Rozdíl neleží v penzi, ale v rentě

Tvrdé číslo sedí. Podle MPSV dosáhl v lednu 2026 průměrný starobní důchod 21 839 korun, zatímco zákon o zabezpečení prezidenta po skončení funkce přiznává exprezidentovi rentu 50 tisíc měsíčně.

Starobní důchod je běžná penze z důchodového pojištění, kterou mají i bývalí prezidenti jako ostatní občané. Renta exprezidenta je naopak zvláštní měsíční platba pro bývalou hlavu státu a právě ona otevírá hlavní nepoměr.

Jenže hned tady debata často ujede. Miloš Zeman v březnu 2023 veřejně mluvil o důchodu 23 tisíc korun. Valorizace, tedy pravidelné zvýšení důchodů, by u modelové částky 23 tisíc podle přepisu tabulek z údajů MPSV a vládního nařízení pro rok 2026 mířila asi na 23 724 korun.

Když jsme v redakci položili vedle sebe obě položky, vyšel z toho jednoduchý závěr. Ostré srovnání nestojí na samotném důchodu, ale na zvláštním nároku navíc. Jestli tedy obří rozdíl nevytváří penze, musí být vidět, co přesně stát bývalé hlavě státu doplácí.

Mýtus vzniká už v samotném názvu

Mátne už samotný jazyk. V redakci jsme při pročítání debat naráželi na pojem „prezidentský důchod“, jenže zákon o zabezpečení prezidenta po skončení funkce nic takového nezná a MPSV starobní důchod popisuje jako standardní dávku z pojištění. Kdo smíchá penzi a servis do jedné nálepky, ten si zatemní podstatu sporu hned v první větě.

Jádro nadstandardu je přitom napsané černé na bílém. Zákon dává bývalému prezidentovi rentu 50 tisíc korun a také víceúčelovou paušální náhradu 50 tisíc korun, tedy další částku vázanou hlavně na kancelář a asistenta. Tahle paušální náhrada není starobní důchod. Je to samostatný benefit, který má pokrýt provoz kolem exprezidenta.

Balík tím nekončí. Stejný zákon za určitých podmínek počítá i s vozidlem ve vlastnictví státu s řidičem. Zároveň umí nároky zastavit, třeba při návratu do vyjmenovaných veřejných funkcí nebo po pravomocném odsouzení za úmyslný trestný čin. Stát tedy výhody přiděluje, ale ne bez hranic.

Právě tady se z paragrafu stává česká realita. Běžný senior s průměrnými 21 839 korunami řeší, jak zaplatí bydlení a léky, zatímco exprezident má vedle vlastní penze i zákonné zázemí pro kancelář.

Nejtvrdší čísla jsou jinde než v debatách

Některé mýty ale vyžadují ještě jednu opravu. Přechodné ustanovení zákona výslovně přiznalo nároky i prezidentovi, jehož mandát skončil před účinností normy, takže Václav Havel mimo systém nezůstal. Pražský hrad uvádí konec jeho mandátu 2. února 2003.

U Václava Klause jsme naopak v redakci nenašli pevně doloženou aktuální částku jeho starobní penze. Spolu s rentou však určitě také nebude malá.

Neprůstřelně doložitelných je ale každopádně 100 tisíc měsíčně, tedy 50 tisíc renty a 50 tisíc paušálu podle platného zákona. Ve srovnání s průměrnou starobní penzí 21 839 korun jde zhruba o 4,58násobek. V redakci proto považujeme za poctivější držet se tohoto balíku než nafukovat nedoložené řeči o královském důchodu.

Rozhořčení tedy míří správným směrem jen tehdy, když zasáhne správný terč. Samotný starobní důchod exprezidenta běží ve stejném systému jako penze ostatních občanů, ale státem placená renta, paušál a případný servis z něj dělají úplně jinou ligu. Skandál neleží v důchodu, skandál leží v tom, že stát bývalým prezidentům dál platí komfort, o kterém si většina českých penzistů nemůže dovolit ani přemýšlet.

Článek Zeman s Klausem si žijí jako na zámku. Běžní důchodci jim jejich rentu mohou jen tiše závidět se nejdříve objevil na Kontext24.

Čísla nejsou náhoda

Mandatorní výdaje na důchody a sociální dávky přes 722 miliard korun zákon hýbat nedovoluje — ale to nevysvětluje volby v oblastech, kde pohyb možný byl. Nejprůhledněji to vidět na humanitární pomoci: ministerstvo zahraničí ji seřízlo ze 165 milionů v roce 2025 na 50 milionů, a 115 milionů rozdíl tvoří vůči schodku 310 miliard pouhých 0,016 procenta. Kdo čeká, že takový škrt deficit zachrání, musí vysvětlit, co se stalo se zbývajícími 99,984 procenty.

Humanitární škrt není vzdálená morálka

Prodávat humanitární škrt jako přesun peněz „k nám domů“ je pohodlná fikce, kterou rozvrací vlastní vládní dokumenty: ministerstvo zahraničí ve Strategii zahraniční rozvojové spolupráce 2018–2030 propojuje humanitární pomoc přímo s bezpečností, stabilitou zemí ohrožených konflikty a omezováním nuceného vysídlení a nelegální migrace. Česká republika přitom podle dat OECD za rok 2024 stojí na 29. místě mezi zeměmi DAC podle podílu pomoci na hrubém národním důchodu — to opravdu není profil státu, který před škrty rozdával nad poměry. Kdo mluví o „našich lidech“, mlčí o tom, že vlastní stát popsal humanitární pomoc jako investici do vlastní bezpečnosti.

Kultura ztrácí konkrétní věci

Slib ministerstva kultury z podzimu o více než miliardě korun na Kulturní aktivity vzal za své: ve sněmovní rozpravě z 11. února 2026 zaznělo číslo 810,5 milionu a pokles o 336 milionů. Kulturní aktivity jsou dotační okruh pro živou a nezřizovanou kulturu — granty, festivaly, výstavy, regionální akce — a škrt v tomto okruhu nemá abstraktní podobu: konkrétní pořadatel nedostane grant, konkrétní město přijde o festival nebo výstavu, a v tabulce schodku to neuvidí nikdo. Právě proto jsou tyhle škrty tak pohodlné: zmizí přesně tam, kde to vypadá nejméně dramaticky.

