Vlídná věta neznamená obrat

Ještě na konci února Pavel říkal, že české zastoupení na summitu je věcí dohody s premiérem a že je připraven o tom mluvit. To nezní jako nová náklonnost. To spíš chladí spor, který ještě v lednu a únoru běžel naplno.

Kontext je tvrdší. Hrad v dopisu premiérovi odmítl Filipa Turka a tlak, aby delegaci vedl premiér, pak dál veřejně žil. Současně Babiš kolem velvyslanců volil kompromisnější tón. Jak jsme v redakci dohledali, jedna vlídná věta tak spíš udržela příměří, než že by otevřela opravdové oteplení.

Podstatnější je jiná věc. Pavel v senátním projevu znovu tlačil na plnění závazků vůči NATO nejen formálně procentem HDP, ale hlavně skutečnými schopnostmi. Přeloženo do běžné češtiny: kdo rozpočet sestavil, ten ho má spojencům vysvětlit. A protože NATO potvrdilo Ankaru na 7. a 8. července 2026, zatímco do 22. března nikdo veřejně nepotvrdil finální české obsazení delegace, napětí jen změnilo adresu.

O všem rozhoduje účet za obranu

Celý spor stojí na dvou číslech. Ministr obrany po jednání vlády mluvil o 155,79 miliardy korun v kapitole ministerstva obrany a o 185,693 miliardy korun celkem včetně dalších kapitol, což vláda spojila s 2,07 procenta HDP podle lednové predikce v materiálech vlády. Obranné výdaje totiž nejsou jen peníze přímo v kapitole ministerstva obrany, ale i některé další položky, které pravidla NATO dovolí započítat. A 2 procenta HDP jsou české zákonné minimum pro návrh těchto výdajů.

Jenže právě tady začíná problém. Redakce v rozpočtových podkladech našla i drobný vnitřní rozpor: tabulka ministerstva financí uvádí u kapitoly 307 částku 154 790 825 531 korun, zatímco vládní vystoupení pracovalo s číslem 155,79 miliardy, v součtu 185,693 miliardy a u 2,07 procenta HDP se ale vládní materiály shodují. Doma se ten rozdíl ještě dá ustát. V Alianci už mnohem méně.

NATO si vlastní účetnictví hlídá přísně. Podle NATO se alianční čísla mohou od národních rozpočtů výrazně lišit a u smíšených civilně vojenských aktivit uzná Aliance jen vojenskou část, pokud ji stát umí přesně vyčíslit. Pokud tedy spojenci širší český účet neuznají, zůstane v centru pozornosti jen něco přes 1,7 procenta HDP. A právě tohle je nepříjemný obsah celé debaty.

Měkčí tón dává smysl právě proto

Proto dává Pavlův měkčí tón smysl. Mluví se o vládním verdiktu k zastoupení na summitu, jenž má padnout až v květnu či červnu a o tom, že ministerstvo obrany má do konce května připravit podklady k armádním závazkům. V tu dobu Hrad zároveň připomněl, že ministerstvo zahraničí nemůže přestat komunikovat s prezidentem a že Turkovi dveře zůstávají zavřené. Prezident tedy neuhnul z postoje. Jen neotevřel další frontu dřív, než vláda vůbec vyloží vlastní karty.

Detail to rozhodně není. Hrad po summitu ve Washingtonu v roce 2024 uvedl, že Pavel jednal s členskými i partnerskými státy NATO, a u Haagu v roce 2025 už výslovně napsal, že prezident českou delegaci vedl. Právě proto by letošní neúčast nebyla rutinou, ale zlomem v čerstvé praxi.

Hezčí tón nemění, kdo to bude vysvětlovat

Ani to však nemění hlavní vzkaz. Už 4. prosince 2025 Hrad zdůrazňoval pokračování české obranné politiky v NATO a plnění mezinárodních vojenských závazků, stejnou linku Pavel držel i v Senátu o necelé tři měsíce později. A to ve chvíli, kdy Aliance zároveň tlačí nový rámec 5 procent HDP do roku 2035, tedy 3,5 procenta na jádro obrany a 1,5 procenta na související investice. Redakce v Pavlově větě proto nečte obrat k Babišovi, ale návrat odpovědnosti tam, kam patří.

