Terén už běží, jen nikdo mu nevelí

Kalousek trefuje jen polovinu problému. ODS už v lednu rozjela sérii „Kupka jede za vámi“, Vít Rakušan po volbách řekl, že chce znovu procestovat republiku, a Piráti po znovuzvolení Zdeňka Hřiba veřejně napsali, že v čele opozice mají stát právě oni. Terén totiž znamená osobní kontakt s lidmi v regionech, ne jen vystoupení ve Sněmovně nebo ve studiu.

Jenže hlavní bitva teď neleží v jednacím sále. Podle přehledu Kanceláře Poslanecké sněmovny drží ANO, SPD a Motoristé dohromady 108 hlasů, zatímco dnešní opoziční kluby mají 92. To znamená jednoduchou věc: opozice dnes neprohraje na nedostatku procedur, ale na nedostatku důvěry mimo budovu Sněmovny.

A právě tam se otevírá personální prázdno. Když jsme v Redakci srovnali lednový model STEM, který přisoudil ODS 14,1 procenta, STAN 12,6 a Pirátům 8,4, nevyšla z toho síla schopná přirozeně přikrýt zbytek opozice. Vyšla z toho tlačenice tří značek, které se navzájem potřebují, ale zároveň si každá říká o velení. Právě proto dává smysl podívat se, kdo už v terénu skutečně jezdí a proč to zatím nestačí.

Tři značky ještě nejsou jedna opozice

Terén není prázdná fráze. U ODS běží výjezdy pod jasnou stranickou hlavičkou, u STAN je jasný Rakušanův plán vrátit hnutí blíž k regionům, takže pohyb existuje a je vidět. Jenže když jsme v Redakci vedle sebe položili veřejné výstupy ODS a STAN, spíš než jednu opoziční ofenzivu jsme viděli dvě souběžné kampaně, které si sdílenou značku teprve hledají.

Tlačenice se pak rychle mění v problém autority. Martin Kupka stojí v čele ODS, Vít Rakušan vede STAN a Zdeněk Hřib je předsedou Pirátů i poslancem za Prahu, takže jména nechybějí. Chybí ale okamžik, kdy jedno z nich začne fungovat i pro voliče ostatních stran. Lednový STEM ukázal 14,1 procenta pro ODS, 12,6 pro STAN a 8,4 pro Piráty, březnový model Kantaru pro ČT24 pak posunul STAN na 15,5 procenta a ODS na 14. Nezrodil se kapitán, jen se přelévá pořadí v přeplněné šatně.

Piráti do toho navíc posílají vlastní ambici stát v čele opozice. Pro běžného voliče tak nevzniká jeden tah, ale několik paralelních signálů. A právě tady by za normálních okolností pomohla i stínová vláda, tedy opoziční tým, který má ukazovat vlastní řešení, ne jen kritiku. Když však každá značka tlačí hlavně své čelo, celek zůstává rozmazaný.

Bez překladu do života je i silné téma slabé

Samotný výjezd navíc nestačí. Schodek 310 miliard nebo debata o malých školách zabere až ve chvíli, kdy ji někdo přeloží do běžného života. Podle dat České školní inspekce za školní rok 2024/2025 tvoří základní školy do 150 žáků 50,3 procenta všech základních škol v Česku. To už není technická poznámka pro experty, ale otázka, jestli v obci zůstane služba, na kterou jsou lidé zvyklí. A právě tady se láme, jestli má opoziční terén i obsah, který lidé poznají ve vlastní peněžence a službách.

Tvrdit, že dluh je problém, nestačí. Vláda 26. ledna 2026 schválila návrh státního rozpočtu se schodkem 310 miliard korun a Sněmovna jeho základní parametry poslala dál. Národní rozpočtová rada pak upozornila na rizika i možné rozpory se zákonem o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, tedy s pravidly, která mají držet veřejné finance v dlouhodobě udržitelném stavu.

To je tvrdý obsah. Jenže volič neuslyší na samotnou výši schodku, pokud mu opozice neukáže, co z něj plyne pro služby, investice nebo tlak na peníze domácností. A když politici mluví o strukturálním deficitu, myslí tím schodek, který by zůstal i tehdy, kdyby ekonomika zrovna jela slušně. V Redakci se tady střetává očekávání s realitou úplně nejvíc: poměr 108 ku 92 nevypadá jako technická aritmetika, ale jako tvrdá připomínka, že bez veřejnosti se parlamentní manévr zpátky nevyhraje.

Závěr je tedy nepříjemně prostý. Kalousek má pravdu, že opozice musí ven, jenže ještě víc potřebuje někoho, kdo z rozpočtu, škol a regionálních rozdílů udělá jeden srozumitelný příběh. Dokud tohle nedokáže, neobjíždí republiku opozice, ale jen několik samostatných výprav bez velitele.

Článek Kalousek radí opozici: Běžte do terénu a najděte lídra. Poslechne ho někdo? se nejdříve objevil na Kontext24.

