Aritmetika zatím přebíjí emoce

Zatím spíš vydrží. Podle souhrnu mandátů po sněmovních volbách 2025 drží ANO 80 křesel, SPD 15 a Motoristé 13, dohromady tedy 108 hlasů. A právě to je podstatné: hlasování o důvěře, tedy chvíli, kdy nová vláda musí ukázat většinu, kabinet podle Poslanecké sněmovny 15. ledna 2026 přežil všemi 108 koaličními hlasy.

Stejná většina zvládla i další zátěžové testy. Hlasování o nedůvěře, tedy opoziční pokus vládu shodit, 4. února neprošlo, protože opozice dala jen 84 hlasů místo potřebných 101, jak ukazuje sněmovní záznam i shrnutí výsledku. A 5. března koalice podržela i hlasování o nevydání Andreje Babiše a Tomia Okamury, zatímco 11. března schválila podle Poslanecké sněmovny rozpočet 2026 se schodkem 310 miliard.

Zkratka „ANO a SPD“ proto mate. Když jsme v redakci vedle sebe položili mandáty, vyšlo z toho něco prostého: bez Motoristů by měly ANO a SPD jen 95 hlasů, a většina by nevznikla. Právě proto nejsou Motoristé kulisa, ale třetí noha celé konstrukce. A pak přišla scéna, která ukázala i mocenskou hranici uvnitř kabinetu.

Babiš ho usadí, ale neodstřihne

Po jednání vlády 5. ledna 2026 Babiš Okamuru veřejně usadil, aniž by ho odstřihl. Na tiskové konferenci vlády řekl, že Okamura „mluvil určitě ke svým voličům“, ale zároveň dodal, že nositelem zahraniční politiky je vláda a výroky koaličního partnera na její linii nic nemění. Okamura tedy dostal publikum. Mikrofon pro stát si nechal Babiš. Jestli ale premiér hlídá klíčová témata tak přísně, stojí za to ukázat, co tuhle koalici svazuje doopravdy.

Koalici drží závazek i odměna

Koalici drží papír. Koaliční smlouva, tedy dokument, kterým si strany nastaví pravidla společného vládnutí, podle zveřejněného textu říká, že výsledek dohodovacího jednání je pro strany závazný a že poslanci koalice mají zajistit podporu vládě při hlasování o důvěře. Sekundární přepisy stejné dohody zároveň uvádějí, že veřejná a mediální vystoupení k zásadním otázkám mají strany koordinovat, jak shrnuly Seznam Zprávy.

Za disciplínu přišla i odměna. Součástí dohody bylo, že předseda Poslanecké sněmovny připadne SPD, a sněmovní volba z 5. listopadu 2025 pak skutečně poslala Tomia Okamuru do čela dolní komory 108 hlasy ze 199 přítomných. Tohle není vedlejší detail. SPD za loajalitu nezískala jen možnost mluvit hlasitěji, ale i viditelný podíl na moci.

Papír navíc nezůstal dekorací. Právě na větu o zákazu překvapování partnerů jsme v redakci mířili nejvíc, protože se dala snadno ověřit praxí. A praxe ji potvrdila třikrát po sobě: důvěra 15. ledna, přežité hlasování o nedůvěře 4. února a rozpočet 11. března ukázaly, že i po ostrých veřejných výrocích koalice hlasovala jako blok. Sympatie v tom hledejte těžko. Provozní disciplínu ano.

Tím se vyjevil i hlavní paradox celé sestavy. Po jednání koaliční rady, tedy užšího politického vedení koalice, které řeší sporné a zásadní věci mezi stranami, řekl místopředseda SPD Radim Fiala, že obranu komunikuje ministr Zůna, zatímco zahraniční věci „v principu náleží premiérovi“. Jinými slovy: Okamura může mluvit tvrději než Babiš, ale státní kurz tím automaticky neurčuje. A právě odtud vede cesta k tomu, co je v koalici jen hluk a co už by mohlo lámat stát.

Největší hluk zatím nepřichází od SPD

Nejhlučnější partner zatím opravdu nebyl největším problémem. Když jsme v redakci srovnali zimní krize podle tehdejšího vývoje, nejviditelnější únorový otřes přišel spíš z linie Motoristé a Hrad kolem Petra Macinky a prezidenta Petra Pavla, po němž opozice vyvolala nedůvěru. SPD přitom dál hlasovala s vládou.

Skutečná třecí plocha leží jinde. V programovém prohlášení vlády, tedy seznamu hlavních slibů a priorit kabinetu, stojí naplňování závazků v NATO i posílení protivzdušné obrany. Ministr Jaromír Zůna pak podle Ministerstva obrany v únoru 2026 jednal v NATO a v Radě EU. Právě tady se potkává Ukrajina, Rusko, obrana a muniční iniciativa, tedy česká role v zajišťování munice pro Ukrajinu z peněz jiných států. Spor tedy neběží hlavně o to, kdo koho slovně popíchne, ale o to, kdo unese cenu bezpečnostního kurzu.

Roztrhnout ji může až cena bezpečnostního kurzu

A právě proto má tahle debata dopad i mimo sněmovní foyer. Stejná většina, která se hádá o tón a akcenty, zároveň schválila rozpočet se schodkem 310 miliard a dál nese rozhodnutí o bezpečnosti státu. Jestli tuhle vládu něco jednou roztrhne, nebude to Okamurův křik, ale chvíle, kdy někdo z koalice odmítne platit politickou cenu za Ukrajinu, obranu a vlastní rozpočet.

