Poplatky zmizí. Peníze ne.

Domácnosti dnes platí dohromady 205 korun měsíčně za ČT a ČRo. Od 1. ledna 2027 vláda schválila financování ze státního rozpočtu. Složenka zmizí, účet zůstane. Jen ho zaplatí stát z peněz, které vybere na daních. Průměrný plátce daně nepocítí úlevu, protože ji ani žádnou nedostane. Pocítí ji jen politici, kteří mohou říct, že „zrušili poplatky.“

Zároveň ale přijde škrt. ČT dostane ze státního rozpočtu 5,74 miliardy korun ročně, ČRo 2,065 miliardy. Celkem o 1,4 miliardy méně než dnes inkasují z poplatků. Tohle se nestane bez dopadu na tvorbu, redakce a programovou šíři. O miliardě méně se nemluví jako o „zefektivnění.“ Mluví se o tom jako o reálném omezení kapacity.

Státní rozpočet znamená každoroční vyjednávání

Poplatek má jednu klíčovou vlastnost: je fixní a nezávisí na vůli vlády. Opozice i experti upozorňují, že přechod na státní rozpočet tuto pojistku ruší. Každý rok bude vláda rozhodovat, kolik ČT a ČRo dostanou. Každý rok bude mít páku.

To není teoretické riziko. Je to standardní mechanismus politického tlaku. Médium, které závisí na ročním dotačním rozhodnutí výkonné moci, má silný motiv nevyrábět obsah, který by tu moc dráždil. Lupa.cz upozornila, že konkrétní podoba financování byla při přípravě zákona ještě nejasná. To není dobrý základ pro nezávislost veřejnoprávních médií.

EET 2.0 jako záchrana? Pochybná.

Vláda slibuje, že výpadek příjmů ČT a ČRo pokryje EET 2.0, tedy nová verze elektronické evidence tržeb. Systém se teprve buduje. Garantovat výnosy z technologie, která ještě nefunguje naplno, je optimismus, který si dovolí každá vláda přesně do chvíle, kdy přijde první schodkový rozpočet. Pak přijde „dočasné“ škrtání, které bývá trvalejší, než zněly původní sliby.

Zrušení poplatků se prodává jako úleva pro občany. Ve skutečnosti přenáší kontrolu nad veřejnoprávními médii z nezávislého zákonného mechanismu do rukou vlády, která tato média platí. Kdo platí, ten má slovo. A kdo má slovo každý rok znovu u rozpočtového stolu, má velmi silné slovo.

Článek Nastane definitivní konec poplatků v Česku? Babišova vláda je tomu velmi blízko se nejdříve objevil na Kontext24.

Nejde o krach, jde o hazard

Vedení ČT ve svém dopisu vládě dramatizuje: televize s výnosy 8,536 miliardy korun v rozpočtu na rok 2026, z nichž 6,73 miliardy tvoří televizní poplatky, bankrotu nečelí. Přesto má v zásadní věci pravdu. Reálný problém neleží v účetnictví, ale v hazardu s načasováním: vláda ohlásila konec poplatků od roku 2027, hotový náhradní model k tomu ale nedodala — a médium, které plánuje na roky dopředu, dostalo horizont kratší než rok a prázdné místo tam, kde měl stát nový systém. Tenhle obraz není panika. Je to věcný popis toho, co se děje.

Co reálně stojí na poplatcích

Kdo říká, že ČT jsou jen zprávy a pár pořadů, o té instituci nic neví: šest kanálů s digitálními službami zasahujícími miliony lidí měsíčně financuje z poplatků také vysílací síť, IT infrastrukturu a kyberbezpečnost — vrstvy, které divák nevidí, ale bez nichž by signál nikam nedošel. Pokusit se toto nahradit komerčním modelem je iluze: za 150 korun měsíčně na domácnost, bez ohledu na počet zařízení, stát zajišťuje provoz, jehož logiku trh nikdy nepřijme, protože komerční televize jde za ziskem, ne za celým publikem. Veřejná služba je pojmem přesně proto, že se k ní vážou závazky, které trh nectí.

Plán, který nemá obsah

Ani jeden z koaličních partnerů nedokázal dosud říct, čím přesně poplatky nahradí. To není politický ostych — to je absence plánu. Vedení ČT přiznalo, že o dalším postupu nemá faktické informace a žádná odborná debata s účastí televize neproběhla: nejde jen o chybějící zákon, ale o chybějící jakýkoli pracovní podklad. Vláda tuto otázku odkládá jako technický detail, který se vyřeší, až bude třeba. Ve skutečnosti je to přesně obráceně: konec poplatků je lehká část. Hotový a ze zákona chráněný náhradní model je ta těžká, a právě tu vláda nemá.

