Macinkův životopis jako první háček

Podle vládního profilu strávil Macinka v Institutu Václava Klause dvanáct let, a protože tato obecně prospěšná společnost figuruje ve vládním registru NNO i na Portálu veřejné správy k podpoře nestátních neziskových organizací, nejde o žádnou okrajovou právní formu. Je to přesně ten druh subjektu, o jehož dotacích a transparentnosti Motoristé mluví nejhlasitěji.

Macinka se tedy nestal předsedou strany, která bojuje s neziskovkami, navzdory svému životopisu. Stal se jím s ním. A to neznamená, že jeho postoje jsou automaticky špatné. Znamená to, že jejich důvěryhodnost stojí na velmi vratkém základě, protože člověk, který dvanáct let neziskový sektor budoval zevnitř, dnes z vnějšku tvrdí, že je to problém. Takový obrat si zaslouží podrobnější vysvětlení, než jaké přináší stranický program.

Slogan vs. čísla

Číslo 26,7 miliardy korun ze stranického programu je volební konstrukce, nikoli vládní závazek: programové prohlášení vlády tuto cifru vůbec neuvádí a místo ní pracuje s opatrnějším jazykem o transparentnosti dotací a zamezení politického aktivismu. Tento rozdíl není kosmetický. Signalizuje, že to, co strana slibuje v kampani, a to, co vláda reálně hodlá dělat, nejsou totéž.

Jenže skutečný problém tkví hlouběji. Podle dat ČSÚ za rok 2023 šla naprostá většina prostředků v neziskovém sektoru na sport, sociální péči a vzdělávání, přičemž ze 125 miliard korun celkové produkce připadlo 64 procent domácnostem zdarma. Kampaňová zkratka o škodlivých neziskovkách tak ve skutečnosti míří hlavně na sportovní kluby, sociální služby a vzdělávací organizace. Kdo bez rozlišení mluví o škrtání neziskovek, mluví z velké části o infrastruktuře, kterou stát sám ani plně neprovozuje, ani provozovat nechce.

Mýtus zahraničního financování

Oblíbeným argumentem v kampani je obraz sektoru ovládaného zahraničními penězi. Jenže zahraniční zdroje tvořily podle stejných dat pouhých 5,2 procenta financování celého sektoru, zatímco veřejné zdroje 37,4 procenta. Z více než 115 tisíc aktivních NNO a produkce 125 miliard korun se obtížně vystaví obraz cizím vlivem ovládané sítě.

Existují jednotliví aktéři se zahraničním financováním, na které lze ukázat prstem a jejichž činnost je legitimní předmět veřejné debaty. Z několika takových případů ale nelze vyrobit obraz celého sektoru, a právě to stranická rétorika dělá: vybere příklady, které sedí, a vydává je za normu, která nesedí.

Stát sám s neziskovkami počítá

Největší paradox nepřináší Macinkův životopis, ale vlastní vládní logika. Zatímco část koalice v kampani neziskovky démonizuje, ministerstvo zahraničí je záměrně a opakovaně financuje jako nástroj zahraniční politiky: výběrové řízení programu transformační spolupráce, který podporuje demokratizaci a občanskou společnost v zahraničí, proběhlo jak pro rok 2025, tak pro rok 2026. Stát tedy v jedné části politiky neziskovky potřebuje jako partnery a v jiné části z nich dělá nepřítele veřejných peněz.

Tato schizofrenie není náhoda. Je to výsledek toho, že kampaňový jazyk se nepíše s ohledem na to, co stát sám dělá, ale s ohledem na to, co se voličům dobře poslouchá. Kdo v kampani kope do celého sektoru bez rozlišení, kope zároveň do logiky vlastního státu, a to je rozporuplnost, na níž nestačí jedno tiskové prohlášení ani jeden vládní profil s neupravenou kariérní historií.

Článek Motoristé chtějí neziskovkám sebrat peníze. Jejich předseda Macinka přitom z jedné sám vzešel se nejdříve objevil na Kontext24.

První bitva už má jasný výsledek

Verdikt už leží na stole. Filip Turek ministrem životního prostředí nikdy nebyl a prezident 23. února 2026 podle Kanceláře prezidenta republiky jmenoval Igora Červeného. Už 19. února 2026 Hrad, tedy prezident a jeho kancelář, oznámil termín.

První a nejviditelnější bitva tím skončila úplně konkrétně, ne pocitově.

Únor přepsal lednový hluk. V redakci jsme při ověřování narazili na jednoduchý rozdíl: zatímco leden plnil titulky výbušnou přestřelkou, únor uzavřel spor personálním výsledkem. Motoristé neprosadili své jméno a instituce to zapsaly černé na bílém. Právě proto dnes nejde o dojem z ostřejších výroků, ale o doloženou porážku v klíčovém tahu.

Pavel si navíc silnější karty nevytáhl až na konci. V dopise premiérovi z 8. ledna 2026 napsal, že návrhu na jmenování Filipa Turka nevyhoví, a opřel se o ústavní rámec. Článek 68 Ústavy říká, že prezident jmenuje členy vlády na návrh premiéra, článek 63 Ústavy zase stanoví, že prezident zastupuje stát navenek. Ústava mu tedy dala silnou ruku, ale sama ještě nevysvětluje, proč se skóre definitivně překlopilo právě tehdy.

Skóre překlopil premiér, ne nejhlasitější hádka

Zlom nepřinesla nejhlasitější hádka. Přinesl ho Andrej Babiš, když po jednání vlády 2. února 2026 podle Úřadu vlády řekl, že kabinet nemá zájem spor s Hradem eskalovat a že Macinka změní svůj způsob komunikace. O dva dny později Hrad po schůzce s premiérem mluvil o tlumení rozporů tak, aby neoslabovaly pozici Česka v zahraničí. Tady se mocenská logika přestala skrývat.