Co se vlastně stalo

Zprávy investigativního konsorcia popsaly, jak maďarský ministr zahraničí Szijjártó pravidelně informoval Rusko o dění na jednáních EU, tedy o věcech, které se probírají za zavřenými dveřmi. Szijjártó to přiznal. Vysvětlení? Diplomacie je přece o rozhovorech. Evropská komise a Francie hovoří o zradě. Česká reakce? Macinka označil zprávy za snahu poškodit Fidesz před volbami.

Tuhle odpověď si přečtěte znovu. Macinka neřekl, že úniky jsou nepřijatelné. Neřekl, že to prošetří. Neřekl, že česká pozice u unijního stolu zůstane neprozrazena. Řekl, že jde o politický útok. To je odpověď stranického spojence, ne ministra zahraničí demokratické země v době války.

Kde je problém pro Česko

Rada EU pro zahraniční věci funguje na důvěře. Smlouva o EU ukládá princip loajální spolupráce — nepodkopávat cíle Unie, nepomáhat protivníkům. Pokud se informace z uzavřených jednání dostávaly do Moskvy, není to jen maďarský problém. Je to bezpečnostní problém pro každého, kdo u toho stolu sedí. Česko u toho stolu sedí. Macinka u toho stolu sedí.

Do tohoto rámce patří lednová schůzka obou ministrů v Černínském paláci, po které Macinka veřejně prohlásil, že ho se Szijjártóem „pojí velké množství postojů“ a že se shodují v bezpečnostních otázkách. Tahle věta teď zní jinak. Ne jako zdvořilá diplomacie, ale jako otisk blízkosti s partnerem, u nějž ostatní přestávají brát loajalitu jako samozřejmost. A k tomu patří členství obou v Patriotech pro Evropu, politické rodině sdílené s Fideszem.

Maďarský ministr zahraničí potvrdil, že během jednání v EU pravidelně volal Sergeji Lavrovovi! Přitom ještě v neděli obvinění odmítal.

Stále nevíme vše, ale jedno je jisté: Petr Macinka i Andrej Babiš by to měli odsoudit! My opakovaně říkáme, že Maďarsko je hlasem Putina v EU. pic.twitter.com/xovmBvKBnd

— Matěj Ondřej Havel (@m_o_havel) March 24, 2026

Předseda TOP 09 Matěj Ondřej Havel požaduje vysvětlení. To je minimum, co se čeká. Ale i kdyby Macinka vysvětlení podal, základní otázka zůstane: proč mu trvalo tak dlouho ji vzít vážně?

Test, který přichází

Macinka může zprávy dál odmítat jako předvolební špínu. WP, The Insider a VSquare nejsou bulvár. Jsou to média, která v minulosti prokázala spolehlivost v investigativní práci. Odmítnutí bez věcného argumentu není odpověď. Je to přepásání pásky přes otázku. A páska nezmizí sama.

Český ministr zahraničí musí říct, kde pro něj končí důvěra k Budapešti a začíná povinnost hájit české bezpečnostní zájmy. Jestli to neudělá, nebude hlavním problémem žádný úniklý hovor. Bude to ministr, který neumí rozeznat spojence od rizika. A to je horší než kauza. To je trvalá charakteristika.

Článek test se nejdříve objevil na Kontext24.

Letná nebyla účet za jednu vládu

Nacherův výklad stojí na reálné protivládní ostrosti protestu, ale míjí jeho hlavní smysl. Pořadatelé neprodávali Letnou jako stranický mítink proti jedné značce. Naopak v textech k akci psali, že chtějí „pojmenovat situaci“, ukázat, jak jí občané mohou čelit, a připomenout politikům, že nedostali bianco šek, jak uvádějí texty Milionu chvilek V neděli 410 obcí. Za měsíc LETNÁ a Ono to funguje. Teď Letná.

To je podstatné. Letná totiž v českém veřejném prostoru neznamená jen místo v Praze, ale symbol velkých občanských protestů. A Milion chvilek není náhodná parta na jednu sezonu, nýbrž spolek, který dlouhodobě organizuje občanské protesty a kampaně. Když tedy mluvil o pravidlech a hranicích pro moc, nebalil běžnou opoziční zlost do vzletných slov.

Konkrétní obsah tam navíc leží černý na bílém. Organizátoři mluvili o čistkách na úřadech, o veřejnoprávních médiích a o nutnosti nastavit politikům zdravé hranice, jak ukazují texty Ministerstva pod lupou: Začínáme v „kokpitu“ státu a znovu i pozvánky na Letnou.

V redakci právě tady vidíme, proč zkratka „může za to Fiala“ kulhá: prezident jmenoval Andreje Babiše premiérem už 9. prosince 2025 podle Hradu a ještě 16. března 2026 Úřad vlády zval na schůzi vlády Andreje Babiše. Jenže aby bylo jasné, proč tahle Fialova zkratka nestačí, je potřeba oddělit protest proti vládnutí od útoku na výsledek voleb.

