tipec, budou třít bídu s nouzí

Vláda škrtá miliardy kultuře a zároveň přikazuje divadlům zvednout platy. Co to v reálu znamená pro regionální scény, dětská představení i ceny vstupenek v roce 2026?

Zdroj fotografie: JiriMatejicek/ Creative Commons / CC-BY-SA

České divadlo vstupuje do roku 2026 do finančního sevření, jaké tu dlouho nebylo. Stát ubírá peníze, zvyšuje daně i platy a ministerstvo kultury mluví o „historicky vysokých“ rozpočtech. Kde se tyto dva světy střetnou nejtvrději?

Miliardy mizí, platy rostou: začíná finanční šroub

V jediném roce stát stáhne z kultury zhruba 2,4 miliardy korun a zároveň přikáže divadlům zvednout platy o 9 procent. Hlavní státní peněženka na kulturu, tedy kapitola 334, podle revidované tabulky Ministerstva financí padá z 19,656 miliardy v roce 2025 na 17,228 miliardy v roce 2026. To je propad přibližně o 12,4 procenta.

Současně vláda schválila plošné zvýšení tarifů v základní platové tabulce o 9 procent. Zasáhne to i značnou část profesí v kultuře. Divadla tak vstupují do roku 2026 se smrsknutým rozpočtem a povinně vyšší mzdovou páskou, což vytváří pro většinu souborů neřešitelný stisk, který se brzy projeví i v programu pro diváky.

Ještě nedávno přitom na tiskových konferencích zaznívaly superlativy. Ministerstvo kultury na konci září 2025 slavnostně oznámilo, že vláda schválila rozpočet kapitoly kultury ve výši 18,8 miliardy a označilo ho za „druhý nejvyšší v historii“. O pár měsíců později ale revidovaný návrh Ministerstva financí počítá už jen se 17,228 miliardy. V tomto rozporu mezi mediálním příběhem a finálními čísly se rodí dnešní nedůvěra kulturní obce, která slyší o „historicky vysokých“ rozpočtech, ale ve vlastních excelových tabulkách vidí škrty a krizové scénáře.

Ministr kultury Oto Klempíř pak ve Sněmovně přesně rozkreslil, kde dopadne sekera. Ve stenozáznamu únorové schůze uvádí, že do programu Kulturní aktivity, z něhož žijí festivaly, nezávislá divadla i projekty pro děti, posílá ministerstvo 810,5 milionu korun, tedy zhruba 4,6 procenta kapitoly. Pro státní program podpory profesionálních divadel, stálých orchestrů a pěveckých sborů pak vyčleňuje 300 milionů, asi 1,7 procenta rozpočtu. Na papíře pořád stojí stovky milionů, jenže ve chvíli, kdy se tyto částky rozpočítají na konkrétní soubory a projekty, začíná být zřejmé, proč mnoho scén mluví o přežití, ne o rozvoji.

A právě u grantů je nejlépe vidět, jak se velká čísla mění v konkrétní zhasnuté scény.

❗V Divadle Palace se dnes od rána scházejí umělci, kteří v posledních dnech reagovali na výzvu ministra kultury Oty Klempíře k osobní schůzce na ministerstvu.

🔴 Na jevišti stojí pět křesel, jedno z nich zůstává symbolicky připravené pro ministra. Klempíř ale do divadla… pic.twitter.com/oEjoa96TpD

— novinkycz (@novinkycz) February 9, 2026

Grantová poprava, krajská loterie a rodinná vstupenka za hranou

Nejtvrdší ránu dostává program Kulturní aktivity, který drží při životě většinu nezávislé scény. Podle Asociace nezávislých divadel klesá v roce 2026 jeho objem z 1,146 miliardy na 810,5 milionu, tedy o 336 milionů a zhruba 29,4 procenta. V minulých letech stát uspokojoval kolem 40 procent požadovaných částek, po letošním škrtu se podle odhadu asociace propadne míra uspokojených žádostí na zhruba 28 procent. Z těchto čísel se rýsuje jednoduchý scénář: řada nezávislých scén na menších jevištích může prostě zhasnout, protože pro ně grant není bonus, ale základní zdroj, bez něhož se často vůbec nerozsvítí.

Neplatí přitom, že všechno stojí jen na státním rozpočtu. Analýzy Českého statistického úřadu a NIPOS potvrzují, že systém financování kultury je vícezdrojový a že vedle státu nesou velkou část nákladů zejména obce a kraje. Praha tak může na nezřizovanou kulturu a další projekty rozdělit až 420 milionů korun ročně. Brno podle údajů z roku 2023 posílá nezřizovaným subjektům 36 milionů.

