Tahle kombinace působí na dálku jako běžný politický nesoulad. Jakmile ale sedíte v hotelu v Dubaji, ruší vám lety a na telefonu visí nouzová linka, nejde už o dohad dvou politiků, ale o velmi osobní otázku: dostanu se domů, nebo ne?

Letadla stojí, ministr říká „nebude“, premiér slibuje letadla

Na mapě Blízkého východu se rozsvěcují nové údery na Írán. Pro českého turistu v Dubaji to má jeden okamžitý důsledek: na odletových tabulích začíná přibývat červené „canceled“.

Evropská agentura pro bezpečnost letectví vydává 28. února bulletin CZIB 2026-03-R1, který označuje veškeré letové hladiny ve vzdušném prostoru Bahrajnu, Íránu, Iráku, Izraele, Jordánska, Kuvajtu, Libanonu, Ománu, Kataru, Spojených arabských emirátů a Saúdské Arábie za vysoce rizikové a dopravcům doporučuje v těchto oblastech vůbec neoperovat. Provozovatel Dubai Airports kvůli částečnému uzavření vzdušného prostoru SAE dočasně zastavuje všechny přílety a odlety na letištích Dubai International (DXB) a Al Maktúm (DWC) a Hamad International Airport v Dauhá oznamuje úplné pozastavení veškerého provozu po uzavření katarského vzdušného prostoru, přičemž Qatar Airways dočasně přerušují všechny lety do a z Dauhá.

V ten moment přestává konflikt vypadat jako vzdálená geopolitika. Zasahuje přímo do rodinné dovolené.

Turista v dubajském hotelu přepíná televizi. Na ČT24 28. února slyší ministra zahraničí Petra Macinku, který prohlašuje, že „žádný repatriační let se nyní neplánuje“ a že podobnou akci nechystá ani jiný stát EU. V hlavě mu běží jednoduchá otázka: když EASA varuje před lety nad celým regionem a klíčová letiště stojí, proč český ministr zvolí právě teď tak kategorické „nebude“?

O dvacet čtyři hodin později sleduje ten samý člověk jiný pořad. Premiér Andrej Babiš 1. března oznamuje čtyři repatriační lety Smartwings do Ománu, mluví o letounech Boeing 737 MAX 8 a o zájmu stovek lidí. Zmiňuje asi 6 650 Čechů registrovaných v zemích Blízkého východu v systému DROZD, zatímco ministr Macinka den předtím hovořil obecně o „tisících Čechů v regionu“.

Stejná vláda, stejné ministerstvo, ale během jednoho víkendu dva naprosto opačné signály. V situaci, kdy evropský regulátor varuje před lety nad celým Perským zálivem a dubajské i katarské letiště vypíná provoz, rozesílá český stát protichůdné zprávy lidem, kteří čekají na návrat domů.

Iluze „je to daleko, mě se to netýká“ mizí ve chvíli, kdy si každý musí položit otázku, kolik míst vlastně čtyři slíbené lety nabídnou a kdo rozhodne, kdo se na palubu dostane. A přesně tady přichází matematika, která už neodpouští.

Čtyři letadla, tisíce lidí. Matematika, která bolí

Čísla mluví tvrději než jakákoli televizní věta. Čtyři lety typu Boeing 737 MAX 8, každý s kapacitou až 189 míst, dávají dohromady maximálně 756 sedadel. V systému DROZD přitom premiér uvádí asi 6 650 registrovaných Čechů v zemích Blízkého východu, od Spojených arabských emirátů přes Omán po Jordánsko a Izrael.

I kdyby každé letadlo odstartovalo zcela plné, na palubu se nedostane ani každý desátý člověk. V tu chvíli se repatriace přestává tvářit jako samozřejmý nárok a mění se v tvrdý výběr.

Představte si, že tuhle rovnici počítáte z hotelového pokoje v Dubaji. Letecké aplikace po každém refreshi ukazují další zrušené lety, cestovka hlásí „čekáme na pokyny z Prahy“ a čas běží proti vám.

Po hodinách marného hledání voláte na jednotnou nouzovou linku MZV +420 222 420 222, kterou resort provozuje pro podobné krizové situace. Ministerstvo uvádí, že od sobotního večera linka přijala kolem 700 hovorů a asi 90 lidí se kvůli přetížení nedovolalo, proto navyšuje počet operátorů a snaží se jim zpětně dovolat. O tom, zda získáte informaci a šanci, najednou rozhoduje ne televizní rozhovor, ale anonymní hlas na druhém konci drátu.

