Šestnácté křeslo je optický klam

Kdybychom si otevřeli volební výsledky, najdeme pořád stejné číslo: 15 mandátů. Ne 16. Nerušil Šichtařovou nahradil — nenahradil mandát navíc. „SPD má poslance navíc“ je přesně tím druhem titulku, který je technicky obhajitelný a politicky záměrně matoucí. Jde o výměnu uvnitř téhož balíku patnácti křesel — ale to zní méně vzrušivě.

Zákon sleduje listinu, ne stranický průkaz

Šichtařová kandidovala za SPD, politicky patřila ke Svobodným. A právě tenhle paradox odhaluje, jak volební zákon pracuje: nezajímá ho, ke které straně poslanec patří srdcem — zajímá ho, na které listině a v jakém kraji byl zvolen. Intuice říká: po Svobodné přijde Svobodný. Zákon říká: přijde kdo je další na pražské listině SPD. A zákon vždy vyhraje. Přišel Nerušil — člen SPD.

Předvolební stavba jako tichý přerozdělovač moci

Skutečný příběh se odehrál před volbami, ne po nich. SPD tehdy uzavřelo spolupráci se Svobodnými, Trikolorou a PRO — ale ne jako formální koalice, která by nesla vyšší volební práh. Zástupci spojenců šli přímo na kandidátky SPD. Výsledek: jeden práh, společné hlasy, ale mandáty rozdělené podle stranické příslušnosti kandidátů na listině. Po volbách tak z patnácti mandátů SPD patřilo jen deset skutečným členům hnutí, zbytek drželi partneři a nestraníci. Nerušilův nástup tento poměr tiše posunul — SPD má nyní o jeden mandát víc pro sebe, aniž by přesvědčilo jediného nového voliče.

Bez nového hlasu, ale s jiným rozložením moci

Tohle je nejdůležitější lekce celé kauzy. Společná kandidátka umí před volbami posbírat hlasy rozdrobeného tábora — a po volbách podle týchž pravidel tiše přerozdělit, komu z těchto mandátů moc skutečně připadne. Není v tom žádný podvod. Je v tom důsledná logika předvolební dohody, která se naplnila přesně podle plánu. Kdo si myslí, že společné listiny slouží jen k obejití volebního prahu, přehlíží to podstatnější: bez jediného nového hlasu dokáží změnit, kdo za ty hlasy nakonec skutečně vládne.

Článek SPD má o jednoho poslance navíc. Jak je to možné? Za všechno může Šichtařová se nejdříve objevil na Kontext24.

Billboard skončil, rozhodují kluby

Jednotu rozbila první povolební aritmetika. SPOLU, tedy předvolební projekt ODS, KDU ČSL a TOP 09, ne jedna sloučená strana, získalo 52 poslanců, ale ve Sněmovně se okamžitě přepsalo do tří oddělených bloků: klub ODS má 27 členů, klub KDU ČSL 16 a klub TOP 09 9, podle webu Poslanecké sněmovny. Poslanecký klub je samostatná parlamentní jednotka, která ukazuje, že koaliční značky po volbách nemusejí držet pohromadě.

Tohle nebyla kosmetika. Když jsme v redakci prošli jednací řád Poslanecké sněmovny i stenozáznamy k ustavení výborů a právům předsedů klubů, vychází z nich jednoduchá věc: skutečná vyjednávací síla neleží v billboardu, ale právě v klubech. Tři kluby nejsou hotový rozvod. Jsou ale jasným důkazem, že povolební soudržnost skončila v okamžiku, kdy se hlasy začaly měnit na moc.

Pak přišla konkrétní rána. V Jihočeském kraji kroužkování, tedy preferenční hlasy, kterými voliči mění pořadí kandidátů, poslalo přes lídra kandidátky SPOLU Jana Bauera dva lidovce, Františka Talíře a Jana Bartoška, jak popsaly povolební informace z Jihočeského kraje a Bauerův předvolební profil na webu ODS. Tohle není univerzální pravidlo pro celou republiku. Pro ODS to ale byl hmatatelný důkaz, že koaliční partner umí proměnit společnou kandidátku ve vlastní zisk.

