Stopka v televizi a internet jen pokrčil rameny

Česká televize mluví o předběžném zákazu televizního vysílání — ne o zákazu díla jako takového. Sbormistr přitom na legálních online platformách pro české diváky dál visí. Divák, který „zakázaný“ film chce vidět, tedy nemusí nikam do pochybných zákoutí webu — stačí předplatné, které pravděpodobně už má. Tohle je nejstručnější komentář k tomu, co slovo „zákaz“ v roce streamingových platforem vlastně znamená: symbolická stopka na jednom kanálu, zatímco ostatní jedou dál.

A přece se debata točí kolem velkého slova „zakázali“. Proč? Protože „ČT nesmí vysílat, Netflix může“ je podstatně méně vzrušující titulek než „soud zakázal film“. Skandalizace je jednodušší než přesnost — a přesnost se nevyplácí v době, kdy o dosahu článku rozhodují první tři slova nadpisu.

Dočasná stopka není rozsudek — a rozdíl je propastný

Žádný konečný verdikt nepadl. Předběžné opatření je ze své podstaty dočasné — soud jím zatímně upravuje situaci, dokud nerozhodne ve věci samé. Kdo celou kauzu líčí jako definitivní konec díla, předbíhá soudy a šíří mnohem dramatičtější obraz, než realita ospravedlňuje. Stopka může být za rok zrušena, potvrzena nebo nahrazena úplně jiným rozhodnutím.

Je to nepříjemná, ale důležitá nuance: mezi „soud zastavil vysílání“ a „soud zakázal film“ leží celý právní vesmír. První věta popisuje dočasné opatření v jednom distribučním okně. Druhá věta navozuje dojem trvalého zásahu do existence díla. A právě tenhle posun — od přesného k dramatickému — je způsob, jakým se z rutinního právního sporu stává kulturní válka.

Není to cenzura. Je to střet dvou práv.

Sbormistr vyrůstá z podhoubí kauzy Bambini di Praga, ale tvůrci záměrně vytvořili fiktivní příběh. Právě tahle fiktivní vrstva otevírá legitimní, nikoli cenzurní otázku: kde končí svoboda uměleckého zpracování a kde začíná ochrana osobnosti konkrétního člověka, který se v příběhu pozná? Nejde o stát, který zakazuje nepohodlné umění. Jde o soukromoprávní spor mezi právem na důstojnost a právem na distribuci — a to je podstatný rozdíl, který se v titulcích o „zákazu“ ztrácí.

Označit tenhle spor za cenzuru je pohodlné, ale nepoctivé. Cenzura předpokládá mocenský zájem státu umlčet nepohodlný hlas. Tady jde o to, že konkrétní člověk se cítí poškozen konkrétním uměleckým dílem a obrátil se na soud. Může mít pravdu, nebo nemusí — to rozhodnou soudci, ne titulek. Ale označovat legitimní právní spor o ochranu osobnosti za cenzuru je intelektuální zkratka, která věc zjednodušuje na úroveň kultruní války — a té nikdo z nás nepotřebuje víc.

Částečný zákaz v době internetu je sám sebou komentářem

Na celé kauze je nejpozoruhodnější ta asymetrie: jeden distribuční kanál stojí, ostatní jedou. Soud pracuje s kategorií „televizní vysílání“, zatímco divácká realita roku 2026 tuto kategorii dávno přerostla. Výsledkem je situace, která je sama o sobě výmluvnějším komentářem k proměnám médií než k cenzuře: film je na dosah, státní vysílatel ho nesmí pustit, streamingové platformy ano.

Debata o „zákazu“ Sbormistra tak nakonec vypovídá méně o svobodě umění a více o tom, jak rychle digitální distribuce předběhla právní kategorie, se kterými soudy stále pracují. A jak ochotně jsme jako společnost připraveni přijmout dramatičtější čtení situace — i tehdy, když přesné čtení je dostupné, jen méně vzrušující.

