Slovenská zrychlená jízda a české číslo 108

Na Slovensku šlo všechno tak rychle, že to v redakci působilo skoro jako zrychlený film. Během necelých dvou let se ukázalo, jak málo stačí, když má vláda pevnou většinu a jasný plán.

Už 8. února 2024 schválila slovenská Národní rada ve zkráceném řízení novelu trestního zákona č. 40/2024, která snížila tresty za část majetkové a hospodářské kriminality a zároveň k 20. březnu 2024 zrušila Úřad speciální prokuratury, klíčový nástroj v boji s korupcí ve vysoké politice. Podrobnosti této novely jsou dostupné ve slovenské sbírce zákonů.

V červnu 2024 následoval zákon o Slovenské televizi a rozhlase č. 157/2024, který přetavil RTVS na STVR. Veřejnoprávní televize a rozhlas se změnily v instituci, jejíž devítičlennou radu z velké části kontroluje vláda: většinu členů volí parlament, čtyři jmenuje ministerstvo kultury. Tato rada pak vybírá generálního ředitele a fakticky nastavuje tón hlavního zpravodajství.

Večerní Správy STVR z 21. června 2024 zachytily silný odpor opozice i kulturní obce, která konec RTVS označila za „černý den“ pro svobodu médií a demokracii. Mnoho Slováků si ten večer uvědomilo, že televize, kterou považovali za „svoji“, se v několika paragrafech proměnila v nástroj vlády.

Rok 2025 přidal další střípky do mozaiky. Slovenský parlament přijal zákon o mimovládních organizacích, který část opozice a občanského sektoru označuje jako „ruský zákon“, protože zpřísňuje režim pro neziskové organizace a jejich financování. V prosinci pak vládní koalice odhlasovala zrušení Úřadu na ochranu oznamovatelů, instituce chránící whistleblowery. Ústavní soud tento krok zatím pozastavil a zkoumá jeho soulad s ústavou, časová osa od 8. 2. 2024 do 9. 12. 2025 ale ukazuje, jak rychle se dají bezpečnostní pojistky odstřihnout.

Na tomto pozadí jsme se při pohledu na českou politiku nedívali jen na jména ministrů, ale hlavně na čísla. Prezident Petr Pavel jmenoval třetí vládu Andreje Babiše 15. prosince 2025. Opřela se o koalici ANO, SPD a Motoristů sobě s celkem 108 mandáty z 200. Poslanecká sněmovna jí 15. ledna 2026 vyslovila důvěru, znovu přesně 108 poslanců z 199 přítomných.

O pár dní později, 26. ledna 2026, kabinet schválil státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun a oznámil ho na tiskové konferenci po jednání vlády. A znovu, za tímto klíčovým rozhodnutím stála stejná většina.

Číslo 108 se tak stalo jádrem dnešní české politiky. Podle Ústavy ČR lze běžné zákony, po vetu prezidenta i nesouhlasu Senátu, prosadit nadpoloviční většinou všech poslanců, tedy 101 hlasy. Babišova koalice tak neovládá jen vládu, ale i hlasovací mechanismus, který většinu vet přejede jako tank, se sedmi hlasy v rezervě.

Část Čechů si přesto dál opakuje uklidňující mantru, že „Babiš je aspoň schopný manažer“, jako by styl řízení firmy automaticky zaručoval uměřenost v politice. V redakci proto vidíme méně „manažera“ a víc výkonný stroj. Otázka už podle nás nezní, jestli někdo těch 108 hlasů využije k přepsání pravidel, ale kde přesně začne opisovat slovenský manuál a právě tam se otevírá další část příběhu.

Když vláda ovládne obraz i úředníky

Slovenský příběh ukazuje, že se nezačíná u okrajových témat, ale u dvou nervových center moci: u obrazovky a u úřednického aparátu. Jakmile vláda ovládne obě, začne mít pod kontrolou nejen to, co lidé vidí, ale i to, co se pod povrchem skutečně děje.

