Slovenská zrychlená jízda a české číslo 108

Na Slovensku šlo všechno tak rychle, že to v redakci působilo skoro jako zrychlený film. Během necelých dvou let se ukázalo, jak málo stačí, když má vláda pevnou většinu a jasný plán.

Už 8. února 2024 schválila slovenská Národní rada ve zkráceném řízení novelu trestního zákona č. 40/2024, která snížila tresty za část majetkové a hospodářské kriminality a zároveň k 20. březnu 2024 zrušila Úřad speciální prokuratury, klíčový nástroj v boji s korupcí ve vysoké politice. Podrobnosti této novely jsou dostupné ve slovenské sbírce zákonů.

V červnu 2024 následoval zákon o Slovenské televizi a rozhlase č. 157/2024, který přetavil RTVS na STVR. Veřejnoprávní televize a rozhlas se změnily v instituci, jejíž devítičlennou radu z velké části kontroluje vláda: většinu členů volí parlament, čtyři jmenuje ministerstvo kultury. Tato rada pak vybírá generálního ředitele a fakticky nastavuje tón hlavního zpravodajství.

Večerní Správy STVR z 21. června 2024 zachytily silný odpor opozice i kulturní obce, která konec RTVS označila za „černý den“ pro svobodu médií a demokracii. Mnoho Slováků si ten večer uvědomilo, že televize, kterou považovali za „svoji“, se v několika paragrafech proměnila v nástroj vlády.

Rok 2025 přidal další střípky do mozaiky. Slovenský parlament přijal zákon o mimovládních organizacích, který část opozice a občanského sektoru označuje jako „ruský zákon“, protože zpřísňuje režim pro neziskové organizace a jejich financování. V prosinci pak vládní koalice odhlasovala zrušení Úřadu na ochranu oznamovatelů, instituce chránící whistleblowery. Ústavní soud tento krok zatím pozastavil a zkoumá jeho soulad s ústavou, časová osa od 8. 2. 2024 do 9. 12. 2025 ale ukazuje, jak rychle se dají bezpečnostní pojistky odstřihnout.

Na tomto pozadí jsme se při pohledu na českou politiku nedívali jen na jména ministrů, ale hlavně na čísla. Prezident Petr Pavel jmenoval třetí vládu Andreje Babiše 15. prosince 2025. Opřela se o koalici ANO, SPD a Motoristů sobě s celkem 108 mandáty z 200. Poslanecká sněmovna jí 15. ledna 2026 vyslovila důvěru, znovu přesně 108 poslanců z 199 přítomných.

O pár dní později, 26. ledna 2026, kabinet schválil státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun a oznámil ho na tiskové konferenci po jednání vlády. A znovu, za tímto klíčovým rozhodnutím stála stejná většina.

Číslo 108 se tak stalo jádrem dnešní české politiky. Podle Ústavy ČR lze běžné zákony, po vetu prezidenta i nesouhlasu Senátu, prosadit nadpoloviční většinou všech poslanců, tedy 101 hlasy. Babišova koalice tak neovládá jen vládu, ale i hlasovací mechanismus, který většinu vet přejede jako tank, se sedmi hlasy v rezervě.

Část Čechů si přesto dál opakuje uklidňující mantru, že „Babiš je aspoň schopný manažer“, jako by styl řízení firmy automaticky zaručoval uměřenost v politice. V redakci proto vidíme méně „manažera“ a víc výkonný stroj. Otázka už podle nás nezní, jestli někdo těch 108 hlasů využije k přepsání pravidel, ale kde přesně začne opisovat slovenský manuál a právě tam se otevírá další část příběhu.

Když vláda ovládne obraz i úředníky

Slovenský příběh ukazuje, že se nezačíná u okrajových témat, ale u dvou nervových center moci: u obrazovky a u úřednického aparátu. Jakmile vláda ovládne obě, začne mít pod kontrolou nejen to, co lidé vidí, ale i to, co se pod povrchem skutečně děje.

Veřejnoprávní RTVS byla dlouho vnímána jako služba společnosti, ne konkrétní vládě. Zákon č. 157/2024 ji ale od 1. července 2024 rozpustil a vytvořil STVR. Rada nového Slovenského rozhlasu a televize má devět členů, většinu vybírá parlament a čtyři jmenuje ministerstvo kultury. Stejná rada pak určuje generálního ředitele, tedy člověka, který nastavuje tón zpravodajství.

Opozice i kulturní obec varovaly, že takto koncentrovaný vliv na veřejnoprávní média znamená krok zpět pro mediální pluralitu. Označení „černý den“ pro svobodu médií a demokracii se na Slovensku neobjevilo náhodou.

V Česku přišlo echo tohoto kroku brzy. Andrej Babiš 19. ledna 2025 v debatě pro CNN Prima News a v dalších rozhovorech prohlásil, že chce zrušit koncesionářské poplatky a „jedna z možností je spojit Český rozhlas a Českou televizi“, aby stát ušetřil. Přesná formulace „po vzoru Slovenska“ v dostupných přepisech nepadla, politický směr je ale podobný: sloučit dva pilíře veřejnoprávního vysílání pod jednu střechu.

Takový megamediální dům by závisel na jedné zásadní radě. Takzvaná malá mediální novela č. 225/2023, popsaná v české sbírce zákonů, rozdělila volbu členů rad ČT a ČRo mezi Sněmovnu a Senát a ztížila jejich okamžité ovládnutí jednou stranou. Je ale dobré si připomenout, že tato pojistka stojí „jen“ na běžném zákoně.

Koalice s 108 hlasy může kdykoli předložit nový mediální balík. V redakci si proto nikdo nedělá iluzi, že samotná konstrukce dvoustupňových rad zvládne trvalý nápor politické většiny, pokud se rozhodne jít tvrdě za svým.

Druhým pilířem moci je státní správa. Český služební zákon měl po letech personálních čistek odpolitizovat úřednický aparát a chránit odborníky před tím, aby je každá nová vláda měnila jako kancelářské židle. Programové prohlášení vlády Andreje Babiše z 5. ledna 2026 ale oznamuje záměr „efektivněji“ nastavit fungování státní správy a počítá s novelou zákona o státní službě.

Paralelně ve Sněmovně leží poslanecké návrhy nového zákona o státních zaměstnancích, které převádějí služební poměr na běžný pracovní vztah a výrazně usnadňují propouštění. Odborový svaz OSSOO v otevřeném dopise mluví o „nebezpečném diletantství“ a Transparency International varuje, že by takový krok ohrozil nezávislý výkon státní správy a otevřel prostor pro politický tlak na úředníky.

Jakmile vláda zvládne vyměnit jak ředitele veřejnoprávní televize, tak klíčové vedoucí úředníky podle politického klíče, začne ovládat obraz i realitu pod ním. A právě v tu chvíli se otevírá prostor i pro další, hlubší zásahy.