Článek Soud zakázal v televizi vysílat film podle historické skutečnosti. Zákaz je jen na oko, kdo chce, cestu si najde se nejdříve objevil na Kontext24.

Stejný tlak, ale jiný typ ztráty

Podobnost existuje. V obou zemích sílí tlak na živou kulturu, ale mechanismus rány se rozchází. Na Slovensku zasahuje důvěru v grantový systém, v Česku hlavně klesá položka Kulturní aktivity, tedy klíčová rozpočtová linie, přes niž míří granty do velké části živé kultury.

Ve schváleném státním rozpočtu ČR na rok 2025 stála na 1 146 805 000 korun, zatímco ve sněmovní rozpravě zaznělo už 810,5 milionu.

Ten rozdíl vidíme zblízka. Festival BRaK už na oficiálním programu ročníku 27. až 31. května 2026 zve na konkrétní místa a přípravy mu běží měsíce dopředu. Víceletý grant, tedy podpora plánovaná na delší období, dává pořadatelům možnost stavět program s předstihem, když se jeho opora zpochybní, netřese se jen jedna kolonka, ale celý kalendář.

V redakci jsme v dostupných oficiálních podkladech nenašli potvrzení každého dramatického tvrzení, která kolem BRaK zaznívají, o to silněji ale vystupuje otázka, kdo a kdy začal měnit pravidla hry.

Na Slovensku ten mechanismus leží černý na bílém.

Na Slovensku se nehraje jen o peníze, ale i o důvěru

Podle novely zákona o Fondu na podporu umenia o poskytnutí peněz rozhoduje rada FPU, slovenského Fondu na podporu umenia, tedy veřejnoprávního fondu pro podporu živého umění, kultury a kreativního průmyslu. Odborné komise už radě jen radí a jejich stanovisko ji nezavazuje, rada má 13 členů a osm z nich jmenuje a odvolává ministr.

Když pak samo ministerstvo kultury SR oznámilo, že konečné slovo bude mít rada, spor se přestal točit jen kolem částek.

Právě proto nestačí počítat miliony. Fond může pro rok 2026 pracovat s částkou 30,81 milionu eur, a přesto ztrácet důvěru části scény, protože předvídatelnost rozhodování klesá rychleji než stav účtu.

V redakci jsme při čtení státního příspěvku FPU na rok 2026 i ministerských vyjádření narazili na stejný paradox: peníze v systému jsou, jenže jistota, podle jaké logiky k žadatelům doputují, slábne. A ztráta důvěry bývá v kultuře dražší než jedna rozpočtová položka.

Dopad už navíc nepůsobí abstraktně. Oficiální oznámení FPU k 6. rokování rady potvrzuje středu 18. března 2026 a veřejné podklady kulturní scény mluví o více než čtyřech desítkách institucí a o projektech za víc než dva miliony eur ročně včetně víceletých grantů.

Právě v této debatě zaznělo i to, že BRaK může přijít asi o 70 procent rozpočtu, i když jsme v redakci pro tuto konkrétní cifru nenašli stejně pevné oficiální doložení jako pro samotné zasedání rady. A právě tady je vidět, proč český spor nelze odbýt větou o celém rozpočtu ministerstva.

V Česku se škrt schovává za velké číslo

Česká vláda se brání číslem 18,8 miliardy korun. Ministerstvo kultury mluvilo o druhém nejvyšším rozpočtu v historii resortu a tvrdilo, že na Kulturní aktivity posílá znovu více než miliardu.

Jenže právě tato položka je pro grantově závislou živou kulturu přesnější než celý balík kapitoly. V materiálu ministerstva ještě stálo 1 010 550 000 korun, ve sněmovní debatě už 810,5 milionu. Spor tedy nezkresluje kultura jako celek, ale to, kam se díváme.

