Aritmetika zatím přebíjí emoce

Zatím spíš vydrží. Podle souhrnu mandátů po sněmovních volbách 2025 drží ANO 80 křesel, SPD 15 a Motoristé 13, dohromady tedy 108 hlasů. A právě to je podstatné: hlasování o důvěře, tedy chvíli, kdy nová vláda musí ukázat většinu, kabinet podle Poslanecké sněmovny 15. ledna 2026 přežil všemi 108 koaličními hlasy.

Stejná většina zvládla i další zátěžové testy. Hlasování o nedůvěře, tedy opoziční pokus vládu shodit, 4. února neprošlo, protože opozice dala jen 84 hlasů místo potřebných 101, jak ukazuje sněmovní záznam i shrnutí výsledku. A 5. března koalice podržela i hlasování o nevydání Andreje Babiše a Tomia Okamury, zatímco 11. března schválila podle Poslanecké sněmovny rozpočet 2026 se schodkem 310 miliard.

Zkratka „ANO a SPD“ proto mate. Když jsme v redakci vedle sebe položili mandáty, vyšlo z toho něco prostého: bez Motoristů by měly ANO a SPD jen 95 hlasů, a většina by nevznikla. Právě proto nejsou Motoristé kulisa, ale třetí noha celé konstrukce. A pak přišla scéna, která ukázala i mocenskou hranici uvnitř kabinetu.

Babiš ho usadí, ale neodstřihne

Po jednání vlády 5. ledna 2026 Babiš Okamuru veřejně usadil, aniž by ho odstřihl. Na tiskové konferenci vlády řekl, že Okamura „mluvil určitě ke svým voličům“, ale zároveň dodal, že nositelem zahraniční politiky je vláda a výroky koaličního partnera na její linii nic nemění. Okamura tedy dostal publikum. Mikrofon pro stát si nechal Babiš. Jestli ale premiér hlídá klíčová témata tak přísně, stojí za to ukázat, co tuhle koalici svazuje doopravdy.

Koalici drží závazek i odměna

Koalici drží papír. Koaliční smlouva, tedy dokument, kterým si strany nastaví pravidla společného vládnutí, podle zveřejněného textu říká, že výsledek dohodovacího jednání je pro strany závazný a že poslanci koalice mají zajistit podporu vládě při hlasování o důvěře. Sekundární přepisy stejné dohody zároveň uvádějí, že veřejná a mediální vystoupení k zásadním otázkám mají strany koordinovat, jak shrnuly Seznam Zprávy.

Za disciplínu přišla i odměna. Součástí dohody bylo, že předseda Poslanecké sněmovny připadne SPD, a sněmovní volba z 5. listopadu 2025 pak skutečně poslala Tomia Okamuru do čela dolní komory 108 hlasy ze 199 přítomných. Tohle není vedlejší detail. SPD za loajalitu nezískala jen možnost mluvit hlasitěji, ale i viditelný podíl na moci.

Papír navíc nezůstal dekorací. Právě na větu o zákazu překvapování partnerů jsme v redakci mířili nejvíc, protože se dala snadno ověřit praxí. A praxe ji potvrdila třikrát po sobě: důvěra 15. ledna, přežité hlasování o nedůvěře 4. února a rozpočet 11. března ukázaly, že i po ostrých veřejných výrocích koalice hlasovala jako blok. Sympatie v tom hledejte těžko. Provozní disciplínu ano.

Tím se vyjevil i hlavní paradox celé sestavy. Po jednání koaliční rady, tedy užšího politického vedení koalice, které řeší sporné a zásadní věci mezi stranami, řekl místopředseda SPD Radim Fiala, že obranu komunikuje ministr Zůna, zatímco zahraniční věci „v principu náleží premiérovi“. Jinými slovy: Okamura může mluvit tvrději než Babiš, ale státní kurz tím automaticky neurčuje. A právě odtud vede cesta k tomu, co je v koalici jen hluk a co už by mohlo lámat stát.

Největší hluk zatím nepřichází od SPD

Nejhlučnější partner zatím opravdu nebyl největším problémem. Když jsme v redakci srovnali zimní krize podle tehdejšího vývoje, nejviditelnější únorový otřes přišel spíš z linie Motoristé a Hrad kolem Petra Macinky a prezidenta Petra Pavla, po němž opozice vyvolala nedůvěru. SPD přitom dál hlasovala s vládou.

Skutečná třecí plocha leží jinde. V programovém prohlášení vlády, tedy seznamu hlavních slibů a priorit kabinetu, stojí naplňování závazků v NATO i posílení protivzdušné obrany. Ministr Jaromír Zůna pak podle Ministerstva obrany v únoru 2026 jednal v NATO a v Radě EU. Právě tady se potkává Ukrajina, Rusko, obrana a muniční iniciativa, tedy česká role v zajišťování munice pro Ukrajinu z peněz jiných států. Spor tedy neběží hlavně o to, kdo koho slovně popíchne, ale o to, kdo unese cenu bezpečnostního kurzu.