Právě tady se rozpadá oblíbené čtení sporu jako souboje dvou eg. V redakci ten vývoj čteme chladněji: mantinely neurčil nejhlasitější ministr, ale premiér, který odmítl nést konflikt dál na vládní úroveň. Bez premiérova krytí i velmi hlasitý hráč slábne rychle. A když přestane tlačit předseda vlády, začne rozhodovat instituce.

To neznamená, že lednová a únorová eskalace byla malá. Prezident 27. ledna 2026 podle Kanceláře prezidenta republiky uvedl, že mu Macinka přes poradce Petra Koláře poslal dvě noční SMS, označil je za pokus o vydírání a podal podnět bezpečnostním složkám. NCOZ, tedy elitní policejní útvar, který řeší i závažné kauzy kolem ústavních činitelů, pak převzala další kroky. Jenže hlasitá kauza ještě sama o sobě neurčuje vítěze.

Výsledek určil až jiný podpis. Když Pavel 23. února jmenoval Červeného, uzavřel tím rundu, kterou SMS, policejní rovina i mediální tlak pouze roztáhly do šířky. Ostatně, fakt, že Kolář zde bude v roli poraženého, predikoval i prezidentův poradce Petr Kolář. Ten řekl, že žádný z ministrů zahraničí „válku s prezidentem nikdy nevyhrál. Nikdy.“

V redakci proto oddělujeme hluk od výsledku: hluk vytvářela kauza s Kolářem, výsledek dodala personální změna. Jenže personální porážka ještě neznamená konec, protože Macinka z vlády nezmizel.

Macinka z diplomacie nezmizel

Macinka totiž nezůstal jen domácím křiklounem. Černínský palác, tedy sídlo ministerstva zahraničí, ho dál drží v hlavní roli a ministerstvo zahraničí 10. ledna 2026 uvedlo, že v Kyjevě jednal s Andrijem Sybihou a navštívil místo nočního dronového útoku. To není kulisa pro domácí spor, ale výkon funkce. A právě tím se jednoduchá karikatura láme.

Stejnou nuanci potvrdil i další kalendář. 24. února 2026 ministerstvo zveřejnilo jeho projev na mimořádném zasedání Valného shromáždění OSN a podle Rady EU pro zahraniční věci právě Macinka vedl českou delegaci v Bruselu. Zatímco doma běžela SMS kauza a řešila se NCOZ, seděl za Česko u evropského stolu. Redakce v tom nevidí osobní melodrama, ale realistický obraz fungujícího státu.

A tím se spor posouvá do mnohem citlivější roviny. Ministerstvo zahraničí už 30. ledna 2026 zaznamenalo jeho cestu na první jednání Rady EU pro zahraniční věci a Babiš 2. února zároveň řekl, že zastoupení Česka na summitu NATO bude ještě předmětem debaty s prezidentem. Bitva o jedno jméno tedy skončila, ale boj o styl, mandát a reprezentaci země navenek teprve začíná. Pavel vyhrál první frontu, jenže dokud Macinka mluví za Česko v Bruselu a na OSN, žádný skutečný mír mezi Hradem a vládou neexistuje.

Článek Válka Macinka versus Pavel nekončí. Podle prezidentova poradce je ale už teď vítěz jasný se nejdříve objevil na Kontext24.

Za čísly z únorového modelu agentury NMS se totiž skrývá jednoduchá, ale nepříjemná otázka. Ne „koho máte rádi“, nýbrž jestli váš hlas vůbec přežije sčítání.

Číslo 4,7: pravicový hlas jednou nohou ve Sněmovně, druhou nad šachtou

Jedno číslo se v únorovém volebním modelu NMS opakuje tak často, až budí nervozitu. 4,7 %. Tolik má podle průzkumu Motoristé sobě a stejně tolik nové hnutí Naše Česko, zatímco ODS drží 14,7 %.

Na papíře to vypadá jako bohatá pravicová nabídka. Jenže volební systém před každou samostatnou stranu staví tvrdou hranici, pětiprocentní uzavírací klauzuli podle volebního zákona. Kdo zůstane pod ní, nedostane ve Sněmovně ani jeden mandát, ať už se na plakátech tváří jakkoli sebevědomě.

Analýza NMS proto varuje, že při současném roztříštění stran může propadnout až čtvrtina hlasů voličů, protože je rozmělní subjekty, které se na pěti procent nedostanou. U hnutí Naše Česko zároveň NMS upozorňuje, že těží z doby sběru a zvolené metodologie, protože data byla sbírána krátce po oznámení vzniku hnutí, a teprve se ukáže, zda se podpora udrží.

Jinými slovy, část pravicových hlasů dnes podle této logiky stojí jednou nohou ve Sněmovně a druhou nad šachtou, kam je systém bez milosti shodí.

Uzavírací klauzule 5 % patří mezi nejméně sexy pojmy české politiky, ale pravicovému voliči sahá přímo do peněženky moci. Můžete mít pocit, že volíte „srdcem“, jenže pokud vaše strana skončí na 4,9 %, volební zákon váš hlas při přepočtu na mandáty úplně ignoruje. A podle NMS se Motoristé i Naše Česko pohybují v intervalu spolehlivosti zhruba mezi 3 a 6,3 %, tedy přesně na hraně zvolitelnosti.

Váš „vzkaz politikům“ se tak velmi snadno může změnit v tichý šum, který volební komise uslyší jen při sčítání, ale nikoli při rozdělování moci, a v tu chvíli začíná být důležité, kdo oněch 4,7 % vlastně ztělesňuje.

Kupka, Macinka, Kuba: tři tváře jedné pravicové sázky

Nový šéf ODS Martin Kupka přepisuje pravicový jídelníček a současně otevírá nové riziko. Od 17. ledna 2026 vede ODS a po letech posílá projekt Spolu „k ledu“, když sází na čistou značku a vlastní stínovou vládu. Podle únorového modelu NMS má jeho samostatná ODS 14,7 %, takže volič ODS nehazarduje s pětiprocentní hranicí.

