Jeden průzkum rozbil zdání jistoty

Mezi lednem a březnem zmizela jistota. Lednový model STEM, sbíraný od 2. do 7. ledna, držel ODS na zhruba 14 procentech a na druhém místě, zatímco STAN dával 12,6 procenta.

Jen o pár týdnů později už únorový model Kantaru pro Českou televizi poslal STAN na 15,5 procenta a ODS na 14,5 procenta. V redakci právě tenhle skok čteme jako tvrdý kontrast, ne jako kosmetickou změnu.

Jenže volební model není rozsudek. Je to odhad současné nálady voličů, ne jistá předpověď výsledku příštích voleb. A právě proto je fér hned dodat, že únorový model NMS ukázal skoro remízu: ODS 14,7 procenta, STAN 14,6. Ještě lednový Kantar pro ČT navíc držel ODS druhou se 16 procenty před STAN se 14.

Sněmovní volby už proběhly 3. a 4. října 2025, takže otázka míří k tomu, zda se nový poměr sil udrží do příštího střetu. Odpověď teď zní asi takto: ano, v jednom silném modelu STAN ODS přeskočil, ne, jako definitivní verdikt to ještě neplatí. A právě tím se celá věc stává pro ODS nepříjemnější.

Druhá příčka najednou znamená mnohem víc

Druhé místo teď nese větší váhu. Po jmenování vlády ANO, SPD a Motoristů 15. prosince 2025 sedí ODS i STAN v opozici, takže souboj o druhou příčku rozhoduje i o tom, kdo mluví za nejsilnější nevládní blok. Nejde tedy jen o graf. Jde o viditelnost, o iniciativu a o to, koho si volič spojí s hlavním odporem proti vládě.

Kantar navíc popsal problém, který ODS bolí víc než samotné pořadí. Podle komentáře Kantaru pro ČT roste STAN hlavně na úkor ODS a částečně Pirátů. To je podstatné, protože nejde o náhodný příliv odkudkoli, ale o přesun uvnitř podobného opozičního prostoru.

A podobný směr naznačil už lednový STEM, podle něhož se voličská základna STAN výrazně překrývá s ODS, TOP 09 a Piráty.

STAN sílí právě tam, kde ODS slábne

Tady začíná pro ODS skutečný tlak. STAN nebere hlasy na periferii, ale sahá po voličích, kteří dřív stáli blízko někdejší koalice SPOLU, tedy společného projektu ODS, KDU-ČSL a TOP 09. V redakci proto nevidíme jen souboj dvou značek, ale spor o stejný typ městského a středového opozičního voliče. Když jedna strana sílí přímo z elektorátu druhé, pak i malý rozdíl v procentech mění strategickou mapu.

A tím to nekončí. ODS netlačí jen STAN, ale i Martin Kuba se svým projektem Naše Česko. Únorový Kantar pro ČT mu přisoudil 3,5 procenta a výslovně uvedl, že bere hlavně bývalé voliče ODS a TOP 09.

Únorová NMS ukázala 4,7 procenta. To je těsně pod pětiprocentní hranicí, tedy minimem nutným pro vstup do Sněmovny, ale právě takové číslo už umí ukusovat dost hlasů na to, aby ODS ztrácela z obou stran.

Ani opatrné čtení ODS neuklidní

Právě proto nestačí říct, že STAN ODS prostě „přeskočil“. Zkratka o převzetí opozice přehání, protože NMS v únoru 2026 naměřila mezi oběma stranami rozdíl jediné desetiny bodu a zveřejnila i široce se překrývající intervaly spolehlivosti. To samo o sobě nedovoluje mluvit o hotovém střídání stráží. Hodí se tu i jiný pojem: volební potenciál, tedy strop, kam strana může sáhnout, když přesvědčí i své váhavé sympatizanty, není totéž co dnešní model.

Pro ODS ale ani opatrnější čtení nevychází dobře. Martin Kupka se stal předsedou ODS 17. ledna 2026, jenže v dalších veřejných modelech se neukázal viditelný odraz. Lednový Kantar sbíral data ještě částečně před kongresem a částečně po něm, takže čistý efekt změny vedení nejde oddělit, ale následná čísla ODS držela jen mezi 14,5 a 16 procenty. V redakci právě tohle čteme jako hlavní zdroj rostoucí nervozity uvnitř strany.

