Experti? Zbytečný luxus

NERV zmizel jedním usnesením vlády číslo 91 z února 2026. Šmik, poslední viditelná ekonomická rada u Strakovy akademie je po dvaceti řádcích textu pryč a premiér může kamery uklidnit, že stát se prý o experty opírat nepřestane. Jen už ne tak nápadně, chápejte, ekonomické ticho před bouřkou se líp řídí.

Zatímco progresivní tábor tradičně omdlévá nad „útokem na expertní diskurz“, stejný tábor ještě nedávno neměl problém označovat NERV za nedostatečně odvážný, když jeho návrhy neseděly do vysněného zeleného vesmíru. NERV byl dobrý přesně do chvíle, než začal říkat nepohodlná čísla.

Konzervativci mezitím nadšeně sdílejí memy o „méně rad, více práce“, jako by zrušení jedné rady automaticky znamenalo méně byrokracie a menší deficit. Realita? Rozpočet na rok 2026 se schodkem 310 miliard prošel Sněmovnou, i když Národní rozpočtová rada napsala černé na bílém, že je v rozporu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti. A tohle už není mem, ale paragraf, který si vláda přehazuje jako nepohodlný kámen, ne jako poslední brzdu.

Odbornost na trvanlivost jogurtu

Alena Schillerová před kamerami vysvětlila, že NERV byl prostě nástroj minulé vlády a že tato garnitura má své experty na úrovni premiéra i ministerstev. Přeloženo do češtiny: odbornost má u nás trvanlivost koaliční smlouvy a pak se vyhazuje jako prošlý jogurt.

Bývalí členové NERV pak v rozhovorech klidně přiznávají, že se rada „delší dobu“ nescházela a že nová vláda žádné zasedání nesvolala. Poslední jednání na oficiálním webu vlády svítí u data 1. července 2025. Když se o experty nestaráme, můžeme je pak s čistým svědomím zrušit jako nefunkční. Elegantní, skoro až dojemné, protože si tu nefunkčnost vláda prostě předem pečlivě vypěstovala.

Nejlepší na celé frašce je, jak se z NERV zpětně dělá skoro papírový orgán, který prý vláda nepotřebuje, protože má „vlastní analytiky“. Přitom jeho návrhy ohledně regionů nebo rozpočtového určení daní se normálně probíraly v obcích, samosprávních svazech a podnikatelských komorách, které se na ně odvolávaly a hádaly se s nimi. Formální orgán by takovou stopu v terénu nenechal. A teď upřímně – myslíte si vážně, že kdyby místo Babiše seděl u kormidla váš vysněný idol, netahaly by se úplně stejné šachy s „našimi“ a „vašimi“ experty?

Rozpočtový prudil na odstřel

Národní rozpočtová rada je podle zákona nezávislý orgán, který má dělat to nejméně sexy, co si umíte představit: počítat, jestli vláda nejezdí po dálnici dluhu na červenou. Nemůže rozpočet zastavit, jen vydává stanoviska. A stejně, když k rozpočtu 2026 napsala, že je v rozporu se zákonnými pravidly, premiér suše prohlásil, že to nebere „úplně vážně“ a koalice začala mávat „jiným právním výkladem“. Fiskální brzda se tím mění v kulisu.

Takže máme zákonnou fiskální pojistku, která podle paragrafů dělá přesně to, co má, a politickou moc, která ji používá jako kulisu pro tiskovky. Jedna strana internetu z toho vyrábí drama o konci demokracie, druhá to shazuje jako otravný moralismus „úředníků bez mandátu“. A realita? Rozpočet se schválí, Rada zůstane a my si u piva znovu vysvětlíme, že tomu stejně nerozumíme, takže ať si nahoře dělají, co chtějí.