Riskuje ale něco jiného. Pokud se část zklamaných pravičáků přesune k Motoristům sobě nebo Našemu Česku, může pravice jako celek oslabit, i když se Kupkova značka udrží sama o sobě vysoko. Silný lídr tak ještě neznamená silný tábor.

Úplně jiný mix nabízí Petr Macinka. Šéf Motoristů sobě spojuje protestní tón s plnou účastí v establishmentu. Dnes totiž zároveň sedí ve Strakově akademii jako ministr zahraničí v kabinetu Andreje Babiše, jak uvádí jeho oficiální profil.

V rozhovoru označil vystoupení z NATO za „šílenost“ a jasně stojí za členstvím v Alianci, zatímco Motoristé v programu 2025 slibují tvrdý odpor k Green Dealu a „ideologiím z Bruselu“. Volič tak získá pro‑NATO pravici, která se zároveň chystá bojovat proti evropským klimatickým politikám, jenže podle únorového modelu NMS s 4,7 % riskuje, že tenhle mix v Poslanecké sněmovně nakonec neuslyší nikdo.

Představte si pražského řidiče, kterého do běla vytáčí modré zóny a rostoucí poplatky. Vezme lístek Motoristů „aspoň jako vzkaz“ magistrátu, protože strana už v komunálních volbách vystupovala jako obhájce řidičů a požadovala méně bariér a jednodušší parkovné. Jenže stejný volební zákon nastavuje samostatným stranám práh 5 % a Motoristé dnes v modelech balancují těsně pod ním, takže protestní hlas může skončit jako nečtený vzkaz, který přepočet mandátů potichu smete ze stolu.

Na opačném konci pravicového spektra stojí Martin Kuba, který láká umírněného voliče, ale posílá ho do mlhy. Jihočeský hejtman začátkem února oznámil vznik hnutí Naše Česko, které sám popisuje jako středopravicové a prozápadní, zároveň však přiznává, že program teprve sepisuje na budoucích konferencích.

Agentura NMS mu v prvním únorovém modelu naměřila stejných 4,7 % jako Motoristům a zároveň upozorňuje, že tento výsledek je ovlivněn načasováním sběru dat krátce po oznámení hnutí a teprve se ukáže, zda hnutí zůstane relevantní. Kdo dnes volí Kubu, kupuje značku bez detailního obsahu a zároveň přijímá stejné riziko propadnutého hlasu jako vzteklý motorista u Macinky, což z trojice Kupka, Macinka, Kuba dělá spíš mapu rizika než jen přehled pravicových tváří.

Čím víc log na lístku, tím méně pravicových mandátů?

Konec projektu Spolu měl podle mnoha pravičáků ODS osvobodit a vystřelit ji vzhůru. Analýza NMS ale pravici nastavuje střízlivé zrcadlo. Koalice Spolu (ODS, KDU‑ČSL, TOP 09) získala ve volbách 2025 celkem 23,3 %, zatímco dnes samostatná ODS drží 14,7 % a lidovci i TOP 09 v únorovém modelu propadají hluboko pod pětiprocentní hranici.

Čistší profil ODS tak sice může potěšit skalní voliče, ale aritmetika pravice jako celku slábne. Právě v tomto kontrastu je vidět klíč k celé dnešní pravici: co potěší jedno logo, může uškodit celému bloku.

Rozšířený mýtus říká, že „čím víc pravicových stran, tím lepší demokracie“. Realita českého volebního zákona ale nastavuje pravicovému táboru jiný test. Neřeší se počet log na lístku, nýbrž počet poslanců v lavicích. Když se hlasy rozdělí mezi samostatnou ODS, menší konzervativce a nové projekty typu Motoristé sobě nebo Naše Česko, prudce roste podíl hlasů, které skončí pod pěti procenty a systém je prostě zahodí.

Každá další „rozumně znějící“ značka bez jasné šance na průchod hranicí pak funguje spíš jako odčerpávač síly, ne jako její násobič. A přesně tady se z osobního sympatie‑testu Kupka versus Macinka versus Kuba stává hodně praktická volba mezi pravdou a vlivem.

Hlas pro Motoristy říká Bruselu ostré „ne“ a zároveň potvrzuje NATO, ale při 4,7 % může zůstat mimo sněmovní realitu. Lístek pro Naše Česko vyjadřuje touhu po „novém začátku“ pravice, ovšem bez jasného programu a s hrozbou, že startovní efekt rychle vyšumí. Kupka naopak představuje méně vzrušující, ale volebně bezpečnější volbu, která pravici nepřipravuje o mandáty hned u sčítání.

Supervolební podzim 2026 proto pravicový volič nakonec neprožije jako anketu popularity tří mužů, ale jako test vlastní taktiky: kdo upřednostní ideově nejčistší logo bez ohledu na čísla, může svůj hlas objektivně poslat pod čáru, zatímco ten, kdo začne přemýšlet v mandátech, pravděpodobně nakloní misku spíš k silnější ODS nebo k subjektu, který se jasně drží nad pěti procenty.

Tento komentář nechce říkat, komu máte dát přednost, ale čísla z únorového modelu NMS diktují jednu prostou úvahu, kterou má smysl udělat dřív, než ve volební místnosti převládnou emoce: bude váš pravicový hlas po sečtení opravdu slyšet, nebo zmizí v koši pod pěti procenty?

Článek Kupka, Macinka i Kuba: Tři kohouti na pravici. Jediný, kdo z toho těží, je Babiš se nejdříve objevil na Kontext24.