Co zmizí dřív než budova

Bez hlavního zdroje příjmů by obrazovka nezhasla přes noc — ztenčila by se tvorba, tiše a postupně, tak aby si toho průměrný divák nevšiml hned. Výdajová logika ČT nedává prostor pro jednoduché škrty: mzdy a výrobní úkol tvoří přes dvě třetiny nákladů a výrobní úkol zahrnuje práva ke sportu, filmům a dokumentům za stovky milionů ročně — přesně ty položky, o které by ČT soupeřila s komerčními stanicemi ve chvíli, kdy by měla méně peněz a ony věděly, že kupuje za každou cenu. Divák by ten posun poznal rychle, i kdyby si ho neuměl pojmenovat.

Nezávislost není jen slovo

Vládní postup míří přímo proti normě, kterou sama Evropa přijala: Evropské nařízení o svobodě médií platné od loňského léta ukládá členským státům zajistit adekvátní, udržitelné a předvídatelné financování veřejnoprávních médií. Státní rozpočet tuto podmínku nesplňuje ze své podstaty, protože každá nová vláda si může přijít s vlastní politickou prioritou a peníze přesměrovat — bez jakékoli zákonné brzdy. Právě proto zaslaly organizace hájící svobodu tisku kabinetu otevřený dopis: rušení poplatků bez náhradního modelu chráněného před politickými výkyvy se rovná ohrožení nezávislosti veřejnoprávních médií. Kdo ruší poplatky bez hotové a předvídatelné náhrady, nevede reformu. Hazarduje s institucí, jejíž síla se měří právě v okamžicích, kdy si to politici nepřejí.

Článek Hrozí bankrot a kolaps. Vedení České televize bije na poplach, vládu to vůbec nezajímá se nejdříve objevil na Kontext24.

Nejde už o bonmot, ale o peníze

Babiš si pomohl přesně tou formulací, která má okamžitě zabrat. Politické debaty ČT podle něj „ohrožují duševní zdraví“, jak nedávno řekl. A do stejné linky zapadají i jeho dřívější veřejné výroky: třeba že nečte zprávy a nedívá se na televizi, hlavně na Českou televizi, nebo že se na ČT nedívá a všem to nedoporučuje.

Teď už ale nejde jen o slovní kopanec. Programové prohlášení vlády zároveň slibuje zrušit poplatky za veřejnoprávní média, zachovat jejich nezávislost a otevřít jejich hospodaření kontrole NKÚ, tedy Nejvyššího kontrolního úřadu. Koalice navíc mluví o změně od ledna 2027, jenže finální náhradní model stále veřejně jasný není.

Kontrast bije do očí. Jen pár dní předtím vláda podle Ministerstva zdravotnictví a po jednání vlády obnovila Radu vlády pro duševní zdraví a od března už organizační schéma Úřadu vlády počítá i s oddělením politiky duševního zdraví.

V redakci jsme si právě tady řekli, že bonmot o duševním zdraví nelze číst odděleně od peněz. Jestli jde jen o styl, nebo o něco těžšího, ukážou až konkrétní částky.

Úleva 205 korun zakrývá hru o miliardy

Tady se spor najednou smrskne do běžné domácí zkušenosti. Podle zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, účinného od 1. května 2025, platí domácnost 150 korun za televizi a podle oficiálního přehledu Českého rozhlasu 55 korun za rozhlas, tedy dohromady 205 korun měsíčně.

V redakci jsme si ten spor přeložili do prostší češtiny: navenek se prodává jako úleva o 205 korun, ve skutečnosti ale přeskládává systém za zhruba 9,2 miliardy korun.

Právě proto nestačí říct, že se poplatek prostě škrtne. Koncesionářský poplatek, tedy zákonem stanovená platba na financování ČT a ČRo, dnes neposílá média každý rok do přímého rozpočtového handlování.

Model financování ze státního rozpočtu naopak znamená, že peníze nejdou přímo přes poplatníky, ale přes stát. A právě tam leží citlivé místo: nejde o to tvrdit, že dnešní model je jediný možný, ale o to, že koalice zatím neukázala hotovou náhradu, která by podobnou pojistku držela.

Nezávislost stojí na penězích, které nejdou snadno vyviklat

Tohle není česká zvláštnost. Evropská pravidla pro média v European Media Freedom Act i ve shrnutí, které zveřejnil Evropský parlament, spojují nezávislost veřejnoprávních médií se stabilním, transparentním a předvídatelným financováním.

Ve hře navíc nejsou drobné. Rozpočet České televize na rok 2026 počítá s 6,73 miliardy korun z televizních poplatků a Český rozhlas s výnosem 2,4762 miliardy korun z rozhlasových poplatků, jak ukazuje i návrh rozpočtu ČRo na rok 2026.

Tohle nejsou odhady komentátorů. Tohle jsou oficiální příjmy, na kterých oba domy staví provoz.

Z osobní přestřelky je spor o stát

Proto se z osobní přestřelky stal institucionální spor. Proti rušení poplatků vystoupilo 1934 zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu.

A když jsme v redakci prošli i usnesení Senátu k médiím veřejné služby, vyšlo z něj ještě něco podstatnějšího: Senát je výslovně spojuje s informační bezpečností státu.

Tady leží skutečná pointa. Nejde o to, zda Babiš rád sleduje Moravce nebo ne, a nejde ani o to, zda 205 korun měsíčně zní voličsky lákavě. Ve chvíli, kdy politik nejdřív zlehčí médium a pak mu chce sebrat jeho vlastní příjem, nejde o styl, jde o páku.

Článek Babiš si znovu kopnul do České televize. Sledovat její politické diskuse prý ohrožuje duševní zdraví se nejdříve objevil na Kontext24.

Nejde o kulisy, ale o nedělní návyk

Tady nepadá malý pořad. Podle dat ATO dosáhly Otázky 1. března souhrnné sledovanosti 1,01 milionu diváků 15+ a celkového zásahu 1,2 milionu lidí.

Sledovanost tady znamená, kolik lidí pořad v součtu vidělo, zatímco reach je celkový zásah, tedy kolik diváků se s ním vůbec setkalo. Redakce v tom čte jediné: ČT nezachraňuje dekor, ale velký nedělní návyk.

Zlom proto přišel tvrdě. Podle vyjádření České televize Moravec skončil 8. března po 21 letech a vedení o tom předem nevědělo. To není plánovaný restart. To je krizový režim, v němž se nedělní vlajkový formát hasí ze dne na den.

Uklizené studio ještě není nový začátek

Na obrazovce proto slovo restart zatím působí větší než samotná změna. Redakce při srovnání vidí pořád stejné Kavčí hory, podobný stolek a židle, jen v jiné barevnosti a s jinou grafikou. To samo o sobě není chyba, jenže přesvědčivý nový začátek vypadá jinak.

Jenže skutečný test nezačínal u nové grafiky, nýbrž u toho, zda druhý pokus odstranil aspoň staré slabiny.

Druhý pokus nestartoval z nuly. Táhl za sebou dluh první náhradní debaty z 15. března, kterou provázely problémy se zvukem, prostorem a amatérský dojem. Když tedy ČT v dalším vydání obraz uklidila, nesplnila nic navíc. Splnila povinné minimum.

Právě proto míří vedle, když se veškerá nespokojenost svede na moderátora Řezníčka. Redakce v něm nevidí hlavní problém, protože zkušená moderátorská tvář sama nevyřeší formát, který ČT sama dál popisuje jako dočasný. Několik dalších neděl tak vznikne v provizorním režimu a televize stále neřekla, kdo a jak pořad povede dlouhodobě. A bez téhle odpovědi se žádný nástupce nerodí.

Bez autority se z velké debaty stává speciál

Rozostřený rytmus navíc nezmizel. Druhá část s Minářem, Pánkem a Mlynářem působila spíš jako tematický speciál než jako vrchol týdne, což připomíná logiku pořadů typu Duel ČT24 z listopadu 2025. To není výtka k hostům.

To je problém role pořadu, který jednou slibuje velkou nedělní debatu a vzápětí připomene jiný typ vysílání. A právě odsud vede cesta k nepříjemnějšímu závěru: veřejnoprávní debata bez stabilní autority nestojí na dekoru, ale na důvěře.

Tady se láme podstata celé změny. Když ČT sama rámuje Moravcovo působení na iVysílání České televize jako 21 let v České televizi, potvrzuje tím, jak těsně se pořad spojil s jednou tváří. Redakce proto čte úvahy o střídání moderátorů spíš jako přiznání, že stabilita ještě nepřišla. Po tak dlouhé době totiž divák nehledá jen náhradu. Hledá novou jistotu.