Mikroškrty deficit neřeší, jen odhalují logiku

Program Prevence korupčního jednání, který fungoval dvě dekády, skončil s alokací 4,3 milionu korun — mikroskopická položka vůči schodku 310 miliard. Humanitární škrt, kulturní škrt, protikorupční škrt: žádný z nich deficit smysluplně nezmenší, ale dohromady odhalují, jak vláda nakládá s prostorem, kde to politicky nevadí. Mandatorní výdaje se hýbat nedají, silné skupiny se hýbat nenechají — zbytek je volná plocha. Tohle není odpovědné šetření. Je to rozpočet, který jako první vybírá ty nejtišší.

Článek Na důchody peníze jsou, na humanitární pomoc už ne. Vláda škrtá na nejzranitelnějších se nejdříve objevil na Kontext24.

Stát počítá jen to, co vidí. A vy za to platíte.

Experti odhadují, že chybějící evidence může ukrojit až desetinu důchodu. Mechanismus je přitom brutálně jednoduchý: ČSSZ vypočítá penzi z toho, co má v databázi — co tam není, jako by nebylo. Každý chybějící rok snižuje měsíční důchod a tento výpadek se opakuje každý měsíc do konce života. Tohle není administrativní nedokonalost. Tohle je konstrukční volba — a tou volbou je, že všechno riziko nese ten nejslabší článek celého řetězce. Stát si nájemníka z tohoto rizika vymyslel sám: povinné pojistné, povinná evidence, povinný výsledek — ale odpovědnost za správnost dat přehodí na občana, který nemá žádný nástroj, jak si správnost dat ověřit v reálném čase. To není byrokracie, která selhává. To je byrokracie, která funguje přesně tak, jak byla navržena — jen ne pro občana.

Bílá místa v evidenci nevznikají jen vaší vinou

Tady narrativ o „lenosti“ zcela padá. Zaměstnavatel má ze zákona povinnost odeslat evidenční list důchodového pojištění na ČSSZ. Pokud to neudělá — a stane se to, a děje se to pravidelně — mezera v evidenci nevznikne vaší pasivitou. Vznikne jeho selháním. A přesto je to vždy tentýž člověk, kdo za tu chybu nakonec zaplatí: budoucí důchodce, který musí roky po faktu dohledávat doklady za zaměstnavatele, jenž třeba ani neexistuje. ČSSZ pak rozjíždí šetření, kontaktuje zaniklé firmy, čeká na archivní záznamy — celý proces se natahuje o týdny až měsíce a na konci pořád není jisté, zda se gap opraví celý, nebo jen z části. Přitom zaměstnavatel, který povinnost nesplnil, nesedí v té frontě. Nesedí nikde. Systém mu selhání nezapočítal, nezpůsobil mu žádné náklady, nenutil ho nic dohledávat. To vše přehodil na toho, kdo je v celé situaci obětí — a tváří se, jako by to bylo spravedlivé rozdělení odpovědnosti.

Kontrola konta je zdarma — a přesto ji nikdo nedělá

Tady musí zaznít i druhá strana — ne proto, abychom moralizovali, ale proto, abychom byli poctiví. Informativní důchodová aplikace a přehled dob pojištění jsou zdarma, dostupné online, nevyžadují žádné speciální znalosti. Jednou ročně zkontrolovat stav svého konta je výkon srovnatelný se zkontrolováním výpisu z banky. Jenže lidé to nedělají — a pak přicházejí k problému ve chvíli, kdy je oprava složitá, drahá a zdlouhavá. To je reálná odpovědnost na straně občanů a bylo by intelektuálně nečestné ji popírat. Ale — a to je zásadní ale — tato odpovědnost existuje jen proto, že stát ji na občany přehodil a zároveň o ní dostatečně nekomunikuje. Stát neposílá roční upozornění. Stát neupozorní na mezeru. Stát počká, až si jí všimnete sami — a pak vás nechá platit za pomoc, která by vůbec nebyla potřeba, kdyby systém fungoval tak, jak má. Srovnejte to s bankou: za chybu v evidenci bankovního účtu ručí banka, ne klient. U důchodového pojištění je to přesně naopak — a nikdo to nepovažuje za hodné komentáře.

Systém navržený tak, aby trestal slabé za chyby silných

Celý příběh penzijní evidence není jen administrativní nedokonalost — je to symptom státu, který si zvykl přesouvat riziko dolů. Zaměstnavatel může selhat bez důsledků. Evidence může mít díry bez automatické opravy. A celou nápravu pak řeší žadatel sám, roky poté, co problém vznikl, s dokumenty, které možná ani nenajde. Označovat tento výsledek za „lenost Čechů“ není jen nepřesné — je to aktivně škodlivé. Zakrývá skutečný problém a odvádí pozornost od jediné otázky, která má smysl: proč systém s takovou odpovědností nese tak neproporcionalní ochranu pro ty, kdo v něm mají nejméně moci? Pokud by ČSSZ automaticky upozorňovala na mezery v evidenci, pokud by zaměstnavatel nesl reálný postih za nesplněnou povinnost, pokud by stát přestoupil z role pasivního archivátora do role aktivního správce — část těchto problémů by jednoduše neexistovala. Místo toho máme systém, který čeká. A lidé, kteří nevědí, co nevědí, platí v důchodu za cizí chyby.

Článek Proč Češi přichází o část důchodu? Může za to jejich lenost a pasivita, přitom stačí tak málo se nejdříve objevil na Kontext24.

Změna se týká jen zlomku penzistů — a vláda to dobře ví

Novela míří výhradně na starobní důchodce se smlouvou uzavřenou do 29. prosince 2023 — tedy přibližně 150 tisíc lidí ze systému, který eviduje téměř čtyři miliony aktivních smluv. Vláda přitom mluví o pomoci seniorům obecně. To je vědomá manipulace. Titulek o tisících korun pro mnohé seniorce platí jen pro úzkou skupinu, a každý, kdo si dal tu práci přečíst zákon, to ví. Politici to vědí taky. Rozhodli se mluvit jinak.

