Experti? Zbytečný luxus

NERV zmizel jedním usnesením vlády číslo 91 z února 2026. Šmik, poslední viditelná ekonomická rada u Strakovy akademie je po dvaceti řádcích textu pryč a premiér může kamery uklidnit, že stát se prý o experty opírat nepřestane. Jen už ne tak nápadně, chápejte, ekonomické ticho před bouřkou se líp řídí.

Zatímco progresivní tábor tradičně omdlévá nad „útokem na expertní diskurz“, stejný tábor ještě nedávno neměl problém označovat NERV za nedostatečně odvážný, když jeho návrhy neseděly do vysněného zeleného vesmíru. NERV byl dobrý přesně do chvíle, než začal říkat nepohodlná čísla.

Konzervativci mezitím nadšeně sdílejí memy o „méně rad, více práce“, jako by zrušení jedné rady automaticky znamenalo méně byrokracie a menší deficit. Realita? Rozpočet na rok 2026 se schodkem 310 miliard prošel Sněmovnou, i když Národní rozpočtová rada napsala černé na bílém, že je v rozporu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti. A tohle už není mem, ale paragraf, který si vláda přehazuje jako nepohodlný kámen, ne jako poslední brzdu.

Odbornost na trvanlivost jogurtu

Alena Schillerová před kamerami vysvětlila, že NERV byl prostě nástroj minulé vlády a že tato garnitura má své experty na úrovni premiéra i ministerstev. Přeloženo do češtiny: odbornost má u nás trvanlivost koaliční smlouvy a pak se vyhazuje jako prošlý jogurt.

Bývalí členové NERV pak v rozhovorech klidně přiznávají, že se rada „delší dobu“ nescházela a že nová vláda žádné zasedání nesvolala. Poslední jednání na oficiálním webu vlády svítí u data 1. července 2025. Když se o experty nestaráme, můžeme je pak s čistým svědomím zrušit jako nefunkční. Elegantní, skoro až dojemné, protože si tu nefunkčnost vláda prostě předem pečlivě vypěstovala.

Nejlepší na celé frašce je, jak se z NERV zpětně dělá skoro papírový orgán, který prý vláda nepotřebuje, protože má „vlastní analytiky“. Přitom jeho návrhy ohledně regionů nebo rozpočtového určení daní se normálně probíraly v obcích, samosprávních svazech a podnikatelských komorách, které se na ně odvolávaly a hádaly se s nimi. Formální orgán by takovou stopu v terénu nenechal. A teď upřímně – myslíte si vážně, že kdyby místo Babiše seděl u kormidla váš vysněný idol, netahaly by se úplně stejné šachy s „našimi“ a „vašimi“ experty?

Rozpočtový prudil na odstřel

Národní rozpočtová rada je podle zákona nezávislý orgán, který má dělat to nejméně sexy, co si umíte představit: počítat, jestli vláda nejezdí po dálnici dluhu na červenou. Nemůže rozpočet zastavit, jen vydává stanoviska. A stejně, když k rozpočtu 2026 napsala, že je v rozporu se zákonnými pravidly, premiér suše prohlásil, že to nebere „úplně vážně“ a koalice začala mávat „jiným právním výkladem“. Fiskální brzda se tím mění v kulisu.

Takže máme zákonnou fiskální pojistku, která podle paragrafů dělá přesně to, co má, a politickou moc, která ji používá jako kulisu pro tiskovky. Jedna strana internetu z toho vyrábí drama o konci demokracie, druhá to shazuje jako otravný moralismus „úředníků bez mandátu“. A realita? Rozpočet se schválí, Rada zůstane a my si u piva znovu vysvětlíme, že tomu stejně nerozumíme, takže ať si nahoře dělají, co chtějí.

Ale ruku na srdce – možná jsme na tom ještě hůř než ti nahoře. Jakmile slyšíme hesla typu „méně rad, víc akce“, máme pocit, že konečně někdo zatočí s papaláši, a úplně nám uniká, že tím z politiky děláme pohodlné neomezené povolení k jízdě na dluh. Možná jen nerozumíme moderní „akční“ politice, ale když vidíme, jak se nejdřív umlčí NERV a pak se mávne rukou nad NRR, napadá nás jediná otázka: kdo z nás bude první, kdo se dobrovolně vzdá i poslední brzdy jen proto, že mu vadí, jak při brzdění skřípe?

Článek Babišova vláda nemá zábrany. Zrušila ekonomickou radu NERV, experti bijí na poplach se nejdříve objevil na Kontext24.

Čísla nejsou náhoda

Mandatorní výdaje na důchody a sociální dávky přes 722 miliard korun zákon hýbat nedovoluje — ale to nevysvětluje volby v oblastech, kde pohyb možný byl. Nejprůhledněji to vidět na humanitární pomoci: ministerstvo zahraničí ji seřízlo ze 165 milionů v roce 2025 na 50 milionů, a 115 milionů rozdíl tvoří vůči schodku 310 miliard pouhých 0,016 procenta. Kdo čeká, že takový škrt deficit zachrání, musí vysvětlit, co se stalo se zbývajícími 99,984 procenty.