Ale ruku na srdce – možná jsme na tom ještě hůř než ti nahoře. Jakmile slyšíme hesla typu „méně rad, víc akce“, máme pocit, že konečně někdo zatočí s papaláši, a úplně nám uniká, že tím z politiky děláme pohodlné neomezené povolení k jízdě na dluh. Možná jen nerozumíme moderní „akční“ politice, ale když vidíme, jak se nejdřív umlčí NERV a pak se mávne rukou nad NRR, napadá nás jediná otázka: kdo z nás bude první, kdo se dobrovolně vzdá i poslední brzdy jen proto, že mu vadí, jak při brzdění skřípe?

Článek Babišova vláda nemá zábrany. Zrušila ekonomickou radu NERV, experti bijí na poplach se nejdříve objevil na Kontext24.

Ekonomika ještě drží, jistota už ne

Česká ekonomika nepadá. Podle ČSÚ vzrostl loni HDP o 2,6 procenta a tvorba hrubého fixního kapitálu, tedy základní makroukazatel investiční aktivity, o 2,0 procenta. Roční statistika ČSÚ o průmyslu za rok 2025 přidává růst produkce o 1,5 procenta.

Jenže ve stejnou chvíli Evropská investiční banka říká, že 84 procent firem považuje nejistotu o budoucím vývoji za významnou investiční bariéru. To už není detail v poznámce pod čarou, ale hlavní zpráva.

Tahle kombinace sama o sobě ruší titulkovou představu kolapsu. Nejsme v situaci, kdy by se ekonomika sesypala a firmy jen zapisovaly škody. Naopak. Firmy dál fungují, investice úplně nezmizely a výroba se nezastavila, jen se do rozhodování stále víc vkrádá opatrnost.

Přehled Evropské investiční banky navíc ukazuje, že 88 procent podniků trápí nedostatek kvalifikovaných lidí, zatímco konjunkturální průzkum ČSÚ zachytil jako významnou bariéru i slabší poptávku. Problém tedy neleží v jediné katastrofě, ale v souběhu brzd.

Právě tady se láme komentář od reality. Když jsme v redakci porovnali implementační plán Hospodářské strategie s tím, co firmy potřebují pro jistější rozhodování, vyšel nepříjemný obraz: klíčové jistoty se v praxi odsouvají až do let 2028 a 2029. A pokud je největší problém čas a předvídatelnost, pak dává smysl podívat se, kde stát firmám oba tyto faktory bere.

Slíbené jistoty se posouvají za horizont

Termíny mluví tvrdě. Odpisy, tedy mechanismus, který firmám dovolí rychleji promítnout investici do nákladů, mají podle osnovy nabídnout trvalejší jistotu až od ledna 2028. Jistota R&D odpočtů, tedy daňové úlevy na výzkum a vývoj, také míří na rok 2028.

One stop shop, jedno místo, kde investor vyřídí klíčové povolovací a administrativní kroky, vychází na rok 2028 a antibyrokratický zákon až na rok 2029. Jenže když jsme v redakci četli veřejně dostupný implementační plán MPO, u Portálu podnikatele jsme našli první fázi už v roce 2025 a pilot od roku 2026+, u úpravy odpočtu na výzkum a vývoj rok 2025, ale položky trvale zrychlených odpisů a hotového antibyrokratického zákona jsme v OCR čitelné části nedohledali. U podkladů MPO k expertní skupině jsme u antibyrokratického zákona našli spíš rozpracovanou iniciativu než pevný vládní termín.

Ještě tvrdší obraz nabízí digitalizace. NKÚ uvádí, že stát mezi lety 2020 až 2024 vložil do digitalizačních projektů více než 50 miliard korun. Do února 2025 ale plně digitalizoval jen 18 procent agendových služeb.

HTML verze stejné zprávy NKÚ zároveň vysvětluje, že z 8 916 služeb vhodných k digitalizaci bylo přes samoobslužné kanály dostupných jen 1 621 a velká část zůstala u elektronického formuláře bez plně digitálního vnitřního procesu. Pro firmu to v překladu znamená jednoduchou věc: klikne online, ale čeká postaru.

