Ministr neovolal — jen přihlíží

Náměstek ministra školství za SPD sdílel deepfake — AI-upravenou fotografii, na níž stojí Tomáš Halík a Mikuláš Minář vedle muže z pardubické teroristické kauzy. Tohle není anonymní komentář na sociální síti. Je to výstup z vedení resortu, jehož hlavním posláním je vzdělávání — tedy schopnost rozlišit pravdu od manipulace.

Ministr Robert Plaga přijal výmluvu a neovolal. Požadoval omluvu. Minář vzkázal Plagovi: váš náměstek šířil lži spojující nás s terorismem. Milion chvilek žaluje. Plaga přesto čeká. Omluva místo odvolání není odpovědnost — je to politická pohodlnost přebalená do manažerského jazyka.

ChatGPT jako alibi nestačí

Kettnerova obhajoba zní přibližně takto: ChatGPT to nepoznal, správce sítí nic nezjistil, omlouvám se. Tohle není omluva — je to přiznání nekompetence. ChatGPT není ověřovací nástroj. Kdo se za tím schovává, nepředkládá důkaz pravosti. Přiznává jen, že spoléhal na chatbot, který sám říká: nespoléhejte na mě jako na finální autoritu.

A právě tady je jádro problému. Funkcionář resortu, který má v gesci mediální gramotnost a vzdělávání, musí mít vyšší standard než průměrný uživatel sociálních sítí. Pokud ho nemá, je to problém kompetence — ne technická smůla. Nestačí říct „nepoznal jsem.“ Tahle omluva by stačila radovému uživateli. Nestačí náměstkovi ministra.

Vláda toleruje to, co toleruje

Řeší to kriminálka. Milion chvilek podal žalobu. Halík žádal odvolání. Čas plyne. Kettner stále sedí na místě.

Tato sekvence je výpovědí o hodnotách vlády — ne o jednom náměstkovi a jedné fotografii. Každá vláda má ve svých řadách lidi, kteří selžou. Otázka není, zda k selhání dojde. Otázka je, jak rychle a důrazně vláda reaguje. Tato vláda zvolila tempo: počkat, nechat problém vstřebat, žádat symbolický úkon.

Ministerstvo školství má strategii do roku 2030 s důrazem na kompetence, transparentnost a ICT gramotnost. Člověk z tohoto ministerstva mezitím rozšiřoval manipulaci v době živé teroristické kauzy. Tohle není náhoda — je to symptom. A symptom léčit neodvoláním je volba, za kterou vláda ručí celá.

Článek Vláda má další skandál. Náměstek za SPD čelí žalobě – tohle si dovolil vůči známému knězi se nejdříve objevil na Kontext24.

Macinkův životopis jako první háček

Podle vládního profilu strávil Macinka v Institutu Václava Klause dvanáct let, a protože tato obecně prospěšná společnost figuruje ve vládním registru NNO i na Portálu veřejné správy k podpoře nestátních neziskových organizací, nejde o žádnou okrajovou právní formu. Je to přesně ten druh subjektu, o jehož dotacích a transparentnosti Motoristé mluví nejhlasitěji.

Macinka se tedy nestal předsedou strany, která bojuje s neziskovkami, navzdory svému životopisu. Stal se jím s ním. A to neznamená, že jeho postoje jsou automaticky špatné. Znamená to, že jejich důvěryhodnost stojí na velmi vratkém základě, protože člověk, který dvanáct let neziskový sektor budoval zevnitř, dnes z vnějšku tvrdí, že je to problém. Takový obrat si zaslouží podrobnější vysvětlení, než jaké přináší stranický program.

Slogan vs. čísla

Číslo 26,7 miliardy korun ze stranického programu je volební konstrukce, nikoli vládní závazek: programové prohlášení vlády tuto cifru vůbec neuvádí a místo ní pracuje s opatrnějším jazykem o transparentnosti dotací a zamezení politického aktivismu. Tento rozdíl není kosmetický. Signalizuje, že to, co strana slibuje v kampani, a to, co vláda reálně hodlá dělat, nejsou totéž.

Jenže skutečný problém tkví hlouběji. Podle dat ČSÚ za rok 2023 šla naprostá většina prostředků v neziskovém sektoru na sport, sociální péči a vzdělávání, přičemž ze 125 miliard korun celkové produkce připadlo 64 procent domácnostem zdarma. Kampaňová zkratka o škodlivých neziskovkách tak ve skutečnosti míří hlavně na sportovní kluby, sociální služby a vzdělávací organizace. Kdo bez rozlišení mluví o škrtání neziskovek, mluví z velké části o infrastruktuře, kterou stát sám ani plně neprovozuje, ani provozovat nechce.

