Praha není souboj dvou celebrit

Volby se blíží. Podle Českého statistického úřadu si Praha nové zastupitelstvo zvolí 9. a 10. října 2026. A skoro celé pole už stojí na čáře.

ODS schválila Tomáše Portlíka, Piráti vybrali Terezu Nislerovou, Praha sobě postavila Adama Scheinherra a STAN podle ČTK znovu Petra Hlaváčka. Primátorský kandidát přitom není automatický šéf města, ale hlavně politická tvář, kterou strana prodává jako možného lídra.

Zkratka o duelu Prokop a Turek proto kulhá. Portlík, Nislerová, Scheinherr i Hlaváček nehrají komparz, každý z nich prošel konkrétním stranickým aktem a sbírá náskok dávno před billboardy. V redakci to čteme jako jasný signál, že Praha není televizní souboj dvou celebrit, ale široké pole, v němž se navíc dál řeší i SPOLU, tedy dosavadní pražský projekt ODS, TOP 09 a KDU ČSL. Otevřené tak zůstávají hlavně dvě adresy: ANO a Motoristé.

ANO je blíž než Motoristé

Právě tam leží skutečné napětí. Ondřej Prokop dnes veřejně funguje jako hlavní tvář ANO pro Prahu, kdežto Filip Turek zůstává silnou možností, ne uzavřenou jistotou. Ten rozdíl působí drobně jen do chvíle, než si položíme prostou otázku: proč je jedna strana skoro hotová a druhá pořád vyčkává?

ANO je dnes dál. Prokop řekl, že je připraven úkol převzít, pokud na tom bude v hnutí shoda. Andrej Babiš ale zároveň Prokopa označil „jen“ za pražskou tvář a připustil, že konečný dopad ještě nezná. Přesně tady leží poctivá odpověď na titulkovou otázku. Prokop je nejpravděpodobnější volba ANO, ne definitivně uzavřený kandidát.

Motoristé stojí v mnohem složitější pozici. V Praze získali ve sněmovních volbách 2025 podle volebního zápisu Českého statistického úřadu 32 791 hlasů, tedy 5,15 procenta, a jen jeden mandát, což potvrzuje i přehled kandidátů a přidělených mandátů ČSÚ spolu s profilem poslance Borise Šťastného.

Silné jméno proto potřebují skoro nutně. Jenže Filip Turek od 12. ledna 2026 zároveň vykonává funkci podle usnesení vlády o vládním zmocněnci pro klimatickou politiku a Green Deal, a Motoristé přes Echo24 dál nechtějí říct, zda povede pražskou kandidátku. Turek tedy stranu táhne i brzdí zároveň.

Známé jméno samo o sobě nestačí

Jen známé jméno ale Prahu neodemkne. Když jsme v redakci odsunuli personální šum, zůstal tvrdý seznam starostí: dostupnost bydlení, automobilová doprava a bezpečnost. Právě tyto body vyšly v průzkumu STEM/MARK pro Strategeo Institute jako nejpalčivější na reprezentativním vzorku 506 Pražanů. Kdo na ně nenaváže, ten může mít silného lídra a stejně zůstane jen u hluku.

A tím se vracíme k realitě Prahy. Primátora tu nerodí přímý duel, ale dohoda v zastupitelstvu, ukazuje to už dnešní koalice SPOLU, Pirátů a STAN, kterou podle oficiální zprávy Praha.eu o zvolení nové rady zastupitelé složili po podpisu koaliční smlouvy v únoru 2023 a kterou magistrát připomínal i při bilanční tiskové konferenci v březnu 2025. Magistrát a Zastupitelstvo hl. m. Prahy totiž nepředstavují jednu osobu, ale celý mocenský systém, kde po volbách rozhoduje schopnost složit většinu. Tady začíná opravdová hra.

Po volbách může rozhodnout úplně jiná matematika

Sázka je obří. Praha v návrhu rozpočtu na rok 2026 počítá s příjmy 116,4 miliardy korun a výdaji 119,1 miliardy, takže se nehraje o symbolickou funkci, ale o řízení největší městské moci v zemi. Ani ODS, ani ANO navíc podle Novinek předem nevylučují povolební spolupráci. V redakci proto bereme jména spíš jako otevírací tah než konečný výsledek.

A vazba ANO s Motoristy už neleží jen v rovině fantazie. Předsedové obou stran v Praze už řešili možné sbližování. Kdo se tedy dnes snaží určit příštího vládce Prahy jen podle favorita na plakátu, míří vedle: Prahu v roce 2026 nevyhraje nejslavnější jméno, ale ten, kdo po volbách nejrychleji spočítá většinu nad 116 miliardami.

Článek Kdo bude další 4 roky vládnout Praze? ANO už svého koně má, Turek z Motoristů váhá se nejdříve objevil na Kontext24.

Doma „tvrdý Brusel“, na papíře loajální člen EU

U jednoho stolu dnes vlají vlajka Evropské unie, logo ANO a nápisy SPD a Motoristů. Prezident Petr Pavel jmenoval třetí vládu Andreje Babiše 15. prosince 2025 a kabinet ANO, SPD a Motoristů si hned při hlasování o důvěře zajistil pohodlných 108 hlasů. Vznikl tak politický hybrid, který doma slibuje „tvrdou obranu národních zájmů“, ale zároveň potřebuje bruselský stůl, od nějž nechce odejít.

Programové prohlášení vlády z 5. ledna 2026 začíná uklidňující větou: „Česká republika je svrchovaným členským státem Evropské unie.“ O pár odstavců dál ale stejný dokument hlásí, že kabinet „odmítne migrační pakt Evropské unie“ a v energetické části oznamuje, že „je připraven neimplementovat“ systém emisních povolenek ETS2.

Jedna vláda tak v jediném textu současně přísahá loajalitu Unii a zároveň vyhlašuje rebelii proti dvěma klíčovým unijním projektům. Papír tu zvládá populistickou kličku, kdy Babiš mluví zároveň k eurorealistickým voličům ANO i k tvrdému jádru SPD.

Sousedství obou světů je v dokumentu vidět černé na bílém. V úvodu kapitoly o zahraniční politice stojí „svrchovaný členský stát EU“, v dalších částech téhož dokumentu pak „odmítneme migrační pakt“ a že vláda je „připravena neimplementovat ETS2“. Co tedy dělá Babišova vláda v Bruselu ve chvíli, kdy se schází Evropská rada?

Půjčka Ukrajině: u stolu sedět, účet neplatit

Nejviditelnější zkoušku tohoto dvojího jazyka přinesla Evropská rada 18. prosince 2025. Podle závěrů prosincového summitu se státy shodly na půjčce Ukrajině ve výši 90 miliard eur na roky 2026 až 2027, financované společnými výpůjčkami, jak vyplývá ze závěrů Evropské rady.