Protest proti moci není útok na volby

Tady vede hlavní dělící čára. Milion chvilek ji popsal sám: neprotestuje proti volbě občanů, ale proti překračování mezí moci. Na akci 17. listopadu 2025 zaznělo, že spolek neútočí na výsledek hlasování, jak zachytila reportáž ČT24 z demonstrace proti vzniku vlády, a na vlastním webu v odpovědích Milionu chvilek vyjmenoval i čtyři červené čáry, tedy oblasti, které podle něj vláda nesmí překročit: média, ústavu, bezpečnost a střet zájmů. Totéž shrnuje i stránka Hlídáme demokratické hřiště.

Rozdíl zní technicky, ale rozhoduje všechno. Zpochybnění voleb znamená tvrdit, že výsledek není legitimní. Kritika vládnutí naopak znamená nesouhlasit s tím, jak vítěz voleb vykonává moc. Právě do druhé kategorie Letná podle vlastních pořadatelských textů patří.

Demokracie s tím počítá. Shromažďovací právo, tedy ústavně zaručené právo lidí pokojně protestovat, stojí v článku 19, kde Listina základních práv a svobod říká, že právo pokojně se shromažďovat je zaručeno a nevyžaduje povolení úřadu. Soudy navíc připomněly, že veřejný protest představuje legitimní formu projevu a kontroly veřejné moci.

Kdo přepíše Letnou, zabere i její symbol

A přesto debata utíká jinam. Jedni demonstranty adorují jako čistý hlas národa, druzí je shazují na „protesty opozice“. V redakci nám na tom vadí hlavně to, že obě zkratky mažou obsah: místo otázek po médiích, institucích nebo limitech moci se řeší jen nálepka tábora. Jakmile z protestu vyženete jeho věcný důvod, zůstane už jen boj o to, kdo si přivlastní samotnou Letnou.

Právě proto není Letná neutrální louka. Nese v sobě paměť roku 2019, kdy se stala značkou největších občanských protestů od roku 1989. Rekapitulace Příběh Milionu chvilek pro demokracii u obou tehdejších akcí uvádí cca 300 tisíc lidí, zatímco pozdější mediální rekapitulace pracovaly i s číslem kolem čtvrt milionu, v každém případě šlo podle organizátorů o dav, který z Letné udělal politický symbol, ne jen adresu.

Takové symboly nikdo nenechává ležet ladem. Samotné slovo Letná v českém publiku spouští víc než název místa, nese vzpomínku na občanskou sílu, masovost a tlak na mantinely moci. V redakci proto dnešní přepisy čteme jako spor o značku a paměť, ne jako nevinné slovní cvičení nad jednou demonstrací.

Z konkrétní přestřelky o Fialu tak nakonec zůstane širší problém. Demonstrace po volbách demokracii neohrožují, ohrožuje ji až chvíle, kdy politici začnou zpětně přepisovat, co ty demonstrace vůbec říkaly. Kdo dnes z Letné dělá jen účet pro Fialu, nepopisuje akci, ale zabírá symbol.

Článek Nacher z ANO otočil význam Letné naruby. Za všechno prý může Fiala se nejdříve objevil na Kontext24.

Jeden průzkum rozbil zdání jistoty

Mezi lednem a březnem zmizela jistota. Lednový model STEM, sbíraný od 2. do 7. ledna, držel ODS na zhruba 14 procentech a na druhém místě, zatímco STAN dával 12,6 procenta.

Jen o pár týdnů později už únorový model Kantaru pro Českou televizi poslal STAN na 15,5 procenta a ODS na 14,5 procenta. V redakci právě tenhle skok čteme jako tvrdý kontrast, ne jako kosmetickou změnu.

Jenže volební model není rozsudek. Je to odhad současné nálady voličů, ne jistá předpověď výsledku příštích voleb. A právě proto je fér hned dodat, že únorový model NMS ukázal skoro remízu: ODS 14,7 procenta, STAN 14,6. Ještě lednový Kantar pro ČT navíc držel ODS druhou se 16 procenty před STAN se 14.

Sněmovní volby už proběhly 3. a 4. října 2025, takže otázka míří k tomu, zda se nový poměr sil udrží do příštího střetu. Odpověď teď zní asi takto: ano, v jednom silném modelu STAN ODS přeskočil, ne, jako definitivní verdikt to ještě neplatí. A právě tím se celá věc stává pro ODS nepříjemnější.

Druhá příčka najednou znamená mnohem víc

Druhé místo teď nese větší váhu. Po jmenování vlády ANO, SPD a Motoristů 15. prosince 2025 sedí ODS i STAN v opozici, takže souboj o druhou příčku rozhoduje i o tom, kdo mluví za nejsilnější nevládní blok. Nejde tedy jen o graf. Jde o viditelnost, o iniciativu a o to, koho si volič spojí s hlavním odporem proti vládě.