Obraz se zlepšil rychleji než identita

Veřejnoprávní debata, tedy pravidelný pořad, od něhož divák čeká službu veřejnosti, pevná pravidla a rozpoznatelnou autoritu, nevznikne z jedné uhlazenější neděle. Nevznikne ani z lepšího světla nebo čistší grafiky. Vznikne teprve tehdy, když televize jasně určí, kdo pořad drží, jaký má rytmus a proč se odlišuje od jednorázových speciálů. To je přesně ten bod, kde se dnes obraz zlepšil rychleji než samotná identita.

Dosavadní kroky ČT proto zatím připomínají spíš testovací režim než hotový nástupnický pořad, jak ukazuje už komunikace o mimořádné Debatě ČT i následné zprávy o provizorním řešení. To není definitivní rozsudek nad jedním vysíláním. Je to varování nad způsobem, jakým se zachází se silnou značkou po krizovém zlomu. ČT zatím opravila kulisy, ale pořád nepostavila jediný přesvědčivý důvod, proč se k téhle debatě v neděli vracet.

Článek Další nedělní debata bez Moravce, další propadák. Nové studio ČT diváky nenadchlo se nejdříve objevil na Kontext24.

Slib o slušnosti nevydržel první zkoušku

Slib zněl jasně. V Programovém prohlášení vlády kabinet staví své úsilí na slušnosti, odpovědnosti, spolupráci a respektu mezi lidmi. Už na ustavujícím zasedání vlády 15. prosince 2025 Andrej Babiš říkal, že vláda bude transparentní, nic nebude skrývat a bude slušná. Když pak při prvním sporu o bezpečnost místo věcné odpovědi přišel útok na média a opoziční politiky, ten rozpor se vysvětloval sám.

Číslo přitom neleží v mlze. Bezpečnostní informační služba, tedy civilní kontrarozvědka státu, má v lednové revizi Ministerstva financí dostat 2 597 829 858 korun. V původním vládním návrhu rozpočtu na rok 2026 měla 2 897 829 858 korun. Původní návrh znamená podzimní plán schválený vládou, přepracovaný návrh lednovou verzi upravenou po usnesení Sněmovny. Rozdíl dělá přesně 300 milionů korun.

Právě tady vznikla dvojí pravda. Když politik mluví o rekordní částce, srovnává ji s rokem 2025, když kritik mluví o škrtu proti plánu, srovnává lednovou verzi s dřívějším plánem pro stejný rok. V redakci jsme porovnali rozpočtové částky pro rok 2025, podzimní návrh i lednovou revizi a vychází obojí: proti loňsku BIS roste o 229,4 milionu, proti původnímu plánu na rok 2026 ale klesá o 300 milionů. „Rekordní částka“ a „škrt proti plánu“ tedy nejsou protiklady, jen dvě různá srovnání nad stejnými čísly. O to víc zaráží, že na vládní tiskové konferenci 12. ledna 2026 zazněla hlavně slova o manipulaci, a ne jednoduché vysvětlení. Právě to, kdy a v jakém tématu se tahle výměna odehrála, ukazuje, proč nešlo o běžnou politickou hrubost.

Bezpečnostní debata se změnila v citlivý test vlády

Kontext byl výbušný. Po pardubickém incidentu pracovala policie s úmyslným zaviněním v zásadě za prokázaným a ve veřejném prostoru zaznělo i podezření na terorismus. Nešlo tedy o náhodnou internetovou přestřelku v klidný den. Šlo o okamžik, kdy veřejnost čekala od vlády přesnost, klid a srozumitelnou odpověď, jak stát chrání citlivé provozy. Právě proto působil spor o bezpečnostní rozpočty mimořádně citlivě.

Rozpor bil do očí. Premiér po incidentu vyzval firmy vyrábějící vojenský materiál, aby si areály zabezpečily samy a na vlastní náklady. Zároveň ale vedle BIS klesaly i další bezpečnostní kapitoly. NBÚ, tedy úřad, který hlídá práci s utajovanými informacemi, šel proti původnímu plánu dolů o 35 631 613 korun a NÚKIB, státní strážce kybernetické a informační bezpečnosti, o 105 398 084 korun. Kdo po firmách žádá větší obezřetnost, ten si tím sám říká o tvrdší otázky, proč stát ve stejnou chvíli ubírá tam, kde má vlastní bezpečnost držet.

To už není detail jedné kolonky. Bezpečnostní rada státu, tedy vládní tým, který koordinuje klíčové bezpečnostní otázky, může o hrozbách jednat jakkoli důrazně, jenže rozpočtová řeč vlády mezitím vysílá jiný signál. V redakci jsme prošli oficiální tabulky ministerstva financí a vidíme stejný vzorec jako u BIS: proti roku 2025 jsou tyto kapitoly vyšší, proti původnímu plánu na rok 2026 ale nižší. Bez poctivého srovnání se z faktu snadno stane slogan. A právě na takové zkratce se dá bezpečnostní debata velmi rychle přepsat do kulturní války.

