Z dostupných informací zároveň plyne, že nejde jen o obecné podezření. Podle zjištění Seznam Zpráv upozornili experti ministerstva vedení resortu v interním materiálu, že kvůli možnému střetu zájmů poradkyně ministra Aleše Juchelky může Evropská unie odmítnout proplatit projekty až za zhruba 100 milionů korun.

Riziko není potvrzená ztráta, ale účet už je na stole

Tady je potřeba brzdit.

Zatím nikdo nepotvrdil, že Česko o 100 milionů korun přišlo. Reálné je ale něco jiného: MPSV jako řídicí orgán programu OPZ+ 2021 až 2027 čelí riziku, že část výdajů nemusí být Evropskou unií uznána.

Tohle riziko má velmi obyčejný překlad. Pokud dojde na neproplacení neboli korekci, EU část výdajů neuzná a stát ji musí pokrýt sám. Právě takový postup evropská i česká pravidla připouštějí.

Důvěryhodnost kauzy nestaví opozice. Vzniklo upozornění uvnitř samotného ministerstva a bylo adresováno vedení resortu. Dokument není veřejně dostupný v plném znění, ale jeho existence byla médii doložena.

Střet zájmů má u evropských peněz tvrdá pravidla

Mechanismus je přitom nepříjemně jednoduchý. Střet zájmů znamená situaci, kdy má člověk rozhodující o veřejných penězích zároveň osobní nebo profesní zájem na výsledku. Evropská pravidla v tomto směru dopadají i na orgány členských států a osoby zapojené do správy fondů.

Do tohoto rámce zapadá i konkrétní případ. Alexandra Semancová působí jako poradkyně ministra práce Aleše Juchelky a zároveň vlastní firmu Siptrade, která klientům pomáhá se získáváním dotací ze stejného programu. Měla přístup do interního systému ministerstva a úředníci zaznamenali, že komunikovala k projektům, na nichž se její firma podílí.

Nejsilnější signál přišel zevnitř ministerstva

Právě tady kauza tvrdne. Nejsilnější signál nepřišel zvenčí, ale z vlastního ministerstva. Interní materiál, takzvaný referátník, podle Seznam Zpráv podepsala tehdejší vrchní ředitelka sekce evropských fondů Martina Štěpánková a odeslala jej ministrovi.

Krátce poté však Štěpánková na ministerstvu skončila. Resort uvedl, že odešla „po vzájemné dohodě“, detaily ale nevysvětlil. Časová blízkost obou událostí tak přirozeně vyvolává otázky.

Mlha navíc drží až příliš dlouho. Resort stále jasně nepopsal roli poradkyně ani konkrétní projekty, kterých se věc týká. To samo o sobě neznamená pochybení, ale v kombinaci s interním varováním udržuje kauzu otevřenou.

Z jedné poradkyně je test celé vlády

Po Juchelkově nástupu se ministerstvo rozhýbalo rychle. Vedle personálních změn ale přibyl i spor o interpretaci situace. Ministr existenci interního materiálu potvrdil, zároveň se ale své poradkyně veřejně zastal a označil ji za „člověka na svém místě“.

Zároveň tvrdí, že pomáhá řešit problémy z minulosti a že jsou ve hře i širší miliardové částky z evropských programů.

To ale nic nemění na základní rovině problému. Evropská pravidla jsou v otázce střetu zájmů přísná a rozhodující slovo má vždy Evropská komise.

Proto už nejde o detail jedné kanceláře. Nejde ani o potvrzenou škodu, ale o situaci, která může ukázat, jak stát zvládá hlídat střet zájmů u peněz, které sám spravuje. Pokud v takové chvíli chybí jasné vysvětlení, roste i riziko, že problém jednou neskončí jen u podezření.

Článek Česko může kvůli Juchelkově neopatrnosti přijít o 100 milionů Kč. Tohle už lidé vládě neodpustí se nejdříve objevil na Kontext24.

Kodex jako kampaňová zbraň, ne jako pravidlo hry

Morální kodex ANO byl od počátku nástroj útoku, ne vlastní disciplíny. Článek IX sliboval, že poslanec nebude využívat imunitu a požádá o vydání; článek IV zakazoval jakýkoli střet zájmů; článek XI předepisoval okamžitou rezignaci za závažné nebo opakované porušení. Na papíře to vypadá jako přísná seberegulace, ale pravidla z opozičních let se osvědčí teprve tehdy, až strana usedne do vlády. A právě v téhle chvíli se ukáže, jestli jsou kodex i jeho autor z jednoho těsta. Ukázalo se. Nejsou.