To je klíčové. Kulturní aktivity nejsou okrajová kolonka, ale kanál, přes který stát podporuje nezřizovanou kulturu v divadle, tanci, literatuře, výtvarném umění a dalších oborech, jak připomnělo samo ministerstvo při rozpočtu na rok 2025.

V redakci proto nebereme českou debatu jako hádku o prestiž resortu, nýbrž jako spor o místo, kde přežívají pořadatelé, regionální scény a projekty bez pevného státního polštáře. Právě tam se škrt mění z účetního tahu na menší nabídku.

A tam také publikum dopad uvidí nejdřív. Regiony nečekají na výroční statistiky, poznají ho ve chvíli, kdy ubude festival, hostování, čtení nebo koncert, který se bez grantové jistoty prostě neposkládá.

Slovensko dnes ukazuje, jak rychle kulturu oslabí zásah do důvěry v pravidla, Česko zase připomíná, jak snadno se reálný škrt schová za vysoký celkový rozpočet. Kdo kulturu měří jen součtem miliard, ten už se smířil s tím, že mimo velké instituce má ticho nahradit program.

Článek Kultura v Česku i na Slovensku trpí. Vlády škrtí finance, kde se dá se nejdříve objevil na Kontext24.

Právo ministra ještě neznamená klid

Národní galerie Praha není samostatný ostrov. Podle ministerstva kultury funguje jako příspěvková organizace resortu, hospodaří s veřejnými penězi a ministr u ní drží poslední slovo.

Generální ředitelka je statutární šéfka instituce a právě ministr ji jmenuje i odvolává. Garanční rada, kterou ministerstvo od května 2023 vymezilo jako poradní orgán ministra pro NGP, ten krok jen projednává. Nejde tedy o puč, ale o demonstraci síly zřizovatele.

V redakci jsme si hned na začátku museli opravit jednu pohodlnou zkratku. Alicja Knast nedostala galerii navždy, protože ministerstvo ji jmenovalo od 1. ledna 2021 na šest let.

Do konce mandátu jí tak zbývaly už jen měsíce, a právě to dává odvolání podezřelé načasování. Legální krok si proto nikdo nemusí plést s technickou formalitou.

Slovenský stín už nešlo přehlédnout

Pak do obrazu vstoupí Slovensko. Slovenská cesta dnes znamená zkratku pro politické zásahy do kultury a veřejnoprávních institucí, které země zažívá po nástupu vlády Roberta Fica a ministryně Martiny Šimkovičové.

Ta přijela do Prahy 30. ledna 2026 na pozvání Oty Klempíře a už 19. února se objevilo varování více než 700 osobností slovenské kultury, že podobnost situace je nepřehlédnutelná. Nejsme ve stejné fázi jako Slovensko po čistkách roku 2024, ale první silný signál už tady leží. Jestli to tedy není ani puč, ani formalita, rozhoduje stav galerie v okamžiku zásahu.

Klidný dům to nebyl. Po odvolání vedoucího odboru vědy a výzkumu Martina Musílka v roce 2024 podle sněmovní interpelace rezignovalo 23 členů odborných a poradních orgánů NGP. To je vážný vnitřní konflikt a nikdo ho nemusí lakovat na drobnou personální rozmíšku. I proto by z Knast byla špatná mučednice.

Galerie skřípala uvnitř, navenek ale rostla

Jenže stejně špatně by fungoval opačný obraz. Podle výroční zprávy NGP za rok 2024 dorazilo 530 tisíc návštěvníků, tedy skoro o 100 tisíc víc než v roce 2023.

Redakce tak vidí instituci, která zároveň skřípala uvnitř a rostla navenek. Čtenář tu nesleduje trosku ani idylu, ale zásah do rozjetého organismu, který měl výsledky i spory.

Rozjetý byl i program. Oficiální kalendář NGP počítá s akcí Opening 26. března 2026 ve Veletržním paláci, s výstavou Anna Jagellonská od 22. října 2026 a s projektem Proti proudu od 26. listopadu 2026.