Roztrhnout ji může až cena bezpečnostního kurzu

A právě proto má tahle debata dopad i mimo sněmovní foyer. Stejná většina, která se hádá o tón a akcenty, zároveň schválila rozpočet se schodkem 310 miliard a dál nese rozhodnutí o bezpečnosti státu. Jestli tuhle vládu něco jednou roztrhne, nebude to Okamurův křik, ale chvíle, kdy někdo z koalice odmítne platit politickou cenu za Ukrajinu, obranu a vlastní rozpočet.

Článek Okamura už leze Babišovi. Vydrží ANO ve vládě s SPD až do konce? se nejdříve objevil na Kontext24.

Ministr neovolal — jen přihlíží

Náměstek ministra školství za SPD sdílel deepfake — AI-upravenou fotografii, na níž stojí Tomáš Halík a Mikuláš Minář vedle muže z pardubické teroristické kauzy. Tohle není anonymní komentář na sociální síti. Je to výstup z vedení resortu, jehož hlavním posláním je vzdělávání — tedy schopnost rozlišit pravdu od manipulace.

Ministr Robert Plaga přijal výmluvu a neovolal. Požadoval omluvu. Minář vzkázal Plagovi: váš náměstek šířil lži spojující nás s terorismem. Milion chvilek žaluje. Plaga přesto čeká. Omluva místo odvolání není odpovědnost — je to politická pohodlnost přebalená do manažerského jazyka.

ChatGPT jako alibi nestačí

Kettnerova obhajoba zní přibližně takto: ChatGPT to nepoznal, správce sítí nic nezjistil, omlouvám se. Tohle není omluva — je to přiznání nekompetence. ChatGPT není ověřovací nástroj. Kdo se za tím schovává, nepředkládá důkaz pravosti. Přiznává jen, že spoléhal na chatbot, který sám říká: nespoléhejte na mě jako na finální autoritu.

A právě tady je jádro problému. Funkcionář resortu, který má v gesci mediální gramotnost a vzdělávání, musí mít vyšší standard než průměrný uživatel sociálních sítí. Pokud ho nemá, je to problém kompetence — ne technická smůla. Nestačí říct „nepoznal jsem.“ Tahle omluva by stačila radovému uživateli. Nestačí náměstkovi ministra.

Vláda toleruje to, co toleruje

Řeší to kriminálka. Milion chvilek podal žalobu. Halík žádal odvolání. Čas plyne. Kettner stále sedí na místě.

Tato sekvence je výpovědí o hodnotách vlády — ne o jednom náměstkovi a jedné fotografii. Každá vláda má ve svých řadách lidi, kteří selžou. Otázka není, zda k selhání dojde. Otázka je, jak rychle a důrazně vláda reaguje. Tato vláda zvolila tempo: počkat, nechat problém vstřebat, žádat symbolický úkon.

Ministerstvo školství má strategii do roku 2030 s důrazem na kompetence, transparentnost a ICT gramotnost. Člověk z tohoto ministerstva mezitím rozšiřoval manipulaci v době živé teroristické kauzy. Tohle není náhoda — je to symptom. A symptom léčit neodvoláním je volba, za kterou vláda ručí celá.

Článek Vláda má další skandál. Náměstek za SPD čelí žalobě – tohle si dovolil vůči známému knězi se nejdříve objevil na Kontext24.

Šestnácté křeslo je optický klam

Kdybychom si otevřeli volební výsledky, najdeme pořád stejné číslo: 15 mandátů. Ne 16. Nerušil Šichtařovou nahradil — nenahradil mandát navíc. „SPD má poslance navíc“ je přesně tím druhem titulku, který je technicky obhajitelný a politicky záměrně matoucí. Jde o výměnu uvnitř téhož balíku patnácti křesel — ale to zní méně vzrušivě.

Zákon sleduje listinu, ne stranický průkaz

Šichtařová kandidovala za SPD, politicky patřila ke Svobodným. A právě tenhle paradox odhaluje, jak volební zákon pracuje: nezajímá ho, ke které straně poslanec patří srdcem — zajímá ho, na které listině a v jakém kraji byl zvolen. Intuice říká: po Svobodné přijde Svobodný. Zákon říká: přijde kdo je další na pražské listině SPD. A zákon vždy vyhraje. Přišel Nerušil — člen SPD.

