Rozpočet projde bez boje. Prezident nechá vládu dělat si, co chce. Žene tím Česko do propasti?
Petr Pavel dává najevo, že rozpočty vetovat nechce, i když návrh se schodkem 310 miliard naráží na zákonné limity. Uleví tím obcím, nebo jen urychlí cestu k dluhové zdi?
Obsah článku
Prezident má v ruce nástroj, který může vládu donutit rozpočet znovu obhájit. Dobrovolně se ho ale vzdává. V sázce přitom nejsou jen čísla na papíře, ale budoucí daně, služby státu i peníze na obranu. A právě tady se začíná příběh, který se netýká jen Hradu a Sněmovny, ale každé peněženky.
Prezident má v ruce brzdu, přesto ji dobrovolně zahodí
Petr Pavel v prosinci 2024 v pořadu „Zeptejte se prezidenta“ k tehdejšímu rozpočtu uvedl, že ho vetovat nechce a do rozpočtu zasahovat nebude, protože nechce dělat „velká gesta“. Nejde ale o popis slabého prezidenta, nýbrž prezidenta, který se vědomě vzdává vlastní síly.
Článek 50 Ústavy ČR mu totiž dává plnohodnotné právo vrátit většinu zákonů, s výjimkou ústavních, včetně zákona o státním rozpočtu, do 15 dnů po doručení. Veto by donutilo sněmovnu, aby rozpočet znovu obhájila před nejméně 101 poslanci, tedy nadpoloviční většinou všech zákonodárců.
Podpis hlavy státu proto není jen ceremoniální razítko. Zkracuje nebo prodlužuje politický boj. Pokud se prezident tohoto práva vzdá i u rozpočtu se schodkem 310 miliard, nechá vládní návrh projít bez nutnosti znovu skládat většinu. A zároveň odsouvá na vedlejší kolej otázku, zda rozpočet neporušuje pravidla rozpočtové odpovědnosti.
Mezitím obce žijí v rozpočtovém provizoriu. Zákon o hospodaření s rozpočtovými prostředky nutí stát v takové situaci fungovat v nouzovém režimu, kdy může každý měsíc utratit maximálně jednu dvanáctinu loňských výdajů. Stejný princip přebírají radnice: Humpolec nebo Otrokovice povolují jen běžný provoz a pokračování rozjetých investic, ale nové projekty odkládají.
Proto na prezidenta míří tlak, aby rozpočet rychle podepsal a provizorium ukončil. Data za letošní leden ukazují, že stát v provizoriu dosáhl dokonce přebytku 32,4 miliardy, protože úřady výdaje brzdily. Podpis tak krátkodobě uleví obcím i ministerstvům. Jenže pokud hlava státu bez boje stvrdí číslo 310 miliard, otevírá tím úplně jiný účet, jehož dopady se projeví až s odstupem.
286 vs. 310 miliard: kdy se rodinný rozpočet mění v hazard
Národní rozpočtová rada počítá úplně jiné maximum, než jaké vláda prosazuje. Zákon č. 23/2017 Sb., tedy český zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, nastavuje pro rok 2026 strop strukturálního schodku na 1,75 % HDP.
Podle výpočtů rady tomu odpovídá „běžný“ hotovostní deficit státního rozpočtu ve výši 237 miliard. U původního návrhu ho politici mohli výjimečně zvednout na 286 miliard kvůli půjčce na Dukovany a obraně nad 2 % HDP. U přepracovaného návrhu se schodkem 310 miliard ale rada spočítala, že kvůli nižším výdajům na obranu je zákonný limit hotovostního deficitu jen 246 miliard. Návrh ho tak překračuje o 64 miliard a podle rady míří do přímého rozporu se zákonem.
Co ale vlastně znamená oněch 1,75 % HDP? Zákon tím určuje, jak velké „trvalé mínus“ si stát může dovolit i po očištění o hospodářský cyklus. Podobně jako domácnost, která dlouhodobě utrácí víc, než vydělá, i když právě neřeší výpadek příjmů.
Strukturální schodek tak není účetní hříčka. Připomíná spíš přetažený kontokorent rodiny se středními příjmy. Z konstrukce zákona je zřetelný záměr bránit politikům v tom, aby si trvale kupovali klid na dluh.