Valdštejnská jízdárna, kam má Anna Jagellonská přijít, je hlavní prostor galerie pro velké krátkodobé výstavy. V redakci proto nevidíme doložené ohrožení programu, ale velmi konkrétní kalendář, do něhož ministr zasáhl.

Do toho běží spor o peníze. Zatímco vládou schválený návrh rozpočtu mluvil o 18,8 miliardy pro kulturu, v redakci jsme v únorovém zpravodajství o ministerském návrhu dohledali částku 17,603 miliardy.

A 11. března 2026 proti škrtům i rétorice vedení resortu protestovali studenti a lidé z oboru, jak dokládá veřejně dostupný záznam protestu. Právě tahle směs výkonu, konfliktů a peněz rozhoduje, jestli sledujeme manažerský zásah, nebo nácvik nového stylu moci.

Nejde o bezchybnost, ale o precedent

Debata mezitím padá do dvou pohodlných táborů. Jedni křičí slovenská čistka, druzí slaví konečně vyhozenou neschopnou ředitelku.

Jenže veřejně doložitelná data drží obě emoce při zemi: růst na 530 tisíc návštěvníků a 23 rezignací po vnitřním sporu platí zároveň. V redakci proto nevidíme důkaz bezchybnosti ani definitivního selhání.

Stejně opatrně se musí číst i sen o milionu návštěvníků. Podle koncepce rozvoje NGP pro roky 2022 až 2026 nešlo o každoroční povinnost přivést milion lidí do sálu.

Mluvila o tom, že galerie má do roku 2026 dosáhnout milionu hostů, přičemž do čísla počítá výstavní prostory, doprovodné akce i online prostředí. Kdo z té ambice vyrobí jednoduchý metr selhání, ten si předem chystá záminku.

A právě tady leží podstata celé věci. Ne v tom, zda Alicja Knast byla dokonalá, ani v tom, zda ministr směl sáhnout k odvolání. Podstata leží v dojmu, že politik může i u instituce s výsledky a s rozběhnutým programem sáhnout po silovém gestu a zpětně si k němu dohledat dost důvodů. Jestli si Oto Klempíř tenhle precedent prosadí bez odporu, příště už nepůjde o jednu ředitelku, ale o manuál, jak si kultura zvyká na mocenské povely.

Článek Česko jde ve slovenských šlépějích. Ministr Klempíř vyhodil šéfku pražské Národní galerie se nejdříve objevil na Kontext24.

Miliardy mizí, platy rostou: začíná finanční šroub

V jediném roce stát stáhne z kultury zhruba 2,4 miliardy korun a zároveň přikáže divadlům zvednout platy o 9 procent. Hlavní státní peněženka na kulturu, tedy kapitola 334, podle revidované tabulky Ministerstva financí padá z 19,656 miliardy v roce 2025 na 17,228 miliardy v roce 2026. To je propad přibližně o 12,4 procenta.

Současně vláda schválila plošné zvýšení tarifů v základní platové tabulce o 9 procent. Zasáhne to i značnou část profesí v kultuře. Divadla tak vstupují do roku 2026 se smrsknutým rozpočtem a povinně vyšší mzdovou páskou, což vytváří pro většinu souborů neřešitelný stisk, který se brzy projeví i v programu pro diváky.

Ještě nedávno přitom na tiskových konferencích zaznívaly superlativy. Ministerstvo kultury na konci září 2025 slavnostně oznámilo, že vláda schválila rozpočet kapitoly kultury ve výši 18,8 miliardy a označilo ho za „druhý nejvyšší v historii“. O pár měsíců později ale revidovaný návrh Ministerstva financí počítá už jen se 17,228 miliardy. V tomto rozporu mezi mediálním příběhem a finálními čísly se rodí dnešní nedůvěra kulturní obce, která slyší o „historicky vysokých“ rozpočtech, ale ve vlastních excelových tabulkách vidí škrty a krizové scénáře.

Ministr kultury Oto Klempíř pak ve Sněmovně přesně rozkreslil, kde dopadne sekera. Ve stenozáznamu únorové schůze uvádí, že do programu Kulturní aktivity, z něhož žijí festivaly, nezávislá divadla i projekty pro děti, posílá ministerstvo 810,5 milionu korun, tedy zhruba 4,6 procenta kapitoly. Pro státní program podpory profesionálních divadel, stálých orchestrů a pěveckých sborů pak vyčleňuje 300 milionů, asi 1,7 procenta rozpočtu. Na papíře pořád stojí stovky milionů, jenže ve chvíli, kdy se tyto částky rozpočítají na konkrétní soubory a projekty, začíná být zřejmé, proč mnoho scén mluví o přežití, ne o rozvoji.

A právě u grantů je nejlépe vidět, jak se velká čísla mění v konkrétní zhasnuté scény.

Grantová poprava, krajská loterie a rodinná vstupenka za hranou

Nejtvrdší ránu dostává program Kulturní aktivity, který drží při životě většinu nezávislé scény. Podle Asociace nezávislých divadel klesá v roce 2026 jeho objem z 1,146 miliardy na 810,5 milionu, tedy o 336 milionů a zhruba 29,4 procenta. V minulých letech stát uspokojoval kolem 40 procent požadovaných částek, po letošním škrtu se podle odhadu asociace propadne míra uspokojených žádostí na zhruba 28 procent. Z těchto čísel se rýsuje jednoduchý scénář: řada nezávislých scén na menších jevištích může prostě zhasnout, protože pro ně grant není bonus, ale základní zdroj, bez něhož se často vůbec nerozsvítí.

Neplatí přitom, že všechno stojí jen na státním rozpočtu. Analýzy Českého statistického úřadu a NIPOS potvrzují, že systém financování kultury je vícezdrojový a že vedle státu nesou velkou část nákladů zejména obce a kraje. Praha tak může na nezřizovanou kulturu a další projekty rozdělit až 420 milionů korun ročně. Brno podle údajů z roku 2023 posílá nezřizovaným subjektům 36 milionů.

V menších městech ale často neexistuje žádný podobný finanční „polštář“. Jeden zrušený grant nebo jediný špatný rok tak může znamenat konec jediného místního divadla. Z pohledu tabulek jde o pár milionů, z pohledu regionu o ztrátu jediné instituce, která tam během roku přivede děti i dospělé k živé kultuře.

První obětí jsou logicky projekty, které se samy rychle nezaplatí. Dětská a školní představení jsou pro řadu nezávislých souborů v regionech klíčovou součástí nabídky. Stanovisko Asociace nezávislých divadel varuje, že škrty v Kulturních aktivitách představují systémový zásah napříč obory a nejcitelněji dopadnou právě tam, kde nezávislé soubory suplují nabídku městských institucí a kde vládní priority zároveň mluví o dostupnosti kultury pro rodiny s dětmi. V kombinaci s nařízeným devítiprocentním růstem platů se organizátoři v regionech obávají, že budou pod tlakem omezovat právě dopolední reprízy pro školy a další programy, které se samy hůře zaplatí. Dětská a rodinná představení jsou tak jednou z prvních oblastí, kde hrozí úbytek živé kultury, i když zatím neexistují přesná data o zrušených či omezených produkcích.

Účet ale nakonec stejně zaplatí divák v hledišti. Podle statistiky NIPOS pro rok 2023 stála průměrná divadelní vstupenka 313,40 koruny, meziročně zdražila o 13 procent a tempo růstu mírně překonalo inflaci. Konsolidační balíček pak od roku 2024 zvedl DPH na vstupenky z 10 na 12 procent. Jestli současně klesají dotace a rostou mzdy, mohou divadla reagovat v zásadě jen dvěma způsoby:

• dál zdražovat lístky,
• osekat repertoár, případně obojí najednou.