A tím to nekončí. Zpráva Evropské komise o Digitální dekádě 2025 pro Česko sice chválí silné 5G pokrytí, zároveň ale upozorňuje na zaostávání ve VHCN a FTTP sítích, tedy ve vysokokapacitní a optické infrastruktuře, bez které kulhá digitalizace firem. Podrobný country report Komise uvádí FTTP pokrytí 40,58 procenta v Česku proti 69,24 procenta v EU a výslovně doporučuje urychlit povolovací procesy. Nejde tedy jen o daňové termíny nebo jeden portál. Když firma řeší nový stroj, software nebo rozšíření výroby, stát jí nepřidává tempo. Často jí ho bere.

Investice běží, výkon zůstává pozadu

A přesto Česko investovat umí. Analýza ČSÚ uvádí, že investice v roce 2024 tvořily 26,2 procenta HDP, zatímco průměr EU činil 21,2 procenta. To zní jako důkaz zdravé modernizace.

Jenže OECD Economic Survey 2025 pro Česko zároveň popisuje stagnující produktivitu po pandemii a zhruba dvacetiprocentní mezeru vůči průměru OECD. Produktivita přitom neznamená nic tajemného, jen to, kolik výkonu ekonomika skutečně vytěží z práce a kapitálu.

Tahle dvojice čísel míří přímo na jádro sporu. Vysoký objem investic ještě automaticky nevyrábí vysoký výkon. Můžeme utrácet nadprůměrně a přesto zůstávat podprůměrně efektivní. Právě proto je příliš pohodlné svádět problém na údajně líné nebo pasivní firmy. EIB Investment Survey 2025 říká, že v minulém roce investovalo 87 procent českých firem a 40 procent z nich chce v příštích třech letech rozvíjet nové produkty nebo služby.

Když jsme v redakci dali vedle sebe ochotu firem investovat a inovovat s výkonem, který z toho ekonomika dostává, vyšel férový, ale nepříjemný závěr. Firmy zjevně nepřestaly tlačit dopředu. Stát však jejich tempo neurychluje a z investic neumí vytěžit odpovídající efekt. Pokud se vláda dál spokojí s procenty a sliby místo výsledků, promění český investiční apetit v drahou kulisu vlastní neschopnosti.

Článek Vláda ztrácí kontrolu nad ekonomikou a firmy brzdí. Rozvoj investicí a modernizace je v ohrožení se nejdříve objevil na Kontext24.

22 miliard z rozpočtu méně. A heslo „Budeme jako Polsko“

Vláda plánuje snížit daň z příjmů firem z 21 na 19 procent. Tím trvale vyřízne z rozpočtu zhruba 22 až 23 miliard korun ročně.

Podle přehledů Ministerstva financí a analýzy KPMG ke konsolidačnímu balíčku přineslo původní zvýšení sazby z 19 na 21 procent veřejným financím právě okolo 22 miliard ročně. Teď kabinet stejný objem peněz vědomě odepíše, přestože výnos daně z příjmů právnických osob už dosahuje zhruba 208 miliard korun ročně.

Česko má navíc jeden z nejvyšších podílů firemní daně na celkových daních v Evropě. Stát si tak dobrovolně podřezává příjmy, z nichž platí školy, zdravotnictví i důchody, a balí to do marketingového sloganu o „podpoře investic“.

Ve veřejné debatě mezitím vítězí jednoduchá zkratka: „Budeme jako Polsko.“ Polsko skutečně drží základní sazbu firemní daně 19 procent. Data Corporate Tax Statistics 2024 OECD ale řadí Českou republiku jinam.

Průměrná sazba daně z příjmů firem v zemích OECD se pohybuje okolo 23 až 24 procent, v Evropě kolem 21,5 procenta. Sazba 19 procent by tak Česko neposunula do středu pelotonu, ale pod průměr EU i OECD, přestože se český rozpočet opírá o firemní daň mnohem víc než většina sousedů.

Redakce proto vnímá argument „dorovnání Polska“ spíš jako politické heslo než promyšlený ekonomický plán. A právě tady se otevírá otázka, komu nižší daň ve skutečnosti poslouží.