Tahle kombinace působí na dálku jako běžný politický nesoulad. Jakmile ale sedíte v hotelu v Dubaji, ruší vám lety a na telefonu visí nouzová linka, nejde už o dohad dvou politiků, ale o velmi osobní otázku: dostanu se domů, nebo ne?

Letadla stojí, ministr říká „nebude“, premiér slibuje letadla

Na mapě Blízkého východu se rozsvěcují nové údery na Írán. Pro českého turistu v Dubaji to má jeden okamžitý důsledek: na odletových tabulích začíná přibývat červené „canceled“.

Evropská agentura pro bezpečnost letectví vydává 28. února bulletin CZIB 2026-03-R1, který označuje veškeré letové hladiny ve vzdušném prostoru Bahrajnu, Íránu, Iráku, Izraele, Jordánska, Kuvajtu, Libanonu, Ománu, Kataru, Spojených arabských emirátů a Saúdské Arábie za vysoce rizikové a dopravcům doporučuje v těchto oblastech vůbec neoperovat. Provozovatel Dubai Airports kvůli částečnému uzavření vzdušného prostoru SAE dočasně zastavuje všechny přílety a odlety na letištích Dubai International (DXB) a Al Maktúm (DWC) a Hamad International Airport v Dauhá oznamuje úplné pozastavení veškerého provozu po uzavření katarského vzdušného prostoru, přičemž Qatar Airways dočasně přerušují všechny lety do a z Dauhá.

V ten moment přestává konflikt vypadat jako vzdálená geopolitika. Zasahuje přímo do rodinné dovolené.

Turista v dubajském hotelu přepíná televizi. Na ČT24 28. února slyší ministra zahraničí Petra Macinku, který prohlašuje, že „žádný repatriační let se nyní neplánuje“ a že podobnou akci nechystá ani jiný stát EU. V hlavě mu běží jednoduchá otázka: když EASA varuje před lety nad celým regionem a klíčová letiště stojí, proč český ministr zvolí právě teď tak kategorické „nebude“?

O dvacet čtyři hodin později sleduje ten samý člověk jiný pořad. Premiér Andrej Babiš 1. března oznamuje čtyři repatriační lety Smartwings do Ománu, mluví o letounech Boeing 737 MAX 8 a o zájmu stovek lidí. Zmiňuje asi 6 650 Čechů registrovaných v zemích Blízkého východu v systému DROZD, zatímco ministr Macinka den předtím hovořil obecně o „tisících Čechů v regionu“.

Stejná vláda, stejné ministerstvo, ale během jednoho víkendu dva naprosto opačné signály. V situaci, kdy evropský regulátor varuje před lety nad celým Perským zálivem a dubajské i katarské letiště vypíná provoz, rozesílá český stát protichůdné zprávy lidem, kteří čekají na návrat domů.

Iluze „je to daleko, mě se to netýká“ mizí ve chvíli, kdy si každý musí položit otázku, kolik míst vlastně čtyři slíbené lety nabídnou a kdo rozhodne, kdo se na palubu dostane. A přesně tady přichází matematika, která už neodpouští.

Čtyři letadla, tisíce lidí. Matematika, která bolí

Čísla mluví tvrději než jakákoli televizní věta. Čtyři lety typu Boeing 737 MAX 8, každý s kapacitou až 189 míst, dávají dohromady maximálně 756 sedadel. V systému DROZD přitom premiér uvádí asi 6 650 registrovaných Čechů v zemích Blízkého východu, od Spojených arabských emirátů přes Omán po Jordánsko a Izrael.

I kdyby každé letadlo odstartovalo zcela plné, na palubu se nedostane ani každý desátý člověk. V tu chvíli se repatriace přestává tvářit jako samozřejmý nárok a mění se v tvrdý výběr.

Představte si, že tuhle rovnici počítáte z hotelového pokoje v Dubaji. Letecké aplikace po každém refreshi ukazují další zrušené lety, cestovka hlásí „čekáme na pokyny z Prahy“ a čas běží proti vám.

Po hodinách marného hledání voláte na jednotnou nouzovou linku MZV +420 222 420 222, kterou resort provozuje pro podobné krizové situace. Ministerstvo uvádí, že od sobotního večera linka přijala kolem 700 hovorů a asi 90 lidí se kvůli přetížení nedovolalo, proto navyšuje počet operátorů a snaží se jim zpětně dovolat. O tom, zda získáte informaci a šanci, najednou rozhoduje ne televizní rozhovor, ale anonymní hlas na druhém konci drátu.

Do toho přichází nedělní krizový štáb na ministerstvu zahraničí. Ministr Macinka ho podle vlastních slov svolává, ale na brífinku po jednání vystupuje pouze nový mluvčí Adam Čörgö, který před kamerami opakuje výzvy, aby Češi v regionu necestovali na vlastní pěst a řídili se pokyny místních úřadů. Sám ministr, zodpovědný podle zákona za konzulární ochranu občanů, na tiskové konferenci chybí. Je totiž na rozhovoru u Xavera Veselého v jeho XTV, jak na síti X trefně upozornil Vít Rakušan (STAN).

Podle návodů MZV i Evropské unie má přitom konzulární ochrana představovat právě v takových chvílích oporu pro občany, kteří uvíznou v třetí zemi. Vzniká znepokojivé vakuum: krizový štáb sice pracuje, ale politicky odpovědný člověk mizí z očí těch, kdo čekají na jasné instrukce.

Tohle vakuum rychle zaplňují otázky, které míří úplně jinam, než by měly. Do redakcí míří desítky dotazů typu „kdo mi zaplatí repatriační let“, zatímco zájem o samotnou registraci do systému DROZD, který podle MZV rozhoduje o včasné varovné SMS i o místě v repatriačním letadle, je minimální. Stejný vzorec se projevil už při evakuacích z Izraele v roce 2023, kdy počet registrací vyskočil až po oznámení speciálních letadel.