Kantar navíc popsal problém, který ODS bolí víc než samotné pořadí. Podle komentáře Kantaru pro ČT roste STAN hlavně na úkor ODS a částečně Pirátů. To je podstatné, protože nejde o náhodný příliv odkudkoli, ale o přesun uvnitř podobného opozičního prostoru.

A podobný směr naznačil už lednový STEM, podle něhož se voličská základna STAN výrazně překrývá s ODS, TOP 09 a Piráty.

STAN sílí právě tam, kde ODS slábne

Tady začíná pro ODS skutečný tlak. STAN nebere hlasy na periferii, ale sahá po voličích, kteří dřív stáli blízko někdejší koalice SPOLU, tedy společného projektu ODS, KDU-ČSL a TOP 09. V redakci proto nevidíme jen souboj dvou značek, ale spor o stejný typ městského a středového opozičního voliče. Když jedna strana sílí přímo z elektorátu druhé, pak i malý rozdíl v procentech mění strategickou mapu.

A tím to nekončí. ODS netlačí jen STAN, ale i Martin Kuba se svým projektem Naše Česko. Únorový Kantar pro ČT mu přisoudil 3,5 procenta a výslovně uvedl, že bere hlavně bývalé voliče ODS a TOP 09.

Únorová NMS ukázala 4,7 procenta. To je těsně pod pětiprocentní hranicí, tedy minimem nutným pro vstup do Sněmovny, ale právě takové číslo už umí ukusovat dost hlasů na to, aby ODS ztrácela z obou stran.

Ani opatrné čtení ODS neuklidní

Právě proto nestačí říct, že STAN ODS prostě „přeskočil“. Zkratka o převzetí opozice přehání, protože NMS v únoru 2026 naměřila mezi oběma stranami rozdíl jediné desetiny bodu a zveřejnila i široce se překrývající intervaly spolehlivosti. To samo o sobě nedovoluje mluvit o hotovém střídání stráží. Hodí se tu i jiný pojem: volební potenciál, tedy strop, kam strana může sáhnout, když přesvědčí i své váhavé sympatizanty, není totéž co dnešní model.

Pro ODS ale ani opatrnější čtení nevychází dobře. Martin Kupka se stal předsedou ODS 17. ledna 2026, jenže v dalších veřejných modelech se neukázal viditelný odraz. Lednový Kantar sbíral data ještě částečně před kongresem a částečně po něm, takže čistý efekt změny vedení nejde oddělit, ale následná čísla ODS držela jen mezi 14,5 a 16 procenty. V redakci právě tohle čteme jako hlavní zdroj rostoucí nervozity uvnitř strany.

Konečný obraz je proto pro ODS nepříjemný, i když ještě není definitivní. Volič po podzimních volbách 2025 vidí vedle ODS i STAN na 15,5 procenta a zároveň Kubovo hnutí těsně pod sněmovní hranicí, v únorové NMS má STAN 14,6 procenta a Naše Česko 4,7. STAN tedy opozici ještě definitivně nepřevzal, ale ODS už ztratila něco, co dlouho považovala za samozřejmost: monopol na opoziční hlas.

Článek ODS se dál propadá. Opozice má překvapivého lídra, vydrží to tak do voleb? se nejdříve objevil na Kontext24.

Tři konflikty najednou

Vláda tohle napětí nevyrobila jednou aférou. Vyrobila ho tím, že tři různé spory pustila do veřejného prostoru naráz a žádný z nich pořádně nezavřela. Médijní politika přišla jako první: krok se zrušením televizních a rozhlasových poplatků byl od začátku politicky nehotový, protože vláda oznámila konec poplatků bez hotového modelu náhrady, a ještě v únoru ministr Klempíř připouštěl, že v koalici o financování veřejnoprávních médií panuje neshoda. Druhá linie zasáhla přímo fungování státu: škrty ve státní správě a novela služebního zákona s usnadněným propouštěním daly lidem pocit, že vláda přestavuje pravidla hry, na nichž závisí fungování veřejných institucí. Každý z těchto sporů by sám o sobě prošel jako kontroverzní politické rozhodnutí. Pohromadě vytvořily prostředí, kde každý nový impulz narážel na veřejnost se plnou sklenicí.

Imunita jako poslední kapka

Tou kapkou bylo sněmovní hlasování 5. března 2026, kdy poslanci nevydali ani Babiše, ani Okamuru k trestnímu stíhání. Pro velkou část veřejnosti nešlo o právní techniku imunity. Šlo o obraz dvojích pravidel: politici s koaliční většinou hlasují o vlastní beztrestnosti a den poté jdou na tiskovou konferenci. Milion chvilek to pojmenoval přímo: „Tohle je poslední kapka.“ Letná přišla šestnáct dní po hlasování a žádný politický komentář k propojení obou událostí nebyl potřeba. Tohle nemusíte vysvětlovat ani zkracovat. Veřejnost to pochopila bez návodu.

