Když se kroky sečtou, obraz náhle ztvrdne

Kde jsme vlastně vzali slova o efektivitě? Pronesl je například poslanec ANO David Pražák, když řekl, že neví, proč se na vládu snáší taková kritika a co je jejím předmětem – „Že je vláda rychlá a efektivní?“.

Když jsme ale v redakci seřadili poslední týdny do jedné časové osy, nevyskočilo z ní jediné jméno, ale celý řetězec institucí.

VZP ČR 23. února 2026 oznámila konec Zdeňka Kabátka, Všeobecná fakultní nemocnice v Praze uvedla nástup Jána Dudry od 2. února 2026, ministerstvo životního prostředí 9. března 2026 oznámilo konec Robina Böhnische v KRNAP a 19. března 2026 ministr kultury potvrdil odvolání Alicji Knast. Zdravotní pojištění, fakultní nemocnice, národní park i státní galerie se tak během necelých sedmi týdnů pohnuly naráz.

Tvrdá čísla přidala vláda sama. Vládní systemizace, tedy oficiální rozpis míst a útvarů ve státní správě, podle kterého se škrtá, slučuje a reorganizuje, uvádí 100 míst dolů na Úřadu vlády, 57 na financích a 40 na vnitru. Stejný materiál popisuje i další desítky škrtů na průmyslu, ve školství, na spravedlnosti a kultuře, zatímco vládní zpráva o snížení počtu státních úředníků mluví celkem o 322 rušených místech.

Právě tady začíná spor. U Kabátka po oficiálním oznámení střídání následně zazněla ztráta důvěry, kdežto ministerstvo u odchodu Robina Böhnische zůstalo u formulace o vzájemné dohodě a standardním výběrovém řízení. Souhra kroků proto vytváří obraz trendu, ale sama ještě nedokazuje stejný motiv u každého odchodu. A právě ve chvíli, kdy se technické slovo efektivita potká s pojišťovnou a nemocnicemi, přestává být abstraktní.

Ve zdravotnictví už nejde jen o tabulky

Nejviditelněji se změna moci čte ve zdravotnictví. Všeobecná fakultní nemocnice v Praze oznámila, že Ján Dudra vede zařízení od 2. února 2026. Téhož dne Fakultní nemocnice Brno uvedla nástup Vlastimila Vajdáka a zároveň vysvětlila, že nový ředitel povede i FN u sv. Anny v Brně a Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie Brno.

V Praze se navíc podle pražské záchranné služby zapojil Petr Kolouch do vedení Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a Fakultní nemocnice Bulovka, což obě nemocnice dál vedou i na svých oficiálních stránkách.

Tady už slovo efektivita zní jinak. V redakci jsme letos naráželi na stejný slovník ve dvou odlišných dokumentech: vládní systemizace 2026 mluví o optimalizaci a zefektivnění procesů a současně ruší stovky míst, zatímco FN Brno při nástupu nového ředitele přímo píše o strategii ministerstva ke zvýšení efektivity řízení nemocnic. Přeloženo do běžné češtiny: pod jedním výrazem mizí jak tabulky s místy, tak staré vedení institucí.

Souhra sama o sobě ještě není důkaz

Poctivé ale je říct, že ne každý odchod dokazuje čistku a dostupná vysvětlení se liší. U Kabátka ministr veřejně mluvil o forenzním auditu ve VZP o ztrátě důvěry, FN Brno zdůvodnila změnu strategií a efektivitou, kdežto ministerstvo u KRNAP nabídlo jen formulaci o vzájemné dohodě. Tady komentář nesmí předbíhat fakta.

Stejně nerovnoměrně působí i další případy. Ministr kultury při odvolání Alicji Knast mluvil o potřebě výraznějšího odborného rozvoje a změně směru Národní galerie, sama Knast popsala, že slyšela přání na úplně jiný směr instituce. A u VFN seriózní zpravodajství uvádělo, že předchozí ředitel David Feltl odcházel z osobních důvodů. Jenže pokud se vedle těchto personálních přesunů současně škrtají místa a mění pravidla pro úředníky, spor už není jen o lidech.