Slovenský model ukazuje, že podobně silná většina dokáže velmi rychle sáhnout i na trestní právo. Zákon č. 40/2024 vznikl ve zkráceném řízení a během šesti týdnů nejen snížil tresty za část hospodářské kriminality, ale také rozpustil Úřad speciální prokuratury a jeho agendu přesunul pod Generální prokuraturu. Česká ústava umožňuje i tak rozsáhlé změny schválit běžným zákonem, který po vetu prezidenta nebo Senátu projde znovu, pokud pro něj hlasuje alespoň 101 poslanců.

Koalice s 108 hlasy tak dokáže podobné balíky prosadit stejně snadno jako rozpočet se schodkem 310 miliard korun. Otázka proto zní, kdo a co ještě dokáže tuto vlnu brzdit, pokud se rozhodne zamířit přesně tam, kam už slovenská cesta jednou vedla.

Prezident jako zpomalovač. A kde leží poslední pojistka

Mnoho Čechů si dnes tiše říká: „Máme Petra Pavla, máme Senát, ti to zarazí.“ Logika Ústavy ČR ale vypadá jinak, než tuto naději naznačuje.

Prezident může podle čl. 50 běžný zákon vetovat a Senát smí návrh zamítnout nebo změnit. Poslanecká sněmovna však hlasuje znovu a pokud setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon stejně vstoupí v platnost. Praktická hranice proto neleží na Hradě, ale na čísle 101 hlasů.

Koalice ANO, SPD a Motoristů sobě dnes drží ve Sněmovně 108 křesel. Pokud se kolem běžného zákona semkne, zvládne přehlasovat prezidenta i Senát kdykoli. V redakci proto vnímáme prezidentovo pero a senátorské hlasování spíš jako časovou brzdu, ne jako neprůstřelnou barikádu.

Skutečná tvrdá bariéra vzniká až u ústavních zákonů. Ke změně Ústavy a základních pravidel hry potřebuje Sněmovna třípětinovou většinu všech poslanců, tedy 120 hlasů, a Senát třípětinovou většinu přítomných členů. Tady Babišova koalice naráží na strop: 108 mandátů jí samo o sobě nestačí a Senát po volbách 2024 dál ovládají strany bývalé vládní koalice, což symbolizuje i jeho předseda Miloš Vystrčil z ODS.

Ústavní většinu tedy současná vláda nezíská bez otevřeného obchodu s částí opozice. Problém ale spočívá jinde: k přepsání pravidel pro televizi, státní službu i trestní sazby žádnou změnu Ústavy nepotřebuje. U běžných zákonů jí číslo 108 poskytuje prakticky volné pole.

Poslední obranný val proto netvoří politici, ale občanská společnost. Slovensko to ukazuje na dvou klíčových paragrafech. Zákon č. 109/2025 zpřísnil režim pro neziskové organizace a zavedl povinné označování a hlášení financování, což kritici popisují jako „ruský model“ tlaku na občanské iniciativy.

O několik měsíců později poslanci vládní koalice odhlasovali zrušení Úřadu na ochranu oznamovatelů, instituce, která chránila lidi upozorňující na korupci. Ústavní soud tento krok zatím pozastavil a zkoumá jeho soulad s ústavou, ale směr je zřejmý: autoritářský tlak míří přímo na ty, kteří mají systém hlídat zezdola, na neziskovky, watchdogy a whistleblowery.

Česká vláda zatím podobné kroky nepropisuje do samostatných zákonů, tlak ale vzniká tiše přes rozpočet. Kabinet Andreje Babiše 26. ledna 2026 schválil státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun, což v praxi znamená další růst státního dluhu.

Dostupné podklady ministerstva financí zatím neobsahují detailní shrnutí dopadů na financování nevládních neziskových organizací, v redakci ale vnímáme nastavení priorit v rozpočtu jako politickou volbu, ne jako účetní zákonitost. Herečka a diplomatka Magda Vášáryová v rozhovorech varuje před ohrožením demokratického řádu a zdůrazňuje význam silné občanské společnosti a kultury jako jednoho z obranných valů.

Pokud tento val oslabí kombinace finančního tlaku a apatie, začne slovenský manuál fungovat i bez změny Ústavy. Slovenská zkušenost tak není věštba, ale podrobný návod, co dokáže politická většina s 108 hlasy, a iluzi „neškodné Babišovy vlády“ udržíme jen tak dlouho, dokud budeme chápat, kde ještě držíme pojistky a kde už běží čas proti nám.

Článek Slovenská zkušenost jako strašák pro Česko. Probudí nás z iluze neškodné Babišovy vlády? se nejdříve objevil na Kontext24.

Doma „tvrdý Brusel“, na papíře loajální člen EU

U jednoho stolu dnes vlají vlajka Evropské unie, logo ANO a nápisy SPD a Motoristů. Prezident Petr Pavel jmenoval třetí vládu Andreje Babiše 15. prosince 2025 a kabinet ANO, SPD a Motoristů si hned při hlasování o důvěře zajistil pohodlných 108 hlasů. Vznikl tak politický hybrid, který doma slibuje „tvrdou obranu národních zájmů“, ale zároveň potřebuje bruselský stůl, od nějž nechce odejít.

Programové prohlášení vlády z 5. ledna 2026 začíná uklidňující větou: „Česká republika je svrchovaným členským státem Evropské unie.“ O pár odstavců dál ale stejný dokument hlásí, že kabinet „odmítne migrační pakt Evropské unie“ a v energetické části oznamuje, že „je připraven neimplementovat“ systém emisních povolenek ETS2.

Jedna vláda tak v jediném textu současně přísahá loajalitu Unii a zároveň vyhlašuje rebelii proti dvěma klíčovým unijním projektům. Papír tu zvládá populistickou kličku, kdy Babiš mluví zároveň k eurorealistickým voličům ANO i k tvrdému jádru SPD.

Sousedství obou světů je v dokumentu vidět černé na bílém. V úvodu kapitoly o zahraniční politice stojí „svrchovaný členský stát EU“, v dalších částech téhož dokumentu pak „odmítneme migrační pakt“ a že vláda je „připravena neimplementovat ETS2“. Co tedy dělá Babišova vláda v Bruselu ve chvíli, kdy se schází Evropská rada?

Půjčka Ukrajině: u stolu sedět, účet neplatit

Nejviditelnější zkoušku tohoto dvojího jazyka přinesla Evropská rada 18. prosince 2025. Podle závěrů prosincového summitu se státy shodly na půjčce Ukrajině ve výši 90 miliard eur na roky 2026 až 2027, financované společnými výpůjčkami, jak vyplývá ze závěrů Evropské rady.