Ve chvíli, kdy stát místo pevného vedení krize vysílá protichůdné signály, lidé řeší cenu letenky, ale reálnou šanci na sedadlo určuje spíš to, jestli o vás systém vůbec ví a kdo v Česku fakticky rozhoduje, která letadla kam poletí. A právě tady se ukazuje hlubší problém, který zdaleka nekončí u jednoho víkendu v Ománu.

Stát podle kamer. Ministr mluví, premiér velí, občan si pomáhá sám

Konflikt na Blízkém východě tak odhaluje víc než jen jednu nešťastně zvolenou větu ministra. Podle přepisů vystoupení oznamuje konkrétní parametry čtyř repatriačních letů do Ománu premiér Babiš: typ letounu Boeing 737 MAX 8, cílová letiště v Muscatu a Salále, celkovou kapacitu až 756 míst, čísla o 6 650 registrovaných v systému DROZD a asi 650 zájemcích o odlet. Mezinárodní přehledy popisují, jak česká vláda vysílá lety do Ománu a plánuje i lety do Egypta a Jordánska.

V očekávaném schématu by takové kroky vysvětloval šéf diplomacie jako krizový velitel. Realita ale posouvá Petra Macinku do role televizního komentátora, zatímco operativu ohlašuje předseda vlády.

Redakce v tom čte systémovou vadu české krizové politiky. Zákon o zahraniční službě č. 150/2017 Sb. i metodiky MZV popisují, jak mají úřady chránit občany v nouzi, jak funguje konzulární ochrana a kdo za ni politicky ručí. Podle zákona o zahraniční službě má být právě ministr zahraničí tím, kdo stojí v čele krizového řízení vůči občanům.

Místo aby ministr vystupoval jako viditelný šéf krizového štábu, který jasně vysvětluje limity státu i praktické kroky, víc prostoru získává improvizovaná PR linka. Premiér v jedné televizi hlásí „čtyři letadla do Ománu“, zatímco ministr v jiné televizi vysvětluje, že „Česko má připravena repatriační letadla“ a že registrace do DROZDu roste. Stát tak nevede krizi podle manuálů, ale podle toho, kde zrovna běží kamery.

Opatření, která mají pomoci lidem uvízlým v regionu, tak přehlušuje debata o formě vystoupení. Pro běžného Čecha, který plánuje cestu do Ománu nebo Dubaje, z toho plyne nepříjemně prosté poučení: na televizní obrázky se v krizi spoléhat nedá.

Dokud český stát řídí krize přes studia a nechává klíčové informace o repatriaci padat z úst premiéra místo ministra odpovědného za konzulární ochranu, musí každý cestovatel převzít větší kus odpovědnosti sám. Minimum, které může každý zvládnout během pár minut, je:

• registrace v systému DROZD,
• uložené číslo na nouzovou linku +420 222 420 222,
• průběžné sledování oficiálních informací MZV a bezpečnostních bulletinů EASA.

Bez toho se totiž při příštím konfliktu z Blízkého východu možná znovu dozvíte jen to, že letadla stojí a ministři mluví, zatímco o vašem návratu domů rozhodne někdo úplně jiný a mnohem dřív, než se objeví v televizi.

Článek Na Blízkém východě hoří konflikt a ministr zahraničí Macinka si vesele chodí po rozhovorech se nejdříve objevil na Kontext24.

Šlachta u Moravce: když se z koaliční špičky stane otevřená křivda

Nedělní oběd běží, televize hraje, v Otázkách Václava Moravce sedí Robert Šlachta. Jednou větou zařízne bývalého spojence: Petr Macinka pro něj představuje „příklad nejvyšší idiocie“ v kauze SMS prezidentovi. Další větou dodá, že v celém příběhu věří policii, ne bývalému koaličnímu spojenci z eurovoleb 2024.

Tohle nezní jako běžná koaliční špička mezi partnery, kteří se poštěkají a zase sejdou u stolu. Tohle zní jako dlouho živená osobní křivda, která z televizního studia prosakuje až do vládních jednání.

Ještě v únoru 2025 přitom tentýž Šlachta u TN Live označil Macinku za „ulhaného zrádce“. V té době přitom stále platil společný triumf: koalice Přísaha a Motoristé vybojovala v eurovolbách 2024 třetí místo za ANO a SPOLU se ziskem 10,26 procenta hlasů a dvěma mandáty. Úspěch, který z outsiderů udělal slyšitelný hlas pro část frustrovaných voličů.

Právě proto dnešní slovník bolí víc než běžná facebooková hádka. Z někdejších partajních spojenců jsou muži, kteří si po televizích vyměňují nálepky typu „idiot“ a „zrádce“.

Šlachta navíc neútočí jen jako politik, ale také jako bývalý šéf ÚOOZ, tedy symbol tvrdého zásahu proti korupci. Když takový muž v přímém přenosu mluví o „pár fackách na záchodě“ a „nejvyšší idiocii“ v souvislosti s dnešním místopředsedou vlády, část publika mu tleská, protože slyší „někoho, kdo si nebere servítky“.

My v tom ale čteme posun: hrubost a osobní ponížení se stěhují do samotného centra moci, k vicepremiérovi a bývalému šéfovi elitního útvaru. Abychom pochopili, proč Šlachta tenhle jed neskrývá, musíme se vrátit k okamžiku, kdy se společný úspěch změnil v pocit podrazu.

Od euroúspěchu k „nedůstojné“ nabídce: koalice, která se rozhádala o kraje

Eurovolby 2024 otevřely Přísaze a Motoristům dveře do Bruselu i k viditelnosti doma. Podle oficiálních výsledků získala aliance 10,26 procenta hlasů a vyslala Filipa Turka a Nikolu Bartůška do Evropského parlamentu.