Předvolební stavba jako tichý přerozdělovač moci

Skutečný příběh se odehrál před volbami, ne po nich. SPD tehdy uzavřelo spolupráci se Svobodnými, Trikolorou a PRO — ale ne jako formální koalice, která by nesla vyšší volební práh. Zástupci spojenců šli přímo na kandidátky SPD. Výsledek: jeden práh, společné hlasy, ale mandáty rozdělené podle stranické příslušnosti kandidátů na listině. Po volbách tak z patnácti mandátů SPD patřilo jen deset skutečným členům hnutí, zbytek drželi partneři a nestraníci. Nerušilův nástup tento poměr tiše posunul — SPD má nyní o jeden mandát víc pro sebe, aniž by přesvědčilo jediného nového voliče.

Bez nového hlasu, ale s jiným rozložením moci

Tohle je nejdůležitější lekce celé kauzy. Společná kandidátka umí před volbami posbírat hlasy rozdrobeného tábora — a po volbách podle týchž pravidel tiše přerozdělit, komu z těchto mandátů moc skutečně připadne. Není v tom žádný podvod. Je v tom důsledná logika předvolební dohody, která se naplnila přesně podle plánu. Kdo si myslí, že společné listiny slouží jen k obejití volebního prahu, přehlíží to podstatnější: bez jediného nového hlasu dokáží změnit, kdo za ty hlasy nakonec skutečně vládne.

Článek SPD má o jednoho poslance navíc. Jak je to možné? Za všechno může Šichtařová se nejdříve objevil na Kontext24.

Stejná většina, dvě hlasování

Kabinet Andreje Babiše získal v lednu 2026 důvěru 108 hlasy. Sněmovna 5. března pak hlasovala o vydání Babiše k trestnímu stíhání: pro bylo 20 poslanců, proti 135. Nejde o numericky identické sestavy. Jde o totožný mocenský blok, který v krátkém sledu dvakrát ukázal, co v rukou drží. Není to konspirační román. Je to čitelná politická cena majority, která se stala viditelnou v mapě vlády.

Ministerstva, která mluví za vše

Motoristé sobě dostali zahraniční politiku, kulturu a životní prostředí, SPD obranu. Macinka i Zůna se stali místopředsedy vlády a ministry, Klempíř vedl kulturu. V únoru 2026 Babiš jmenoval ministrem životního prostředí Igora Červeného a z původního koaličního provizoria vznikla trvalejší mapa moci. Menší partneři nedostali dekorativní cedulky. Dostali čtyři silné adresy státu. Tento balíček dostali ve chvíli, kdy tatáž koalice hlasovala o imunitě předsedy nejsilnější strany. Jako politický obrazec to mluví jasnou řečí.

SPD: co říkala tehdy a co dělá dnes

Zvlášť nápadný je obrat SPD. V roce 2018 a znovu v roce 2022 strana hlasovala pro vydání Babiše k trestnímu stíhání. V březnu 2026 hlasovala opačně a zároveň drží ministerstvo obrany. Tento kontrast nepotřebuje výklad. Stačí ho pojmenovat. Strana, která dnes kryje premiéra před soudem, před osmi lety hlasovala pro jeho vydání. Podmínky se nezměnily. Změnila se cena loajality.

Imunita kupuje čas, ne nevinnost

Právní dopad březnového hlasování je přesný: Ústava říká, že nevydání zablokuje trestní stíhání pouze po dobu mandátu, nikoli natrvalo. Po jeho skončení stíhání pokračuje. Hlasování 5. března tedy Babišovi nekoupilo čistý štít. Koupilo mu odklad. A k tomu přišel v červnu 2025 verdikt Vrchního soudu v Praze: odvolací senát zrušil zprošťující rozsudek a uložil soudu prvního stupně obžalované uznat vinnými na základě provedených důkazů. Kauza Čapí hnízdo neskončila. Pouze čeká na konec mandátu.

Triumf načasování, ne nevinnosti

Dnešní obraz proto nevypadá jako triumf neviny. Vypadá jako triumf načasování. Koaliční partneři Babišovi neposkytli únik, poskytli mu nejcennější komoditu politiky: čas. Ten čas stál ministerstvo zahraničí, obrany, kultury a životního prostředí. Jestli to byl dobrý obchod, ukáže až okamžik, kdy mandát skončí a kauza se vrátí do soudní síně, odkud ji politici jen na čtyři roky vynesli.

Babiš nezískal nevinu. Získal drahý odklad, jehož cenu zaplatili ne on, ale stát, v jehož čele stojí.

Článek Spolupráce s SPD a Motoristy se Babišovi vyplatila. Vyhnul se soudům, spojence za to odměnil mocí se nejdříve objevil na Kontext24.

Bruselský zápis mluví jasně

Konkrétní důkaz přišel v Bruselu v prosinci 2025. Závěry Evropské rady z 18. a 19. prosince nastavily půjčku 90 miliard eur pro Ukrajinu tak, aby záruky nedopadly na Českou republiku, Maďarsko a Slovensko. Premiér Babiš pak na vládním webu zdůraznil, že ČR za úvěry „neručí v žádném případě“. Tahle věta je úspěch, jak ji vláda čte, a problém, jak ji čte Brusel. Vyvázání z garancí neznamená odchod z Unie. Znamená zvláštní pozici mimo hlavní proud společného evropského kroku. A české jméno v bruselském zápisu nestálo vedle Francie nebo Německa. Stálo vedle Maďarska a Slovenska.