Dohromady to ale přesto mění měřítko. Když jsme v redakci spojili vládní rozhodnutí o snížení počtu státních úředníků z 22. prosince 2025 s pozdějšími změnami ve VZP, nemocnicích, KRNAP a Národní galerii, vyšel z toho neklidný obraz. Každý jednotlivý krok jde samostatně obhájit jinak. V souběhu však stát nevypadá, že jen dolaďuje provoz, ale že přestavuje patro po patře.

Skutečný spor teď běží o pravidla státu

Právě proto zvedá sázky spor o služební zákon, tedy právní rámec, který má držet státní správu stabilní, profesionální a depolitizovanou, jak připomíná Ministerstvo vnitra. Vedle něj leží nový zákon o státních zaměstnancích, koaliční návrh, který chce model úředníků posunout blíž běžnému pracovnímu poměru.

Monitor legislativy k tisku 77 a Úřad vlády ukazují, že návrh přišel 29. prosince 2025, vláda s ním 5. ledna souhlasila, 29. ledna prošel prvním čtením a Legislativní rada vlády ho neprojednávala, protože nešlo o vládní návrh.

Kritici z odborů a watchdogových organizací v textech jako souhrnné stanovisko OSSOO k zákonu o státních zaměstnancích varují, že přesun do běžnějšího pracovního poměru a slabší procesní ochrana při organizačních změnách mohou usnadnit zeštíhlování i propouštění. To je jejich kritika, ne oficiální popis předkladatelů. Jenže v okamžiku, kdy vláda současně škrtá místa, přesazuje vedení institucí a uvažuje o volnějších pravidlech pro úředníky, přestává být efektivita manažerským sloganem a začíná působit jako návod, jak levněji přepsat stát.

Článek Vláda se zbavuje odborníků jako na běžícím páse. Prý zvyšuje efektivitu se nejdříve objevil na Kontext24.

Ministr neovolal — jen přihlíží

Náměstek ministra školství za SPD sdílel deepfake — AI-upravenou fotografii, na níž stojí Tomáš Halík a Mikuláš Minář vedle muže z pardubické teroristické kauzy. Tohle není anonymní komentář na sociální síti. Je to výstup z vedení resortu, jehož hlavním posláním je vzdělávání — tedy schopnost rozlišit pravdu od manipulace.

Ministr Robert Plaga přijal výmluvu a neovolal. Požadoval omluvu. Minář vzkázal Plagovi: váš náměstek šířil lži spojující nás s terorismem. Milion chvilek žaluje. Plaga přesto čeká. Omluva místo odvolání není odpovědnost — je to politická pohodlnost přebalená do manažerského jazyka.

ChatGPT jako alibi nestačí

Kettnerova obhajoba zní přibližně takto: ChatGPT to nepoznal, správce sítí nic nezjistil, omlouvám se. Tohle není omluva — je to přiznání nekompetence. ChatGPT není ověřovací nástroj. Kdo se za tím schovává, nepředkládá důkaz pravosti. Přiznává jen, že spoléhal na chatbot, který sám říká: nespoléhejte na mě jako na finální autoritu.

A právě tady je jádro problému. Funkcionář resortu, který má v gesci mediální gramotnost a vzdělávání, musí mít vyšší standard než průměrný uživatel sociálních sítí. Pokud ho nemá, je to problém kompetence — ne technická smůla. Nestačí říct „nepoznal jsem.“ Tahle omluva by stačila radovému uživateli. Nestačí náměstkovi ministra.

Vláda toleruje to, co toleruje

Řeší to kriminálka. Milion chvilek podal žalobu. Halík žádal odvolání. Čas plyne. Kettner stále sedí na místě.

Tato sekvence je výpovědí o hodnotách vlády — ne o jednom náměstkovi a jedné fotografii. Každá vláda má ve svých řadách lidi, kteří selžou. Otázka není, zda k selhání dojde. Otázka je, jak rychle a důrazně vláda reaguje. Tato vláda zvolila tempo: počkat, nechat problém vstřebat, žádat symbolický úkon.