Do toho přichází nedělní krizový štáb na ministerstvu zahraničí. Ministr Macinka ho podle vlastních slov svolává, ale na brífinku po jednání vystupuje pouze nový mluvčí Adam Čörgö, který před kamerami opakuje výzvy, aby Češi v regionu necestovali na vlastní pěst a řídili se pokyny místních úřadů. Sám ministr, zodpovědný podle zákona za konzulární ochranu občanů, na tiskové konferenci chybí. Je totiž na rozhovoru u Xavera Veselého v jeho XTV, jak na síti X trefně upozornil Vít Rakušan (STAN).

Podle návodů MZV i Evropské unie má přitom konzulární ochrana představovat právě v takových chvílích oporu pro občany, kteří uvíznou v třetí zemi. Vzniká znepokojivé vakuum: krizový štáb sice pracuje, ale politicky odpovědný člověk mizí z očí těch, kdo čekají na jasné instrukce.

Tohle vakuum rychle zaplňují otázky, které míří úplně jinam, než by měly. Do redakcí míří desítky dotazů typu „kdo mi zaplatí repatriační let“, zatímco zájem o samotnou registraci do systému DROZD, který podle MZV rozhoduje o včasné varovné SMS i o místě v repatriačním letadle, je minimální. Stejný vzorec se projevil už při evakuacích z Izraele v roce 2023, kdy počet registrací vyskočil až po oznámení speciálních letadel.

Ve chvíli, kdy stát místo pevného vedení krize vysílá protichůdné signály, lidé řeší cenu letenky, ale reálnou šanci na sedadlo určuje spíš to, jestli o vás systém vůbec ví a kdo v Česku fakticky rozhoduje, která letadla kam poletí. A právě tady se ukazuje hlubší problém, který zdaleka nekončí u jednoho víkendu v Ománu.

Stát podle kamer. Ministr mluví, premiér velí, občan si pomáhá sám

Konflikt na Blízkém východě tak odhaluje víc než jen jednu nešťastně zvolenou větu ministra. Podle přepisů vystoupení oznamuje konkrétní parametry čtyř repatriačních letů do Ománu premiér Babiš: typ letounu Boeing 737 MAX 8, cílová letiště v Muscatu a Salále, celkovou kapacitu až 756 míst, čísla o 6 650 registrovaných v systému DROZD a asi 650 zájemcích o odlet. Mezinárodní přehledy popisují, jak česká vláda vysílá lety do Ománu a plánuje i lety do Egypta a Jordánska.

V očekávaném schématu by takové kroky vysvětloval šéf diplomacie jako krizový velitel. Realita ale posouvá Petra Macinku do role televizního komentátora, zatímco operativu ohlašuje předseda vlády.

Redakce v tom čte systémovou vadu české krizové politiky. Zákon o zahraniční službě č. 150/2017 Sb. i metodiky MZV popisují, jak mají úřady chránit občany v nouzi, jak funguje konzulární ochrana a kdo za ni politicky ručí. Podle zákona o zahraniční službě má být právě ministr zahraničí tím, kdo stojí v čele krizového řízení vůči občanům.

Místo aby ministr vystupoval jako viditelný šéf krizového štábu, který jasně vysvětluje limity státu i praktické kroky, víc prostoru získává improvizovaná PR linka. Premiér v jedné televizi hlásí „čtyři letadla do Ománu“, zatímco ministr v jiné televizi vysvětluje, že „Česko má připravena repatriační letadla“ a že registrace do DROZDu roste. Stát tak nevede krizi podle manuálů, ale podle toho, kde zrovna běží kamery.

Opatření, která mají pomoci lidem uvízlým v regionu, tak přehlušuje debata o formě vystoupení. Pro běžného Čecha, který plánuje cestu do Ománu nebo Dubaje, z toho plyne nepříjemně prosté poučení: na televizní obrázky se v krizi spoléhat nedá.

Dokud český stát řídí krize přes studia a nechává klíčové informace o repatriaci padat z úst premiéra místo ministra odpovědného za konzulární ochranu, musí každý cestovatel převzít větší kus odpovědnosti sám. Minimum, které může každý zvládnout během pár minut, je:

• registrace v systému DROZD,
• uložené číslo na nouzovou linku +420 222 420 222,
• průběžné sledování oficiálních informací MZV a bezpečnostních bulletinů EASA.