Stejný text zároveň říká, že mobilizace unijních zdrojů pro záruku této půjčky nezasáhne finanční závazky Česka, Maďarska a Slovenska. Premiér Andrej Babiš pak na vládním webu zdůraznil, že s půjčkou souhlasí, ale Česko za ni ručit nebude.

Částka 90 miliard eur odpovídá zhruba 2,2 bilionu korun, jak jsme v Redakci přepočítali podle tehdejšího kurzu. Evropský parlament následně ve svém přehledu k lednovému plénu shrnul, že prosincový summit touto dohodou odblokoval dlouho debatovanou podporu Ukrajině.

Kontrast s domácí kampaní ANO je zřetelný. Před volbami hnutí slibovalo, že Brusel přibrzdí, a tvrdě útočilo na Green Deal, ETS2 i „bruselskou“ migrační politiku. V Bruselu ale Babišova vláda souhlasí s obří půjčkou pro Ukrajinu, i když si doma nechává pojistku, že za ni Česko ručit nebude. Právě u bezpečnosti a obrany ale dvojí jazyk vyčnívá ještě víc.

Munice, stíhačky a obranný klub bez české židle

Stejné lavírování vidíme u vojenské pomoci Ukrajině. Koaliční rada Babišovy vlády v lednu 2026 odmítla prodat či darovat ukrajinské armádě bitevníky L-159 s odůvodněním, že „armáda je potřebuje“. Prezident Volodymyr Zelenskyj přitom v rozhovorech zdůrazňoval, že právě tyto stroje by výrazně pomohly v boji proti ruským dronům.

Paralelně pokračuje česká muniční iniciativa, která podle vyjádření bývalého premiéra Petra Fialy dodala jen v roce 2025 zhruba 1,8 milionu kusů velkorážové munice pro Ukrajinu. Česko tedy zároveň odmítá poslat konkrétní typ letounů, ale chlubí se velkým počtem dodaných granátů.

Zatímco Česko posílá stovky tisíc granátů, jiné státy mezitím skládají nový obranný klub bez nás. Vzniká formát „E6“, v němž Německo, Francie, Itálie, Nizozemsko, Polsko a Španělsko plánují rychleji koordinovat obranné investice a zakázky. Česko mezi zakládajícími členy nefiguruje, takže „rychlá Evropa“ v obraně se rýsuje jinde.

Právě tady se ukazuje riziko: Babišova domácí protibruselská rétorika koliduje s tím, jaké spojence si v Evropě vybírá. A tenhle rozpor není vidět jen u bezpečnostní politiky, ale i v tom, jak vláda mluví o samotné demokratické povaze Evropské unie.

Patrioti, Mnichov a příběh o „nedemokratické EU“

Část české veřejnosti čte vstup hnutí ANO do frakce Patriots for Europe jako první krok k czexitu. Reálné fungování této skupiny ale vypadá jinak. Frakce v Evropském parlamentu funguje jako plnohodnotná součást instituce, její poslanci sedí ve výborech, zpravodajují návrhy a hlasují o směrnicích a nařízeních.

Programově prosazují národní suverenitu, omezení migrace a zásadní úpravu Green Dealu, nikoli formální odchod členských států z EU. My v Redakci proto vidíme vstup ANO k Patriotům spíš jako signál směrem k domácím voličům než jako reálný plán na odchod z Unie.

Ještě ostřeji se rozdíl mezi rétorikou a realitou ukázal v Mnichově. Vicepremiér a ministr zahraničí Petr Macinka, který zastává funkci od prosince 2025, na panelu Mnichovské bezpečnostní konference 15. února 2026 zpochybňoval, zda EU vůbec funguje jako demokracie. Argumentoval tím, že občané přímo nevolí Evropskou komisi a Evropský parlament nemá vlastní legislativní iniciativu.

Debatu vedl po boku Hillary Clintonové a polského ministra zahraničí Radosława Sikorského, tedy na nejviditelnější bezpečnostní scéně roku, nikoli na domácích sociálních sítích. A právě tady naráží jeho teze na unijní právní texty.

Článek 10 Smlouvy o EU definuje Unii jako zastupitelskou demokracii, v níž občany přímo zastupují poslanci Evropského parlamentu a členské státy vlády v Evropské radě a Radě. Článek 17 pak stanoví, že Evropská rada navrhuje předsedu Komise „s ohledem na volby do Evropského parlamentu“ a Parlament předsedu i celou Komisi volí, jak vyplývá z konsolidovaného znění na portálu Eur-Lex.

Kdo si záznam mnichovského panelu pustí, může posoudit sám. Shoda obou světů je jasná: vláda ANO, SPD a Motoristů doma vypráví příběh o „nedemokratické EU“ a „Patriotech“ jako obraně před Bruselem, zatímco v reálu používá unijní pravidla, sedí v Evropské radě, kde souhlasí s obří půjčkou pro Ukrajinu bez českého ručení, a skrze své poslance hlasuje o evropských zákonech.

Pokud Česko tenhle dvojí režim zachová, riskuje, že ho partneři začnou vnímat jako zemi, která v Bruselu tiše kývne a doma vyvolá bouři, a že se o budoucí „rychlé Evropě“ bude rozhodovat v klubech typu E6 bez české židle u stolu. Právě tady se láme, jestli nám Babišovo balancování nakonec nepřinese méně vlivu jak doma, tak v Evropě.

Článek Jaké jsou názory Andreje Babiše? Hraje to na obě strany, ale nepůjde to věčně se nejdříve objevil na Kontext24.

Aritmetika zatím přebíjí emoce

Zatím spíš vydrží. Podle souhrnu mandátů po sněmovních volbách 2025 drží ANO 80 křesel, SPD 15 a Motoristé 13, dohromady tedy 108 hlasů. A právě to je podstatné: hlasování o důvěře, tedy chvíli, kdy nová vláda musí ukázat většinu, kabinet podle Poslanecké sněmovny 15. ledna 2026 přežil všemi 108 koaličními hlasy.

Stejná většina zvládla i další zátěžové testy. Hlasování o nedůvěře, tedy opoziční pokus vládu shodit, 4. února neprošlo, protože opozice dala jen 84 hlasů místo potřebných 101, jak ukazuje sněmovní záznam i shrnutí výsledku. A 5. března koalice podržela i hlasování o nevydání Andreje Babiše a Tomia Okamury, zatímco 11. března schválila podle Poslanecké sněmovny rozpočet 2026 se schodkem 310 miliard.

Zkratka „ANO a SPD“ proto mate. Když jsme v redakci vedle sebe položili mandáty, vyšlo z toho něco prostého: bez Motoristů by měly ANO a SPD jen 95 hlasů, a většina by nevznikla. Právě proto nejsou Motoristé kulisa, ale třetí noha celé konstrukce. A pak přišla scéna, která ukázala i mocenskou hranici uvnitř kabinetu.