Dáreček není štědrost. Je to splácení vlastního dluhu

Po 1. července 2024 vznikl v systému tvrdý paradox. Starobní důchodci přišli o státní příspěvek — změnu potvrdil i Ústavní soud — ale při rychlém odchodu ze systému riskovali ztrátu vlastních peněz. Kdo nesplnil pětiletou dobu spoření nebo potřebný věk, vracel státní příspěvky. Kdo nesplnil ani dva roky, mohl přijít i o část vlastních vkladů. Stát tuto past postavil sám, bez přechodného období, bez kompenzace. A teď ji v předvolební sezoně s fanfárami bourá. Říkat tomu dáreček je jako chválit hasiče, kteří přišli uhasit požár, který sami založili.

Kdo hrál fér, dostane nejméně

Na novele je nejodvážnější to, co v ní chybí. Ministryně financí v únoru veřejně řekla, že senioři, kteří po odebrání státní podpory ve spoření pokračovali a dál posílali peníze bez jakékoli podpory, zpětnou kompenzaci nedostanou. Zodpovědnost se prostě nevyplácí. Stát odměňuje ty, kdo systém opustili — a ignoruje ty, kdo v něm zůstali a pravidla dodrželi. To není sociální politika. To je výchovný vzkaz občanům: příště to vzdejte dřív.

Celý dopad na státní rozpočet přitom činí přibližně 60 milionů korun — pro systém s téměř čtyřmi miliony smluv jde o drobné. Vůle kompenzovat i ty zodpovědné tedy nechyběla z finančních důvodů. Chyběla politická odvaha říct nahlas, že stát udělal chybu vůči všem, ne jen vůči těm, kdo odešli se ztrátou.

Pravidla platí, dokud se nevymění vláda

Sněmovní tisk 119 dostala Poslanecká sněmovna 27. února 2026, vládní souhlas přišel 9. března, po prvním čtení 24. března zamířil do výborů. Kdo novelu chce využít, musí podat žádost u své penzijní společnosti v šestiměsíční lhůtě od účinnosti zákona — nic nepřijde automaticky. To je detail, který se do titulků nedostane, ale pro seniory je klíčový.

Vláda přitom zároveň slibuje další změny důchodového systému od roku 2027. Každé volební období přináší vlastní vrstvu oprav na opravách. Senioři nejsou terčová skupina důchodové politiky. Jsou rukojmí systému, který si nedokáže udržet vlastní pravidla déle než jedno funkční období. Ústavní soud potvrdil, že odebrání státního příspěvku bylo právně v pořádku — přesto o rok později přichází politická náplast. To samo o sobě říká víc než tisková zpráva ministerstva: pravidla v dlouhodobém spoření se ohýbají podle toho, co se hodí před volbami. A to je problém, na který žádná novela nestačí.

Článek Senioři se dočkají dalšího dárečku. Mnozí z nich dostanou tisíce Kč, vláda bude rozdávat se nejdříve objevil na Kontext24.

Úleva vypadá větší, než skutečně je

Slib úspory 715 korun měsíčně, tedy necelých 8 600 korun ročně ze snížení vyměřovacího základu z 40 na 35 procent průměrné mzdy, zní na tiskovce dobře, dokud ho nepřiložíme k loňské realitě: záloha za rok 2025 činila 4 759 korun a nové minimum po slevě vychází kolem 5 005 korun. Vláda tedy nevrací loňskou platbu, jen loňské procento, ze kterého se výpočet odvíjí. Výsledek je pořád vyšší než loni, a přesně o tomhle detailu se na tiskové konferenci nemluví.

Navíc sleva nezasáhne ani zdaleka všechny živnostníky. Druhé a třetí pásmo paušálu, která mají pevné zákonné základy, zůstávají beze změny, a slogan o pomoci „podnikatelům“ tak zakrývá skupinu výrazně užší, než jak ji vláda prezentuje. Kdo platí vyšší pásmo, nezíská nic.

Peníze se nejdřív vyberou, až pak vrátí

Zálohy se od živnostníků sbíraly od začátku roku v plné výši, přestože novela tehdy ještě nebyla platná, a ministerstvo financí proto muselo oznámit, že přeplatek se živnostníkům vrátí nebo zúčtuje v dalších zálohách. Pro spoustu z nich to v praxi znamená měsíce čekání. Stát si od živnostníků peníze nejdřív půjčí a pak teprve vrátí, přičemž jim tvrdí, že jim pomáhá.

Krátkodobá sleva, dlouhodobý problém důchodů

Logika původní reformy byla přímočará a MPSV ji nikdy netajilo: živnostníci na minimu si do systému přispívají méně, než kolik si jednou vyberou, a ostatní plátci jejich nízké penze de facto dotují. Reforma to měla postupně napravit zvyšováním základu, ze kterého se pojistné počítá. Nynější slevou vláda tento krok záměrně zmenšuje, a to v roce, kdy schválila schodek 310 miliard korun. Systémový argument pro reformu tím nezmizel. Vláda ho pouze odložila, aby se dobře vyfotila na tiskové konferenci.

Účet, který platí důchodový systém

Výpadek příjmů, který změna způsobí, se odhaduje na zhruba 3,5 miliardy korun ročně, přičemž právě z tohoto zdroje se financují penze. Jednotlivec ušetří 8 600 korun za rok, důchodový systém přijde o miliardy. Vládní komunikace tohle pořadí obrací: do popředí staví příběh úspory živnostníka a vynechává, kdo za ni platí. Platí ji lidé závislí na budoucích penzích. A to je detailní informace, která se na tiskové konferenci prostě neobjeví.

Vláda nabídne části živnostníků krátkodobou úsporu, která je stejně nepřivede na loňskou platební úroveň, a odjede z tiskovky s příběhem o velké pomoci podnikatelům. Hospodářská politika to není. Je to drahá politická reklama s časově odloženou splátkou.

Článek Další populistické rozdávání Babišovy vlády: Podnikatelé ušetří pár tisíc, stát ale přijde o miliardy se nejdříve objevil na Kontext24.

Zákon už běží opačným směrem

Tvrdá realita má číslo 417/2024 Sb. Podle MPSV platná novela důchodového pojištění stanovila, že lidé narození po roce 1988 dosáhnou důchodového věku, tedy hranice pro nárok na starobní penzi, v 67 letech; u ročníků po roce 1965 se hranice zvedá po měsících.

Stejné změny říkají i to, že od 1. ledna 2026 klesla sazba za rok pojištění z 1,5 na 1,495 procenta, takže nově přiznaný důchod, tedy penze vypočtená při odchodu do penze, roste pomaleji.

V debatě se teď míchají tři různé věci. Vláda ve svém programovém prohlášení slibuje strop 65 let a příznivější valorizaci, jenže valorizace znamená zákonné zvýšení už vyplácených penzí a samotný slib zákon nemění.

V redakci proto oddělujeme účinnou novelu od politického záměru i od teprve chystané změny; právě proto nepřekvapí, že Juchelka už v říjnu 2025 připustil odklad štědřejšího vzorce. A samo zastropování na 65 letech má podle veřejně popsaných dopadů stát 68 až 77 miliard ročně, jak shrnují Novinky; po sloganu tak hned přichází praktičtější otázka: projeví se něco z toho na nejbližší výplatě?

Na nejbližší výplatě se nezmění skoro nic

Krátká odpověď zní: ne. Podle MPSV už lednová valorizace 2026 zvýšila průměrný starobní důchod na 21 839 korun měsíčně a vláda ji nastavila o 668 korun.

Zvýšení šlo přes základní výměru, pevnou část pro všechny, a přes procentní výměru, část odvozenou od předchozích odvodů. Tenhle krok už proběhl podle současných pravidel.

Právě tady naráží očekávání na techniku státu. Senior slyší slib o vyšší penzi a čeká vyšší částku hned příští měsíc, jenže systém to tak neumí.

Juchelka to sám popsal, když řekl, že návrat ke štědřejšímu valorizačnímu vzorci pro rok 2026 „nejde fyzicky zvládnout“, a pozdější výroky část změn posouvaly až na roky 2027 či 2028. V redakci jsme právě v tomhle mikromomentu našli jádro sporu: politická věta běží rychle, zákon a výplatní kalendář pomalu.

Účet se jen posouvá do budoucna

Pak přijdou peníze. Podle Ministerstva financí rozpočet na rok 2026 počítá se schodkem 310 miliard korun a vláda do něj v lednu přidala další sociální mandatorní výdaje.

Vedle toho veřejně popsané důchodové sliby míří až k 127 miliardám korun ročně navíc. To už není detail kampaně, ale tlak na důchodový účet, tedy bilanci mezi vybraným pojistným a vyplacenými penzemi.

Realitu pak připomíná i exministr Jurečka z KDU-ČSL. Na svém facebooku mimo jiné napsal, že „Podvedli důchodce sliby, že jim „vrátí, co Fialova vláda vzala“ a odkládají i další slíbenou změnu.“

Jurečka samozřejmě má motiv. Jenže motiv sám o sobě argument nevyvrací. Když Ministerstvo financí uzavřelo rok 2025 se schodkem 290,7 miliardy korun a pro rok 2026 drží 310 miliard, jeho výtka dostává základ v číslech, ne jen v opozičním štulci.

A tím se spor mění: nejde jen o to, kdo seniorům slíbí víc, ale kolik lidí ten systém v dalších dekádách vůbec utáhne. Právě tady kampaň ztrácí lesk.

Veřejnost sleduje, kdo přidá seniorům, ale pod povrchem běží spor o to, kdo účet zaplatí za deset a dvacet let. MPSV připomíná průběžný systém, tedy model, v němž dnešní pracující financují dnešní penze, a bez změn by se rozdíl mezi příjmy z pojistného a výdaji na důchody za 30 let blížil ke 3 procentům HDP.

To už není otázka sympatií k seniorům, ale konstrukce veřejných financí. Demografie tlačí bez emocí.

Podle MPSV připadalo v roce 2000 na jednoho člověka nad 65 let pět lidí v produktivním věku, v roce 2020 už jen 3,2 a kolem roku 2050 mají být dva. V redakci nepřehlížíme, že právě tahle křivka vysvětluje, proč slib „víc bez bolesti“ zní hezky jen do chvíle, než se podíváme do věkové struktury země.

Tvrdý dopad spočítala Národní rozpočtová rada. Samotné zvyšování důchodového věku v ní zlepšuje saldo až o 2,1 procenta HDP, takže návrat k nižší hranici problém nemaže, jen ho přesouvá do vyššího deficitu, vyšších odvodů nebo většího dluhu. Kdo dnes prodává vyšší důchody bez ceny, ten seniorům neslibuje jistotu, jen posílá účet do dluhu, odvodů a budoucnosti mladších.

Článek Důchody jako politická karta: Vláda slibuje hory doly, Jurečka ale připomíná tvrdou realitu se nejdříve objevil na Kontext24.

Čím blíž byla vláda, tím menší byly Juchelkovy důchodové částky. Před volbami působil plán pevně, po nástupu k moci se změnil v obecnější slib a letošní penze dál jely podle starých pravidel. Nejdřív proto musíme oddělit kampaň, zákon a lednovou valorizaci.

Kampaň slibovala víc, než připouští zákon

Čísla nelžou. Podle programu ANO měl důchod růst od 80 let o 500 korun, od 85 o 1000, od 90 o 1500 a od 95 o 2000.

Jenže zákon o důchodovém pojištění pro rok 2026 automaticky zná jen 85 let plus 1000 a 100 let plus 2000. Věková valorizace, laicky přidání k důchodu podle dosaženého věku a ne běžná každoroční valorizace pro všechny, tedy v kampani vypadala mnohem štědřeji než v realitě.

Po vstupu do Strakovy akademie navíc částky vybledly. Když jsme v redakci porovnali volební program s programovým prohlášením vlády, rozpis 500, 1000, 1500 a 2000 korun zmizel.

Vládní text už nechal jen obecnou větu, že důchody od 80 let porostou s věkem seniorů. To není detail. To je rozdíl mezi slibem a obrysem slibu.

A tady vzniká největší záměna. Podle údajů MPSV pravidelná valorizace od 1. ledna 2026 zvedla důchody o 240 korun v základní výměře a o 2,6 procenta v procentní výměře, ale s novými věkovými bonusy nesouvisí.