Veřejnost může slyšet uklidnění. Fakta ale ukazují jen změnu metody: méně osobního tření, stejný tlak na rozpočet a jeho obhajobu. Kdo teď mluví o smíru mezi Hradem a Babišem, ten jen přehlíží, že prezident vládě vrátil účet za obranu právě ve chvíli, kdy už ho před spojenci nepůjde schovat za hezčí tón.

Článek Prezident se do dalšího střetu s Babišem nehrne. Ohledně Summitu NATO se krotí se nejdříve objevil na Kontext24.

Bruselský zápis mluví jasně

Konkrétní důkaz přišel v Bruselu v prosinci 2025. Závěry Evropské rady z 18. a 19. prosince nastavily půjčku 90 miliard eur pro Ukrajinu tak, aby záruky nedopadly na Českou republiku, Maďarsko a Slovensko. Premiér Babiš pak na vládním webu zdůraznil, že ČR za úvěry „neručí v žádném případě“. Tahle věta je úspěch, jak ji vláda čte, a problém, jak ji čte Brusel. Vyvázání z garancí neznamená odchod z Unie. Znamená zvláštní pozici mimo hlavní proud společného evropského kroku. A české jméno v bruselském zápisu nestálo vedle Francie nebo Německa. Stálo vedle Maďarska a Slovenska.

Různá slova, stejný směr

Koaliční partneři mluví různým jazykem, ale ukazují do stejné strany. SPD ve svém programu tlačí referendum o členství v EU a NATO a žádala zastavení veškeré pomoci Ukrajině. Motoristé naopak píšou, že chtějí EU reformovat zevnitř, ne z ní odejít. ANO deklaruje euroatlantické zakotvení. Je fér napsat, že všichni tři nechtějí totéž. Jenže v praxi se tyto rozdílné slovníky skládají do jednoho směru. ANO i Motoristé sobě jsou členskými stranami skupiny Patriots for Europe v Evropském parlamentu, tedy stranické rodiny suverenistů a nacionálních konzervativců. ANO tam nesedí omylem ani dočasně. Sedí institucionálně.

Program, který mluví sám za sebe

Vládní programové prohlášení potvrzuje EU a NATO, ale zároveň odmítá jakýkoli další přesun pravomocí do Unie a odmítá migrační pakt. Ruší post ministra pro evropské záležitosti. Vrací V4 jako klíčovou prioritu. Tohle není interpretace odpůrců vlády. Je to doslovný obsah dokumentu, který kabinet podepsal. Model je v programu čitelný: zůstat uvnitř institucí, ale soustavně posouvat pozici od jejich jádra. Kdo čte jen větu „jsme pro EU a NATO“ a čte ji jako dostačující odpověď, přeskočil zbytek stránky.

Obranný rozpočet jako konkrétní signál

Abstraktní posun dostává konkrétní tvář v číslech. Sněmovna v březnu 2026 schválila státní rozpočet, jehož kapitola ministerstva obrany vychází jen lehce nad 1,7 % HDP. Zákon o financování obrany přitom ukládá jako závaznou hranici dvě procenta. Spojenci podobné signály čtou velmi přesně a tichý hlas u aliančního stolu není jen řečnická metafora. Je to měřitelná ztráta vlivu na rozhodnutí, která se Česka přímo týkají. Vláda, která pošle do obrany slabší signál, než sama zákonem zavázala, neuspořila. Zmenšila se.

Problém není odchod. Problém je zmenšování.

Slovo „katastrofální“ v titulku neznamená apokalypsu přes noc. Znamená tři velmi konkrétní následky: slabší vliv při vyjednávání v EU, menší důvěru spojenců v NATO a horší pozici při každém příštím bruselském kompromisu. Česko ze Západu neodchází. Česko se na Západě systematicky zmenšuje, a to je rozdíl, který se v diplomatické praxi projevuje pomalu, ale spolehlivě.

Vláda, která krok za krokem učí partnery zařazovat Česko k táboru, jenž chce výhody členství bez jeho ceny, si nevyjedná výjimku podruhé tak snadno jako poprvé. A země, která se dobrovolně přesune na okraj, to nezjistí ze zprávy. Zjistí to v okamžiku, kdy u stolu nebude mít slovo, přestože bude přítomna.

Článek Spojení ANO, SPD a Motoristů nás staví na periferii EU. Následky mohou být katastrofální se nejdříve objevil na Kontext24.