Stejný text zároveň říká, že mobilizace unijních zdrojů pro záruku této půjčky nezasáhne finanční závazky Česka, Maďarska a Slovenska. Premiér Andrej Babiš pak na vládním webu zdůraznil, že s půjčkou souhlasí, ale Česko za ni ručit nebude.

Částka 90 miliard eur odpovídá zhruba 2,2 bilionu korun, jak jsme v Redakci přepočítali podle tehdejšího kurzu. Evropský parlament následně ve svém přehledu k lednovému plénu shrnul, že prosincový summit touto dohodou odblokoval dlouho debatovanou podporu Ukrajině.

Kontrast s domácí kampaní ANO je zřetelný. Před volbami hnutí slibovalo, že Brusel přibrzdí, a tvrdě útočilo na Green Deal, ETS2 i „bruselskou“ migrační politiku. V Bruselu ale Babišova vláda souhlasí s obří půjčkou pro Ukrajinu, i když si doma nechává pojistku, že za ni Česko ručit nebude. Právě u bezpečnosti a obrany ale dvojí jazyk vyčnívá ještě víc.

Munice, stíhačky a obranný klub bez české židle

Stejné lavírování vidíme u vojenské pomoci Ukrajině. Koaliční rada Babišovy vlády v lednu 2026 odmítla prodat či darovat ukrajinské armádě bitevníky L-159 s odůvodněním, že „armáda je potřebuje“. Prezident Volodymyr Zelenskyj přitom v rozhovorech zdůrazňoval, že právě tyto stroje by výrazně pomohly v boji proti ruským dronům.

Paralelně pokračuje česká muniční iniciativa, která podle vyjádření bývalého premiéra Petra Fialy dodala jen v roce 2025 zhruba 1,8 milionu kusů velkorážové munice pro Ukrajinu. Česko tedy zároveň odmítá poslat konkrétní typ letounů, ale chlubí se velkým počtem dodaných granátů.

Zatímco Česko posílá stovky tisíc granátů, jiné státy mezitím skládají nový obranný klub bez nás. Vzniká formát „E6“, v němž Německo, Francie, Itálie, Nizozemsko, Polsko a Španělsko plánují rychleji koordinovat obranné investice a zakázky. Česko mezi zakládajícími členy nefiguruje, takže „rychlá Evropa“ v obraně se rýsuje jinde.

Právě tady se ukazuje riziko: Babišova domácí protibruselská rétorika koliduje s tím, jaké spojence si v Evropě vybírá. A tenhle rozpor není vidět jen u bezpečnostní politiky, ale i v tom, jak vláda mluví o samotné demokratické povaze Evropské unie.

Patrioti, Mnichov a příběh o „nedemokratické EU“

Část české veřejnosti čte vstup hnutí ANO do frakce Patriots for Europe jako první krok k czexitu. Reálné fungování této skupiny ale vypadá jinak. Frakce v Evropském parlamentu funguje jako plnohodnotná součást instituce, její poslanci sedí ve výborech, zpravodajují návrhy a hlasují o směrnicích a nařízeních.

Programově prosazují národní suverenitu, omezení migrace a zásadní úpravu Green Dealu, nikoli formální odchod členských států z EU. My v Redakci proto vidíme vstup ANO k Patriotům spíš jako signál směrem k domácím voličům než jako reálný plán na odchod z Unie.

Ještě ostřeji se rozdíl mezi rétorikou a realitou ukázal v Mnichově. Vicepremiér a ministr zahraničí Petr Macinka, který zastává funkci od prosince 2025, na panelu Mnichovské bezpečnostní konference 15. února 2026 zpochybňoval, zda EU vůbec funguje jako demokracie. Argumentoval tím, že občané přímo nevolí Evropskou komisi a Evropský parlament nemá vlastní legislativní iniciativu.

Debatu vedl po boku Hillary Clintonové a polského ministra zahraničí Radosława Sikorského, tedy na nejviditelnější bezpečnostní scéně roku, nikoli na domácích sociálních sítích. A právě tady naráží jeho teze na unijní právní texty.

Článek 10 Smlouvy o EU definuje Unii jako zastupitelskou demokracii, v níž občany přímo zastupují poslanci Evropského parlamentu a členské státy vlády v Evropské radě a Radě. Článek 17 pak stanoví, že Evropská rada navrhuje předsedu Komise „s ohledem na volby do Evropského parlamentu“ a Parlament předsedu i celou Komisi volí, jak vyplývá z konsolidovaného znění na portálu Eur-Lex.

Kdo si záznam mnichovského panelu pustí, může posoudit sám. Shoda obou světů je jasná: vláda ANO, SPD a Motoristů doma vypráví příběh o „nedemokratické EU“ a „Patriotech“ jako obraně před Bruselem, zatímco v reálu používá unijní pravidla, sedí v Evropské radě, kde souhlasí s obří půjčkou pro Ukrajinu bez českého ručení, a skrze své poslance hlasuje o evropských zákonech.

Pokud Česko tenhle dvojí režim zachová, riskuje, že ho partneři začnou vnímat jako zemi, která v Bruselu tiše kývne a doma vyvolá bouři, a že se o budoucí „rychlé Evropě“ bude rozhodovat v klubech typu E6 bez české židle u stolu. Právě tady se láme, jestli nám Babišovo balancování nakonec nepřinese méně vlivu jak doma, tak v Evropě.

Článek Jaké jsou názory Andreje Babiše? Hraje to na obě strany, ale nepůjde to věčně se nejdříve objevil na Kontext24.

Levný slogan narazil na rozdíl mezi cenou a marží

Připomeňme si tehdejší výzvu Andreje Babiše: Ještě 8. března 2022 by nejraději tlačil cenu benzinu a nafty k 35 korunám za litr a vše zastropoval. Dnes, když je sám ve vládě, ale mluví opačně a uznal, že po maďarské zkušenosti tenhle model nechce kvůli riziku nedostatku paliva. To není kosmetická úprava slov, ale obrat v samotném receptu.

Nepadá ale jen jeden konkrétní model. Cenový strop znamená pevně určenou maximální cenu pro řidiče na stojanu, zatímco Babiš teď mluví hlavně o zastropování marže obchodníků. Marže je jednoduše rozdíl mezi tím, za kolik firma palivo koupí a za kolik ho prodá. A Novinky.cz připomínají, že ještě i Alena Schillerová hájila zásah mířící k 36 korunám.

Právě tady vzniká největší zmatek. V redakci narážíme na to, že veřejná debata hází cenu, marži a daň do jednoho pytle se štítkem „zastropování“, jenže Ministerstvo financí ty pojmy výslovně odděluje a Ministerstvo financí už dřív upozornilo, že ani daňový zásah sám nezaručí stejný pokles konečné ceny. Aby ten obrat nevypadal jen jako další politická otočka, rozhoduje jediné: jak dopadl maďarský pokus.

