Slib vlády už existuje, paragrafy zatím ne

Vláda ten záměr opravdu napsala černé na bílém.

Vedle registru všech dotací pro neziskové organizace z veřejných rozpočtů slíbila i označování organizací, které vyvíjejí politickou činnost a čerpají peníze ze zahraničí. právního stavu.

Nejtvrdší tón zatím nevychází z vládního programu, ale z veřejně popsaného uniklého draftu. Materiál pracuje se širokým vymezením veřejně relevantního působení i zahraničních vazeb; v užším vládním slibu míří zahraniční financování na politicky činné organizace, kdežto v širším draftu působí pojem mnohem šířeji.

Právě tam se objevují i povinnosti zapisovat zaměstnance, činnosti, smlouvy a zahraniční financování, stejně jako sankce až 15 milionů korun a zákaz zahraničních vazeb až na pět let. Redakce proto odděluje dvě věci: co vláda oficiálně slíbila, a co zatím prosáklo jen z nefinálního materiálu.

Čísla ukazují jiný terč, než tvrdí politika

Paradox sedí v číslech. Podle dat ČSÚ tvořily veřejné zdroje 37,4 procenta financování netržních neziskových institucí, zatímco zahraniční dary a dotace EU jen 5,2 procenta.

Debata se tak hlasitě točí kolem vnějšího vlivu, přestože hlavní peněžní proud teče z domácích veřejných rozpočtů. A právě tady začíná důležitější otázka než samotné heslo o zahraničním vlivu: koho by tak široce nastavený režim v Česku vůbec trefil?

Trefit by mohl mnohem širší svět, než naznačuje politická zkratka. NNO, tedy neziskové instituce, nejsou jen aktivisté, ale i spolky, nadace, charity, sportovní a sociální organizace.

Podle ČSÚ bylo v roce 2023 registrováno přes 146 tisíc takových institucí, aktivních zhruba 115 591 a sektor vytvořil služby za 125,1 miliardy korun. Redakce v těchto datech nevidí okrajovou ideologickou bublinu, ale jednu z běžných vrstev české každodennosti.

Největší kus toho světa navíc neleží v politických kampaních. Data ČSÚ ukazují, že 22,1 procenta produkce mířilo do rekreačních a sportovních služeb, 20 procent do sociální péče a 15,3 procenta do vzdělávání.

Když se slovo neziskovka zúží na aktivismus, právě tyto oblasti zmizí z obrazu jako první. A právě proto politická zkratka funguje tak dobře: schová většinu sektoru za nejviditelnější menšinu.

Speciální dohled by nepřicházel do prázdna

Kontrast je o to ostřejší, že ještě na jaře vláda mluvila jinak. Usnesením z 9. dubna 2025 schválila Akční plán 2025 až 2027 ke Strategii spolupráce veřejné správy s NNO, který počítal i s podporou kybernetické bezpečnosti a digitální transformace neziskových organizací.

O pár měsíců později už stejné prostředí v programovém prohlášení vlády dostalo zvláštní transparentní označování kvůli zahraničnímu financování a politické činnosti. Jenže i kdyby stát chtěl víc světla, stále zbývá odpovědět, proč k tomu potřebuje zvláštní režim právě pro tento sektor.

České právo totiž nezačíná od nuly. Zákon o veřejných rejstřících už dnes ukládá zapsaným osobám předkládat dokumenty do sbírky listin, tedy do veřejně dostupného místa, kam se ukládají klíčové listiny jako účetní závěrka nebo výroční zpráva.

Za neuposlechnutí výzvy rejstříkového soudu hrozí pořádková pokuta až 100 tisíc korun a při opakovaném neplnění může soud zahájit řízení o zrušení zapsané osoby s likvidací. Vedle toho od 1. července 2025 funguje i RELOB, registr lobbování spuštěný podle Ministerstva spravedlnosti.

Redakce tím netvrdí, že dnešní nástroje řeší všechno, ale připomíná prostý fakt: další vrstva dohledu by nepřicházela do prázdného prostoru.

Rozhodnout může jediný nejasný pojem

Skutečné jádro sporu leží jinde. Politická činnost, tedy pojem, který má rozhodnout o zvláštním označování, zůstává v programovém prohlášení vlády bez definice, a sama Rada vlády pro nestátní neziskové organizace v prosinci 2025 varovala před používáním neexistujících nebo nejasně vymezených pojmů.

Současně stále platí oněch 5,2 procenta zahraničních zdrojů podle ČSÚ. Ve chvíli, kdy definice zůstane rozostřená, už nejde jen o pořádek v datech, ale o to, koho půjde politicky označit.

Transparentnost není problém. Problém začíná ve chvíli, kdy stát staví drakonický dohled na gumovém pojmu a menšinovém zdroji peněz. Takový zákon by pak nechránil demokracii před vlivem zvenčí, ale učil by ji podezírat vlastní občanskou společnost.

Článek Zákon proti neziskovkám se vrací. Vláda už si na ně brousí zuby, vše je jen otázkou času se nejdříve objevil na Kontext24.

Když se kroky sečtou, obraz náhle ztvrdne

Kde jsme vlastně vzali slova o efektivitě? Pronesl je například poslanec ANO David Pražák, když řekl, že neví, proč se na vládu snáší taková kritika a co je jejím předmětem – „Že je vláda rychlá a efektivní?“.

Když jsme ale v redakci seřadili poslední týdny do jedné časové osy, nevyskočilo z ní jediné jméno, ale celý řetězec institucí.

VZP ČR 23. února 2026 oznámila konec Zdeňka Kabátka, Všeobecná fakultní nemocnice v Praze uvedla nástup Jána Dudry od 2. února 2026, ministerstvo životního prostředí 9. března 2026 oznámilo konec Robina Böhnische v KRNAP a 19. března 2026 ministr kultury potvrdil odvolání Alicji Knast. Zdravotní pojištění, fakultní nemocnice, národní park i státní galerie se tak během necelých sedmi týdnů pohnuly naráz.

Tvrdá čísla přidala vláda sama. Vládní systemizace, tedy oficiální rozpis míst a útvarů ve státní správě, podle kterého se škrtá, slučuje a reorganizuje, uvádí 100 míst dolů na Úřadu vlády, 57 na financích a 40 na vnitru. Stejný materiál popisuje i další desítky škrtů na průmyslu, ve školství, na spravedlnosti a kultuře, zatímco vládní zpráva o snížení počtu státních úředníků mluví celkem o 322 rušených místech.