Veřejnoprávní RTVS byla dlouho vnímána jako služba společnosti, ne konkrétní vládě. Zákon č. 157/2024 ji ale od 1. července 2024 rozpustil a vytvořil STVR. Rada nového Slovenského rozhlasu a televize má devět členů, většinu vybírá parlament a čtyři jmenuje ministerstvo kultury. Stejná rada pak určuje generálního ředitele, tedy člověka, který nastavuje tón zpravodajství.

Opozice i kulturní obec varovaly, že takto koncentrovaný vliv na veřejnoprávní média znamená krok zpět pro mediální pluralitu. Označení „černý den“ pro svobodu médií a demokracii se na Slovensku neobjevilo náhodou.

V Česku přišlo echo tohoto kroku brzy. Andrej Babiš 19. ledna 2025 v debatě pro CNN Prima News a v dalších rozhovorech prohlásil, že chce zrušit koncesionářské poplatky a „jedna z možností je spojit Český rozhlas a Českou televizi“, aby stát ušetřil. Přesná formulace „po vzoru Slovenska“ v dostupných přepisech nepadla, politický směr je ale podobný: sloučit dva pilíře veřejnoprávního vysílání pod jednu střechu.

Takový megamediální dům by závisel na jedné zásadní radě. Takzvaná malá mediální novela č. 225/2023, popsaná v české sbírce zákonů, rozdělila volbu členů rad ČT a ČRo mezi Sněmovnu a Senát a ztížila jejich okamžité ovládnutí jednou stranou. Je ale dobré si připomenout, že tato pojistka stojí „jen“ na běžném zákoně.

Koalice s 108 hlasy může kdykoli předložit nový mediální balík. V redakci si proto nikdo nedělá iluzi, že samotná konstrukce dvoustupňových rad zvládne trvalý nápor politické většiny, pokud se rozhodne jít tvrdě za svým.

Druhým pilířem moci je státní správa. Český služební zákon měl po letech personálních čistek odpolitizovat úřednický aparát a chránit odborníky před tím, aby je každá nová vláda měnila jako kancelářské židle. Programové prohlášení vlády Andreje Babiše z 5. ledna 2026 ale oznamuje záměr „efektivněji“ nastavit fungování státní správy a počítá s novelou zákona o státní službě.

Paralelně ve Sněmovně leží poslanecké návrhy nového zákona o státních zaměstnancích, které převádějí služební poměr na běžný pracovní vztah a výrazně usnadňují propouštění. Odborový svaz OSSOO v otevřeném dopise mluví o „nebezpečném diletantství“ a Transparency International varuje, že by takový krok ohrozil nezávislý výkon státní správy a otevřel prostor pro politický tlak na úředníky.

Jakmile vláda zvládne vyměnit jak ředitele veřejnoprávní televize, tak klíčové vedoucí úředníky podle politického klíče, začne ovládat obraz i realitu pod ním. A právě v tu chvíli se otevírá prostor i pro další, hlubší zásahy.

Slovenský model ukazuje, že podobně silná většina dokáže velmi rychle sáhnout i na trestní právo. Zákon č. 40/2024 vznikl ve zkráceném řízení a během šesti týdnů nejen snížil tresty za část hospodářské kriminality, ale také rozpustil Úřad speciální prokuratury a jeho agendu přesunul pod Generální prokuraturu. Česká ústava umožňuje i tak rozsáhlé změny schválit běžným zákonem, který po vetu prezidenta nebo Senátu projde znovu, pokud pro něj hlasuje alespoň 101 poslanců.

Koalice s 108 hlasy tak dokáže podobné balíky prosadit stejně snadno jako rozpočet se schodkem 310 miliard korun. Otázka proto zní, kdo a co ještě dokáže tuto vlnu brzdit, pokud se rozhodne zamířit přesně tam, kam už slovenská cesta jednou vedla.

Prezident jako zpomalovač. A kde leží poslední pojistka

Mnoho Čechů si dnes tiše říká: „Máme Petra Pavla, máme Senát, ti to zarazí.“ Logika Ústavy ČR ale vypadá jinak, než tuto naději naznačuje.