Ministerstvo školství má strategii do roku 2030 s důrazem na kompetence, transparentnost a ICT gramotnost. Člověk z tohoto ministerstva mezitím rozšiřoval manipulaci v době živé teroristické kauzy. Tohle není náhoda — je to symptom. A symptom léčit neodvoláním je volba, za kterou vláda ručí celá.

Článek Vláda má další skandál. Náměstek za SPD čelí žalobě – tohle si dovolil vůči známému knězi se nejdříve objevil na Kontext24.

Šestnácté křeslo je optický klam

Kdybychom si otevřeli volební výsledky, najdeme pořád stejné číslo: 15 mandátů. Ne 16. Nerušil Šichtařovou nahradil — nenahradil mandát navíc. „SPD má poslance navíc“ je přesně tím druhem titulku, který je technicky obhajitelný a politicky záměrně matoucí. Jde o výměnu uvnitř téhož balíku patnácti křesel — ale to zní méně vzrušivě.

Zákon sleduje listinu, ne stranický průkaz

Šichtařová kandidovala za SPD, politicky patřila ke Svobodným. A právě tenhle paradox odhaluje, jak volební zákon pracuje: nezajímá ho, ke které straně poslanec patří srdcem — zajímá ho, na které listině a v jakém kraji byl zvolen. Intuice říká: po Svobodné přijde Svobodný. Zákon říká: přijde kdo je další na pražské listině SPD. A zákon vždy vyhraje. Přišel Nerušil — člen SPD.

Předvolební stavba jako tichý přerozdělovač moci

Skutečný příběh se odehrál před volbami, ne po nich. SPD tehdy uzavřelo spolupráci se Svobodnými, Trikolorou a PRO — ale ne jako formální koalice, která by nesla vyšší volební práh. Zástupci spojenců šli přímo na kandidátky SPD. Výsledek: jeden práh, společné hlasy, ale mandáty rozdělené podle stranické příslušnosti kandidátů na listině. Po volbách tak z patnácti mandátů SPD patřilo jen deset skutečným členům hnutí, zbytek drželi partneři a nestraníci. Nerušilův nástup tento poměr tiše posunul — SPD má nyní o jeden mandát víc pro sebe, aniž by přesvědčilo jediného nového voliče.

Bez nového hlasu, ale s jiným rozložením moci

Tohle je nejdůležitější lekce celé kauzy. Společná kandidátka umí před volbami posbírat hlasy rozdrobeného tábora — a po volbách podle týchž pravidel tiše přerozdělit, komu z těchto mandátů moc skutečně připadne. Není v tom žádný podvod. Je v tom důsledná logika předvolební dohody, která se naplnila přesně podle plánu. Kdo si myslí, že společné listiny slouží jen k obejití volebního prahu, přehlíží to podstatnější: bez jediného nového hlasu dokáží změnit, kdo za ty hlasy nakonec skutečně vládne.

Článek SPD má o jednoho poslance navíc. Jak je to možné? Za všechno může Šichtařová se nejdříve objevil na Kontext24.

První bitva už má jasný výsledek

Verdikt už leží na stole. Filip Turek ministrem životního prostředí nikdy nebyl a prezident 23. února 2026 podle Kanceláře prezidenta republiky jmenoval Igora Červeného. Už 19. února 2026 Hrad, tedy prezident a jeho kancelář, oznámil termín.

První a nejviditelnější bitva tím skončila úplně konkrétně, ne pocitově.

Únor přepsal lednový hluk. V redakci jsme při ověřování narazili na jednoduchý rozdíl: zatímco leden plnil titulky výbušnou přestřelkou, únor uzavřel spor personálním výsledkem. Motoristé neprosadili své jméno a instituce to zapsaly černé na bílém. Právě proto dnes nejde o dojem z ostřejších výroků, ale o doloženou porážku v klíčovém tahu.

Pavel si navíc silnější karty nevytáhl až na konci. V dopise premiérovi z 8. ledna 2026 napsal, že návrhu na jmenování Filipa Turka nevyhoví, a opřel se o ústavní rámec. Článek 68 Ústavy říká, že prezident jmenuje členy vlády na návrh premiéra, článek 63 Ústavy zase stanoví, že prezident zastupuje stát navenek. Ústava mu tedy dala silnou ruku, ale sama ještě nevysvětluje, proč se skóre definitivně překlopilo právě tehdy.