Humanitární škrt není vzdálená morálka

Prodávat humanitární škrt jako přesun peněz „k nám domů“ je pohodlná fikce, kterou rozvrací vlastní vládní dokumenty: ministerstvo zahraničí ve Strategii zahraniční rozvojové spolupráce 2018–2030 propojuje humanitární pomoc přímo s bezpečností, stabilitou zemí ohrožených konflikty a omezováním nuceného vysídlení a nelegální migrace. Česká republika přitom podle dat OECD za rok 2024 stojí na 29. místě mezi zeměmi DAC podle podílu pomoci na hrubém národním důchodu — to opravdu není profil státu, který před škrty rozdával nad poměry. Kdo mluví o „našich lidech“, mlčí o tom, že vlastní stát popsal humanitární pomoc jako investici do vlastní bezpečnosti.

Kultura ztrácí konkrétní věci

Slib ministerstva kultury z podzimu o více než miliardě korun na Kulturní aktivity vzal za své: ve sněmovní rozpravě z 11. února 2026 zaznělo číslo 810,5 milionu a pokles o 336 milionů. Kulturní aktivity jsou dotační okruh pro živou a nezřizovanou kulturu — granty, festivaly, výstavy, regionální akce — a škrt v tomto okruhu nemá abstraktní podobu: konkrétní pořadatel nedostane grant, konkrétní město přijde o festival nebo výstavu, a v tabulce schodku to neuvidí nikdo. Právě proto jsou tyhle škrty tak pohodlné: zmizí přesně tam, kde to vypadá nejméně dramaticky.

Mikroškrty deficit neřeší, jen odhalují logiku

Program Prevence korupčního jednání, který fungoval dvě dekády, skončil s alokací 4,3 milionu korun — mikroskopická položka vůči schodku 310 miliard. Humanitární škrt, kulturní škrt, protikorupční škrt: žádný z nich deficit smysluplně nezmenší, ale dohromady odhalují, jak vláda nakládá s prostorem, kde to politicky nevadí. Mandatorní výdaje se hýbat nedají, silné skupiny se hýbat nenechají — zbytek je volná plocha. Tohle není odpovědné šetření. Je to rozpočet, který jako první vybírá ty nejtišší.

Článek Na důchody peníze jsou, na humanitární pomoc už ne. Vláda škrtá na nejzranitelnějších se nejdříve objevil na Kontext24.

Koordinace, ne nový zákon

Nejdřív je třeba pojmenovat, co KOBRA 26 skutečně je. Memorandum podepsané 18. března 2026 staví na výměně informací mezi úřady, koordinaci kontrol a společných pracovních týmech. Stát si slíbil, že úřady konečně poběží stejným směrem — to je záslužné, ale nikoliv revoluční. Paragrafy se nepřepsaly. Pokuty se nezvýšily. Přibylo sdílení dat a sliby koordinace. A v tom tkví celé napětí: koordinace funguje jen tehdy, když míří správným směrem.

Milion korun za tři roky. To nestačí.

Největší slabina dosavadního systému nespočívala v nedostatku razií — spočívala v tom, že informace chodily pozdě a výsledek skoro nebolel tam, kde bolet měl. NKÚ to pojmenoval bez příkras: fiskální efekt podnětových daňových kontrol za roky 2021 až 2023 dosáhl přibližně jednoho milionu korun. To je číslo, které samo o sobě stojí za komentář: tři roky kontrol zaměřených na nelegální práci a výsledek odpovídá zhruba jednomu průměrnému pokutovému případu. KOBRA 26 na tohle musí mít odpověď. Zatím ji nemá.

Past na poctivé: administrativa, která bolí špatné lidi

Tady leží největší riziko celého projektu. Zákon o zaměstnanosti vybudoval kolem zaměstnávání cizinců hustou síť povinností a milionových pokut za procesní chyby. Jenže systém funguje tak, že cizinec nastoupí ráno, hlášení ještě neleží v systému a inspekce dorazí dřív než účetní. Nepoctivá agentura s falešnými doklady takovouhle situaci přečká. Poctivá firma s administrativní mezerou dostane pokutu. A přesně tohle je past, o které se při ohlašování KOBRY 26 příliš nemluví.

Bič, nebo buzerace? Záleží na tom, koho trefí.

Inspekce práce ví, jak velký problém řeší — přes 1 900 nelegálně zaměstnaných a pokuty za 163 milionů jen za loňský rok. Subdodavatelské řetězce a černé agentury jsou deklarovaným hlavním terčem. Pokud to platí v praxi, jde o správné zaměření. Pokud se ale přitvrzená koordinace znovu promění v rychlejší sbírání chyb od těch, kteří se aspoň snaží hrát podle pravidel, bude KOBRA 26 jen další kapitolou v české tradici: tvrdší pravidla pro poctivé, beztrestnost pro nepoctivé. Na odpověď si počkáme do prvních výsledků.

Článek Vláda chystá bič na neplatící firmy. Další buzerace, nebo se konečně dočkáme funkčního řešení? se nejdříve objevil na Kontext24.

Devět procent letos nevypadá jako devět

Tvrdá matematika zní jasně Podle MPSV začne balík zvyšování platů vybraných státních zaměstnanců platit až od 1. dubna 2026, takže letošní efekt nevypadá jako plných 9 procent.