Různá slova, stejný směr

Koaliční partneři mluví různým jazykem, ale ukazují do stejné strany. SPD ve svém programu tlačí referendum o členství v EU a NATO a žádala zastavení veškeré pomoci Ukrajině. Motoristé naopak píšou, že chtějí EU reformovat zevnitř, ne z ní odejít. ANO deklaruje euroatlantické zakotvení. Je fér napsat, že všichni tři nechtějí totéž. Jenže v praxi se tyto rozdílné slovníky skládají do jednoho směru. ANO i Motoristé sobě jsou členskými stranami skupiny Patriots for Europe v Evropském parlamentu, tedy stranické rodiny suverenistů a nacionálních konzervativců. ANO tam nesedí omylem ani dočasně. Sedí institucionálně.

Program, který mluví sám za sebe

Vládní programové prohlášení potvrzuje EU a NATO, ale zároveň odmítá jakýkoli další přesun pravomocí do Unie a odmítá migrační pakt. Ruší post ministra pro evropské záležitosti. Vrací V4 jako klíčovou prioritu. Tohle není interpretace odpůrců vlády. Je to doslovný obsah dokumentu, který kabinet podepsal. Model je v programu čitelný: zůstat uvnitř institucí, ale soustavně posouvat pozici od jejich jádra. Kdo čte jen větu „jsme pro EU a NATO“ a čte ji jako dostačující odpověď, přeskočil zbytek stránky.

Obranný rozpočet jako konkrétní signál

Abstraktní posun dostává konkrétní tvář v číslech. Sněmovna v březnu 2026 schválila státní rozpočet, jehož kapitola ministerstva obrany vychází jen lehce nad 1,7 % HDP. Zákon o financování obrany přitom ukládá jako závaznou hranici dvě procenta. Spojenci podobné signály čtou velmi přesně a tichý hlas u aliančního stolu není jen řečnická metafora. Je to měřitelná ztráta vlivu na rozhodnutí, která se Česka přímo týkají. Vláda, která pošle do obrany slabší signál, než sama zákonem zavázala, neuspořila. Zmenšila se.

Problém není odchod. Problém je zmenšování.

Slovo „katastrofální“ v titulku neznamená apokalypsu přes noc. Znamená tři velmi konkrétní následky: slabší vliv při vyjednávání v EU, menší důvěru spojenců v NATO a horší pozici při každém příštím bruselském kompromisu. Česko ze Západu neodchází. Česko se na Západě systematicky zmenšuje, a to je rozdíl, který se v diplomatické praxi projevuje pomalu, ale spolehlivě.

Vláda, která krok za krokem učí partnery zařazovat Česko k táboru, jenž chce výhody členství bez jeho ceny, si nevyjedná výjimku podruhé tak snadno jako poprvé. A země, která se dobrovolně přesune na okraj, to nezjistí ze zprávy. Zjistí to v okamžiku, kdy u stolu nebude mít slovo, přestože bude přítomna.

Článek Spojení ANO, SPD a Motoristů nás staví na periferii EU. Následky mohou být katastrofální se nejdříve objevil na Kontext24.

Íránský úder, který přepsal české tábory

Na konci února spouštějí Spojené státy společně s Izraelem operaci Epic Fury. Při úderu je zabit íránský nejvyšší vůdce Alí Chameneí a další špičky režimu. V ten moment se česká politika rozdělí úplně jinak, než by se dalo čekat z předchozích debat o válce či migraci.

Premiér Andrej Babiš, šéf ODS Martin Kupka i předseda STAN Vít Rakušan okamžitě ujišťují, že „stojíme za spojenci“. Útok označují za tvrdou, ale pochopitelnou odpověď na íránskou hrozbu. Vláda tím jasně vsází na logiku spojenectví, na transatlantickou loajalitu a na příběh o nutnosti oslabit nebezpečný režim.

Současně se ale ozývá jiný tón. Piráti i SPD začínají mluvit o porušení Charty OSN a o eskalaci, která může vybočit z rámce mezinárodního práva. Právě tady se rodí nečekané spojení, které se netočí kolem sympatií k Íránu, ale kolem jednoho konkrétního paragrafu.

Zdeněk Hřib za Piráty varuje před eskalací, trvá na diplomacii a výslovně mluví o rozporu útoku s principy Charty OSN. Tomio Okamura používá v televizi i v textech prakticky totožnou formulaci. Tvrdí, že operace Epic Fury porušuje Chartu OSN a ohrožuje mezinárodní řád. Redakce v tom vidí víc než náhodnou shodu slov, protože oba míří k témuž článku 2 odst. 4, který staví tabu kolem použití síly bez mandátu Rady bezpečnosti.