Formální aliance vznikla v lednu 2024. Už v lednu 2025 však Motoristé oznámili, že do sněmovních voleb půjdou sami. Papírový rozchod tehdy ještě neznamenal konec vyjednávání, v zákulisí se dál hledal způsob, jak na euroúspěch navázat.

Právě proto datum 23. července 2025 působí jako bod, kdy se přátelství změnilo v trvalou jizvu. Den předtím se podle popisu Motoristů na sociálních sítích sešli Petr Macinka a europoslanec Filip Turek se Šlachtou a přinesli mu návrh spolupráce, který označili za „mimořádně lukrativní a férový“.

Následně vyšlo najevo, že Přísaha měla vést kandidátku jen v Karlovarském a Libereckém kraji, tedy v regionech s menší váhou. Vedení hnutí proto mluvilo o „nedůstojné“ nabídce a rozhodlo se kandidovat samo. Během jediného roku se tak společný triumf proměnil v koaliční rozvod, který podle tehdejších komentářů komplikoval oběma návrat do Sněmovny.

My v redakci ten vývoj čteme jako lekci z politické nevyzrálosti. Dva projekty, které dokázaly mobilizovat zhruba desetinu voličů, se během pár měsíců rozhádaly o to, kdo dostane „lepší“ kraje a větší kus mapy.

Mezitím se Petr Macinka posunul do úplně jiné ligy. Petr Macinka od prosince 2025 zastává funkci místopředsedy vlády a ministra zahraničních věcí ve třetí Babišově vládě, do února 2026 navíc řídil i životní prostředí. Vládu tvoří koalice ANO, SPD a Motoristů, tedy uspořádání, které prezident Pavel už na podzim 2025 označil za nejpravděpodobnější povolební scénář.

Právě proto dnešní Šlachtovy útoky nezasahují jen bývalého partnera, ale míří do čela vlády, která se kvůli kauze SMS ocitla pod tlakem opozice i části veřejnosti.

SMS vicepremiéra prezidentovi: osobní spor, který rozhýbal vládu i ulici

Když vicepremiér vstoupí do přímého konfliktu s prezidentem kvůli SMS zprávám, reakce už neprobíhá jen v televizi. Macinkovy vzkazy prezidentu Pavlovi poslaly do pohybu celý politický systém.

Opozice se kvůli těmto zprávám rozhodla vyvolat hlasování o nedůvěře vládě. Krize tak přestala být sporem dvou mužů a stala se otázkou samotné existence kabinetu.

Současně se podle popisů z místa sešlo na Staroměstském náměstí až 80 tisíc lidí, kteří vyzývali Macinku k odstoupení a veřejně podporovali prezidenta Pavla. Osobní konflikt dvou někdejších spojenců tak najednou hýbe vládou, opozicí i ulicí.

V takovém okamžiku se do hry nutně zapojuje ještě jeden hráč, který rozhodne, zda půjde „jen“ o politický skandál, nebo o případ pro trestní zákoník.

Paragraf 175, NCOZ a Šlachtovo „věřím policii“

Prezident Petr Pavel 27. ledna 2026 vystupuje před kamerami s tištěnými přepisy SMS od Petra Macinky. Popisuje je jako tlak v souvislosti s jmenováním Filipa Turka ministrem a mluví o pokusu o vydírání, který proto předává právníkům a bezpečnostním složkám.

Policie potvrzuje přijetí podnětu a případ podle vnitřních pravidel svěřuje Národní centrále proti organizovanému zločinu, tedy elitnímu útvaru pro nejzávažnější kriminalitu. V tu chvíli se z politického sporu stává test důvěry v instituce.

Paragraf 175 trestního zákoníku definuje vydírání jako nátlak spojený s pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, který nutí druhého, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Právě na tenhle paragraf odkazuje prezident Pavel, když mluví o možném vydírání, zatímco část právníků v médiích upozorňuje, že konkrétní text zpráv nemusí naplnit znaky pohrůžky těžkou újmou a mluví spíš o „nechutném“, ale ne nutně trestném jednání.

My v redakci v té debatě sledujeme jednu zásadní rovinu: jestli společnost vezme vážně hranici, kterou zákon kreslí mezi tvrdým vyjednáváním a nepřípustným nátlakem.

Robert Šlachta do téhle právní roviny vstupuje svým nedělním „věřím policii“. V Otázkách Václava Moravce jako někdejší šéf útvaru pro organizovaný zločin připomíná, že detektivové musí případ posoudit „v celým kontextu“ a s ohledem na judikaturu, například v kauze Nagyová. Tím dává Macinkovi jasný vzkaz: jako politik se na něj hněvá, jako policista a trenér institucí mu ale vzkazuje, že o jeho osudu rozhodne zákoník, ne staré kamarádství.

My proto ten příběh nečteme jen jako další slovní přestřelku v televizi. Vnímáme ho jako zkoušku, jestli Češi přijmou, že i vicepremiér musí své SMS psát s vědomím, že pro něj platí stejný paragraf 175 jako pro kohokoliv jiného. Pokud tenhle test neustojíme, politika se definitivně změní v prostředí, kde nadávka přehluší zákon a křivda nahradí pravidla hry, která mají platit pro všechny.

Článek Šlachta nezapomíná. Proti Motoristům stále cítí křivdu, Macinkovi znovu ostře nadával se nejdříve objevil na Kontext24.

Trump tleská, doma zní „ostuda“ a „truhlík z okresu“

Mnichovská bezpečnostní konference je hlavní západní pódium pro debaty o válce, NATO i budoucnosti EU a právě tam letos podle tiskové zprávy ministerstva zahraničí Petr Macinka vstoupil do panelu „The West-West Divide: What Remains of Common Values“ proti Hillary Clintonové a polskému ministrovi Radosławu Sikorskému.