Redakce ten posun přepočítala jednoduše: devítiprocentní růst se letos projeví jen devět měsíců z dvanácti, tedy asi 6,75 procenta; u pěti procent jde asi o 3,75 a u dvou procent o 1,5. A tím háček teprve začíná.

Balík navíc nedává všem stejné plus. Stejné materiály MPSV mluví asi o 580 tisících zaměstnanců, ale rozdělují je do několika skupin: státní služba a základní nejnižší stupnice mají dostat 9 procent, nelékařské zdravotnické profese a část sociální oblasti 5 procent a lékaři, zubní lékaři a farmaceuti 2 procenta.

Už tady tedy platí jednoduchá věta: u části zaměstnanců je růst menší, než zní v titulku.

Nejvyšší číslo je zároveň nejméně jisté

Nejhlasitěji pak zní slogan „až o deset procent“. Když jsme v redakci prošli vládní komunikaci MPSV a následné usnesení vlády, ukázal se stejný vzorec: jistě zní hlavně vysoké procento, zatímco poslední jedno procento stojí v detailu jen jako možné navýšení mimo tarif.

Když headlineové číslo slábne už na startu, důležitější otázka zní jinak: kolik z něj je vlastně jisté.

Jistých není deset procent. Jisté jsou jen tarifní 9, 5 nebo 2 procenta, zatímco další jedno procento vláda popisuje jako možné navýšení objemu odměn nebo nenárokové složky platu, tedy části, na kterou nevzniká automatický nárok a o níž rozhoduje zaměstnavatel, jak ukazuje vládní komunikace.

Platový tarif přitom tvoří jen základní tabulkovou část platu podle třídy a praxe. A právě tady se úřední věta láme do reality výplatní pásky.

Tarif není celý plat

Celá výplata totiž není jen tarif. Podle ISPV tvořily odměny 6,8 procenta průměrného platu, příplatky 18,5 procenta a náhrady 7,3 procenta.

Odměna je mimořádná nebo výkonová složka, kterou člověk nemůže brát jako jistou součást každé výplaty, a osobní příplatek je individuální část platu navázaná na výkon či kvalitu práce. Kdo si tedy převede tarifní procento rovnou na celé přidání, ten si převádí jen kus výplatnice.

Právě proto se může stát dubnový paradox. U části organizací může zaměstnankyni vyrůst tarif, ale zároveň jí zaměstnavatel v napjatém rozpočtu stáhne odměny, takže konečné plus na pásce zůstane menší, než slibovalo oznámení.

Redakce tím netvrdí, že to nastane plošně všem; jen ukazuje mechanismus, který podle struktury platu popsané v datech ISPV věcně možný je. A ten mechanismus dostává ještě ostřejší obrys ve chvíli, kdy se podíváme na peníze.

Rozpočet může přepsat i hezké procento

Peníze totiž neleží mimo rozpočet. Ministr práce před schválením mluvil o růstu platů ve veřejné sféře o zhruba 21 miliardách korun, zatímco po jednání vlády zazněly ve vládní komunikaci konkrétní dopady do státního rozpočtu, rozpočtů samospráv a veřejného zdravotního pojištění.

To je přesně situace, v níž část institucí začne hlídat každou další korunu a hledat rezervy uvnitř vlastního rozpočtu. Jakmile jedna složka platu stojí na jistotě a druhá na možnostech, stejné procento přestává znamenat stejnou věc.

Tady vzniká nejčastější omyl. Ve veřejné debatě se tarifní procento často automaticky vydává za procento celé výplaty, jenže vládní komunikace sama rozlišuje mezi tarifem a dalšími složkami a ISPV ukazuje, že tarif není celý plat.

Redakce v tom nevidí slovní hříčku, ale hlavní důvod, proč část lidí na pásce neucítí to, co čekala.

Ještě zřetelnější kontrast nabízí učitelé. U jejich jiného, lednového navýšení vláda výslovně zdůraznila v oficiální zprávě o zvýšení platů učitelů, že školy nemusejí krátit netarifní složky platu.

Když jsme v redakci prošli dostupné tiskové zprávy k dubnovému balíku, stejnou pojistku jsme nenašli. A bez takové pojistky mají stejná procenta prostě nižší cenu.

To platí tím víc, že ani po zvýšení nezmizí všechny spodní propady. Samo MPSV uvádí, že i po navýšení zůstane 254 tarifů pod nejnižší úrovní zaručeného platu, tedy minimální hladiny odměny pro zaměstnance ve veřejných službách a správě.

Stát tedy sice přidává, ale prodává mnohem silnější dojem, než jaký část lidí opravdu dostane.

Článek Navýšení mezd má háček. Vláda zaměstnancům přidává tak, že reálné příjmy zůstanou téměř stejné se nejdříve objevil na Kontext24.

Otočka je vidět v zákoně i v částce

Konsolidační balíček, za nějž ODS nesla spoluodpovědnost, nebyl nahodilý: zvedl minimální vyměřovací základ pro hlavní OSVČ — nejnižší částku, ze které se povinné sociální pojistné počítá — na 40 procent průměrné mzdy od roku 2026 a vláda ho hájila vyššími budoucími důchody i postupným přibližováním podmínek zaměstnanců a živnostníků. Šlo o systémový argument, ne o účetní kapric. V praxi to znamenalo skok z 4 759 korun měsíčně v roce 2025 na 5 720 korun v roce 2026.