Maďarsko ukázalo, co se stane, když litr zlevní až moc

Maďarsko narazilo tvrdě. Reuters a Yahoo News popsaly slabé dovozy a panické nákupy, které rozbily zásobování, zatímco šéf MOL mluvil o kritické situaci a zhruba čtvrtina pump zůstala bez zásob. IEA navíc připomíná, že Budapešť už v srpnu 2022 musela strop omezit jen na část odběratelů. A OECD později shrnula, že vláda opatření ukončila, aby obnovila logistiku a dovozy.

Tohle mění celé téma. Řidič pak u stojanu neřeší, jestli litr stojí méně, ale jestli vůbec teče. Když jsme v redakci skládali maďarské zprávy vedle sebe, vyšel z nich drsný obraz: cedule „palivo není“ vyděsí víc než vysoká cenovka. A právě tahle zkušenost vysvětluje, proč dnes Babiš necouvá od všeho, ale od pevné koncové ceny.

Mechanika přitom není složitá. Podle MMF cenový strop zvýšil poptávku a rušil provoz čerpacích stanic, zatímco OECD spojila konec opatření s návratem dovozů a rovnováhy v logistice. Jinak řečeno: politika slíbí levnější litr, ale dodavatelům vezme motivaci přivézt další. A právě proto teď nestačí ptát se, jestli „zastropování bude“, nýbrž jaký zásah stát ve skutečnosti chystá.

Padá pevná cena, ne každý státní zásah

Věta „zastropování nebude“ proto mate. Ministerstvo financí napsalo, že po kontrole marží žádný krok nevylučuje, a debatu vede právě o maržích, ne automaticky o pevné ceně pro řidiče. Redakce tedy ten obrat čte střízlivěji: padá maďarský model ceny na totemu, nikoli každý státní zásah do trhu.

Česká odpověď míří jinam. Do debaty z 30. března 2026 vstoupila půjčka 100 tisíc tun ropy z nouzových rezerv, tedy ze státních zásob pro krizové výpadky, další analýza trhu, práce se spotřební daní a příprava stropu marží. Spotřební daň je pevná částka schovaná v každém litru, zatímco DPH je procentní daň v konečné ceně. Už Ministerstvo financí přitom upozorňovalo, že ani daňový zásah se do ceníku na pumpě nepropíše automaticky.

Ve veřejně dohledatelných zdrojích jsme si jistě potvrdili hlavně jednání o maržích a dalších krocích, a také Babišův důraz právě na marže. Tenhle balík působí méně efektně než slib 35 korun, ale řeší zásoby, soutěž na trhu i daňové brzdy současně. To je rozdíl mezi heslem pro kampaň a řízením trhu s palivy.

Maďarská zkušenost tak nakonec nesmetla všechny zásahy státu. Smetla hlavně iluzi, že vláda může přikázat levný litr a trh poslušně zajistí i plné stojany. Politik umí přikázat cenovku, ale žádný neumí rozkázat plné stojany.

Článek Levná nafta byl Babišův předvolební tahák. Teď narazil na realitu a bere zpátečku se nejdříve objevil na Kontext24.

Spor není o protokol — je o to, kdo bude vysvětlovat nesplněné závazky

Summit NATO se koná 7. a 8. července 2026 v Ankaře a vláda jmenovala vedoucím delegace Andreje Babiše. Prezident Pavel trval na svém ústavním právu reprezentovat stát navenek, Ústavní soud musel vydat předběžné opatření, aby Pavlovu účast vůbec zaručil. Nakonec pojede — jiným letadlem, odděleně od vlády.

Česko tak na aliančním summitu nebude mít jednu tvář. Bude mít dva soupeře, kteří se navzájem ignorují a každý z nich bude spojencům vysvětlovat, proč ten druhý vlastně nereprezentuje. To není diplomatická komplikace — to je mezinárodní ostuda, které šlo úplně jednoduše předejít, kdyby vláda pochopila, že alianční summit není místo pro domácí přetlačovanou. Jenže Babišova vláda tento spor nepovažuje za chybu. Považuje ho za výhru. A právě v tom spočívá největší problém — ne v tom, že spor nastal, ale v tom, že nikdo na vládní straně necítí potřebu ho litovat.

Skutečný důvod sporu přitom neleží v protokolu. Ministerstvo obrany snížilo plánované obranné výdaje z původně avizovaných 2,35 % HDP na přibližně 2,07–2,11 % HDP — tedy pod úroveň, kterou předchozí vláda slíbila spojencům. Kdo pojede do Ankary, bude muset toto snížení vysvětlit. Babišova vláda zjevně nechce, aby to vysvětloval Pavel — protože by ho vysvětloval jinak, než ona chce. A Pavel nechce nechat toto vysvětlování Babišovi — protože ví, jak by to dopadlo. Oba mají svůj důvod. A Česko za jejich spor zaplatí reputací, kterou si budovalo roky.

Aliance nečte český příběh jako ústavní spor

Pro spojence v NATO je vnitřní česká hádka nezajímavá. Co je zajímá, je spolehlivost. Haagský summit v roce 2025 zpřísnil závazky: model 3,5 + 1,5 % HDP do roku 2035 není doporučení — je to měřítko, podle něhož se budou hodnotit členové. Česko se k tomuto závazku ještě plně nepřihlásilo a místo sladěné pozice přijíždí s rozhádanou delegací a dvěma letadly.

Tohle nezní jako stát, který ví, co chce. Zní to jako stát, který nedokáže řídit sám sebe. A to je pro alianci daleko horší zpráva než samotné číslo obranných výdajů. Slabý spojenec je problém, který se dá řešit — investicemi, závazky, plány. Nespolehlivý spojenec je jiná kategorie. Ten dostává jiné informace, jiná pozvání a jiný stupeň důvěry. Česko si tuto nálepku v Ankaře pomalu vylepuje samo na záda.

Předchozí česká delegace zvládla summit ve Washingtonu v roce 2024 s jasnou strukturou — Pavel vedl, vláda podporovala. Tentokrát to samé Babišova koalice považuje za nepřijatelné ústupnictví. Tento posun není jen personální — je to signál o tom, jak nová vláda chápe vztah mezi Hradem a Strakovou akademií v zahraniční politice. A spojenci tento signál čtou. Spor, o němž ví téměř každý Čech, bude v Ankaře prvním tématem každého zákulisního rozhovoru — ještě dřív, než se otevřou dveře sálu.