Babiš 15. ledna 2026 ve Sněmovně říká „nenechám se vydat“, čímž přesekává článek IX, který sám svým podpisem stvrdil. Tenhle výrok není chyba, je to záměr: premiér, který disponuje 108 hlasy koaliční většiny, nemá důvod se kodexem řídit, pokud kodex nemá vymahače. Vymahačem měla být ANO vlastní Rozhodčí a smírčí komise, ale o ní není v kauze slyšet nic.

Tři vydání, třikrát souhlas, dnes jiný šéf

Kauza Čapí hnízdo prošla Sněmovnou třikrát, pokaždé se souhlasem nadpoloviční většiny poslanců. Nehledejme v tom paradox. Vysvětlení je prosté: tehdy ANO sedělo buď v opozici, nebo jako junior partner a souhlas s vydáním byl levný signál, který nic nestál. Dnes Babiš vládne s vlastní koaliční většinou a tentýž signál by stál dost. Logika je ve skutečnosti konzistentní, jen se změnily podmínky.

Výbor pro mandáty a imunitu 17. února 2026 nedoporučil vydání ani Babiše, ani Okamury. Ale podle § 12 jednacího řádu drží konečné slovo plénum, ne výbor, a výsledek pléna nezavírá kauzu, pouze ji odkládá. Novela Ústavy z roku 2013 omezila parlamentní imunitu tak, že nevydání poslance neznamená trvalou ochranu, nýbrž odložení řízení na dobu mandátu. Imunita poskytuje v nejlepším případě čtyřleté moratorium, nikoli osvobozující rozsudek. Kdo to prezentuje jako vítězství, buď nerozumí právu, nebo doufá, že mu to projde.

Soud, který čeká za zatáčkou

O trvalosti kauzy Čapí hnízdo rozhodl Vrchní soud v Praze, nikoli Sněmovna. V červnu 2025 zrušil zprošťující rozsudek a vrátil případ k novému projednání. Toto rozhodnutí je důležitější než jakékoli hlasování v plénu: potvrzuje, že kauza má žít bez ohledu na výsledky v poslaneckých lavicích. Hlasování v březnu tak vlastně neklade otázku „je Babiš vinen?“, nýbrž „jak dlouho Sněmovna soud odloží?“ A tenhle překlad by měl zaznít hlasitěji v každé zpravodajské relaci.

Komise, která nedohlíží

Přibývá ještě jeden rozměr, na nějž kodex pamatoval přesně. Audity Evropské komise v letech 2019 až 2021 konstatovaly střet zájmů mezi Babišem jako premiérem a holdingem Agrofert, jehož ovládání nikdy plně neodstoupil. Kodex to nazývá porušením článku IV, jež má bez prodlení vést k rezignaci. Výsledek je ale jiný: Rozhodčí a smírčí komise ANO za roky neuzavřela ani jedno rozhodnutí, které by kauzu střetu zájmů stranicky adresovalo.

Toto mlčení má konkrétní cenu. Pokud stranická kontrola nefunguje, neexistuje žádný vnitřní opravný mechanismus a zbývají jen vnější tlaky: soudy, Brusel, volební výsledky. ANO tím přiznává, že jeho kodex neobsahuje záruky třetí strany. Platí jen tehdy, kdy ho plnit chce ten, kdo ho podepsal. A stranická demokracie, která takový stav tiše akceptuje, nemá na co být pyšná.

Dokument, který nikdo nestáhne

ANO kodex nestáhne z webu, protože to by bylo přiznání. Nechá ho viset v adresáři z roku 2017, kde nikomu nepřekáží a kde ho každý může přečíst, ne však vymáhat. Tohle je přesný model stranické integrity v České republice: pravidla vznikají, aby existovala, nikoli aby fungovala. Politici je zveřejní, novináři je ocitují, voliči je přečtou, a pak každý ví, a přesto se nestane nic. To není náhoda. Je to systém.

Morální kodex ANO je v roce 2026 především dokladem o datu vzniku a o autorech, kteří ho podepsali. Díky kauze Čapí hnízdo, kauze Agrofert a mlčení Rozhodčí komise slouží dnes jako inventář selhání, jež kodex výslovně zakazuje a jichž se dopouštějí přesně ti, jimž byl určen. Těžko o nepsaném pravidle napsat lépe.

Článek ANO má morální kodex pro srandu králíkům. Babiš nedodržuje ani svá vlastní pravidla se nejdříve objevil na Kontext24.