Nejde o všechny diplomaty, i tak je ale zásah velmi citlivý. Koaliční návrh míří na úzký okruh českých šéfů misí u EU, NATO či OSN. Právě tam se ale lámou bezpečnostní dohody, sankce i evropská pravidla, která pak dopadají i domů.

Nejde o detail, ale o kontrolu nad nejcitlivějšími posty

Koalice nemění celý systém. Podle zákona o zahraniční službě rozlišuje stát mezi velvyslanectvím a stálou misí, tedy českým zastoupením při mezinárodní organizaci, a právě na ten druhý okruh návrh míří. Nejde tedy o všechny diplomatické nominace, ale o vedoucí českých misí při strukturách typu EU, NATO nebo OSN.

Tím spíš má smysl dívat se, co přesně se vlastně vyjímá.

Právě tyto posty ale neleží na okraji. Tentýž zákon říká, že stálá mise zastupuje Českou republiku v mezinárodní organizaci, hájí její zájmy, vede jednání a sleduje její činnost pro české úřady.

V redakci proto nevidíme jen „pár funkcí navíc“, ale místa, kde se průběžně řeší bezpečnost, sankční režimy i evropská pravidla. A právě proto už nejde jen o slovíčkaření nad několika paragrafy.

Tvrdá kotva leží jinde. Ústava České republiky mluví obecně o tom, že prezident pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí, tedy českých oficiálních zastoupení navenek, a platný zákon o zahraniční službě dnes výslovně drží ve stejném prezidentském režimu velvyslanectví i stálé mise. Stejně to popisuje i studijní materiál MZV pro rok 2025.

Nejde proto o hotový právní verdikt, ale o čitelný spor o precedent, který by případně rozsekl až Ústavní soud. Ještě důležitější ale je, kde se ten spor propíše do praxe.

Celá věc se dá přeložit do jediné otázky: čí podpis bude poslední. Dnes totiž u vedoucího mise, tedy šéfa konkrétního českého zastoupení, přichází finální akt od prezidenta na návrh vlády, zatímco u jiných vedoucích zastupitelských úřadů rozhoduje ministr.

Spor se tak netočí kolem abstraktního paragrafu, ale kolem toho, kdo ponese poslední odpovědnost pod českým šéfem mise v Bruselu, New Yorku nebo při NATO. V redakci právě v tom vidíme skutečný obsah celé změny.

Spor se nevede jen o pravomoc, ale i o způsob

Druhá červená kontrolka bliká v proceduře. Změna totiž neběží samostatně, ale uvnitř sněmovního tisku 76 o státních zaměstnancích. Historie tisku 76 na webu Poslanecké sněmovny mezi novelizovanými předpisy eviduje i zákon o zahraniční službě a zároveň ukazuje vazbu na tisk 77.

Ve stenozáznamu k tisku 77 navíc zaznělo, že právě zákon o zahraniční službě nese nejrozsáhlejší změny a oba tisky se mají projednávat provázaně. Tím se otevírá námitka, že se zásah do prezidentské kompetence veze bokem.

Tady je ale potřeba přesnost. Přílepek není politická nálepka, ale změna, která nemá těsný vztah k účelu ani obsahu původního návrhu, právě tak jej dlouhodobě vymezuje judikatura Ústavního soudu. Veřejně dohledatelné podklady dnes potvrzují procesní vazbu na tisky 76 a 77, ne hotový důkaz protiústavnosti.

Poctivé je tedy mluvit o podezření na přílepek, ne o rozsudku předem. Jenže i tak se tím z věcného sporu stává spor o způsob, jak se taková změna vůbec protlačuje.

Proces navíc stále běží. Když jsme v redakci těsně před vydáním znovu prošli aktuální historii tisku 76, veřejný záznam k 31. březnu 2026 uváděl přerušení projednávání v garančním ústavněprávním výboru a poznámku, že další projednávání je možné od 31. března.

I to je důležité: kdo chce tuhle věc hodnotit poctivě, musí hlídat stav doslova na poslední chvíli. A právě tím se celá novela přestává tvářit jako technikálie.