Článek Okamura už leze Babišovi. Vydrží ANO ve vládě s SPD až do konce? se nejdříve objevil na Kontext24.

Nejde o všechny diplomaty, i tak je ale zásah velmi citlivý. Koaliční návrh míří na úzký okruh českých šéfů misí u EU, NATO či OSN. Právě tam se ale lámou bezpečnostní dohody, sankce i evropská pravidla, která pak dopadají i domů.

Nejde o detail, ale o kontrolu nad nejcitlivějšími posty

Koalice nemění celý systém. Podle zákona o zahraniční službě rozlišuje stát mezi velvyslanectvím a stálou misí, tedy českým zastoupením při mezinárodní organizaci, a právě na ten druhý okruh návrh míří. Nejde tedy o všechny diplomatické nominace, ale o vedoucí českých misí při strukturách typu EU, NATO nebo OSN.

Tím spíš má smysl dívat se, co přesně se vlastně vyjímá.

Právě tyto posty ale neleží na okraji. Tentýž zákon říká, že stálá mise zastupuje Českou republiku v mezinárodní organizaci, hájí její zájmy, vede jednání a sleduje její činnost pro české úřady.

V redakci proto nevidíme jen „pár funkcí navíc“, ale místa, kde se průběžně řeší bezpečnost, sankční režimy i evropská pravidla. A právě proto už nejde jen o slovíčkaření nad několika paragrafy.

Tvrdá kotva leží jinde. Ústava České republiky mluví obecně o tom, že prezident pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí, tedy českých oficiálních zastoupení navenek, a platný zákon o zahraniční službě dnes výslovně drží ve stejném prezidentském režimu velvyslanectví i stálé mise. Stejně to popisuje i studijní materiál MZV pro rok 2025.

Nejde proto o hotový právní verdikt, ale o čitelný spor o precedent, který by případně rozsekl až Ústavní soud. Ještě důležitější ale je, kde se ten spor propíše do praxe.

Celá věc se dá přeložit do jediné otázky: čí podpis bude poslední. Dnes totiž u vedoucího mise, tedy šéfa konkrétního českého zastoupení, přichází finální akt od prezidenta na návrh vlády, zatímco u jiných vedoucích zastupitelských úřadů rozhoduje ministr.

Spor se tak netočí kolem abstraktního paragrafu, ale kolem toho, kdo ponese poslední odpovědnost pod českým šéfem mise v Bruselu, New Yorku nebo při NATO. V redakci právě v tom vidíme skutečný obsah celé změny.

Spor se nevede jen o pravomoc, ale i o způsob

Druhá červená kontrolka bliká v proceduře. Změna totiž neběží samostatně, ale uvnitř sněmovního tisku 76 o státních zaměstnancích. Historie tisku 76 na webu Poslanecké sněmovny mezi novelizovanými předpisy eviduje i zákon o zahraniční službě a zároveň ukazuje vazbu na tisk 77.

Ve stenozáznamu k tisku 77 navíc zaznělo, že právě zákon o zahraniční službě nese nejrozsáhlejší změny a oba tisky se mají projednávat provázaně. Tím se otevírá námitka, že se zásah do prezidentské kompetence veze bokem.

Tady je ale potřeba přesnost. Přílepek není politická nálepka, ale změna, která nemá těsný vztah k účelu ani obsahu původního návrhu, právě tak jej dlouhodobě vymezuje judikatura Ústavního soudu. Veřejně dohledatelné podklady dnes potvrzují procesní vazbu na tisky 76 a 77, ne hotový důkaz protiústavnosti.

Poctivé je tedy mluvit o podezření na přílepek, ne o rozsudku předem. Jenže i tak se tím z věcného sporu stává spor o způsob, jak se taková změna vůbec protlačuje.

Proces navíc stále běží. Když jsme v redakci těsně před vydáním znovu prošli aktuální historii tisku 76, veřejný záznam k 31. březnu 2026 uváděl přerušení projednávání v garančním ústavněprávním výboru a poznámku, že další projednávání je možné od 31. března.

I to je důležité: kdo chce tuhle věc hodnotit poctivě, musí hlídat stav doslova na poslední chvíli. A právě tím se celá novela přestává tvářit jako technikálie.

První výjimka může být testem pro další ústupky

Právě v tom leží i naše redakční varování. Dnes platný § 10 odst. 4 zákona o zahraniční službě drží velvyslanectví i stálé mise v jednom prezidentském režimu. Jakmile zákon poprvé výslovně řekne, že část tohoto balíku se z něj vyjímá, vznikne první výjimka uvnitř dosud jednotné konstrukce.

To samo ještě nedokazuje, že příště přijde další ořez, ale v redakci považujeme takový krok za zřetelný precedenční test.

Prezident přitom nemusí jen přihlížet. Ústava mu dává veto prezidenta, tedy právo vrátit přijatý zákon Sněmovně s odůvodněním do 15 dnů od postoupení. A pokud by norma po dalším hlasování prošla a začala platit, může podle zákona o Ústavním soudu navrhnout zrušení zákona nebo jeho části.

Přezkum u Ústavního soudu znamená, že soudci otestují, zda taková úprava ještě unese ústavní rámec, nebo už ne.

Odpověď na titulkovou otázku tedy zní jasně. Pokud Petr Pavel neustoupí, má dvě reálné brzdy: politickou v podobě veta a právní v podobě návrhu k Ústavnímu soudu. To není osobní ješitnost Hradu, ale legitimní obrana hranice, kterou vláda zkouší posunout zákonem i procedurou zároveň. Jestli si prezident nechá vzít tyto podpisy bez odporu, příště už koalice nebude testovat výjimku, ale nový návod.

Článek Vláda cíleně oslabuje prezidenta. Nechá si to líbit? Pokud ustoupí, příště to může být ještě horší se nejdříve objevil na Kontext24.

Stagnace je pro vládu horší než hněv

Průzkum STEM ukázal: 32 % lidí čeká zlepšení, 36 % žádnou výraznou změnu a 32 % zhoršení. Největší skupina nečeká nic — ani zlepšení, ani pohromu, jen prázdno. To je tvrdší verdikt než hněv. Rozzlobený volič vládu sleduje a reaguje na ni. Lhostejný volič o ní přestal přemýšlet.

Vláda si to může číst jako úspěch — žádná panika, nikdo nevychází do ulic. Bylo by to sebeklamání. Politická energie nevzniká čekáním. Tvoří se z přesvědčení, že se věci pohybují správným směrem. A právě to přesvědčení vláda po stu dnech nebyla schopna vzbudit. Jde o absenci příběhu, který by lidem vysvětlil, proč by se měli těšit na zítřek.

Kde straší nejsilněji: dluh a zdražování

Nejtvrdší čísla přicházejí z oblastí, které lidi tíží každý den. 53 % čeká horší vývoj státního dluhu, 48 % horší tempo zdražování. Tyto obavy nejsou abstraktní — dluh se promítá do pocitu, zda stát ví, co dělá, a zdražování každý pozná v obchodě ještě dřív, než otevře zprávy.

Jenže vláda na tyto obavy nereaguje tím, co lidé potřebují slyšet. Reaguje tiskovou konferencí a slibem, že „situaci sleduje.“ Sledování není řízení situace. Lidé to cítí intuitivně a průzkumy to potvrzují čísly. Stát, který monitoruje místo aby jednal, postupně ztrácí kredit — a ten se nevrátí sám od sebe.

Podle CVVM nedůvěra vládním institucím roste. To nepřichází jen z opozičních táborů — přichází od lidí, kteří vládě dali šanci a teď si skládají účty z toho, co vidí. Jsou to voliči, kteří chodí nakupovat a platí účty. A co vidí, se jim nelíbí.

39 % je drtivý výsledek

Jen 39 % lidí si myslí, že vláda má jasnou představu o směřování země. To je méně než polovina. Vláda, která si nedokáže svůj vlastní kurz vysvětlit tak, aby mu rozuměla většina, nemá komunikační problém — má problém obsahu. Buď plán uvnitř koalice jasný není, nebo ho záměrně schovává. Ani jedna varianta není přijatelná.

A nejostřejší číslo: 55 % lidí nevěří, že vláda bude dobře řešit problémy a zájmy lidí jako oni. Babišově vládě věří méně lidí než kdysi kabinetu Petra Fialy — vlády terčem rozsáhlé nespokojenosti. To je zrcadlo, do něhož ANO nechce nahlédnout. Jenže průzkumy se ignorovat nedají — dají se jen změnit činy.

Vládní problém není hněv, ale vyprchávající víra

Hněv se dá přečkat. Lhostejnost a nevěra se nedají. Vláda, které lidé přestali věřit, ztratila nejcennější politický kapitál — a ten se neobnovuje tiskovou konferencí ani oznámením o novém průzkumu. Obnovuje se činy, viditelnými výsledky. Změnou, kterou člověk pocítí dřív, než si ji přečte.

Babišova vláda stojí před úkolem, který si sama vytvořila: slíbila vrátit lidem jistotu a důvěru. Propast důvěry se po stu dnech nezmenšila. Koalice může tato čísla zpochybnit nebo vysvětlit metodikou — ale nemůže změnit fakt, že lidé cítí to, co cítí. Takový terén volební kampaň nevyhraje.

Článek Češi jsou z vlády zmatení. Vodí je za nos, nikdo neví, co přijde se nejdříve objevil na Kontext24.

Stejná většina, dvě hlasování

Kabinet Andreje Babiše získal v lednu 2026 důvěru 108 hlasy. Sněmovna 5. března pak hlasovala o vydání Babiše k trestnímu stíhání: pro bylo 20 poslanců, proti 135. Nejde o numericky identické sestavy. Jde o totožný mocenský blok, který v krátkém sledu dvakrát ukázal, co v rukou drží. Není to konspirační román. Je to čitelná politická cena majority, která se stala viditelnou v mapě vlády.

Ministerstva, která mluví za vše

Motoristé sobě dostali zahraniční politiku, kulturu a životní prostředí, SPD obranu. Macinka i Zůna se stali místopředsedy vlády a ministry, Klempíř vedl kulturu. V únoru 2026 Babiš jmenoval ministrem životního prostředí Igora Červeného a z původního koaličního provizoria vznikla trvalejší mapa moci. Menší partneři nedostali dekorativní cedulky. Dostali čtyři silné adresy státu. Tento balíček dostali ve chvíli, kdy tatáž koalice hlasovala o imunitě předsedy nejsilnější strany. Jako politický obrazec to mluví jasnou řečí.

SPD: co říkala tehdy a co dělá dnes

Zvlášť nápadný je obrat SPD. V roce 2018 a znovu v roce 2022 strana hlasovala pro vydání Babiše k trestnímu stíhání. V březnu 2026 hlasovala opačně a zároveň drží ministerstvo obrany. Tento kontrast nepotřebuje výklad. Stačí ho pojmenovat. Strana, která dnes kryje premiéra před soudem, před osmi lety hlasovala pro jeho vydání. Podmínky se nezměnily. Změnila se cena loajality.

Imunita kupuje čas, ne nevinnost

Právní dopad březnového hlasování je přesný: Ústava říká, že nevydání zablokuje trestní stíhání pouze po dobu mandátu, nikoli natrvalo. Po jeho skončení stíhání pokračuje. Hlasování 5. března tedy Babišovi nekoupilo čistý štít. Koupilo mu odklad. A k tomu přišel v červnu 2025 verdikt Vrchního soudu v Praze: odvolací senát zrušil zprošťující rozsudek a uložil soudu prvního stupně obžalované uznat vinnými na základě provedených důkazů. Kauza Čapí hnízdo neskončila. Pouze čeká na konec mandátu.

Triumf načasování, ne nevinnosti

Dnešní obraz proto nevypadá jako triumf neviny. Vypadá jako triumf načasování. Koaliční partneři Babišovi neposkytli únik, poskytli mu nejcennější komoditu politiky: čas. Ten čas stál ministerstvo zahraničí, obrany, kultury a životního prostředí. Jestli to byl dobrý obchod, ukáže až okamžik, kdy mandát skončí a kauza se vrátí do soudní síně, odkud ji politici jen na čtyři roky vynesli.

Babiš nezískal nevinu. Získal drahý odklad, jehož cenu zaplatili ne on, ale stát, v jehož čele stojí.

Článek Spolupráce s SPD a Motoristy se Babišovi vyplatila. Vyhnul se soudům, spojence za to odměnil mocí se nejdříve objevil na Kontext24.

Billboard skončil, rozhodují kluby

Jednotu rozbila první povolební aritmetika. SPOLU, tedy předvolební projekt ODS, KDU ČSL a TOP 09, ne jedna sloučená strana, získalo 52 poslanců, ale ve Sněmovně se okamžitě přepsalo do tří oddělených bloků: klub ODS má 27 členů, klub KDU ČSL 16 a klub TOP 09 9, podle webu Poslanecké sněmovny. Poslanecký klub je samostatná parlamentní jednotka, která ukazuje, že koaliční značky po volbách nemusejí držet pohromadě.

Tohle nebyla kosmetika. Když jsme v redakci prošli jednací řád Poslanecké sněmovny i stenozáznamy k ustavení výborů a právům předsedů klubů, vychází z nich jednoduchá věc: skutečná vyjednávací síla neleží v billboardu, ale právě v klubech. Tři kluby nejsou hotový rozvod. Jsou ale jasným důkazem, že povolební soudržnost skončila v okamžiku, kdy se hlasy začaly měnit na moc.

Pak přišla konkrétní rána. V Jihočeském kraji kroužkování, tedy preferenční hlasy, kterými voliči mění pořadí kandidátů, poslalo přes lídra kandidátky SPOLU Jana Bauera dva lidovce, Františka Talíře a Jana Bartoška, jak popsaly povolební informace z Jihočeského kraje a Bauerův předvolební profil na webu ODS. Tohle není univerzální pravidlo pro celou republiku. Pro ODS to ale byl hmatatelný důkaz, že koaliční partner umí proměnit společnou kandidátku ve vlastní zisk.

Tady končí řeči o pouhé nervozitě. Jakmile se z volebního paradoxu stal pro ODS konkrétní účet, přestalo jít o technický detail a začal boj o to, co vlastně každá strana chce dál.

Jihočeský paradox otevřel boj o další kolo

Nejde hlavně o osobní averzi špiček. Když jsme v redakci porovnali povolební vyjádření předsednictva KDU ČSL s prioritami kandidátů na předsedu ODS, vyšel z toho spíš chladný boj o mandáty, značku a přežití. ODS hledá vlastní čitelnou nabídku. Lidovci hájí vlastní síť, vlastní jméno a vlastní vliv.

ODS ten obrat zrychlila v lednu. Její 32. kongres 17. a 18. ledna 2026 poslal do čela Martina Kupku, který už před volbou mluvil o moderní pravicové straně a vlastní alternativě. Pak ODS 9. března 2026 představila stínovou vládu ODS pod heslem „Připraveni převzít odpovědnost“. To není nostalgie po SPOLU. To je návrat k vlastní značce.

Lidovci mezitím nehájí romantiku společného projektu. Jejich sjezd 24. a 25. dubna 2026 v Ostravě je okamžik, kdy si strana volí vedení a tím i další směr, a právě proto je pro KDU ČSL klíčové ukázat, že se nerozpouští v silnějším partnerovi. Naznačuje to usnesení celostátní konference KDU ČSL i text Lidovci míří do opozice. Strana tak nebrání starou značku. Brání sama sebe.

Stejní partneři se podle voleb mění v soupeře

Právě proto se konflikt nebude projevovat všude stejně. V Senátu spolupráce pořád dává smysl, protože společný postup může brzdit vládní většinu, jak ukazuje aktuální debata o senátních kandidaturách. V komunálních volbách se ale logika láme město od města a sama ODS v kongresových prioritách mluví o lokálních tématech a důvěře. Právě rozdílná volební výhodnost vysvětluje, proč se stejní partneři někde rozcházejí a jinde si ještě musejí pomoci.