Prezident může podle čl. 50 běžný zákon vetovat a Senát smí návrh zamítnout nebo změnit. Poslanecká sněmovna však hlasuje znovu a pokud setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon stejně vstoupí v platnost. Praktická hranice proto neleží na Hradě, ale na čísle 101 hlasů.

Koalice ANO, SPD a Motoristů sobě dnes drží ve Sněmovně 108 křesel. Pokud se kolem běžného zákona semkne, zvládne přehlasovat prezidenta i Senát kdykoli. V redakci proto vnímáme prezidentovo pero a senátorské hlasování spíš jako časovou brzdu, ne jako neprůstřelnou barikádu.

Skutečná tvrdá bariéra vzniká až u ústavních zákonů. Ke změně Ústavy a základních pravidel hry potřebuje Sněmovna třípětinovou většinu všech poslanců, tedy 120 hlasů, a Senát třípětinovou většinu přítomných členů. Tady Babišova koalice naráží na strop: 108 mandátů jí samo o sobě nestačí a Senát po volbách 2024 dál ovládají strany bývalé vládní koalice, což symbolizuje i jeho předseda Miloš Vystrčil z ODS.

Ústavní většinu tedy současná vláda nezíská bez otevřeného obchodu s částí opozice. Problém ale spočívá jinde: k přepsání pravidel pro televizi, státní službu i trestní sazby žádnou změnu Ústavy nepotřebuje. U běžných zákonů jí číslo 108 poskytuje prakticky volné pole.

Poslední obranný val proto netvoří politici, ale občanská společnost. Slovensko to ukazuje na dvou klíčových paragrafech. Zákon č. 109/2025 zpřísnil režim pro neziskové organizace a zavedl povinné označování a hlášení financování, což kritici popisují jako „ruský model“ tlaku na občanské iniciativy.

O několik měsíců později poslanci vládní koalice odhlasovali zrušení Úřadu na ochranu oznamovatelů, instituce, která chránila lidi upozorňující na korupci. Ústavní soud tento krok zatím pozastavil a zkoumá jeho soulad s ústavou, ale směr je zřejmý: autoritářský tlak míří přímo na ty, kteří mají systém hlídat zezdola, na neziskovky, watchdogy a whistleblowery.

Česká vláda zatím podobné kroky nepropisuje do samostatných zákonů, tlak ale vzniká tiše přes rozpočet. Kabinet Andreje Babiše 26. ledna 2026 schválil státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun, což v praxi znamená další růst státního dluhu.

Dostupné podklady ministerstva financí zatím neobsahují detailní shrnutí dopadů na financování nevládních neziskových organizací, v redakci ale vnímáme nastavení priorit v rozpočtu jako politickou volbu, ne jako účetní zákonitost. Herečka a diplomatka Magda Vášáryová v rozhovorech varuje před ohrožením demokratického řádu a zdůrazňuje význam silné občanské společnosti a kultury jako jednoho z obranných valů.

Pokud tento val oslabí kombinace finančního tlaku a apatie, začne slovenský manuál fungovat i bez změny Ústavy. Slovenská zkušenost tak není věštba, ale podrobný návod, co dokáže politická většina s 108 hlasy, a iluzi „neškodné Babišovy vlády“ udržíme jen tak dlouho, dokud budeme chápat, kde ještě držíme pojistky a kde už běží čas proti nám.

Článek Slovenská zkušenost jako strašák pro Česko. Probudí nás z iluze neškodné Babišovy vlády? se nejdříve objevil na Kontext24.

Stejný tlak, ale jiný typ ztráty

Podobnost existuje. V obou zemích sílí tlak na živou kulturu, ale mechanismus rány se rozchází. Na Slovensku zasahuje důvěru v grantový systém, v Česku hlavně klesá položka Kulturní aktivity, tedy klíčová rozpočtová linie, přes niž míří granty do velké části živé kultury.

