Terén už běží, jen nikdo mu nevelí

Kalousek trefuje jen polovinu problému. ODS už v lednu rozjela sérii „Kupka jede za vámi“, Vít Rakušan po volbách řekl, že chce znovu procestovat republiku, a Piráti po znovuzvolení Zdeňka Hřiba veřejně napsali, že v čele opozice mají stát právě oni. Terén totiž znamená osobní kontakt s lidmi v regionech, ne jen vystoupení ve Sněmovně nebo ve studiu.

Jenže hlavní bitva teď neleží v jednacím sále. Podle přehledu Kanceláře Poslanecké sněmovny drží ANO, SPD a Motoristé dohromady 108 hlasů, zatímco dnešní opoziční kluby mají 92. To znamená jednoduchou věc: opozice dnes neprohraje na nedostatku procedur, ale na nedostatku důvěry mimo budovu Sněmovny.

A právě tam se otevírá personální prázdno. Když jsme v Redakci srovnali lednový model STEM, který přisoudil ODS 14,1 procenta, STAN 12,6 a Pirátům 8,4, nevyšla z toho síla schopná přirozeně přikrýt zbytek opozice. Vyšla z toho tlačenice tří značek, které se navzájem potřebují, ale zároveň si každá říká o velení. Právě proto dává smysl podívat se, kdo už v terénu skutečně jezdí a proč to zatím nestačí.

Tři značky ještě nejsou jedna opozice

Terén není prázdná fráze. U ODS běží výjezdy pod jasnou stranickou hlavičkou, u STAN je jasný Rakušanův plán vrátit hnutí blíž k regionům, takže pohyb existuje a je vidět. Jenže když jsme v Redakci vedle sebe položili veřejné výstupy ODS a STAN, spíš než jednu opoziční ofenzivu jsme viděli dvě souběžné kampaně, které si sdílenou značku teprve hledají.

Tlačenice se pak rychle mění v problém autority. Martin Kupka stojí v čele ODS, Vít Rakušan vede STAN a Zdeněk Hřib je předsedou Pirátů i poslancem za Prahu, takže jména nechybějí. Chybí ale okamžik, kdy jedno z nich začne fungovat i pro voliče ostatních stran. Lednový STEM ukázal 14,1 procenta pro ODS, 12,6 pro STAN a 8,4 pro Piráty, březnový model Kantaru pro ČT24 pak posunul STAN na 15,5 procenta a ODS na 14. Nezrodil se kapitán, jen se přelévá pořadí v přeplněné šatně.

Piráti do toho navíc posílají vlastní ambici stát v čele opozice. Pro běžného voliče tak nevzniká jeden tah, ale několik paralelních signálů. A právě tady by za normálních okolností pomohla i stínová vláda, tedy opoziční tým, který má ukazovat vlastní řešení, ne jen kritiku. Když však každá značka tlačí hlavně své čelo, celek zůstává rozmazaný.

Bez překladu do života je i silné téma slabé

Samotný výjezd navíc nestačí. Schodek 310 miliard nebo debata o malých školách zabere až ve chvíli, kdy ji někdo přeloží do běžného života. Podle dat České školní inspekce za školní rok 2024/2025 tvoří základní školy do 150 žáků 50,3 procenta všech základních škol v Česku. To už není technická poznámka pro experty, ale otázka, jestli v obci zůstane služba, na kterou jsou lidé zvyklí. A právě tady se láme, jestli má opoziční terén i obsah, který lidé poznají ve vlastní peněžence a službách.

Tvrdit, že dluh je problém, nestačí. Vláda 26. ledna 2026 schválila návrh státního rozpočtu se schodkem 310 miliard korun a Sněmovna jeho základní parametry poslala dál. Národní rozpočtová rada pak upozornila na rizika i možné rozpory se zákonem o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, tedy s pravidly, která mají držet veřejné finance v dlouhodobě udržitelném stavu.

To je tvrdý obsah. Jenže volič neuslyší na samotnou výši schodku, pokud mu opozice neukáže, co z něj plyne pro služby, investice nebo tlak na peníze domácností. A když politici mluví o strukturálním deficitu, myslí tím schodek, který by zůstal i tehdy, kdyby ekonomika zrovna jela slušně. V Redakci se tady střetává očekávání s realitou úplně nejvíc: poměr 108 ku 92 nevypadá jako technická aritmetika, ale jako tvrdá připomínka, že bez veřejnosti se parlamentní manévr zpátky nevyhraje.

Závěr je tedy nepříjemně prostý. Kalousek má pravdu, že opozice musí ven, jenže ještě víc potřebuje někoho, kdo z rozpočtu, škol a regionálních rozdílů udělá jeden srozumitelný příběh. Dokud tohle nedokáže, neobjíždí republiku opozice, ale jen několik samostatných výprav bez velitele.