Ten skok je právě teď v plném efektu, a je to přesně ten moment, který politicky nejvíce tepe: hlavní OSVČ na minimu platí vyšší zálohy, zatímco v Poslanecké sněmovně souběžně běží debata o tisku 11, který by je vrátil na zhruba 5 005 korun, tedy zpátky na 35 procent základu. Rozdíl 715 korun měsíčně a 8 580 korun ročně není kosmetika — je to přesná cena politické otočky, a ta se odehrává v reálném čase: stát od živnostníků vyšší zálohy vybírá a zároveň jedná o jejich snížení. Ne v rétorice, ale na časové ose a v korunách, tady se odehrává celý příběh.

Návrh nepřišel od ODS

Čím je celá věc výmluvnější, je autorství samotného návrhu: tisk 11 v Poslanecké sněmovně napsali Schillerová, Babiš, Okamura, Macinka, Juchelka, Havlíček, Malá, Fiala a Šťastný — jméno ODS v seznamu chybí. ODS se přesto drží dostatečně blízko, aby efekt slevy sbírala: Jan Skopeček na konci prosince 2025 v rozhovoru pro Novinky avizoval, že bude kolegům doporučovat podporu zastavení růstu odvodů, a tisk 11 k 21. až 25. březnu 2026 stál ve třetím čtení a mířil na pořad 13. schůze.

Jde o precizní politický manévr: ODS může hlasovat pro levnější zálohy, aniž by nesla podpis pod tiskem, a výsledek prezentovat jako vlastní pomoc živnostníkům — nikoli jako ústupek koalici, která návrh do Sněmovny přinesla. Efekt slevy je přitom reálný a viditelný, zodpovědnost za dlouhodobé důsledky se rozplyne v koalici. Kdo sbírá potlesk za slevu, která od něj nepochází, neslouží živnostníkům — slouží vlastnímu volebnímu účtu.

Úleva dnes může znamenat horší účet zítra

Sleva navíc nezasáhne všechny živnostníky stejně. Z necelých 1,2 milionu OSVČ evidovaných ČSSZ k červnu 2025 se spor týká hlavně 688 tisíc hlavních OSVČ — vedlejší OSVČ ani paušální pásma, kde se odvody a daň platí v jedné paušální částce, z debaty nedělají jeden příběh pro každého.

Odpůrci návrhu přitom upozornili na nepříjemné číslo: sněmovní debata k tisku 11 pracovala s odhadem výpadku příjmů systému až 6 miliard korun, přičemž předkladatelé dopad příjmů v důvodové zprávě vůbec nevyčíslili. Přidávají se k tomu hlubší nerovnost vůči zaměstnancům a nižší budoucí důchody právě těch, kteří teď čekají na levnější zálohy. Ještě při schvalování vyšších minim přitom vláda stála na tom, že systém musí zaměstnancům a živnostníkům přiblížit a nízké penze zbrzdit — přesně tyto argumenty nyní mluví proti tisku 11, ale hlasitě je nikdo nevznáší. Politická otočka tu není detail, ale metoda: stejní lidé nejdřív zvednou účet a pak chtějí potlesk za to, že ho trochu srazí.

Článek Další politická otočka ODS. Ve vládě byla přísná, teď bere zpátečku a chce potěšit živnostníky nižšími odvody se nejdříve objevil na Kontext24.

Osmdesátka je strašák, čtyřicítka bolí teď

Litr nafty v Česku stál v únoru 32,93 Kč, podle CCS vyskočil na 40,89 Kč. Historické maximum bylo 49,57 Kč — do osmdesátky zbývá ještě třicet korun. Osmdesátka tedy není dneška. Je ale argumentem, za který se vláda schovává: „ještě není nejhůř, takže zatím nespěcháme.“ Tahle logika je politická pohodlnost přebalená do čísel.

Lidé nečekají, až bude nejhůř. Cítí, že je hůř teď — a správná vláda reaguje dřív, než média vytvoří krizový titulek. Každá koruna navíc u stojanu je viditelná, okamžitá a konkrétní. Vládní monitoring je neviditelný, odložený a abstraktní. Tohle srovnání vláda prohrává — a přesně proto voliče zklamala.

Schovat se za „ještě není osmdesát“ je totéž, jako kdyby záchranář u nehody řekl: čekám, až bude víc raněných, pak zasáhnu. Vládnout znamená předvídat a jednat — ne čekat na horší titulek a pak konstatovat, že se to dalo čekat.

Cenovku nepíše pumpa, ale válka u Hormuzu

Za zdražením nestojí české pumpy, ale globální šok. Podle IEA šlo o největší narušení dodávek v historii globálního ropného trhu — státy koordinovaně uvolnily 400 milionů barelů z nouzových zásob, rekord. Česko přispělo 2,2 miliony barelů. To zní jako akce. Ve skutečnosti je to jen brzda volného pádu, ne řešení a ne pomoc lidem u stojanu.