Účet za dluh už ale mezitím dorazil. Ministerstvo financí ve Zprávě o řízení státního dluhu uvádí, že v roce 2024 dosáhl dluh 3 365,2 miliardy korun, tedy 42 % HDP, a samotné úroky spolkly 88,5 miliardy. To jsou desítky miliard ročně, které stát nenalije do škol, zdravotnictví nebo silnic, ale pošle je věřitelům jako cenu za dřívější politické pohodlí.
Stejná fiskální prognóza zároveň očekává, že dluh vládního sektoru dál poroste a kolem roku 2026 se přiblíží k 45,5 % HDP, mimo jiné kvůli novým půjčkám a pokračujícím deficitům. Každý další „bezbojný“ rozpočet tak funguje jako navýšení hypotéky jen proto, abychom udrželi současnou životní úroveň.
- vyšší schodek dnes,
- vyšší úroky zítra,
- a velmi pravděpodobně kombinace vyšších daní, poplatků a škrtů služeb pozítří.
A právě v tomto bodě vláda začíná hledat útočiště za uklidňující větou, že „Brusel nám to kvůli obraně dovolil“, která ale realitu popisuje jen napůl.
Brusel jako alibi a obrana jako záminka
Věta „EU nám to kvůli obraně dovolila“ zní jako jednoduché vysvětlení, jenže skutečnost je složitější. Evropské nařízení sice mění rozpočtová pravidla a hlídá růst tzv. čistých výdajů, žádný konkrétní český limit strukturálního deficitu ale neurčuje.
Hranici 1,75 % HDP si nastavujeme sami v českém zákoně o pravidlech rozpočtové odpovědnosti a ve vládní strategii. Rada EU skutečně aktivovala tzv. „únikovou doložku“ pro státy, které navyšují obranné výdaje. Národní rozpočtová rada však zdůrazňuje, že tato evropská flexibilita nijak neruší platnost českého zákona.
Na stole přitom neleží ani hrozba okamžitého pádu do maastrichtské propasti. Podle údajů ministerstva financí a Českého statistického úřadu skončily české veřejné finance v roce 2024 s deficitem 2,2 % HDP a dluhem 43,6 % HDP. Česko tak plní unijní limit 3 % deficitu i dluhový strop 60 % HDP.
Problém proto nevzniká v Bruselu, ale doma. Stejná fiskální prognóza a stanovisko Národní rozpočtové rady mluví o strukturálním schodku kolem 2,2 až 2,5 % HDP, který už český limit 1,75 % porušuje. Tedy konflikt mezi našimi vlastními pravidly a naší vlastní politikou.
Do celé debaty vstupuje ještě obranný paradox. Zákon o financování obrany č. 177/2023 Sb. vyžaduje, aby Česko dávalo na obranu nejméně 2 % HDP. Původní návrh rozpočtu na rok 2026 počítal s výdaji kapitoly ministerstva obrany 175,8 miliardy a celkovými obrannými výdaji 206,5 miliardy, tedy asi 2,35 % HDP.
Přepracovaný návrh se schodkem 310 miliard ovšem kapitolu obrany snižuje zhruba na 154,79 miliardy a celkové výdaje na 184 až 185 miliard, tedy jen kolem 2,06 až 2,1 % HDP. Vláda se tak odvolává na obranu ve chvíli, kdy ve skutečnosti na obraně šetří.
Prezident Pavel tyto škrty veřejně označuje za nezodpovědné a sám připouští obavy, že Česko dvouprocentní závazek vůči NATO nemusí dodržet. Zároveň ale už dříve oznámil, že rozpočty vetovat nechce a do rozpočtu zasahovat nebude. Podle čtení naší redakce tím hlava státu posiluje zvláštní dvojí standard: vláda se kryje obranou, i když ji reálně krátí, prezident to kritizuje, ale nakonec poskytne své „razítko“ bez boje.
Neženeme tak Česko do propasti proto, že by nás tam strčil Brusel, ale proto, že sami postupně osekáváme vlastní bezpečnost i pravidla rozpočtové odpovědnosti, zatímco Hrad u toho mlčky drží dveře otevřené a nechává účet narůstat dál.