Největší česká slabina nejsou procenta HDP

Česko v NATO nejslabší není vojenskými výdaji — i když jejich snížení je skutečný problém, který nelze zamést pod koberec. Nejslabší je tím, že nedokáže vystupovat jednotně. Stát, který pošle dvě soupeřící delegace na klíčový bezpečnostní summit, nevysílá signál síly. Vysílá signál chaosu. A chaos spojenci nefinancují, neinvestují do něj a při hlasování o citlivých tématech ho neposlouchají.

Kdo si nakonec sedne za českou cedulku, je důležité. Ještě důležitější ale je, zda za ním bude stát sladěný stát — nebo jen muž, který přijel jiným letadlem a reprezentuje sám sebe. Odpověď na tuto otázku bohužel Česko svým chováním posledních měsíců samo dalo. A není lichotivá.

Článek Ze summitu NATO se stalo velké drama. Babiš s Pavlem se perou jako dva kohouti se nejdříve objevil na Kontext24.

O letenku už dávno nejde

Pavel ten rámec zlomil ostře. Prezident republiky označil postup kolem textových zpráv za „pokus o vydírání“ a varoval, že pokud by za ním skutečně stála podpora premiéra, staly by se zásadní otázky zahraniční a bezpečnostní politiky rukojmím osobních animozit a zájmů.

Hrad tím přehodil výhybku. Z personální tahanice udělal otevřený spor o použití bezpečnostní politiky jako domácí páky.

Babiš mezitím neudělal finální řez. V redakci jsme při porovnání vystoupení vlády z 5. ledna a 2. února viděli hlavně posun tónu. Premiér tehdy sám řekl, že dřív mluvil pro to, aby jel prezident, ale zároveň přidal větu „uvidíme“. Neoznámil tedy nové pravidlo. Zkouší, zda může hranici posunout.

Jasno pořád není. Podle NATO se lídři sejdou 7. a 8. července 2026, jenže Babiš ještě 4. února připouštěl, že vláda rozhodne až v květnu nebo červnu. Titulková otázka tak stále nemá definitivní odpověď.

O to víc ale ukazuje, že nejde hlavně o ješitnost, nýbrž o poslední slovo v bezpečnostní politice. Jenže aby tenhle střet dával smysl, je potřeba vidět, proč je Ankara víc než jen další zahraniční cesta.

V Ankaře se bude počítat důvěryhodnost

Ankara není kulisa. Summit NATO je schůzka nejvyšších představitelů členských zemí Aliance, kde se dělají politická rozhodnutí o bezpečnosti a obraně, a podle oficiální informace NATO právě tam letos v červenci usednou alianční lídři.

Kdo za Česko přijede, nebude jen reprezentovat stát na fotografii. Ponese i české argumenty k závazkům, které země musí před spojenci vysvětlovat.

A ty závazky už teď tlačí. Haagská deklarace NATO nastavila takzvaný haagský závazek 3,5 + 1,5, tedy do roku 2035 nejméně 3,5 procenta HDP na jádrové obranné potřeby a až 1,5 procenta na související bezpečnostní investice. Současně počítá s každoročními plány a věrohodnou trajektorií plnění.

V redakci z toho čteme jednoduchý závěr. V Ankaře se nebude měřit velikost eg, ale schopnost Česka obhájit, jak chce své sliby opravdu plnit.

Právě proto vláda řešila summit ještě před létem. Jednání Bezpečnostní rady státu potvrdilo debatu o nastavení české trajektorie k aliančním závazkům; Bezpečnostní rada státu přitom funguje jako pracovní orgán vlády pro koordinaci bezpečnostních otázek.

Do stejné chvíle ale vstupuje i nepříjemná rozpočtová realita. Vláda podle svého vystoupení počítá s 155,79 miliardy korun a s 2,07 procenta HDP po širším započtení obranných výdajů, zatímco veřejné výstupy ČT mluvily u základní kapitoly jen o přibližně 1,8 procenta HDP, tedy lehce nad 1,7. Právě v takové chvíli se mluvčí země nevybírá lehkovážně.

I proto Babišovo „uvidíme“ vedle Pavlovy dosavadní role nepůsobí nevinně. Pražský hrad doložil prezidentovu účast ve Vilniusu 2023, ve Washingtonu 2024 i v Haagu 2025. NATO navíc u něj připomíná i zkušenost předsedy Vojenského výboru NATO.

Kdyby teď premiér prezidenta vytlačoval, spojenci by v tom neviděli rutinní přesun v protokolu, ale citlivý signál v momentu, kdy Česko vysvětluje své závazky. Právě proto už nejde jen o to, kdo by měl jet, ale podle jakých pravidel se to vlastně láme.

Žádný automat tady neplatí

Jednoduchý automat neexistuje. Vláda u summitu v Madridu výslovně uvedla, že Česko zastupoval premiér Petr Fiala. O rok později už stál v čele české delegace prezident a stejně to bylo i ve Washingtonu a v Haagu.

A co je pro dnešní spor klíčové, vláda 3. července 2024 samostatně schválila vyslání delegace vedené prezidentem Petrem Pavlem. Praxe tedy kolísá a opírá se i o konkrétní vládní rozhodnutí.

Ústava k tomu kreslí dvě koleje najednou. Ústava České republiky dává prezidentovi zastupování státu navenek, tedy roli reprezentovat zemi v zahraničí, ale sama tím ještě nepřevádí na Hrad celé určování zahraniční a bezpečnostní politiky. Tu uskutečňuje vláda jako vrcholný orgán výkonné moci.

V redakci proto tenhle střet nečteme jako porušení jasného zvyku ani jako čistou libovůli jedné strany. Čteme ho jako šedou zónu, v níž se obě role musejí potkat a v níž právě summit nabízí ideální příležitost k testu sil.

Verdikt je proto méně pohodlný, než by se oběma táborům hodilo. Babiš nemá v ruce automat, který by mu bez debat přisoudil Ankaru, ale zároveň sahá na místo, kde se protíná prezidentská reprezentace a vládní odpovědnost za bezpečnostní politiku. A jestli v tom Petr Pavel cítí útok na své pole vlivu, pak nejspíš proto, že o žádnou cestu do Ankary ve skutečnosti nejde.

Článek Proč se Babiš tak cpe na Summit NATO? Prezidentovi už začíná docházet trpělivost se nejdříve objevil na Kontext24.

Nejde už o bonmot, ale o peníze

Babiš si pomohl přesně tou formulací, která má okamžitě zabrat. Politické debaty ČT podle něj „ohrožují duševní zdraví“, jak nedávno řekl. A do stejné linky zapadají i jeho dřívější veřejné výroky: třeba že nečte zprávy a nedívá se na televizi, hlavně na Českou televizi, nebo že se na ČT nedívá a všem to nedoporučuje.

Teď už ale nejde jen o slovní kopanec. Programové prohlášení vlády zároveň slibuje zrušit poplatky za veřejnoprávní média, zachovat jejich nezávislost a otevřít jejich hospodaření kontrole NKÚ, tedy Nejvyššího kontrolního úřadu. Koalice navíc mluví o změně od ledna 2027, jenže finální náhradní model stále veřejně jasný není.