Stát si nemůže přikázat levnější ropu. Ale může říct jasně, co udělá, aby lidem pomohl platit tu drahou. Tuhle větu česká vláda nevyslovila. Místo toho přišla s reportingem marží, který zatím nepřinesl ani jeden veřejný důkaz o plošném zneužívání, ani jednu konkrétní úlevu. Stát analyzuje. Řidiči mezitím tankují a platí — a ten rozdíl bude mít volební cenu.

Správná vládní reakce na globální šok nevypadá jako sběr dat. Vypadá jako jasná zpráva občanům: víme o tom, toto jsme udělali, toto uděláme. Nic z toho Češi neslyšeli. Místo toho dostali tiskovou zprávu o denním reportingu — jako by sledování problému bylo totéž co jeho řešení.

Nafta bolí celou ekonomiku, ne jen jednu nádrž

Podle Eurostatu tvoří diesel 64 procent energie v silniční dopravě EU. Zdražení nafty proto nezasahuje jen řidiče osobních aut — zasahuje každou dodávku, každý kamion, každou fakturu za dopravu a nakonec i cenu potravin v obchodě. Tohle vláda ví. Přesto svou reakci zúžila na sběr dat.

Kdo platí za vládní nečinnost? Ne abstraktní ekonomika. Konkrétní rodina, která platí víc za nákup. Živnostník, kterému rostou náklady na rozvoz. Zemědělec, jehož kalkulace se hroutí s každou korunou navíc za litr. Tyhle lidi vláda nevidí — nebo je vidí jen jako řádek v tabulce, kterou monitoring generuje každý den.

Tohle není chyba analytiků. Je to chyba politického vedení, které si plete monitoring s řízením. Monitorovat problém nestačí — je potřeba ho řídit. A řízení znamená rozhodnutí, opatření, komunikaci. Nic z toho vláda nenabídla.

Pomoc existuje — vláda volí nejměkčí cestu

V dubnu 2022 snížilo Ministerstvo financí spotřební daň o 1,50 Kč na litr — tehdy to stálo přibližně 4,2 miliardy korun za čtyři měsíce. Nepomohlo to příčině zdražení, ale zmírnilo jeho dopad na domácnosti. Dnes vláda tento nástroj nepoužívá a ani nenaznačuje, že by ho chystala. Cenová regulace marží existuje jako krajní možnost — vláda k ní nesáhla.

Frustrace voličů nepramení z toho, že zdražení přišlo. Přišlo z místa, kde vláda zabránit nemohla. Pramení z toho, že stát vypadá jako divák vlastní krize — s clipboardem v ruce, ale bez rozhodnutí. A to je typ selhání, který si lidé pamatují u volební urny daleko lépe než konkrétní číslo u pumpy.

Článek Dočkáme se Nafty za 80 Kč? Ceny letí vzhůru a vláda s tím nic nedělá. Tohle voliče zklamalo se nejdříve objevil na Kontext24.

Změna se týká jen zlomku penzistů — a vláda to dobře ví

Novela míří výhradně na starobní důchodce se smlouvou uzavřenou do 29. prosince 2023 — tedy přibližně 150 tisíc lidí ze systému, který eviduje téměř čtyři miliony aktivních smluv. Vláda přitom mluví o pomoci seniorům obecně. To je vědomá manipulace. Titulek o tisících korun pro mnohé seniorce platí jen pro úzkou skupinu, a každý, kdo si dal tu práci přečíst zákon, to ví. Politici to vědí taky. Rozhodli se mluvit jinak.

Dáreček není štědrost. Je to splácení vlastního dluhu

Po 1. července 2024 vznikl v systému tvrdý paradox. Starobní důchodci přišli o státní příspěvek — změnu potvrdil i Ústavní soud — ale při rychlém odchodu ze systému riskovali ztrátu vlastních peněz. Kdo nesplnil pětiletou dobu spoření nebo potřebný věk, vracel státní příspěvky. Kdo nesplnil ani dva roky, mohl přijít i o část vlastních vkladů. Stát tuto past postavil sám, bez přechodného období, bez kompenzace. A teď ji v předvolební sezoně s fanfárami bourá. Říkat tomu dáreček je jako chválit hasiče, kteří přišli uhasit požár, který sami založili.

Kdo hrál fér, dostane nejméně

Na novele je nejodvážnější to, co v ní chybí. Ministryně financí v únoru veřejně řekla, že senioři, kteří po odebrání státní podpory ve spoření pokračovali a dál posílali peníze bez jakékoli podpory, zpětnou kompenzaci nedostanou. Zodpovědnost se prostě nevyplácí. Stát odměňuje ty, kdo systém opustili — a ignoruje ty, kdo v něm zůstali a pravidla dodrželi. To není sociální politika. To je výchovný vzkaz občanům: příště to vzdejte dřív.

Celý dopad na státní rozpočet přitom činí přibližně 60 milionů korun — pro systém s téměř čtyřmi miliony smluv jde o drobné. Vůle kompenzovat i ty zodpovědné tedy nechyběla z finančních důvodů. Chyběla politická odvaha říct nahlas, že stát udělal chybu vůči všem, ne jen vůči těm, kdo odešli se ztrátou.

Pravidla platí, dokud se nevymění vláda

Sněmovní tisk 119 dostala Poslanecká sněmovna 27. února 2026, vládní souhlas přišel 9. března, po prvním čtení 24. března zamířil do výborů. Kdo novelu chce využít, musí podat žádost u své penzijní společnosti v šestiměsíční lhůtě od účinnosti zákona — nic nepřijde automaticky. To je detail, který se do titulků nedostane, ale pro seniory je klíčový.

Vláda přitom zároveň slibuje další změny důchodového systému od roku 2027. Každé volební období přináší vlastní vrstvu oprav na opravách. Senioři nejsou terčová skupina důchodové politiky. Jsou rukojmí systému, který si nedokáže udržet vlastní pravidla déle než jedno funkční období. Ústavní soud potvrdil, že odebrání státního příspěvku bylo právně v pořádku — přesto o rok později přichází politická náplast. To samo o sobě říká víc než tisková zpráva ministerstva: pravidla v dlouhodobém spoření se ohýbají podle toho, co se hodí před volbami. A to je problém, na který žádná novela nestačí.

Článek Senioři se dočkají dalšího dárečku. Mnozí z nich dostanou tisíce Kč, vláda bude rozdávat se nejdříve objevil na Kontext24.

Úleva vypadá větší, než skutečně je

Slib úspory 715 korun měsíčně, tedy necelých 8 600 korun ročně ze snížení vyměřovacího základu z 40 na 35 procent průměrné mzdy, zní na tiskovce dobře, dokud ho nepřiložíme k loňské realitě: záloha za rok 2025 činila 4 759 korun a nové minimum po slevě vychází kolem 5 005 korun. Vláda tedy nevrací loňskou platbu, jen loňské procento, ze kterého se výpočet odvíjí. Výsledek je pořád vyšší než loni, a přesně o tomhle detailu se na tiskové konferenci nemluví.

Navíc sleva nezasáhne ani zdaleka všechny živnostníky. Druhé a třetí pásmo paušálu, která mají pevné zákonné základy, zůstávají beze změny, a slogan o pomoci „podnikatelům“ tak zakrývá skupinu výrazně užší, než jak ji vláda prezentuje. Kdo platí vyšší pásmo, nezíská nic.

Peníze se nejdřív vyberou, až pak vrátí

Zálohy se od živnostníků sbíraly od začátku roku v plné výši, přestože novela tehdy ještě nebyla platná, a ministerstvo financí proto muselo oznámit, že přeplatek se živnostníkům vrátí nebo zúčtuje v dalších zálohách. Pro spoustu z nich to v praxi znamená měsíce čekání. Stát si od živnostníků peníze nejdřív půjčí a pak teprve vrátí, přičemž jim tvrdí, že jim pomáhá.

Krátkodobá sleva, dlouhodobý problém důchodů

Logika původní reformy byla přímočará a MPSV ji nikdy netajilo: živnostníci na minimu si do systému přispívají méně, než kolik si jednou vyberou, a ostatní plátci jejich nízké penze de facto dotují. Reforma to měla postupně napravit zvyšováním základu, ze kterého se pojistné počítá. Nynější slevou vláda tento krok záměrně zmenšuje, a to v roce, kdy schválila schodek 310 miliard korun. Systémový argument pro reformu tím nezmizel. Vláda ho pouze odložila, aby se dobře vyfotila na tiskové konferenci.

Účet, který platí důchodový systém

Výpadek příjmů, který změna způsobí, se odhaduje na zhruba 3,5 miliardy korun ročně, přičemž právě z tohoto zdroje se financují penze. Jednotlivec ušetří 8 600 korun za rok, důchodový systém přijde o miliardy. Vládní komunikace tohle pořadí obrací: do popředí staví příběh úspory živnostníka a vynechává, kdo za ni platí. Platí ji lidé závislí na budoucích penzích. A to je detailní informace, která se na tiskové konferenci prostě neobjeví.

Vláda nabídne části živnostníků krátkodobou úsporu, která je stejně nepřivede na loňskou platební úroveň, a odjede z tiskovky s příběhem o velké pomoci podnikatelům. Hospodářská politika to není. Je to drahá politická reklama s časově odloženou splátkou.

Článek Další populistické rozdávání Babišovy vlády: Podnikatelé ušetří pár tisíc, stát ale přijde o miliardy se nejdříve objevil na Kontext24.

Ekonomika ještě drží, jistota už ne

Česká ekonomika nepadá. Podle ČSÚ vzrostl loni HDP o 2,6 procenta a tvorba hrubého fixního kapitálu, tedy základní makroukazatel investiční aktivity, o 2,0 procenta. Roční statistika ČSÚ o průmyslu za rok 2025 přidává růst produkce o 1,5 procenta.

Jenže ve stejnou chvíli Evropská investiční banka říká, že 84 procent firem považuje nejistotu o budoucím vývoji za významnou investiční bariéru. To už není detail v poznámce pod čarou, ale hlavní zpráva.

Tahle kombinace sama o sobě ruší titulkovou představu kolapsu. Nejsme v situaci, kdy by se ekonomika sesypala a firmy jen zapisovaly škody. Naopak. Firmy dál fungují, investice úplně nezmizely a výroba se nezastavila, jen se do rozhodování stále víc vkrádá opatrnost.