Do debaty vstupuje samotná OSN. Na mimořádném zasedání Rady bezpečnosti připomíná generální tajemník António Guterres právě článek 2 Charty a odsuzuje jak masivní údery USA a Izraele proti Íránu, tak následné íránské odvety proti státům Perského zálivu jako porušení suverenity a územní celistvosti. Jak vyplývá z jeho vystoupení na mimořádném zasedání Rady bezpečnosti, neoznačuje jednoho „dobrého“ a druhého „zlého“, ale všechny připomíná stejným pravidlem.

Tím vlastně potvrzuje, že námitka Pirátů a SPD nestojí ve vzduchoprázdnu, ale zapadá do oficiálního jazyka OSN. Český čtenář tak najednou sleduje zvláštní mapu: vláda s Babišem podporuje spojence, zatímco Piráti a SPD se dovolávají téhož dokumentu, na který odkazuje i šéf OSN. Jádro sporu neleží v tom, zda Írán představuje hrozbu, ale v otázce, jestli tahle konkrétní rána respektuje pravidla, která si svět po druhé světové válce napsal. A právě v několika suchých odstavcích Charty se teď podle obou táborů láme odpověď na to, kdo má pravdu.

Když článek 2(4) naráží na rakety, drony a cenu benzínu

Článek 2 odst. 4 Charty OSN říká ve zkratce jednoduchou věc: státy nesmí v mezinárodních vztazích hrozit silou ani použít sílu proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu, pokud k tomu nemají povolení Rady bezpečnosti nebo nereagují na ozbrojený útok v sebeobraně podle článku 51. Když se Hřib i Okamura odvolávají na Chartu, míří právě k tomuto ustanovení.

Generální tajemník OSN ve svém únorovém projevu k situaci kolem Íránu tento článek znovu připomíná a zdůrazňuje, že pravidlo dopadá jak na USA a Izrael, tak na Írán a jeho odvetné salvy. OSN tedy kritizuje všechny střelce, nikoli jen jednoho, což české „nečekané alianci“ dodává právní kulisu, na kterou se může odkazovat.

Washington ale prosazuje jiný rámec. Šéf americké diplomacie Marco Rubio obhajuje Epic Fury jako akt sebeobrany a mluví o „absolutně bezprostřední“ hrozbě íránských útoků, takzvané imminent threat, která má otevřít dveře preventivně obrannému úderu ještě před prvním výstřelem. Odborné texty i komentáře ve Spojených státech přitom upozorňují, že vláda zatím nepředložila přesvědčivé důkazy, které by takovou bezprostřednost doložily. Právě tady se nečekané české spojenectví potkává s řadou mezinárodních právníků, kteří trvají na přísném čtení článku 2(4) a odmítají gumový výklad sebeobrany.

Ze suchých formulací se však rychle stává krev a prach. Íránský červený půlměsíc hlásí po americko izraelských úderech stovky mrtvých, včetně obětí na dívčí škole v Minábu. Íránský diplomat při OSN mluví i o desítkách zabitých dětí. Současně státy Perského zálivu oznamují, že jejich protivzdušná obrana zachytila stovky íránských dronů a desítky až stovky balistických střel, z nichž část přesto dopadla na města a zabila civilisty. V téhle realitě už Okamurův motiv „útěku lidí z regionu“ nepůsobí jen jako prázdný strašák, protože desítky tisíc lidí v Libanonu nebo jinde skutečně prchají před raketami.

Do Česka mezitím přilétá jiný účet. V den oznámení operace Epic Fury poskočí ceny ropy, Brent vyskočí během chvíle o více než 12 procent a experti v amerických médiích varují, že Američané brzy pocítí vyšší cenu benzínu. Český mluvčí petrolejářů Václav Loula odhaduje, že podobný skok Brentu přidá u českých pump „vyšší desítky haléřů“ na litr během několika dnů. Premiér Babiš sice oznamuje bezpečnostní opatření kvůli Íránu, ale běžný Čech podle všeho dřív uvidí dražší tankování než paragraf 51 na titulní straně.

Současně na ministerstvu zahraničí zasedá krizový štáb. Petr Macinka mluví o několika tisících Čechů na Blízkém východě, varuje před cestami do regionu a po uzavření části vzdušného prostoru posílá armádní airbusy pro občany uvízlé v Jordánsku, Egyptě nebo Ománu. V obrázcích z agentur mezitím nad Perským zálivem létají stovky íránských dronů, které sestřelují baterie PVO, zatímco čeští diplomaté kupují letenky a chystají repatriace.