Ve schváleném státním rozpočtu ČR na rok 2025 stála na 1 146 805 000 korun, zatímco ve sněmovní rozpravě zaznělo už 810,5 milionu.

Ten rozdíl vidíme zblízka. Festival BRaK už na oficiálním programu ročníku 27. až 31. května 2026 zve na konkrétní místa a přípravy mu běží měsíce dopředu. Víceletý grant, tedy podpora plánovaná na delší období, dává pořadatelům možnost stavět program s předstihem, když se jeho opora zpochybní, netřese se jen jedna kolonka, ale celý kalendář.

V redakci jsme v dostupných oficiálních podkladech nenašli potvrzení každého dramatického tvrzení, která kolem BRaK zaznívají, o to silněji ale vystupuje otázka, kdo a kdy začal měnit pravidla hry.

Na Slovensku ten mechanismus leží černý na bílém.

Na Slovensku se nehraje jen o peníze, ale i o důvěru

Podle novely zákona o Fondu na podporu umenia o poskytnutí peněz rozhoduje rada FPU, slovenského Fondu na podporu umenia, tedy veřejnoprávního fondu pro podporu živého umění, kultury a kreativního průmyslu. Odborné komise už radě jen radí a jejich stanovisko ji nezavazuje, rada má 13 členů a osm z nich jmenuje a odvolává ministr.

Když pak samo ministerstvo kultury SR oznámilo, že konečné slovo bude mít rada, spor se přestal točit jen kolem částek.

Právě proto nestačí počítat miliony. Fond může pro rok 2026 pracovat s částkou 30,81 milionu eur, a přesto ztrácet důvěru části scény, protože předvídatelnost rozhodování klesá rychleji než stav účtu.

V redakci jsme při čtení státního příspěvku FPU na rok 2026 i ministerských vyjádření narazili na stejný paradox: peníze v systému jsou, jenže jistota, podle jaké logiky k žadatelům doputují, slábne. A ztráta důvěry bývá v kultuře dražší než jedna rozpočtová položka.

Dopad už navíc nepůsobí abstraktně. Oficiální oznámení FPU k 6. rokování rady potvrzuje středu 18. března 2026 a veřejné podklady kulturní scény mluví o více než čtyřech desítkách institucí a o projektech za víc než dva miliony eur ročně včetně víceletých grantů.

Právě v této debatě zaznělo i to, že BRaK může přijít asi o 70 procent rozpočtu, i když jsme v redakci pro tuto konkrétní cifru nenašli stejně pevné oficiální doložení jako pro samotné zasedání rady. A právě tady je vidět, proč český spor nelze odbýt větou o celém rozpočtu ministerstva.

V Česku se škrt schovává za velké číslo

Česká vláda se brání číslem 18,8 miliardy korun. Ministerstvo kultury mluvilo o druhém nejvyšším rozpočtu v historii resortu a tvrdilo, že na Kulturní aktivity posílá znovu více než miliardu.

Jenže právě tato položka je pro grantově závislou živou kulturu přesnější než celý balík kapitoly. V materiálu ministerstva ještě stálo 1 010 550 000 korun, ve sněmovní debatě už 810,5 milionu. Spor tedy nezkresluje kultura jako celek, ale to, kam se díváme.

To je klíčové. Kulturní aktivity nejsou okrajová kolonka, ale kanál, přes který stát podporuje nezřizovanou kulturu v divadle, tanci, literatuře, výtvarném umění a dalších oborech, jak připomnělo samo ministerstvo při rozpočtu na rok 2025.

V redakci proto nebereme českou debatu jako hádku o prestiž resortu, nýbrž jako spor o místo, kde přežívají pořadatelé, regionální scény a projekty bez pevného státního polštáře. Právě tam se škrt mění z účetního tahu na menší nabídku.

A tam také publikum dopad uvidí nejdřív. Regiony nečekají na výroční statistiky, poznají ho ve chvíli, kdy ubude festival, hostování, čtení nebo koncert, který se bez grantové jistoty prostě neposkládá.