Tvrdá čísla tu motivaci jen obnažují. Lednový model STEM pro rok 2026 přisoudil samostatné ODS zhruba 14 procent, KDU ČSL kolem 3 procent a TOP 09 kolem 4 procent. Když jsme v redakci tenhle poměr četli vedle sebe, vyšla z něj jasná asymetrie: ODS má důvod tlačit vlastní sílu, menší partneři mají důvod brzdit úplné rozpojení. A právě v tom vzniká riziko, že další drobení pravého středu relativně pomůže ANO, i když to model sám o sobě ještě nezaručuje.

Přesto by mluvilo zkratkou tvrdit, že přišel definitivní konec. Marek Výborný po volbách řekl, že se SPOLU v opozici rozvolní, ale není důvod tvrdit, že končí. Ve Sněmovně a ve značce si ODS a KDU ČSL jedou své. V Senátu se jim ale společný postup pořád může vyplatit.

Nejde o rozvod, ale o velení

Přesnější než slovo rozvod je proto selektivní partnerství. Jedny volby je budou tlačit od sebe, jiné je ještě svedou dohromady, a právě to rozhodne, kdo po Fialovi začne skládat pravý střed. Kdo dnes pořád čeká návrat starého SPOLU, ten už nejspíš přehlédl hlavní bitvu: nevede se o věrnost, ale o velení.

Článek Vztahy mezi ODS a lidovci se vyostřují. Schyluje se ke konfliktu, který může změnit celé rozložení sil se nejdříve objevil na Kontext24.

Každý hlas je veto

Koalice, která v lednu 2026 hlasovala o důvěře na samé hraně svých 108 mandátů, nevytvořila žádnou zásobu — každý odpadlík z SPD nebo Motoristů okamžitě mění výsledek hlasování. Nefungují jako doplněk ANO, fungují jako pojistka, kterou kdykoli mohou odjistit — a Babiš to dobře ví, proto se jejich požadavkům nijak zvlášť nebrání.

Vláda pro řidiče, která zdražuje

Vládní brand „pro řidiče“ se láme hned u první platební brány: e-známka zdražila a za horizontem čeká ETS2 — závazný evropský systém emisních povolenek pro dodavatele paliv s platností od roku 2028, jehož spuštění žádné pražské prohlášení o „revizi Green Dealu“ nezastaví. Vládní program to může ignorovat, ceny na pumpách ne. A právě tady selhává celá architektura značky: voliči, kteří hlasovali „pro řidiče“, dostali vládu, která je neochrání před tím, co přijde z Bruselu, ale v rétorickém boji proti „bruselským šílenostem“ najde vždy dost energie — protože ten nikoho euro nestojí.

Kde bude výbuch

Každá koalice nese trhliny, ale tyhle jsou strukturální, ne náhodné — vyplývají přímo z toho, kdo koalici tvoří a co každá strana slibovala svým voličům. Body napětí jsou dávno pojmenované. SPD, jehož poslanec před hlasováním o důvěře veřejně hrozil, že koalici kvůli muniční iniciativě pro Ukrajinu nepodpoří, drží loajalitu jen do chvíle, kdy to začne bolet jeho voliče. Referendum je druhý zápalník: vládní program slibuje ústavní zákon o referendu, ale bez možnosti hlasovat o EU a NATO a s odloženou účinností — přesně to, co SPD odmítá. Babiš musí vyvažovat mezi hlasy SPD a stabilitou zahraničněpolitického kurzu a tohle balancování má jasný strop.

Třetí zdroj napětí je paradox resortů: Motoristé sobě, hnutí s jedním sloganem o silnicích, obsadili zahraniční politiku, životní prostředí i kulturu. Oblasti, kde se o volantu nemluví, ale o penězích a hodnotách ano. Správa zahraniční politiky nebo kultury vyžaduje koherentní světonázor, ne dopravní manifest — a přesně v tomhle nesouladu bude Motoristům jednou docházet dech. Až se ukáže, že jednosloupcový program na čtyři roky nestačí, Babiš zůstane s partnerem, který buď bude slepě souhlasit, nebo se z frustrace začne vyhraňovat na nesprávných místech.

Časovaná bomba bez tikání

Nálože jsou zapojené. ETS2 zdraží paliva bez ohledu na vládní rétoriku, SPD bude jednou žádat jiný typ referenda nebo zastavenou zbrojní pomoc, Motoristé jednou zjistí, že kultura a zahraniční politika jsou jiná liga než dopravní značení. Každá z těchhle trhlin má svůj čas a svého iniciátora — hlasitého poslance, nečekaný summit, vyostřenou rozpočtovou bitku. Vláda, která stojí na 108 hlasech bez rezervy, si nemůže dovolit ani jednu z nich přejít bez ztráty. Otázka nezní, jestli tenhle systém praskne — ale kde, u které agendy a koho vezme s sebou.

Článek Komentář: Babišova vláda je časovaná bomba. Motoristé a SPD jsou nevyzpytatelní se nejdříve objevil na Kontext24.