„Ať se uživí sama“: mýtus, který by proměnil divadlo v luxus

V diskusích se stále častěji objevuje věta, která zní na první poslech logicky: „Kdo chce, ať si na divadlo vydělá, stát má jiné starosti.“ Přidává se argument o „kavárně“, která si prý umí zaplatit i lístek za pět set, a proti tomu požadavek, aby kultura „fungovala tržně“. Tento obraz je lákavý svou jednoduchostí, jenže reálná čísla ekonomiky kultury vypadají jinak.

Analýzy Českého statistického úřadu a NIPOS dlouhodobě popisují, že tržby ze vstupného tvoří jen část příjmů většiny kulturních institucí, zatímco provozní dotace z veřejných rozpočtů patří mezi klíčové zdroje, zejména po pandemii covidu. Návštěvnost přitom roste: statistika NIPOS pro rok 2023 mluví o více než desetiprocentním nárůstu počtu diváků, přesto se průměrná cena vstupenky drží kolem 313 korun. Pokud by divadla měla zaplatit veškeré náklady jen z pokladen, musela by tuto částku násobně zvýšit, jinak by neudržela ani základní provoz, natož kvalitní umělecký tým.

Pořadatelé špičkových koncertů a festivalů už podobný výpočet otevřeně předkládají. Bez veřejných a soukromých dotací by se mohla cena vstupenky na prestižní kulturní večer vyšplhat až k devíti tisícům korun, tedy na úroveň opravdu luxusního večera, včetně večeře v lepší restauraci. Takový scénář by neznamenal, že kultura zmizí, ale že se přestěhuje do světa, kde na ni dosáhne jen úzká skupina velmi dobře situovaných lidí ve velkých městech. Z průměrné rodiny, která dnes ještě zvládne zaplatit tři lístky po třech stech korun, by se v takovém modelu stal divák za výlohou.

Aktuální rozpočet ministra Klempíře tlačí české divadlo právě tímto směrem. Kombinace zhruba dvanáctiprocentního propadu státní kapitoly na kulturu, téměř třicetiprocentního seškrtání programu Kulturní aktivity a nařízeného devítiprocentního růstu platů nevytváří prostředí pro „efektivnější“ provoz, ale pro tvrdý a sílící tlak na cenu vstupenek a ústup z menších měst.

Nejde o osudový konec všech scén, ale o jasné nastavení trajektorie: přežijí hlavně soubory ve velkých centrech s bohatým zřizovatelem a bohatým publikem, zatímco regionální a dětská divadla začnou opravdu třít bídu s nouzí. Až tedy příště někdo v diskusi napíše, že „pořádné“ divadlo se má uživit samo, je fér dodat ještě jednu větu: ano, ale jen pro ty, kdo si za jeden večer mohou dovolit utratit tolik jako v lepší pražské restauraci, protože právě k takovému modelu dnešní rozpočtové rozhodnutí míří.

Článek Osud českých divadel je zpečetěn. Ministr Klempíř jim zatnul tipec, budou třít bídu s nouzí se nejdříve objevil na Kontext24.

1. 205 korun z účtu zmizí, 11 miliard zůstane ve hře

Složenka za televizi a rozhlas dnes ukazuje 205 korun měsíčně. Ročně tak domácnost zaplatí 2 460 korun. Z nich Česká televize získá zhruba 6,73 miliardy a Český rozhlas asi 2,48 miliardy, celkem tedy kolem 11,2 miliardy korun ročně, které drží veřejnoprávní média mimo přímý státní rozpočet.

Tyto peníze ale po zrušení poplatků nezmizí. Podle dosavadních odhadů by je musely nahradit jiné příjmy státního rozpočtu. A tím se hlavní páka nad Českou televizí přesune do rukou každé aktuální vlády, která bude moci rozhodovat, kolik z oněch miliard ČT a ČRo skutečně dostanou.