Mluví o „genderové revoluci“ a „klimatickém alarmismu“, ostře kritizuje progresivní Západ a sází na jazyk, který baví konzervativní publikum. V tu chvíli Macinka opravdu hraje vysněnou světovou ligu, jeho slova míří k publiku daleko za českými hranicemi.

19. února 2026 na své síti Truth Social, kde se schází hlavně jeho fanouškovská bublina, napíše Donald Trump ministrovi zahraničí České republiky: „Skvělá práce v debatě s Hillary Clintonovou“ a přidá větu „Pozdravujte všechny ve vaší úžasné zemi!“ Američtí konzervativci sdílí video z Mnichova, Newsmax i Fox News rozebírají „realitního Čecha“ z Prahy. Z odstupu to působí, jako kdyby drobná středoevropská země najednou diktovala tón velkým hráčům.

Jenže ve stejné chvíli čte český volič úplně jiná slova. Opozice označí Macinkovu účast v debatě o EU za „ostudu a trapas“. Šéf ODS Martin Kupka mluví na síti X o „truhlíkovi z okresního přeboru“, když komentuje výkon čerstvého ministra, který od 15. prosince 2025 zastává funkci šéfa diplomacie i vicepremiéra. V Redakci vnímáme, že tahle slova zasahují hlouběji než běžná parlamentní přestřelka, protože shazují nejen konkrétní politiku, ale samotnou kompetenci člověka, který má reprezentovat stát.

Do téhle přestřelky vstupuje velmi český moment. Volič ráno odemkne mobil, v jedné notifikaci vidí Trumpovo „Pozdravujte vaši úžasnou zemi“ a o pár vteřin později otevírá aplikaci svého dodavatele energií, kde stále počítá jedny z nejdražších cen elektřiny v EU v přepočtu na kupní sílu. Vláda sice od ledna 2026 podle ministerstva průmyslu a obchodu snižuje regulovanou složku ceny elektřiny, aby domácnostem trochu ulevila, ale účtenka pořád bolí víc než jakýkoli status na Truth Social.

Právě tady se rodí klíčová otázka, která tenhle příběh rámuje, kolik politických bodů v Česku vlastně přináší lajky od Donalda Trumpa?

Volební kalkulačka: světový like, domácí pět procent

Strana Motoristé sobě vstoupila do Poslanecké sněmovny v roce 2025 se ziskem 6,77 % hlasů a třinácti mandáty. Reálný volební výsledek dal Macinkovi a spol. solidní start a auru nového hráče, který umí překvapit.

Jenže volební modely, které se ptají „kdyby se volilo teď“, kreslí na začátku roku 2026 jiný obraz. STEM jim v lednu naměřil 4,9 %, Kantar pro Českou televizi pět procent. Strana tak balancuje přesně na hranici, kde jeden špatný krok může znamenat pád ze Sněmovny.

Trumpův kompliment přichází v únoru, ale poslední zveřejněné modely STEM a Kantar pocházejí ještě z ledna, tedy z období před mnichovskou konferencí a americkým aplausem. V Redakci proto nemůžeme poctivě tvrdit, že víme, jak přesně voliči zareagují. Fakta zatím říkají jen tolik, oproti volebním 6,77 % a hodnotám 6 až 7,5 % z modelů roku 2025 se Motoristé v lednu 2026 pohybují kolem pěti procent. Zda se na tom Trumpovo „Skvělá práce“ něco změní, dnes z dostupných dat jednoduše nevíme.

Mezitím Macinkovi příznivci sdílí jeho komentář v New York Post s titulkem „Hillary Clinton should’ve heeded my ‘reality Czech’ to save the West“. Česká média popisují, jak text koluje americkým konzervativním prostorem, Fox News přebírá střet z Mnichova a sociální sítě zaplavují screenshoty Trumpova vzkazu. Lednové volební modely ale ukazují Motoristy kolem pěti procent.

Do celé rovnice navíc vstupuje konflikt s prezidentem Petrem Pavlem. Analýza agentury Kantar ukazuje, že v prezidentské volbě 2023 volilo Pavla zhruba 60 % dnešních podporovatelů Motoristů, u žen dokonce kolem 70 %, a lednový STEM potvrzuje, že část z nich ho stále vnímá jako „hlídače demokracie“. Ten samý elektorát teď sleduje, jak ministr zahraničí vede otevřenou válku s Hradem kvůli SMS zprávám, které prezident zveřejnil a označil za vydírání při jednání o jmenování Filipa Turka ministrem.

Bezpečnostní složky se případem zabývají a Motoristé mezitím staví svou identitu na otevřeném objetí s Donaldem Trumpem, takže Petr Macinka vypadá jako hráč světové ligy, který ale v domácí tabulce bojuje o holé přežití, a přesně tady se začíná lámat význam celého příběhu.

Světová liga v Mnichově, okresní hřiště doma

Účast na Mnichovské bezpečnostní konferenci, panel s Hillary Clintonovou, komentář v New York Post a pochvala od Donalda Trumpa, v mnoha zemích by podobná kombinace okamžitě proměnila nového ministra zahraničí v politickou hvězdu. Macinka na hlavním fóru Západu mluví o „válce proti realitě“, ostře kritizuje „woke“ progresivismus a klimatickou politiku a získává pozornost amerických konzervativců. Z nadhledu to vypadá, jako by se Česko po letech opatrné diplomacie rozhodlo hrát tvrdou ideologickou hru po boku Trumpova křídla.

Jenže doma stále platí jiná fyzika. Část opozice popisuje Macinkovo mnichovské vystoupení jako „ostudu a trapas“, Martin Kupka se drží nálepky „truhlík z okresního přeboru“. Lednové volební modely Motoristům kreslí kolem pěti procent, tedy žádnou pevnou půdu, ale hřiště, kde může jakýkoli skandál poslat tým zpět do šaten. V Redakci proto celý příběh čteme hlavně jako paradox, muž, kterého americká pravice posadí na velké pódium, zároveň doma zápasí o to, zda udrží i „okres“.