Babiš ho usadí, ale neodstřihne

Po jednání vlády 5. ledna 2026 Babiš Okamuru veřejně usadil, aniž by ho odstřihl. Na tiskové konferenci vlády řekl, že Okamura „mluvil určitě ke svým voličům“, ale zároveň dodal, že nositelem zahraniční politiky je vláda a výroky koaličního partnera na její linii nic nemění. Okamura tedy dostal publikum. Mikrofon pro stát si nechal Babiš. Jestli ale premiér hlídá klíčová témata tak přísně, stojí za to ukázat, co tuhle koalici svazuje doopravdy.

Koalici drží závazek i odměna

Koalici drží papír. Koaliční smlouva, tedy dokument, kterým si strany nastaví pravidla společného vládnutí, podle zveřejněného textu říká, že výsledek dohodovacího jednání je pro strany závazný a že poslanci koalice mají zajistit podporu vládě při hlasování o důvěře. Sekundární přepisy stejné dohody zároveň uvádějí, že veřejná a mediální vystoupení k zásadním otázkám mají strany koordinovat, jak shrnuly Seznam Zprávy.

Za disciplínu přišla i odměna. Součástí dohody bylo, že předseda Poslanecké sněmovny připadne SPD, a sněmovní volba z 5. listopadu 2025 pak skutečně poslala Tomia Okamuru do čela dolní komory 108 hlasy ze 199 přítomných. Tohle není vedlejší detail. SPD za loajalitu nezískala jen možnost mluvit hlasitěji, ale i viditelný podíl na moci.

Papír navíc nezůstal dekorací. Právě na větu o zákazu překvapování partnerů jsme v redakci mířili nejvíc, protože se dala snadno ověřit praxí. A praxe ji potvrdila třikrát po sobě: důvěra 15. ledna, přežité hlasování o nedůvěře 4. února a rozpočet 11. března ukázaly, že i po ostrých veřejných výrocích koalice hlasovala jako blok. Sympatie v tom hledejte těžko. Provozní disciplínu ano.

Tím se vyjevil i hlavní paradox celé sestavy. Po jednání koaliční rady, tedy užšího politického vedení koalice, které řeší sporné a zásadní věci mezi stranami, řekl místopředseda SPD Radim Fiala, že obranu komunikuje ministr Zůna, zatímco zahraniční věci „v principu náleží premiérovi“. Jinými slovy: Okamura může mluvit tvrději než Babiš, ale státní kurz tím automaticky neurčuje. A právě odtud vede cesta k tomu, co je v koalici jen hluk a co už by mohlo lámat stát.

Největší hluk zatím nepřichází od SPD

Nejhlučnější partner zatím opravdu nebyl největším problémem. Když jsme v redakci srovnali zimní krize podle tehdejšího vývoje, nejviditelnější únorový otřes přišel spíš z linie Motoristé a Hrad kolem Petra Macinky a prezidenta Petra Pavla, po němž opozice vyvolala nedůvěru. SPD přitom dál hlasovala s vládou.

Skutečná třecí plocha leží jinde. V programovém prohlášení vlády, tedy seznamu hlavních slibů a priorit kabinetu, stojí naplňování závazků v NATO i posílení protivzdušné obrany. Ministr Jaromír Zůna pak podle Ministerstva obrany v únoru 2026 jednal v NATO a v Radě EU. Právě tady se potkává Ukrajina, Rusko, obrana a muniční iniciativa, tedy česká role v zajišťování munice pro Ukrajinu z peněz jiných států. Spor tedy neběží hlavně o to, kdo koho slovně popíchne, ale o to, kdo unese cenu bezpečnostního kurzu.

Roztrhnout ji může až cena bezpečnostního kurzu

A právě proto má tahle debata dopad i mimo sněmovní foyer. Stejná většina, která se hádá o tón a akcenty, zároveň schválila rozpočet se schodkem 310 miliard a dál nese rozhodnutí o bezpečnosti státu. Jestli tuhle vládu něco jednou roztrhne, nebude to Okamurův křik, ale chvíle, kdy někdo z koalice odmítne platit politickou cenu za Ukrajinu, obranu a vlastní rozpočet.

Článek Okamura už leze Babišovi. Vydrží ANO ve vládě s SPD až do konce? se nejdříve objevil na Kontext24.

Nejde už o bonmot, ale o peníze

Babiš si pomohl přesně tou formulací, která má okamžitě zabrat. Politické debaty ČT podle něj „ohrožují duševní zdraví“, jak nedávno řekl. A do stejné linky zapadají i jeho dřívější veřejné výroky: třeba že nečte zprávy a nedívá se na televizi, hlavně na Českou televizi, nebo že se na ČT nedívá a všem to nedoporučuje.

Teď už ale nejde jen o slovní kopanec. Programové prohlášení vlády zároveň slibuje zrušit poplatky za veřejnoprávní média, zachovat jejich nezávislost a otevřít jejich hospodaření kontrole NKÚ, tedy Nejvyššího kontrolního úřadu. Koalice navíc mluví o změně od ledna 2027, jenže finální náhradní model stále veřejně jasný není.

Kontrast bije do očí. Jen pár dní předtím vláda podle Ministerstva zdravotnictví a po jednání vlády obnovila Radu vlády pro duševní zdraví a od března už organizační schéma Úřadu vlády počítá i s oddělením politiky duševního zdraví.

V redakci jsme si právě tady řekli, že bonmot o duševním zdraví nelze číst odděleně od peněz. Jestli jde jen o styl, nebo o něco těžšího, ukážou až konkrétní částky.

Úleva 205 korun zakrývá hru o miliardy

Tady se spor najednou smrskne do běžné domácí zkušenosti. Podle zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, účinného od 1. května 2025, platí domácnost 150 korun za televizi a podle oficiálního přehledu Českého rozhlasu 55 korun za rozhlas, tedy dohromady 205 korun měsíčně.

V redakci jsme si ten spor přeložili do prostší češtiny: navenek se prodává jako úleva o 205 korun, ve skutečnosti ale přeskládává systém za zhruba 9,2 miliardy korun.

Právě proto nestačí říct, že se poplatek prostě škrtne. Koncesionářský poplatek, tedy zákonem stanovená platba na financování ČT a ČRo, dnes neposílá média každý rok do přímého rozpočtového handlování.

Model financování ze státního rozpočtu naopak znamená, že peníze nejdou přímo přes poplatníky, ale přes stát. A právě tam leží citlivé místo: nejde o to tvrdit, že dnešní model je jediný možný, ale o to, že koalice zatím neukázala hotovou náhradu, která by podobnou pojistku držela.

Nezávislost stojí na penězích, které nejdou snadno vyviklat

Tohle není česká zvláštnost. Evropská pravidla pro média v European Media Freedom Act i ve shrnutí, které zveřejnil Evropský parlament, spojují nezávislost veřejnoprávních médií se stabilním, transparentním a předvídatelným financováním.

Ve hře navíc nejsou drobné. Rozpočet České televize na rok 2026 počítá s 6,73 miliardy korun z televizních poplatků a Český rozhlas s výnosem 2,4762 miliardy korun z rozhlasových poplatků, jak ukazuje i návrh rozpočtu ČRo na rok 2026.