Článek Kalousek radí opozici: Běžte do terénu a najděte lídra. Poslechne ho někdo? se nejdříve objevil na Kontext24.

Íránský úder, který přepsal české tábory

Na konci února spouštějí Spojené státy společně s Izraelem operaci Epic Fury. Při úderu je zabit íránský nejvyšší vůdce Alí Chameneí a další špičky režimu. V ten moment se česká politika rozdělí úplně jinak, než by se dalo čekat z předchozích debat o válce či migraci.

Premiér Andrej Babiš, šéf ODS Martin Kupka i předseda STAN Vít Rakušan okamžitě ujišťují, že „stojíme za spojenci“. Útok označují za tvrdou, ale pochopitelnou odpověď na íránskou hrozbu. Vláda tím jasně vsází na logiku spojenectví, na transatlantickou loajalitu a na příběh o nutnosti oslabit nebezpečný režim.

Současně se ale ozývá jiný tón. Piráti i SPD začínají mluvit o porušení Charty OSN a o eskalaci, která může vybočit z rámce mezinárodního práva. Právě tady se rodí nečekané spojení, které se netočí kolem sympatií k Íránu, ale kolem jednoho konkrétního paragrafu.

Zdeněk Hřib za Piráty varuje před eskalací, trvá na diplomacii a výslovně mluví o rozporu útoku s principy Charty OSN. Tomio Okamura používá v televizi i v textech prakticky totožnou formulaci. Tvrdí, že operace Epic Fury porušuje Chartu OSN a ohrožuje mezinárodní řád. Redakce v tom vidí víc než náhodnou shodu slov, protože oba míří k témuž článku 2 odst. 4, který staví tabu kolem použití síly bez mandátu Rady bezpečnosti.

Do debaty vstupuje samotná OSN. Na mimořádném zasedání Rady bezpečnosti připomíná generální tajemník António Guterres právě článek 2 Charty a odsuzuje jak masivní údery USA a Izraele proti Íránu, tak následné íránské odvety proti státům Perského zálivu jako porušení suverenity a územní celistvosti. Jak vyplývá z jeho vystoupení na mimořádném zasedání Rady bezpečnosti, neoznačuje jednoho „dobrého“ a druhého „zlého“, ale všechny připomíná stejným pravidlem.

Tím vlastně potvrzuje, že námitka Pirátů a SPD nestojí ve vzduchoprázdnu, ale zapadá do oficiálního jazyka OSN. Český čtenář tak najednou sleduje zvláštní mapu: vláda s Babišem podporuje spojence, zatímco Piráti a SPD se dovolávají téhož dokumentu, na který odkazuje i šéf OSN. Jádro sporu neleží v tom, zda Írán představuje hrozbu, ale v otázce, jestli tahle konkrétní rána respektuje pravidla, která si svět po druhé světové válce napsal. A právě v několika suchých odstavcích Charty se teď podle obou táborů láme odpověď na to, kdo má pravdu.

Když článek 2(4) naráží na rakety, drony a cenu benzínu

Článek 2 odst. 4 Charty OSN říká ve zkratce jednoduchou věc: státy nesmí v mezinárodních vztazích hrozit silou ani použít sílu proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu, pokud k tomu nemají povolení Rady bezpečnosti nebo nereagují na ozbrojený útok v sebeobraně podle článku 51. Když se Hřib i Okamura odvolávají na Chartu, míří právě k tomuto ustanovení.

Generální tajemník OSN ve svém únorovém projevu k situaci kolem Íránu tento článek znovu připomíná a zdůrazňuje, že pravidlo dopadá jak na USA a Izrael, tak na Írán a jeho odvetné salvy. OSN tedy kritizuje všechny střelce, nikoli jen jednoho, což české „nečekané alianci“ dodává právní kulisu, na kterou se může odkazovat.

Washington ale prosazuje jiný rámec. Šéf americké diplomacie Marco Rubio obhajuje Epic Fury jako akt sebeobrany a mluví o „absolutně bezprostřední“ hrozbě íránských útoků, takzvané imminent threat, která má otevřít dveře preventivně obrannému úderu ještě před prvním výstřelem. Odborné texty i komentáře ve Spojených státech přitom upozorňují, že vláda zatím nepředložila přesvědčivé důkazy, které by takovou bezprostřednost doložily. Právě tady se nečekané české spojenectví potkává s řadou mezinárodních právníků, kteří trvají na přísném čtení článku 2(4) a odmítají gumový výklad sebeobrany.