Proč ten rozdíl? Český volič filtruje velká slova o „demokratickém deficitu EU“ nebo „genderové revoluci“ přes mnohem prostší otázky. Zaplatím méně za benzín? Uleví mi vláda od cen elektřiny, které podle dat Eurostatu patří v EU k nejvyšším v přepočtu na kupní sílu? Zlepší se díky tomu, že Trump pochválí mého ministra, můj rozpočet zatížený inflací a dalšími náklady, o nichž mluví i ekonomické prognózy Evropské komise?

Odpověď zatím zní, ne, nebo alespoň ne viditelně. Trumpův like v české politice funguje spíš jako blyštivá trofej než jako investice do stabilní podpory. Část voličů Motoristů má stále blízko k Petru Pavlovi, kterého vnímá jako pojistku demokracie, a současně sleduje, jak jejich vlastní strana vede s prezidentem frontální konflikt a staví svou identitu na obdivu k člověku, jehož velká část společnosti považuje za symbol chaosu.

V tom podle nás spočívá jádro „nepochopení“ z titulku, Petr Macinka se snaží přeskočit z okresního přeboru rovnou do Ligy mistrů, ale domácí publikum po něm zatím nechce góly v Mnichově, nýbrž nižší účty a předvídatelnou politiku, a dokud je nedodá, potlesk z Trumpovy lóže mu domácí tribunu nevyprodá.

Článek Macinka sklízí pochvaly od Trumpa, doma u vlastních voličů ale příliš pochopení nemá se nejdříve objevil na Kontext24.

Šmejd v interní SMS

První místostarosta Plzně 3 z Pirátů napíše stranickému kolegovi: „škrtnout ze všech komisí, šmejd“ – a tváří se, že jde o interní poezii pro pokročilé. My se máme tvářit, že je to jen emotivní zkratka, ne náznak toho, jak se s funkcemi a loajalitou opravdu pracuje.

Zatímco u Macinky prezident bez mrknutí oka mluví o „pokusu o vydírání“ a posílá zprávy právníkům i bezpečnostním složkám, v Plzni stačí kouzelné zaklínadlo „vyříkané, nic se neděje“. Ve stejné zemi, ve stejném jazyce, stejná disciplína nátlaku přes SMS a dva úplně jiné vesmíry reakce.

A teď ten nejlepší detail: „Evča“ z esemesky není žádná teta z účtárny, ale poslankyně Pirátů Eva Šrámková, která zároveň sedí v dozorčí radě Plzeňské teplárenské. SMS reaguje na hrozbu, že by o tyhle funkce mohla přijít. Najednou je vidět slovník lidí, kteří drží v ruce skutečná místa se skutečnými penězi, jen se o tom nahlas moc nemluví – a přesně tady se láme ten příběh „interního“ dramatu.

Devět tisíc jako páka

Devítitisícové „komisní sci fi“ vypadá v internetových hádkách jako drobák. V realitě je to součet odměn za předsednictví a členství v komisích, který se při povoleném souběhu funkcí klidně vyšplhá přes devět tisíc měsíčně. A o těchto odměnách nerozhoduje žádný algoritmus, ale zastupitelstvo obvodu. Jinými slovy: lidské ruce, stranické vztahy, osobní sympatie a antipatie.

V Plzni 3 je Marek Habruň předsedou jedné komise a členem další. Přesně ten typ člověka, u kterého hrozba „škrtnout ze všech komisí“ nezní jako pubertální nadávka, ale jako upozornění, že měsíční příjem se dá velmi rychle „přehodnotit“. Opravdu si někdo myslí, že v takovém prostředí všichni odolávají nátlaku jen čistou silou charakteru?

A teď ten zlom: tyhle částky nejsou žádné nelegální prebendy, jsou v tabulkách, v zákoně, všechno v pořádku. Skutečný problém „komisní demokracie“ není v tom, že ty peníze existují, ale v tom, jak snadno se z nich v jedné SMS stává páka na poslušnost. My se pak v diskusích hádáme, jestli devět tisíc je moc, nebo málo, místo otázky, komu a za jakých podmínek je vlastně přidělujeme – a komu je může jediná zpráva zase sebrat.

Dvojí metr na jednu SMS

Když prezident mluví o Macinkovi, zní to jako trailer na politický thriller: „pokus o vydírání“, právníci, bezpečnostní složky, velké drama. U plzeňských Pirátů stačí předsedovo „je to vyříkané, nic se neděje“ a oponu může zatáhnout. Stejný typ nátlaku přes SMS, jen jednou v roli státního probuzení a podruhé v roli lokální uklidňující mantry.

Do toho přidejme, že hrozby se točí kolem funkcí, ve kterých figuruje manželka místostarosty – poslankyně a členka dozorčí rady městské firmy. Formálně se samozřejmě nerozhoduje podle rodiny, ale fakt, že kvůli „Evče“ létají v esemesce výrazy a hrozby komisemi, je až příliš průhledný, než abychom ho mohli ignorovat. Kdykoli se rodinné vazby, placené funkce a stranická loajalita potkají v jedné SMS, začíná to smrdět víc než teplárenský komín v inverzi.

Buď platí stejný metr pro Macinku i plzeňské Piráty, že nátlak přes funkce a peníze je problém, nebo neplatí pro nikoho a my si jen vybíráme, koho zrovna potřebujeme veřejně pověsit a komu dovolíme zamumlat „interní, vyříkané“ a jít dál; která z těch dvou variant v zemi, kde se o charakteru politiků rozhoduje v esemesce a my jim za to pořád chodíme dělat komparz k urnám, vlastně vychází míň trapně?

Článek Další vydírání přes SMS. Po Macinkovi řeší problém i Piráti, tohle se jim může vymstít se nejdříve objevil na Kontext24.