Další vydírání přes SMS. Po Macinkovi řeší problém i Piráti, tohle se jim může vymstít
Stejná země, stejný jazyk, stejná SMS disciplína. U prezidenta „pokus o vydírání“, u Pirátů „vyříkané“. Jak dlouho ještě projde tohle dvojí hraní si s funkcemi a loajalitou?
Tohle už není politika, to je rodinné drama s tarifem za devět tisíc měsíčně. A ukázka, jak se v malém českém „pirátském království“ zachází s funkcemi, loajalitou a tlakem přes SMS.
Šmejd v interní SMS
První místostarosta Plzně 3 z Pirátů napíše stranickému kolegovi: „škrtnout ze všech komisí, šmejd“ – a tváří se, že jde o interní poezii pro pokročilé. My se máme tvářit, že je to jen emotivní zkratka, ne náznak toho, jak se s funkcemi a loajalitou opravdu pracuje.
Zatímco u Macinky prezident bez mrknutí oka mluví o „pokusu o vydírání“ a posílá zprávy právníkům i bezpečnostním složkám, v Plzni stačí kouzelné zaklínadlo „vyříkané, nic se neděje“. Ve stejné zemi, ve stejném jazyce, stejná disciplína nátlaku přes SMS a dva úplně jiné vesmíry reakce.
A teď ten nejlepší detail: „Evča“ z esemesky není žádná teta z účtárny, ale poslankyně Pirátů Eva Šrámková, která zároveň sedí v dozorčí radě Plzeňské teplárenské. SMS reaguje na hrozbu, že by o tyhle funkce mohla přijít. Najednou je vidět slovník lidí, kteří drží v ruce skutečná místa se skutečnými penězi, jen se o tom nahlas moc nemluví – a přesně tady se láme ten příběh „interního“ dramatu.
Devět tisíc jako páka
Devítitisícové „komisní sci fi“ vypadá v internetových hádkách jako drobák. V realitě je to součet odměn za předsednictví a členství v komisích, který se při povoleném souběhu funkcí klidně vyšplhá přes devět tisíc měsíčně. A o těchto odměnách nerozhoduje žádný algoritmus, ale zastupitelstvo obvodu. Jinými slovy: lidské ruce, stranické vztahy, osobní sympatie a antipatie.
V Plzni 3 je Marek Habruň předsedou jedné komise a členem další. Přesně ten typ člověka, u kterého hrozba „škrtnout ze všech komisí“ nezní jako pubertální nadávka, ale jako upozornění, že měsíční příjem se dá velmi rychle „přehodnotit“. Opravdu si někdo myslí, že v takovém prostředí všichni odolávají nátlaku jen čistou silou charakteru?
A teď ten zlom: tyhle částky nejsou žádné nelegální prebendy, jsou v tabulkách, v zákoně, všechno v pořádku. Skutečný problém „komisní demokracie“ není v tom, že ty peníze existují, ale v tom, jak snadno se z nich v jedné SMS stává páka na poslušnost. My se pak v diskusích hádáme, jestli devět tisíc je moc, nebo málo, místo otázky, komu a za jakých podmínek je vlastně přidělujeme – a komu je může jediná zpráva zase sebrat.
Dvojí metr na jednu SMS
Když prezident mluví o Macinkovi, zní to jako trailer na politický thriller: „pokus o vydírání“, právníci, bezpečnostní složky, velké drama. U plzeňských Pirátů stačí předsedovo „je to vyříkané, nic se neděje“ a oponu může zatáhnout. Stejný typ nátlaku přes SMS, jen jednou v roli státního probuzení a podruhé v roli lokální uklidňující mantry.
Do toho přidejme, že hrozby se točí kolem funkcí, ve kterých figuruje manželka místostarosty – poslankyně a členka dozorčí rady městské firmy. Formálně se samozřejmě nerozhoduje podle rodiny, ale fakt, že kvůli „Evče“ létají v esemesce výrazy a hrozby komisemi, je až příliš průhledný, než abychom ho mohli ignorovat. Kdykoli se rodinné vazby, placené funkce a stranická loajalita potkají v jedné SMS, začíná to smrdět víc než teplárenský komín v inverzi.
Buď platí stejný metr pro Macinku i plzeňské Piráty, že nátlak přes funkce a peníze je problém, nebo neplatí pro nikoho a my si jen vybíráme, koho zrovna potřebujeme veřejně pověsit a komu dovolíme zamumlat „interní, vyříkané“ a jít dál; která z těch dvou variant v zemi, kde se o charakteru politiků rozhoduje v esemesce a my jim za to pořád chodíme dělat komparz k urnám, vlastně vychází míň trapně?