Stovky miliard na dividendách. A zákonné potrubí ven z Česka

Ještě zásadnější čísla se netýkají samotné sazby, ale odtoku zisků ze země. Viceguvernérka ČNB Eva Zamrazilová připomíná, že v roce 2022 odteklo z Česka na dividendách „skoro 400 miliard“ a v roce 2023 „bezmála 300 miliard korun“, přičemž zahraniční vlastníci u nás dlouhodobě reinvestují jen necelých 30 procent zisků. Uvádí to v autorském článku na stránkách České národní banky.

Většina výdělku tedy Česko opouští, místo aby obnovila stroje, továrny nebo platy lidí, kteří tyto zisky vytvářejí. A právě v okamžiku, kdy tyto odtoky dosahují stovek miliard ročně, přichází další sleva z firemní daně.

Klíčová je konstrukce zákona. Systém tzv. participation exemption, zakotvený v § 19 zákona o daních z příjmů, osvobozuje dividendy mezi mateřskou a dceřinou společností v EU, pokud mateřská firma drží alespoň desetiprocentní podíl minimálně dvanáct měsíců.

Směrnice EU o mateřských a dceřiných společnostech navíc umožňuje, aby členské státy u těchto dividend neuplatňovaly srážkovou daň. Výsledek?

Pokud česká dceřiná společnost vydělá miliardu a po zaplacení daně z příjmů právnických osob pošle zbytek jako dividendu do německé nebo nizozemské matky, stát při výplatě dividendy většinou nevybere nic. Stejné dividendy pro běžné fyzické osoby přitom § 36 zákona typicky zdaňuje 15procentní srážkovou daní.

Expertní scénáře proto odhadují, že samotné snížení sazby daně z příjmů právnických osob na 19 procent může navýšit dividendové odtoky nerezidentům o další 4 až 15 miliard korun ročně, i když Ministerstvo financí ani ČNB tento dopad oficiálně nevyčíslují. Tím se ale příběh neuzavírá, spíš začíná být vidět jeho druhá polovina.

Co ukazuje ČNB: bilance v minusu a „sleva“ pro akcionáře za hranicemi

Česká národní banka už dnes v platební bilanci eviduje výrazně záporné saldo u bilance prvotních důchodů. Dividendy z přímých zahraničních investic v řádu stovek miliard, o nichž mluví Eva Zamrazilová, se do této bilance promítají a dlouhodobě ji drží v minusu.

Dividendy a úroky tečou z republiky ven rychleji, než přitékají zpět, jak vyplývá z komentáře k vývoji platební bilance na stránkách ČNB. Sleva na dani z příjmů právnických osob tak v praxi většinou nepodněcuje nové továrny a haly v Česku, ale vylepšuje čistý výnos pro akcionáře mateřských koncernů v zahraničí.

Tento model podle redakce nepůsobí jako promyšlená podpora české ekonomiky, ale spíš jako dotace pro už existující odtokový kanál. A přesně stejnou logiku, jen v menším měřítku, je vidět i u daní v gastronomii.

Gastro jako zmenšený model: zmatek v DPH, účtenka skoro stejná

Stejnou strukturu, jen na menších číslech, ukazuje gastronomie. Konsolidační balíček od roku 2024 zavedl jednu sníženou sazbu DPH 12 procent, ale zároveň přesunul většinu nealkoholických nápojů do základní 21procentní sazby. Výjimku tvoří hlavně kohoutková voda a některé mléčné nápoje.

Následný návrh snížit DPH na nealko v restauracích a kavárnách z 21 na 12 procent míří jen na nápoje vypité „na místě“. Nealko „s sebou“ přitom zůstává v 21 procentech. Výsledkem je systém, ve kterém dvě stejné limonády mohou mít na jedné účtence dvě různé sazby DPH.