V menších městech ale často neexistuje žádný podobný finanční „polštář“. Jeden zrušený grant nebo jediný špatný rok tak může znamenat konec jediného místního divadla. Z pohledu tabulek jde o pár milionů, z pohledu regionu o ztrátu jediné instituce, která tam během roku přivede děti i dospělé k živé kultuře.

První obětí jsou logicky projekty, které se samy rychle nezaplatí. Dětská a školní představení jsou pro řadu nezávislých souborů v regionech klíčovou součástí nabídky. Stanovisko Asociace nezávislých divadel varuje, že škrty v Kulturních aktivitách představují systémový zásah napříč obory a nejcitelněji dopadnou právě tam, kde nezávislé soubory suplují nabídku městských institucí a kde vládní priority zároveň mluví o dostupnosti kultury pro rodiny s dětmi. V kombinaci s nařízeným devítiprocentním růstem platů se organizátoři v regionech obávají, že budou pod tlakem omezovat právě dopolední reprízy pro školy a další programy, které se samy hůře zaplatí. Dětská a rodinná představení jsou tak jednou z prvních oblastí, kde hrozí úbytek živé kultury, i když zatím neexistují přesná data o zrušených či omezených produkcích.

Účet ale nakonec stejně zaplatí divák v hledišti. Podle statistiky NIPOS pro rok 2023 stála průměrná divadelní vstupenka 313,40 koruny, meziročně zdražila o 13 procent a tempo růstu mírně překonalo inflaci. Konsolidační balíček pak od roku 2024 zvedl DPH na vstupenky z 10 na 12 procent. Jestli současně klesají dotace a rostou mzdy, mohou divadla reagovat v zásadě jen dvěma způsoby:

• dál zdražovat lístky,
• osekat repertoár, případně obojí najednou.

„Ať se uživí sama“: mýtus, který by proměnil divadlo v luxus

V diskusích se stále častěji objevuje věta, která zní na první poslech logicky: „Kdo chce, ať si na divadlo vydělá, stát má jiné starosti.“ Přidává se argument o „kavárně“, která si prý umí zaplatit i lístek za pět set, a proti tomu požadavek, aby kultura „fungovala tržně“. Tento obraz je lákavý svou jednoduchostí, jenže reálná čísla ekonomiky kultury vypadají jinak.

Analýzy Českého statistického úřadu a NIPOS dlouhodobě popisují, že tržby ze vstupného tvoří jen část příjmů většiny kulturních institucí, zatímco provozní dotace z veřejných rozpočtů patří mezi klíčové zdroje, zejména po pandemii covidu. Návštěvnost přitom roste: statistika NIPOS pro rok 2023 mluví o více než desetiprocentním nárůstu počtu diváků, přesto se průměrná cena vstupenky drží kolem 313 korun. Pokud by divadla měla zaplatit veškeré náklady jen z pokladen, musela by tuto částku násobně zvýšit, jinak by neudržela ani základní provoz, natož kvalitní umělecký tým.

Pořadatelé špičkových koncertů a festivalů už podobný výpočet otevřeně předkládají. Bez veřejných a soukromých dotací by se mohla cena vstupenky na prestižní kulturní večer vyšplhat až k devíti tisícům korun, tedy na úroveň opravdu luxusního večera, včetně večeře v lepší restauraci. Takový scénář by neznamenal, že kultura zmizí, ale že se přestěhuje do světa, kde na ni dosáhne jen úzká skupina velmi dobře situovaných lidí ve velkých městech. Z průměrné rodiny, která dnes ještě zvládne zaplatit tři lístky po třech stech korun, by se v takovém modelu stal divák za výlohou.

Aktuální rozpočet ministra Klempíře tlačí české divadlo právě tímto směrem. Kombinace zhruba dvanáctiprocentního propadu státní kapitoly na kulturu, téměř třicetiprocentního seškrtání programu Kulturní aktivity a nařízeného devítiprocentního růstu platů nevytváří prostředí pro „efektivnější“ provoz, ale pro tvrdý a sílící tlak na cenu vstupenek a ústup z menších měst.

Nejde o osudový konec všech scén, ale o jasné nastavení trajektorie: přežijí hlavně soubory ve velkých centrech s bohatým zřizovatelem a bohatým publikem, zatímco regionální a dětská divadla začnou opravdu třít bídu s nouzí. Až tedy příště někdo v diskusi napíše, že „pořádné“ divadlo se má uživit samo, je fér dodat ještě jednu větu: ano, ale jen pro ty, kdo si za jeden večer mohou dovolit utratit tolik jako v lepší pražské restauraci, protože právě k takovému modelu dnešní rozpočtové rozhodnutí míří.