Přehled Evropské investiční banky navíc ukazuje, že 88 procent podniků trápí nedostatek kvalifikovaných lidí, zatímco konjunkturální průzkum ČSÚ zachytil jako významnou bariéru i slabší poptávku. Problém tedy neleží v jediné katastrofě, ale v souběhu brzd.

Právě tady se láme komentář od reality. Když jsme v redakci porovnali implementační plán Hospodářské strategie s tím, co firmy potřebují pro jistější rozhodování, vyšel nepříjemný obraz: klíčové jistoty se v praxi odsouvají až do let 2028 a 2029. A pokud je největší problém čas a předvídatelnost, pak dává smysl podívat se, kde stát firmám oba tyto faktory bere.

Slíbené jistoty se posouvají za horizont

Termíny mluví tvrdě. Odpisy, tedy mechanismus, který firmám dovolí rychleji promítnout investici do nákladů, mají podle osnovy nabídnout trvalejší jistotu až od ledna 2028. Jistota R&D odpočtů, tedy daňové úlevy na výzkum a vývoj, také míří na rok 2028.

One stop shop, jedno místo, kde investor vyřídí klíčové povolovací a administrativní kroky, vychází na rok 2028 a antibyrokratický zákon až na rok 2029. Jenže když jsme v redakci četli veřejně dostupný implementační plán MPO, u Portálu podnikatele jsme našli první fázi už v roce 2025 a pilot od roku 2026+, u úpravy odpočtu na výzkum a vývoj rok 2025, ale položky trvale zrychlených odpisů a hotového antibyrokratického zákona jsme v OCR čitelné části nedohledali. U podkladů MPO k expertní skupině jsme u antibyrokratického zákona našli spíš rozpracovanou iniciativu než pevný vládní termín.

Ještě tvrdší obraz nabízí digitalizace. NKÚ uvádí, že stát mezi lety 2020 až 2024 vložil do digitalizačních projektů více než 50 miliard korun. Do února 2025 ale plně digitalizoval jen 18 procent agendových služeb.

HTML verze stejné zprávy NKÚ zároveň vysvětluje, že z 8 916 služeb vhodných k digitalizaci bylo přes samoobslužné kanály dostupných jen 1 621 a velká část zůstala u elektronického formuláře bez plně digitálního vnitřního procesu. Pro firmu to v překladu znamená jednoduchou věc: klikne online, ale čeká postaru.

A tím to nekončí. Zpráva Evropské komise o Digitální dekádě 2025 pro Česko sice chválí silné 5G pokrytí, zároveň ale upozorňuje na zaostávání ve VHCN a FTTP sítích, tedy ve vysokokapacitní a optické infrastruktuře, bez které kulhá digitalizace firem. Podrobný country report Komise uvádí FTTP pokrytí 40,58 procenta v Česku proti 69,24 procenta v EU a výslovně doporučuje urychlit povolovací procesy. Nejde tedy jen o daňové termíny nebo jeden portál. Když firma řeší nový stroj, software nebo rozšíření výroby, stát jí nepřidává tempo. Často jí ho bere.

Investice běží, výkon zůstává pozadu

A přesto Česko investovat umí. Analýza ČSÚ uvádí, že investice v roce 2024 tvořily 26,2 procenta HDP, zatímco průměr EU činil 21,2 procenta. To zní jako důkaz zdravé modernizace.

Jenže OECD Economic Survey 2025 pro Česko zároveň popisuje stagnující produktivitu po pandemii a zhruba dvacetiprocentní mezeru vůči průměru OECD. Produktivita přitom neznamená nic tajemného, jen to, kolik výkonu ekonomika skutečně vytěží z práce a kapitálu.

Tahle dvojice čísel míří přímo na jádro sporu. Vysoký objem investic ještě automaticky nevyrábí vysoký výkon. Můžeme utrácet nadprůměrně a přesto zůstávat podprůměrně efektivní. Právě proto je příliš pohodlné svádět problém na údajně líné nebo pasivní firmy. EIB Investment Survey 2025 říká, že v minulém roce investovalo 87 procent českých firem a 40 procent z nich chce v příštích třech letech rozvíjet nové produkty nebo služby.

Když jsme v redakci dali vedle sebe ochotu firem investovat a inovovat s výkonem, který z toho ekonomika dostává, vyšel férový, ale nepříjemný závěr. Firmy zjevně nepřestaly tlačit dopředu. Stát však jejich tempo neurychluje a z investic neumí vytěžit odpovídající efekt. Pokud se vláda dál spokojí s procenty a sliby místo výsledků, promění český investiční apetit v drahou kulisu vlastní neschopnosti.

Článek Vláda ztrácí kontrolu nad ekonomikou a firmy brzdí. Rozvoj investicí a modernizace je v ohrožení se nejdříve objevil na Kontext24.

Rozpočtové váhy neleží ani zdaleka stejně

717,2 miliardy proti 140,7.

Podle Ministerstva financí míří letos 717,2 miliardy korun na důchodové pojištění, tedy na penze a související nároky, největší sociální položku státu, zatímco obrana dostává 140,7 miliardy. To není volba „tank, nebo babička“. To je střet dvou rozpočtových vah, které už na začátku neleží ani zdaleka stejně.