Právě tady začíná spor. U Kabátka po oficiálním oznámení střídání následně zazněla ztráta důvěry, kdežto ministerstvo u odchodu Robina Böhnische zůstalo u formulace o vzájemné dohodě a standardním výběrovém řízení. Souhra kroků proto vytváří obraz trendu, ale sama ještě nedokazuje stejný motiv u každého odchodu. A právě ve chvíli, kdy se technické slovo efektivita potká s pojišťovnou a nemocnicemi, přestává být abstraktní.

Ve zdravotnictví už nejde jen o tabulky

Nejviditelněji se změna moci čte ve zdravotnictví. Všeobecná fakultní nemocnice v Praze oznámila, že Ján Dudra vede zařízení od 2. února 2026. Téhož dne Fakultní nemocnice Brno uvedla nástup Vlastimila Vajdáka a zároveň vysvětlila, že nový ředitel povede i FN u sv. Anny v Brně a Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie Brno.

V Praze se navíc podle pražské záchranné služby zapojil Petr Kolouch do vedení Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a Fakultní nemocnice Bulovka, což obě nemocnice dál vedou i na svých oficiálních stránkách.

Tady už slovo efektivita zní jinak. V redakci jsme letos naráželi na stejný slovník ve dvou odlišných dokumentech: vládní systemizace 2026 mluví o optimalizaci a zefektivnění procesů a současně ruší stovky míst, zatímco FN Brno při nástupu nového ředitele přímo píše o strategii ministerstva ke zvýšení efektivity řízení nemocnic. Přeloženo do běžné češtiny: pod jedním výrazem mizí jak tabulky s místy, tak staré vedení institucí.

Souhra sama o sobě ještě není důkaz

Poctivé ale je říct, že ne každý odchod dokazuje čistku a dostupná vysvětlení se liší. U Kabátka ministr veřejně mluvil o forenzním auditu ve VZP o ztrátě důvěry, FN Brno zdůvodnila změnu strategií a efektivitou, kdežto ministerstvo u KRNAP nabídlo jen formulaci o vzájemné dohodě. Tady komentář nesmí předbíhat fakta.

Stejně nerovnoměrně působí i další případy. Ministr kultury při odvolání Alicji Knast mluvil o potřebě výraznějšího odborného rozvoje a změně směru Národní galerie, sama Knast popsala, že slyšela přání na úplně jiný směr instituce. A u VFN seriózní zpravodajství uvádělo, že předchozí ředitel David Feltl odcházel z osobních důvodů. Jenže pokud se vedle těchto personálních přesunů současně škrtají místa a mění pravidla pro úředníky, spor už není jen o lidech.

Dohromady to ale přesto mění měřítko. Když jsme v redakci spojili vládní rozhodnutí o snížení počtu státních úředníků z 22. prosince 2025 s pozdějšími změnami ve VZP, nemocnicích, KRNAP a Národní galerii, vyšel z toho neklidný obraz. Každý jednotlivý krok jde samostatně obhájit jinak. V souběhu však stát nevypadá, že jen dolaďuje provoz, ale že přestavuje patro po patře.

Skutečný spor teď běží o pravidla státu

Právě proto zvedá sázky spor o služební zákon, tedy právní rámec, který má držet státní správu stabilní, profesionální a depolitizovanou, jak připomíná Ministerstvo vnitra. Vedle něj leží nový zákon o státních zaměstnancích, koaliční návrh, který chce model úředníků posunout blíž běžnému pracovnímu poměru.

Monitor legislativy k tisku 77 a Úřad vlády ukazují, že návrh přišel 29. prosince 2025, vláda s ním 5. ledna souhlasila, 29. ledna prošel prvním čtením a Legislativní rada vlády ho neprojednávala, protože nešlo o vládní návrh.

Kritici z odborů a watchdogových organizací v textech jako souhrnné stanovisko OSSOO k zákonu o státních zaměstnancích varují, že přesun do běžnějšího pracovního poměru a slabší procesní ochrana při organizačních změnách mohou usnadnit zeštíhlování i propouštění. To je jejich kritika, ne oficiální popis předkladatelů. Jenže v okamžiku, kdy vláda současně škrtá místa, přesazuje vedení institucí a uvažuje o volnějších pravidlech pro úředníky, přestává být efektivita manažerským sloganem a začíná působit jako návod, jak levněji přepsat stát.

Článek Vláda se zbavuje odborníků jako na běžícím páse. Prý zvyšuje efektivitu se nejdříve objevil na Kontext24.

Poplatky zmizí. Peníze ne.

Domácnosti dnes platí dohromady 205 korun měsíčně za ČT a ČRo. Od 1. ledna 2027 vláda schválila financování ze státního rozpočtu. Složenka zmizí, účet zůstane. Jen ho zaplatí stát z peněz, které vybere na daních. Průměrný plátce daně nepocítí úlevu, protože ji ani žádnou nedostane. Pocítí ji jen politici, kteří mohou říct, že „zrušili poplatky.“

Zároveň ale přijde škrt. ČT dostane ze státního rozpočtu 5,74 miliardy korun ročně, ČRo 2,065 miliardy. Celkem o 1,4 miliardy méně než dnes inkasují z poplatků. Tohle se nestane bez dopadu na tvorbu, redakce a programovou šíři. O miliardě méně se nemluví jako o „zefektivnění.“ Mluví se o tom jako o reálném omezení kapacity.

Státní rozpočet znamená každoroční vyjednávání

Poplatek má jednu klíčovou vlastnost: je fixní a nezávisí na vůli vlády. Opozice i experti upozorňují, že přechod na státní rozpočet tuto pojistku ruší. Každý rok bude vláda rozhodovat, kolik ČT a ČRo dostanou. Každý rok bude mít páku.

To není teoretické riziko. Je to standardní mechanismus politického tlaku. Médium, které závisí na ročním dotačním rozhodnutí výkonné moci, má silný motiv nevyrábět obsah, který by tu moc dráždil. Lupa.cz upozornila, že konkrétní podoba financování byla při přípravě zákona ještě nejasná. To není dobrý základ pro nezávislost veřejnoprávních médií.

EET 2.0 jako záchrana? Pochybná.