Tohle nejsou odhady komentátorů. Tohle jsou oficiální příjmy, na kterých oba domy staví provoz.

Z osobní přestřelky je spor o stát

Proto se z osobní přestřelky stal institucionální spor. Proti rušení poplatků vystoupilo 1934 zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu.

A když jsme v redakci prošli i usnesení Senátu k médiím veřejné služby, vyšlo z něj ještě něco podstatnějšího: Senát je výslovně spojuje s informační bezpečností státu.

Tady leží skutečná pointa. Nejde o to, zda Babiš rád sleduje Moravce nebo ne, a nejde ani o to, zda 205 korun měsíčně zní voličsky lákavě. Ve chvíli, kdy politik nejdřív zlehčí médium a pak mu chce sebrat jeho vlastní příjem, nejde o styl, jde o páku.

Článek Babiš si znovu kopnul do České televize. Sledovat její politické diskuse prý ohrožuje duševní zdraví se nejdříve objevil na Kontext24.

Letná nebyla účet za jednu vládu

Nacherův výklad stojí na reálné protivládní ostrosti protestu, ale míjí jeho hlavní smysl. Pořadatelé neprodávali Letnou jako stranický mítink proti jedné značce. Naopak v textech k akci psali, že chtějí „pojmenovat situaci“, ukázat, jak jí občané mohou čelit, a připomenout politikům, že nedostali bianco šek, jak uvádějí texty Milionu chvilek V neděli 410 obcí. Za měsíc LETNÁ a Ono to funguje. Teď Letná.

To je podstatné. Letná totiž v českém veřejném prostoru neznamená jen místo v Praze, ale symbol velkých občanských protestů. A Milion chvilek není náhodná parta na jednu sezonu, nýbrž spolek, který dlouhodobě organizuje občanské protesty a kampaně. Když tedy mluvil o pravidlech a hranicích pro moc, nebalil běžnou opoziční zlost do vzletných slov.

Konkrétní obsah tam navíc leží černý na bílém. Organizátoři mluvili o čistkách na úřadech, o veřejnoprávních médiích a o nutnosti nastavit politikům zdravé hranice, jak ukazují texty Ministerstva pod lupou: Začínáme v „kokpitu“ státu a znovu i pozvánky na Letnou.

V redakci právě tady vidíme, proč zkratka „může za to Fiala“ kulhá: prezident jmenoval Andreje Babiše premiérem už 9. prosince 2025 podle Hradu a ještě 16. března 2026 Úřad vlády zval na schůzi vlády Andreje Babiše. Jenže aby bylo jasné, proč tahle Fialova zkratka nestačí, je potřeba oddělit protest proti vládnutí od útoku na výsledek voleb.

Protest proti moci není útok na volby

Tady vede hlavní dělící čára. Milion chvilek ji popsal sám: neprotestuje proti volbě občanů, ale proti překračování mezí moci. Na akci 17. listopadu 2025 zaznělo, že spolek neútočí na výsledek hlasování, jak zachytila reportáž ČT24 z demonstrace proti vzniku vlády, a na vlastním webu v odpovědích Milionu chvilek vyjmenoval i čtyři červené čáry, tedy oblasti, které podle něj vláda nesmí překročit: média, ústavu, bezpečnost a střet zájmů. Totéž shrnuje i stránka Hlídáme demokratické hřiště.

Rozdíl zní technicky, ale rozhoduje všechno. Zpochybnění voleb znamená tvrdit, že výsledek není legitimní. Kritika vládnutí naopak znamená nesouhlasit s tím, jak vítěz voleb vykonává moc. Právě do druhé kategorie Letná podle vlastních pořadatelských textů patří.

Demokracie s tím počítá. Shromažďovací právo, tedy ústavně zaručené právo lidí pokojně protestovat, stojí v článku 19, kde Listina základních práv a svobod říká, že právo pokojně se shromažďovat je zaručeno a nevyžaduje povolení úřadu. Soudy navíc připomněly, že veřejný protest představuje legitimní formu projevu a kontroly veřejné moci.

Kdo přepíše Letnou, zabere i její symbol

A přesto debata utíká jinam. Jedni demonstranty adorují jako čistý hlas národa, druzí je shazují na „protesty opozice“. V redakci nám na tom vadí hlavně to, že obě zkratky mažou obsah: místo otázek po médiích, institucích nebo limitech moci se řeší jen nálepka tábora. Jakmile z protestu vyženete jeho věcný důvod, zůstane už jen boj o to, kdo si přivlastní samotnou Letnou.

Právě proto není Letná neutrální louka. Nese v sobě paměť roku 2019, kdy se stala značkou největších občanských protestů od roku 1989. Rekapitulace Příběh Milionu chvilek pro demokracii u obou tehdejších akcí uvádí cca 300 tisíc lidí, zatímco pozdější mediální rekapitulace pracovaly i s číslem kolem čtvrt milionu, v každém případě šlo podle organizátorů o dav, který z Letné udělal politický symbol, ne jen adresu.

Takové symboly nikdo nenechává ležet ladem. Samotné slovo Letná v českém publiku spouští víc než název místa, nese vzpomínku na občanskou sílu, masovost a tlak na mantinely moci. V redakci proto dnešní přepisy čteme jako spor o značku a paměť, ne jako nevinné slovní cvičení nad jednou demonstrací.

Z konkrétní přestřelky o Fialu tak nakonec zůstane širší problém. Demonstrace po volbách demokracii neohrožují, ohrožuje ji až chvíle, kdy politici začnou zpětně přepisovat, co ty demonstrace vůbec říkaly. Kdo dnes z Letné dělá jen účet pro Fialu, nepopisuje akci, ale zabírá symbol.

Článek Nacher z ANO otočil význam Letné naruby. Za všechno prý může Fiala se nejdříve objevil na Kontext24.

Stejná většina, dvě hlasování

Kabinet Andreje Babiše získal v lednu 2026 důvěru 108 hlasy. Sněmovna 5. března pak hlasovala o vydání Babiše k trestnímu stíhání: pro bylo 20 poslanců, proti 135. Nejde o numericky identické sestavy. Jde o totožný mocenský blok, který v krátkém sledu dvakrát ukázal, co v rukou drží. Není to konspirační román. Je to čitelná politická cena majority, která se stala viditelnou v mapě vlády.

Ministerstva, která mluví za vše

Motoristé sobě dostali zahraniční politiku, kulturu a životní prostředí, SPD obranu. Macinka i Zůna se stali místopředsedy vlády a ministry, Klempíř vedl kulturu. V únoru 2026 Babiš jmenoval ministrem životního prostředí Igora Červeného a z původního koaličního provizoria vznikla trvalejší mapa moci. Menší partneři nedostali dekorativní cedulky. Dostali čtyři silné adresy státu. Tento balíček dostali ve chvíli, kdy tatáž koalice hlasovala o imunitě předsedy nejsilnější strany. Jako politický obrazec to mluví jasnou řečí.