Slovensko dnes ukazuje, jak rychle kulturu oslabí zásah do důvěry v pravidla, Česko zase připomíná, jak snadno se reálný škrt schová za vysoký celkový rozpočet. Kdo kulturu měří jen součtem miliard, ten už se smířil s tím, že mimo velké instituce má ticho nahradit program.

Článek Kultura v Česku i na Slovensku trpí. Vlády škrtí finance, kde se dá se nejdříve objevil na Kontext24.

Slovenská zrychlená jízda a české číslo 108

Na Slovensku šlo všechno tak rychle, že to v redakci působilo skoro jako zrychlený film. Během necelých dvou let se ukázalo, jak málo stačí, když má vláda pevnou většinu a jasný plán.

Už 8. února 2024 schválila slovenská Národní rada ve zkráceném řízení novelu trestního zákona č. 40/2024, která snížila tresty za část majetkové a hospodářské kriminality a zároveň k 20. březnu 2024 zrušila Úřad speciální prokuratury, klíčový nástroj v boji s korupcí ve vysoké politice. Podrobnosti této novely jsou dostupné ve slovenské sbírce zákonů.

V červnu 2024 následoval zákon o Slovenské televizi a rozhlase č. 157/2024, který přetavil RTVS na STVR. Veřejnoprávní televize a rozhlas se změnily v instituci, jejíž devítičlennou radu z velké části kontroluje vláda: většinu členů volí parlament, čtyři jmenuje ministerstvo kultury. Tato rada pak vybírá generálního ředitele a fakticky nastavuje tón hlavního zpravodajství.

Večerní Správy STVR z 21. června 2024 zachytily silný odpor opozice i kulturní obce, která konec RTVS označila za „černý den“ pro svobodu médií a demokracii. Mnoho Slováků si ten večer uvědomilo, že televize, kterou považovali za „svoji“, se v několika paragrafech proměnila v nástroj vlády.

Rok 2025 přidal další kameny do mozaiky. Slovenský parlament přijal zákon o mimovládních organizacích, který část opozice a občanského sektoru označuje jako „ruský zákon“, protože zpřísňuje režim pro neziskové organizace a jejich financování. V prosinci pak vládní koalice odhlasovala zrušení Úřadu na ochranu oznamovatelů, instituce chránící whistleblowery. Ústavní soud tento krok zatím pozastavil a zkoumá jeho soulad s ústavou, časová osa od 8. 2. 2024 do 9. 12. 2025 ale ukazuje, jak rychle se dají bezpečnostní pojistky odstřihnout.

Na tomto pozadí jsme se při pohledu na českou politiku nedívali jen na jména ministrů, ale hlavně na čísla. Prezident Petr Pavel jmenoval třetí vládu Andreje Babiše 15. prosince 2025. Opřela se o koalici ANO, SPD a Motoristů sobě s celkem 108 mandáty z 200. Poslanecká sněmovna jí 15. ledna 2026 vyslovila důvěru, znovu přesně 108 poslanců z 199 přítomných.

O pár dní později, 26. ledna 2026, kabinet schválil státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun a oznámil ho na tiskové konferenci po jednání vlády. A znovu, za tímto klíčovým rozhodnutím stála stejná většina.

Číslo 108 se tak stalo jádrem dnešní české politiky. Podle Ústavy ČR lze běžné zákony, po vetu prezidenta i nesouhlasu Senátu, prosadit nadpoloviční většinou všech poslanců, tedy 101 hlasy. Babišova koalice tak neovládá jen vládu, ale i hlasovací mechanismus, který většinu vet přejede jako tank, se sedmi hlasy v rezervě.

Část Čechů si přesto dál opakuje uklidňující mantru, že „Babiš je aspoň schopný manažer“, jako by styl řízení firmy automaticky zaručoval uměřenost v politice. Zdá se tak být „manažer“ a víc výkonný stroj. Otázka už podle nás nezní, jestli někdo těch 108 hlasů využije k přepsání pravidel, ale kde přesně začne opisovat slovenský manuál a právě tam se otevírá další část příběhu.