Globální krize tak pro českého čtenáře znamená možnou změnu dovolené v Dubaji i vyšší účtenku za benzín, ne jen vzdálené titulky o Teheránu, a o to víc bude sledovat, kdo mu přes tenhle každodenní dopad dokáže obhájit, že bylo vše v souladu s pravidly války a míru.

„Preventivní válka“ jako heslo. A aliance, která má jasné hranice

V diskusích pod články o Íránu část českých uživatelů sociálních sítí nadšeně tleská „preventivní válce“. Úder USA a Izraele popisují jako rychlou videohru, kde statečný hráč včas „vypne“ hrozbu. Tenhle jazyk ale tvrdě naráží na chladný tón právníků i některých politiků.

Senátor Pavel Fischer sám označuje současné údery USA a Izraele za „preventivní válku“ a dodává, že bez prokázaného bezprostředního ohrožení takový krok odporuje mezinárodnímu válečnému právu i Chartě OSN. Z toho vychází jasný signál: i mainstreamový politik, který jinak prosazuje pevnou vazbu na Západ, spojuje preventivní válku s porušením pravidel.

Odborné texty Ústavu mezinárodních vztahů připomínají rozdíl mezi preventivním a preemptivním úderem. Preemptivní útok reaguje na bezprostředně chystaný útok, zatímco preventivní válka míří proti vzdálenější hypotetické hrozbě. Většina právníků ji s Chartou OSN nespojuje. Blogové texty a komentáře v českém tisku přesto ukazují, že tenhle rozdíl část veřejné debaty ignoruje, protože „prevence“ zní politicky atraktivně a jednoduše.

Právě tady se ukazuje nejdůležitější rozměr celé „nečekané aliance“ Pirátů a SPD. Nejde o společnou lásku k Íránu, ale o společné trvání na pojmech, které se podle nich nesmí vyprázdnit jen proto, že tentokrát střílí „naši“. Když redakce porovná výroky Zdeňka Hřiba a Tomia Okamury, vychází jí úzký průnik: oba zdůrazňují nutnost respektovat Chartu OSN a oba kritizují útok na Írán jako rozpor s mezinárodním právem.

Tím však „aliance“ v zásadě končí. Program SPD staví na tvrdém odmítání migrace, odporu k hlubší integraci EU a důrazu na národní suverenitu. Piráti se naopak v oficiálních dokumentech i encyklopedických profilech profilují jako proevropská, liberálně progresivní strana, která podporuje členství v EU, reformu jejích institucí a pokračující spolupráci v NATO. V otázce Ukrajiny, vztahu k EU i migrace tak oba subjekty dál stojí na opačných pólech.

Íránská krize proto nezakládá novou českou koalici, ale spíš odhaluje, kdo bere pravidla vážně i tehdy, když to bolí spojence. Piráti i SPD se v jednom bodě sejdou u článku 2(4) Charty, zatímco Babiš, Kupka, Rakušan či Macinka kladou větší důraz na loajalitu k USA a Izraeli a na šanci oslabit íránský režim. Další velká krize tak možná sblíží úplně jiné dvojice stran, podle toho, kdo ještě dokáže říct „ne“ i vlastním spojencům ve chvíli, kdy pravidla války a míru pořád nastavuje tatáž Charta OSN.

Článek Piráti a SPD na jedné lodi: Znesvářené strany překvapivě spojila zahraniční politika. Co na to voliči? se nejdříve objevil na Kontext24.

Každý hlas je veto

Koalice, která v lednu 2026 hlasovala o důvěře na samé hraně svých 108 mandátů, nevytvořila žádnou zásobu — každý odpadlík z SPD nebo Motoristů okamžitě mění výsledek hlasování. Nefungují jako doplněk ANO, fungují jako pojistka, kterou kdykoli mohou odjistit — a Babiš to dobře ví, proto se jejich požadavkům nijak zvlášť nebrání.

Vláda pro řidiče, která zdražuje

Vládní brand „pro řidiče“ se láme hned u první platební brány: e-známka zdražila a za horizontem čeká ETS2 — závazný evropský systém emisních povolenek pro dodavatele paliv s platností od roku 2028, jehož spuštění žádné pražské prohlášení o „revizi Green Dealu“ nezastaví. Vládní program to může ignorovat, ceny na pumpách ne. A právě tady selhává celá architektura značky: voliči, kteří hlasovali „pro řidiče“, dostali vládu, která je neochrání před tím, co přijde z Bruselu, ale v rétorickém boji proti „bruselským šílenostem“ najde vždy dost energie — protože ten nikoho euro nestojí.