Konečný obraz je proto pro ODS nepříjemný, i když ještě není definitivní. Volič po podzimních volbách 2025 vidí vedle ODS i STAN na 15,5 procenta a zároveň Kubovo hnutí těsně pod sněmovní hranicí, v únorové NMS má STAN 14,6 procenta a Naše Česko 4,7. STAN tedy opozici ještě definitivně nepřevzal, ale ODS už ztratila něco, co dlouho považovala za samozřejmost: monopol na opoziční hlas.

Článek ODS se dál propadá. Opozice má překvapivého lídra, vydrží to tak do voleb? se nejdříve objevil na Kontext24.

Za čísly z únorového modelu agentury NMS se totiž skrývá jednoduchá, ale nepříjemná otázka. Ne „koho máte rádi“, nýbrž jestli váš hlas vůbec přežije sčítání.

Číslo 4,7: pravicový hlas jednou nohou ve Sněmovně, druhou nad šachtou

Jedno číslo se v únorovém volebním modelu NMS opakuje tak často, až budí nervozitu. 4,7 %. Tolik má podle průzkumu Motoristé sobě a stejně tolik nové hnutí Naše Česko, zatímco ODS drží 14,7 %.

Na papíře to vypadá jako bohatá pravicová nabídka. Jenže volební systém před každou samostatnou stranu staví tvrdou hranici, pětiprocentní uzavírací klauzuli podle volebního zákona. Kdo zůstane pod ní, nedostane ve Sněmovně ani jeden mandát, ať už se na plakátech tváří jakkoli sebevědomě.

Analýza NMS proto varuje, že při současném roztříštění stran může propadnout až čtvrtina hlasů voličů, protože je rozmělní subjekty, které se na pěti procent nedostanou. U hnutí Naše Česko zároveň NMS upozorňuje, že těží z doby sběru a zvolené metodologie, protože data byla sbírána krátce po oznámení vzniku hnutí, a teprve se ukáže, zda se podpora udrží.

Jinými slovy, část pravicových hlasů dnes podle této logiky stojí jednou nohou ve Sněmovně a druhou nad šachtou, kam je systém bez milosti shodí.

Uzavírací klauzule 5 % patří mezi nejméně sexy pojmy české politiky, ale pravicovému voliči sahá přímo do peněženky moci. Můžete mít pocit, že volíte „srdcem“, jenže pokud vaše strana skončí na 4,9 %, volební zákon váš hlas při přepočtu na mandáty úplně ignoruje. A podle NMS se Motoristé i Naše Česko pohybují v intervalu spolehlivosti zhruba mezi 3 a 6,3 %, tedy přesně na hraně zvolitelnosti.

Váš „vzkaz politikům“ se tak velmi snadno může změnit v tichý šum, který volební komise uslyší jen při sčítání, ale nikoli při rozdělování moci, a v tu chvíli začíná být důležité, kdo oněch 4,7 % vlastně ztělesňuje.

Kupka, Macinka, Kuba: tři tváře jedné pravicové sázky

Nový šéf ODS Martin Kupka přepisuje pravicový jídelníček a současně otevírá nové riziko. Od 17. ledna 2026 vede ODS a po letech posílá projekt Spolu „k ledu“, když sází na čistou značku a vlastní stínovou vládu. Podle únorového modelu NMS má jeho samostatná ODS 14,7 %, takže volič ODS nehazarduje s pětiprocentní hranicí.

Riskuje ale něco jiného. Pokud se část zklamaných pravičáků přesune k Motoristům sobě nebo Našemu Česku, může pravice jako celek oslabit, i když se Kupkova značka udrží sama o sobě vysoko. Silný lídr tak ještě neznamená silný tábor.

Úplně jiný mix nabízí Petr Macinka. Šéf Motoristů sobě spojuje protestní tón s plnou účastí v establishmentu. Dnes totiž zároveň sedí ve Strakově akademii jako ministr zahraničí v kabinetu Andreje Babiše, jak uvádí jeho oficiální profil.

V rozhovoru označil vystoupení z NATO za „šílenost“ a jasně stojí za členstvím v Alianci, zatímco Motoristé v programu 2025 slibují tvrdý odpor k Green Dealu a „ideologiím z Bruselu“. Volič tak získá pro‑NATO pravici, která se zároveň chystá bojovat proti evropským klimatickým politikám, jenže podle únorového modelu NMS s 4,7 % riskuje, že tenhle mix v Poslanecké sněmovně nakonec neuslyší nikdo.