Třináct hlasů, které drží vládu nad vodou

Papírová dominance ANO vypadá jinak, než jak se tváří na tiskových konferencích. Bez třinácti Motoristů koalice klesá pod hranici prosté sněmovní většiny — z pohodlné vlády by byl menšinový kabinet sháněcí podporu po opozici při každém zákoně. Každý odpadlík z SPD nebo Motoristů okamžitě mění výsledek hlasování — nefungují jako doplněk ANO, fungují jako pojistka, kterou může kdokoli z nich kdykoli vystřelit. Čísla popisují Babišovu realitu přesněji než stovky projevů o silné vládě.

Prezident, petice a cena třinácti hlasů

Jak moc jsou Motoristé nepostradatelní, ukázal spor o Filipa Turka. Ani prezidentský nesouhlas, ani petice s desítkami tisíc podpisy Motoristy od Babiše neodtrhly. Mocenská aritmetika přebila morální tlak — a tenhle moment je klíčovým precedentem pro celé volební období. Demokratické nástroje, které by za normálních okolností stačily, tady jednoduše nevstoupily do rovnice, která rozhoduje. Babiš nemůže ztratit Motoristy, a dokud tohle platí, jejich podmínky vždy vyhrají nad prezidentem i ulicí.

Štít před stíháním

Nejcyničtější rozměr celé závislosti není o hospodářské politice. Je o trestním stíhání. Ústava garantuje poslanci imunitu po dobu mandátu — a Mandátový a imunitní výbor doporučil Babiše i Okamuru nevydat. Kdo kontroluje 108 hlasů, ten souhlas odmítne bez dramatu. Třináct poslanců Motoristů tak nedrží jen koaliční smlouvu, drží i zábranu před soudem.

Kritici proto mluví o „vládě sdílené imunity“ — kabinetu, který může jedním hlasováním odpojit spravedlnost pro vlastní šéfy na celé volební období. Není to přehánění. Je to popis mechanismu, který funguje přesně tak, jak vypadá: většina složená z lidí, kteří mají přímý osobní zájem na konkrétním výsledku hlasování. Každý Motoristův hlas u imunity je zároveň pojistkou koalice i pojistkou osobní.

Tichý obchod o referendum

Motoristé jsou pro Babiše mazivem i v chronickém sporu se SPD. Okamura sní o hlasování o EU a NATO, ANO slibuje, že to nedovolí — a vládní program proto nabízí zákon o referendu, jenž otázky členství v aliancích výslovně vylučuje a jehož účinnost je odložena co nejdál. SPD to přijala. Díky Motoristům si může Babiš dovolit referendum slíbit a přesto Okamuru držet na uzdě: SPD sedí ve vládě, ale svůj sen sleduje jen z povzdálí — a to je přesně ta rovnováha, kterou Babiš potřebuje zachovat.

Macinka, Klempíř a cena, kterou platí stát

K obchodu patří i resorty. Hnutí s jedním sloganem o silnicích obsadilo zahraniční politiku, životní prostředí i kulturu. Správa diplomacie nebo klimatické politiky vyžaduje koherentní světonázor a schopnost jednat v desetiletých horizontech — ne dopravní manifest. Macinka klimatický pilíř ministerstva sloučil s jinou sekcí; ekologické organizace okamžitě varovaly před logikou „levný benzín dnes za cenu dražších dopadů zítra“. To není odměna za loajalitu — to je cena za nutnost. A tuhle cenu neplatí Babiš, platí ji stát.

„Pište Macinkovi.“ Kdo tu velí a kdo jen prosí

Vztah mezi premiérem a Motoristy se stal lakmusovým papírkem jeho skutečné síly — a tenhle test Babiš prohrál ještě předtím, než začal vládnout. Video z tělocvičny ho zachytilo, jak prosí vlastní příznivce, aby napsali Macinkovi místo něj, protože sám to „nedal“. Silný premiér svého menšího partnera zkrotí za zavřenými dveřmi. Jenže Babiš tu páku nemá — a když nabádá voliče „pište Macinkovi“, přiznává víc, než zamýšlel: v téhle koalici nejsou role tak, jak je předpokládá koaliční smlouva. Jsou přesně obráceně.

Motoristé proto nejsou jen stranou řidičů slibující levnější benzín. Ve sněmovní realitě jsou klíčem k tomu, jestli si vládní elita odhlasuje vlastní beztrestnost, jakým tónem Česko mluví se světem a jakou cenu zaplatíme za dnešní rozhodnutí v příštích letech. Dokud tohle platí, bude se Babiš Motoristů držet zuby nehty — i kdyby to stálo cokoliv, co ještě nesplácí.

Článek Babiš se Motoristů bude držet zuby nehty. K čemu je tolik potřebuje? se nejdříve objevil na Kontext24.

Slovenská zrychlená jízda a české číslo 108

Na Slovensku šlo všechno tak rychle, že to v redakci působilo skoro jako zrychlený film. Během necelých dvou let se ukázalo, jak málo stačí, když má vláda pevnou většinu a jasný plán.

Už 8. února 2024 schválila slovenská Národní rada ve zkráceném řízení novelu trestního zákona č. 40/2024, která snížila tresty za část majetkové a hospodářské kriminality a zároveň k 20. březnu 2024 zrušila Úřad speciální prokuratury, klíčový nástroj v boji s korupcí ve vysoké politice. Podrobnosti této novely jsou dostupné ve slovenské sbírce zákonů.