Kdo tyto dvě věci slije do jedné, ten zakryje hlavní pointu. Teprve když oddělíme kampaň od zákona a valorizaci od bonusů, má smysl počítat, co letos seniorům opravdu přistálo.

Letošní přidání jelo podle starých pravidel

Dopad je prostý. Srovnání programu ANO a platného zákona ukazuje, že osmdesátník letos z očekávané nové pětistovky nedostal nic a devadesátník nevidí ani předvolebně čitelných 1500 korun.

Zákon totiž pro 80 ani 90 let žádný automatický bonus nevede. Zůstaly jen hranice 85 a 100 let.

Juchelka to přitom řekl sám. V říjnu 2025 připustil, že vyšší valorizace dříve než od roku 2027 stihnout nelze.

Rok 2026 proto neotevřel novou éru. Jen doběhl podle starého klíče. A právě tím se vysvětluje, proč letošní peníze vypadají tak obyčejně.

Oficiální čísla to potvrzují. Podle MPSV se zvýšila základní výměra, tedy pevná část důchodu stejná pro všechny, o 240 korun na 4900 korun.

Procentní výměra, zásluhová část odvozená od výdělků a odpracovaných let, vzrostla o 2,6 procenta. V redakci jsme proto počítali jen to, co opírají oficiální údaje: běžnou valorizaci ano, nový věkový bonus ne.

Přesnost tu rozhoduje i u zdánlivých detailů. Stejné materiály MPSV a podklady ČSSZ ukazují, že minimum plného starobního důchodu letos nečiní 9600, ale 9800 korun.

Když v penzijním systému rozhodují i stokoruny, rozdíl mezi slibem a skutečností už nepůsobí jako slovíčkaření. Pak zbývá jediná otázka: proč se pevný předvolební rozpis rozplynul už ve vládním textu.

Účet přišel dřív než splněný slib

Odpověď leží v ceně. Programové prohlášení vlády přesné částky nepřevzalo a nechalo jen neurčitý slib růstu důchodů od 80 let.

Když jsme vedle sebe položili volební program a vládní verzi, neviděli jsme zpřesnění. Viděli jsme ústup. A ten nevzniká náhodou.

Zjištění pak ukazují možný dopad širšího důchodového balíku až 127 miliard korun ročně.

A důchody netvoří jen jeden slogan. Do systému patří i výchovné, tedy 500 korun za každé vychované dítě, a také pracující důchodce, člověk pobírající starobní důchod, který dál pracuje a v roce 2026 má zachovanou slevu na pojistném.

Právě na takových položkách se ukazuje, jak drahé bývá každé politické „přidáme“.

Pak přišel rozpočet. Vláda 26. ledna 2026 schválila návrh státního rozpočtu se schodkem 310 miliard korun a z velkého rozpisu 80, 85, 90 a 95 let zůstal veřejně spíš náznak první pětistovky a odklad.

Juchelkův slib nenarazil na neochotu. Narazil na účet, který se z billboardu zaplatit nedá.

Článek Juchelka narazil na realitu. Jeho sliby o důchodech se pomalu bortí se nejdříve objevil na Kontext24.

Rozpočtové váhy neleží ani zdaleka stejně

717,2 miliardy proti 140,7.

Podle Ministerstva financí míří letos 717,2 miliardy korun na důchodové pojištění, tedy na penze a související nároky, největší sociální položku státu, zatímco obrana dostává 140,7 miliardy. To není volba „tank, nebo babička“. To je střet dvou rozpočtových vah, které už na začátku neleží ani zdaleka stejně.

Obrana přitom nezmizí z debaty ani tehdy, kdyby si to někdo politicky přál. Zákon o financování obrany drží 2 procenta HDP jako zákonnou minimální podlahu pro návrh rozpočtu, ne automaticky ideální částku, a vláda po březnové tiskové konferenci po jednání kabinetu slíbila růst až na tři procenta HDP do roku 2030. Jinými slovy, obranné výdaje už nejsou pohodlně volitelná kolonka, kterou lze z debaty vyškrtnout.

Veřejná zlost ale často míří vedle. Když politici i komentátoři schovají pod slovo „dávky“ skoro všechno sociální, ztratí se v tom podstatný rozdíl mezi penzemi a užšími sociálními podporami.

V redakci jsme při čtení materiálů Ministerstva financí k návrhu rozpočtu 2026 narazili na prostý fakt, z 949,3 miliardy sociálních výdajů dělají penze 739,6 miliardy. Jestli tedy veřejná debata hledá viníka rozpočtového tlaku jen ve „dávkách“, útočí na mnohem menší terč, než si přiznává. A rozhoduje chvíle, kdy rozpočet opravdu praskl.

Když rozpočet praskl, obrana ustoupila

Tam už zmizely zkratky. V přepracovaném návrhu rozpočtu 2026, který vláda schválila 26. ledna 2026, přibylo podle Ministerstva financí 17 miliard korun na sociální mandatorní výdaje, tedy na výdaje, které stát platí ze zákona a vláda s nimi hýbe jen omezeně.

Obrana naopak přišla o 21 miliard v kapitole ministerstva a o dalších 0,8 miliardy jinde. Celkem minus 21,8 miliardy. Tady už nejde o pocit. Tady vláda seřadila priority do jednoho řádku.

Ten obraz je skoro nepříjemně čistý. V jedné verzi tabulky vedle sebe stojí plus 17 miliard a minus 21,8 miliardy, čehož si redakce všimla právě proto, že spor náhle přestal být abstraktní.

A stejně přesná je i pointa, nepadla zákonná podlaha obrany, padl růst nad ni. Původní návrh z 30. září 2025 podle Ministerstva financí počítal s výdaji nad rámec zákonných dvou procent HDP v objemu 30,7 miliardy, revidovaná verze po škrtu spadla jen k asi 2,07 až 2,1 procenta HDP. Stát tedy neřekl, že armádu vypne. Řekl něco jiného, minimum ubráníme, ambici odložíme.

Slovo dávky zakrývá desetinásobný rozdíl

Právě proto je nutné jednou provždy opravit rozpočtovou zkratku kolem „dávek“. Podle Ministerstva financí dělají sociální dávky, tedy užší skupinu podpor mnohem menší než penze, 73,1 miliardy versus 739,6 miliardy u důchodového pojištění. Rozdíl není kosmetický. Je desetinásobný.