Obrana přitom nezmizí z debaty ani tehdy, kdyby si to někdo politicky přál. Zákon o financování obrany drží 2 procenta HDP jako zákonnou minimální podlahu pro návrh rozpočtu, ne automaticky ideální částku, a vláda po březnové tiskové konferenci po jednání kabinetu slíbila růst až na tři procenta HDP do roku 2030. Jinými slovy, obranné výdaje už nejsou pohodlně volitelná kolonka, kterou lze z debaty vyškrtnout.

Veřejná zlost ale často míří vedle. Když politici i komentátoři schovají pod slovo „dávky“ skoro všechno sociální, ztratí se v tom podstatný rozdíl mezi penzemi a užšími sociálními podporami.

V redakci jsme při čtení materiálů Ministerstva financí k návrhu rozpočtu 2026 narazili na prostý fakt, z 949,3 miliardy sociálních výdajů dělají penze 739,6 miliardy. Jestli tedy veřejná debata hledá viníka rozpočtového tlaku jen ve „dávkách“, útočí na mnohem menší terč, než si přiznává. A rozhoduje chvíle, kdy rozpočet opravdu praskl.

Když rozpočet praskl, obrana ustoupila

Tam už zmizely zkratky. V přepracovaném návrhu rozpočtu 2026, který vláda schválila 26. ledna 2026, přibylo podle Ministerstva financí 17 miliard korun na sociální mandatorní výdaje, tedy na výdaje, které stát platí ze zákona a vláda s nimi hýbe jen omezeně.

Obrana naopak přišla o 21 miliard v kapitole ministerstva a o dalších 0,8 miliardy jinde. Celkem minus 21,8 miliardy. Tady už nejde o pocit. Tady vláda seřadila priority do jednoho řádku.

Ten obraz je skoro nepříjemně čistý. V jedné verzi tabulky vedle sebe stojí plus 17 miliard a minus 21,8 miliardy, čehož si redakce všimla právě proto, že spor náhle přestal být abstraktní.

A stejně přesná je i pointa, nepadla zákonná podlaha obrany, padl růst nad ni. Původní návrh z 30. září 2025 podle Ministerstva financí počítal s výdaji nad rámec zákonných dvou procent HDP v objemu 30,7 miliardy, revidovaná verze po škrtu spadla jen k asi 2,07 až 2,1 procenta HDP. Stát tedy neřekl, že armádu vypne. Řekl něco jiného, minimum ubráníme, ambici odložíme.

Slovo dávky zakrývá desetinásobný rozdíl

Právě proto je nutné jednou provždy opravit rozpočtovou zkratku kolem „dávek“. Podle Ministerstva financí dělají sociální dávky, tedy užší skupinu podpor mnohem menší než penze, 73,1 miliardy versus 739,6 miliardy u důchodového pojištění. Rozdíl není kosmetický. Je desetinásobný.

Kdo tedy tvrdí, že vláda musela škrtat obranu kvůli „dávkám“, popisuje realitu velmi nepřesně. Přesnější věta zní takto, při prvním rozpočtovém stresu kabinet ochránil hlavně mandatorní sociální výdaje a hmotnost penzijního systému, zatímco ustoupil z obranného růstu nad zákonné minimum.

V redakci nepovažujeme ten závěr za ideologii, ale za prostý přepis čísel do češtiny. A ani tahle tabulka ještě neznamená, že každá další obranná miliarda automaticky přinese vyšší bezpečnost.

Vyšší suma sama o sobě bezpečnost nekoupí

Ani armáda totiž nefunguje jen podle velikosti rozpočtu. NKÚ popsal nedostatek moderních simulátorů a trenažérů a zároveň uvedl, že šest ze čtrnácti výcvikových zařízení armáda využívala jen z 31 až 47 procent.

Kontroloři zároveň napsali, že prověřené peníze mířily účelně, ale u části investičních záměrů chybělo vyjádření efektivnosti. V redakci tenhle detail čteme jako poctivou brzdu, vyšší suma sama výkon nezaručí.

Jenže opačná útěcha je ještě nebezpečnější. Když stát chrání mandatorní výdaje a vedle nich i kvazimandatorní výdaje, tedy položky, které sice nejsou právně úplně automatické, ale politicky se škrtají velmi těžko, začne brzy narážet na výdajové rámce, tedy na brzdu určující, kolik si stát může celkově dovolit utratit.

A právě tam přichází tvrdé varování. Národní rozpočtová rada upozornila, že bez dalších konsolidačních kroků představených nejpozději v návrhu rozpočtu na rok 2027 nepůjde vrátit veřejné finance na dlouhodobě udržitelnou dráhu.

Rok 2026 už navíc ukázal, jak ten konflikt vypadá v praxi. Při prvním větším stresu přežilo hlavně zákonné minimum dvou procent na obranu, zatímco cesta ke třem procentům ustoupila, a sociální klid dál spoléhá na obří penzijní masu.

Vláda tak dnes neslibuje dvě priority. Slibuje dvě drahé jistoty, které bez reforem nebo vyšších příjmů neumí zaplatit, a to už není strategie, ale rozpočtové popírání reality.

Článek Obrana, nebo sociální jistoty? Rozpočet není bezedný, vláda si musí vybrat se nejdříve objevil na Kontext24.