První výjimka může být testem pro další ústupky

Právě v tom leží i naše redakční varování. Dnes platný § 10 odst. 4 zákona o zahraniční službě drží velvyslanectví i stálé mise v jednom prezidentském režimu. Jakmile zákon poprvé výslovně řekne, že část tohoto balíku se z něj vyjímá, vznikne první výjimka uvnitř dosud jednotné konstrukce.

To samo ještě nedokazuje, že příště přijde další ořez, ale v redakci považujeme takový krok za zřetelný precedenční test.

Prezident přitom nemusí jen přihlížet. Ústava mu dává veto prezidenta, tedy právo vrátit přijatý zákon Sněmovně s odůvodněním do 15 dnů od postoupení. A pokud by norma po dalším hlasování prošla a začala platit, může podle zákona o Ústavním soudu navrhnout zrušení zákona nebo jeho části.

Přezkum u Ústavního soudu znamená, že soudci otestují, zda taková úprava ještě unese ústavní rámec, nebo už ne.

Odpověď na titulkovou otázku tedy zní jasně. Pokud Petr Pavel neustoupí, má dvě reálné brzdy: politickou v podobě veta a právní v podobě návrhu k Ústavnímu soudu. To není osobní ješitnost Hradu, ale legitimní obrana hranice, kterou vláda zkouší posunout zákonem i procedurou zároveň. Jestli si prezident nechá vzít tyto podpisy bez odporu, příště už koalice nebude testovat výjimku, ale nový návod.

Článek Vláda cíleně oslabuje prezidenta. Nechá si to líbit? Pokud ustoupí, příště to může být ještě horší se nejdříve objevil na Kontext24.

Spor není o protokol — je o to, kdo bude vysvětlovat nesplněné závazky

Summit NATO se koná 7. a 8. července 2026 v Ankaře a vláda jmenovala vedoucím delegace Andreje Babiše. Prezident Pavel trval na svém ústavním právu reprezentovat stát navenek, Ústavní soud musel vydat předběžné opatření, aby Pavlovu účast vůbec zaručil. Nakonec pojede — jiným letadlem, odděleně od vlády.

Česko tak na aliančním summitu nebude mít jednu tvář. Bude mít dva soupeře, kteří se navzájem ignorují a každý z nich bude spojencům vysvětlovat, proč ten druhý vlastně nereprezentuje. To není diplomatická komplikace — to je mezinárodní ostuda, které šlo úplně jednoduše předejít, kdyby vláda pochopila, že alianční summit není místo pro domácí přetlačovanou. Jenže Babišova vláda tento spor nepovažuje za chybu. Považuje ho za výhru. A právě v tom spočívá největší problém — ne v tom, že spor nastal, ale v tom, že nikdo na vládní straně necítí potřebu ho litovat.

Skutečný důvod sporu přitom neleží v protokolu. Ministerstvo obrany snížilo plánované obranné výdaje z původně avizovaných 2,35 % HDP na přibližně 2,07–2,11 % HDP — tedy pod úroveň, kterou předchozí vláda slíbila spojencům. Kdo pojede do Ankary, bude muset toto snížení vysvětlit. Babišova vláda zjevně nechce, aby to vysvětloval Pavel — protože by ho vysvětloval jinak, než ona chce. A Pavel nechce nechat toto vysvětlování Babišovi — protože ví, jak by to dopadlo. Oba mají svůj důvod. A Česko za jejich spor zaplatí reputací, kterou si budovalo roky.

Aliance nečte český příběh jako ústavní spor

Pro spojence v NATO je vnitřní česká hádka nezajímavá. Co je zajímá, je spolehlivost. Haagský summit v roce 2025 zpřísnil závazky: model 3,5 + 1,5 % HDP do roku 2035 není doporučení — je to měřítko, podle něhož se budou hodnotit členové. Česko se k tomuto závazku ještě plně nepřihlásilo a místo sladěné pozice přijíždí s rozhádanou delegací a dvěma letadly.

Tohle nezní jako stát, který ví, co chce. Zní to jako stát, který nedokáže řídit sám sebe. A to je pro alianci daleko horší zpráva než samotné číslo obranných výdajů. Slabý spojenec je problém, který se dá řešit — investicemi, závazky, plány. Nespolehlivý spojenec je jiná kategorie. Ten dostává jiné informace, jiná pozvání a jiný stupeň důvěry. Česko si tuto nálepku v Ankaře pomalu vylepuje samo na záda.