Mýtus zahraničního financování

Oblíbeným argumentem v kampani je obraz sektoru ovládaného zahraničními penězi. Jenže zahraniční zdroje tvořily podle stejných dat pouhých 5,2 procenta financování celého sektoru, zatímco veřejné zdroje 37,4 procenta. Z více než 115 tisíc aktivních NNO a produkce 125 miliard korun se obtížně vystaví obraz cizím vlivem ovládané sítě.

Existují jednotliví aktéři se zahraničním financováním, na které lze ukázat prstem a jejichž činnost je legitimní předmět veřejné debaty. Z několika takových případů ale nelze vyrobit obraz celého sektoru, a právě to stranická rétorika dělá: vybere příklady, které sedí, a vydává je za normu, která nesedí.

Stát sám s neziskovkami počítá

Největší paradox nepřináší Macinkův životopis, ale vlastní vládní logika. Zatímco část koalice v kampani neziskovky démonizuje, ministerstvo zahraničí je záměrně a opakovaně financuje jako nástroj zahraniční politiky: výběrové řízení programu transformační spolupráce, který podporuje demokratizaci a občanskou společnost v zahraničí, proběhlo jak pro rok 2025, tak pro rok 2026. Stát tedy v jedné části politiky neziskovky potřebuje jako partnery a v jiné části z nich dělá nepřítele veřejných peněz.

Tato schizofrenie není náhoda. Je to výsledek toho, že kampaňový jazyk se nepíše s ohledem na to, co stát sám dělá, ale s ohledem na to, co se voličům dobře poslouchá. Kdo v kampani kope do celého sektoru bez rozlišení, kope zároveň do logiky vlastního státu, a to je rozporuplnost, na níž nestačí jedno tiskové prohlášení ani jeden vládní profil s neupravenou kariérní historií.

Článek Motoristé chtějí neziskovkám sebrat peníze. Jejich předseda Macinka přitom z jedné sám vzešel se nejdříve objevil na Kontext24.

Šlachta u Moravce: když se z koaliční špičky stane otevřená křivda

Nedělní oběd běží, televize hraje, v Otázkách Václava Moravce sedí Robert Šlachta. Jednou větou zařízne bývalého spojence: Petr Macinka pro něj představuje „příklad nejvyšší idiocie“ v kauze SMS prezidentovi. Další větou dodá, že v celém příběhu věří policii, ne bývalému koaličnímu spojenci z eurovoleb 2024.

Tohle nezní jako běžná koaliční špička mezi partnery, kteří se poštěkají a zase sejdou u stolu. Tohle zní jako dlouho živená osobní křivda, která z televizního studia prosakuje až do vládních jednání.

Ještě v únoru 2025 přitom tentýž Šlachta u TN Live označil Macinku za „ulhaného zrádce“. V té době přitom stále platil společný triumf: koalice Přísaha a Motoristé vybojovala v eurovolbách 2024 třetí místo za ANO a SPOLU se ziskem 10,26 procenta hlasů a dvěma mandáty. Úspěch, který z outsiderů udělal slyšitelný hlas pro část frustrovaných voličů.

Právě proto dnešní slovník bolí víc než běžná facebooková hádka. Z někdejších partajních spojenců jsou muži, kteří si po televizích vyměňují nálepky typu „idiot“ a „zrádce“.

Šlachta navíc neútočí jen jako politik, ale také jako bývalý šéf ÚOOZ, tedy symbol tvrdého zásahu proti korupci. Když takový muž v přímém přenosu mluví o „pár fackách na záchodě“ a „nejvyšší idiocii“ v souvislosti s dnešním místopředsedou vlády, část publika mu tleská, protože slyší „někoho, kdo si nebere servítky“.

My v tom ale čteme posun: hrubost a osobní ponížení se stěhují do samotného centra moci, k vicepremiérovi a bývalému šéfovi elitního útvaru. Abychom pochopili, proč Šlachta tenhle jed neskrývá, musíme se vrátit k okamžiku, kdy se společný úspěch změnil v pocit podrazu.

Od euroúspěchu k „nedůstojné“ nabídce: koalice, která se rozhádala o kraje

Eurovolby 2024 otevřely Přísaze a Motoristům dveře do Bruselu i k viditelnosti doma. Podle oficiálních výsledků získala aliance 10,26 procenta hlasů a vyslala Filipa Turka a Nikolu Bartůška do Evropského parlamentu.

Formální aliance vznikla v lednu 2024. Už v lednu 2025 však Motoristé oznámili, že do sněmovních voleb půjdou sami. Papírový rozchod tehdy ještě neznamenal konec vyjednávání, v zákulisí se dál hledal způsob, jak na euroúspěch navázat.

Právě proto datum 23. července 2025 působí jako bod, kdy se přátelství změnilo v trvalou jizvu. Den předtím se podle popisu Motoristů na sociálních sítích sešli Petr Macinka a europoslanec Filip Turek se Šlachtou a přinesli mu návrh spolupráce, který označili za „mimořádně lukrativní a férový“.

Následně vyšlo najevo, že Přísaha měla vést kandidátku jen v Karlovarském a Libereckém kraji, tedy v regionech s menší váhou. Vedení hnutí proto mluvilo o „nedůstojné“ nabídce a rozhodlo se kandidovat samo. Během jediného roku se tak společný triumf proměnil v koaliční rozvod, který podle tehdejších komentářů komplikoval oběma návrat do Sněmovny.

My v redakci ten vývoj čteme jako lekci z politické nevyzrálosti. Dva projekty, které dokázaly mobilizovat zhruba desetinu voličů, se během pár měsíců rozhádaly o to, kdo dostane „lepší“ kraje a větší kus mapy.

Mezitím se Petr Macinka posunul do úplně jiné ligy. Petr Macinka od prosince 2025 zastává funkci místopředsedy vlády a ministra zahraničních věcí ve třetí Babišově vládě, do února 2026 navíc řídil i životní prostředí. Vládu tvoří koalice ANO, SPD a Motoristů, tedy uspořádání, které prezident Pavel už na podzim 2025 označil za nejpravděpodobnější povolební scénář.

Právě proto dnešní Šlachtovy útoky nezasahují jen bývalého partnera, ale míří do čela vlády, která se kvůli kauze SMS ocitla pod tlakem opozice i části veřejnosti.

SMS vicepremiéra prezidentovi: osobní spor, který rozhýbal vládu i ulici

Když vicepremiér vstoupí do přímého konfliktu s prezidentem kvůli SMS zprávám, reakce už neprobíhá jen v televizi. Macinkovy vzkazy prezidentu Pavlovi poslaly do pohybu celý politický systém.

Opozice se kvůli těmto zprávám rozhodla vyvolat hlasování o nedůvěře vládě. Krize tak přestala být sporem dvou mužů a stala se otázkou samotné existence kabinetu.

Současně se podle popisů z místa sešlo na Staroměstském náměstí až 80 tisíc lidí, kteří vyzývali Macinku k odstoupení a veřejně podporovali prezidenta Pavla. Osobní konflikt dvou někdejších spojenců tak najednou hýbe vládou, opozicí i ulicí.

V takovém okamžiku se do hry nutně zapojuje ještě jeden hráč, který rozhodne, zda půjde „jen“ o politický skandál, nebo o případ pro trestní zákoník.

Paragraf 175, NCOZ a Šlachtovo „věřím policii“

Prezident Petr Pavel 27. ledna 2026 vystupuje před kamerami s tištěnými přepisy SMS od Petra Macinky. Popisuje je jako tlak v souvislosti s jmenováním Filipa Turka ministrem a mluví o pokusu o vydírání, který proto předává právníkům a bezpečnostním složkám.

Policie potvrzuje přijetí podnětu a případ podle vnitřních pravidel svěřuje Národní centrále proti organizovanému zločinu, tedy elitnímu útvaru pro nejzávažnější kriminalitu. V tu chvíli se z politického sporu stává test důvěry v instituce.

Paragraf 175 trestního zákoníku definuje vydírání jako nátlak spojený s pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, který nutí druhého, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Právě na tenhle paragraf odkazuje prezident Pavel, když mluví o možném vydírání, zatímco část právníků v médiích upozorňuje, že konkrétní text zpráv nemusí naplnit znaky pohrůžky těžkou újmou a mluví spíš o „nechutném“, ale ne nutně trestném jednání.

My v redakci v té debatě sledujeme jednu zásadní rovinu: jestli společnost vezme vážně hranici, kterou zákon kreslí mezi tvrdým vyjednáváním a nepřípustným nátlakem.

Robert Šlachta do téhle právní roviny vstupuje svým nedělním „věřím policii“. V Otázkách Václava Moravce jako někdejší šéf útvaru pro organizovaný zločin připomíná, že detektivové musí případ posoudit „v celým kontextu“ a s ohledem na judikaturu, například v kauze Nagyová. Tím dává Macinkovi jasný vzkaz: jako politik se na něj hněvá, jako policista a trenér institucí mu ale vzkazuje, že o jeho osudu rozhodne zákoník, ne staré kamarádství.

