Na rozhazovačnou politiku vlády jednou doplatí naše děti. To ale politiky evidentně netrápí
Stát platí na úrocích 301 milionů denně, přesto vláda chystá další obří schodek. Dluhová brzda se blíží a účet dopadne hlavně na dnešní děti. V datech je už vidět jak.
Obsah článku
Úroky ze státního dluhu požírají desítky miliard ročně, aniž by se splatila jediná koruna jistiny. Politici přesto dál přihazují na hromadu a uklidňují veřejnost, že „je ještě rezerva“. Tenhle klid je falešný jako úsměv na tváři člověka, který si právě vzal další půjčku na splacení té předchozí.
Úroky dřív než jistina
Stát letos pošle na obsluze dluhu zhruba 110 miliard korun, přičemž ani koruna z toho nesnižuje dlužnou jistinu, jen udržuje aktuální stav. Těch 110 miliard spolkne skoro 40 procent toho, co vláda pošle do školství. Je to brutální účet za minulá politická rozhodnutí, který omezuje možnosti všech budoucích vlád. Přesto vláda pro rok 2026 plánuje další schodek přes 300 miliard.
Tenhle mechanismus si zaslouží pojmenovat přesně: ministerstvo financí rozlišuje obsluhu dluhu a splácení jistiny. Těch 110 miliard ročně nevrací ani korunu z dlužné částky, pouze krmí věřitele. Jsou to peníze, které by jinak mohly jít na školy, nemocnice nebo infrastrukturu. Místo toho mizí v servisním poplatku za rozhodnutí, jejichž autoři dávno odešli z funkcí. Politická reprezentace to ví a zadává přesto další objednávky na dluhovou kreditku. To není hospodářská odvaha. To je odkládání nepříjemného rozhovoru o generaci dál.
Dluhová brzda a rok 2037
V českém právu má tento náraz konkrétní podobu. Zákon o rozpočtové odpovědnosti nastavuje dluhovou brzdu na 55 % HDP: po jejím dosažení musí vláda předložit vyrovnaný nebo přebytkový rozpočet. Národní rozpočtová rada odhaduje, že Česko na tuto hranici narazí zhruba kolem roku 2037. V té době dnešní školáci odmaturují, dostudují a začnou v plné síle platit daně. Účet za dnešní politiku nespadne z nebe. Přistane přímo na jejich výplatních páscích.
Politikům zbývá jen něco přes 11 procentních bodů do povinného nárazu do zdi, a přesto plánovaný schodek roste. Vzorec je čitelný: vláda vědomě zrychluje jízdu směrem k dluhové brzdě, ačkoliv má k dispozici časovou osu i jmenný seznam budoucích plátců. Tohle není neopatrnost. Je to kalkulace: jestli lidem, kteří teď volí, nezáleží na tom, co zaplatí jejich děti, proč by na tom mělo záležet politikům? Rozhazovačná politika je racionální, pokud se díváte jen na jedno volební období. Iracionální je teprve tehdy, když se podíváte na celou generaci.
Marketing „Země pro budoucnost“ a realita v účtárně
O to větší kontrast vytváří hospodářská strategie „Česko: Země pro budoucnost 2.0″. Ministerstvo průmyslu na tiskových konferencích slibuje masivní investice do energetiky, bydlení, digitalizace a vzdělání, zatímco doprovodné materiály ministerstva financí počítají se schodkem přes 300 miliard. Před kamerami běží „Země pro budoucnost“, v rozpočtových tabulkách leží účty přepsané dětem. Jsou to dvě různé reality a politici se přesunují mezi nimi podle toho, před kým právě stojí.
Tohle oddělení marketingu a účtárny je záměrné, ne náhodné. Marketing funguje jako emočně nabité sdělení, které voliči zapamatují. Účtárna je suchý dokument, který si nikdo nečte. Politický komunikační expert to ví lépe než kdokoli jiný, a přesně proto se tiskové konference konají v moderně vybavené místnosti s logem strategie, ne v zasedačce ministerstva financí. Řeči o „budoucnosti“ jsou nejlevnější druh politiky: nestojí nic, dokud nepřijde splatnost.
Jako zástupné řešení se na scéně objevuje EET 2.0, evidence tržeb odhadovaná na 14 až 15 miliard ročně. Ani kdyby fungovala perfektně, nezacelí ani pětinu schodku. EET 2.0 je politická náplast na strukturální deficit. Může projít jako aktivita na tiskové konferenci, ale na hromadu dluhu vliv nemá. Slouží ale k něčemu jinému: dává vládě odpověď na otázku „co s tím děláte?“ Z politického hlediska odpověď dostačuje, i kdyby z ekonomického nestačila vůbec.
ČEZ: potlesk dnes, účet zítra
Učebnicovým příkladem celé logiky je plán na plné ovládnutí skupiny ČEZ. Stát drží přibližně 70 % akcií a výkup zbylých minoritních podílů by podle odhadů stál kolem 250 miliard korun, tedy skoro jeden celý roční schodek. I kdyby se operace formálně nezatížila státní bilancí a profinancovala přes samotný ČEZ, dopad na veřejné finance zůstane fakticky stejný. ČEZ by musel snížit dividendy tvořící klíčovou položku státních příjmů, a to konkrétně znamená méně peněz pro školy, zdravotnictví a důchody.
Dnešní voliči získají iluzi plné kontroly nad energetickým kolosem. Jejich děti přijdou o část budoucích dividend. Přesně v tenhle moment se ukazuje, jak politická logika „dnešní potlesk, zítřejší účet“ funguje v praxi: nikdo nehlasuje na základě dividend, které dostanou za deset let. Hlasuje se na základě pocitu, že stát konečně drží v rukou něco velkého. Pocit je zadarmo. Zbytek se zaplatí.
Evropská pravidla jako vnější pojistka
Ke všemu přidává EU novou rovinu tlaku, která v domácí debatě téměř nezazní. Reformovaná evropská fiskální pravidla nesledují jen limit dluhu na HDP, ale také výdajovou dráhu, tedy maximální tempo růstu čistých veřejných výdajů. Pokud ji Česko poruší, hrozí procedura nadměrného schodku a vymáhání nápravy zvenku. Unie tak českým politikům vzkazuje jasně: zkrotíte rozpočet sami, nebo vám s tím někdo pomůže. A evropská pomoc s rozpočtem není poradní. Je vynutitelná.
Až dnešní školáci poprvé naplno pocítí daňové zatížení, nezafinancují jen své současné služby. Zafinancují i úroky a zbytné projekty, které dnešní vláda prosazuje bez viditelné lítosti. Tahle generační směnka se nijak neskrývá. Stojí v rozpočtových dokumentech, v zákonech, ve zprávách Národní rozpočtové rady. Politici ji vidí a přesto podepisují. To není přehlédnutelná chyba. To je vědomá volba, za kterou se ale neodpovídá těm, kdo ji jednou zaplatí.