Předchozí česká delegace zvládla summit ve Washingtonu v roce 2024 s jasnou strukturou — Pavel vedl, vláda podporovala. Tentokrát to samé Babišova koalice považuje za nepřijatelné ústupnictví. Tento posun není jen personální — je to signál o tom, jak nová vláda chápe vztah mezi Hradem a Strakovou akademií v zahraniční politice. A spojenci tento signál čtou. Spor, o němž ví téměř každý Čech, bude v Ankaře prvním tématem každého zákulisního rozhovoru — ještě dřív, než se otevřou dveře sálu.

Největší česká slabina nejsou procenta HDP

Česko v NATO nejslabší není vojenskými výdaji — i když jejich snížení je skutečný problém, který nelze zamést pod koberec. Nejslabší je tím, že nedokáže vystupovat jednotně. Stát, který pošle dvě soupeřící delegace na klíčový bezpečnostní summit, nevysílá signál síly. Vysílá signál chaosu. A chaos spojenci nefinancují, neinvestují do něj a při hlasování o citlivých tématech ho neposlouchají.

Kdo si nakonec sedne za českou cedulku, je důležité. Ještě důležitější ale je, zda za ním bude stát sladěný stát — nebo jen muž, který přijel jiným letadlem a reprezentuje sám sebe. Odpověď na tuto otázku bohužel Česko svým chováním posledních měsíců samo dalo. A není lichotivá.

Článek Ze summitu NATO se stalo velké drama. Babiš s Pavlem se perou jako dva kohouti se nejdříve objevil na Kontext24.

O letenku už dávno nejde

Pavel ten rámec zlomil ostře. Prezident republiky označil postup kolem textových zpráv za „pokus o vydírání“ a varoval, že pokud by za ním skutečně stála podpora premiéra, staly by se zásadní otázky zahraniční a bezpečnostní politiky rukojmím osobních animozit a zájmů.

Hrad tím přehodil výhybku. Z personální tahanice udělal otevřený spor o použití bezpečnostní politiky jako domácí páky.

Babiš mezitím neudělal finální řez. V redakci jsme při porovnání vystoupení vlády z 5. ledna a 2. února viděli hlavně posun tónu. Premiér tehdy sám řekl, že dřív mluvil pro to, aby jel prezident, ale zároveň přidal větu „uvidíme“. Neoznámil tedy nové pravidlo. Zkouší, zda může hranici posunout.

Jasno pořád není. Podle NATO se lídři sejdou 7. a 8. července 2026, jenže Babiš ještě 4. února připouštěl, že vláda rozhodne až v květnu nebo červnu. Titulková otázka tak stále nemá definitivní odpověď.

O to víc ale ukazuje, že nejde hlavně o ješitnost, nýbrž o poslední slovo v bezpečnostní politice. Jenže aby tenhle střet dával smysl, je potřeba vidět, proč je Ankara víc než jen další zahraniční cesta.

V Ankaře se bude počítat důvěryhodnost

Ankara není kulisa. Summit NATO je schůzka nejvyšších představitelů členských zemí Aliance, kde se dělají politická rozhodnutí o bezpečnosti a obraně, a podle oficiální informace NATO právě tam letos v červenci usednou alianční lídři.

Kdo za Česko přijede, nebude jen reprezentovat stát na fotografii. Ponese i české argumenty k závazkům, které země musí před spojenci vysvětlovat.

A ty závazky už teď tlačí. Haagská deklarace NATO nastavila takzvaný haagský závazek 3,5 + 1,5, tedy do roku 2035 nejméně 3,5 procenta HDP na jádrové obranné potřeby a až 1,5 procenta na související bezpečnostní investice. Současně počítá s každoročními plány a věrohodnou trajektorií plnění.

V redakci z toho čteme jednoduchý závěr. V Ankaře se nebude měřit velikost eg, ale schopnost Česka obhájit, jak chce své sliby opravdu plnit.

Právě proto vláda řešila summit ještě před létem. Jednání Bezpečnostní rady státu potvrdilo debatu o nastavení české trajektorie k aliančním závazkům; Bezpečnostní rada státu přitom funguje jako pracovní orgán vlády pro koordinaci bezpečnostních otázek.