My proto ten příběh nečteme jen jako další slovní přestřelku v televizi. Vnímáme ho jako zkoušku, jestli Češi přijmou, že i vicepremiér musí své SMS psát s vědomím, že pro něj platí stejný paragraf 175 jako pro kohokoliv jiného. Pokud tenhle test neustojíme, politika se definitivně změní v prostředí, kde nadávka přehluší zákon a křivda nahradí pravidla hry, která mají platit pro všechny.

Článek Šlachta nezapomíná. Proti Motoristům stále cítí křivdu, Macinkovi znovu ostře nadával se nejdříve objevil na Kontext24.

Šmejd v interní SMS

První místostarosta Plzně 3 z Pirátů napíše stranickému kolegovi: „škrtnout ze všech komisí, šmejd“ – a tváří se, že jde o interní poezii pro pokročilé. My se máme tvářit, že je to jen emotivní zkratka, ne náznak toho, jak se s funkcemi a loajalitou opravdu pracuje.

Zatímco u Macinky prezident bez mrknutí oka mluví o „pokusu o vydírání“ a posílá zprávy právníkům i bezpečnostním složkám, v Plzni stačí kouzelné zaklínadlo „vyříkané, nic se neděje“. Ve stejné zemi, ve stejném jazyce, stejná disciplína nátlaku přes SMS a dva úplně jiné vesmíry reakce.

A teď ten nejlepší detail: „Evča“ z esemesky není žádná teta z účtárny, ale poslankyně Pirátů Eva Šrámková, která zároveň sedí v dozorčí radě Plzeňské teplárenské. SMS reaguje na hrozbu, že by o tyhle funkce mohla přijít. Najednou je vidět slovník lidí, kteří drží v ruce skutečná místa se skutečnými penězi, jen se o tom nahlas moc nemluví – a přesně tady se láme ten příběh „interního“ dramatu.

Devět tisíc jako páka

Devítitisícové „komisní sci fi“ vypadá v internetových hádkách jako drobák. V realitě je to součet odměn za předsednictví a členství v komisích, který se při povoleném souběhu funkcí klidně vyšplhá přes devět tisíc měsíčně. A o těchto odměnách nerozhoduje žádný algoritmus, ale zastupitelstvo obvodu. Jinými slovy: lidské ruce, stranické vztahy, osobní sympatie a antipatie.

V Plzni 3 je Marek Habruň předsedou jedné komise a členem další. Přesně ten typ člověka, u kterého hrozba „škrtnout ze všech komisí“ nezní jako pubertální nadávka, ale jako upozornění, že měsíční příjem se dá velmi rychle „přehodnotit“. Opravdu si někdo myslí, že v takovém prostředí všichni odolávají nátlaku jen čistou silou charakteru?

A teď ten zlom: tyhle částky nejsou žádné nelegální prebendy, jsou v tabulkách, v zákoně, všechno v pořádku. Skutečný problém „komisní demokracie“ není v tom, že ty peníze existují, ale v tom, jak snadno se z nich v jedné SMS stává páka na poslušnost. My se pak v diskusích hádáme, jestli devět tisíc je moc, nebo málo, místo otázky, komu a za jakých podmínek je vlastně přidělujeme – a komu je může jediná zpráva zase sebrat.

Dvojí metr na jednu SMS

Když prezident mluví o Macinkovi, zní to jako trailer na politický thriller: „pokus o vydírání“, právníci, bezpečnostní složky, velké drama. U plzeňských Pirátů stačí předsedovo „je to vyříkané, nic se neděje“ a oponu může zatáhnout. Stejný typ nátlaku přes SMS, jen jednou v roli státního probuzení a podruhé v roli lokální uklidňující mantry.

Do toho přidejme, že hrozby se točí kolem funkcí, ve kterých figuruje manželka místostarosty – poslankyně a členka dozorčí rady městské firmy. Formálně se samozřejmě nerozhoduje podle rodiny, ale fakt, že kvůli „Evče“ létají v esemesce výrazy a hrozby komisemi, je až příliš průhledný, než abychom ho mohli ignorovat. Kdykoli se rodinné vazby, placené funkce a stranická loajalita potkají v jedné SMS, začíná to smrdět víc než teplárenský komín v inverzi.

Buď platí stejný metr pro Macinku i plzeňské Piráty, že nátlak přes funkce a peníze je problém, nebo neplatí pro nikoho a my si jen vybíráme, koho zrovna potřebujeme veřejně pověsit a komu dovolíme zamumlat „interní, vyříkané“ a jít dál; která z těch dvou variant v zemi, kde se o charakteru politiků rozhoduje v esemesce a my jim za to pořád chodíme dělat komparz k urnám, vlastně vychází míň trapně?

Článek Další vydírání přes SMS. Po Macinkovi řeší problém i Piráti, tohle se jim může vymstít se nejdříve objevil na Kontext24.