Čísla nejsou náhoda

Mandatorní výdaje na důchody a sociální dávky přes 722 miliard korun zákon hýbat nedovoluje — ale to nevysvětluje volby v oblastech, kde pohyb možný byl. Nejprůhledněji to vidět na humanitární pomoci: ministerstvo zahraničí ji seřízlo ze 165 milionů v roce 2025 na 50 milionů, a 115 milionů rozdíl tvoří vůči schodku 310 miliard pouhých 0,016 procenta. Kdo čeká, že takový škrt deficit zachrání, musí vysvětlit, co se stalo se zbývajícími 99,984 procenty.

Humanitární škrt není vzdálená morálka

Prodávat humanitární škrt jako přesun peněz „k nám domů“ je pohodlná fikce, kterou rozvrací vlastní vládní dokumenty: ministerstvo zahraničí ve Strategii zahraniční rozvojové spolupráce 2018–2030 propojuje humanitární pomoc přímo s bezpečností, stabilitou zemí ohrožených konflikty a omezováním nuceného vysídlení a nelegální migrace. Česká republika přitom podle dat OECD za rok 2024 stojí na 29. místě mezi zeměmi DAC podle podílu pomoci na hrubém národním důchodu — to opravdu není profil státu, který před škrty rozdával nad poměry. Kdo mluví o „našich lidech“, mlčí o tom, že vlastní stát popsal humanitární pomoc jako investici do vlastní bezpečnosti.

Kultura ztrácí konkrétní věci

Slib ministerstva kultury z podzimu o více než miliardě korun na Kulturní aktivity vzal za své: ve sněmovní rozpravě z 11. února 2026 zaznělo číslo 810,5 milionu a pokles o 336 milionů. Kulturní aktivity jsou dotační okruh pro živou a nezřizovanou kulturu — granty, festivaly, výstavy, regionální akce — a škrt v tomto okruhu nemá abstraktní podobu: konkrétní pořadatel nedostane grant, konkrétní město přijde o festival nebo výstavu, a v tabulce schodku to neuvidí nikdo. Právě proto jsou tyhle škrty tak pohodlné: zmizí přesně tam, kde to vypadá nejméně dramaticky.

Mikroškrty deficit neřeší, jen odhalují logiku

Program Prevence korupčního jednání, který fungoval dvě dekády, skončil s alokací 4,3 milionu korun — mikroskopická položka vůči schodku 310 miliard. Humanitární škrt, kulturní škrt, protikorupční škrt: žádný z nich deficit smysluplně nezmenší, ale dohromady odhalují, jak vláda nakládá s prostorem, kde to politicky nevadí. Mandatorní výdaje se hýbat nedají, silné skupiny se hýbat nenechají — zbytek je volná plocha. Tohle není odpovědné šetření. Je to rozpočet, který jako první vybírá ty nejtišší.

Článek Na důchody peníze jsou, na humanitární pomoc už ne. Vláda škrtá na nejzranitelnějších se nejdříve objevil na Kontext24.

Devět procent letos nevypadá jako devět

Tvrdá matematika zní jasně Podle MPSV začne balík zvyšování platů vybraných státních zaměstnanců platit až od 1. dubna 2026, takže letošní efekt nevypadá jako plných 9 procent.

Redakce ten posun přepočítala jednoduše: devítiprocentní růst se letos projeví jen devět měsíců z dvanácti, tedy asi 6,75 procenta; u pěti procent jde asi o 3,75 a u dvou procent o 1,5. A tím háček teprve začíná.

Balík navíc nedává všem stejné plus. Stejné materiály MPSV mluví asi o 580 tisících zaměstnanců, ale rozdělují je do několika skupin: státní služba a základní nejnižší stupnice mají dostat 9 procent, nelékařské zdravotnické profese a část sociální oblasti 5 procent a lékaři, zubní lékaři a farmaceuti 2 procenta.

Už tady tedy platí jednoduchá věta: u části zaměstnanců je růst menší, než zní v titulku.

Nejvyšší číslo je zároveň nejméně jisté

Nejhlasitěji pak zní slogan „až o deset procent“. Když jsme v redakci prošli vládní komunikaci MPSV a následné usnesení vlády, ukázal se stejný vzorec: jistě zní hlavně vysoké procento, zatímco poslední jedno procento stojí v detailu jen jako možné navýšení mimo tarif.

Když headlineové číslo slábne už na startu, důležitější otázka zní jinak: kolik z něj je vlastně jisté.

Jistých není deset procent. Jisté jsou jen tarifní 9, 5 nebo 2 procenta, zatímco další jedno procento vláda popisuje jako možné navýšení objemu odměn nebo nenárokové složky platu, tedy části, na kterou nevzniká automatický nárok a o níž rozhoduje zaměstnavatel, jak ukazuje vládní komunikace.