Do stejné chvíle ale vstupuje i nepříjemná rozpočtová realita. Vláda podle svého vystoupení počítá s 155,79 miliardy korun a s 2,07 procenta HDP po širším započtení obranných výdajů, zatímco veřejné výstupy ČT mluvily u základní kapitoly jen o přibližně 1,8 procenta HDP, tedy lehce nad 1,7. Právě v takové chvíli se mluvčí země nevybírá lehkovážně.

I proto Babišovo „uvidíme“ vedle Pavlovy dosavadní role nepůsobí nevinně. Pražský hrad doložil prezidentovu účast ve Vilniusu 2023, ve Washingtonu 2024 i v Haagu 2025. NATO navíc u něj připomíná i zkušenost předsedy Vojenského výboru NATO.

Kdyby teď premiér prezidenta vytlačoval, spojenci by v tom neviděli rutinní přesun v protokolu, ale citlivý signál v momentu, kdy Česko vysvětluje své závazky. Právě proto už nejde jen o to, kdo by měl jet, ale podle jakých pravidel se to vlastně láme.

Žádný automat tady neplatí

Jednoduchý automat neexistuje. Vláda u summitu v Madridu výslovně uvedla, že Česko zastupoval premiér Petr Fiala. O rok později už stál v čele české delegace prezident a stejně to bylo i ve Washingtonu a v Haagu.

A co je pro dnešní spor klíčové, vláda 3. července 2024 samostatně schválila vyslání delegace vedené prezidentem Petrem Pavlem. Praxe tedy kolísá a opírá se i o konkrétní vládní rozhodnutí.

Ústava k tomu kreslí dvě koleje najednou. Ústava České republiky dává prezidentovi zastupování státu navenek, tedy roli reprezentovat zemi v zahraničí, ale sama tím ještě nepřevádí na Hrad celé určování zahraniční a bezpečnostní politiky. Tu uskutečňuje vláda jako vrcholný orgán výkonné moci.

V redakci proto tenhle střet nečteme jako porušení jasného zvyku ani jako čistou libovůli jedné strany. Čteme ho jako šedou zónu, v níž se obě role musejí potkat a v níž právě summit nabízí ideální příležitost k testu sil.

Verdikt je proto méně pohodlný, než by se oběma táborům hodilo. Babiš nemá v ruce automat, který by mu bez debat přisoudil Ankaru, ale zároveň sahá na místo, kde se protíná prezidentská reprezentace a vládní odpovědnost za bezpečnostní politiku. A jestli v tom Petr Pavel cítí útok na své pole vlivu, pak nejspíš proto, že o žádnou cestu do Ankary ve skutečnosti nejde.

Článek Proč se Babiš tak cpe na Summit NATO? Prezidentovi už začíná docházet trpělivost se nejdříve objevil na Kontext24.

Vlídná věta neznamená obrat

Ještě na konci února Pavel říkal, že české zastoupení na summitu je věcí dohody s premiérem a že je připraven o tom mluvit. To nezní jako nová náklonnost. To spíš chladí spor, který ještě v lednu a únoru běžel naplno.

Kontext je tvrdší. Hrad v dopisu premiérovi odmítl Filipa Turka a tlak, aby delegaci vedl premiér, pak dál veřejně žil. Současně Babiš kolem velvyslanců volil kompromisnější tón. Jak jsme v redakci dohledali, jedna vlídná věta tak spíš udržela příměří, než že by otevřela opravdové oteplení.

Podstatnější je jiná věc. Pavel v senátním projevu znovu tlačil na plnění závazků vůči NATO nejen formálně procentem HDP, ale hlavně skutečnými schopnostmi. Přeloženo do běžné češtiny: kdo rozpočet sestavil, ten ho má spojencům vysvětlit. A protože NATO potvrdilo Ankaru na 7. a 8. července 2026, zatímco do 22. března nikdo veřejně nepotvrdil finální české obsazení delegace, napětí jen změnilo adresu.