Vláda slibuje, že výpadek příjmů ČT a ČRo pokryje EET 2.0, tedy nová verze elektronické evidence tržeb. Systém se teprve buduje. Garantovat výnosy z technologie, která ještě nefunguje naplno, je optimismus, který si dovolí každá vláda přesně do chvíle, kdy přijde první schodkový rozpočet. Pak přijde „dočasné“ škrtání, které bývá trvalejší, než zněly původní sliby.

Zrušení poplatků se prodává jako úleva pro občany. Ve skutečnosti přenáší kontrolu nad veřejnoprávními médii z nezávislého zákonného mechanismu do rukou vlády, která tato média platí. Kdo platí, ten má slovo. A kdo má slovo každý rok znovu u rozpočtového stolu, má velmi silné slovo.

Článek Nastane definitivní konec poplatků v Česku? Babišova vláda je tomu velmi blízko se nejdříve objevil na Kontext24.

Mlžení jako manévrovací prostor

Pavel řekl, že by kandidoval znovu, pokud podpora a zdraví. To není váhání, je to plánování. Nevyhlášená kandidatura nemůže být zpochybněna, otočena ani použita proti kandidátovi. Může být jen sledována. A právě to Pavel chce.

Mandát mu běží do března 2028. Má před sebou dva roky prostoru, ve kterém může jednat s dopadem na volby a zároveň tvrdit, že žádnou kampaň nevede. Každý veřejný krok, každý konflikt, každé poděkování přívržencům je součástí pečlivě vedené hry. Soupeři ani nevědí, jestli se vůbec hraje.

Plná náměstí nejsou spontánní

Shromáždění „Stojíme za prezidentem“ přitáhlo desítky tisíc lidí. Petice Milionu chvilek překročila 600 tisíc podpisů. Tato čísla nevznikají tím, že prezident seděl tiše na Hradě. Vznikají organizací, lokálními koordinátory, digitálními platformami a mediálním pokrytím, které se nevytváří samo od sebe.

Celá struktura připomíná předvolební infrastrukturu rozloženou po regionech. Stačí ji přepnout z režimu „podpora prezidenta“ do režimu „kampaň za znovuzvolení.“ Pavel po demonstraci veřejně poděkoval. Mohl mlčet. Kdo přijme kredit za plné náměstí, sdílí s ním i to, co se na náměstí říká. Pavel to přijal vědomě.

Konflikty, které si sám vybírá

Pavel odmítl Turka a zveřejnil Macinkovy SMS. Každý z těchto kroků byl riskantní. Každý mu mohl ublížit. Neublížil, přesně naopak ho posílil. To není náhoda. Je to výsledek správného odhadu, co česká společnost v danou chvíli ocení.

Vláda ANO nakonec od kompetenční žaloby ustoupila. Proč? Protože se obávala, že by spor Pavla posílil. Věří mu přes polovina Čechů. Vláda, která se bojí otevřeného konfliktu s prezidentem, protože ho prohraje před veřejností dřív než před soudem, tím fakticky přiznala jeho sílu. Slabší prezidenti o takové žalobě ani neslyšeli. Pavel ji přežil beze sporu.

Kandidatura formálně nezačala, politicky ano

Průzkumy ukazují jasně: Pavel by volby vyhrál. Vědomě buduje příběh, prezident jako hráz proti vládě Babiše, Okamury a Macinky. Na papíře žádná kampaň. V politické realitě jinak.

Kandidátní listina dosud neexistuje. Ale síť podporovatelů existuje. Pavlova mediální přítomnost existuje. Výběr konfliktů, které mu v průzkumech pomáhají, existuje. Tomu se říká strategie a Pavel ji provádí s precizností člověka, který ví, co dělá.

Článek Vykročil Petr Pavel za obhajobou prezidentství? Zatím mlží, jeho činy ale mluví za vše se nejdříve objevil na Kontext24.

Slovenská zrychlená jízda a české číslo 108

Na Slovensku šlo všechno tak rychle, že to v redakci působilo skoro jako zrychlený film. Během necelých dvou let se ukázalo, jak málo stačí, když má vláda pevnou většinu a jasný plán.

Už 8. února 2024 schválila slovenská Národní rada ve zkráceném řízení novelu trestního zákona č. 40/2024, která snížila tresty za část majetkové a hospodářské kriminality a zároveň k 20. březnu 2024 zrušila Úřad speciální prokuratury, klíčový nástroj v boji s korupcí ve vysoké politice. Podrobnosti této novely jsou dostupné ve slovenské sbírce zákonů.

V červnu 2024 následoval zákon o Slovenské televizi a rozhlase č. 157/2024, který přetavil RTVS na STVR. Veřejnoprávní televize a rozhlas se změnily v instituci, jejíž devítičlennou radu z velké části kontroluje vláda: většinu členů volí parlament, čtyři jmenuje ministerstvo kultury. Tato rada pak vybírá generálního ředitele a fakticky nastavuje tón hlavního zpravodajství.

Večerní Správy STVR z 21. června 2024 zachytily silný odpor opozice i kulturní obce, která konec RTVS označila za „černý den“ pro svobodu médií a demokracii. Mnoho Slováků si ten večer uvědomilo, že televize, kterou považovali za „svoji“, se v několika paragrafech proměnila v nástroj vlády.

Rok 2025 přidal další střípky do mozaiky. Slovenský parlament přijal zákon o mimovládních organizacích, který část opozice a občanského sektoru označuje jako „ruský zákon“, protože zpřísňuje režim pro neziskové organizace a jejich financování. V prosinci pak vládní koalice odhlasovala zrušení Úřadu na ochranu oznamovatelů, instituce chránící whistleblowery. Ústavní soud tento krok zatím pozastavil a zkoumá jeho soulad s ústavou, časová osa od 8. 2. 2024 do 9. 12. 2025 ale ukazuje, jak rychle se dají bezpečnostní pojistky odstřihnout.

Na tomto pozadí jsme se při pohledu na českou politiku nedívali jen na jména ministrů, ale hlavně na čísla. Prezident Petr Pavel jmenoval třetí vládu Andreje Babiše 15. prosince 2025. Opřela se o koalici ANO, SPD a Motoristů sobě s celkem 108 mandáty z 200. Poslanecká sněmovna jí 15. ledna 2026 vyslovila důvěru, znovu přesně 108 poslanců z 199 přítomných.