V červnu 2024 následoval zákon o Slovenské televizi a rozhlase č. 157/2024, který přetavil RTVS na STVR. Veřejnoprávní televize a rozhlas se změnily v instituci, jejíž devítičlennou radu z velké části kontroluje vláda: většinu členů volí parlament, čtyři jmenuje ministerstvo kultury. Tato rada pak vybírá generálního ředitele a fakticky nastavuje tón hlavního zpravodajství.

Večerní Správy STVR z 21. června 2024 zachytily silný odpor opozice i kulturní obce, která konec RTVS označila za „černý den“ pro svobodu médií a demokracii. Mnoho Slováků si ten večer uvědomilo, že televize, kterou považovali za „svoji“, se v několika paragrafech proměnila v nástroj vlády.

Rok 2025 přidal další kameny do mozaiky. Slovenský parlament přijal zákon o mimovládních organizacích, který část opozice a občanského sektoru označuje jako „ruský zákon“, protože zpřísňuje režim pro neziskové organizace a jejich financování. V prosinci pak vládní koalice odhlasovala zrušení Úřadu na ochranu oznamovatelů, instituce chránící whistleblowery. Ústavní soud tento krok zatím pozastavil a zkoumá jeho soulad s ústavou, časová osa od 8. 2. 2024 do 9. 12. 2025 ale ukazuje, jak rychle se dají bezpečnostní pojistky odstřihnout.

Na tomto pozadí jsme se při pohledu na českou politiku nedívali jen na jména ministrů, ale hlavně na čísla. Prezident Petr Pavel jmenoval třetí vládu Andreje Babiše 15. prosince 2025. Opřela se o koalici ANO, SPD a Motoristů sobě s celkem 108 mandáty z 200. Poslanecká sněmovna jí 15. ledna 2026 vyslovila důvěru, znovu přesně 108 poslanců z 199 přítomných.

O pár dní později, 26. ledna 2026, kabinet schválil státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun a oznámil ho na tiskové konferenci po jednání vlády. A znovu, za tímto klíčovým rozhodnutím stála stejná většina.

Číslo 108 se tak stalo jádrem dnešní české politiky. Podle Ústavy ČR lze běžné zákony, po vetu prezidenta i nesouhlasu Senátu, prosadit nadpoloviční většinou všech poslanců, tedy 101 hlasy. Babišova koalice tak neovládá jen vládu, ale i hlasovací mechanismus, který většinu vet přejede jako tank, se sedmi hlasy v rezervě.

Část Čechů si přesto dál opakuje uklidňující mantru, že „Babiš je aspoň schopný manažer“, jako by styl řízení firmy automaticky zaručoval uměřenost v politice. Zdá se tak být „manažer“ a víc výkonný stroj. Otázka už podle nás nezní, jestli někdo těch 108 hlasů využije k přepsání pravidel, ale kde přesně začne opisovat slovenský manuál a právě tam se otevírá další část příběhu.

Když vláda ovládne obraz i úředníky

Slovenský příběh ukazuje, že se nezačíná u okrajových témat, ale u dvou nervových center moci: u obrazovky a u úřednického aparátu. Jakmile vláda ovládne obě, začne mít pod kontrolou nejen to, co lidé vidí, ale i to, co se pod povrchem skutečně děje.

Veřejnoprávní RTVS byla dlouho vnímána jako služba společnosti, ne konkrétní vládě. Zákon č. 157/2024 ji ale od 1. července 2024 rozpustil a vytvořil STVR. Rada nového Slovenského rozhlasu a televize má devět členů, většinu vybírá parlament a čtyři jmenuje ministerstvo kultury. Stejná rada pak určuje generálního ředitele, tedy člověka, který nastavuje tón zpravodajství.

Opozice i kulturní obec varovaly, že takto koncentrovaný vliv na veřejnoprávní média znamená krok zpět pro mediální pluralitu. Označení „černý den“ pro svobodu médií a demokracii se na Slovensku neobjevilo náhodou.

V Česku přišlo echo tohoto kroku brzy. Andrej Babiš 19. ledna 2025 v debatě pro CNN Prima News a v dalších rozhovorech prohlásil, že chce zrušit koncesionářské poplatky a „jedna z možností je spojit Český rozhlas a Českou televizi“, aby stát ušetřil. Přesná formulace „po vzoru Slovenska“ v dostupných přepisech nepadla, politický směr je ale podobný: sloučit dva pilíře veřejnoprávního vysílání pod jednu střechu.

Takový megamediální dům by závisel na jedné zásadní radě. Takzvaná malá mediální novela č. 225/2023, popsaná v české sbírce zákonů, rozdělila volbu členů rad ČT a ČRo mezi Sněmovnu a Senát a ztížila jejich okamžité ovládnutí jednou stranou. Je ale dobré si připomenout, že tato pojistka stojí „jen“ na běžném zákoně.

Koalice s 108 hlasy může kdykoli předložit nový mediální balík. V redakci si proto nikdo nedělá iluzi, že samotná konstrukce dvoustupňových rad zvládne trvalý nápor politické většiny, pokud se rozhodne jít tvrdě za svým.

Druhým pilířem moci je státní správa. Český služební zákon měl po letech personálních čistek odpolitizovat úřednický aparát a chránit odborníky před tím, aby je každá nová vláda měnila jako kancelářské židle. Programové prohlášení vlády Andreje Babiše z 5. ledna 2026 ale oznamuje záměr „efektivněji“ nastavit fungování státní správy a počítá s novelou zákona o státní službě.

