Vláda cíleně oslabuje prezidenta. Nechá si to líbit? Pokud ustoupí, příště to může být ještě horší
Koalice nesahá na všechny velvyslance. Míří jen na několik klíčových postů a právě v tom leží zkouška, která může Hradu otevřít dveře k dalším ústupkům.
Obsah článku
Vládní návrh zní jasně: vzít prezidentovi jeho pravomoc jmenovat vedoucí diplomatických misí k NATO nebo OSN.
Nejde o všechny diplomaty, i tak je ale zásah velmi citlivý. Koaliční návrh míří na úzký okruh českých šéfů misí u EU, NATO či OSN. Právě tam se ale lámou bezpečnostní dohody, sankce i evropská pravidla, která pak dopadají i domů.
Nejde o detail, ale o kontrolu nad nejcitlivějšími posty
Koalice nemění celý systém. Podle zákona o zahraniční službě rozlišuje stát mezi velvyslanectvím a stálou misí, tedy českým zastoupením při mezinárodní organizaci, a právě na ten druhý okruh návrh míří. Nejde tedy o všechny diplomatické nominace, ale o vedoucí českých misí při strukturách typu EU, NATO nebo OSN.
Tím spíš má smysl dívat se, co přesně se vlastně vyjímá.
Právě tyto posty ale neleží na okraji. Tentýž zákon říká, že stálá mise zastupuje Českou republiku v mezinárodní organizaci, hájí její zájmy, vede jednání a sleduje její činnost pro české úřady.
V redakci proto nevidíme jen „pár funkcí navíc“, ale místa, kde se průběžně řeší bezpečnost, sankční režimy i evropská pravidla. A právě proto už nejde jen o slovíčkaření nad několika paragrafy.
Tvrdá kotva leží jinde. Ústava České republiky mluví obecně o tom, že prezident pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí, tedy českých oficiálních zastoupení navenek, a platný zákon o zahraniční službě dnes výslovně drží ve stejném prezidentském režimu velvyslanectví i stálé mise. Stejně to popisuje i studijní materiál MZV pro rok 2025.
Nejde proto o hotový právní verdikt, ale o čitelný spor o precedent, který by případně rozsekl až Ústavní soud. Ještě důležitější ale je, kde se ten spor propíše do praxe.
Celá věc se dá přeložit do jediné otázky: čí podpis bude poslední. Dnes totiž u vedoucího mise, tedy šéfa konkrétního českého zastoupení, přichází finální akt od prezidenta na návrh vlády, zatímco u jiných vedoucích zastupitelských úřadů rozhoduje ministr.
Spor se tak netočí kolem abstraktního paragrafu, ale kolem toho, kdo ponese poslední odpovědnost pod českým šéfem mise v Bruselu, New Yorku nebo při NATO. V redakci právě v tom vidíme skutečný obsah celé změny.
Spor se nevede jen o pravomoc, ale i o způsob
Druhá červená kontrolka bliká v proceduře. Změna totiž neběží samostatně, ale uvnitř sněmovního tisku 76 o státních zaměstnancích. Historie tisku 76 na webu Poslanecké sněmovny mezi novelizovanými předpisy eviduje i zákon o zahraniční službě a zároveň ukazuje vazbu na tisk 77.
Ve stenozáznamu k tisku 77 navíc zaznělo, že právě zákon o zahraniční službě nese nejrozsáhlejší změny a oba tisky se mají projednávat provázaně. Tím se otevírá námitka, že se zásah do prezidentské kompetence veze bokem.
Tady je ale potřeba přesnost. Přílepek není politická nálepka, ale změna, která nemá těsný vztah k účelu ani obsahu původního návrhu, právě tak jej dlouhodobě vymezuje judikatura Ústavního soudu. Veřejně dohledatelné podklady dnes potvrzují procesní vazbu na tisky 76 a 77, ne hotový důkaz protiústavnosti.
Poctivé je tedy mluvit o podezření na přílepek, ne o rozsudku předem. Jenže i tak se tím z věcného sporu stává spor o způsob, jak se taková změna vůbec protlačuje.
Proces navíc stále běží. Když jsme v redakci těsně před vydáním znovu prošli aktuální historii tisku 76, veřejný záznam k 31. březnu 2026 uváděl přerušení projednávání v garančním ústavněprávním výboru a poznámku, že další projednávání je možné od 31. března.
I to je důležité: kdo chce tuhle věc hodnotit poctivě, musí hlídat stav doslova na poslední chvíli. A právě tím se celá novela přestává tvářit jako technikálie.
První výjimka může být testem pro další ústupky
Právě v tom leží i naše redakční varování. Dnes platný § 10 odst. 4 zákona o zahraniční službě drží velvyslanectví i stálé mise v jednom prezidentském režimu. Jakmile zákon poprvé výslovně řekne, že část tohoto balíku se z něj vyjímá, vznikne první výjimka uvnitř dosud jednotné konstrukce.
To samo ještě nedokazuje, že příště přijde další ořez, ale v redakci považujeme takový krok za zřetelný precedenční test.
Prezident přitom nemusí jen přihlížet. Ústava mu dává veto prezidenta, tedy právo vrátit přijatý zákon Sněmovně s odůvodněním do 15 dnů od postoupení. A pokud by norma po dalším hlasování prošla a začala platit, může podle zákona o Ústavním soudu navrhnout zrušení zákona nebo jeho části.
Přezkum u Ústavního soudu znamená, že soudci otestují, zda taková úprava ještě unese ústavní rámec, nebo už ne.
Odpověď na titulkovou otázku tedy zní jasně. Pokud Petr Pavel neustoupí, má dvě reálné brzdy: politickou v podobě veta a právní v podobě návrhu k Ústavnímu soudu. To není osobní ješitnost Hradu, ale legitimní obrana hranice, kterou vláda zkouší posunout zákonem i procedurou zároveň. Jestli si prezident nechá vzít tyto podpisy bez odporu, příště už koalice nebude testovat výjimku, ale nový návod.