Kdo tedy tvrdí, že vláda musela škrtat obranu kvůli „dávkám“, popisuje realitu velmi nepřesně. Přesnější věta zní takto, při prvním rozpočtovém stresu kabinet ochránil hlavně mandatorní sociální výdaje a hmotnost penzijního systému, zatímco ustoupil z obranného růstu nad zákonné minimum.

V redakci nepovažujeme ten závěr za ideologii, ale za prostý přepis čísel do češtiny. A ani tahle tabulka ještě neznamená, že každá další obranná miliarda automaticky přinese vyšší bezpečnost.

Vyšší suma sama o sobě bezpečnost nekoupí

Ani armáda totiž nefunguje jen podle velikosti rozpočtu. NKÚ popsal nedostatek moderních simulátorů a trenažérů a zároveň uvedl, že šest ze čtrnácti výcvikových zařízení armáda využívala jen z 31 až 47 procent.

Kontroloři zároveň napsali, že prověřené peníze mířily účelně, ale u části investičních záměrů chybělo vyjádření efektivnosti. V redakci tenhle detail čteme jako poctivou brzdu, vyšší suma sama výkon nezaručí.

Jenže opačná útěcha je ještě nebezpečnější. Když stát chrání mandatorní výdaje a vedle nich i kvazimandatorní výdaje, tedy položky, které sice nejsou právně úplně automatické, ale politicky se škrtají velmi těžko, začne brzy narážet na výdajové rámce, tedy na brzdu určující, kolik si stát může celkově dovolit utratit.

A právě tam přichází tvrdé varování. Národní rozpočtová rada upozornila, že bez dalších konsolidačních kroků představených nejpozději v návrhu rozpočtu na rok 2027 nepůjde vrátit veřejné finance na dlouhodobě udržitelnou dráhu.

Rok 2026 už navíc ukázal, jak ten konflikt vypadá v praxi. Při prvním větším stresu přežilo hlavně zákonné minimum dvou procent na obranu, zatímco cesta ke třem procentům ustoupila, a sociální klid dál spoléhá na obří penzijní masu.

Vláda tak dnes neslibuje dvě priority. Slibuje dvě drahé jistoty, které bez reforem nebo vyšších příjmů neumí zaplatit, a to už není strategie, ale rozpočtové popírání reality.

Článek Obrana, nebo sociální jistoty? Rozpočet není bezedný, vláda si musí vybrat se nejdříve objevil na Kontext24.

Když „dárek“ spolyká i vlastní úspory

Na začátku je příběh, který se v redakci opakuje čím dál častěji. Důchodkyně po létě 2024 zrušila nové doplňkové penzijní spoření dřív než po dvou letech a penzijní společnost jí nevyplatila ani korunu. Nejde o chybu v systému, ale o přesně nastavené pravidlo.

Podle zákona o doplňkovém penzijním spoření vzniká nárok na odbytné až po 24 měsících spoření. Pokud klient smlouvu „shodí ze stolu“ dřív, o nárok úplně přijde. Odborné texty popisují, že v takovém případě si penzijní společnost může legálně ponechat i jeho vlastní vklady, což vysvětluje šok, který v redakci slyšíme znovu a znovu.

Do toho vstoupila od 1. července 2024 další velká změna. Podle novely zákona č. 462/2023 Sb. dostane státní příspěvek už jen ten, komu úřady ještě nepřiznaly starobní důchod. A u nových smluv se minimální doba spoření pro jednorázové vyrovnání zpřísnila z 60 na 120 měsíců.

Starší smlouvy uzavřené do konce roku 2023 si sice zachovaly původní pětiletou lhůtu, ovšem důchodci na nich přišli o státní příspěvek také. Poslanecká novela z dílny Aleny Schillerové a Patrika Nachera teď odemyká právě tyto staré smlouvy: lidem ve starobním důchodu slibuje možnost ukončit spoření bez sankce a části z nich vrátit dříve odebrané příspěvky.

Na papíře to vypadá jako vstřícné gesto, ale ve chvíli, kdy sečteme, koho se změna skutečně dotkne a koho míjí, začne se obraz „dárku“ rychle měnit.

Poslušný střadatel zpátky nedostane ani korunu

Představme si typického Čecha, který má starší smlouvu doplňkového penzijního spoření, už pobírá starobní důchod a po 1. červenci 2024 dál každý měsíc posílal několik stovek. Zákon mu sebral státní příspěvek, ale spoření neukončil, protože věřil v dlouhodobost systému.

Podle slov ministryně financí k nové novele tito lidé žádnou zpětnou kompenzaci státních příspěvků nedostanou. Novela jim má dát hlavně možnost skončit bez sankce. Pravidla pro výplatu peněz ale dál ovládají dvě klíčová čísla: 60/120 měsíců a 24 měsíců spoření.

Pro smlouvy uzavřené do konce roku 2023 systém zachovává možnost jednorázového vyrovnání po pěti letech, u novějších smluv zvyšuje minimální dobu spoření na deset let. Zákon zároveň v paragrafu 25 jasně říká, že nárok na odbytné vzniká až po 24 měsících a že se vždy vyplácí bez dříve poskytnutých státních příspěvků.

Ministerstvo financí navíc u smluv ukončených po dvou letech, ale před pěti nebo deseti lety, připomíná, že klient dostane zpět své vlastní úspory, ale zároveň musí vrátit státu všechny dosud připsané příspěvky a dodaňovat uplatněné daňové úlevy. Poslušný střadatel tedy v novém režimu získá hlavně právo přestat, nikoli právo inkasovat to, o co už přišel.

Pocit chaosu mezi seniory ale neroste jen z paragrafů, nýbrž i z praxe penzijních společností. KB Penzijní společnost například slibuje klientům se starobním důchodem takzvanou Věrnostní odměnu, která jim minimálně do konce roku 2026 dorovnává výpadek státního příspěvku z vlastních zdrojů. Materiály Generali penzijní společnosti zase popisují individuálně nabízenou prémii, která může ušlý příspěvek částečně nahradit. A srovnání Finparády ukazuje vlastní, časově omezené kompenzace třeba u UNIQA.