Tady končí řeči o pouhé nervozitě. Jakmile se z volebního paradoxu stal pro ODS konkrétní účet, přestalo jít o technický detail a začal boj o to, co vlastně každá strana chce dál.

Jihočeský paradox otevřel boj o další kolo

Nejde hlavně o osobní averzi špiček. Když jsme v redakci porovnali povolební vyjádření předsednictva KDU ČSL s prioritami kandidátů na předsedu ODS, vyšel z toho spíš chladný boj o mandáty, značku a přežití. ODS hledá vlastní čitelnou nabídku. Lidovci hájí vlastní síť, vlastní jméno a vlastní vliv.

ODS ten obrat zrychlila v lednu. Její 32. kongres 17. a 18. ledna 2026 poslal do čela Martina Kupku, který už před volbou mluvil o moderní pravicové straně a vlastní alternativě. Pak ODS 9. března 2026 představila stínovou vládu ODS pod heslem „Připraveni převzít odpovědnost“. To není nostalgie po SPOLU. To je návrat k vlastní značce.

Lidovci mezitím nehájí romantiku společného projektu. Jejich sjezd 24. a 25. dubna 2026 v Ostravě je okamžik, kdy si strana volí vedení a tím i další směr, a právě proto je pro KDU ČSL klíčové ukázat, že se nerozpouští v silnějším partnerovi. Naznačuje to usnesení celostátní konference KDU ČSL i text Lidovci míří do opozice. Strana tak nebrání starou značku. Brání sama sebe.

Stejní partneři se podle voleb mění v soupeře

Právě proto se konflikt nebude projevovat všude stejně. V Senátu spolupráce pořád dává smysl, protože společný postup může brzdit vládní většinu, jak ukazuje aktuální debata o senátních kandidaturách. V komunálních volbách se ale logika láme město od města a sama ODS v kongresových prioritách mluví o lokálních tématech a důvěře. Právě rozdílná volební výhodnost vysvětluje, proč se stejní partneři někde rozcházejí a jinde si ještě musejí pomoci.

Tvrdá čísla tu motivaci jen obnažují. Lednový model STEM pro rok 2026 přisoudil samostatné ODS zhruba 14 procent, KDU ČSL kolem 3 procent a TOP 09 kolem 4 procent. Když jsme v redakci tenhle poměr četli vedle sebe, vyšla z něj jasná asymetrie: ODS má důvod tlačit vlastní sílu, menší partneři mají důvod brzdit úplné rozpojení. A právě v tom vzniká riziko, že další drobení pravého středu relativně pomůže ANO, i když to model sám o sobě ještě nezaručuje.

Přesto by mluvilo zkratkou tvrdit, že přišel definitivní konec. Marek Výborný po volbách řekl, že se SPOLU v opozici rozvolní, ale není důvod tvrdit, že končí. Ve Sněmovně a ve značce si ODS a KDU ČSL jedou své. V Senátu se jim ale společný postup pořád může vyplatit.

Nejde o rozvod, ale o velení

Přesnější než slovo rozvod je proto selektivní partnerství. Jedny volby je budou tlačit od sebe, jiné je ještě svedou dohromady, a právě to rozhodne, kdo po Fialovi začne skládat pravý střed. Kdo dnes pořád čeká návrat starého SPOLU, ten už nejspíš přehlédl hlavní bitvu: nevede se o věrnost, ale o velení.

Článek Vztahy mezi ODS a lidovci se vyostřují. Schyluje se ke konfliktu, který může změnit celé rozložení sil se nejdříve objevil na Kontext24.

Mýtus o promlčení slouží těm, kdo o něm mluví

Kdykoli někdo v debatě zmíní promlčení jako únikovou cestu pro Babiše nebo Okamuru, dělá přesně to, co politici potřebují: odvádí pozornost od toho, co zákon skutečně říká. § 34 trestního zákoníku je jednoznačný: do promlčecí doby se nezapočítává čas, kdy justice kvůli zákonné překážce jednat nesmí. Poslanecká imunita takovou překážkou je. Promlčení tedy neběží — stojí. A judikatura Nejvyššího soudu potvrzuje, že stavení neznamená vymazání: uběhlé roky zůstávají, hodiny se jen zastavily. Kdo tedy čeká na promlčení za imunitní zdí, čeká na vlak, který nejede.