Platový tarif přitom tvoří jen základní tabulkovou část platu podle třídy a praxe. A právě tady se úřední věta láme do reality výplatní pásky.

Tarif není celý plat

Celá výplata totiž není jen tarif. Podle ISPV tvořily odměny 6,8 procenta průměrného platu, příplatky 18,5 procenta a náhrady 7,3 procenta.

Odměna je mimořádná nebo výkonová složka, kterou člověk nemůže brát jako jistou součást každé výplaty, a osobní příplatek je individuální část platu navázaná na výkon či kvalitu práce. Kdo si tedy převede tarifní procento rovnou na celé přidání, ten si převádí jen kus výplatnice.

Právě proto se může stát dubnový paradox. U části organizací může zaměstnankyni vyrůst tarif, ale zároveň jí zaměstnavatel v napjatém rozpočtu stáhne odměny, takže konečné plus na pásce zůstane menší, než slibovalo oznámení.

Redakce tím netvrdí, že to nastane plošně všem; jen ukazuje mechanismus, který podle struktury platu popsané v datech ISPV věcně možný je. A ten mechanismus dostává ještě ostřejší obrys ve chvíli, kdy se podíváme na peníze.

Rozpočet může přepsat i hezké procento

Peníze totiž neleží mimo rozpočet. Ministr práce před schválením mluvil o růstu platů ve veřejné sféře o zhruba 21 miliardách korun, zatímco po jednání vlády zazněly ve vládní komunikaci konkrétní dopady do státního rozpočtu, rozpočtů samospráv a veřejného zdravotního pojištění.

To je přesně situace, v níž část institucí začne hlídat každou další korunu a hledat rezervy uvnitř vlastního rozpočtu. Jakmile jedna složka platu stojí na jistotě a druhá na možnostech, stejné procento přestává znamenat stejnou věc.

Tady vzniká nejčastější omyl. Ve veřejné debatě se tarifní procento často automaticky vydává za procento celé výplaty, jenže vládní komunikace sama rozlišuje mezi tarifem a dalšími složkami a ISPV ukazuje, že tarif není celý plat.

Redakce v tom nevidí slovní hříčku, ale hlavní důvod, proč část lidí na pásce neucítí to, co čekala.

Ještě zřetelnější kontrast nabízí učitelé. U jejich jiného, lednového navýšení vláda výslovně zdůraznila v oficiální zprávě o zvýšení platů učitelů, že školy nemusejí krátit netarifní složky platu.

Když jsme v redakci prošli dostupné tiskové zprávy k dubnovému balíku, stejnou pojistku jsme nenašli. A bez takové pojistky mají stejná procenta prostě nižší cenu.

To platí tím víc, že ani po zvýšení nezmizí všechny spodní propady. Samo MPSV uvádí, že i po navýšení zůstane 254 tarifů pod nejnižší úrovní zaručeného platu, tedy minimální hladiny odměny pro zaměstnance ve veřejných službách a správě.

Stát tedy sice přidává, ale prodává mnohem silnější dojem, než jaký část lidí opravdu dostane.

Článek Navýšení mezd má háček. Vláda zaměstnancům přidává tak, že reálné příjmy zůstanou téměř stejné se nejdříve objevil na Kontext24.

Otočka je vidět v zákoně i v částce

Konsolidační balíček, za nějž ODS nesla spoluodpovědnost, nebyl nahodilý: zvedl minimální vyměřovací základ pro hlavní OSVČ — nejnižší částku, ze které se povinné sociální pojistné počítá — na 40 procent průměrné mzdy od roku 2026 a vláda ho hájila vyššími budoucími důchody i postupným přibližováním podmínek zaměstnanců a živnostníků. Šlo o systémový argument, ne o účetní kapric. V praxi to znamenalo skok z 4 759 korun měsíčně v roce 2025 na 5 720 korun v roce 2026.

Ten skok je právě teď v plném efektu, a je to přesně ten moment, který politicky nejvíce tepe: hlavní OSVČ na minimu platí vyšší zálohy, zatímco v Poslanecké sněmovně souběžně běží debata o tisku 11, který by je vrátil na zhruba 5 005 korun, tedy zpátky na 35 procent základu. Rozdíl 715 korun měsíčně a 8 580 korun ročně není kosmetika — je to přesná cena politické otočky, a ta se odehrává v reálném čase: stát od živnostníků vyšší zálohy vybírá a zároveň jedná o jejich snížení. Ne v rétorice, ale na časové ose a v korunách, tady se odehrává celý příběh.

Návrh nepřišel od ODS

Čím je celá věc výmluvnější, je autorství samotného návrhu: tisk 11 v Poslanecké sněmovně napsali Schillerová, Babiš, