Piráti a SPD na jedné lodi: Znesvářené strany překvapivě spojila zahraniční politika. Co na to voliči?
Úder USA a Izraele na Írán rozdělil českou politiku jinak, než byste čekali. Piráti a SPD se náhle shodnou na Chartě OSN, zatímco vláda stojí za spojenci. Co tenhle střet ukazuje?
Obsah článku
Zahraniční politika většinou jen prohlubuje staré příkopy mezi „proevropskými“ a „vlasteneckými“ stranami. Události v Íránu ale poskládaly zvláštní mapu, kde se Piráti a SPD potkávají u stejného paragrafu Charty OSN, zatímco Babiš, ODS a STAN mluví jazykem loajality ke spojencům. Právě tady se ukazuje, kdo bere pravidla vážně i ve chvíli, kdy to bolí naše.
Íránský úder, který přepsal české tábory
Na konci února spouštějí Spojené státy společně s Izraelem operaci Epic Fury. Při úderu je zabit íránský nejvyšší vůdce Alí Chameneí a další špičky režimu. V ten moment se česká politika rozdělí úplně jinak, než by se dalo čekat z předchozích debat o válce či migraci.
Premiér Andrej Babiš, šéf ODS Martin Kupka i předseda STAN Vít Rakušan okamžitě ujišťují, že „stojíme za spojenci“. Útok označují za tvrdou, ale pochopitelnou odpověď na íránskou hrozbu. Vláda tím jasně vsází na logiku spojenectví, na transatlantickou loajalitu a na příběh o nutnosti oslabit nebezpečný režim.
Současně se ale ozývá jiný tón. Piráti i SPD začínají mluvit o porušení Charty OSN a o eskalaci, která může vybočit z rámce mezinárodního práva. Právě tady se rodí nečekané spojení, které se netočí kolem sympatií k Íránu, ale kolem jednoho konkrétního paragrafu.
Zdeněk Hřib za Piráty varuje před eskalací, trvá na diplomacii a výslovně mluví o rozporu útoku s principy Charty OSN. Tomio Okamura používá v televizi i v textech prakticky totožnou formulaci. Tvrdí, že operace Epic Fury porušuje Chartu OSN a ohrožuje mezinárodní řád. Redakce v tom vidí víc než náhodnou shodu slov, protože oba míří k témuž článku 2 odst. 4, který staví tabu kolem použití síly bez mandátu Rady bezpečnosti.
Do debaty vstupuje samotná OSN. Na mimořádném zasedání Rady bezpečnosti připomíná generální tajemník António Guterres právě článek 2 Charty a odsuzuje jak masivní údery USA a Izraele proti Íránu, tak následné íránské odvety proti státům Perského zálivu jako porušení suverenity a územní celistvosti. Jak vyplývá z jeho vystoupení na mimořádném zasedání Rady bezpečnosti, neoznačuje jednoho „dobrého“ a druhého „zlého“, ale všechny připomíná stejným pravidlem.
Tím vlastně potvrzuje, že námitka Pirátů a SPD nestojí ve vzduchoprázdnu, ale zapadá do oficiálního jazyka OSN. Český čtenář tak najednou sleduje zvláštní mapu: vláda s Babišem podporuje spojence, zatímco Piráti a SPD se dovolávají téhož dokumentu, na který odkazuje i šéf OSN. Jádro sporu neleží v tom, zda Írán představuje hrozbu, ale v otázce, jestli tahle konkrétní rána respektuje pravidla, která si svět po druhé světové válce napsal. A právě v několika suchých odstavcích Charty se teď podle obou táborů láme odpověď na to, kdo má pravdu.
Když článek 2(4) naráží na rakety, drony a cenu benzínu
Článek 2 odst. 4 Charty OSN říká ve zkratce jednoduchou věc: státy nesmí v mezinárodních vztazích hrozit silou ani použít sílu proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu, pokud k tomu nemají povolení Rady bezpečnosti nebo nereagují na ozbrojený útok v sebeobraně podle článku 51. Když se Hřib i Okamura odvolávají na Chartu, míří právě k tomuto ustanovení.
Generální tajemník OSN ve svém únorovém projevu k situaci kolem Íránu tento článek znovu připomíná a zdůrazňuje, že pravidlo dopadá jak na USA a Izrael, tak na Írán a jeho odvetné salvy. OSN tedy kritizuje všechny střelce, nikoli jen jednoho, což české „nečekané alianci“ dodává právní kulisu, na kterou se může odkazovat.
Washington ale prosazuje jiný rámec. Šéf americké diplomacie Marco Rubio obhajuje Epic Fury jako akt sebeobrany a mluví o „absolutně bezprostřední“ hrozbě íránských útoků, takzvané imminent threat, která má otevřít dveře preventivně obrannému úderu ještě před prvním výstřelem. Odborné texty i komentáře ve Spojených státech přitom upozorňují, že vláda zatím nepředložila přesvědčivé důkazy, které by takovou bezprostřednost doložily. Právě tady se nečekané české spojenectví potkává s řadou mezinárodních právníků, kteří trvají na přísném čtení článku 2(4) a odmítají gumový výklad sebeobrany.