Tahle kombinace působí na dálku jako běžný politický nesoulad. Jakmile ale sedíte v hotelu v Dubaji, ruší vám lety a na telefonu visí nouzová linka, nejde už o dohad dvou politiků, ale o velmi osobní otázku: dostanu se domů, nebo ne?

Letadla stojí, ministr říká „nebude“, premiér slibuje letadla

Na mapě Blízkého východu se rozsvěcují nové údery na Írán. Pro českého turistu v Dubaji to má jeden okamžitý důsledek: na odletových tabulích začíná přibývat červené „canceled“.

Evropská agentura pro bezpečnost letectví vydává 28. února bulletin CZIB 2026-03-R1, který označuje veškeré letové hladiny ve vzdušném prostoru Bahrajnu, Íránu, Iráku, Izraele, Jordánska, Kuvajtu, Libanonu, Ománu, Kataru, Spojených arabských emirátů a Saúdské Arábie za vysoce rizikové a dopravcům doporučuje v těchto oblastech vůbec neoperovat. Provozovatel Dubai Airports kvůli částečnému uzavření vzdušného prostoru SAE dočasně zastavuje všechny přílety a odlety na letištích Dubai International (DXB) a Al Maktúm (DWC) a Hamad International Airport v Dauhá oznamuje úplné pozastavení veškerého provozu po uzavření katarského vzdušného prostoru, přičemž Qatar Airways dočasně přerušují všechny lety do a z Dauhá.

V ten moment přestává konflikt vypadat jako vzdálená geopolitika. Zasahuje přímo do rodinné dovolené.

Turista v dubajském hotelu přepíná televizi. Na ČT24 28. února slyší ministra zahraničí Petra Macinku, který prohlašuje, že „žádný repatriační let se nyní neplánuje“ a že podobnou akci nechystá ani jiný stát EU. V hlavě mu běží jednoduchá otázka: když EASA varuje před lety nad celým regionem a klíčová letiště stojí, proč český ministr zvolí právě teď tak kategorické „nebude“?

O dvacet čtyři hodin později sleduje ten samý člověk jiný pořad. Premiér Andrej Babiš 1. března oznamuje čtyři repatriační lety Smartwings do Ománu, mluví o letounech Boeing 737 MAX 8 a o zájmu stovek lidí. Zmiňuje asi 6 650 Čechů registrovaných v zemích Blízkého východu v systému DROZD, zatímco ministr Macinka den předtím hovořil obecně o „tisících Čechů v regionu“.

Stejná vláda, stejné ministerstvo, ale během jednoho víkendu dva naprosto opačné signály. V situaci, kdy evropský regulátor varuje před lety nad celým Perským zálivem a dubajské i katarské letiště vypíná provoz, rozesílá český stát protichůdné zprávy lidem, kteří čekají na návrat domů.

Iluze „je to daleko, mě se to netýká“ mizí ve chvíli, kdy si každý musí položit otázku, kolik míst vlastně čtyři slíbené lety nabídnou a kdo rozhodne, kdo se na palubu dostane. A přesně tady přichází matematika, která už neodpouští.

Čtyři letadla, tisíce lidí. Matematika, která bolí

Čísla mluví tvrději než jakákoli televizní věta. Čtyři lety typu Boeing 737 MAX 8, každý s kapacitou až 189 míst, dávají dohromady maximálně 756 sedadel. V systému DROZD přitom premiér uvádí asi 6 650 registrovaných Čechů v zemích Blízkého východu, od Spojených arabských emirátů přes Omán po Jordánsko a Izrael.

I kdyby každé letadlo odstartovalo zcela plné, na palubu se nedostane ani každý desátý člověk. V tu chvíli se repatriace přestává tvářit jako samozřejmý nárok a mění se v tvrdý výběr.

Představte si, že tuhle rovnici počítáte z hotelového pokoje v Dubaji. Letecké aplikace po každém refreshi ukazují další zrušené lety, cestovka hlásí „čekáme na pokyny z Prahy“ a čas běží proti vám.

Po hodinách marného hledání voláte na jednotnou nouzovou linku MZV +420 222 420 222, kterou resort provozuje pro podobné krizové situace. Ministerstvo uvádí, že od sobotního večera linka přijala kolem 700 hovorů a asi 90 lidí se kvůli přetížení nedovolalo, proto navyšuje počet operátorů a snaží se jim zpětně dovolat. O tom, zda získáte informaci a šanci, najednou rozhoduje ne televizní rozhovor, ale anonymní hlas na druhém konci drátu.