Bez toho se totiž při příštím konfliktu z Blízkého východu možná znovu dozvíte jen to, že letadla stojí a ministři mluví, zatímco o vašem návratu domů rozhodne někdo úplně jiný a mnohem dřív, než se objeví v televizi.

Článek Na Blízkém východě hoří konflikt a ministr zahraničí Macinka si vesele chodí po rozhovorech se nejdříve objevil na Kontext24.

Věta na síti a vzpoura Babišova tvrdého jádra

„Absolutně odsuzujeme íránské útoky na Katar, Kuvajt, SAE, Bahrajn, Saúdskou Arábii a Jordánsko.“ Touto větou nový premiér Andrej Babiš, jmenovaný 9. prosince 2025, vystoupil na síti X a Facebooku a přihlásil Česko k jedné straně právě se rozhořívající války v Perském zálivu, jak připomínají například agenturní bleskové zprávy.

Pod statusem se ale do šiku nepostavili jeho tradiční odpůrci. Naopak, objevily se desítky účtů, které jsou přímo na jeho stránce a komentář na webu Forum 24 je označuje jako část Babišových vlastních příznivců. „Nějak začínáte fialovět,“ píše jeden z nich v komentáři, který autor textu cituje jako typický hlas Babišova tvrdého jádra. A právě tady začíná cena těchto slov.

Podle stejného komentáře se u Babišova statusu strhla „bouře části vlastních příznivců“, ilustrovaná sérií výtek k „přidání se k NATO“ a „zrazení vlastenců“. Autor nemluví o nájezdu anonymních trollů, ale o uživatelích, které výslovně označuje za Babišovy podporovatele a dokládá to konkrétními citovanými výroky. Jinými slovy, premiér naráží ne na bublinu, ale na publikum, ze kterého čerpá svůj volební vliv.

Jenže tenhle status nevisí ve vzduchoprázdnu českých facebookových válek, ale kopíruje reálnou eskalaci na Blízkém východě. Írán mezitím vypálil rakety a drony na cíle v Kataru, Spojených arabských emirátech, Bahrajnu, Saúdské Arábii i Kuvajtu, útoky podle přehledů 2026 Iran conflict a velkých agentur poškodily infrastrukturu, včetně energetických zařízení, a zabily či zranily civilisty i zahraniční pracovníky.

Babiš kvůli tomu svolává na brzké ráno Bezpečnostní radu státu s argumentem, že musí řešit repatriaci Čechů z regionu i dopady na českou ekonomiku. V tu chvíli se láme základní otázka, která už nezní, co si premiér o válce myslí, ale k jaké konkrétní válce se tak jednoznačně přihlásil.

Rušené lety, varování EASA a dražší benzín pro všechny

Cestujícím Qatar Airways začínají chodit zprávy o zrušených letech kvůli uzavření katarského vzdušného prostoru. Aerolinka oficiálně oznamuje dočasné přerušení spojů, dokud katarský úřad pro civilní letectví znovu neotevře oblohu.

Velká letiště v Dauhá, Dubaji a Abú Zabí omezují provoz a tisíce spojů dopravci ruší nebo odklánějí, což podle zahraničních médií dopadá i na pasažéry z Evropy včetně Česka. Evropská agentura pro bezpečnost letectví (EASA) zároveň vydává bezpečnostní bulletin, který varuje před lety nad Perským zálivem.

Ve stejných dnech na českých pumpách dál rostou ceny. Brent po útocích Íránu skáče z úrovní kolem 72 až 73 dolarů k hranici 80 dolarů za barel a navazuje na už probíhající zdražování paliv u nás. Najednou tedy nejde o abstraktní solidaritu se „spojenci“, ale o letenky a účty, které platíme my všichni.

Do tohoto obrazu Babiš vkládá větu „Česko stojí za spojenci“ a bez výhrad podporuje americko izraelské údery na Írán, které označuje za reakci na „nekontrolovatelný íránský jaderný program“ a hrozbu pro Česko a Evropu. Jenže zatímco český premiér zaujímá jasnou pozici, v samotném Washingtonu se rozjíždí úplně jiná hádka, která jeho jednoduché sdělení staví do jiného světla.