Ze suchých formulací se však rychle stává krev a prach. Íránský červený půlměsíc hlásí po americko izraelských úderech stovky mrtvých, včetně obětí na dívčí škole v Minábu. Íránský diplomat při OSN mluví i o desítkách zabitých dětí. Současně státy Perského zálivu oznamují, že jejich protivzdušná obrana zachytila stovky íránských dronů a desítky až stovky balistických střel, z nichž část přesto dopadla na města a zabila civilisty. V téhle realitě už Okamurův motiv „útěku lidí z regionu“ nepůsobí jen jako prázdný strašák, protože desítky tisíc lidí v Libanonu nebo jinde skutečně prchají před raketami.
Do Česka mezitím přilétá jiný účet. V den oznámení operace Epic Fury poskočí ceny ropy, Brent vyskočí během chvíle o více než 12 procent a experti v amerických médiích varují, že Američané brzy pocítí vyšší cenu benzínu. Český mluvčí petrolejářů Václav Loula odhaduje, že podobný skok Brentu přidá u českých pump „vyšší desítky haléřů“ na litr během několika dnů. Premiér Babiš sice oznamuje bezpečnostní opatření kvůli Íránu, ale běžný Čech podle všeho dřív uvidí dražší tankování než paragraf 51 na titulní straně.
Současně na ministerstvu zahraničí zasedá krizový štáb. Petr Macinka mluví o několika tisících Čechů na Blízkém východě, varuje před cestami do regionu a po uzavření části vzdušného prostoru posílá armádní airbusy pro občany uvízlé v Jordánsku, Egyptě nebo Ománu. V obrázcích z agentur mezitím nad Perským zálivem létají stovky íránských dronů, které sestřelují baterie PVO, zatímco čeští diplomaté kupují letenky a chystají repatriace.
Globální krize tak pro českého čtenáře znamená možnou změnu dovolené v Dubaji i vyšší účtenku za benzín, ne jen vzdálené titulky o Teheránu, a o to víc bude sledovat, kdo mu přes tenhle každodenní dopad dokáže obhájit, že bylo vše v souladu s pravidly války a míru.
„Preventivní válka“ jako heslo. A aliance, která má jasné hranice
V diskusích pod články o Íránu část českých uživatelů sociálních sítí nadšeně tleská „preventivní válce“. Úder USA a Izraele popisují jako rychlou videohru, kde statečný hráč včas „vypne“ hrozbu. Tenhle jazyk ale tvrdě naráží na chladný tón právníků i některých politiků.
Senátor Pavel Fischer sám označuje současné údery USA a Izraele za „preventivní válku“ a dodává, že bez prokázaného bezprostředního ohrožení takový krok odporuje mezinárodnímu válečnému právu i Chartě OSN. Z toho vychází jasný signál: i mainstreamový politik, který jinak prosazuje pevnou vazbu na Západ, spojuje preventivní válku s porušením pravidel.
Odborné texty Ústavu mezinárodních vztahů připomínají rozdíl mezi preventivním a preemptivním úderem. Preemptivní útok reaguje na bezprostředně chystaný útok, zatímco preventivní válka míří proti vzdálenější hypotetické hrozbě. Většina právníků ji s Chartou OSN nespojuje. Blogové texty a komentáře v českém tisku přesto ukazují, že tenhle rozdíl část veřejné debaty ignoruje, protože „prevence“ zní politicky atraktivně a jednoduše.
Právě tady se ukazuje nejdůležitější rozměr celé „nečekané aliance“ Pirátů a SPD. Nejde o společnou lásku k Íránu, ale o společné trvání na pojmech, které se podle nich nesmí vyprázdnit jen proto, že tentokrát střílí „naši“. Když redakce porovná výroky Zdeňka Hřiba a Tomia Okamury, vychází jí úzký průnik: oba zdůrazňují nutnost respektovat Chartu OSN a oba kritizují útok na Írán jako rozpor s mezinárodním právem.
Tím však „aliance“ v zásadě končí. Program SPD staví na tvrdém odmítání migrace, odporu k hlubší integraci EU a důrazu na národní suverenitu. Piráti se naopak v oficiálních dokumentech i encyklopedických profilech profilují jako proevropská, liberálně progresivní strana, která podporuje členství v EU, reformu jejích institucí a pokračující spolupráci v NATO. V otázce Ukrajiny, vztahu k EU i migrace tak oba subjekty dál stojí na opačných pólech.
Íránská krize proto nezakládá novou českou koalici, ale spíš odhaluje, kdo bere pravidla vážně i tehdy, když to bolí spojence. Piráti i SPD se v jednom bodě sejdou u článku 2(4) Charty, zatímco Babiš, Kupka, Rakušan či Macinka kladou větší důraz na loajalitu k USA a Izraeli a na šanci oslabit íránský režim. Další velká krize tak možná sblíží úplně jiné dvojice stran, podle toho, kdo ještě dokáže říct „ne“ i vlastním spojencům ve chvíli, kdy pravidla války a míru pořád nastavuje tatáž Charta OSN.