Odpor se nekrčí jen v Praze

Standardní odpovědí vlády na protesty je nálepka pražské bubliny. Tady nefunguje. Argument se rozpadne u čísel: únorové akce proběhly ve více než čtyřech stech obcích po celé republice a regionální potvrzení přinesla krajská média, která si metropolitní nálepku dovolit nemůžou. Na Letné samotné organizátoři uváděli čtvrt milionu lidí. Odpor se rozlil do regionů dřív, než stihl dostat nálepku pražské bubliny, a vláda s tímto argumentem přišla příliš pozdě.

Rychlost jako politický verdikt

Srovnání s předchozími vládami nedělá Babišově vládě špatnou vizitku proto, že by jiné vlády byly bezchybné. Dělá mu ji proto, že masový protest se obvykle dostavuje po letech opotřebení, kompromitování a hromadění aféry. Tenhle přišel za méně než sto dní od jmenování, ještě v době, kdy nový kabinet technicky ani nestihl zavést provozní normalitu. Vláda nestihla vyrobit normalitu dřív, než vyrobila protest. To je pořadí, které se velmi obtížně obrací.

Vláda a její spojenci mohou Letnou číst jako přehnané gesto odporu motivovaného opozicí. Tím ale nezmění jediný fakt: jejich kabinet stihl za sto dní vygenerovat odpor, který jiným vládám trval roky. A rychlost, s níž se odpor dostavil, je sama o sobě politickým verdiktem, který nestačí odmávnout tiskovým prohlášením.

Článek Napětí kolem Babiše roste. Demonstrace přichází v nejvyhrocenější chvíli se nejdříve objevil na Kontext24.

Silná slova české političky vs. realita spojenců

Když česká politička obviní cizího prezidenta, že nás chtěl zatáhnout do světové války, je to víc než jen přestřelený status na sociální síti. Je to přímé obvinění, že ohrozil životy Čechů.

Kateřina Konečná z KSČM při výročí ruské invaze letos v únoru napsala na síti X: „Ten Zelenskyj, který nás… chtěl zatáhnout do války. Do světové války.“ Tím přímo označila Volodymyra Zelenského za hrozbu pro bezpečnost České republiky.

Jenže ve stejném období probíhal úplně jiný, podstatný příběh. Zelenskyj žádal spojence o bezletovou zónu nad Ukrajinou. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg 23. března 2022 jasně oznámil, že aliance takovou zónu nevyhlásí, protože by „s největší pravděpodobností vyvolala plnohodnotnou válku mezi NATO a Ruskem“ a donutila alianci sestřelovat ruská letadla i ničit jejich protivzdušnou obranu, jak vyplývá z přepisu tiskové konference NATO.

Jinými slovy: Zelenskyj tlačil na vyšší pomoc, NATO šláplo na brzdu. Aliance se od začátku staví proti přímé válce s Ruskem a volí cestu dodávek zbraní, výcviku a sankcí, nikoli útoku na ruské území.

Naše redakce prošla oficiální dokumenty a veřejná vystoupení představitelů NATO a všude se opakuje stejná linie: žádná přímá válka s Ruskem, jen podpora napadené země. Přesto se v českých diskusích objevují věty typu „válku rozpoutal Zelenskyj v roce 2022“ nebo „NATO nás do ní vtáhne“.

Samotný Zelenskyj přitom už v srpnu 2022 v jednom z rozhovorů připomněl, že válka začala rokem 2014, anexí Krymu a postupným ukusováním ukrajinského území ze strany Ruska. Pokud tedy někdo mluví o „zatažení do světové války“, musí se nejdřív postavit čelem k otázce, kdy ten konflikt vůbec začal a kde v něm leží česká stopa, ke které se teprve dostáváme.

Kdy válka skutečně začala a kde v ní stojí Česko

Časová osa konfliktu nezačíná v únoru 2022 ani jménem Volodymyr Zelenskyj. Vede mnohem dál, k masovým protestům na kyjevském náměstí Nezávislosti, které vypukly 21. listopadu 2013 po rozhodnutí tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče zastavit přípravy na asociační dohodu s EU a dál prohlubovat proruský a korupční kurz země.

Takzvaný Euromajdan, ukrajinská „revoluce důstojnosti“, byl reakcí na vnitřní rozklad státu a odmítnutí evropské cesty, ne na Zelenského politiku. Ten se v té době na politické scéně vůbec neobjevoval.

Krize vyvrcholila 22. února 2014. Ukrajinský parlament po Janukovyčově útěku hlasoval o jeho „odstranění z výkonu ústavních pravomocí“ a vypsání předčasných voleb. Pro návrh zvedlo ruku 328 poslanců, proti nebyl nikdo. Zelenskyj se stal prezidentem až o pět let později, v roce 2019.