Do toho přichází nedělní krizový štáb na ministerstvu zahraničí. Ministr Macinka ho podle vlastních slov svolává, ale na brífinku po jednání vystupuje pouze nový mluvčí Adam Čörgö, který před kamerami opakuje výzvy, aby Češi v regionu necestovali na vlastní pěst a řídili se pokyny místních úřadů. Sám ministr, zodpovědný podle zákona za konzulární ochranu občanů, na tiskové konferenci chybí. Je totiž na rozhovoru u Xavera Veselého v jeho XTV, jak na síti X trefně upozornil Vít Rakušan (STAN).

Podle návodů MZV i Evropské unie má přitom konzulární ochrana představovat právě v takových chvílích oporu pro občany, kteří uvíznou v třetí zemi. Vzniká znepokojivé vakuum: krizový štáb sice pracuje, ale politicky odpovědný člověk mizí z očí těch, kdo čekají na jasné instrukce.

Tohle vakuum rychle zaplňují otázky, které míří úplně jinam, než by měly. Do redakcí míří desítky dotazů typu „kdo mi zaplatí repatriační let“, zatímco zájem o samotnou registraci do systému DROZD, který podle MZV rozhoduje o včasné varovné SMS i o místě v repatriačním letadle, je minimální. Stejný vzorec se projevil už při evakuacích z Izraele v roce 2023, kdy počet registrací vyskočil až po oznámení speciálních letadel.

Ve chvíli, kdy stát místo pevného vedení krize vysílá protichůdné signály, lidé řeší cenu letenky, ale reálnou šanci na sedadlo určuje spíš to, jestli o vás systém vůbec ví a kdo v Česku fakticky rozhoduje, která letadla kam poletí. A právě tady se ukazuje hlubší problém, který zdaleka nekončí u jednoho víkendu v Ománu.

Stát podle kamer. Ministr mluví, premiér velí, občan si pomáhá sám

Konflikt na Blízkém východě tak odhaluje víc než jen jednu nešťastně zvolenou větu ministra. Podle přepisů vystoupení oznamuje konkrétní parametry čtyř repatriačních letů do Ománu premiér Babiš: typ letounu Boeing 737 MAX 8, cílová letiště v Muscatu a Salále, celkovou kapacitu až 756 míst, čísla o 6 650 registrovaných v systému DROZD a asi 650 zájemcích o odlet. Mezinárodní přehledy popisují, jak česká vláda vysílá lety do Ománu a plánuje i lety do Egypta a Jordánska.

V očekávaném schématu by takové kroky vysvětloval šéf diplomacie jako krizový velitel. Realita ale posouvá Petra Macinku do role televizního komentátora, zatímco operativu ohlašuje předseda vlády.

Redakce v tom čte systémovou vadu české krizové politiky. Zákon o zahraniční službě č. 150/2017 Sb. i metodiky MZV popisují, jak mají úřady chránit občany v nouzi, jak funguje konzulární ochrana a kdo za ni politicky ručí. Podle zákona o zahraniční službě má být právě ministr zahraničí tím, kdo stojí v čele krizového řízení vůči občanům.

Místo aby ministr vystupoval jako viditelný šéf krizového štábu, který jasně vysvětluje limity státu i praktické kroky, víc prostoru získává improvizovaná PR linka. Premiér v jedné televizi hlásí „čtyři letadla do Ománu“, zatímco ministr v jiné televizi vysvětluje, že „Česko má připravena repatriační letadla“ a že registrace do DROZDu roste. Stát tak nevede krizi podle manuálů, ale podle toho, kde zrovna běží kamery.

Opatření, která mají pomoci lidem uvízlým v regionu, tak přehlušuje debata o formě vystoupení. Pro běžného Čecha, který plánuje cestu do Ománu nebo Dubaje, z toho plyne nepříjemně prosté poučení: na televizní obrázky se v krizi spoléhat nedá.

Dokud český stát řídí krize přes studia a nechává klíčové informace o repatriaci padat z úst premiéra místo ministra odpovědného za konzulární ochranu, musí každý cestovatel převzít větší kus odpovědnosti sám. Minimum, které může každý zvládnout během pár minut, je:

• registrace v systému DROZD,
• uložené číslo na nouzovou linku +420 222 420 222,
• průběžné sledování oficiálních informací MZV a bezpečnostních bulletinů EASA.