O pár dní později, 26. ledna 2026, kabinet schválil státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun a oznámil ho na tiskové konferenci po jednání vlády. A znovu, za tímto klíčovým rozhodnutím stála stejná většina.

Číslo 108 se tak stalo jádrem dnešní české politiky. Podle Ústavy ČR lze běžné zákony, po vetu prezidenta i nesouhlasu Senátu, prosadit nadpoloviční většinou všech poslanců, tedy 101 hlasy. Babišova koalice tak neovládá jen vládu, ale i hlasovací mechanismus, který většinu vet přejede jako tank, se sedmi hlasy v rezervě.

Část Čechů si přesto dál opakuje uklidňující mantru, že „Babiš je aspoň schopný manažer“, jako by styl řízení firmy automaticky zaručoval uměřenost v politice. V redakci proto vidíme méně „manažera“ a víc výkonný stroj. Otázka už podle nás nezní, jestli někdo těch 108 hlasů využije k přepsání pravidel, ale kde přesně začne opisovat slovenský manuál a právě tam se otevírá další část příběhu.

Když vláda ovládne obraz i úředníky

Slovenský příběh ukazuje, že se nezačíná u okrajových témat, ale u dvou nervových center moci: u obrazovky a u úřednického aparátu. Jakmile vláda ovládne obě, začne mít pod kontrolou nejen to, co lidé vidí, ale i to, co se pod povrchem skutečně děje.

Veřejnoprávní RTVS byla dlouho vnímána jako služba společnosti, ne konkrétní vládě. Zákon č. 157/2024 ji ale od 1. července 2024 rozpustil a vytvořil STVR. Rada nového Slovenského rozhlasu a televize má devět členů, většinu vybírá parlament a čtyři jmenuje ministerstvo kultury. Stejná rada pak určuje generálního ředitele, tedy člověka, který nastavuje tón zpravodajství.

Opozice i kulturní obec varovaly, že takto koncentrovaný vliv na veřejnoprávní média znamená krok zpět pro mediální pluralitu. Označení „černý den“ pro svobodu médií a demokracii se na Slovensku neobjevilo náhodou.

V Česku přišlo echo tohoto kroku brzy. Andrej Babiš 19. ledna 2025 v debatě pro CNN Prima News a v dalších rozhovorech prohlásil, že chce zrušit koncesionářské poplatky a „jedna z možností je spojit Český rozhlas a Českou televizi“, aby stát ušetřil. Přesná formulace „po vzoru Slovenska“ v dostupných přepisech nepadla, politický směr je ale podobný: sloučit dva pilíře veřejnoprávního vysílání pod jednu střechu.

Takový megamediální dům by závisel na jedné zásadní radě. Takzvaná malá mediální novela č. 225/2023, popsaná v české sbírce zákonů, rozdělila volbu členů rad ČT a ČRo mezi Sněmovnu a Senát a ztížila jejich okamžité ovládnutí jednou stranou. Je ale dobré si připomenout, že tato pojistka stojí „jen“ na běžném zákoně.

Koalice s 108 hlasy může kdykoli předložit nový mediální balík. V redakci si proto nikdo nedělá iluzi, že samotná konstrukce dvoustupňových rad zvládne trvalý nápor politické většiny, pokud se rozhodne jít tvrdě za svým.

Druhým pilířem moci je státní správa. Český služební zákon měl po letech personálních čistek odpolitizovat úřednický aparát a chránit odborníky před tím, aby je každá nová vláda měnila jako kancelářské židle. Programové prohlášení vlády Andreje Babiše z 5. ledna 2026 ale oznamuje záměr „efektivněji“ nastavit fungování státní správy a počítá s novelou zákona o státní službě.

Paralelně ve Sněmovně leží poslanecké návrhy nového zákona o státních zaměstnancích, které převádějí služební poměr na běžný pracovní vztah a výrazně usnadňují propouštění. Odborový svaz OSSOO v otevřeném dopise mluví o „nebezpečném diletantství“ a Transparency International varuje, že by takový krok ohrozil nezávislý výkon státní správy a otevřel prostor pro politický tlak na úředníky.

Jakmile vláda zvládne vyměnit jak ředitele veřejnoprávní televize, tak klíčové vedoucí úředníky podle politického klíče, začne ovládat obraz i realitu pod ním. A právě v tu chvíli se otevírá prostor i pro další, hlubší zásahy.

Slovenský model ukazuje, že podobně silná většina dokáže velmi rychle sáhnout i na trestní právo. Zákon č. 40/2024 vznikl ve zkráceném řízení a během šesti týdnů nejen snížil tresty za část hospodářské kriminality, ale také rozpustil Úřad speciální prokuratury a jeho agendu přesunul pod Generální prokuraturu. Česká ústava umožňuje i tak rozsáhlé změny schválit běžným zákonem, který po vetu prezidenta nebo Senátu projde znovu, pokud pro něj hlasuje alespoň 101 poslanců.

Koalice s 108 hlasy tak dokáže podobné balíky prosadit stejně snadno jako rozpočet se schodkem 310 miliard korun. Otázka proto zní, kdo a co ještě dokáže tuto vlnu brzdit, pokud se rozhodne zamířit přesně tam, kam už slovenská cesta jednou vedla.

Prezident jako zpomalovač. A kde leží poslední pojistka

Mnoho Čechů si dnes tiše říká: „Máme Petra Pavla, máme Senát, ti to zarazí.“ Logika Ústavy ČR ale vypadá jinak, než tuto naději naznačuje.

Prezident může podle čl. 50 běžný zákon vetovat a Senát smí návrh zamítnout nebo změnit. Poslanecká sněmovna však hlasuje znovu a pokud setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon stejně vstoupí v platnost. Praktická hranice proto neleží na Hradě, ale na čísle 101 hlasů.

Koalice ANO, SPD a Motoristů sobě dnes drží ve Sněmovně 108 křesel. Pokud se kolem běžného zákona semkne, zvládne přehlasovat prezidenta i Senát kdykoli. V redakci proto vnímáme prezidentovo pero a senátorské hlasování spíš jako časovou brzdu, ne jako neprůstřelnou barikádu.