O všem rozhoduje účet za obranu

Celý spor stojí na dvou číslech. Ministr obrany po jednání vlády mluvil o 155,79 miliardy korun v kapitole ministerstva obrany a o 185,693 miliardy korun celkem včetně dalších kapitol, což vláda spojila s 2,07 procenta HDP podle lednové predikce v materiálech vlády. Obranné výdaje totiž nejsou jen peníze přímo v kapitole ministerstva obrany, ale i některé další položky, které pravidla NATO dovolí započítat. A 2 procenta HDP jsou české zákonné minimum pro návrh těchto výdajů.

Jenže právě tady začíná problém. Redakce v rozpočtových podkladech našla i drobný vnitřní rozpor: tabulka ministerstva financí uvádí u kapitoly 307 částku 154 790 825 531 korun, zatímco vládní vystoupení pracovalo s číslem 155,79 miliardy, v součtu 185,693 miliardy a u 2,07 procenta HDP se ale vládní materiály shodují. Doma se ten rozdíl ještě dá ustát. V Alianci už mnohem méně.

NATO si vlastní účetnictví hlídá přísně. Podle NATO se alianční čísla mohou od národních rozpočtů výrazně lišit a u smíšených civilně vojenských aktivit uzná Aliance jen vojenskou část, pokud ji stát umí přesně vyčíslit. Pokud tedy spojenci širší český účet neuznají, zůstane v centru pozornosti jen něco přes 1,7 procenta HDP. A právě tohle je nepříjemný obsah celé debaty.

Měkčí tón dává smysl právě proto

Proto dává Pavlův měkčí tón smysl. Mluví se o vládním verdiktu k zastoupení na summitu, jenž má padnout až v květnu či červnu a o tom, že ministerstvo obrany má do konce května připravit podklady k armádním závazkům. V tu dobu Hrad zároveň připomněl, že ministerstvo zahraničí nemůže přestat komunikovat s prezidentem a že Turkovi dveře zůstávají zavřené. Prezident tedy neuhnul z postoje. Jen neotevřel další frontu dřív, než vláda vůbec vyloží vlastní karty.

Detail to rozhodně není. Hrad po summitu ve Washingtonu v roce 2024 uvedl, že Pavel jednal s členskými i partnerskými státy NATO, a u Haagu v roce 2025 už výslovně napsal, že prezident českou delegaci vedl. Právě proto by letošní neúčast nebyla rutinou, ale zlomem v čerstvé praxi.

Hezčí tón nemění, kdo to bude vysvětlovat

Ani to však nemění hlavní vzkaz. Už 4. prosince 2025 Hrad zdůrazňoval pokračování české obranné politiky v NATO a plnění mezinárodních vojenských závazků, stejnou linku Pavel držel i v Senátu o necelé tři měsíce později. A to ve chvíli, kdy Aliance zároveň tlačí nový rámec 5 procent HDP do roku 2035, tedy 3,5 procenta na jádro obrany a 1,5 procenta na související investice. Redakce v Pavlově větě proto nečte obrat k Babišovi, ale návrat odpovědnosti tam, kam patří.

Veřejnost může slyšet uklidnění. Fakta ale ukazují jen změnu metody: méně osobního tření, stejný tlak na rozpočet a jeho obhajobu. Kdo teď mluví o smíru mezi Hradem a Babišem, ten jen přehlíží, že prezident vládě vrátil účet za obranu právě ve chvíli, kdy už ho před spojenci nepůjde schovat za hezčí tón.

Článek Prezident se do dalšího střetu s Babišem nehrne. Ohledně Summitu NATO se krotí se nejdříve objevil na Kontext24.

Bruselský zápis mluví jasně

Konkrétní důkaz přišel v Bruselu v prosinci 2025. Závěry Evropské rady z 18. a 19. prosince nastavily půjčku 90 miliard eur pro Ukrajinu tak, aby záruky nedopadly na Českou republiku, Maďarsko a Slovensko. Premiér Babiš pak na vládním webu zdůraznil, že ČR za úvěry „neručí v žádném případě“. Tahle věta je úspěch, jak ji vláda čte, a problém, jak ji čte Brusel. Vyvázání z garancí neznamená odchod z Unie. Znamená zvláštní pozici mimo hlavní proud společného evropského kroku. A české jméno v bruselském zápisu nestálo vedle Francie nebo Německa. Stálo vedle Maďarska a Slovenska.