Bez toho se totiž při příštím konfliktu z Blízkého východu možná znovu dozvíte jen to, že letadla stojí a ministři mluví, zatímco o vašem návratu domů rozhodne někdo úplně jiný a mnohem dřív, než se objeví v televizi.

Článek Na Blízkém východě hoří konflikt a ministr zahraničí Macinka si vesele chodí po rozhovorech se nejdříve objevil na Kontext24.

Trump tleská, doma zní „ostuda“ a „truhlík z okresu“

Mnichovská bezpečnostní konference je hlavní západní pódium pro debaty o válce, NATO i budoucnosti EU a právě tam letos podle tiskové zprávy ministerstva zahraničí Petr Macinka vstoupil do panelu „The West-West Divide: What Remains of Common Values“ proti Hillary Clintonové a polskému ministrovi Radosławu Sikorskému.

Mluví o „genderové revoluci“ a „klimatickém alarmismu“, ostře kritizuje progresivní Západ a sází na jazyk, který baví konzervativní publikum. V tu chvíli Macinka opravdu hraje vysněnou světovou ligu, jeho slova míří k publiku daleko za českými hranicemi.

19. února 2026 na své síti Truth Social, kde se schází hlavně jeho fanouškovská bublina, napíše Donald Trump ministrovi zahraničí České republiky: „Skvělá práce v debatě s Hillary Clintonovou“ a přidá větu „Pozdravujte všechny ve vaší úžasné zemi!“ Američtí konzervativci sdílí video z Mnichova, Newsmax i Fox News rozebírají „realitního Čecha“ z Prahy. Z odstupu to působí, jako kdyby drobná středoevropská země najednou diktovala tón velkým hráčům.

Jenže ve stejné chvíli čte český volič úplně jiná slova. Opozice označí Macinkovu účast v debatě o EU za „ostudu a trapas“. Šéf ODS Martin Kupka mluví na síti X o „truhlíkovi z okresního přeboru“, když komentuje výkon čerstvého ministra, který od 15. prosince 2025 zastává funkci šéfa diplomacie i vicepremiéra. V Redakci vnímáme, že tahle slova zasahují hlouběji než běžná parlamentní přestřelka, protože shazují nejen konkrétní politiku, ale samotnou kompetenci člověka, který má reprezentovat stát.

Do téhle přestřelky vstupuje velmi český moment. Volič ráno odemkne mobil, v jedné notifikaci vidí Trumpovo „Pozdravujte vaši úžasnou zemi“ a o pár vteřin později otevírá aplikaci svého dodavatele energií, kde stále počítá jedny z nejdražších cen elektřiny v EU v přepočtu na kupní sílu. Vláda sice od ledna 2026 podle ministerstva průmyslu a obchodu snižuje regulovanou složku ceny elektřiny, aby domácnostem trochu ulevila, ale účtenka pořád bolí víc než jakýkoli status na Truth Social.

Právě tady se rodí klíčová otázka, která tenhle příběh rámuje, kolik politických bodů v Česku vlastně přináší lajky od Donalda Trumpa?

Volební kalkulačka: světový like, domácí pět procent

Strana Motoristé sobě vstoupila do Poslanecké sněmovny v roce 2025 se ziskem 6,77 % hlasů a třinácti mandáty. Reálný volební výsledek dal Macinkovi a spol. solidní start a auru nového hráče, který umí překvapit.

Jenže volební modely, které se ptají „kdyby se volilo teď“, kreslí na začátku roku 2026 jiný obraz. STEM jim v lednu naměřil 4,9 %, Kantar pro Českou televizi pět procent. Strana tak balancuje přesně na hranici, kde jeden špatný krok může znamenat pád ze Sněmovny.

Trumpův kompliment přichází v únoru, ale poslední zveřejněné modely STEM a Kantar pocházejí ještě z ledna, tedy z období před mnichovskou konferencí a americkým aplausem. V Redakci proto nemůžeme poctivě tvrdit, že víme, jak přesně voliči zareagují. Fakta zatím říkají jen tolik, oproti volebním 6,77 % a hodnotám 6 až 7,5 % z modelů roku 2025 se Motoristé v lednu 2026 pohybují kolem pěti procent. Zda se na tom Trumpovo „Skvělá práce“ něco změní, dnes z dostupných dat jednoduše nevíme.