Skutečná tvrdá bariéra vzniká až u ústavních zákonů. Ke změně Ústavy a základních pravidel hry potřebuje Sněmovna třípětinovou většinu všech poslanců, tedy 120 hlasů, a Senát třípětinovou většinu přítomných členů. Tady Babišova koalice naráží na strop: 108 mandátů jí samo o sobě nestačí a Senát po volbách 2024 dál ovládají strany bývalé vládní koalice, což symbolizuje i jeho předseda Miloš Vystrčil z ODS.

Ústavní většinu tedy současná vláda nezíská bez otevřeného obchodu s částí opozice. Problém ale spočívá jinde: k přepsání pravidel pro televizi, státní službu i trestní sazby žádnou změnu Ústavy nepotřebuje. U běžných zákonů jí číslo 108 poskytuje prakticky volné pole.

Poslední obranný val proto netvoří politici, ale občanská společnost. Slovensko to ukazuje na dvou klíčových paragrafech. Zákon č. 109/2025 zpřísnil režim pro neziskové organizace a zavedl povinné označování a hlášení financování, což kritici popisují jako „ruský model“ tlaku na občanské iniciativy.

O několik měsíců později poslanci vládní koalice odhlasovali zrušení Úřadu na ochranu oznamovatelů, instituce, která chránila lidi upozorňující na korupci. Ústavní soud tento krok zatím pozastavil a zkoumá jeho soulad s ústavou, ale směr je zřejmý: autoritářský tlak míří přímo na ty, kteří mají systém hlídat zezdola, na neziskovky, watchdogy a whistleblowery.

Česká vláda zatím podobné kroky nepropisuje do samostatných zákonů, tlak ale vzniká tiše přes rozpočet. Kabinet Andreje Babiše 26. ledna 2026 schválil státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun, což v praxi znamená další růst státního dluhu.

Dostupné podklady ministerstva financí zatím neobsahují detailní shrnutí dopadů na financování nevládních neziskových organizací, v redakci ale vnímáme nastavení priorit v rozpočtu jako politickou volbu, ne jako účetní zákonitost. Herečka a diplomatka Magda Vášáryová v rozhovorech varuje před ohrožením demokratického řádu a zdůrazňuje význam silné občanské společnosti a kultury jako jednoho z obranných valů.

Pokud tento val oslabí kombinace finančního tlaku a apatie, začne slovenský manuál fungovat i bez změny Ústavy. Slovenská zkušenost tak není věštba, ale podrobný návod, co dokáže politická většina s 108 hlasy, a iluzi „neškodné Babišovy vlády“ udržíme jen tak dlouho, dokud budeme chápat, kde ještě držíme pojistky a kde už běží čas proti nám.

Článek Slovenská zkušenost jako strašák pro Česko. Probudí nás z iluze neškodné Babišovy vlády? se nejdříve objevil na Kontext24.

Doma „tvrdý Brusel“, na papíře loajální člen EU

U jednoho stolu dnes vlají vlajka Evropské unie, logo ANO a nápisy SPD a Motoristů. Prezident Petr Pavel jmenoval třetí vládu Andreje Babiše 15. prosince 2025 a kabinet ANO, SPD a Motoristů si hned při hlasování o důvěře zajistil pohodlných 108 hlasů. Vznikl tak politický hybrid, který doma slibuje „tvrdou obranu národních zájmů“, ale zároveň potřebuje bruselský stůl, od nějž nechce odejít.

Programové prohlášení vlády z 5. ledna 2026 začíná uklidňující větou: „Česká republika je svrchovaným členským státem Evropské unie.“ O pár odstavců dál ale stejný dokument hlásí, že kabinet „odmítne migrační pakt Evropské unie“ a v energetické části oznamuje, že „je připraven neimplementovat“ systém emisních povolenek ETS2.

Jedna vláda tak v jediném textu současně přísahá loajalitu Unii a zároveň vyhlašuje rebelii proti dvěma klíčovým unijním projektům. Papír tu zvládá populistickou kličku, kdy Babiš mluví zároveň k eurorealistickým voličům ANO i k tvrdému jádru SPD.

Sousedství obou světů je v dokumentu vidět černé na bílém. V úvodu kapitoly o zahraniční politice stojí „svrchovaný členský stát EU“, v dalších částech téhož dokumentu pak „odmítneme migrační pakt“ a že vláda je „připravena neimplementovat ETS2“. Co tedy dělá Babišova vláda v Bruselu ve chvíli, kdy se schází Evropská rada?

Půjčka Ukrajině: u stolu sedět, účet neplatit

Nejviditelnější zkoušku tohoto dvojího jazyka přinesla Evropská rada 18. prosince 2025. Podle závěrů prosincového summitu se státy shodly na půjčce Ukrajině ve výši 90 miliard eur na roky 2026 až 2027, financované společnými výpůjčkami, jak vyplývá ze závěrů Evropské rady.

Stejný text zároveň říká, že mobilizace unijních zdrojů pro záruku této půjčky nezasáhne finanční závazky Česka, Maďarska a Slovenska. Premiér Andrej Babiš pak na vládním webu zdůraznil, že s půjčkou souhlasí, ale Česko za ni ručit nebude.

Částka 90 miliard eur odpovídá zhruba 2,2 bilionu korun, jak jsme v Redakci přepočítali podle tehdejšího kurzu. Evropský parlament následně ve svém přehledu k lednovému plénu shrnul, že prosincový summit touto dohodou odblokoval dlouho debatovanou podporu Ukrajině.

Kontrast s domácí kampaní ANO je zřetelný. Před volbami hnutí slibovalo, že Brusel přibrzdí, a tvrdě útočilo na Green Deal, ETS2 i „bruselskou“ migrační politiku. V Bruselu ale Babišova vláda souhlasí s obří půjčkou pro Ukrajinu, i když si doma nechává pojistku, že za ni Česko ručit nebude. Právě u bezpečnosti a obrany ale dvojí jazyk vyčnívá ještě víc.

Munice, stíhačky a obranný klub bez české židle

Stejné lavírování vidíme u vojenské pomoci Ukrajině. Koaliční rada Babišovy vlády v lednu 2026 odmítla prodat či darovat ukrajinské armádě bitevníky L-159 s odůvodněním, že „armáda je potřebuje“. Prezident Volodymyr Zelenskyj přitom v rozhovorech zdůrazňoval, že právě tyto stroje by výrazně pomohly v boji proti ruským dronům.