Paralelně ve Sněmovně leží poslanecké návrhy nového zákona o státních zaměstnancích, které převádějí služební poměr na běžný pracovní vztah a výrazně usnadňují propouštění. Odborový svaz OSSOO v otevřeném dopise mluví o „nebezpečném diletantství“ a Transparency International varuje, že by takový krok ohrozil nezávislý výkon státní správy a otevřel prostor pro politický tlak na úředníky.

Jakmile vláda zvládne vyměnit jak ředitele veřejnoprávní televize, tak klíčové vedoucí úředníky podle politického klíče, začne ovládat obraz i realitu pod ním. A právě v tu chvíli se otevírá prostor i pro další, hlubší zásahy.

Slovenský model ukazuje, že podobně silná většina dokáže velmi rychle sáhnout i na trestní právo. Zákon č. 40/2024 vznikl ve zkráceném řízení a během šesti týdnů nejen snížil tresty za část hospodářské kriminality, ale také rozpustil Úřad speciální prokuratury a jeho agendu přesunul pod Generální prokuraturu. Česká ústava umožňuje i tak rozsáhlé změny schválit běžným zákonem, který po vetu prezidenta nebo Senátu projde znovu, pokud pro něj hlasuje alespoň 101 poslanců.

Koalice s 108 hlasy tak dokáže podobné balíky prosadit stejně snadno jako rozpočet se schodkem 310 miliard korun. Otázka proto zní, kdo a co ještě dokáže tuto vlnu brzdit, pokud se rozhodne zamířit přesně tam, kam už slovenská cesta jednou vedla.

Prezident jako zpomalovač. A kde leží poslední pojistka

Mnoho Čechů si dnes tiše říká: „Máme Petra Pavla, máme Senát, ti to zarazí.“ Logika Ústavy ČR ale vypadá jinak, než tuto naději naznačuje.

Prezident může podle čl. 50 běžný zákon vetovat a Senát smí návrh zamítnout nebo změnit. Poslanecká sněmovna však hlasuje znovu a pokud setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon stejně vstoupí v platnost. Praktická hranice proto neleží na Hradě, ale na čísle 101 hlasů.

Koalice ANO, SPD a Motoristů sobě dnes drží ve Sněmovně 108 křesel. Pokud se kolem běžného zákona semkne, zvládne přehlasovat prezidenta i Senát kdykoli. V redakci proto vnímáme prezidentovo pero a senátorské hlasování spíš jako časovou brzdu, ne jako neprůstřelnou barikádu.

Skutečná tvrdá bariéra vzniká až u ústavních zákonů. Ke změně Ústavy a základních pravidel hry potřebuje Sněmovna třípětinovou většinu všech poslanců, tedy 120 hlasů, a Senát třípětinovou většinu přítomných členů. Tady Babišova koalice naráží na strop: 108 mandátů jí samo o sobě nestačí a Senát po volbách 2024 dál ovládají strany bývalé vládní koalice, což symbolizuje i jeho předseda Miloš Vystrčil z ODS.

Ústavní většinu tedy současná vláda nezíská bez otevřeného obchodu s částí opozice. Problém ale spočívá jinde: k přepsání pravidel pro televizi, státní službu i trestní sazby žádnou změnu Ústavy nepotřebuje. U běžných zákonů jí číslo 108 poskytuje prakticky volné pole.

Poslední obranný val proto netvoří politici, ale občanská společnost. Slovensko to ukazuje na dvou klíčových paragrafech. Zákon č. 109/2025 zpřísnil režim pro neziskové organizace a zavedl povinné označování a hlášení financování, což kritici popisují jako „ruský model“ tlaku na občanské iniciativy.

O několik měsíců později poslanci vládní koalice odhlasovali zrušení Úřadu na ochranu oznamovatelů, instituce, která chránila lidi upozorňující na korupci. Ústavní soud tento krok zatím pozastavil a zkoumá jeho soulad s ústavou, ale směr je zřejmý: autoritářský tlak míří přímo na ty, kteří mají systém hlídat zezdola, na neziskovky, watchdogy a whistleblowery.

Česká vláda zatím podobné kroky nepropisuje do samostatných zákonů, tlak ale vzniká tiše přes rozpočet. Kabinet Andreje Babiše 26. ledna 2026 schválil státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun, což v praxi znamená další růst státního dluhu.

Dostupné podklady ministerstva financí zatím neobsahují detailní shrnutí dopadů na financování nevládních neziskových organizací, v redakci ale vnímáme nastavení priorit v rozpočtu jako politickou volbu, ne jako účetní zákonitost. Herečka a diplomatka Magda Vášáryová v rozhovorech varuje před ohrožením demokratického řádu a zdůrazňuje význam silné občanské společnosti a kultury jako jednoho z obranných valů.

Pokud tento val oslabí kombinace finančního tlaku a apatie, začne slovenský manuál fungovat i bez změny Ústavy. Slovenská zkušenost tak není věštba, ale podrobný návod, co dokáže politická většina s 108 hlasy, a iluzi „neškodné Babišovy vlády“ udržíme jen tak dlouho, dokud budeme chápat, kde ještě držíme pojistky a kde už běží čas proti nám.

Článek Slovenská zkušenost jako strašák pro Česko. Probudí nás z iluze neškodné Babišovy vlády? se nejdříve objevil na Kontext24.