Různá slova, stejný směr

Koaliční partneři mluví různým jazykem, ale ukazují do stejné strany. SPD ve svém programu tlačí referendum o členství v EU a NATO a žádala zastavení veškeré pomoci Ukrajině. Motoristé naopak píšou, že chtějí EU reformovat zevnitř, ne z ní odejít. ANO deklaruje euroatlantické zakotvení. Je fér napsat, že všichni tři nechtějí totéž. Jenže v praxi se tyto rozdílné slovníky skládají do jednoho směru. ANO i Motoristé sobě jsou členskými stranami skupiny Patriots for Europe v Evropském parlamentu, tedy stranické rodiny suverenistů a nacionálních konzervativců. ANO tam nesedí omylem ani dočasně. Sedí institucionálně.

Program, který mluví sám za sebe

Vládní programové prohlášení potvrzuje EU a NATO, ale zároveň odmítá jakýkoli další přesun pravomocí do Unie a odmítá migrační pakt. Ruší post ministra pro evropské záležitosti. Vrací V4 jako klíčovou prioritu. Tohle není interpretace odpůrců vlády. Je to doslovný obsah dokumentu, který kabinet podepsal. Model je v programu čitelný: zůstat uvnitř institucí, ale soustavně posouvat pozici od jejich jádra. Kdo čte jen větu „jsme pro EU a NATO“ a čte ji jako dostačující odpověď, přeskočil zbytek stránky.

Obranný rozpočet jako konkrétní signál

Abstraktní posun dostává konkrétní tvář v číslech. Sněmovna v březnu 2026 schválila státní rozpočet, jehož kapitola ministerstva obrany vychází jen lehce nad 1,7 % HDP. Zákon o financování obrany přitom ukládá jako závaznou hranici dvě procenta. Spojenci podobné signály čtou velmi přesně a tichý hlas u aliančního stolu není jen řečnická metafora. Je to měřitelná ztráta vlivu na rozhodnutí, která se Česka přímo týkají. Vláda, která pošle do obrany slabší signál, než sama zákonem zavázala, neuspořila. Zmenšila se.

Problém není odchod. Problém je zmenšování.

Slovo „katastrofální“ v titulku neznamená apokalypsu přes noc. Znamená tři velmi konkrétní následky: slabší vliv při vyjednávání v EU, menší důvěru spojenců v NATO a horší pozici při každém příštím bruselském kompromisu. Česko ze Západu neodchází. Česko se na Západě systematicky zmenšuje, a to je rozdíl, který se v diplomatické praxi projevuje pomalu, ale spolehlivě.

Vláda, která krok za krokem učí partnery zařazovat Česko k táboru, jenž chce výhody členství bez jeho ceny, si nevyjedná výjimku podruhé tak snadno jako poprvé. A země, která se dobrovolně přesune na okraj, to nezjistí ze zprávy. Zjistí to v okamžiku, kdy u stolu nebude mít slovo, přestože bude přítomna.

Článek Spojení ANO, SPD a Motoristů nás staví na periferii EU. Následky mohou být katastrofální se nejdříve objevil na Kontext24.

Silná slova české političky vs. realita spojenců

Když česká politička obviní cizího prezidenta, že nás chtěl zatáhnout do světové války, je to víc než jen přestřelený status na sociální síti. Je to přímé obvinění, že ohrozil životy Čechů.

Kateřina Konečná z KSČM při výročí ruské invaze letos v únoru napsala na síti X: „Ten Zelenskyj, který nás… chtěl zatáhnout do války. Do světové války.“ Tím přímo označila Volodymyra Zelenského za hrozbu pro bezpečnost České republiky.

Jenže ve stejném období probíhal úplně jiný, podstatný příběh. Zelenskyj žádal spojence o bezletovou zónu nad Ukrajinou. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg 23. března 2022 jasně oznámil, že aliance takovou zónu nevyhlásí, protože by „s největší pravděpodobností vyvolala plnohodnotnou válku mezi NATO a Ruskem“ a donutila alianci sestřelovat ruská letadla i ničit jejich protivzdušnou obranu, jak vyplývá z přepisu tiskové konference NATO.