SPD: co říkala tehdy a co dělá dnes

Zvlášť nápadný je obrat SPD. V roce 2018 a znovu v roce 2022 strana hlasovala pro vydání Babiše k trestnímu stíhání. V březnu 2026 hlasovala opačně a zároveň drží ministerstvo obrany. Tento kontrast nepotřebuje výklad. Stačí ho pojmenovat. Strana, která dnes kryje premiéra před soudem, před osmi lety hlasovala pro jeho vydání. Podmínky se nezměnily. Změnila se cena loajality.

Imunita kupuje čas, ne nevinnost

Právní dopad březnového hlasování je přesný: Ústava říká, že nevydání zablokuje trestní stíhání pouze po dobu mandátu, nikoli natrvalo. Po jeho skončení stíhání pokračuje. Hlasování 5. března tedy Babišovi nekoupilo čistý štít. Koupilo mu odklad. A k tomu přišel v červnu 2025 verdikt Vrchního soudu v Praze: odvolací senát zrušil zprošťující rozsudek a uložil soudu prvního stupně obžalované uznat vinnými na základě provedených důkazů. Kauza Čapí hnízdo neskončila. Pouze čeká na konec mandátu.

Triumf načasování, ne nevinnosti

Dnešní obraz proto nevypadá jako triumf neviny. Vypadá jako triumf načasování. Koaliční partneři Babišovi neposkytli únik, poskytli mu nejcennější komoditu politiky: čas. Ten čas stál ministerstvo zahraničí, obrany, kultury a životního prostředí. Jestli to byl dobrý obchod, ukáže až okamžik, kdy mandát skončí a kauza se vrátí do soudní síně, odkud ji politici jen na čtyři roky vynesli.

Babiš nezískal nevinu. Získal drahý odklad, jehož cenu zaplatili ne on, ale stát, v jehož čele stojí.

Článek Spolupráce s SPD a Motoristy se Babišovi vyplatila. Vyhnul se soudům, spojence za to odměnil mocí se nejdříve objevil na Kontext24.

Čím blíž byla vláda, tím menší byly Juchelkovy důchodové částky. Před volbami působil plán pevně, po nástupu k moci se změnil v obecnější slib a letošní penze dál jely podle starých pravidel. Nejdřív proto musíme oddělit kampaň, zákon a lednovou valorizaci.

Kampaň slibovala víc, než připouští zákon

Čísla nelžou. Podle programu ANO měl důchod růst od 80 let o 500 korun, od 85 o 1000, od 90 o 1500 a od 95 o 2000.

Jenže zákon o důchodovém pojištění pro rok 2026 automaticky zná jen 85 let plus 1000 a 100 let plus 2000. Věková valorizace, laicky přidání k důchodu podle dosaženého věku a ne běžná každoroční valorizace pro všechny, tedy v kampani vypadala mnohem štědřeji než v realitě.

Po vstupu do Strakovy akademie navíc částky vybledly. Když jsme v redakci porovnali volební program s programovým prohlášením vlády, rozpis 500, 1000, 1500 a 2000 korun zmizel.

Vládní text už nechal jen obecnou větu, že důchody od 80 let porostou s věkem seniorů. To není detail. To je rozdíl mezi slibem a obrysem slibu.

A tady vzniká největší záměna. Podle údajů MPSV pravidelná valorizace od 1. ledna 2026 zvedla důchody o 240 korun v základní výměře a o 2,6 procenta v procentní výměře, ale s novými věkovými bonusy nesouvisí.

Kdo tyto dvě věci slije do jedné, ten zakryje hlavní pointu. Teprve když oddělíme kampaň od zákona a valorizaci od bonusů, má smysl počítat, co letos seniorům opravdu přistálo.

Letošní přidání jelo podle starých pravidel

Dopad je prostý. Srovnání programu ANO a platného zákona ukazuje, že osmdesátník letos z očekávané nové pětistovky nedostal nic a devadesátník nevidí ani předvolebně čitelných 1500 korun.

Zákon totiž pro 80 ani 90 let žádný automatický bonus nevede. Zůstaly jen hranice 85 a 100 let.

Juchelka to přitom řekl sám. V říjnu 2025 připustil, že vyšší valorizace dříve než od roku 2027 stihnout nelze.

Rok 2026 proto neotevřel novou éru. Jen doběhl podle starého klíče. A právě tím se vysvětluje, proč letošní peníze vypadají tak obyčejně.

Oficiální čísla to potvrzují. Podle MPSV se zvýšila základní výměra, tedy pevná část důchodu stejná pro všechny, o 240 korun na 4900 korun.

Procentní výměra, zásluhová část odvozená od výdělků a odpracovaných let, vzrostla o 2,6 procenta. V redakci jsme proto počítali jen to, co opírají oficiální údaje: běžnou valorizaci ano, nový věkový bonus ne.

Přesnost tu rozhoduje i u zdánlivých detailů. Stejné materiály MPSV a podklady ČSSZ ukazují, že minimum plného starobního důchodu letos nečiní 9600, ale 9800 korun.

Když v penzijním systému rozhodují i stokoruny, rozdíl mezi slibem a skutečností už nepůsobí jako slovíčkaření. Pak zbývá jediná otázka: proč se pevný předvolební rozpis rozplynul už ve vládním textu.

Účet přišel dřív než splněný slib

Odpověď leží v ceně. Programové prohlášení vlády přesné částky nepřevzalo a nechalo jen neurčitý slib růstu důchodů od 80 let.

Když jsme vedle sebe položili volební program a vládní verzi, neviděli jsme zpřesnění. Viděli jsme ústup. A ten nevzniká náhodou.

Zjištění pak ukazují možný dopad širšího důchodového balíku až 127 miliard korun ročně.

A důchody netvoří jen jeden slogan. Do systému patří i výchovné, tedy 500 korun za každé vychované dítě, a také pracující důchodce, člověk pobírající starobní důchod, který dál pracuje a v roce 2026 má zachovanou slevu na pojistném.

Právě na takových položkách se ukazuje, jak drahé bývá každé politické „přidáme“.

Pak přišel rozpočet. Vláda 26. ledna 2026 schválila návrh státního rozpočtu se schodkem 310 miliard korun a z velkého rozpisu 80, 85, 90 a 95 let zůstal veřejně spíš náznak první pětistovky a odklad.

Juchelkův slib nenarazil na neochotu. Narazil na účet, který se z billboardu zaplatit nedá.

Článek Juchelka narazil na realitu. Jeho sliby o důchodech se pomalu bortí se nejdříve objevil na Kontext24.