Většina Čechů přitom zatím vidí hlavně složenku, ne celou rovnici. Povolební průzkum STEM přisuzuje požadavek „okamžitě zrušit koncesionářské poplatky“ 59 procentům občanů. Zároveň ale tito lidé berou jako samozřejmost regionální zprávy, dokumenty nebo veřejnoprávní sport, protože právě ty řadí mezi jádro veřejné služby zákon o České televizi.

Jakmile se ale sáhne na zdroj peněz, sahá se právě na tyto pořady, které komerční televize pokrývají jen okrajově a které se nejhůř obhajují v čistě tržní logice sledovanosti a reklamy.

Politici mezitím debatu přeřadili do jiné rychlosti. Koalice ANO, SPD a Motoristů 19. ledna 2026 oznámila shodu, že od 1. ledna 2027 chce zrušit televizní i rozhlasové poplatky a nahradit je financováním ze státního rozpočtu. Zatím ale nezveřejnila konkrétní model. Není k dispozici návrh zákona, jasný víceletý rámec ani rozhodnutí, zda stát peníze pošle přes zvláštní fond, samostatnou kapitolu, nebo jen jako běžnou položku v rozpočtu.

Právě tato mlha je dnes největší riziko. Konec poplatků sám o sobě ještě nemusí zlomit nezávislost ČT, skutečné nebezpečí přichází ve chvíli, kdy stát vezme 11 miliard z relativně stabilního systému a hodí je do každoroční rozpočtové bitvy, kde o částce rozhoduje momentální politická většina. A v té chvíli už nejde jen o technikálii, ale o to, s kým začne televize ve státním rozpočtu soupeřit.

2. Když televize soupeří o peníze s učiteli

Stačí jeden řádek v rozpočtu a charakter celé instituce se může začít měnit. Česká televize dnes hospodaří s rozpočtem kolem 8,5 miliardy korun, Český rozhlas s 2,74 miliardy, takže veřejnoprávní média dohromady potřebují přibližně 11,2 miliardy ročně.

Jakmile se tato částka přesune do státního rozpočtu, začne se při každém projednávání porovnávat se mzdami učitelů nebo se zdravotnictvím. Každá vláda tak získá možnost televizi přiškrtit prostým zvednutím ruky ve Sněmovně, bez nutnosti měnit jakýkoli zákon.

Finanční kohoutek se navíc už pootočil. Velká mediální novela účinná od května 2025 snížila čas pro reklamu v Českém rozhlase na jednu minutu denně na celoplošných stanicích a dvě minuty na regionálních. Podle vedení to znamená propad příjmů až o 75 milionů ročně.

U České televize stejný balík změn omezil roční rozsah sponzoringu na 260 hodin a zakázal většinu reklamních sdělení na webech a v aplikacích. ČT proto počítá se ztrátou zhruba čtvrtiny výnosů ze sponzoringu, tedy přes 100 milionů korun ročně. To všechno ještě předtím, než by se samotné poplatky přesunuly do rozpočtu.

Rodina u večerních zpráv ČT si ale zatím počítá jinak. V hlavě si sečte 205 korun měsíčně, 2 460 korun ročně, a v duchu si naplánuje, co za ušetřené peníze koupí. Oficiální informační materiály totiž současný systém poplatků často vysvětlují právě tímto jednoduchým jazykem složenky.

Stejná rodina už ale nevidí, že ČT a ČRo potřebují přes 11 miliard ročně a že podle průzkumu Kantar pro Českou televizi se polovina veřejnosti obává oslabení nezávislosti, pokud by financování šlo čistě ze státního rozpočtu. Vnímá úlevu několika stokorun, ale ne riziko každoročního politického vyjednávání o existenci klíčových pořadů.