Kontrast bije do očí. Jen pár dní předtím vláda podle Ministerstva zdravotnictví a po jednání vlády obnovila Radu vlády pro duševní zdraví a od března už organizační schéma Úřadu vlády počítá i s oddělením politiky duševního zdraví.

V redakci jsme si právě tady řekli, že bonmot o duševním zdraví nelze číst odděleně od peněz. Jestli jde jen o styl, nebo o něco těžšího, ukážou až konkrétní částky.

Úleva 205 korun zakrývá hru o miliardy

Tady se spor najednou smrskne do běžné domácí zkušenosti. Podle zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, účinného od 1. května 2025, platí domácnost 150 korun za televizi a podle oficiálního přehledu Českého rozhlasu 55 korun za rozhlas, tedy dohromady 205 korun měsíčně.

V redakci jsme si ten spor přeložili do prostší češtiny: navenek se prodává jako úleva o 205 korun, ve skutečnosti ale přeskládává systém za zhruba 9,2 miliardy korun.

Právě proto nestačí říct, že se poplatek prostě škrtne. Koncesionářský poplatek, tedy zákonem stanovená platba na financování ČT a ČRo, dnes neposílá média každý rok do přímého rozpočtového handlování.

Model financování ze státního rozpočtu naopak znamená, že peníze nejdou přímo přes poplatníky, ale přes stát. A právě tam leží citlivé místo: nejde o to tvrdit, že dnešní model je jediný možný, ale o to, že koalice zatím neukázala hotovou náhradu, která by podobnou pojistku držela.

Nezávislost stojí na penězích, které nejdou snadno vyviklat

Tohle není česká zvláštnost. Evropská pravidla pro média v European Media Freedom Act i ve shrnutí, které zveřejnil Evropský parlament, spojují nezávislost veřejnoprávních médií se stabilním, transparentním a předvídatelným financováním.

Ve hře navíc nejsou drobné. Rozpočet České televize na rok 2026 počítá s 6,73 miliardy korun z televizních poplatků a Český rozhlas s výnosem 2,4762 miliardy korun z rozhlasových poplatků, jak ukazuje i návrh rozpočtu ČRo na rok 2026.

Tohle nejsou odhady komentátorů. Tohle jsou oficiální příjmy, na kterých oba domy staví provoz.

Z osobní přestřelky je spor o stát

Proto se z osobní přestřelky stal institucionální spor. Proti rušení poplatků vystoupilo 1934 zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu.

A když jsme v redakci prošli i usnesení Senátu k médiím veřejné služby, vyšlo z něj ještě něco podstatnějšího: Senát je výslovně spojuje s informační bezpečností státu.

Tady leží skutečná pointa. Nejde o to, zda Babiš rád sleduje Moravce nebo ne, a nejde ani o to, zda 205 korun měsíčně zní voličsky lákavě. Ve chvíli, kdy politik nejdřív zlehčí médium a pak mu chce sebrat jeho vlastní příjem, nejde o styl, jde o páku.

Článek Babiš si znovu kopnul do České televize. Sledovat její politické diskuse prý ohrožuje duševní zdraví se nejdříve objevil na Kontext24.

Slib o slušnosti nevydržel první zkoušku

Slib zněl jasně. V Programovém prohlášení vlády kabinet staví své úsilí na slušnosti, odpovědnosti, spolupráci a respektu mezi lidmi. Už na ustavujícím zasedání vlády 15. prosince 2025 Andrej Babiš říkal, že vláda bude transparentní, nic nebude skrývat a bude slušná. Když pak při prvním sporu o bezpečnost místo věcné odpovědi přišel útok na média a opoziční politiky, ten rozpor se vysvětloval sám.

Číslo přitom neleží v mlze. Bezpečnostní informační služba, tedy civilní kontrarozvědka státu, má v lednové revizi Ministerstva financí dostat 2 597 829 858 korun. V původním vládním návrhu rozpočtu na rok 2026 měla 2 897 829 858 korun. Původní návrh znamená podzimní plán schválený vládou, přepracovaný návrh lednovou verzi upravenou po usnesení Sněmovny. Rozdíl dělá přesně 300 milionů korun.

Právě tady vznikla dvojí pravda. Když politik mluví o rekordní částce, srovnává ji s rokem 2025, když kritik mluví o škrtu proti plánu, srovnává lednovou verzi s dřívějším plánem pro stejný rok. V redakci jsme porovnali rozpočtové částky pro rok 2025, podzimní návrh i lednovou revizi a vychází obojí: proti loňsku BIS roste o 229,4 milionu, proti původnímu plánu na rok 2026 ale klesá o 300 milionů. „Rekordní částka“ a „škrt proti plánu“ tedy nejsou protiklady, jen dvě různá srovnání nad stejnými čísly. O to víc zaráží, že na vládní tiskové konferenci 12. ledna 2026 zazněla hlavně slova o manipulaci, a ne jednoduché vysvětlení. Právě to, kdy a v jakém tématu se tahle výměna odehrála, ukazuje, proč nešlo o běžnou politickou hrubost.

Bezpečnostní debata se změnila v citlivý test vlády

Kontext byl výbušný. Po pardubickém incidentu pracovala policie s úmyslným zaviněním v zásadě za prokázaným a ve veřejném prostoru zaznělo i podezření na terorismus. Nešlo tedy o náhodnou internetovou přestřelku v klidný den. Šlo o okamžik, kdy veřejnost čekala od vlády přesnost, klid a srozumitelnou odpověď, jak stát chrání citlivé provozy. Právě proto působil spor o bezpečnostní rozpočty mimořádně citlivě.

Rozpor bil do očí. Premiér po incidentu vyzval firmy vyrábějící vojenský materiál, aby si areály zabezpečily samy a na vlastní náklady. Zároveň ale vedle BIS klesaly i další bezpečnostní kapitoly. NBÚ, tedy úřad, který hlídá práci s utajovanými informacemi, šel proti původnímu plánu dolů o 35 631 613 korun a NÚKIB, státní strážce kybernetické a informační bezpečnosti, o 105 398 084 korun. Kdo po firmách žádá větší obezřetnost, ten si tím sám říká o tvrdší otázky, proč stát ve stejnou chvíli ubírá tam, kde má vlastní bezpečnost držet.