Bruselský zápis mluví jasně

Konkrétní důkaz přišel v Bruselu v prosinci 2025. Závěry Evropské rady z 18. a 19. prosince nastavily půjčku 90 miliard eur pro Ukrajinu tak, aby záruky nedopadly na Českou republiku, Maďarsko a Slovensko. Premiér Babiš pak na vládním webu zdůraznil, že ČR za úvěry „neručí v žádném případě“. Tahle věta je úspěch, jak ji vláda čte, a problém, jak ji čte Brusel. Vyvázání z garancí neznamená odchod z Unie. Znamená zvláštní pozici mimo hlavní proud společného evropského kroku. A české jméno v bruselském zápisu nestálo vedle Francie nebo Německa. Stálo vedle Maďarska a Slovenska.

Různá slova, stejný směr

Koaliční partneři mluví různým jazykem, ale ukazují do stejné strany. SPD ve svém programu tlačí referendum o členství v EU a NATO a žádala zastavení veškeré pomoci Ukrajině. Motoristé naopak píšou, že chtějí EU reformovat zevnitř, ne z ní odejít. ANO deklaruje euroatlantické zakotvení. Je fér napsat, že všichni tři nechtějí totéž. Jenže v praxi se tyto rozdílné slovníky skládají do jednoho směru. ANO i Motoristé sobě jsou členskými stranami skupiny Patriots for Europe v Evropském parlamentu, tedy stranické rodiny suverenistů a nacionálních konzervativců. ANO tam nesedí omylem ani dočasně. Sedí institucionálně.

Program, který mluví sám za sebe

Vládní programové prohlášení potvrzuje EU a NATO, ale zároveň odmítá jakýkoli další přesun pravomocí do Unie a odmítá migrační pakt. Ruší post ministra pro evropské záležitosti. Vrací V4 jako klíčovou prioritu. Tohle není interpretace odpůrců vlády. Je to doslovný obsah dokumentu, který kabinet podepsal. Model je v programu čitelný: zůstat uvnitř institucí, ale soustavně posouvat pozici od jejich jádra. Kdo čte jen větu „jsme pro EU a NATO“ a čte ji jako dostačující odpověď, přeskočil zbytek stránky.

Obranný rozpočet jako konkrétní signál

Abstraktní posun dostává konkrétní tvář v číslech. Sněmovna v březnu 2026 schválila státní rozpočet, jehož kapitola ministerstva obrany vychází jen lehce nad 1,7 % HDP. Zákon o financování obrany přitom ukládá jako závaznou hranici dvě procenta. Spojenci podobné signály čtou velmi přesně a tichý hlas u aliančního stolu není jen řečnická metafora. Je to měřitelná ztráta vlivu na rozhodnutí, která se Česka přímo týkají. Vláda, která pošle do obrany slabší signál, než sama zákonem zavázala, neuspořila. Zmenšila se.

Problém není odchod. Problém je zmenšování.

Slovo „katastrofální“ v titulku neznamená apokalypsu přes noc. Znamená tři velmi konkrétní následky: slabší vliv při vyjednávání v EU, menší důvěru spojenců v NATO a horší pozici při každém příštím bruselském kompromisu. Česko ze Západu neodchází. Česko se na Západě systematicky zmenšuje, a to je rozdíl, který se v diplomatické praxi projevuje pomalu, ale spolehlivě.

Vláda, která krok za krokem učí partnery zařazovat Česko k táboru, jenž chce výhody členství bez jeho ceny, si nevyjedná výjimku podruhé tak snadno jako poprvé. A země, která se dobrovolně přesune na okraj, to nezjistí ze zprávy. Zjistí to v okamžiku, kdy u stolu nebude mít slovo, přestože bude přítomna.

Článek Spojení ANO, SPD a Motoristů nás staví na periferii EU. Následky mohou být katastrofální se nejdříve objevil na Kontext24.

Když „dárek“ spolyká i vlastní úspory

Na začátku je příběh, který se v redakci opakuje čím dál častěji. Důchodkyně po létě 2024 zrušila nové doplňkové penzijní spoření dřív než po dvou letech a penzijní společnost jí nevyplatila ani korunu. Nejde o chybu v systému, ale o přesně nastavené pravidlo.

Podle zákona o doplňkovém penzijním spoření vzniká nárok na odbytné až po 24 měsících spoření. Pokud klient smlouvu „shodí ze stolu“ dřív, o nárok úplně přijde. Odborné texty popisují, že v takovém případě si penzijní společnost může legálně ponechat i jeho vlastní vklady, což vysvětluje šok, který v redakci slyšíme znovu a znovu.

Do toho vstoupila od 1. července 2024 další velká změna. Podle novely zákona č. 462/2023 Sb. dostane státní příspěvek už jen ten, komu úřady ještě nepřiznaly starobní důchod. A u nových smluv se minimální doba spoření pro jednorázové vyrovnání zpřísnila z 60 na 120 měsíců.

Starší smlouvy uzavřené do konce roku 2023 si sice zachovaly původní pětiletou lhůtu, ovšem důchodci na nich přišli o státní příspěvek také. Poslanecká novela z dílny Aleny Schillerové a Patrika Nachera teď odemyká právě tyto staré smlouvy: lidem ve starobním důchodu slibuje možnost ukončit spoření bez sankce a části z nich vrátit dříve odebrané příspěvky.

Na papíře to vypadá jako vstřícné gesto, ale ve chvíli, kdy sečteme, koho se změna skutečně dotkne a koho míjí, začne se obraz „dárku“ rychle měnit.

Poslušný střadatel zpátky nedostane ani korunu

Představme si typického Čecha, který má starší smlouvu doplňkového penzijního spoření, už pobírá starobní důchod a po 1. červenci 2024 dál každý měsíc posílal několik stovek. Zákon mu sebral státní příspěvek, ale spoření neukončil, protože věřil v dlouhodobost systému.

Podle slov ministryně financí k nové novele tito lidé žádnou zpětnou kompenzaci státních příspěvků nedostanou. Novela jim má dát hlavně možnost skončit bez sankce. Pravidla pro výplatu peněz ale dál ovládají dvě klíčová čísla: 60/120 měsíců a 24 měsíců spoření.

Pro smlouvy uzavřené do konce roku 2023 systém zachovává možnost jednorázového vyrovnání po pěti letech, u novějších smluv zvyšuje minimální dobu spoření na deset let. Zákon zároveň v paragrafu 25 jasně říká, že nárok na odbytné vzniká až po 24 měsících a že se vždy vyplácí bez dříve poskytnutých státních příspěvků.

Ministerstvo financí navíc u smluv ukončených po dvou letech, ale před pěti nebo deseti lety, připomíná, že klient dostane zpět své vlastní úspory, ale zároveň musí vrátit státu všechny dosud připsané příspěvky a dodaňovat uplatněné daňové úlevy. Poslušný střadatel tedy v novém režimu získá hlavně právo přestat, nikoli právo inkasovat to, o co už přišel.