Jinými slovy: Zelenskyj tlačil na vyšší pomoc, NATO šláplo na brzdu. Aliance se od začátku staví proti přímé válce s Ruskem a volí cestu dodávek zbraní, výcviku a sankcí, nikoli útoku na ruské území.

Naše redakce prošla oficiální dokumenty a veřejná vystoupení představitelů NATO a všude se opakuje stejná linie: žádná přímá válka s Ruskem, jen podpora napadené země. Přesto se v českých diskusích objevují věty typu „válku rozpoutal Zelenskyj v roce 2022“ nebo „NATO nás do ní vtáhne“.

Samotný Zelenskyj přitom už v srpnu 2022 v jednom z rozhovorů připomněl, že válka začala rokem 2014, anexí Krymu a postupným ukusováním ukrajinského území ze strany Ruska. Pokud tedy někdo mluví o „zatažení do světové války“, musí se nejdřív postavit čelem k otázce, kdy ten konflikt vůbec začal a kde v něm leží česká stopa, ke které se teprve dostáváme.

Kdy válka skutečně začala a kde v ní stojí Česko

Časová osa konfliktu nezačíná v únoru 2022 ani jménem Volodymyr Zelenskyj. Vede mnohem dál, k masovým protestům na kyjevském náměstí Nezávislosti, které vypukly 21. listopadu 2013 po rozhodnutí tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče zastavit přípravy na asociační dohodu s EU a dál prohlubovat proruský a korupční kurz země.

Takzvaný Euromajdan, ukrajinská „revoluce důstojnosti“, byl reakcí na vnitřní rozklad státu a odmítnutí evropské cesty, ne na Zelenského politiku. Ten se v té době na politické scéně vůbec neobjevoval.

Krize vyvrcholila 22. února 2014. Ukrajinský parlament po Janukovyčově útěku hlasoval o jeho „odstranění z výkonu ústavních pravomocí“ a vypsání předčasných voleb. Pro návrh zvedlo ruku 328 poslanců, proti nebyl nikdo. Zelenskyj se stal prezidentem až o pět let později, v roce 2019.

Krátce po pádu Janukovyče ale kremelský scénář přeřadil na vyšší rychlost. Rusko obsadilo a jednostranně anektovalo Krym a zároveň rozdmýchalo ozbrojený konflikt na Donbasu. Zlom tedy nespustil Zelenskyj, ale ruská snaha potrestat Ukrajinu za odklon od Moskvy.

Moskva od začátku rámuje tuto agresi jako „ochranu před genocidou“ ruskojazyčných obyvatel na východě země. Tímto argumentem se zabýval Mezinárodní soudní dvůr, hlavní soudní orgán OSN, v řízení „Ukraine v. Russian Federation“. V předběžném opatření, které Mezinárodní soudní dvůr vydal 16. března 2022, soud nařídil Rusku, aby okamžitě zastavilo vojenské operace na Ukrajině, konstatoval, že předložené materiály neprokazují tvrzenou genocidu, a zároveň označil za velmi pochybné, že by úmluva o genocidě umožňovala jednostranné použití síly na cizím území.

Nejvyšší soud světa tak zpochytnil klíčové ospravedlnění ruské invaze, ke kterému se v Česku často přilepují různé propagandistické příběhy. Do tohoto rámce pak vstupuje česká realita, která vypadá úplně jinak, než maluje strašák „budeme další na řadě“.

Prezident Petr Pavel v únoru 2026 uvedl, že českem vedená muniční iniciativa zajistila Ukrajině přibližně 4,4 milionu kusů velkorážní munice, tedy více než polovinu všech dodávek tohoto typu, přičemž do války neodešel jediný český voják. Česká republika tak funguje jako zásobárna pro napadeného, ne jako země, která sama vstoupila do konfliktu.

Ministerstvo obrany v březnu 2024 zdůraznilo, že vláda nemá žádný záměr vysílat na Ukrajinu české vojáky do bojů a že platný mandát umožňuje maximálně 35 příslušníků ozbrojených sil, a to jen pro ochranu diplomatických zájmů nebo vyšetřování válečných zločinů, nikoli pro bojové operace. Z přehledu pomoci, který resort zveřejnil v únoru 2023, zároveň vyplývá, že zapojení Česka spočívá především v dodávkách výzbroje, výcviku ukrajinských vojáků na našem území a logistické podpoře, jak shrnuje Ministerstvo obrany.