Kde bude výbuch

Každá koalice nese trhliny, ale tyhle jsou strukturální, ne náhodné — vyplývají přímo z toho, kdo koalici tvoří a co každá strana slibovala svým voličům. Body napětí jsou dávno pojmenované. SPD, jehož poslanec před hlasováním o důvěře veřejně hrozil, že koalici kvůli muniční iniciativě pro Ukrajinu nepodpoří, drží loajalitu jen do chvíle, kdy to začne bolet jeho voliče. Referendum je druhý zápalník: vládní program slibuje ústavní zákon o referendu, ale bez možnosti hlasovat o EU a NATO a s odloženou účinností — přesně to, co SPD odmítá. Babiš musí vyvažovat mezi hlasy SPD a stabilitou zahraničněpolitického kurzu a tohle balancování má jasný strop.

Třetí zdroj napětí je paradox resortů: Motoristé sobě, hnutí s jedním sloganem o silnicích, obsadili zahraniční politiku, životní prostředí i kulturu. Oblasti, kde se o volantu nemluví, ale o penězích a hodnotách ano. Správa zahraniční politiky nebo kultury vyžaduje koherentní světonázor, ne dopravní manifest — a přesně v tomhle nesouladu bude Motoristům jednou docházet dech. Až se ukáže, že jednosloupcový program na čtyři roky nestačí, Babiš zůstane s partnerem, který buď bude slepě souhlasit, nebo se z frustrace začne vyhraňovat na nesprávných místech.

Časovaná bomba bez tikání

Nálože jsou zapojené. ETS2 zdraží paliva bez ohledu na vládní rétoriku, SPD bude jednou žádat jiný typ referenda nebo zastavenou zbrojní pomoc, Motoristé jednou zjistí, že kultura a zahraniční politika jsou jiná liga než dopravní značení. Každá z těchhle trhlin má svůj čas a svého iniciátora — hlasitého poslance, nečekaný summit, vyostřenou rozpočtovou bitku. Vláda, která stojí na 108 hlasech bez rezervy, si nemůže dovolit ani jednu z nich přejít bez ztráty. Otázka nezní, jestli tenhle systém praskne — ale kde, u které agendy a koho vezme s sebou.

Článek Komentář: Babišova vláda je časovaná bomba. Motoristé a SPD jsou nevyzpytatelní se nejdříve objevil na Kontext24.

Třináct hlasů, které drží vládu nad vodou

Papírová dominance ANO vypadá jinak, než jak se tváří na tiskových konferencích. Bez třinácti Motoristů koalice klesá pod hranici prosté sněmovní většiny — z pohodlné vlády by byl menšinový kabinet sháněcí podporu po opozici při každém zákoně. Každý odpadlík z SPD nebo Motoristů okamžitě mění výsledek hlasování — nefungují jako doplněk ANO, fungují jako pojistka, kterou může kdokoli z nich kdykoli vystřelit. Čísla popisují Babišovu realitu přesněji než stovky projevů o silné vládě.

Prezident, petice a cena třinácti hlasů

Jak moc jsou Motoristé nepostradatelní, ukázal spor o Filipa Turka. Ani prezidentský nesouhlas, ani petice s desítkami tisíc podpisy Motoristy od Babiše neodtrhly. Mocenská aritmetika přebila morální tlak — a tenhle moment je klíčovým precedentem pro celé volební období. Demokratické nástroje, které by za normálních okolností stačily, tady jednoduše nevstoupily do rovnice, která rozhoduje. Babiš nemůže ztratit Motoristy, a dokud tohle platí, jejich podmínky vždy vyhrají nad prezidentem i ulicí.

Štít před stíháním

Nejcyničtější rozměr celé závislosti není o hospodářské politice. Je o trestním stíhání. Ústava garantuje poslanci imunitu po dobu mandátu — a Mandátový a imunitní výbor doporučil Babiše i Okamuru nevydat. Kdo kontroluje 108 hlasů, ten souhlas odmítne bez dramatu. Třináct poslanců Motoristů tak nedrží jen koaliční smlouvu, drží i zábranu před soudem.

Kritici proto mluví o „vládě sdílené imunity“ — kabinetu, který může jedním hlasováním odpojit spravedlnost pro vlastní šéfy na celé volební období. Není to přehánění. Je to popis mechanismu, který funguje přesně tak, jak vypadá: většina složená z lidí, kteří mají přímý osobní zájem na konkrétním výsledku hlasování. Každý Motoristův hlas u imunity je zároveň pojistkou koalice i pojistkou osobní.

Tichý obchod o referendum

Motoristé jsou pro Babiše mazivem i v chronickém sporu se SPD. Okamura sní o hlasování o EU a NATO, ANO slibuje, že to nedovolí — a vládní program proto nabízí zákon o referendu, jenž otázky členství v aliancích výslovně vylučuje a jehož účinnost je odložena co nejdál. SPD to přijala. Díky Motoristům si může Babiš dovolit referendum slíbit a přesto Okamuru držet na uzdě: SPD sedí ve vládě, ale svůj sen sleduje jen z povzdálí — a to je přesně ta rovnováha, kterou Babiš potřebuje zachovat.

Macinka, Klempíř a cena, kterou platí stát

K obchodu patří i resorty. Hnutí s jedním sloganem o silnicích obsadilo zahraniční politiku, životní prostředí i kulturu. Správa diplomacie nebo klimatické politiky vyžaduje koherentní světonázor a schopnost jednat v desetiletých horizontech — ne dopravní manifest. Macinka klimatický pilíř ministerstva sloučil s jinou sekcí; ekologické organizace okamžitě varovaly před logikou „levný benzín dnes za cenu dražších dopadů zítra“. To není odměna za loajalitu — to je cena za nutnost. A tuhle cenu neplatí Babiš, platí ji stát.

„Pište Macinkovi.“ Kdo tu velí a kdo jen prosí

Vztah mezi premiérem a Motoristy se stal lakmusovým papírkem jeho skutečné síly — a tenhle test Babiš prohrál ještě předtím, než začal vládnout. Video z tělocvičny ho zachytilo, jak prosí vlastní příznivce, aby napsali Macinkovi místo něj, protože sám to „nedal“. Silný premiér svého menšího partnera zkrotí za zavřenými dveřmi. Jenže Babiš tu páku nemá — a když nabádá voliče „pište Macinkovi“, přiznává víc, než zamýšlel: v téhle koalici nejsou role tak, jak je předpokládá koaliční smlouva. Jsou přesně obráceně.

Motoristé proto nejsou jen stranou řidičů slibující levnější benzín. Ve sněmovní realitě jsou klíčem k tomu, jestli si vládní elita odhlasuje vlastní beztrestnost, jakým tónem Česko mluví se světem a jakou cenu zaplatíme za dnešní rozhodnutí v příštích letech. Dokud tohle platí, bude se Babiš Motoristů držet zuby nehty — i kdyby to stálo cokoliv, co ještě nesplácí.

Článek Babiš se Motoristů bude držet zuby nehty. K čemu je tolik potřebuje? se nejdříve objevil na Kontext24.

Okamura splnil slib. Cynicky, ale konzistentně.

SPD v téhle hře nemá žádné překvapení. Tomio Okamura slíbil, že na českých institucích bude viset jen česká vlajka, a tento slib plní metodicky — od sundání ukrajinského praporu ze Sněmovny po fasády resortů obrany, dopravy a zemědělství bez modrožluté 24. února.

Je to cynické. Je to průhledné. Ale aspoň je to konzistentní. Okamurovi voliči přesně vědí, co kupují, a on jim to dodává. V politice, kde se sliby nedodržují systematicky, je tahle upřímnost v cynismu skoro osvěžující — i když její obsah je odporný.

Babiš: vlajka sundaná v prosinci, vytažená na výročí

Zajímavější podívanou nabízí ANO. Ministerstvo vnitra vlajku v prosinci sundalo — a v únoru ji opět vytáhlo. Strakovka vlajku dočasně nahradila unijní — a 24. února ji vrátila. Babišova vláda tak zvládla v jednom čtvrtletí demonstrovat obě polohy: opatrný ústup vstříc koaličnímu partnerovi i gesto solidarity pro ty, kteří na výročí invaze dívají. To není politika. Je to choreografie.

Paradox je vidět nejostřeji na ministerstvu obrany. Ministr Zůna v téže době jednal v Bruselu o podpoře Ukrajiny v NATO a Radě EU — zatímco fasáda jeho ministerstva na výročí invaze zůstala bez ukrajinské vlajky. Do Bruselu jedna zpráva, do Prahy druhá. SPD se naučilo hrát na dvě publika najednou a zatím za to neplatí žádnou cenu.

Vlajka nic neříká o reálné pomoci

Zákon o státních symbolech vyvěšení cizích vlajek nenařizuje. Každý prapor na ministerském stožáru je čistě politické rozhodnutí — a jako takové by měl být čten. Jenže tím, že debata uvízla na symbolice, přestáváme klást jiné otázky.

Průzkumy ukazují, že zhruba dvě pětiny Čechů by zastavily výcvik ukrajinských vojáků a dodávky munice. To je záležitost, která má přímý dopad na průběh války. Vlajka na fasádě o tomhle neřekne vůbec nic. Ministr může vyvěsit modrožlutý prapor a zároveň hlasovat proti zbrojní pomoci. Může ho nesundat a dodávky podporovat. Látka na stožáru a skutečná politická pozice jsou dvě různé věci — a záměrné směšování obou je přesně ten trik, který politikům vyhovuje.

Čtyři roky po začátku invaze bychom si mohli dovolit trochu náročnější standard. Místo počítání vlajek se ptát: kolik peněz, kolik munice, kolik politické odvahy — a kdo za tím stojí jménem, ne jen praporem.

Článek (Ne)vyvěšení ukrajinské vlajky k výročí války ukázalo, na čí straně politici stojí. Někteří překvapili se nejdříve objevil na Kontext24.