Představte si pražského řidiče, kterého do běla vytáčí modré zóny a rostoucí poplatky. Vezme lístek Motoristů „aspoň jako vzkaz“ magistrátu, protože strana už v komunálních volbách vystupovala jako obhájce řidičů a požadovala méně bariér a jednodušší parkovné. Jenže stejný volební zákon nastavuje samostatným stranám práh 5 % a Motoristé dnes v modelech balancují těsně pod ním, takže protestní hlas může skončit jako nečtený vzkaz, který přepočet mandátů potichu smete ze stolu.

Na opačném konci pravicového spektra stojí Martin Kuba, který láká umírněného voliče, ale posílá ho do mlhy. Jihočeský hejtman začátkem února oznámil vznik hnutí Naše Česko, které sám popisuje jako středopravicové a prozápadní, zároveň však přiznává, že program teprve sepisuje na budoucích konferencích.

Agentura NMS mu v prvním únorovém modelu naměřila stejných 4,7 % jako Motoristům a zároveň upozorňuje, že tento výsledek je ovlivněn načasováním sběru dat krátce po oznámení hnutí a teprve se ukáže, zda hnutí zůstane relevantní. Kdo dnes volí Kubu, kupuje značku bez detailního obsahu a zároveň přijímá stejné riziko propadnutého hlasu jako vzteklý motorista u Macinky, což z trojice Kupka, Macinka, Kuba dělá spíš mapu rizika než jen přehled pravicových tváří.

Čím víc log na lístku, tím méně pravicových mandátů?

Konec projektu Spolu měl podle mnoha pravičáků ODS osvobodit a vystřelit ji vzhůru. Analýza NMS ale pravici nastavuje střízlivé zrcadlo. Koalice Spolu (ODS, KDU‑ČSL, TOP 09) získala ve volbách 2025 celkem 23,3 %, zatímco dnes samostatná ODS drží 14,7 % a lidovci i TOP 09 v únorovém modelu propadají hluboko pod pětiprocentní hranici.

Čistší profil ODS tak sice může potěšit skalní voliče, ale aritmetika pravice jako celku slábne. Právě v tomto kontrastu je vidět klíč k celé dnešní pravici: co potěší jedno logo, může uškodit celému bloku.

Rozšířený mýtus říká, že „čím víc pravicových stran, tím lepší demokracie“. Realita českého volebního zákona ale nastavuje pravicovému táboru jiný test. Neřeší se počet log na lístku, nýbrž počet poslanců v lavicích. Když se hlasy rozdělí mezi samostatnou ODS, menší konzervativce a nové projekty typu Motoristé sobě nebo Naše Česko, prudce roste podíl hlasů, které skončí pod pěti procenty a systém je prostě zahodí.

Každá další „rozumně znějící“ značka bez jasné šance na průchod hranicí pak funguje spíš jako odčerpávač síly, ne jako její násobič. A přesně tady se z osobního sympatie‑testu Kupka versus Macinka versus Kuba stává hodně praktická volba mezi pravdou a vlivem.

Hlas pro Motoristy říká Bruselu ostré „ne“ a zároveň potvrzuje NATO, ale při 4,7 % může zůstat mimo sněmovní realitu. Lístek pro Naše Česko vyjadřuje touhu po „novém začátku“ pravice, ovšem bez jasného programu a s hrozbou, že startovní efekt rychle vyšumí. Kupka naopak představuje méně vzrušující, ale volebně bezpečnější volbu, která pravici nepřipravuje o mandáty hned u sčítání.

Supervolební podzim 2026 proto pravicový volič nakonec neprožije jako anketu popularity tří mužů, ale jako test vlastní taktiky: kdo upřednostní ideově nejčistší logo bez ohledu na čísla, může svůj hlas objektivně poslat pod čáru, zatímco ten, kdo začne přemýšlet v mandátech, pravděpodobně nakloní misku spíš k silnější ODS nebo k subjektu, který se jasně drží nad pěti procenty.