Krátce po pádu Janukovyče ale kremelský scénář přeřadil na vyšší rychlost. Rusko obsadilo a jednostranně anektovalo Krym a zároveň rozdmýchalo ozbrojený konflikt na Donbasu. Zlom tedy nespustil Zelenskyj, ale ruská snaha potrestat Ukrajinu za odklon od Moskvy.

Moskva od začátku rámuje tuto agresi jako „ochranu před genocidou“ ruskojazyčných obyvatel na východě země. Tímto argumentem se zabýval Mezinárodní soudní dvůr, hlavní soudní orgán OSN, v řízení „Ukraine v. Russian Federation“. V předběžném opatření, které Mezinárodní soudní dvůr vydal 16. března 2022, soud nařídil Rusku, aby okamžitě zastavilo vojenské operace na Ukrajině, konstatoval, že předložené materiály neprokazují tvrzenou genocidu, a zároveň označil za velmi pochybné, že by úmluva o genocidě umožňovala jednostranné použití síly na cizím území.

Nejvyšší soud světa tak zpochytnil klíčové ospravedlnění ruské invaze, ke kterému se v Česku často přilepují různé propagandistické příběhy. Do tohoto rámce pak vstupuje česká realita, která vypadá úplně jinak, než maluje strašák „budeme další na řadě“.

Prezident Petr Pavel v únoru 2026 uvedl, že českem vedená muniční iniciativa zajistila Ukrajině přibližně 4,4 milionu kusů velkorážní munice, tedy více než polovinu všech dodávek tohoto typu, přičemž do války neodešel jediný český voják. Česká republika tak funguje jako zásobárna pro napadeného, ne jako země, která sama vstoupila do konfliktu.

Ministerstvo obrany v březnu 2024 zdůraznilo, že vláda nemá žádný záměr vysílat na Ukrajinu české vojáky do bojů a že platný mandát umožňuje maximálně 35 příslušníků ozbrojených sil, a to jen pro ochranu diplomatických zájmů nebo vyšetřování válečných zločinů, nikoli pro bojové operace. Z přehledu pomoci, který resort zveřejnil v únoru 2023, zároveň vyplývá, že zapojení Česka spočívá především v dodávkách výzbroje, výcviku ukrajinských vojáků na našem území a logistické podpoře, jak shrnuje Ministerstvo obrany.

Průzkum veřejného mínění z ledna 2025 navíc ukazuje, že vyslání českých vojáků do bojových operací na Ukrajině podporuje jen zhruba 11 procent obyvatel, zatímco většina dává přednost tlaku na Rusko pomocí sankcí a zbrojní podpory. Mezi reálnou pozicí Česka jako „zásobárny pro napadeného“ a obrazem, který Konečná kreslí, když mluví o zatažení do světové války, tak vzniká propast, ve které se rodí další obvinění – třeba to, že Ukrajina nebezpečně přepisuje dějiny.

Kdo komu přepisuje dějiny: ukrajinská dekomunizace očima Česka

Právě na „přepisování dějin“ Kateřina Konečná často útočí. Jenže pod touto nálepkou se na Ukrajině ve skutečnosti skrývá proces, který česká společnost po roce 1989 vnímala jako přirozený krok k demokracii.

Ukrajinský parlament v dubnu 2015 přijal zákon č. 317-VIII „O odsouzení komunistického a národně-socialistického (nacistického) totalitního režimu na Ukrajině a zákazu propagandy jejich symboliky“. Zákon výslovně staví komunistický a nacistický režim na roveň a zakazuje jejich propagandu a veřejné používání symbolů, s omezenými výjimkami pro vědu, umění či pietní účely.

Na papíře jde o suchou legislativu, v ulicích ale znamenala obrovský symbolický řez. Souhrnné údaje o dekomunizaci mluví o přejmenování více než 50 tisíc ulic a téměř tisícovky obcí a měst a o odstranění zhruba 1 300 Leninových pomníků během prvních měsíců účinnosti zákonů. Z měst mizely sochy lidí, kteří sloužili totalitnímu režimu, a názvy ulic připomínající sovětskou diktaturu.

Pro českého čtenáře to působí až povědomě. I Praha po pádu komunismu sundávala pomníky Klementa Gottwalda a dalších představitelů režimu, české právo zakotvilo zákaz propagace nacismu a komunismu a odstranění symbolů diktatury bylo chápáno jako součást demokratické sebeobrany.

Když tedy český volič slyší, že Ukrajina „maže dějiny“, ve skutečnosti sleduje ukrajinskou verzi známého příběhu: země, která po desetiletích diktatury přetrhává vazby na režim, jenž ji okupoval, ožebračoval a zabíjel její elity. Ukrajinci tento krok dělají později než Češi, ale míří stejným směrem, pryč od totality a pryč od impéria, které si nárokuje jejich území i identitu, což dává varováním před „přepisováním dějin“ úplně jiný podtext, než jaký jim přisuzuje Konečná.

