(Ne)vyvěšení ukrajinské vlajky k výročí války ukázalo, na čí straně politici stojí. Někteří překvapili
Dvě pražské budovy, jeden den války a úplně jiný příběh. Ukrajinská vlajka letos odhalila rozdílné linie v koalici ANO, SPD a Motoristů i to, kdo hraje na dvě publika.
Obsah článku
Spor o to, kdo 24. února vyvěsil jakou vlajku, je dokonalá politická hra. Levná na provedení, výnosná na voliče a — hlavně — odvádí pozornost od otázek, na které se politikům odpovídá mnohem hůř. Čtyři roky po začátku ruské invaze se česká veřejná debata dokáže zacyklit na látce na stožáru místo na miliardách ve zbrojním rozpočtu. A politici to vědí.
Okamura splnil slib. Cynicky, ale konzistentně.
SPD v téhle hře nemá žádné překvapení. Tomio Okamura slíbil, že na českých institucích bude viset jen česká vlajka, a tento slib plní metodicky — od sundání ukrajinského praporu ze Sněmovny po fasády resortů obrany, dopravy a zemědělství bez modrožluté 24. února.
Je to cynické. Je to průhledné. Ale aspoň je to konzistentní. Okamurovi voliči přesně vědí, co kupují, a on jim to dodává. V politice, kde se sliby nedodržují systematicky, je tahle upřímnost v cynismu skoro osvěžující — i když její obsah je odporný.
Babiš: vlajka sundaná v prosinci, vytažená na výročí
Zajímavější podívanou nabízí ANO. Ministerstvo vnitra vlajku v prosinci sundalo — a v únoru ji opět vytáhlo. Strakovka vlajku dočasně nahradila unijní — a 24. února ji vrátila. Babišova vláda tak zvládla v jednom čtvrtletí demonstrovat obě polohy: opatrný ústup vstříc koaličnímu partnerovi i gesto solidarity pro ty, kteří na výročí invaze dívají. To není politika. Je to choreografie.
Paradox je vidět nejostřeji na ministerstvu obrany. Ministr Zůna v téže době jednal v Bruselu o podpoře Ukrajiny v NATO a Radě EU — zatímco fasáda jeho ministerstva na výročí invaze zůstala bez ukrajinské vlajky. Do Bruselu jedna zpráva, do Prahy druhá. SPD se naučilo hrát na dvě publika najednou a zatím za to neplatí žádnou cenu.
Vlajka nic neříká o reálné pomoci
Zákon o státních symbolech vyvěšení cizích vlajek nenařizuje. Každý prapor na ministerském stožáru je čistě politické rozhodnutí — a jako takové by měl být čten. Jenže tím, že debata uvízla na symbolice, přestáváme klást jiné otázky.
Průzkumy ukazují, že zhruba dvě pětiny Čechů by zastavily výcvik ukrajinských vojáků a dodávky munice. To je záležitost, která má přímý dopad na průběh války. Vlajka na fasádě o tomhle neřekne vůbec nic. Ministr může vyvěsit modrožlutý prapor a zároveň hlasovat proti zbrojní pomoci. Může ho nesundat a dodávky podporovat. Látka na stožáru a skutečná politická pozice jsou dvě různé věci — a záměrné směšování obou je přesně ten trik, který politikům vyhovuje.
Čtyři roky po začátku invaze bychom si mohli dovolit trochu náročnější standard. Místo počítání vlajek se ptát: kolik peněz, kolik munice, kolik politické odvahy — a kdo za tím stojí jménem, ne jen praporem.