Tento komentář nechce říkat, komu máte dát přednost, ale čísla z únorového modelu NMS diktují jednu prostou úvahu, kterou má smysl udělat dřív, než ve volební místnosti převládnou emoce: bude váš pravicový hlas po sečtení opravdu slyšet, nebo zmizí v koši pod pěti procenty?

Článek Kupka, Macinka i Kuba: Tři kohouti na pravici. Jediný, kdo z toho těží, je Babiš se nejdříve objevil na Kontext24.

Den, kdy se SPOLU rozpojilo v přímém přenosu

Jeden lednový den rozstřihl značku SPOLU napůl. Na kongresu ODS 17. ledna 2026 Petr Fiala ze scény ujišťoval delegáty, že rozpad koalice SPOLU „není realistický“ a že budoucnost politiky vede přes „propojování, vytváření aliancí“.

O pár hodin později ti samí delegáti zvedli kartičky pro Martina Kupku. A nový předseda začal v médiích mluvit o budování silné samostatné ODS a větě „SPOLU rozvíjet nebudeme“. Pod jedním logem tak během jediného dne zazněly dvě zcela odlišné strategie.

Tahle slovní přestřelka se přitom opírá o starší Fialův výrok o „zradě voličů“. V říjnu 2025 předseda ODS prohlásil, že žádná z tehdejších vládních stran nebude jednat o koalici s ANO a že takový krok by byl „zradou voličů“. Tehdy mířil tenhle rámec hlavně na povolební dohody.

Dnes se ale význam slova „zrada“ posouvá nebezpečně blízko samotnému aktu volby. Tedy k tomu, co se stane s hlasem, který voliči svěří některé ze stran bývalého SPOLU. Nejde už jen o to, s kým si kdo po volbách podá ruku, ale zda se ten hlas vůbec dostane do přepočtu mandátů.

Průzkumy totiž kreslí úplně jiný typ rizika než tajné povolební dohody s ANO. TOP 09 zhruba 4,3 % a KDU‑ČSL „přes 3 %“ hlasů, tedy pod pětiprocentní hranicí pro samostatné strany, zatímco koaliční scénář SPOLU dosahuje 23 %.

Redakce proto vzala tato čísla a postavila proti sobě dva světy: společnou značku s 23 % a samostatnou ODS se 16 %, která sice působí sebevědoměji, ale může přesto oslabit blok proti ANO. A právě tady začíná volební matematika, která rozhodne o hodnotě každého pravicového hlasu, a k ní se teď dostáváme.

Když 4,3 a 3 procenta promění pravicový hlas v dárek pro ANO

Volební zákon nezná politickou romantiku, zná jen hranice 5/8/11 %. Podle § 48 zákona č. 247/1995 Sb. o volbách do Parlamentu statistici nejprve oddělí subjekty, které nepřekročí 5 % jako samostatné strany, 8 % jako dvoučlenné koalice a 11 % pro tři a více stran.

Hlasy pro tyto subjekty se potom úplně vymažou z dalšího přepočtu mandátů. Když tedy STEM naměří TOP 09 4,3 % a lidovcům „přes 3 %“, znamená to při samostatné kandidatuře jediné: hlasy jejich voličů ve Sněmovně neexistují.

Redakce v diskusích pravidelně naráží na argument „oni se po volbách nějak domluví“. Tenhle pocit ale přímo odporuje liteře zákona. Jakmile strana nebo malá koalice nedosáhne na 5/8/11 %, stejný volební zákon výslovně říká, že se k těmto hlasům „již nepřihlíží“.

Žádná pozdější dohoda už je z politického hřbitova nevykope. V praxi tak pravicový volič, který v situaci rozpadu projektu SPOLU vsadí na TOP 09 nebo KDU‑ČSL pod čarou, posílí ANO, SPD a Motoristy úplně zdarma. A právě to zásadně mění charakter celé současné hry, i pro ty, kteří jinak sledují politiku jen zpovzdálí.

Dnešní vláda z této mechaniky těží a zároveň tak získává čas. Volby 2025 přidělily ANO 34,51 % a 80 mandátů, SPD 15 a Motoristům 13, takže Babišova koalice drží ve dvousetčlenné Sněmovně většinu 108 hlasů. Každé další tříštění středu‑pravice může v praxi tuto vládu v podstatě „zabetonovat“ až do roku 2029, tedy do konce standardního volebního období.