Když vláda ovládne obraz i úředníky

Slovenský příběh ukazuje, že se nezačíná u okrajových témat, ale u dvou nervových center moci: u obrazovky a u úřednického aparátu. Jakmile vláda ovládne obě, začne mít pod kontrolou nejen to, co lidé vidí, ale i to, co se pod povrchem skutečně děje.

Veřejnoprávní RTVS byla dlouho vnímána jako služba společnosti, ne konkrétní vládě. Zákon č. 157/2024 ji ale od 1. července 2024 rozpustil a vytvořil STVR. Rada nového Slovenského rozhlasu a televize má devět členů, většinu vybírá parlament a čtyři jmenuje ministerstvo kultury. Stejná rada pak určuje generálního ředitele, tedy člověka, který nastavuje tón zpravodajství.

Opozice i kulturní obec varovaly, že takto koncentrovaný vliv na veřejnoprávní média znamená krok zpět pro mediální pluralitu. Označení „černý den“ pro svobodu médií a demokracii se na Slovensku neobjevilo náhodou.

V Česku přišlo echo tohoto kroku brzy. Andrej Babiš 19. ledna 2025 v debatě pro CNN Prima News a v dalších rozhovorech prohlásil, že chce zrušit koncesionářské poplatky a „jedna z možností je spojit Český rozhlas a Českou televizi“, aby stát ušetřil. Přesná formulace „po vzoru Slovenska“ v dostupných přepisech nepadla, politický směr je ale podobný: sloučit dva pilíře veřejnoprávního vysílání pod jednu střechu.

Takový megamediální dům by závisel na jedné zásadní radě. Takzvaná malá mediální novela č. 225/2023, popsaná v české sbírce zákonů, rozdělila volbu členů rad ČT a ČRo mezi Sněmovnu a Senát a ztížila jejich okamžité ovládnutí jednou stranou. Je ale dobré si připomenout, že tato pojistka stojí „jen“ na běžném zákoně.

Koalice s 108 hlasy může kdykoli předložit nový mediální balík. V redakci si proto nikdo nedělá iluzi, že samotná konstrukce dvoustupňových rad zvládne trvalý nápor politické většiny, pokud se rozhodne jít tvrdě za svým.

Druhým pilířem moci je státní správa. Český služební zákon měl po letech personálních čistek odpolitizovat úřednický aparát a chránit odborníky před tím, aby je každá nová vláda měnila jako kancelářské židle. Programové prohlášení vlády Andreje Babiše z 5. ledna 2026 ale oznamuje záměr „efektivněji“ nastavit fungování státní správy a počítá s novelou zákona o státní službě.

Paralelně ve Sněmovně leží poslanecké návrhy nového zákona o státních zaměstnancích, které převádějí služební poměr na běžný pracovní vztah a výrazně usnadňují propouštění. Odborový svaz OSSOO v otevřeném dopise mluví o „nebezpečném diletantství“ a Transparency International varuje, že by takový krok ohrozil nezávislý výkon státní správy a otevřel prostor pro politický tlak na úředníky.

Jakmile vláda zvládne vyměnit jak ředitele veřejnoprávní televize, tak klíčové vedoucí úředníky podle politického klíče, začne ovládat obraz i realitu pod ním. A právě v tu chvíli se otevírá prostor i pro další, hlubší zásahy.

Slovenský model ukazuje, že podobně silná většina dokáže velmi rychle sáhnout i na trestní právo. Zákon č. 40/2024 vznikl ve zkráceném řízení a během šesti týdnů nejen snížil tresty za část hospodářské kriminality, ale také rozpustil Úřad speciální prokuratury a jeho agendu přesunul pod Generální prokuraturu. Česká ústava umožňuje i tak rozsáhlé změny schválit běžným zákonem, který po vetu prezidenta nebo Senátu projde znovu, pokud pro něj hlasuje alespoň 101 poslanců.