Co ve skutečnosti říká výrok o „světové válce“

Výrok Kateřiny Konečné o Zelenském, který nás „chtěl zatáhnout do světové války“, neobstojí ani jako expresivní zkratka. Naráží na chronologii konfliktu, kterou rámují Euromajdan, anexe Krymu a rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora. Přehlíží fakt, že NATO odmítlo vyhlásit bezletovou zónu právě proto, aby zabránilo přímé válce s Ruskem, a že Česko pomáhá Ukrajině miliony granátů, ale bez jediného vojáka v zákopech.

Zároveň útočí na ukrajinské bourání soch a přejmenovávání ulic, které v českém zrcadle připomíná spíš náš vlastní listopadový rozchod s komunismem než nějaký „nebezpečný experiment“. Pokud bychom přijali logiku, kterou komunistická politička nabízí, museli bychom mezi hrozby pro mír zařadit i vlastní cestu z totality.

Právě v tom se ukazuje, jak daleko odjíždějí podobné výroky od reality, kterou lze ověřit v oficiálních dokumentech, rozhodnutích a dějinách, ne jen v emotivních statusech na sociálních sítích. Zbytek už si musí každý srovnat sám, když tato fakta postaví vedle sebe bez politických zkratek a strašení „světovou válkou“.

Článek Konečná (KSČM) už nemá zábrany. Obvinila Zelenseho, že chtěl Čechy zatáhnout do světové války se nejdříve objevil na Kontext24.

Jeden tweet, dvě odmítnuté funkce a „jisté“ Brno

Stačil jediný post na síti X 11. února 2026 a roky spekulací byly pryč. Petr Fiala v něm napsal, že nepůjde ani do Senátu, ani na Hrad a že zůstane „jen“ poslancem.

Současně vysvětlil, že nechce tříštit hlasy prozápadních a prodemokratických voličů a že prezident Petr Pavel podle něj „dělá svou práci dobře“. Tím dobrovolně odsunul ze stolu dva nejklasičtější české scénáře politického „druhého života“ expremiérů.

Kontrast s realitou je přitom zřejmý. Řádné volby do třetiny Senátu proběhnou 9. a 10. října 2026 a mezi 27 obvody je i číslo 60 Brno-město, Fialův domovský politický terén. Právě tam voliči v lednu 2025 zvolili Zdeňka Papouška, který dojíždí mandát do podzimu 2026 a podle dostupných informací zvažuje, že bude o křeslo znovu bojovat.

Politické kuloáry proto roky počítaly s tím, že pokud někde vznikne pro Petra Fialu „jistý“ senátorský obvod, bude to právě Brno-město. Jenže expremiér v situaci, kdy by šel do voleb na domácí půdě jako favorit, říká jasné ne.

Z parlamentu ale neodchází. Oficiální profil Poslanecké sněmovny ho vede jako poslance zvoleného v říjnu 2025 za Jihomoravský kraj a od 16. ledna 2026 sedí ve Výboru pro vědu, vzdělávání, mládež a sport. Právě tudy procházejí zákony a koncepce, které určují budoucnost českých škol, univerzit, výzkumu i mládežnického sportu.

Redakce v tom čte signál: expremiér si ponechává mandát i kompetenci, ale opouští vrcholnou mocenskou lajnu, kde se běžně ucházejí o místo právě bývalí premiéři.

Na časové ose se jeho krok zařazuje mezi tři velké zlomy pravice:

• 15. prosince 2025 je jmenována vláda Andreje Babiše,
• 17. ledna 2026 svěřuje kongres ODS vedení strany Martinu Kupkovi,
• necelý měsíc poté Fiala rázně odmítá jak senátorskou, tak prezidentskou kandidaturu.

Jestli tedy nevyráží po dalších funkcích, ale zůstává v politice i u vzdělávání, musí si budovat jiný typ vlivu, a ten se začíná rýsovat mezi Karmelitskou ulicí a Masarykovou univerzitou, kde příběh nabírá další rozměr.

Think-tank v Karmelitské, katedra v Brně a tichá práce ve Sněmovně

O týden dříve než tweetem oznámil nekandidaturu podepisuje Petr Fiala jiný, pro jeho budoucnost možná ještě zásadnější dokument. 4. února 2026 zakládá zapsaný ústav Politické fórum z. ú., se sídlem v Karmelitské 380/16 na Malé Straně a s IČO 24433292.

Zakladatel v něm obsazuje funkci předsedy správní rady a vytváří si vlastní think-tank, instituci, která nevysílá kandidáty, ale vyrábí analýzy, programy a ideové směřování. Karmelitská ulice, kde sídlí i část vlády, tak dostává další politický „mozkový trust“ s podpisem expremiéra.

Forma zapsaného ústavu znamená víc než jen jinou koncovku v názvu. Občanský zákoník v oddílu o ústavu ukládá těmto subjektům povinnost sepsat a zveřejnit výroční zprávu, která popíše činnost, hospodaření i plnění vyplacená členům orgánů. Podle paragrafu 416 občanského zákoníku musí ústav zprávu uložit do sbírky listin do šesti měsíců po konci účetního období.