Skóre překlopil premiér, ne nejhlasitější hádka

Zlom nepřinesla nejhlasitější hádka. Přinesl ho Andrej Babiš, když po jednání vlády 2. února 2026 podle Úřadu vlády řekl, že kabinet nemá zájem spor s Hradem eskalovat a že Macinka změní svůj způsob komunikace. O dva dny později Hrad po schůzce s premiérem mluvil o tlumení rozporů tak, aby neoslabovaly pozici Česka v zahraničí. Tady se mocenská logika přestala skrývat.

Právě tady se rozpadá oblíbené čtení sporu jako souboje dvou eg. V redakci ten vývoj čteme chladněji: mantinely neurčil nejhlasitější ministr, ale premiér, který odmítl nést konflikt dál na vládní úroveň. Bez premiérova krytí i velmi hlasitý hráč slábne rychle. A když přestane tlačit předseda vlády, začne rozhodovat instituce.

To neznamená, že lednová a únorová eskalace byla malá. Prezident 27. ledna 2026 podle Kanceláře prezidenta republiky uvedl, že mu Macinka přes poradce Petra Koláře poslal dvě noční SMS, označil je za pokus o vydírání a podal podnět bezpečnostním složkám. NCOZ, tedy elitní policejní útvar, který řeší i závažné kauzy kolem ústavních činitelů, pak převzala další kroky. Jenže hlasitá kauza ještě sama o sobě neurčuje vítěze.

Výsledek určil až jiný podpis. Když Pavel 23. února jmenoval Červeného, uzavřel tím rundu, kterou SMS, policejní rovina i mediální tlak pouze roztáhly do šířky. Ostatně, fakt, že Kolář zde bude v roli poraženého, predikoval i prezidentův poradce Petr Kolář. Ten řekl, že žádný z ministrů zahraničí „válku s prezidentem nikdy nevyhrál. Nikdy.“

V redakci proto oddělujeme hluk od výsledku: hluk vytvářela kauza s Kolářem, výsledek dodala personální změna. Jenže personální porážka ještě neznamená konec, protože Macinka z vlády nezmizel.

Macinka z diplomacie nezmizel

Macinka totiž nezůstal jen domácím křiklounem. Černínský palác, tedy sídlo ministerstva zahraničí, ho dál drží v hlavní roli a ministerstvo zahraničí 10. ledna 2026 uvedlo, že v Kyjevě jednal s Andrijem Sybihou a navštívil místo nočního dronového útoku. To není kulisa pro domácí spor, ale výkon funkce. A právě tím se jednoduchá karikatura láme.

Stejnou nuanci potvrdil i další kalendář. 24. února 2026 ministerstvo zveřejnilo jeho projev na mimořádném zasedání Valného shromáždění OSN a podle Rady EU pro zahraniční věci právě Macinka vedl českou delegaci v Bruselu. Zatímco doma běžela SMS kauza a řešila se NCOZ, seděl za Česko u evropského stolu. Redakce v tom nevidí osobní melodrama, ale realistický obraz fungujícího státu.

A tím se spor posouvá do mnohem citlivější roviny. Ministerstvo zahraničí už 30. ledna 2026 zaznamenalo jeho cestu na první jednání Rady EU pro zahraniční věci a Babiš 2. února zároveň řekl, že zastoupení Česka na summitu NATO bude ještě předmětem debaty s prezidentem. Bitva o jedno jméno tedy skončila, ale boj o styl, mandát a reprezentaci země navenek teprve začíná. Pavel vyhrál první frontu, jenže dokud Macinka mluví za Česko v Bruselu a na OSN, žádný skutečný mír mezi Hradem a vládou neexistuje.

Článek Válka Macinka versus Pavel nekončí. Podle prezidentova poradce je ale už teď vítěz jasný se nejdříve objevil na Kontext24.

Právo ministra ještě neznamená klid

Národní galerie Praha není samostatný ostrov. Podle ministerstva kultury funguje jako příspěvková organizace resortu, hospodaří s veřejnými penězi a ministr u ní drží poslední slovo.