To vše bez toho, aby ANO muselo získat jediný nový hlas. V takovém prostředí začíná být pochopitelné, proč se menší partneři SPOLU dívají na své tříprocentní preference a koketují s představou, že by se jim i v samostatné kampani podařilo zopakovat efekt „nejlevnějšího mandátu“, který pro KDU‑ČSL vyplynul z účasti v koalici SPOLU v roce 2025.

Analýzy po volbách 2025 spočetly, že jeden mandát vyšel KDU‑ČSL na zhruba milion korun, zatímco ODS zaplatila za poslanecké křeslo zhruba o polovinu víc a TOP 09 ještě víc. Lidovci tak mohli mluvit o „nejlevnějším mandátu“ a v koalici SPOLU působili jako vítězové v poměru cena/výkon, i když se v průzkumech drželi okolo tří procent.

Pokušení zopakovat finančně úspornou kampaň a přitom riskovat propad hlasů tak roste. A s ním roste i tlak na nové lídry pravice, aby převzali odpovědnost za to, kam jejich voliči svůj hlas vlastně vkládají, což otevírá další, tentokrát už osobní rovinu celé debaty.

Noví lídři, staré logo a otázka, kdo komu co dluží

Petr Fiala dnes sám připouští, že voliči „čekali užší spolupráci“, nikoli rozpad značky, kterou si spojili s protiváhou proti Babišovi. Mezitím ale tři strany bývalého SPOLU vyměnily tváře.

Delegáti ODS zvolili v lednu 2026 do čela Martina Kupku. Už v listopadu 2025 si TOP 09 vybrala za nového předsedu Matěje Ondřeje Havla a KDU‑ČSL vede od roku 2024 znovu Marek Výborný. Všechny tři subjekty tedy vstupují do povolebního období s novým nebo obnoveným vedením, ale bez jasné odpovědi, co v jejich slovníku dnes vlastně znamená slovo SPOLU.

Redakce v tom vidí posun odpovědnosti z abstraktní „budoucnosti pravice“ na velmi konkrétní stůl tří lidí. Dokud si tito lídři nesednou nad čísly 5/8/11 % a neukážou společný plán, jak tyto hranice bezpečně překročit, hraje každá značka primárně hru o vlastní logo.

Kantar navíc u lednového modelu s koalicí SPOLU, který trojici přisuzuje 23 %, sám upozorňuje, že takový scénář považuje „s ohledem na vyjádření představitelů jednotlivých stran za málo pravděpodobný“. Volič tak sleduje paradoxní situaci: čísla ho nabádají k jednotě, zatímco výroková realita lídrů směřuje k odchodu do solitérních kampaní.

V této chvíli už proto nehraje hlavní roli otázka, zda koalice SPOLU formálně existuje. Podstatnější je, kdo na pravici skutečně minimalizuje riziko propadlých hlasů v systému nastaveném volebním zákonem.

Redakce považuje za fair, aby lídři, kteří se odvolávají na „zklamaná očekávání“ voličů, nejprve doložili konkrétní strategii, jak zabrání propadu hlasů pod 5/8/11 %. Voličům tak nakonec nezbývá než položit si prostou otázku: kdo z dnešních šéfů pravice dělá maximum proto, aby se jejich hlas ve volební noci skutečně počítal, a kdo jen lepí nové logo na starý problém, který se volební nocí teprve naplno odhalí.

Článek Konec koalice SPOLU je na spadnutí. Fiala před rozpadem varuje, může to být zrada voličů se nejdříve objevil na Kontext24.

Plná náměstí, plné iluze

Devadesát tisíc lidí v centru Prahy, stovky obcí, přes šest set tisíc podpisů. A v modelu Kantar dál svítí 34,5 procenta pro ANO, jako by se šlo maximálně projít na svařák. Paralelní vesmíry, ve kterých spolu voliči a demonstranti jen náhodou sdílejí stejnou geografii.

Milion chvilek vyrábí další díl morálního superseriálu „Stojíme za prezidentem“, čísla na petici rostou, náměstí se hezky fotí shora. A v druhém okně na monitoru volič ANO zívne, odklikne další anketu a jde si udělat večeři. Progresivní bublina má zase na chvíli pocit, že „národ se probouzí“, jen nějak podezřele jinak, než ukazují průzkumy.