Mezitím Macinkovi příznivci sdílí jeho komentář v New York Post s titulkem „Hillary Clinton should’ve heeded my ‘reality Czech’ to save the West“. Česká média popisují, jak text koluje americkým konzervativním prostorem, Fox News přebírá střet z Mnichova a sociální sítě zaplavují screenshoty Trumpova vzkazu. Lednové volební modely ale ukazují Motoristy kolem pěti procent.

Do celé rovnice navíc vstupuje konflikt s prezidentem Petrem Pavlem. Analýza agentury Kantar ukazuje, že v prezidentské volbě 2023 volilo Pavla zhruba 60 % dnešních podporovatelů Motoristů, u žen dokonce kolem 70 %, a lednový STEM potvrzuje, že část z nich ho stále vnímá jako „hlídače demokracie“. Ten samý elektorát teď sleduje, jak ministr zahraničí vede otevřenou válku s Hradem kvůli SMS zprávám, které prezident zveřejnil a označil za vydírání při jednání o jmenování Filipa Turka ministrem.

Bezpečnostní složky se případem zabývají a Motoristé mezitím staví svou identitu na otevřeném objetí s Donaldem Trumpem, takže Petr Macinka vypadá jako hráč světové ligy, který ale v domácí tabulce bojuje o holé přežití, a přesně tady se začíná lámat význam celého příběhu.

Světová liga v Mnichově, okresní hřiště doma

Účast na Mnichovské bezpečnostní konferenci, panel s Hillary Clintonovou, komentář v New York Post a pochvala od Donalda Trumpa, v mnoha zemích by podobná kombinace okamžitě proměnila nového ministra zahraničí v politickou hvězdu. Macinka na hlavním fóru Západu mluví o „válce proti realitě“, ostře kritizuje „woke“ progresivismus a klimatickou politiku a získává pozornost amerických konzervativců. Z nadhledu to vypadá, jako by se Česko po letech opatrné diplomacie rozhodlo hrát tvrdou ideologickou hru po boku Trumpova křídla.

Jenže doma stále platí jiná fyzika. Část opozice popisuje Macinkovo mnichovské vystoupení jako „ostudu a trapas“, Martin Kupka se drží nálepky „truhlík z okresního přeboru“. Lednové volební modely Motoristům kreslí kolem pěti procent, tedy žádnou pevnou půdu, ale hřiště, kde může jakýkoli skandál poslat tým zpět do šaten. V Redakci proto celý příběh čteme hlavně jako paradox, muž, kterého americká pravice posadí na velké pódium, zároveň doma zápasí o to, zda udrží i „okres“.

Proč ten rozdíl? Český volič filtruje velká slova o „demokratickém deficitu EU“ nebo „genderové revoluci“ přes mnohem prostší otázky. Zaplatím méně za benzín? Uleví mi vláda od cen elektřiny, které podle dat Eurostatu patří v EU k nejvyšším v přepočtu na kupní sílu? Zlepší se díky tomu, že Trump pochválí mého ministra, můj rozpočet zatížený inflací a dalšími náklady, o nichž mluví i ekonomické prognózy Evropské komise?

Odpověď zatím zní, ne, nebo alespoň ne viditelně. Trumpův like v české politice funguje spíš jako blyštivá trofej než jako investice do stabilní podpory. Část voličů Motoristů má stále blízko k Petru Pavlovi, kterého vnímá jako pojistku demokracie, a současně sleduje, jak jejich vlastní strana vede s prezidentem frontální konflikt a staví svou identitu na obdivu k člověku, jehož velká část společnosti považuje za symbol chaosu.

V tom podle nás spočívá jádro „nepochopení“ z titulku, Petr Macinka se snaží přeskočit z okresního přeboru rovnou do Ligy mistrů, ale domácí publikum po něm zatím nechce góly v Mnichově, nýbrž nižší účty a předvídatelnou politiku, a dokud je nedodá, potlesk z Trumpovy lóže mu domácí tribunu nevyprodá.

Článek Macinka sklízí pochvaly od Trumpa, doma u vlastních voličů ale příliš pochopení nemá se nejdříve objevil na Kontext24.