Ze suchých formulací se však rychle stává krev a prach. Íránský červený půlměsíc hlásí po americko izraelských úderech stovky mrtvých, včetně obětí na dívčí škole v Minábu. Íránský diplomat při OSN mluví i o desítkách zabitých dětí. Současně státy Perského zálivu oznamují, že jejich protivzdušná obrana zachytila stovky íránských dronů a desítky až stovky balistických střel, z nichž část přesto dopadla na města a zabila civilisty. V téhle realitě už Okamurův motiv „útěku lidí z regionu“ nepůsobí jen jako prázdný strašák, protože desítky tisíc lidí v Libanonu nebo jinde skutečně prchají před raketami.

Do Česka mezitím přilétá jiný účet. V den oznámení operace Epic Fury poskočí ceny ropy, Brent vyskočí během chvíle o více než 12 procent a experti v amerických médiích varují, že Američané brzy pocítí vyšší cenu benzínu. Český mluvčí petrolejářů Václav Loula odhaduje, že podobný skok Brentu přidá u českých pump „vyšší desítky haléřů“ na litr během několika dnů. Premiér Babiš sice oznamuje bezpečnostní opatření kvůli Íránu, ale běžný Čech podle všeho dřív uvidí dražší tankování než paragraf 51 na titulní straně.

Současně na ministerstvu zahraničí zasedá krizový štáb. Petr Macinka mluví o několika tisících Čechů na Blízkém východě, varuje před cestami do regionu a po uzavření části vzdušného prostoru posílá armádní airbusy pro občany uvízlé v Jordánsku, Egyptě nebo Ománu. V obrázcích z agentur mezitím nad Perským zálivem létají stovky íránských dronů, které sestřelují baterie PVO, zatímco čeští diplomaté kupují letenky a chystají repatriace.

Globální krize tak pro českého čtenáře znamená možnou změnu dovolené v Dubaji i vyšší účtenku za benzín, ne jen vzdálené titulky o Teheránu, a o to víc bude sledovat, kdo mu přes tenhle každodenní dopad dokáže obhájit, že bylo vše v souladu s pravidly války a míru.

„Preventivní válka“ jako heslo. A aliance, která má jasné hranice

V diskusích pod články o Íránu část českých uživatelů sociálních sítí nadšeně tleská „preventivní válce“. Úder USA a Izraele popisují jako rychlou videohru, kde statečný hráč včas „vypne“ hrozbu. Tenhle jazyk ale tvrdě naráží na chladný tón právníků i některých politiků.

Senátor Pavel Fischer sám označuje současné údery USA a Izraele za „preventivní válku“ a dodává, že bez prokázaného bezprostředního ohrožení takový krok odporuje mezinárodnímu válečnému právu i Chartě OSN. Z toho vychází jasný signál: i mainstreamový politik, který jinak prosazuje pevnou vazbu na Západ, spojuje preventivní válku s porušením pravidel.

Odborné texty Ústavu mezinárodních vztahů připomínají rozdíl mezi preventivním a preemptivním úderem. Preemptivní útok reaguje na bezprostředně chystaný útok, zatímco preventivní válka míří proti vzdálenější hypotetické hrozbě. Většina právníků ji s Chartou OSN nespojuje. Blogové texty a komentáře v českém tisku přesto ukazují, že tenhle rozdíl část veřejné debaty ignoruje, protože „prevence“ zní politicky atraktivně a jednoduše.

Právě tady se ukazuje nejdůležitější rozměr celé „nečekané aliance“ Pirátů a SPD. Nejde o společnou lásku k Íránu, ale o společné trvání na pojmech, které se podle nich nesmí vyprázdnit jen proto, že tentokrát střílí „naši“. Když redakce porovná výroky Zdeňka Hřiba a Tomia Okamury, vychází jí úzký průnik: oba zdůrazňují nutnost respektovat Chartu OSN a oba kritizují útok na Írán jako rozpor s mezinárodním právem.

Tím však „aliance“ v zásadě končí. Program SPD staví na tvrdém odmítání migrace, odporu k hlubší integraci EU a důrazu na národní suverenitu. Piráti se naopak v oficiálních dokumentech i encyklopedických profilech profilují jako proevropská, liberálně progresivní strana, která podporuje členství v EU, reformu jejích institucí a pokračující spolupráci v NATO. V otázce Ukrajiny, vztahu k EU i migrace tak oba subjekty dál stojí na opačných pólech.

Íránská krize proto nezakládá novou českou koalici, ale spíš odhaluje, kdo bere pravidla vážně i tehdy, když to bolí spojence. Piráti i SPD se v jednom bodě sejdou u článku 2(4) Charty, zatímco Babiš, Kupka, Rakušan či Macinka kladou větší důraz na loajalitu k USA a Izraeli a na šanci oslabit íránský režim. Další velká krize tak možná sblíží úplně jiné dvojice stran, podle toho, kdo ještě dokáže říct „ne“ i vlastním spojencům ve chvíli, kdy pravidla války a míru pořád nastavuje tatáž Charta OSN.