Generální ředitelka je statutární šéfka instituce a právě ministr ji jmenuje i odvolává. Garanční rada, kterou ministerstvo od května 2023 vymezilo jako poradní orgán ministra pro NGP, ten krok jen projednává. Nejde tedy o puč, ale o demonstraci síly zřizovatele.

V redakci jsme si hned na začátku museli opravit jednu pohodlnou zkratku. Alicja Knast nedostala galerii navždy, protože ministerstvo ji jmenovalo od 1. ledna 2021 na šest let.

Do konce mandátu jí tak zbývaly už jen měsíce, a právě to dává odvolání podezřelé načasování. Legální krok si proto nikdo nemusí plést s technickou formalitou.

Slovenský stín už nešlo přehlédnout

Pak do obrazu vstoupí Slovensko. Slovenská cesta dnes znamená zkratku pro politické zásahy do kultury a veřejnoprávních institucí, které země zažívá po nástupu vlády Roberta Fica a ministryně Martiny Šimkovičové.

Ta přijela do Prahy 30. ledna 2026 na pozvání Oty Klempíře a už 19. února se objevilo varování více než 700 osobností slovenské kultury, že podobnost situace je nepřehlédnutelná. Nejsme ve stejné fázi jako Slovensko po čistkách roku 2024, ale první silný signál už tady leží. Jestli to tedy není ani puč, ani formalita, rozhoduje stav galerie v okamžiku zásahu.

Klidný dům to nebyl. Po odvolání vedoucího odboru vědy a výzkumu Martina Musílka v roce 2024 podle sněmovní interpelace rezignovalo 23 členů odborných a poradních orgánů NGP. To je vážný vnitřní konflikt a nikdo ho nemusí lakovat na drobnou personální rozmíšku. I proto by z Knast byla špatná mučednice.

Galerie skřípala uvnitř, navenek ale rostla

Jenže stejně špatně by fungoval opačný obraz. Podle výroční zprávy NGP za rok 2024 dorazilo 530 tisíc návštěvníků, tedy skoro o 100 tisíc víc než v roce 2023.

Redakce tak vidí instituci, která zároveň skřípala uvnitř a rostla navenek. Čtenář tu nesleduje trosku ani idylu, ale zásah do rozjetého organismu, který měl výsledky i spory.

Rozjetý byl i program. Oficiální kalendář NGP počítá s akcí Opening 26. března 2026 ve Veletržním paláci, s výstavou Anna Jagellonská od 22. října 2026 a s projektem Proti proudu od 26. listopadu 2026.

Valdštejnská jízdárna, kam má Anna Jagellonská přijít, je hlavní prostor galerie pro velké krátkodobé výstavy. V redakci proto nevidíme doložené ohrožení programu, ale velmi konkrétní kalendář, do něhož ministr zasáhl.

Do toho běží spor o peníze. Zatímco vládou schválený návrh rozpočtu mluvil o 18,8 miliardy pro kulturu, v redakci jsme v únorovém zpravodajství o ministerském návrhu dohledali částku 17,603 miliardy.

A 11. března 2026 proti škrtům i rétorice vedení resortu protestovali studenti a lidé z oboru, jak dokládá veřejně dostupný záznam protestu. Právě tahle směs výkonu, konfliktů a peněz rozhoduje, jestli sledujeme manažerský zásah, nebo nácvik nového stylu moci.

Nejde o bezchybnost, ale o precedent

Debata mezitím padá do dvou pohodlných táborů. Jedni křičí slovenská čistka, druzí slaví konečně vyhozenou neschopnou ředitelku.

Jenže veřejně doložitelná data drží obě emoce při zemi: růst na 530 tisíc návštěvníků a 23 rezignací po vnitřním sporu platí zároveň. V redakci proto nevidíme důkaz bezchybnosti ani definitivního selhání.

Stejně opatrně se musí číst i sen o milionu návštěvníků. Podle koncepce rozvoje NGP pro roky 2022 až 2026 nešlo o každoroční povinnost přivést milion lidí do sálu.