Data společnosti Dotykačka, která cituje analýza Seznam Zpráv, ukazují, že po lednovém zvýšení DPH v roce 2024 spadly nominální tržby v gastru o 5 procent a reálně, po očištění o inflaci, zhruba o 13 procent. Daňové změny tak spíš zalepují marže a propad poptávky, než aby viditelně zlevňovaly účty pro hosty.

Podnikatelé v hospodách proto nejhlasitěji řeší zmatek, ne úlevu. Už u „pivního DPH“ varovali daňoví experti i média před chaosem různých sazeb v jedné provozovně, jiná daň pro točené pivo, jiná pro lahvové, jiná pro nealko „na místě“ a „s sebou“.

Aktuální debata o nealku opakuje stejný příběh. Servery pro podnikatele se ptají, zda se „neopakuje chaos“, a politici mluví v souvislosti s rozdílnými sazbami pro vodu s citronem a bez citronu o „kocourkovu“.

Z pohledu hosta účtenka téměř nemění čísla, ale systém přidává další vrstvy složitosti. Stejně jako u firemních daní, kde se detaily paragrafů mění v neviditelné trubky pro odliv miliard, o nichž se veřejně mluví jako o „pomoci podnikání“. A právě tady vstupuje do hry zkušenost ze zahraničí.

Levnější a účinnější cesta: sleva až za skutečnou investici

Mezinárodní zkušenost nabízí jiný typ řešení, který netrestá české veřejné služby naslepo. OECD ve svých materiálech, včetně Economic Outlook 2025 a zprávy Tax Policy Reforms 2024, shrnuje, že samotná výše sazby daně z příjmů právnických osob hraje menší roli než konstrukce základu daně a kapitálových odpočtů.

Země, které rozšířily možnosti zrychlených odpisů nebo tzv. immediate expensing, tedy možnost odepsat investici do strojů a technologií rychleji, často podpořily investice účinněji než prostým plošným snížením sazeb. Stát v takovém modelu přizná slevu teprve ve chvíli, kdy firma opravdu postaví halu, nakoupí vybavení nebo inovuje v dané zemi.

Analýza Centra veřejných financí Univerzity Karlovy, na kterou se odvolává iRozhlas, proto počítá s jiným scénářem:

• plošné snížení sazby daně z příjmů právnických osob z 21 na 19 procent znamená trvalý výpadek asi 23 miliard korun ročně při velmi omezeném prorůstovém efektu,
• zavedení jednoletých zrychlených odpisů na nové stroje by mohlo generovat až 34 miliard dodatečných investic ročně, s přibližně dvojnásobným efektem na HDP, a po zhruba deseti letech by stálo rozpočet jen kolem 5 miliard ročně.

Vláda tak podle této analýzy nesahá po nástroji, který podmínkuje slevu reálnou investicí v Česku, ale volí nejdražší variantu, plošný dárek za desítky miliard pro všechny velké firmy bez ohledu na to, kam svou marži nakonec odvedou. Na konci celé konstrukce pak zůstává jediná, o to nepříjemnější otázka.

Kdo opravdu vydělá: Češi, nebo akcionáři v zahraničí?

Výsledek působí paradoxně. Kabinet tvrdí, že podporuje domácí růst, zároveň však dostupná data ukazují, že otevírá prostor, aby se částka v desítkách miliard korun ročně přesouvala z kapes českých daňových poplatníků na účty akcionářů ve zbytku Evropy.

České firmy, které zisk opravdu reinvestují doma, z takto plošného snížení sazby těží stejně jako dceřiné společnosti globálních koncernů, jež už dnes odvádějí většinu výnosů pryč. Stát mezi nimi nijak nerozlišuje.

Otázka nakonec nezní, zda stát má podporovat investice. Zní jinak: proč k tomu potřebuje zákon, který z českého rozpočtu přerozdělí desítky miliard k těm, kteří už dnes podle ČNB většinu svých zisků z Česka vyvádějí?

Článek Vláda obírá vlastní občany. Chce zavést zákon, kvůli kterému z Česka ročně odtečou desítky miliard se nejdříve objevil na Kontext24.