Výpisy zároveň uvádějí Petra Fialu jako předsedu správní rady Politického fóra, takže tato pravidla dopadnou i na jeho think-tank. Redakce v tom vidí pozoruhodný obrat: expremiér si nevytváří neprůhledný spolek, ale strukturu, která musí ve veřejném rejstříku ukázat, kolik peněz přijímá a komu je vyplácí.

Druhou nohu své nové kariéry staví v Brně. Masarykova univerzita mu v prosinci 2025 zvýšila akademický úvazek z 0,2 na 0,7, protože se po odchodu z vlády výrazněji zapojuje do chodu školy. Oficiální profil Fakulty sociálních studií uvádí, že jako profesor vyučuje mimo jiné kurz „Metodologické problémy sociálních věd a masmediálních studií“ v jarním semestru 2026.

Bývalý premiér tak přechází z práce s médii jako politický aktér k výuce o tom, jak média a sociální vědy zkoumat, a to právě ve chvíli, kdy česká debata bojuje s dezinformacemi a polarizací. Z politického ringového světla se částečně stahuje, ale kabinet rozhodně neopouští.

Ze Sněmovny se nestahuje ani fyzicky. Sedmá schůze začíná 10. února 2026 a stenografické záznamy z 11. února jmenují „poslance Petra Fialu“ mezi řečníky v debatě o státním rozpočtu na rok 2026. Fiala tedy hlasuje, vystupuje a zároveň v odborném výboru řeší školství, vědu a sport.

Podle zjištění redakce tak skládá trojúhelník vlivu, který spojuje poslanecký mandát, transparentní think-tank a univerzitní katedru a tím nenápadně přenastavuje roli, kterou na pravici hraje, což se naplno projeví u nadcházejících voleb.

Proč ne kandidát, ale kouč a co to udělá s pravicí

Svoji motivaci Fiala neschovává mezi řádky, formuluje ji přímo. V únorovém postu na síti X píše, že jeho kandidatura by „pouze tříštila hlasy prozápadních a prodemokratických voličů a napomáhala silám, které se snaží oslabit demokracii, svobodu a nezávislost naší země“, a dodává, že prezident Petr Pavel podle něj úřad vede dobře.

Už na kongresu ODS 17. ledna 2026 oznámil, že za dva roky na prezidenta kandidovat nehodlá a že by byla škoda, kdyby Pavel v roce 2028 nepokračoval. Expremiér tím jasně staví do popředí princip: jeden silný prozápadní prezident, žádný souboj eg uvnitř vlastního tábora.

Když k tomu přidáme základní fakta o české politické mapě, obraz se zaostří. Od prosince 2025 vládne zemi Andrej Babiš, od ledna 2026 vede ODS Martin Kupka a v Kramářově vile už nesedí Fiala, ale jeden z jeho hlavních soupeřů z posledních let. On sám mezitím zakládá politické fórum, posiluje akademickou pozici a zabydluje se ve školském výboru Sněmovny.

Redakce tuto kombinaci čte tak, že se expremiér nesnaží vrátit na vrchol v roli lídra, ale míří na pozici ideového kouče, který dodává pravici argumenty, kádry a strategie, aniž by sám vstupoval do přímého souboje.

Dopady na budoucí volby mohou sahat dál, než naznačuje jediný tweet. Senátní volby 2026 otevřou řadu obvodů, kde pravicové strany budou hledat výrazné, ale nekontroverzní osobnosti, a prezidentská volba 2028 postaví proti Andreji Babišovi či jiným populistickým kandidátům tvář, která ponese „prozápadní lístek“.

• Fialovo Politické fórum může dodávat témata a programy,
• jeho akademická role může formovat budoucí experty a politiky,
• poslanecký mandát mu dává přímý vliv na zákony ve školství a vědě.

Právě tato kombinace může fungovat jako líheň lidí i myšlenek pro další klání, přestože na plakátech neuvidíme jeho jméno. Zda pravice takové zázemí využije, nebo promrhá, zásadně ovlivní, jestli se motiv „netříštit hlasy“ naplní i v praxi.

Jedno se ale už dnes jeví jistě. Expremiér odmítá pohodlnou trafiku i další osobní souboj o Hrad a místo toho si staví dlouhodobé zázemí mezi Karmelitskou, Sněmovnou a Masarykovou univerzitou. Kdo v roce 2028 vstoupí do prezidentské arény proti Andreji Babišovi nebo jiným vyzyvatelům zatím nevíme, ale podle našeho čtení se Petr Fiala připravuje spíš na roli člověka, který bude stát za jejich zády jako ideový kouč, než na comeback tváře na billboardech, což může českou pravici ještě nepříjemně překvapit, nebo naopak zachránit.

Článek Fiala řekl ne Senátu i Hradu. Tichý odchod z politiky se ale nekoná, je to strategický tah se nejdříve objevil na Kontext24.