Paralelně pokračuje česká muniční iniciativa, která podle vyjádření bývalého premiéra Petra Fialy dodala jen v roce 2025 zhruba 1,8 milionu kusů velkorážové munice pro Ukrajinu. Česko tedy zároveň odmítá poslat konkrétní typ letounů, ale chlubí se velkým počtem dodaných granátů.

Zatímco Česko posílá stovky tisíc granátů, jiné státy mezitím skládají nový obranný klub bez nás. Vzniká formát „E6“, v němž Německo, Francie, Itálie, Nizozemsko, Polsko a Španělsko plánují rychleji koordinovat obranné investice a zakázky. Česko mezi zakládajícími členy nefiguruje, takže „rychlá Evropa“ v obraně se rýsuje jinde.

Právě tady se ukazuje riziko: Babišova domácí protibruselská rétorika koliduje s tím, jaké spojence si v Evropě vybírá. A tenhle rozpor není vidět jen u bezpečnostní politiky, ale i v tom, jak vláda mluví o samotné demokratické povaze Evropské unie.

Patrioti, Mnichov a příběh o „nedemokratické EU“

Část české veřejnosti čte vstup hnutí ANO do frakce Patriots for Europe jako první krok k czexitu. Reálné fungování této skupiny ale vypadá jinak. Frakce v Evropském parlamentu funguje jako plnohodnotná součást instituce, její poslanci sedí ve výborech, zpravodajují návrhy a hlasují o směrnicích a nařízeních.

Programově prosazují národní suverenitu, omezení migrace a zásadní úpravu Green Dealu, nikoli formální odchod členských států z EU. My v Redakci proto vidíme vstup ANO k Patriotům spíš jako signál směrem k domácím voličům než jako reálný plán na odchod z Unie.

Ještě ostřeji se rozdíl mezi rétorikou a realitou ukázal v Mnichově. Vicepremiér a ministr zahraničí Petr Macinka, který zastává funkci od prosince 2025, na panelu Mnichovské bezpečnostní konference 15. února 2026 zpochybňoval, zda EU vůbec funguje jako demokracie. Argumentoval tím, že občané přímo nevolí Evropskou komisi a Evropský parlament nemá vlastní legislativní iniciativu.

Debatu vedl po boku Hillary Clintonové a polského ministra zahraničí Radosława Sikorského, tedy na nejviditelnější bezpečnostní scéně roku, nikoli na domácích sociálních sítích. A právě tady naráží jeho teze na unijní právní texty.

Článek 10 Smlouvy o EU definuje Unii jako zastupitelskou demokracii, v níž občany přímo zastupují poslanci Evropského parlamentu a členské státy vlády v Evropské radě a Radě. Článek 17 pak stanoví, že Evropská rada navrhuje předsedu Komise „s ohledem na volby do Evropského parlamentu“ a Parlament předsedu i celou Komisi volí, jak vyplývá z konsolidovaného znění na portálu Eur-Lex.

Kdo si záznam mnichovského panelu pustí, může posoudit sám. Shoda obou světů je jasná: vláda ANO, SPD a Motoristů doma vypráví příběh o „nedemokratické EU“ a „Patriotech“ jako obraně před Bruselem, zatímco v reálu používá unijní pravidla, sedí v Evropské radě, kde souhlasí s obří půjčkou pro Ukrajinu bez českého ručení, a skrze své poslance hlasuje o evropských zákonech.

Pokud Česko tenhle dvojí režim zachová, riskuje, že ho partneři začnou vnímat jako zemi, která v Bruselu tiše kývne a doma vyvolá bouři, a že se o budoucí „rychlé Evropě“ bude rozhodovat v klubech typu E6 bez české židle u stolu. Právě tady se láme, jestli nám Babišovo balancování nakonec nepřinese méně vlivu jak doma, tak v Evropě.

Článek Jaké jsou názory Andreje Babiše? Hraje to na obě strany, ale nepůjde to věčně se nejdříve objevil na Kontext24.

Experti? Zbytečný luxus

NERV zmizel jedním usnesením vlády číslo 91 z února 2026. Šmik, poslední viditelná ekonomická rada u Strakovy akademie je po dvaceti řádcích textu pryč a premiér může kamery uklidnit, že stát se prý o experty opírat nepřestane. Jen už ne tak nápadně, chápejte, ekonomické ticho před bouřkou se líp řídí.

Zatímco progresivní tábor tradičně omdlévá nad „útokem na expertní diskurz“, stejný tábor ještě nedávno neměl problém označovat NERV za nedostatečně odvážný, když jeho návrhy neseděly do vysněného zeleného vesmíru. NERV byl dobrý přesně do chvíle, než začal říkat nepohodlná čísla.

Konzervativci mezitím nadšeně sdílejí memy o „méně rad, více práce“, jako by zrušení jedné rady automaticky znamenalo méně byrokracie a menší deficit. Realita? Rozpočet na rok 2026 se schodkem 310 miliard prošel Sněmovnou, i když Národní rozpočtová rada napsala černé na bílém, že je v rozporu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti. A tohle už není mem, ale paragraf, který si vláda přehazuje jako nepohodlný kámen, ne jako poslední brzdu.

Odbornost na trvanlivost jogurtu

Alena Schillerová před kamerami vysvětlila, že NERV byl prostě nástroj minulé vlády a že tato garnitura má své experty na úrovni premiéra i ministerstev. Přeloženo do češtiny: odbornost má u nás trvanlivost koaliční smlouvy a pak se vyhazuje jako prošlý jogurt.

Bývalí členové NERV pak v rozhovorech klidně přiznávají, že se rada „delší dobu“ nescházela a že nová vláda žádné zasedání nesvolala. Poslední jednání na oficiálním webu vlády svítí u data 1. července 2025. Když se o experty nestaráme, můžeme je pak s čistým svědomím zrušit jako nefunkční. Elegantní, skoro až dojemné, protože si tu nefunkčnost vláda prostě předem pečlivě vypěstovala.

Nejlepší na celé frašce je, jak se z NERV zpětně dělá skoro papírový orgán, který prý vláda nepotřebuje, protože má „vlastní analytiky“. Přitom jeho návrhy ohledně regionů nebo rozpočtového určení daní se normálně probíraly v obcích, samosprávních svazech a podnikatelských komorách, které se na ně odvolávaly a hádaly se s nimi. Formální orgán by takovou stopu v terénu nenechal. A teď upřímně – myslíte si vážně, že kdyby místo Babiše seděl u kormidla váš vysněný idol, netahaly by se úplně stejné šachy s „našimi“ a „vašimi“ experty?