Stejně tak Ústava po novele z roku 2013 neposkytuje poslancům doživotní azyl — jen dočasný štít po dobu mandátu. Sněmovna Babišovi ani Okamurovi nic neodpouští. Pouze řízení zmrazí. Spis zůstává živý. Tahle věc se v televizi říká příliš zřídka, a není náhoda, že se neříká.

Nevydat beze slova: nejpohodlnější volba

Veřejnost upírá pozornost k dramatickému hlasování pléna. Jenže politická většina má k dispozici daleko pohodlnější nástroj — a ten kamery téměř nezachytí. Stačí žádost nenaplánovat. Zákon o jednacím řádu Sněmovny nestanoví pevnou lhůtu ani sankci za nezařazení bodu na program. Výsledek je přitom právně identický s formálním zamítnutím: bez souhlasu Sněmovny justice stojí. Ani jedno hlavní líčení nenařídí.

Rozdíl je v politické viditelnosti. Hlasité „nevydáme“ si každý novinář zapíše a volič si ho může dohledat. Tiché nezařazení bodu se tváří jako organizační záležitost — „nestihlo se to“, „čekáme na právní analýzu“. Za tím procesním mlčením ale stojí vědomé rozhodnutí, které vyřadí trestní řízení z provozu na roky. Mandátový a imunitní výbor sice 17. února 2026 doporučil Babiše ani Okamuru nevydat — ale to je stále jen doporučení. Skutečná rozhodující bitva se neodehraje v sále, ale dřív: ve chvíli, kdy vedení Sněmovny skládá program schůze. Bez jmenovitého hlasování, bez záznamu, bez odpovědnosti.

SPD jako právnická osoba: větev, na kterou imunita nestačí

U kauzy Okamury je jedna věc, která v debatě zaniká: obžaloba míří nejen na předsedu, ale i na samotné hnutí jako právnickou osobu — podle zákona č. 418/2011 Sb. Imunita šéfa přitom stranu jako organizaci nechrání. Soud může SPD uložit peněžitý trest, zákaz přijímání dotací nebo zákaz veřejných zakázek — a může tak rozhodnout i tehdy, když stíhání samotného Okamury přeruší. Stejná kauza se pro předsedu zmrazí, zatímco pro hnutí poběží dál. Ztráta přístupu k veřejným penězům by pro financování SPD nebyla bezvýznamná epizoda. Imunita jednoho člověka prostě nestačí na to, aby zachránila celou organizaci.

Čapí hnízdo čeká na politiku, ne na právo

Na Čapím hnízdě je vidět, proč na tom záleží. Odvolací soud loni v červnu zrušil osvobozující rozsudek a případ vrátil — restart justice nařídil. Politické hlasování Sněmovny ho může na celé volební období zmrazit. Totéž platí, pokud se o vydání prostě nezačne hlasovat. Výsledek je stejný — ale jeden z nich se do záznamu nepíše.

Délku pauzy neurčí paragraf. Určí ji volby.

Ve finále nejde o to, zda dnešní většina Babiše nebo Okamuru formálně „zachrání“. Promlčení na ně nedosáhne — to je právní fakt. Spisy zůstanou živé. Otázka proto nezní „vydají, nebo nevydají?“ — ale „v jakém politickém klimatu se ty spisy znovu otevřou po skončení mandátu?“ Imunita je pauza. Jak dlouhá, záleží na tom, jakou Sněmovnu si voliči příště zvolí. Tohle je jediná věc, která je opravdu v jejich rukou.

Článek Co se stane, když poslanci Babiše a Okamuru nevydají soudu? Průtahy mohou přinést zásadní zvrat se nejdříve objevil na Kontext24.