Když chybí vysvětlení, nastupuje útok

Pak se debata zlomila úplně. Na vládní tiskové konferenci 12. ledna 2026 premiér označil Novinky a Seznam Zprávy za nejprolhanější média, mluvil o manipulaci a vedle rozpočtových čísel přidal i osobní útok na ministra financí. Téma bezpečnosti tak ustoupilo stylu, který si raději hledá viníka sdělení než odpověď na sdělení samotné. Když se i takto citlivé téma převypráví hlavně jako střet s údajnými manipulátory, je potřeba podívat se na samotný mechanismus obhajoby.

Ten mechanismus je přitom průhledný. „Rekordní částka“ a „škrt proti plánu“ nejsou dvě různé reality, ale dvě různé věty o téže realitě. Podle návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 2026 a jeho lednové revize stoupl schodek z 286 na 310 miliard korun, zatímco BIS spadla proti původnímu plánu o 300 milionů. Kdo v takové chvíli mluví jen o rekordech, nevyvrací kritiku. Jen přesouvá kameru.

Stejný pohyb vidíme i jinde. V lednové revizi Ministerstva financí pro rok 2026 klesly výdaje na obranu o 21 003 532 320 korun proti původnímu návrhu. V redakci jsme tyto částky znovu porovnali v oficiálních rozpočtových tabulkách a spor tak stojí na tvrdých číslech, ne na dojmech ani na špatně přečtené tabulce. Když pak na takto ukotvený spor naváže osobní a mediální útok, nepůsobí jako vedlejší výbuch emocí. Působí jako praktická náhrada obsahu.

To je na celé věci nejhorší. Když premiér při ověřitelném sporu o rozpočtová čísla nezačne vysvětlovat, ale útočit na média a oponenty, neposouvá hranici slušnosti o pár centimetrů. Maže ji úplně a z konfliktu dělá vlastní politický program.

Článek Babiš svými útoky na média i opoziční politiky ukazuje, jak rychle mizí hranice slušnosti se nejdříve objevil na Kontext24.

Premiér si z „900 milionů“ dělá kladivo na Seznam

Andrej Babiš už od listopadu 2025 opakuje stejný příběh. Premiér veřejně tvrdí, že si Ivo Lukačovič „vyplatil šest miliard dividend na Kypr“ a „dluží 900 milionů na srážkové dani“. Zaznělo to ve videu z 18. 11. 2025 i na tiskové konferenci vlády 23. 2. 2026.

Neútočí přitom na anonymní „nadnárodní korporace“, ale na konkrétní českou firmu. Seznam patří mezi největší mediální hráče v zemi a premiér z něj dělá exemplární případ. Právě v tomhle momentu se běžný politický folklor mění v test, kam až může předseda vlády zajít v tlaku na médium, které ho kritizuje.

Seznam tyto výroky v otevřeném textu označil za nepravdivé a popsal je jako útok na dobrou pověst firmy. Podle mluvčích dorazila Babišovi „na konci roku“ mimosoudní výzva, aby nepravdivé výroky stáhl a další šíření zastavil. Po této výzvě 3. března 2026 firma podala žalobu na ochranu dobré pověsti právnické osoby. Požaduje omluvu, smazání výroků a zákaz jejich opakování.

Redakce v tom nevidí zkratkovou přestřelku, ale promyšlený přesun z politické arény do soudní síně. Zvlášť proto, že se spor odehrává na pozadí širšího strachu z politického ovládnutí médií.

V únoru 2026 přes 1850 zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu veřejně varovalo, že změna financování může otevřít cestu k podřízení veřejnoprávních médií vládě. Premiér tak nebojuje jen se soukromou firmou, ale zároveň vysílá signál celému mediálnímu trhu, jak naloží s kritikou své osoby. A právě na kombinaci jednoho čísla a konkrétních paragrafů bude stát, jestli se mu to tentokrát vrátí jen politicky, nebo i před soudem.

Co ve skutečnosti znamená „dlužných 900 milionů“

Částka 900 milionů korun zní jako jasný důkaz daňového úniku. Babiš ji odvozuje z patnáctiprocentní srážkové daně z dividend podle § 36 zákona o daních z příjmů, kterou by stát obvykle z šestimiliardové dividendy vybral. Intuitivně to sedí, ale daň z přeshraničních dividend neurčuje jen český zákon.