Pokud politici nahradí koncesionářský poplatek slibem „stát to zaplatí“, musí zároveň ukázat pevná pravidla. Tedy na kolik let dopředu částku garantují, jak ji navážou na inflaci nebo ekonomiku a kdo o ní bude rozhodovat jinak než jednorázovým politickým hlasováním.

• bez víceletého rámce se rozpočet ČT a ČRo stane rukojmím každoročního politického boje,
• bez automatických pravidel se jakékoli navýšení či škrt stane čistým politickým signálem,
• bez nezávislé kontroly se tlak přenese dovnitř redakce a může vést k autocenzuře.

Bez těchto pojistek se z veřejnoprávní televize může během několika rozpočtových kol stát instituce, která raději couvne před nepohodlným tématem, než aby riskovala další škrt, a přesně tomu se už dnes snaží vyhnout evropská pravidla.

3. Brusel trvá na jistotě, Švédsko s Finskem ukazují cestu

Evropa totiž mezitím nastavuje jasnější laťku, než jakou dnes čeští politici slibují. Evropský akt o svobodě médií, nařízení EU 2024/1083, platí v Unii od 7. května 2024 a od 8. srpna 2025 zavazuje členské státy, aby pro veřejnoprávní média zajistily adekvátní, udržitelné a předvídatelné financování ve víceletých rámcích, které neschvaluje politika každý rok znovu.

Unie tím nechce řídit obsah zpráv. Chrání se ale před situací, kdy vláda použije rozpočet jako zbraň proti nepohodlné redakci, a požaduje proto financování, které není odkázané na každoroční politickou náladu.

Některé země už poplatky formálně zrušily, přesto nezávislost televize udržely. Švédsko od roku 2019 vybírá takzvaný public service fee jako součást daně z příjmu. Maximálně 1 249 švédských korun ročně na osobu nebo 1 procento zdanitelného příjmu u lidí s nízkými příjmy, což při kurzu kolem 2,27 koruny za jednu švédskou korunu odpovídá zhruba 2 800 až 2 900 korunám ročně, uvádí švédský daňový úřad Skatteverket.

Finsko zase financuje televizi Yle zvláštní Yle-daní. Fyzické osoby platí 2,5 procenta z příjmu nad stanovený práh, maximálně 160 eur ročně, což při kurzu asi 24,25 koruny za euro odpovídá zhruba 3 900 korunám ročně. Částky jsou vyšší než českých 205 korun měsíčně, ale to podstatné neleží v konkrétních číslech.

Důležitá je konstrukce. Švédský i finský model vyčleňují peníze pro veřejnoprávní média jako zvláštní daň nebo poplatek vázaný na příjem, s jasným stropem a víceletým rámcem. Politici tak nemohou každý rok rozhodovat, jestli televizi přidají, nebo ji potrestají jednorázovým škrtem.

V řadě zemí navíc nad nastavením financování dohlížejí nezávislé orgány typu německé komise KEF, které mají bránit tomu, aby politici veřejnoprávní média „přiškrcovali“ přes rozpočet.

V české debatě o zrušení poplatků proto stojí za to sledovat tři jednoduchá kritéria:

• zda nový model přinese víceletý finanční rámec chráněný před každoročními škrty,
• zda částku automaticky upraví jasná pravidla, například podle inflace, bez politického zásahu,
• zda o financování rozhoduje i nezávislá expertní autorita, nikoli jen vláda a momentální většina ve Sněmovně.

Otázka už dávno nezní, jestli 205 korun měsíčně zmizí ze složenky. Zní, jestli místo nich vznikne systém, který dá České televizi a Českému rozhlasu stejné nebo lepší záruky nezávislosti, než jaké mají jejich kolegové ve Švédsku nebo ve Finsku, a právě tímto měřítkem bychom měli všechny nové politické návrhy posuzovat do detailu.

Článek Vláda chce zrušit poplatky pro Českou televizi. Lidé jsou nadšení, ale nedochází jim, že na to sami doplatí se nejdříve objevil na Kontext24.