Mluvila o tom, že galerie má do roku 2026 dosáhnout milionu hostů, přičemž do čísla počítá výstavní prostory, doprovodné akce i online prostředí. Kdo z té ambice vyrobí jednoduchý metr selhání, ten si předem chystá záminku.

A právě tady leží podstata celé věci. Ne v tom, zda Alicja Knast byla dokonalá, ani v tom, zda ministr směl sáhnout k odvolání. Podstata leží v dojmu, že politik může i u instituce s výsledky a s rozběhnutým programem sáhnout po silovém gestu a zpětně si k němu dohledat dost důvodů. Jestli si Oto Klempíř tenhle precedent prosadí bez odporu, příště už nepůjde o jednu ředitelku, ale o manuál, jak si kultura zvyká na mocenské povely.

Článek Česko jde ve slovenských šlépějích. Ministr Klempíř vyhodil šéfku pražské Národní galerie se nejdříve objevil na Kontext24.

Ministr na papíře, šéf v zákrytu

23. února 2026 prezident Petr Pavel jmenoval Igora Červeného z Motoristů sobě ministrem životního prostředí. Premiér Andrej Babiš ho ten den osobně uvedl do budovy MŽP a předal mu agendu, která spolurozhoduje o tom, kolik zaplatíme za energie i za emise.

Ve stejných dnech ale média znovu připomínají jinou větu. Filip Turek při oznámení nominace totiž prohlásil, že Červený „bude dělat, co mu na očích uvidí“. Tuhle formulaci Motoristé prezentovali s nadsázkou jako signál loajality, po 23. únoru se z ní však stává stručný manuál k moci.

Důvod leží v kalendáři vlády. Už 12. ledna 2026 kabinet přijal usnesení č. 30 a vytvořil post vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal, do kterého jmenoval právě Turka. Formálním ministrem se stal Červený, ale Turek dostal novou roli v klimatické agendě, která mu dává výrazný politický vliv bez toho, aby řídil ministerstvo.

Statut zmocněnce popisuje člověka, který nevelí úředníkům, ale má vládu za adresáta svých doporučení. Podle oficiálního vládního profilu funkce zmocněnce má Turek koordinovat české pozice k Green Dealu, podílet se na vyjednávání klimatických pravidel v EU a hodnotit dopady na průmysl, dopravu i domácnosti.

Premiér Babiš ve Sněmovně výslovně zdůraznil, že Turek dostává politicko-koordinační roli, nikoli rozhodovací pravomoci nad úředníky. Takový design otevírá zmocněnci dveře k vlivu, ale nechává formální odpovědnost na ministrovi. Ministr nese podpis, zmocněnec nastavuje kurz.

Macinka z Motoristů v médiích dokonce připustil, že Turek může v této funkci pracovat i bez nároku na odměnu. Vládní materiály přitom předpokládají, že zmocněnec bude zaměstnancem MŽP na pracovní smlouvu nebo dohodu, ale konkrétní výši odměny neřeší. Výsledkem je paradox: ministr přebírá úřad, zmocněnec přebírá klima, oba pocházejí z téže strany.

Otázka proto nezní, jestli Turek z politiky mizí. Zní, jestli tahle dvojice zůstane jen u videí z kolon, nebo sáhne po mnohem viditelnější moci, kterou nabízí Praha.

Praha, kolony a možnost tří židlí

Kalendář se na nálady neptá. Komunální volby v Praze proběhnou 9. a 10. října 2026 podle nového pevného říjnového termínu. Uvnitř Motoristů mezitím sílí scénář, že Turek povede pražskou kandidátku a zaútočí na křeslo primátora. Sám kandidaturu nevyhlásil, ale ani neodmítl, proto ji v Redakci bereme jako reálnou možnost.

Stačí se postavit na most nad Jižní spojkou. Had stojících aut se plazí k centru a řidiči sledují, jak se kolona nehýbe. O tom, jestli v podobných situacích vyjede víc autobusů, vznikne nový BUS pruh, vybudují se P+R parkoviště nebo se rozšíří modré zóny, nerozhoduje žádný algoritmus sociálních sítí.