Kdo proto vsadil na „správnou“ společnost, ten výpadek příspěvku skoro nevnímá, zatímco ostatní spoléhají výhradně na stát a novou novelu. A do této už tak složité situace navíc vstupuje justice, která ji posouvá přímo na politickou rovinu.

Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 18/24 potvrdil, že odebrání státního příspěvku starobním důchodcům neporušuje ústavu a označil změnu za přípustnou nepravou retroaktivitu. Přesto Ministerstvo financí počítá s tím, že zhruba 16 tisíc lidí, kteří kvůli odebrání podpory penzijko ukončili a vraceli státu státní příspěvky, má dostat zvláštní kompenzaci, zatímco ti, kteří v systému po 1. červenci 2024 tiše zůstali, zpětně neuvidí ani korunu.

Otázka, kdo je v takovém nastavení „odměněn“ a kdo zůstává stranou, tak zdaleka není jen právní, ale i velmi politická, a naplno se projeví v další části příběhu.

Malá náplast, velká kampaň?

Pod označením „další dárek pro důchodce“ se ve skutečnosti skrývá poměrně úzký okruh lidí. Podle tiskové zprávy Ministerstva financí má novela zasáhnout tři hlavní skupiny seniorů.

• Asi 16 tisíc klientů, kteří kvůli změně zákona penzijko ukončili a vraceli státu státní příspěvky, má získat přímou finanční kompenzaci.
• Zhruba sto lidí má dostat zpět i část vlastních ztracených úspor.
• Přibližně 150 tisíc seniorů se starší smlouvou má nově získat možnost ukončit spoření bez sankcí, což mnoha lidem přinese spíš psychologickou úlevu, že je systém znovu „otevřený“.

Celkový dopad na rozpočet ministerstvo odhaduje na zhruba 60 milionů korun. Proti tomu stojí číslo České správy sociálního zabezpečení: ve starobním důchodu žije zhruba 2,3 milionu lidí. Když ta čísla poskládáme dohromady, vychází spíše levná, ale hlasitá záplata jedné tvrdé změny než systémová pomoc celé generaci seniorů.

Politickou zajímavost celého kroku zvyšuje načasování. Poslanci předložili návrh novely zákona o doplňkovém penzijním spoření a zákona o daních z příjmů do Sněmovny 27. února 2026 jako poslanecký tisk. Důvodová zpráva i komunikace Ministerstva financí počítají s účinností od prvního dne měsíce po vyhlášení a se šestiměsíční lhůtou, během níž mohou dotčení důchodci podat žádost o kompenzaci nebo ukončit spoření bez sankce.

Ministerstvo financí samo uvádí modelový příklad, že pokud by legislativní proces skončil například v červnu, zákon by nabyl účinnosti 1. července a senioři by mohli žádat do konce roku 2026. To znamená, že budou o využití „dárku“ rozhodovat právě v období před a těsně po komunálních a senátních volbách, které mají proběhnout 9. a 10. října 2026. Legislativní harmonogram se tak přibližuje volební kampani a „balíček pro důchodce“ se může snadno stát jedním z klíčových hesel.

Otázka z titulku proto není prázdná. ANO nabízí starobním důchodcům částečnou nápravu kroku, který Ústavní soud označil za ústavní. Malá část seniorů uvidí konkrétní peníze, větší skupina získá alespoň možnost vystoupit z třetího pilíře bez sankce, ale drtivá většina z 2,3 milionu důchodců na účtu nepocítí nic.

V redakci proto čekáme, že kampaň zaplní slogany o „navrácených penězích z penzijka“ a „pomoci všem seniorům“, zatímco realita se dotkne hlavně menšiny těch nejvíce postižených a těch, kteří v systému třetího pilíře už ani nezůstali. Teprve u volebních uren se ukáže, zda důchodci ocení spíš symbolický signál a naději, nebo si všimnou, jak omezeně tenhle „dárek“ ve skutečnosti platí.

Článek ANO má pro důchodce další dárek v podobě změn v penzijním spoření. Ocení to u voleb? se nejdříve objevil na Kontext24.

Výchovné na papíře, v peněžence jinde

V lednu se vláda pochlubila, že důchodcům přidala v průměru zhruba 668 korun a že základní výměra vyskočila na 4 900 korun měsíčně. Podle nařízení vlády č. 365/2025 Sb. se procentní výměra zvýšila o 2,6 %, což potvrzují i přehledy České správy sociálního zabezpečení. Na tiskových konferencích zaznělo všechno, co vypadá dobře na grafech. Už ale ne to, co mezitím udělal jiný zákon.

Tu druhou tvář důchodové politiky totiž ukrývá zákon č. 417/2024 Sb. Ten formálně zachovává výchovné 500 korun za vychované dítě, ale od 1. 1. 2027 s ním začne zacházet úplně jinak.

Paragrafy o valorizaci popisují nový postup jasně: nejdříve úřad odečte z důchodu až 500 korun za každé dítě, potom valorizuje jen zbytek procentní výměry a až nakonec znovu přičte pevnou pětistovku. Jinými slovy, výchovné je z automatického zvyšování důchodu fakticky vyřazeno.

Na papíře tak rodič senior dál „má“ 500 korun za dítě. Ve skutečnosti ale tahle částka zůstane natrvalo stejná, zatímco ostatní složky důchodu porostou dál. Reálná kupní síla výchovného tak rok od roku klesne, i když vláda formálně splní slib, že na pětistovku „nesáhne“.

V redakci v tom vidíme přesný opak politického marketingu. Kabinet v roce 2026 důchody zvýšil, současně si ale do zákona napsal, že budoucí valorizace výchovného skončí. A teď zbývá jediná otázka, kolik z té slibované pětistovky se seniorům skutečně objeví na složence v příštích letech.

Minimální důchody a pětistovka, která se rozplyne

Odpověď začíná u těch nejslabších. Od roku 2026 se podle vládního nařízení a materiálů Ministerstva práce nastavuje minimální starobní důchod na 9 800 korun, tedy 20 % průměrné mzdy. Částka se skládá ze základní výměry 4 900 korun a minimální procentní výměry 4 900 korun.