To už není detail jedné kolonky. Bezpečnostní rada státu, tedy vládní tým, který koordinuje klíčové bezpečnostní otázky, může o hrozbách jednat jakkoli důrazně, jenže rozpočtová řeč vlády mezitím vysílá jiný signál. V redakci jsme prošli oficiální tabulky ministerstva financí a vidíme stejný vzorec jako u BIS: proti roku 2025 jsou tyto kapitoly vyšší, proti původnímu plánu na rok 2026 ale nižší. Bez poctivého srovnání se z faktu snadno stane slogan. A právě na takové zkratce se dá bezpečnostní debata velmi rychle přepsat do kulturní války.

Když chybí vysvětlení, nastupuje útok

Pak se debata zlomila úplně. Na vládní tiskové konferenci 12. ledna 2026 premiér označil Novinky a Seznam Zprávy za nejprolhanější média, mluvil o manipulaci a vedle rozpočtových čísel přidal i osobní útok na ministra financí. Téma bezpečnosti tak ustoupilo stylu, který si raději hledá viníka sdělení než odpověď na sdělení samotné. Když se i takto citlivé téma převypráví hlavně jako střet s údajnými manipulátory, je potřeba podívat se na samotný mechanismus obhajoby.

Ten mechanismus je přitom průhledný. „Rekordní částka“ a „škrt proti plánu“ nejsou dvě různé reality, ale dvě různé věty o téže realitě. Podle návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 2026 a jeho lednové revize stoupl schodek z 286 na 310 miliard korun, zatímco BIS spadla proti původnímu plánu o 300 milionů. Kdo v takové chvíli mluví jen o rekordech, nevyvrací kritiku. Jen přesouvá kameru.

Stejný pohyb vidíme i jinde. V lednové revizi Ministerstva financí pro rok 2026 klesly výdaje na obranu o 21 003 532 320 korun proti původnímu návrhu. V redakci jsme tyto částky znovu porovnali v oficiálních rozpočtových tabulkách a spor tak stojí na tvrdých číslech, ne na dojmech ani na špatně přečtené tabulce. Když pak na takto ukotvený spor naváže osobní a mediální útok, nepůsobí jako vedlejší výbuch emocí. Působí jako praktická náhrada obsahu.

To je na celé věci nejhorší. Když premiér při ověřitelném sporu o rozpočtová čísla nezačne vysvětlovat, ale útočit na média a oponenty, neposouvá hranici slušnosti o pár centimetrů. Maže ji úplně a z konfliktu dělá vlastní politický program.

Článek Babiš svými útoky na média i opoziční politiky ukazuje, jak rychle mizí hranice slušnosti se nejdříve objevil na Kontext24.

Stejná většina, dvě hlasování

Kabinet Andreje Babiše získal v lednu 2026 důvěru 108 hlasy. Sněmovna 5. března pak hlasovala o vydání Babiše k trestnímu stíhání: pro bylo 20 poslanců, proti 135. Nejde o numericky identické sestavy. Jde o totožný mocenský blok, který v krátkém sledu dvakrát ukázal, co v rukou drží. Není to konspirační román. Je to čitelná politická cena majority, která se stala viditelnou v mapě vlády.

Ministerstva, která mluví za vše

Motoristé sobě dostali zahraniční politiku, kulturu a životní prostředí, SPD obranu. Macinka i Zůna se stali místopředsedy vlády a ministry, Klempíř vedl kulturu. V únoru 2026 Babiš jmenoval ministrem životního prostředí Igora Červeného a z původního koaličního provizoria vznikla trvalejší mapa moci. Menší partneři nedostali dekorativní cedulky. Dostali čtyři silné adresy státu. Tento balíček dostali ve chvíli, kdy tatáž koalice hlasovala o imunitě předsedy nejsilnější strany. Jako politický obrazec to mluví jasnou řečí.

SPD: co říkala tehdy a co dělá dnes

Zvlášť nápadný je obrat SPD. V roce 2018 a znovu v roce 2022 strana hlasovala pro vydání Babiše k trestnímu stíhání. V březnu 2026 hlasovala opačně a zároveň drží ministerstvo obrany. Tento kontrast nepotřebuje výklad. Stačí ho pojmenovat. Strana, která dnes kryje premiéra před soudem, před osmi lety hlasovala pro jeho vydání. Podmínky se nezměnily. Změnila se cena loajality.

Imunita kupuje čas, ne nevinnost

Právní dopad březnového hlasování je přesný: Ústava říká, že nevydání zablokuje trestní stíhání pouze po dobu mandátu, nikoli natrvalo. Po jeho skončení stíhání pokračuje. Hlasování 5. března tedy Babišovi nekoupilo čistý štít. Koupilo mu odklad. A k tomu přišel v červnu 2025 verdikt Vrchního soudu v Praze: odvolací senát zrušil zprošťující rozsudek a uložil soudu prvního stupně obžalované uznat vinnými na základě provedených důkazů. Kauza Čapí hnízdo neskončila. Pouze čeká na konec mandátu.

Triumf načasování, ne nevinnosti

Dnešní obraz proto nevypadá jako triumf neviny. Vypadá jako triumf načasování. Koaliční partneři Babišovi neposkytli únik, poskytli mu nejcennější komoditu politiky: čas. Ten čas stál ministerstvo zahraničí, obrany, kultury a životního prostředí. Jestli to byl dobrý obchod, ukáže až okamžik, kdy mandát skončí a kauza se vrátí do soudní síně, odkud ji politici jen na čtyři roky vynesli.

Babiš nezískal nevinu. Získal drahý odklad, jehož cenu zaplatili ne on, ale stát, v jehož čele stojí.

Článek Spolupráce s SPD a Motoristy se Babišovi vyplatila. Vyhnul se soudům, spojence za to odměnil mocí se nejdříve objevil na Kontext24.

Vlídná věta neznamená obrat

Ještě na konci února Pavel říkal, že české zastoupení na summitu je věcí dohody s premiérem a že je připraven o tom mluvit. To nezní jako nová náklonnost. To spíš chladí spor, který ještě v lednu a únoru běžel naplno.

Kontext je tvrdší. Hrad v dopisu premiérovi odmítl Filipa Turka a tlak, aby delegaci vedl premiér, pak dál veřejně žil. Současně Babiš kolem velvyslanců volil kompromisnější tón. Jak jsme v redakci dohledali, jedna vlídná věta tak spíš udržela příměří, než že by otevřela opravdové oteplení.

Podstatnější je jiná věc. Pavel v senátním projevu znovu tlačil na plnění závazků vůči NATO nejen formálně procentem HDP, ale hlavně skutečnými schopnostmi. Přeloženo do běžné češtiny: kdo rozpočet sestavil, ten ho má spojencům vysvětlit. A protože NATO potvrdilo Ankaru na 7. a 8. července 2026, zatímco do 22. března nikdo veřejně nepotvrdil finální české obsazení delegace, napětí jen změnilo adresu.