Pravomoci leží na magistrátu. Primátor, rada a zastupitelstvo určují:

• vyhlášky o zónách placeného stání,
• investice do P+R parkovišť,
• podobu případných nízkoemisních zón a regulací dopravy.

Pokud Motoristé posadí Turka na primátorskou židli, jeho videa z kolon se mohou změnit v přímé pokyny pro dopravní odbor. To vše vedle sněmovního mandátu, který už drží.

Právo podobný souběh funkcí umožňuje. Mandát poslance a člena zastupitelstva obce, včetně primátora, nepatří podle oficiálního přehledu Ministerstva vnitra k neslučitelnosti funkcí mezi zakázané kombinace. Pražský primátor Bohuslav Svoboda dnes zároveň sedí ve Sněmovně a podobně postupovali i jiní politici velkých měst. Funkce vládního zmocněnce pro Green Deal navíc vzniká pouze usnesením vlády a zákon ji mezi neslučitelné pozice nezařazuje.

Turka tak právní předpisy neomezují v cestě k trojité kombinaci poslanec, primátor, zmocněnec. A i kdyby se mu povedlo obsadit všechny tři židle, klíč k jeho skutečné moci leží ještě o jeden krok dál.

Mýtus „odstaveného Turka“ a nový balanc aut vs. klima

Po jmenování Červeného se na sítích rozšířila teze, že „Turek skončil, když nedostal ministerstvo“. Realita vypadá jinak. Vláda ho pověřila rolí zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal, tedy koordinátora, který připravuje české postoje k emisním povolenkám ETS a dalším zeleným pravidlům a předkládá vládě doporučení. Premiér Babiš ve Sněmovně Turkovu agendu spojil s plánem vlády jednat o odkladu rozšířené soustavy ETS2.

Turek zároveň usedl do Rady vlády pro využití výnosů z dražeb emisních povolenek. Spolu s dalšími členy doporučuje, kam stát pošle výnosy z povolenek do dopravních projektů, do dotací na zateplení nebo jinam, jak shrnuje oficiální profil této Rady vlády. Konkrétní sazby, ceny emisí ani konečnou výši plateb domácností a měst ale neurčuje zmocněnec, ty vyplývají ze zákonů a rozhodnutí vlády a Parlamentu.

V Redakci proto považujeme tezi o „odstavení“ za pohodlný mýtus, který spíš zakrývá, kde dnes skutečně vzniká vliv nad klimatickou politikou. Zvlášť ve chvíli, kdy se mění i role ministerstva životního prostředí.

Mnoho lidí si stále představuje MŽP jako úřad pro lesy, parky a chráněné oblasti. Podrobné profily ale ukazují, že Igor Červený přebírá mimo jiné zadání kolem programu Nová zelená úsporám. Ten rozděluje peníze na zateplování, výměnu kotlů nebo instalaci fotovoltaiky a čerpá prostředky právě z výnosů emisních povolenek. Vláda navíc spustila takzvané akcelerační zóny pro rychlejší povolování solárních a větrných elektráren, které připravuje MŽP spolu s MPO a MMR.

Když všechny nitky spojíme, vznikne jiný obraz, než jaký kreslí krátká videa z kolon. Motoristický ministr Červený získává vliv nad tím, jak stát rozdělí dotace na úspory energií a kam umístí nové obnovitelné zdroje. Zmocněnec Turek vstupuje do jednání o pravidlech Green Dealu i do debaty o využití peněz z povolenek, které tyto programy financují. A pokud by Turek zároveň zamířil do čela Prahy, jedna politická dvojice bude mít pod rukama dopravu ve městě, účty za energie i tempo snižování emisí.

V Redakci proto vidíme hlavní otázku příštích měsíců jinde než v tom, kdo natočí ostřejší video z Jižní spojky. Volič nakonec rozhodne, jestli svěří kumulaci této moci do rukou muže, o kterém se uvnitř jeho hnutí mluví v souvislosti s několika klíčovými křesly najednou.

Článek Ministrem se stal Červený a Turek má opět volné ruce. Na jaké křeslo si brousí zuby tentokrát? se nejdříve objevil na Kontext24.