Ze summitu NATO se stalo velké drama. Babiš s Pavlem se perou jako dva kohouti
Vypadá to jako rutinní cesta na alianční summit. Jenže tentokrát se v Praze nehraje o protokol, ale o to, kdo ponese odpovědnost za čísla, která bolí.
Obsah článku
Česká republika se chystá na summit NATO s tím nejhorším možným vzkazem spojencům: nedokážeme se domluvit, kdo nás tam zastupuje. Tohle není personální spor dvou ego. Je to symptom státu, který se nedokáže shodnout na tom, co vlastně chce říct — a v mezinárodní politice platí, že kdo to neví doma, nepřesvědčí nikoho venku.
Spor není o protokol — je o to, kdo bude vysvětlovat nesplněné závazky
Summit NATO se koná 7. a 8. července 2026 v Ankaře a vláda jmenovala vedoucím delegace Andreje Babiše. Prezident Pavel trval na svém ústavním právu reprezentovat stát navenek, Ústavní soud musel vydat předběžné opatření, aby Pavlovu účast vůbec zaručil. Nakonec pojede — jiným letadlem, odděleně od vlády.
Česko tak na aliančním summitu nebude mít jednu tvář. Bude mít dva soupeře, kteří se navzájem ignorují a každý z nich bude spojencům vysvětlovat, proč ten druhý vlastně nereprezentuje. To není diplomatická komplikace — to je mezinárodní ostuda, které šlo úplně jednoduše předejít, kdyby vláda pochopila, že alianční summit není místo pro domácí přetlačovanou. Jenže Babišova vláda tento spor nepovažuje za chybu. Považuje ho za výhru. A právě v tom spočívá největší problém — ne v tom, že spor nastal, ale v tom, že nikdo na vládní straně necítí potřebu ho litovat.
Skutečný důvod sporu přitom neleží v protokolu. Ministerstvo obrany snížilo plánované obranné výdaje z původně avizovaných 2,35 % HDP na přibližně 2,07–2,11 % HDP — tedy pod úroveň, kterou předchozí vláda slíbila spojencům. Kdo pojede do Ankary, bude muset toto snížení vysvětlit. Babišova vláda zjevně nechce, aby to vysvětloval Pavel — protože by ho vysvětloval jinak, než ona chce. A Pavel nechce nechat toto vysvětlování Babišovi — protože ví, jak by to dopadlo. Oba mají svůj důvod. A Česko za jejich spor zaplatí reputací, kterou si budovalo roky.
Aliance nečte český příběh jako ústavní spor
Pro spojence v NATO je vnitřní česká hádka nezajímavá. Co je zajímá, je spolehlivost. Haagský summit v roce 2025 zpřísnil závazky: model 3,5 + 1,5 % HDP do roku 2035 není doporučení — je to měřítko, podle něhož se budou hodnotit členové. Česko se k tomuto závazku ještě plně nepřihlásilo a místo sladěné pozice přijíždí s rozhádanou delegací a dvěma letadly.
Tohle nezní jako stát, který ví, co chce. Zní to jako stát, který nedokáže řídit sám sebe. A to je pro alianci daleko horší zpráva než samotné číslo obranných výdajů. Slabý spojenec je problém, který se dá řešit — investicemi, závazky, plány. Nespolehlivý spojenec je jiná kategorie. Ten dostává jiné informace, jiná pozvání a jiný stupeň důvěry. Česko si tuto nálepku v Ankaře pomalu vylepuje samo na záda.
Předchozí česká delegace zvládla summit ve Washingtonu v roce 2024 s jasnou strukturou — Pavel vedl, vláda podporovala. Tentokrát to samé Babišova koalice považuje za nepřijatelné ústupnictví. Tento posun není jen personální — je to signál o tom, jak nová vláda chápe vztah mezi Hradem a Strakovou akademií v zahraniční politice. A spojenci tento signál čtou. Spor, o němž ví téměř každý Čech, bude v Ankaře prvním tématem každého zákulisního rozhovoru — ještě dřív, než se otevřou dveře sálu.
Největší česká slabina nejsou procenta HDP
Česko v NATO nejslabší není vojenskými výdaji — i když jejich snížení je skutečný problém, který nelze zamést pod koberec. Nejslabší je tím, že nedokáže vystupovat jednotně. Stát, který pošle dvě soupeřící delegace na klíčový bezpečnostní summit, nevysílá signál síly. Vysílá signál chaosu. A chaos spojenci nefinancují, neinvestují do něj a při hlasování o citlivých tématech ho neposlouchají.
Kdo si nakonec sedne za českou cedulku, je důležité. Ještě důležitější ale je, zda za ním bude stát sladěný stát — nebo jen muž, který přijel jiným letadlem a reprezentuje sám sebe. Odpověď na tuto otázku bohužel Česko svým chováním posledních měsíců samo dalo. A není lichotivá.