Rozpočtový prudil na odstřel

Národní rozpočtová rada je podle zákona nezávislý orgán, který má dělat to nejméně sexy, co si umíte představit: počítat, jestli vláda nejezdí po dálnici dluhu na červenou. Nemůže rozpočet zastavit, jen vydává stanoviska. A stejně, když k rozpočtu 2026 napsala, že je v rozporu se zákonnými pravidly, premiér suše prohlásil, že to nebere „úplně vážně“ a koalice začala mávat „jiným právním výkladem“. Fiskální brzda se tím mění v kulisu.

Takže máme zákonnou fiskální pojistku, která podle paragrafů dělá přesně to, co má, a politickou moc, která ji používá jako kulisu pro tiskovky. Jedna strana internetu z toho vyrábí drama o konci demokracie, druhá to shazuje jako otravný moralismus „úředníků bez mandátu“. A realita? Rozpočet se schválí, Rada zůstane a my si u piva znovu vysvětlíme, že tomu stejně nerozumíme, takže ať si nahoře dělají, co chtějí.

Ale ruku na srdce – možná jsme na tom ještě hůř než ti nahoře. Jakmile slyšíme hesla typu „méně rad, víc akce“, máme pocit, že konečně někdo zatočí s papaláši, a úplně nám uniká, že tím z politiky děláme pohodlné neomezené povolení k jízdě na dluh. Možná jen nerozumíme moderní „akční“ politice, ale když vidíme, jak se nejdřív umlčí NERV a pak se mávne rukou nad NRR, napadá nás jediná otázka: kdo z nás bude první, kdo se dobrovolně vzdá i poslední brzdy jen proto, že mu vadí, jak při brzdění skřípe?

Článek Babišova vláda nemá zábrany. Zrušila ekonomickou radu NERV, experti bijí na poplach se nejdříve objevil na Kontext24.

Čísla nejsou náhoda

Mandatorní výdaje na důchody a sociální dávky přes 722 miliard korun zákon hýbat nedovoluje — ale to nevysvětluje volby v oblastech, kde pohyb možný byl. Nejprůhledněji to vidět na humanitární pomoci: ministerstvo zahraničí ji seřízlo ze 165 milionů v roce 2025 na 50 milionů, a 115 milionů rozdíl tvoří vůči schodku 310 miliard pouhých 0,016 procenta. Kdo čeká, že takový škrt deficit zachrání, musí vysvětlit, co se stalo se zbývajícími 99,984 procenty.

Humanitární škrt není vzdálená morálka

Prodávat humanitární škrt jako přesun peněz „k nám domů“ je pohodlná fikce, kterou rozvrací vlastní vládní dokumenty: ministerstvo zahraničí ve Strategii zahraniční rozvojové spolupráce 2018–2030 propojuje humanitární pomoc přímo s bezpečností, stabilitou zemí ohrožených konflikty a omezováním nuceného vysídlení a nelegální migrace. Česká republika přitom podle dat OECD za rok 2024 stojí na 29. místě mezi zeměmi DAC podle podílu pomoci na hrubém národním důchodu — to opravdu není profil státu, který před škrty rozdával nad poměry. Kdo mluví o „našich lidech“, mlčí o tom, že vlastní stát popsal humanitární pomoc jako investici do vlastní bezpečnosti.

Kultura ztrácí konkrétní věci

Slib ministerstva kultury z podzimu o více než miliardě korun na Kulturní aktivity vzal za své: ve sněmovní rozpravě z 11. února 2026 zaznělo číslo 810,5 milionu a pokles o 336 milionů. Kulturní aktivity jsou dotační okruh pro živou a nezřizovanou kulturu — granty, festivaly, výstavy, regionální akce — a škrt v tomto okruhu nemá abstraktní podobu: konkrétní pořadatel nedostane grant, konkrétní město přijde o festival nebo výstavu, a v tabulce schodku to neuvidí nikdo. Právě proto jsou tyhle škrty tak pohodlné: zmizí přesně tam, kde to vypadá nejméně dramaticky.

Mikroškrty deficit neřeší, jen odhalují logiku

Program Prevence korupčního jednání, který fungoval dvě dekády, skončil s alokací 4,3 milionu korun — mikroskopická položka vůči schodku 310 miliard. Humanitární škrt, kulturní škrt, protikorupční škrt: žádný z nich deficit smysluplně nezmenší, ale dohromady odhalují, jak vláda nakládá s prostorem, kde to politicky nevadí. Mandatorní výdaje se hýbat nedají, silné skupiny se hýbat nenechají — zbytek je volná plocha. Tohle není odpovědné šetření. Je to rozpočet, který jako první vybírá ty nejtišší.

Článek Na důchody peníze jsou, na humanitární pomoc už ne. Vláda škrtá na nejzranitelnějších se nejdříve objevil na Kontext24.

Koordinace, ne nový zákon

Nejdřív je třeba pojmenovat, co KOBRA 26 skutečně je. Memorandum podepsané 18. března 2026 staví na výměně informací mezi úřady, koordinaci kontrol a společných pracovních týmech. Stát si slíbil, že úřady konečně poběží stejným směrem — to je záslužné, ale nikoliv revoluční. Paragrafy se nepřepsaly. Pokuty se nezvýšily. Přibylo sdílení dat a sliby koordinace. A v tom tkví celé napětí: koordinace funguje jen tehdy, když míří správným směrem.

Milion korun za tři roky. To nestačí.

Největší slabina dosavadního systému nespočívala v nedostatku razií — spočívala v tom, že informace chodily pozdě a výsledek skoro nebolel tam, kde bolet měl. NKÚ to pojmenoval bez příkras: fiskální efekt podnětových daňových kontrol za roky 2021 až 2023 dosáhl přibližně jednoho milionu korun. To je číslo, které samo o sobě stojí za komentář: tři roky kontrol zaměřených na nelegální práci a výsledek odpovídá zhruba jednomu průměrnému pokutovému případu. KOBRA 26 na tohle musí mít odpověď. Zatím ji nemá.