Andrej Babiš k tomu pronese, že je rád, že se lidé mohou svobodně scházet a vyjadřovat své názory, bez jediného náznaku, že by měnil vládu, kurz nebo aspoň tón. A upřímně: proč by to dělal, když mu kantarovských 34,5 procenta dává pohodlné alibi, že tohle všechno je jen hlasitý, ale pořád menšinový koníček?

Vy si vážně myslíte, že někdo, kdo vede o deset a víc bodů před ODS, se začne potit kvůli jedné dobře nafilmované „občanské sobotě“, a nevyužije ten kontrast ještě cyničtěji?

Ulice řve, backstage licituje

Zatímco na náměstích se pateticky brání prezident, v politickém backstage běží mnohem zábavnější žánr: SMS diplomacie. Petr Pavel mluví o „pokusu o vydírání“, NCOZ to prověřuje, a premiér v klidu prohlásí, že o žádné vydírání nejde a že si všichni tři v pohodě sednou ke stolu. Tohle není krize, to je jen další díl seriálu „Nedorozumění mezi přáteli“.

Je skoro dojemné, jak se jedna část demokracie s nadšením vrhne na transparenty, zatímco druhá část demokracie raději vysílá ministrovy zprávy prezidentovi a pak to celé odbude jako „nešťastnou formulaci“. Jedni si měří sílu počtem lidí na náměstí, druzí počtem hlasů ve Sněmovně. A oba tábory jsou přesvědčené, že právě to je jediná legitimní měna moci.

Petr Macinka mezitím pronáší, že respektuje právo protestu, ale účastníci by si měli připomenout, že proběhly volby a „politický proud kolem prezidenta Pavla“ v nich neuspěl. Překlad: klidně křičte, jen nečekejte, že se kvůli tomu bude přepisovat scénář. Morální majáky s megafonem z náměstí tak narážejí na velmi prostý výpočet většiny v Poslanecké sněmovně.

A pak přijde perla: stejný ministr, který relativizuje prezidentovo „vydírání“, zároveň naznačuje, že by na summit NATO bylo vhodnější vyslat premiéra než hlavu státu, za kterou se demonstruje. Ulice bojuje za Pavla, kabinet si v klidu zvažuje, zda ho v zahraničí neodsunout na lavičku náhradníků. Myslíte, že si někdo v tomhle politickém bizáru opravdu sedá na zadek z plných náměstí?

Patrioti, křesla a naše daně

Říkáme si, že tlak z ulic časem každého premiéra semele. Jen drobný detail: Petr Macinka je stále vicepremiérem a ministrem zahraničí, opozice může psát výzvy k jeho odchodu jak o život a v praxi se nestalo vůbec nic. Babiš mluví o „nešťastných slovech“, Turka na životní prostředí měnit nechce, Motoristům prý diktovat nebude. Kdo čekal obětní beránky, dostává maximálně obětní tweet.

Progresivní tábor mezitím upíná veškerou energii k symbolické obraně prezidenta, jako by se celá politika vešla mezi Hrad a Letnou. Reálný kurz vlády se přitom měří jinde: v tom, že koalice ANO–SPD–Motoristé je v Evropském parlamentu zaparkovaná v bloku Patriots for Europe kolem Viktora Orbána a že když přijde na 90miliardový úvěr pro Ukrajinu, Česko odmítne dát garance, ale slíbí pokračování muniční iniciativy. Všichni si tak mohou vybrat, do kterého úhlu záběru se jim zrovna hodí dívat.

Možná jsme jen staromódní blázni v Kontext24, ale když vidíme, jak se jedni opájí šesti sty tisíci podpisů a druzí třiceti čtyřmi a půl procenty v průzkumu, napadá nás jediné: obě strany si navzájem dokonale vyhovují. Jedni mají za co demonstrovat, druzí mají čím mávat v Bruselu, a my všichni tenhle „patriotský kabaret“ poslušně financujeme z daní.

Tak co, budeme se dál uklidňovat, že Babiš „ztrácí půdu pod nohama“, jen proto, aby nám nepřišlo trapné, že po všech těch pochodech a peticích nedokážeme pohnout ani jedním Macinkovým křeslem, nebo si radši přiznáme, komu tahle hra vyhovuje nejvíc?

Článek Ztrácí Babiš půdu pod nohama? Ignorovat hlas demonstrantů se mu může vymstít se nejdříve objevil na Kontext24.