O režimu totiž rozhoduje také smlouva o zamezení dvojího zdanění se Švýcarskem, kde dnes sídlí holding Masaryk Holding AG vlastnící Seznam. Podle článku 10 této smlouvy může česká srážková daň u určitých švýcarských akcionářů opravdu klesnout až na nulu, pokud drží dostatečný podíl dostatečně dlouho.

Právě tady se láme „selský rozum“ veřejnosti. V diskusích na sítích se „900 milionů srážkové daně“ bere jako neoddiskutovatelný důkaz, že někdo daně neodvedl, i když odborné výklady k § 36 zákona o daních z příjmů výslovně připouštějí nulovou sazbu, pokud to mezinárodní smlouva umožňuje. U Švýcarska taková možnost existuje a článek 10 ji detailně popisuje.

Z veřejných údajů o přesunu sídla Seznamu z Kypru do švýcarské Masaryk Holding AG nelze zjistit, zda konkrétní dividenda splnila všechny podmínky nulové daně. Jádro sporu proto neleží v tom, kolik stát skutečně vybral, ale v tom, co premiér o Seznamu říká jako o „dlužníkovi“.

Občanský zákoník v § 135 chrání dobrou pověst právnické osoby podobně jako čest člověka a dává firmám právo žádat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno a aby byl odstraněn jeho následek, tedy i stažení nebo oprava difamujících výroků. Judikatura, zejména nález Ústavního soudu č. 47/2025 Sb., tuto ochranu ještě posílila: právnické osoby podle něj mohou chtít přiměřené zadostiučinění i v podobě omluvy či zveřejnění rozsudku, nejen peněz.

Seznam ve veřejných vyjádřeních přesně takovou nápravu popisuje. Požaduje smazání příspěvků, zákaz dalšího šíření a omluvu za zásah do dobré pověsti právnické osoby. Materiály sice neuvádějí konkrétní paragrafy ani čísla nálezů, z popsaných nároků ale lze nepřímo vyčíst, že žaloba vychází z konstrukce ochrany pověsti právnické osoby podle § 135 občanského zákoníku ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu.

Na papíře tak má Seznam v ruce poměrně ostrý právní nástroj, klíčová otázka ale zní, jak si s podobnými slovními útoky tohoto konkrétního politika poradily soudy už dřív.

Když názor nestačí: Babišovy předchozí prohry u soudů

Andrej Babiš už dvakrát narazil u nejvyšších soudů právě na hranici mezi politickým názorem a nepravdivým skutkovým tvrzením. V roce 2023 rozhodl Nejvyšší soud, že se musí Miroslavu Kalouskovi omluvit za výrok o „rozkrádání ministerstva obrany“ a „zabitých lidech cez padáky“. Soud konstatoval, že šlo o faktické tvrzení bez prokázaného základu, nikoli o politickou nadsázku.

V březnu 2025 Ústavní soud Babišovu stížnost zamítl a potvrdil, že uložená omluva představuje přiměřené omezení svobody projevu politika. V tiskové zprávě Ústavního soudu zní vzkaz jasně: imunita ani řečnický styl neotevírají prostor pro jakoukoli lež.

Druhá kauza se týkala novinářky Pavly Holcové a facebookového příspěvku, v němž Babiš popisoval údajnou komunikaci „přes WhatsApp“. Soudy dospěly k závěru, že příspěvek šířil nepravdivé skutkové tvrzení, a uložily premiérovi omluvu. Součástí rozhodnutí byla i povinnost sporný příspěvek odstranit. Nejvyšší soud v květnu 2025 dovolání odmítl a zdůraznil, že i satira musí stát na minimálním reálném základě a u veřejně činné osoby rostou nároky na ověřování faktů.

V obou případech tedy ochrana pověsti konkrétních osob převážila nad politikovou „hyperbolou“. Právě proto získává aktuální žaloba Seznamu pevný precedenční rámec, i když se tentokrát netýká fyzické osoby, ale velké mediální firmy.

Ústavní soud ve zmíněné kauze Kalousek shrnul princip, který dnes platí pro všechny politiky: svoboda projevu zůstává velmi široká u hodnotících soudů a tvrdé kritiky, ale u konkrétních, prokazatelně nepravdivých skutkových tvrzení o osobách má přednost ochrana cti a dobré pověsti. Ani poslanecká funkce, ani odkaz na satiru proto netvoří „politickou licenci“ říkat téměř cokoliv.