Článek Piráti a SPD na jedné lodi: Znesvářené strany překvapivě spojila zahraniční politika. Co na to voliči? se nejdříve objevil na Kontext24.

Šmejd v interní SMS

První místostarosta Plzně 3 z Pirátů napíše stranickému kolegovi: „škrtnout ze všech komisí, šmejd“ – a tváří se, že jde o interní poezii pro pokročilé. My se máme tvářit, že je to jen emotivní zkratka, ne náznak toho, jak se s funkcemi a loajalitou opravdu pracuje.

Zatímco u Macinky prezident bez mrknutí oka mluví o „pokusu o vydírání“ a posílá zprávy právníkům i bezpečnostním složkám, v Plzni stačí kouzelné zaklínadlo „vyříkané, nic se neděje“. Ve stejné zemi, ve stejném jazyce, stejná disciplína nátlaku přes SMS a dva úplně jiné vesmíry reakce.

A teď ten nejlepší detail: „Evča“ z esemesky není žádná teta z účtárny, ale poslankyně Pirátů Eva Šrámková, která zároveň sedí v dozorčí radě Plzeňské teplárenské. SMS reaguje na hrozbu, že by o tyhle funkce mohla přijít. Najednou je vidět slovník lidí, kteří drží v ruce skutečná místa se skutečnými penězi, jen se o tom nahlas moc nemluví – a přesně tady se láme ten příběh „interního“ dramatu.

Devět tisíc jako páka

Devítitisícové „komisní sci fi“ vypadá v internetových hádkách jako drobák. V realitě je to součet odměn za předsednictví a členství v komisích, který se při povoleném souběhu funkcí klidně vyšplhá přes devět tisíc měsíčně. A o těchto odměnách nerozhoduje žádný algoritmus, ale zastupitelstvo obvodu. Jinými slovy: lidské ruce, stranické vztahy, osobní sympatie a antipatie.

V Plzni 3 je Marek Habruň předsedou jedné komise a členem další. Přesně ten typ člověka, u kterého hrozba „škrtnout ze všech komisí“ nezní jako pubertální nadávka, ale jako upozornění, že měsíční příjem se dá velmi rychle „přehodnotit“. Opravdu si někdo myslí, že v takovém prostředí všichni odolávají nátlaku jen čistou silou charakteru?

A teď ten zlom: tyhle částky nejsou žádné nelegální prebendy, jsou v tabulkách, v zákoně, všechno v pořádku. Skutečný problém „komisní demokracie“ není v tom, že ty peníze existují, ale v tom, jak snadno se z nich v jedné SMS stává páka na poslušnost. My se pak v diskusích hádáme, jestli devět tisíc je moc, nebo málo, místo otázky, komu a za jakých podmínek je vlastně přidělujeme – a komu je může jediná zpráva zase sebrat.

Dvojí metr na jednu SMS

Když prezident mluví o Macinkovi, zní to jako trailer na politický thriller: „pokus o vydírání“, právníci, bezpečnostní složky, velké drama. U plzeňských Pirátů stačí předsedovo „je to vyříkané, nic se neděje“ a oponu může zatáhnout. Stejný typ nátlaku přes SMS, jen jednou v roli státního probuzení a podruhé v roli lokální uklidňující mantry.

Do toho přidejme, že hrozby se točí kolem funkcí, ve kterých figuruje manželka místostarosty – poslankyně a členka dozorčí rady městské firmy. Formálně se samozřejmě nerozhoduje podle rodiny, ale fakt, že kvůli „Evče“ létají v esemesce výrazy a hrozby komisemi, je až příliš průhledný, než abychom ho mohli ignorovat. Kdykoli se rodinné vazby, placené funkce a stranická loajalita potkají v jedné SMS, začíná to smrdět víc než teplárenský komín v inverzi.

Buď platí stejný metr pro Macinku i plzeňské Piráty, že nátlak přes funkce a peníze je problém, nebo neplatí pro nikoho a my si jen vybíráme, koho zrovna potřebujeme veřejně pověsit a komu dovolíme zamumlat „interní, vyříkané“ a jít dál; která z těch dvou variant v zemi, kde se o charakteru politiků rozhoduje v esemesce a my jim za to pořád chodíme dělat komparz k urnám, vlastně vychází míň trapně?

Článek Další vydírání přes SMS. Po Macinkovi řeší problém i Piráti, tohle se jim může vymstít se nejdříve objevil na Kontext24.