Pocit chaosu mezi seniory ale neroste jen z paragrafů, nýbrž i z praxe penzijních společností. KB Penzijní společnost například slibuje klientům se starobním důchodem takzvanou Věrnostní odměnu, která jim minimálně do konce roku 2026 dorovnává výpadek státního příspěvku z vlastních zdrojů. Materiály Generali penzijní společnosti zase popisují individuálně nabízenou prémii, která může ušlý příspěvek částečně nahradit. A srovnání Finparády ukazuje vlastní, časově omezené kompenzace třeba u UNIQA.

Kdo proto vsadil na „správnou“ společnost, ten výpadek příspěvku skoro nevnímá, zatímco ostatní spoléhají výhradně na stát a novou novelu. A do této už tak složité situace navíc vstupuje justice, která ji posouvá přímo na politickou rovinu.

Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 18/24 potvrdil, že odebrání státního příspěvku starobním důchodcům neporušuje ústavu a označil změnu za přípustnou nepravou retroaktivitu. Přesto Ministerstvo financí počítá s tím, že zhruba 16 tisíc lidí, kteří kvůli odebrání podpory penzijko ukončili a vraceli státu státní příspěvky, má dostat zvláštní kompenzaci, zatímco ti, kteří v systému po 1. červenci 2024 tiše zůstali, zpětně neuvidí ani korunu.

Otázka, kdo je v takovém nastavení „odměněn“ a kdo zůstává stranou, tak zdaleka není jen právní, ale i velmi politická, a naplno se projeví v další části příběhu.

Malá náplast, velká kampaň?

Pod označením „další dárek pro důchodce“ se ve skutečnosti skrývá poměrně úzký okruh lidí. Podle tiskové zprávy Ministerstva financí má novela zasáhnout tři hlavní skupiny seniorů.

• Asi 16 tisíc klientů, kteří kvůli změně zákona penzijko ukončili a vraceli státu státní příspěvky, má získat přímou finanční kompenzaci.
• Zhruba sto lidí má dostat zpět i část vlastních ztracených úspor.
• Přibližně 150 tisíc seniorů se starší smlouvou má nově získat možnost ukončit spoření bez sankcí, což mnoha lidem přinese spíš psychologickou úlevu, že je systém znovu „otevřený“.

Celkový dopad na rozpočet ministerstvo odhaduje na zhruba 60 milionů korun. Proti tomu stojí číslo České správy sociálního zabezpečení: ve starobním důchodu žije zhruba 2,3 milionu lidí. Když ta čísla poskládáme dohromady, vychází spíše levná, ale hlasitá záplata jedné tvrdé změny než systémová pomoc celé generaci seniorů.

Politickou zajímavost celého kroku zvyšuje načasování. Poslanci předložili návrh novely zákona o doplňkovém penzijním spoření a zákona o daních z příjmů do Sněmovny 27. února 2026 jako poslanecký tisk. Důvodová zpráva i komunikace Ministerstva financí počítají s účinností od prvního dne měsíce po vyhlášení a se šestiměsíční lhůtou, během níž mohou dotčení důchodci podat žádost o kompenzaci nebo ukončit spoření bez sankce.

Ministerstvo financí samo uvádí modelový příklad, že pokud by legislativní proces skončil například v červnu, zákon by nabyl účinnosti 1. července a senioři by mohli žádat do konce roku 2026. To znamená, že budou o využití „dárku“ rozhodovat právě v období před a těsně po komunálních a senátních volbách, které mají proběhnout 9. a 10. října 2026. Legislativní harmonogram se tak přibližuje volební kampani a „balíček pro důchodce“ se může snadno stát jedním z klíčových hesel.

Otázka z titulku proto není prázdná. ANO nabízí starobním důchodcům částečnou nápravu kroku, který Ústavní soud označil za ústavní. Malá část seniorů uvidí konkrétní peníze, větší skupina získá alespoň možnost vystoupit z třetího pilíře bez sankce, ale drtivá většina z 2,3 milionu důchodců na účtu nepocítí nic.

V redakci proto čekáme, že kampaň zaplní slogany o „navrácených penězích z penzijka“ a „pomoci všem seniorům“, zatímco realita se dotkne hlavně menšiny těch nejvíce postižených a těch, kteří v systému třetího pilíře už ani nezůstali. Teprve u volebních uren se ukáže, zda důchodci ocení spíš symbolický signál a naději, nebo si všimnou, jak omezeně tenhle „dárek“ ve skutečnosti platí.

Článek ANO má pro důchodce další dárek v podobě změn v penzijním spoření. Ocení to u voleb? se nejdříve objevil na Kontext24.

Íránský úder, který přepsal české tábory

Na konci února spouštějí Spojené státy společně s Izraelem operaci Epic Fury. Při úderu je zabit íránský nejvyšší vůdce Alí Chameneí a další špičky režimu. V ten moment se česká politika rozdělí úplně jinak, než by se dalo čekat z předchozích debat o válce či migraci.

Premiér Andrej Babiš, šéf ODS Martin Kupka i předseda STAN Vít Rakušan okamžitě ujišťují, že „stojíme za spojenci“. Útok označují za tvrdou, ale pochopitelnou odpověď na íránskou hrozbu. Vláda tím jasně vsází na logiku spojenectví, na transatlantickou loajalitu a na příběh o nutnosti oslabit nebezpečný režim.

Současně se ale ozývá jiný tón. Piráti i SPD začínají mluvit o porušení Charty OSN a o eskalaci, která může vybočit z rámce mezinárodního práva. Právě tady se rodí nečekané spojení, které se netočí kolem sympatií k Íránu, ale kolem jednoho konkrétního paragrafu.

Zdeněk Hřib za Piráty varuje před eskalací, trvá na diplomacii a výslovně mluví o rozporu útoku s principy Charty OSN. Tomio Okamura používá v televizi i v textech prakticky totožnou formulaci. Tvrdí, že operace Epic Fury porušuje Chartu OSN a ohrožuje mezinárodní řád. Redakce v tom vidí víc než náhodnou shodu slov, protože oba míří k témuž článku 2 odst. 4, který staví tabu kolem použití síly bez mandátu Rady bezpečnosti.

Do debaty vstupuje samotná OSN. Na mimořádném zasedání Rady bezpečnosti připomíná generální tajemník António Guterres právě článek 2 Charty a odsuzuje jak masivní údery USA a Izraele proti Íránu, tak následné íránské odvety proti státům Perského zálivu jako porušení suverenity a územní celistvosti. Jak vyplývá z jeho vystoupení na mimořádném zasedání Rady bezpečnosti, neoznačuje jednoho „dobrého“ a druhého „zlého“, ale všechny připomíná stejným pravidlem.

Tím vlastně potvrzuje, že námitka Pirátů a SPD nestojí ve vzduchoprázdnu, ale zapadá do oficiálního jazyka OSN. Český čtenář tak najednou sleduje zvláštní mapu: vláda s Babišem podporuje spojence, zatímco Piráti a SPD se dovolávají téhož dokumentu, na který odkazuje i šéf OSN. Jádro sporu neleží v tom, zda Írán představuje hrozbu, ale v otázce, jestli tahle konkrétní rána respektuje pravidla, která si svět po druhé světové válce napsal. A právě v několika suchých odstavcích Charty se teď podle obou táborů láme odpověď na to, kdo má pravdu.