Aktuální spor proto není jen osobní přestřelkou premiéra s jedním médiem, ale dalším testem, zda soudy udrží nastavený tvrdý strop i v konfliktu předsedy vlády s velkou mediální firmou. Jestli Andrej Babiš ustojí další soudní tahanici, rozhodne až odpověď na jednoduchou, ale zásadní otázku: přesvědčí soud, že mluvil jen v rovině názoru, nebo znovu překročil hranici k soudně vymahatelné nepravdě o konkrétní firmě?

Článek Premiér proti médiím přestřelil. Seznam mu to vrací žalobou, ustojí premiér další soudní tahanici? se nejdříve objevil na Kontext24.

1. 205 korun z účtu zmizí, 11 miliard zůstane ve hře

Složenka za televizi a rozhlas dnes ukazuje 205 korun měsíčně. Ročně tak domácnost zaplatí 2 460 korun. Z nich Česká televize získá zhruba 6,73 miliardy a Český rozhlas asi 2,48 miliardy, celkem tedy kolem 11,2 miliardy korun ročně, které drží veřejnoprávní média mimo přímý státní rozpočet.

Tyto peníze ale po zrušení poplatků nezmizí. Podle dosavadních odhadů by je musely nahradit jiné příjmy státního rozpočtu. A tím se hlavní páka nad Českou televizí přesune do rukou každé aktuální vlády, která bude moci rozhodovat, kolik z oněch miliard ČT a ČRo skutečně dostanou.

Většina Čechů přitom zatím vidí hlavně složenku, ne celou rovnici. Povolební průzkum STEM přisuzuje požadavek „okamžitě zrušit koncesionářské poplatky“ 59 procentům občanů. Zároveň ale tito lidé berou jako samozřejmost regionální zprávy, dokumenty nebo veřejnoprávní sport, protože právě ty řadí mezi jádro veřejné služby zákon o České televizi.

Jakmile se ale sáhne na zdroj peněz, sahá se právě na tyto pořady, které komerční televize pokrývají jen okrajově a které se nejhůř obhajují v čistě tržní logice sledovanosti a reklamy.

Politici mezitím debatu přeřadili do jiné rychlosti. Koalice ANO, SPD a Motoristů 19. ledna 2026 oznámila shodu, že od 1. ledna 2027 chce zrušit televizní i rozhlasové poplatky a nahradit je financováním ze státního rozpočtu. Zatím ale nezveřejnila konkrétní model. Není k dispozici návrh zákona, jasný víceletý rámec ani rozhodnutí, zda stát peníze pošle přes zvláštní fond, samostatnou kapitolu, nebo jen jako běžnou položku v rozpočtu.

Právě tato mlha je dnes největší riziko. Konec poplatků sám o sobě ještě nemusí zlomit nezávislost ČT, skutečné nebezpečí přichází ve chvíli, kdy stát vezme 11 miliard z relativně stabilního systému a hodí je do každoroční rozpočtové bitvy, kde o částce rozhoduje momentální politická většina. A v té chvíli už nejde jen o technikálii, ale o to, s kým začne televize ve státním rozpočtu soupeřit.

2. Když televize soupeří o peníze s učiteli

Stačí jeden řádek v rozpočtu a charakter celé instituce se může začít měnit. Česká televize dnes hospodaří s rozpočtem kolem 8,5 miliardy korun, Český rozhlas s 2,74 miliardy, takže veřejnoprávní média dohromady potřebují přibližně 11,2 miliardy ročně.

Jakmile se tato částka přesune do státního rozpočtu, začne se při každém projednávání porovnávat se mzdami učitelů nebo se zdravotnictvím. Každá vláda tak získá možnost televizi přiškrtit prostým zvednutím ruky ve Sněmovně, bez nutnosti měnit jakýkoli zákon.

Finanční kohoutek se navíc už pootočil. Velká mediální novela účinná od května 2025 snížila čas pro reklamu v Českém rozhlase na jednu minutu denně na celoplošných stanicích a dvě minuty na regionálních. Podle vedení to znamená propad příjmů až o 75 milionů ročně.

U České televize stejný balík změn omezil roční rozsah sponzoringu na 260 hodin a zakázal většinu reklamních sdělení na webech a v aplikacích. ČT proto počítá se ztrátou zhruba čtvrtiny výnosů ze sponzoringu, tedy přes 100 milionů korun ročně. To všechno ještě předtím, než by se samotné poplatky přesunuly do rozpočtu.

Rodina u večerních zpráv ČT si ale zatím počítá jinak. V hlavě si sečte 205 korun měsíčně, 2 460 korun ročně, a v duchu si naplánuje, co za ušetřené peníze koupí. Oficiální informační materiály totiž současný systém poplatků často vysvětlují právě tímto jednoduchým jazykem složenky.