Pokud po všech výpočtech, včetně výchovného, vyjde seniorovi nižší částka, Česká správa sociálního zabezpečení ji dorovná právě na 9 800 korun. V praxi to znamená, že u minimálního důchodu se výchovné prostě „vsákne“ do dorovnání.

Modelová důchodkyně se dvěma dětmi tak v rozhodnutí o důchodu sice uvidí položku 500 korun za dítě, ale na konci řádku zůstane pořád stejných 9 800 korun. Typický scénář vypadá tak, jak ho na modelových příkladech popisují materiály ČSSZ a finančních portálů: stát spočítal důchod třeba na 7 666 korun, po valorizaci a dorovnání na minimum dostane 9 800 korun a pětistovka se do této částky prostě „ztratí“.

Senioři tak často mají pocit, že slibovanou odměnu za výchovu dětí uvidí jen na papíře, ne v peněžence. A přitom systém generuje ještě další, na první pohled drobné, ale o to výmluvnější křivdy.

Stačí se podívat na zdánlivě nepatrný rozdíl mezi roky odchodu do penze. Kdo stihl starobní důchod v roce 2025, má podle údajů ČSSZ výchovné 503 korun, protože v rámci tehdejší valorizace vzrostla i tahle položka. Nové důchody od 1. 1. 2026 už ale znovu startují na kulaté pětistovce.

Stejné dítě, stejná výchova, jen jiný rok odchodu, a výsledek je rozdíl tří korun měsíčně. Možná drobnost, ale symbolicky přesná. Systém oceňuje rodiče podle data v kalendáři, což v lidech zákonitě vyvolává obavy, co přijde dál.

Není divu, že tenhle chaos a série polovičatých informací pak mohou svádět některé lidi k nebezpečným rozhodnutím. V diskusích se objevují dotazy ve stylu: „Mám raději hned utéct do předčasného důchodu, než výchovné zruší úplně?“ A právě tady se otevírá další past.

Předčasné důchody: drahá cesta za falešnou jistotou

Strach o výchovné tak část lidí svádí k úvahám o předčasném důchodu. Jenže právě u něj platí po 30. 9. 2023 zcela jiná pravidla, která se snadno podceňují. Zákon č. 270/2023 Sb. nastavil u předčasných důchodů přiznaných po tomto datu tvrdou brzdu valorizace.

Až do dosažení řádného důchodového věku se u těchto předčasných penzí nezvyšuje procentní výměra. Valorizuje se jen základní část důchodu. V době vysoké inflace a opakovaných valorizací je to zásadní rozdíl, který na první pohled nemusí být vidět, ale v dlouhém horizontu dramaticky rozhoduje.

Analýzy příkladů ukazují, že tříletý předčasný odchod často znamená trvalé krácení zhruba o 18 % výpočtového základu a celkovou ztrátu v řádu desítek až stovek tisíc korun během života, přestože samotná pětistovka výchovného takovou ztrátu nemůže vyvážit.

• nižší základ důchodu už napořád,
• slabší nebo žádná valorizace procentní části do řádného věku,
• ztráty, které se kumulují každým dalším rokem.

Podle nás v redakci proto dává zoufalý útěk do předčasného důchodu kvůli pětistovce naprostý ekonomický nesmysl. Skutečná past neleží v „zrušení výchovného“, ale v tichých změnách valorizačních pravidel, která se nejvíc projeví právě časem.

Jenže důchodová politika se netýká jen dnešních babiček a dědečků. Nová pravidla přepisují i to, co vlastně výchovné znamená pro dnešní čtyřicátníky a mladší rodiče, kteří teprve jednou do penze půjdou.

Budoucí rodiče a tichá změna pravidel

Novela č. 417/2024 Sb. zároveň mění, jak stát hodnotí péči o děti u mladších ročníků. Do systému přidává tzv. rodinný vyměřovací základ. Při výpočtu důchodu stát „připíše“ pečujícímu rodiči za dobu péče o dítě do tří let fiktivní výdělek ve výši 100 % průměrné mzdy, a to nejvýše u prvních dvou dětí, konkrétně v § 19a zákona o důchodovém pojištění.

Úřad pak porovnává různé varianty. Buď přizná pevnou pětistovku jako výchovné, nebo zvýší procentní výměru právě přes tento „fiktivní výdělek“. Prakticky to znamená, že od 1. 1. 2027 získají plných 500 korun měsíčně relativně jistě hlavně rodiče za třetí a další dítě.

U prvního a druhého dítěte stát zpravidla uplatní rodinný vyměřovací základ, přepočítá procentní výměru na průměrnou mzdu za dobu péče a často tím dosáhne účinku, který je pro něj levnější než pevná pětistovka. Tu pak vůbec nepřidá. Výchovné se tak u prvních dvou dětí mění z jednoduché a srozumitelné odměny na složitou účetní operaci, v níž stát volí pro sebe výhodnější variantu.

K tomu se přidává už zmíněný trik s valorizací. Body 65 a 67 článku I zákona č. 417/2024 Sb. nařizují při každém zvyšování procentní výměry nejprve odečíst 500 korun za každé dítě, valorizovat jen zbytek a až následně pětistovku znovu přičíst. Tím vláda fakticky zastavuje růst výchovného. Nominálně zůstává 500 korun, ale inflace dál ukusuje jeho hodnotu.

Přitom si můžeme připomenout, jak ministr práce Marian Jurečka v roce 2022 na stranickém webu KDU‑ČSL prohlašoval, že na „lidovecké výchovné, 500 korun k důchodu za každé vychované dítě, nenecháme sáhnout“. Formálně vláda slib splnila, výši 500 korun opravdu nezrušila.

Skutečnou politiku ale napsala do drobných paragrafů. Pětistovku vyřadila z valorizace, u prvních dvou dětí ji často nahradila rodinným vyměřovacím základem a náklady inflace přehodila zpět na rodiče a seniory. Výchovné tak nezmizelo z důchodových výměrů, zmizelo především z reálných peněženek, což je rozdíl, který se na tiskovkách moc nezdůrazňuje, ale v příštích letech ho pocítí každý, kdo děti vychoval.

Článek Sliby chyby. Důchodci se těšili na více peněz, vláda jim místo toho zatrhla valorizaci výchovného se nejdříve objevil na Kontext24.