Když článek 2(4) naráží na rakety, drony a cenu benzínu

Článek 2 odst. 4 Charty OSN říká ve zkratce jednoduchou věc: státy nesmí v mezinárodních vztazích hrozit silou ani použít sílu proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu, pokud k tomu nemají povolení Rady bezpečnosti nebo nereagují na ozbrojený útok v sebeobraně podle článku 51. Když se Hřib i Okamura odvolávají na Chartu, míří právě k tomuto ustanovení.

Generální tajemník OSN ve svém únorovém projevu k situaci kolem Íránu tento článek znovu připomíná a zdůrazňuje, že pravidlo dopadá jak na USA a Izrael, tak na Írán a jeho odvetné salvy. OSN tedy kritizuje všechny střelce, nikoli jen jednoho, což české „nečekané alianci“ dodává právní kulisu, na kterou se může odkazovat.

Washington ale prosazuje jiný rámec. Šéf americké diplomacie Marco Rubio obhajuje Epic Fury jako akt sebeobrany a mluví o „absolutně bezprostřední“ hrozbě íránských útoků, takzvané imminent threat, která má otevřít dveře preventivně obrannému úderu ještě před prvním výstřelem. Odborné texty i komentáře ve Spojených státech přitom upozorňují, že vláda zatím nepředložila přesvědčivé důkazy, které by takovou bezprostřednost doložily. Právě tady se nečekané české spojenectví potkává s řadou mezinárodních právníků, kteří trvají na přísném čtení článku 2(4) a odmítají gumový výklad sebeobrany.

Ze suchých formulací se však rychle stává krev a prach. Íránský červený půlměsíc hlásí po americko izraelských úderech stovky mrtvých, včetně obětí na dívčí škole v Minábu. Íránský diplomat při OSN mluví i o desítkách zabitých dětí. Současně státy Perského zálivu oznamují, že jejich protivzdušná obrana zachytila stovky íránských dronů a desítky až stovky balistických střel, z nichž část přesto dopadla na města a zabila civilisty. V téhle realitě už Okamurův motiv „útěku lidí z regionu“ nepůsobí jen jako prázdný strašák, protože desítky tisíc lidí v Libanonu nebo jinde skutečně prchají před raketami.

Do Česka mezitím přilétá jiný účet. V den oznámení operace Epic Fury poskočí ceny ropy, Brent vyskočí během chvíle o více než 12 procent a experti v amerických médiích varují, že Američané brzy pocítí vyšší cenu benzínu. Český mluvčí petrolejářů Václav Loula odhaduje, že podobný skok Brentu přidá u českých pump „vyšší desítky haléřů“ na litr během několika dnů. Premiér Babiš sice oznamuje bezpečnostní opatření kvůli Íránu, ale běžný Čech podle všeho dřív uvidí dražší tankování než paragraf 51 na titulní straně.

Současně na ministerstvu zahraničí zasedá krizový štáb. Petr Macinka mluví o několika tisících Čechů na Blízkém východě, varuje před cestami do regionu a po uzavření části vzdušného prostoru posílá armádní airbusy pro občany uvízlé v Jordánsku, Egyptě nebo Ománu. V obrázcích z agentur mezitím nad Perským zálivem létají stovky íránských dronů, které sestřelují baterie PVO, zatímco čeští diplomaté kupují letenky a chystají repatriace.

Globální krize tak pro českého čtenáře znamená možnou změnu dovolené v Dubaji i vyšší účtenku za benzín, ne jen vzdálené titulky o Teheránu, a o to víc bude sledovat, kdo mu přes tenhle každodenní dopad dokáže obhájit, že bylo vše v souladu s pravidly války a míru.

„Preventivní válka“ jako heslo. A aliance, která má jasné hranice

V diskusích pod články o Íránu část českých uživatelů sociálních sítí nadšeně tleská „preventivní válce“. Úder USA a Izraele popisují jako rychlou videohru, kde statečný hráč včas „vypne“ hrozbu. Tenhle jazyk ale tvrdě naráží na chladný tón právníků i některých politiků.

Senátor Pavel Fischer sám označuje současné údery USA a Izraele za „preventivní válku“ a dodává, že bez prokázaného bezprostředního ohrožení takový krok odporuje mezinárodnímu válečnému právu i Chartě OSN. Z toho vychází jasný signál: i mainstreamový politik, který jinak prosazuje pevnou vazbu na Západ, spojuje preventivní válku s porušením pravidel.

Odborné texty Ústavu mezinárodních vztahů připomínají rozdíl mezi preventivním a preemptivním úderem. Preemptivní útok reaguje na bezprostředně chystaný útok, zatímco preventivní válka míří proti vzdálenější hypotetické hrozbě. Většina právníků ji s Chartou OSN nespojuje. Blogové texty a komentáře v českém tisku přesto ukazují, že tenhle rozdíl část veřejné debaty ignoruje, protože „prevence“ zní politicky atraktivně a jednoduše.

Právě tady se ukazuje nejdůležitější rozměr celé „nečekané aliance“ Pirátů a SPD. Nejde o společnou lásku k Íránu, ale o společné trvání na pojmech, které se podle nich nesmí vyprázdnit jen proto, že tentokrát střílí „naši“. Když redakce porovná výroky Zdeňka Hřiba a Tomia Okamury, vychází jí úzký průnik: oba zdůrazňují nutnost respektovat Chartu OSN a oba kritizují útok na Írán jako rozpor s mezinárodním právem.

Tím však „aliance“ v zásadě končí. Program SPD staví na tvrdém odmítání migrace, odporu k hlubší integraci EU a důrazu na národní suverenitu. Piráti se naopak v oficiálních dokumentech i encyklopedických profilech profilují jako proevropská, liberálně progresivní strana, která podporuje členství v EU, reformu jejích institucí a pokračující spolupráci v NATO. V otázce Ukrajiny, vztahu k EU i migrace tak oba subjekty dál stojí na opačných pólech.

Íránská krize proto nezakládá novou českou koalici, ale spíš odhaluje, kdo bere pravidla vážně i tehdy, když to bolí spojence. Piráti i SPD se v jednom bodě sejdou u článku 2(4) Charty, zatímco Babiš, Kupka, Rakušan či Macinka kladou větší důraz na loajalitu k USA a Izraeli a na šanci oslabit íránský režim. Další velká krize tak možná sblíží úplně jiné dvojice stran, podle toho, kdo ještě dokáže říct „ne“ i vlastním spojencům ve chvíli, kdy pravidla války a míru pořád nastavuje tatáž Charta OSN.

Článek Piráti a SPD na jedné lodi: Znesvářené strany překvapivě spojila zahraniční politika. Co na to voliči? se nejdříve objevil na Kontext24.