Stejná rodina už ale nevidí, že ČT a ČRo potřebují přes 11 miliard ročně a že podle průzkumu Kantar pro Českou televizi se polovina veřejnosti obává oslabení nezávislosti, pokud by financování šlo čistě ze státního rozpočtu. Vnímá úlevu několika stokorun, ale ne riziko každoročního politického vyjednávání o existenci klíčových pořadů.

Pokud politici nahradí koncesionářský poplatek slibem „stát to zaplatí“, musí zároveň ukázat pevná pravidla. Tedy na kolik let dopředu částku garantují, jak ji navážou na inflaci nebo ekonomiku a kdo o ní bude rozhodovat jinak než jednorázovým politickým hlasováním.

• bez víceletého rámce se rozpočet ČT a ČRo stane rukojmím každoročního politického boje,
• bez automatických pravidel se jakékoli navýšení či škrt stane čistým politickým signálem,
• bez nezávislé kontroly se tlak přenese dovnitř redakce a může vést k autocenzuře.

Bez těchto pojistek se z veřejnoprávní televize může během několika rozpočtových kol stát instituce, která raději couvne před nepohodlným tématem, než aby riskovala další škrt, a přesně tomu se už dnes snaží vyhnout evropská pravidla.

3. Brusel trvá na jistotě, Švédsko s Finskem ukazují cestu

Evropa totiž mezitím nastavuje jasnější laťku, než jakou dnes čeští politici slibují. Evropský akt o svobodě médií, nařízení EU 2024/1083, platí v Unii od 7. května 2024 a od 8. srpna 2025 zavazuje členské státy, aby pro veřejnoprávní média zajistily adekvátní, udržitelné a předvídatelné financování ve víceletých rámcích, které neschvaluje politika každý rok znovu.

Unie tím nechce řídit obsah zpráv. Chrání se ale před situací, kdy vláda použije rozpočet jako zbraň proti nepohodlné redakci, a požaduje proto financování, které není odkázané na každoroční politickou náladu.

Některé země už poplatky formálně zrušily, přesto nezávislost televize udržely. Švédsko od roku 2019 vybírá takzvaný public service fee jako součást daně z příjmu. Maximálně 1 249 švédských korun ročně na osobu nebo 1 procento zdanitelného příjmu u lidí s nízkými příjmy, což při kurzu kolem 2,27 koruny za jednu švédskou korunu odpovídá zhruba 2 800 až 2 900 korunám ročně, uvádí švédský daňový úřad Skatteverket.

Finsko zase financuje televizi Yle zvláštní Yle-daní. Fyzické osoby platí 2,5 procenta z příjmu nad stanovený práh, maximálně 160 eur ročně, což při kurzu asi 24,25 koruny za euro odpovídá zhruba 3 900 korunám ročně. Částky jsou vyšší než českých 205 korun měsíčně, ale to podstatné neleží v konkrétních číslech.

Důležitá je konstrukce. Švédský i finský model vyčleňují peníze pro veřejnoprávní média jako zvláštní daň nebo poplatek vázaný na příjem, s jasným stropem a víceletým rámcem. Politici tak nemohou každý rok rozhodovat, jestli televizi přidají, nebo ji potrestají jednorázovým škrtem.

V řadě zemí navíc nad nastavením financování dohlížejí nezávislé orgány typu německé komise KEF, které mají bránit tomu, aby politici veřejnoprávní média „přiškrcovali“ přes rozpočet.

V české debatě o zrušení poplatků proto stojí za to sledovat tři jednoduchá kritéria:

• zda nový model přinese víceletý finanční rámec chráněný před každoročními škrty,
• zda částku automaticky upraví jasná pravidla, například podle inflace, bez politického zásahu,
• zda o financování rozhoduje i nezávislá expertní autorita, nikoli jen vláda a momentální většina ve Sněmovně.

Otázka už dávno nezní, jestli 205 korun měsíčně zmizí ze složenky. Zní, jestli místo nich vznikne systém, který dá České televizi a Českému rozhlasu stejné nebo lepší záruky nezávislosti, než jaké mají jejich kolegové ve Švédsku nebo ve Finsku, a právě tímto měřítkem bychom měli všechny nové politické návrhy posuzovat do detailu.

Článek Vláda chce zrušit poplatky pro Českou televizi. Lidé jsou nadšení, ale nedochází jim, že na to sami doplatí se nejdříve objevil na Kontext24.