Koalice s 108 hlasy tak dokáže podobné balíky prosadit stejně snadno jako rozpočet se schodkem 310 miliard korun. Otázka proto zní, kdo a co ještě dokáže tuto vlnu brzdit, pokud se rozhodne zamířit přesně tam, kam už slovenská cesta jednou vedla.

Prezident jako zpomalovač. A kde leží poslední pojistka

Mnoho Čechů si dnes tiše říká: „Máme Petra Pavla, máme Senát, ti to zarazí.“ Logika Ústavy ČR ale vypadá jinak, než tuto naději naznačuje.

Prezident může podle čl. 50 běžný zákon vetovat a Senát smí návrh zamítnout nebo změnit. Poslanecká sněmovna však hlasuje znovu a pokud setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon stejně vstoupí v platnost. Praktická hranice proto neleží na Hradě, ale na čísle 101 hlasů.

Koalice ANO, SPD a Motoristů sobě dnes drží ve Sněmovně 108 křesel. Pokud se kolem běžného zákona semkne, zvládne přehlasovat prezidenta i Senát kdykoli. V redakci proto vnímáme prezidentovo pero a senátorské hlasování spíš jako časovou brzdu, ne jako neprůstřelnou barikádu.

Skutečná tvrdá bariéra vzniká až u ústavních zákonů. Ke změně Ústavy a základních pravidel hry potřebuje Sněmovna třípětinovou většinu všech poslanců, tedy 120 hlasů, a Senát třípětinovou většinu přítomných členů. Tady Babišova koalice naráží na strop: 108 mandátů jí samo o sobě nestačí a Senát po volbách 2024 dál ovládají strany bývalé vládní koalice, což symbolizuje i jeho předseda Miloš Vystrčil z ODS.

Ústavní většinu tedy současná vláda nezíská bez otevřeného obchodu s částí opozice. Problém ale spočívá jinde: k přepsání pravidel pro televizi, státní službu i trestní sazby žádnou změnu Ústavy nepotřebuje. U běžných zákonů jí číslo 108 poskytuje prakticky volné pole.

Poslední obranný val proto netvoří politici, ale občanská společnost. Slovensko to ukazuje na dvou klíčových paragrafech. Zákon č. 109/2025 zpřísnil režim pro neziskové organizace a zavedl povinné označování a hlášení financování, což kritici popisují jako „ruský model“ tlaku na občanské iniciativy.

O několik měsíců později poslanci vládní koalice odhlasovali zrušení Úřadu na ochranu oznamovatelů, instituce, která chránila lidi upozorňující na korupci. Ústavní soud tento krok zatím pozastavil a zkoumá jeho soulad s ústavou, ale směr je zřejmý: autoritářský tlak míří přímo na ty, kteří mají systém hlídat zezdola, na neziskovky, watchdogy a whistleblowery.

Česká vláda zatím podobné kroky nepropisuje do samostatných zákonů, tlak ale vzniká tiše přes rozpočet. Kabinet Andreje Babiše 26. ledna 2026 schválil státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun, což v praxi znamená další růst státního dluhu.

Dostupné podklady ministerstva financí zatím neobsahují detailní shrnutí dopadů na financování nevládních neziskových organizací, v redakci ale vnímáme nastavení priorit v rozpočtu jako politickou volbu, ne jako účetní zákonitost. Herečka a diplomatka Magda Vášáryová v rozhovorech varuje před ohrožením demokratického řádu a zdůrazňuje význam silné občanské společnosti a kultury jako jednoho z obranných valů.

Pokud tento val oslabí kombinace finančního tlaku a apatie, začne slovenský manuál fungovat i bez změny Ústavy. Slovenská zkušenost tak není věštba, ale podrobný návod, co dokáže politická většina s 108 hlasy, a iluzi „neškodné Babišovy vlády“ udržíme jen tak dlouho, dokud budeme chápat, kde ještě držíme pojistky a kde už běží čas proti nám.

Článek Slovenská zkušenost jako strašák pro Česko. Probudí nás z iluze neškodné Babišovy vlády? se nejdříve objevil na Kontext24.