O všem rozhoduje účet za obranu

Celý spor stojí na dvou číslech. Ministr obrany po jednání vlády mluvil o 155,79 miliardy korun v kapitole ministerstva obrany a o 185,693 miliardy korun celkem včetně dalších kapitol, což vláda spojila s 2,07 procenta HDP podle lednové predikce v materiálech vlády. Obranné výdaje totiž nejsou jen peníze přímo v kapitole ministerstva obrany, ale i některé další položky, které pravidla NATO dovolí započítat. A 2 procenta HDP jsou české zákonné minimum pro návrh těchto výdajů.

Jenže právě tady začíná problém. Redakce v rozpočtových podkladech našla i drobný vnitřní rozpor: tabulka ministerstva financí uvádí u kapitoly 307 částku 154 790 825 531 korun, zatímco vládní vystoupení pracovalo s číslem 155,79 miliardy, v součtu 185,693 miliardy a u 2,07 procenta HDP se ale vládní materiály shodují. Doma se ten rozdíl ještě dá ustát. V Alianci už mnohem méně.

NATO si vlastní účetnictví hlídá přísně. Podle NATO se alianční čísla mohou od národních rozpočtů výrazně lišit a u smíšených civilně vojenských aktivit uzná Aliance jen vojenskou část, pokud ji stát umí přesně vyčíslit. Pokud tedy spojenci širší český účet neuznají, zůstane v centru pozornosti jen něco přes 1,7 procenta HDP. A právě tohle je nepříjemný obsah celé debaty.

Měkčí tón dává smysl právě proto

Proto dává Pavlův měkčí tón smysl. Mluví se o vládním verdiktu k zastoupení na summitu, jenž má padnout až v květnu či červnu a o tom, že ministerstvo obrany má do konce května připravit podklady k armádním závazkům. V tu dobu Hrad zároveň připomněl, že ministerstvo zahraničí nemůže přestat komunikovat s prezidentem a že Turkovi dveře zůstávají zavřené. Prezident tedy neuhnul z postoje. Jen neotevřel další frontu dřív, než vláda vůbec vyloží vlastní karty.

Detail to rozhodně není. Hrad po summitu ve Washingtonu v roce 2024 uvedl, že Pavel jednal s členskými i partnerskými státy NATO, a u Haagu v roce 2025 už výslovně napsal, že prezident českou delegaci vedl. Právě proto by letošní neúčast nebyla rutinou, ale zlomem v čerstvé praxi.

Hezčí tón nemění, kdo to bude vysvětlovat

Ani to však nemění hlavní vzkaz. Už 4. prosince 2025 Hrad zdůrazňoval pokračování české obranné politiky v NATO a plnění mezinárodních vojenských závazků, stejnou linku Pavel držel i v Senátu o necelé tři měsíce později. A to ve chvíli, kdy Aliance zároveň tlačí nový rámec 5 procent HDP do roku 2035, tedy 3,5 procenta na jádro obrany a 1,5 procenta na související investice. Redakce v Pavlově větě proto nečte obrat k Babišovi, ale návrat odpovědnosti tam, kam patří.

Veřejnost může slyšet uklidnění. Fakta ale ukazují jen změnu metody: méně osobního tření, stejný tlak na rozpočet a jeho obhajobu. Kdo teď mluví o smíru mezi Hradem a Babišem, ten jen přehlíží, že prezident vládě vrátil účet za obranu právě ve chvíli, kdy už ho před spojenci nepůjde schovat za hezčí tón.

Článek Prezident se do dalšího střetu s Babišem nehrne. Ohledně Summitu NATO se krotí se nejdříve objevil na Kontext24.

Tři konflikty najednou

Vláda tohle napětí nevyrobila jednou aférou. Vyrobila ho tím, že tři různé spory pustila do veřejného prostoru naráz a žádný z nich pořádně nezavřela. Médijní politika přišla jako první: krok se zrušením televizních a rozhlasových poplatků byl od začátku politicky nehotový, protože vláda oznámila konec poplatků bez hotového modelu náhrady, a ještě v únoru ministr Klempíř připouštěl, že v koalici o financování veřejnoprávních médií panuje neshoda. Druhá linie zasáhla přímo fungování státu: škrty ve státní správě a novela služebního zákona s usnadněným propouštěním daly lidem pocit, že vláda přestavuje pravidla hry, na nichž závisí fungování veřejných institucí. Každý z těchto sporů by sám o sobě prošel jako kontroverzní politické rozhodnutí. Pohromadě vytvořily prostředí, kde každý nový impulz narážel na veřejnost se plnou sklenicí.

Imunita jako poslední kapka

Tou kapkou bylo sněmovní hlasování 5. března 2026, kdy poslanci nevydali ani Babiše, ani Okamuru k trestnímu stíhání. Pro velkou část veřejnosti nešlo o právní techniku imunity. Šlo o obraz dvojích pravidel: politici s koaliční většinou hlasují o vlastní beztrestnosti a den poté jdou na tiskovou konferenci. Milion chvilek to pojmenoval přímo: „Tohle je poslední kapka.“ Letná přišla šestnáct dní po hlasování a žádný politický komentář k propojení obou událostí nebyl potřeba. Tohle nemusíte vysvětlovat ani zkracovat. Veřejnost to pochopila bez návodu.

Odpor se nekrčí jen v Praze

Standardní odpovědí vlády na protesty je nálepka pražské bubliny. Tady nefunguje. Argument se rozpadne u čísel: únorové akce proběhly ve více než čtyřech stech obcích po celé republice a regionální potvrzení přinesla krajská média, která si metropolitní nálepku dovolit nemůžou. Na Letné samotné organizátoři uváděli čtvrt milionu lidí. Odpor se rozlil do regionů dřív, než stihl dostat nálepku pražské bubliny, a vláda s tímto argumentem přišla příliš pozdě.

Rychlost jako politický verdikt

Srovnání s předchozími vládami nedělá Babišově vládě špatnou vizitku proto, že by jiné vlády byly bezchybné. Dělá mu ji proto, že masový protest se obvykle dostavuje po letech opotřebení, kompromitování a hromadění aféry. Tenhle přišel za méně než sto dní od jmenování, ještě v době, kdy nový kabinet technicky ani nestihl zavést provozní normalitu. Vláda nestihla vyrobit normalitu dřív, než vyrobila protest. To je pořadí, které se velmi obtížně obrací.

Vláda a její spojenci mohou Letnou číst jako přehnané gesto odporu motivovaného opozicí. Tím ale nezmění jediný fakt: jejich kabinet stihl za sto dní vygenerovat odpor, který jiným vládám trval roky. A rychlost, s níž se odpor dostavil, je sama o sobě politickým verdiktem, který nestačí odmávnout tiskovým prohlášením.

Článek Napětí kolem Babiše roste. Demonstrace přichází v nejvyhrocenější chvíli se nejdříve objevil na Kontext24.