Americký spor o válečné pravomoci a český premiér bez pochyb

V USA senátoři Tim Kaine a Chuck Schumer spolu s Adamem Schiffem tlačí na hlasování o nové War Powers rezoluci k Íránu. Má vynutit, aby Kongres schvaloval každé ofenzivní nasazení proti Teheránu. War Powers Resolution z roku 1973 totiž omezuje prezidenta v možnosti vést válku bez souhlasu zákonodárců a připomíná, že o vyslání vojáků nerozhoduje jeden člověk, ale volený parlament. Republikán Thomas Massie ve Sněmovně a Rand Paul v Senátu dlouhodobě prosazují stejný princip z druhé stranické barvy.

Vidíme tu paradox, který je pro českého čtenáře méně viditelný. Český premiér podporuje nálety, které část amerických politiků z obou stran považuje za právně sporné a nebezpečně neukotvené ve strategii. Babiš dlouhé roky buduje image „českého Trumpa“, podnikatele proti „tradičním elitám“, jak ho popisují i zahraniční profily. Jenže v íránské krizi jde v loajalitě k úderům dál než mnozí „antimainstreamoví“ Američané, k nimž se symbolicky hlásí.

Reakce, které Forum 24 cituje pod jeho příspěvkem, naznačují, že část jeho voličů spíš očekávala skeptičtější odstup od amerických náletů než bezvýhradný soulad. Teď v něm vidí premiéra, který se v klíčové bezpečnostní otázce posadil do křesla běžného pro natovského politika.

V tu chvíli se na náš vnitropolitický konflikt nalepí ještě jedna vrstva. Český online obraz Íránu, který často uhýbá do mýtů a zkratek opačným směrem, než jaké jsme viděli u Babiše, začíná v debatě hrát stejnou roli jako samotné události v Perském zálivu.

Mýty o Íránu, přifouknuté hrozby a skutečná cena slov

V českých diskusích pod íránskými příspěvky se objevují věty typu „Írán se jen brání“ nebo „Babiš se přidal k NATO proti oběti agrese“. Část komentujících žádá, aby premiér „nejdřív odsoudil USA a Izrael“ a teprve potom íránskou odvetu. Tato interpretace dělá z Teheránu skoro Robin Hooda Blízkého východu.

Jenže dostupné přehledy 2026 Iran conflict a zprávy velkých médií popisují něco jiného. Írán po 28. únoru 2026 vypálil rakety a drony na Katar, Kuvajt, SAE, Bahrajn i Saúdskou Arábii a způsobil škody na civilní infrastruktuře, včetně energetických zařízení, i lidské oběti mezi místními i zahraničními pracovníky. Když někdo v Česku označí takový úder za „spravedlivou odplatu“, odpojuje naši debatu od reality v Zálivu o pár tisíc kilometrů dál.

Druhý extrém vytváří sám premiér. Babiš mluví o „nekontrolovatelném íránském jaderném programu“ a přímém nebezpečí pro ČR i Evropu. V očích části voličů tím kreslí skoro apokalyptický scénář, v němž Teherán už sahá po červeném tlačítku.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii ale ve zprávách z roku 2025 popisuje situaci jinak. Írán sice nashromáždil přes 400 kilogramů uranu obohaceného až na 60 procent, což představuje vážné porušení závazků a důvod „vážného znepokojení“, ale agentura mluví o zásobách a omezeném přístupu inspektorů, ne o hotové zbrani připravené k odpalu. Annual Threat Assessment 2025 amerických rozvědek navíc uvádí, že Írán aktuálně jadernou zbraň nestaví, ačkoliv díky objemu vysoce obohaceného uranu zkrátil takzvanou breakout dobu, tedy čas potřebný k získání materiálu na jednu bombu.

Riziko tedy roste, ale jinak, než jak ho premiér líčí v domácím politickém boji. Na jedné straně část Babišových voličů idealizuje íránskou „odvetu“ a ignoruje mrtvé a zničená zařízení v Kataru, Bahrajnu či Saúdské Arábii, protože se tak snadněji vymezuje proti „americkému diktátu“. Na straně druhé premiér přifukuje jadernou hrozbu, aby legitimizoval jednoznačné přiklonění k náletům, které v samotných USA vyvolávají ústavní spor o válečné pravomoci prezidenta.

V obou případech vítězí emoce nad daty. Největší cenu Babišových slov o Íránu proto nakonec možná nezaplatí jen on na preferencích, ale my všichni, pokud místo reality přijmeme pohodlné příběhy o dobrých a zlých a přestaneme se ptát, k jaké konkrétní válce nás premiér svými větami vlastně přihlásil.

Článek Tahle slova Babiše přijdou draho. Jeho voliče naštval premiérův výrok o Íránu se nejdříve objevil na Kontext24.