Past na poctivé: administrativa, která bolí špatné lidi

Tady leží největší riziko celého projektu. Zákon o zaměstnanosti vybudoval kolem zaměstnávání cizinců hustou síť povinností a milionových pokut za procesní chyby. Jenže systém funguje tak, že cizinec nastoupí ráno, hlášení ještě neleží v systému a inspekce dorazí dřív než účetní. Nepoctivá agentura s falešnými doklady takovouhle situaci přečká. Poctivá firma s administrativní mezerou dostane pokutu. A přesně tohle je past, o které se při ohlašování KOBRY 26 příliš nemluví.

Bič, nebo buzerace? Záleží na tom, koho trefí.

Inspekce práce ví, jak velký problém řeší — přes 1 900 nelegálně zaměstnaných a pokuty za 163 milionů jen za loňský rok. Subdodavatelské řetězce a černé agentury jsou deklarovaným hlavním terčem. Pokud to platí v praxi, jde o správné zaměření. Pokud se ale přitvrzená koordinace znovu promění v rychlejší sbírání chyb od těch, kteří se aspoň snaží hrát podle pravidel, bude KOBRA 26 jen další kapitolou v české tradici: tvrdší pravidla pro poctivé, beztrestnost pro nepoctivé. Na odpověď si počkáme do prvních výsledků.

Článek Vláda chystá bič na neplatící firmy. Další buzerace, nebo se konečně dočkáme funkčního řešení? se nejdříve objevil na Kontext24.

Devět procent letos nevypadá jako devět

Tvrdá matematika zní jasně Podle MPSV začne balík zvyšování platů vybraných státních zaměstnanců platit až od 1. dubna 2026, takže letošní efekt nevypadá jako plných 9 procent.

Redakce ten posun přepočítala jednoduše: devítiprocentní růst se letos projeví jen devět měsíců z dvanácti, tedy asi 6,75 procenta; u pěti procent jde asi o 3,75 a u dvou procent o 1,5. A tím háček teprve začíná.

Balík navíc nedává všem stejné plus. Stejné materiály MPSV mluví asi o 580 tisících zaměstnanců, ale rozdělují je do několika skupin: státní služba a základní nejnižší stupnice mají dostat 9 procent, nelékařské zdravotnické profese a část sociální oblasti 5 procent a lékaři, zubní lékaři a farmaceuti 2 procenta.

Už tady tedy platí jednoduchá věta: u části zaměstnanců je růst menší, než zní v titulku.

Nejvyšší číslo je zároveň nejméně jisté

Nejhlasitěji pak zní slogan „až o deset procent“. Když jsme v redakci prošli vládní komunikaci MPSV a následné usnesení vlády, ukázal se stejný vzorec: jistě zní hlavně vysoké procento, zatímco poslední jedno procento stojí v detailu jen jako možné navýšení mimo tarif.

Když headlineové číslo slábne už na startu, důležitější otázka zní jinak: kolik z něj je vlastně jisté.

Jistých není deset procent. Jisté jsou jen tarifní 9, 5 nebo 2 procenta, zatímco další jedno procento vláda popisuje jako možné navýšení objemu odměn nebo nenárokové složky platu, tedy části, na kterou nevzniká automatický nárok a o níž rozhoduje zaměstnavatel, jak ukazuje vládní komunikace.

Platový tarif přitom tvoří jen základní tabulkovou část platu podle třídy a praxe. A právě tady se úřední věta láme do reality výplatní pásky.

Tarif není celý plat

Celá výplata totiž není jen tarif. Podle ISPV tvořily odměny 6,8 procenta průměrného platu, příplatky 18,5 procenta a náhrady 7,3 procenta.

Odměna je mimořádná nebo výkonová složka, kterou člověk nemůže brát jako jistou součást každé výplaty, a osobní příplatek je individuální část platu navázaná na výkon či kvalitu práce. Kdo si tedy převede tarifní procento rovnou na celé přidání, ten si převádí jen kus výplatnice.

Právě proto se může stát dubnový paradox. U části organizací může zaměstnankyni vyrůst tarif, ale zároveň jí zaměstnavatel v napjatém rozpočtu stáhne odměny, takže konečné plus na pásce zůstane menší, než slibovalo oznámení.

Redakce tím netvrdí, že to nastane plošně všem; jen ukazuje mechanismus, který podle struktury platu popsané v datech ISPV věcně možný je. A ten mechanismus dostává ještě ostřejší obrys ve chvíli, kdy se podíváme na peníze.

Rozpočet může přepsat i hezké procento

Peníze totiž neleží mimo rozpočet. Ministr práce před schválením mluvil o růstu platů ve veřejné sféře o zhruba 21 miliardách korun, zatímco po jednání vlády zazněly ve vládní komunikaci konkrétní dopady do státního rozpočtu, rozpočtů samospráv a veřejného zdravotního pojištění.

To je přesně situace, v níž část institucí začne hlídat každou další korunu a hledat rezervy uvnitř vlastního rozpočtu. Jakmile jedna složka platu stojí na jistotě a druhá na možnostech, stejné procento přestává znamenat stejnou věc.

Tady vzniká nejčastější omyl. Ve veřejné debatě se tarifní procento často automaticky vydává za procento celé výplaty, jenže vládní komunikace sama rozlišuje mezi tarifem a dalšími složkami a ISPV ukazuje, že tarif není celý plat.

Redakce v tom nevidí slovní hříčku, ale hlavní důvod, proč část lidí na pásce neucítí to, co čekala.

Ještě zřetelnější kontrast nabízí učitelé. U jejich jiného, lednového navýšení vláda výslovně zdůraznila v oficiální zprávě o zvýšení platů učitelů, že školy nemusejí krátit netarifní složky platu.

Když jsme v redakci prošli dostupné tiskové zprávy k dubnovému balíku, stejnou pojistku jsme nenašli. A bez takové pojistky mají stejná procenta prostě nižší cenu.

To platí tím víc, že ani po zvýšení nezmizí všechny spodní propady. Samo MPSV uvádí, že i po navýšení zůstane 254 tarifů pod nejnižší úrovní zaručeného platu, tedy minimální hladiny odměny pro zaměstnance ve veřejných službách a správě.

Stát tedy sice přidává, ale prodává mnohem silnější dojem, než jaký část lidí opravdu dostane.

Článek Navýšení mezd má háček. Vláda zaměstnancům přidává tak, že reálné příjmy zůstanou téměř stejné se nejdříve objevil na Kontext24.