Průzkum veřejného mínění z ledna 2025 navíc ukazuje, že vyslání českých vojáků do bojových operací na Ukrajině podporuje jen zhruba 11 procent obyvatel, zatímco většina dává přednost tlaku na Rusko pomocí sankcí a zbrojní podpory. Mezi reálnou pozicí Česka jako „zásobárny pro napadeného“ a obrazem, který Konečná kreslí, když mluví o zatažení do světové války, tak vzniká propast, ve které se rodí další obvinění – třeba to, že Ukrajina nebezpečně přepisuje dějiny.

Kdo komu přepisuje dějiny: ukrajinská dekomunizace očima Česka

Právě na „přepisování dějin“ Kateřina Konečná často útočí. Jenže pod touto nálepkou se na Ukrajině ve skutečnosti skrývá proces, který česká společnost po roce 1989 vnímala jako přirozený krok k demokracii.

Ukrajinský parlament v dubnu 2015 přijal zákon č. 317-VIII „O odsouzení komunistického a národně-socialistického (nacistického) totalitního režimu na Ukrajině a zákazu propagandy jejich symboliky“. Zákon výslovně staví komunistický a nacistický režim na roveň a zakazuje jejich propagandu a veřejné používání symbolů, s omezenými výjimkami pro vědu, umění či pietní účely.

Na papíře jde o suchou legislativu, v ulicích ale znamenala obrovský symbolický řez. Souhrnné údaje o dekomunizaci mluví o přejmenování více než 50 tisíc ulic a téměř tisícovky obcí a měst a o odstranění zhruba 1 300 Leninových pomníků během prvních měsíců účinnosti zákonů. Z měst mizely sochy lidí, kteří sloužili totalitnímu režimu, a názvy ulic připomínající sovětskou diktaturu.

Pro českého čtenáře to působí až povědomě. I Praha po pádu komunismu sundávala pomníky Klementa Gottwalda a dalších představitelů režimu, české právo zakotvilo zákaz propagace nacismu a komunismu a odstranění symbolů diktatury bylo chápáno jako součást demokratické sebeobrany.

Když tedy český volič slyší, že Ukrajina „maže dějiny“, ve skutečnosti sleduje ukrajinskou verzi známého příběhu: země, která po desetiletích diktatury přetrhává vazby na režim, jenž ji okupoval, ožebračoval a zabíjel její elity. Ukrajinci tento krok dělají později než Češi, ale míří stejným směrem, pryč od totality a pryč od impéria, které si nárokuje jejich území i identitu, což dává varováním před „přepisováním dějin“ úplně jiný podtext, než jaký jim přisuzuje Konečná.

Co ve skutečnosti říká výrok o „světové válce“

Výrok Kateřiny Konečné o Zelenském, který nás „chtěl zatáhnout do světové války“, neobstojí ani jako expresivní zkratka. Naráží na chronologii konfliktu, kterou rámují Euromajdan, anexe Krymu a rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora. Přehlíží fakt, že NATO odmítlo vyhlásit bezletovou zónu právě proto, aby zabránilo přímé válce s Ruskem, a že Česko pomáhá Ukrajině miliony granátů, ale bez jediného vojáka v zákopech.

Zároveň útočí na ukrajinské bourání soch a přejmenovávání ulic, které v českém zrcadle připomíná spíš náš vlastní listopadový rozchod s komunismem než nějaký „nebezpečný experiment“. Pokud bychom přijali logiku, kterou komunistická politička nabízí, museli bychom mezi hrozby pro mír zařadit i vlastní cestu z totality.

Právě v tom se ukazuje, jak daleko odjíždějí podobné výroky od reality, kterou lze ověřit v oficiálních dokumentech, rozhodnutích a dějinách, ne jen v emotivních statusech na sociálních sítích. Zbytek už si musí každý srovnat sám, když tato fakta postaví vedle sebe bez politických zkratek a strašení „světovou válkou“.

Článek Konečná (KSČM) už nemá zábrany. Obvinila Zelenseho, že chtěl Čechy zatáhnout do světové války se nejdříve objevil na Kontext24.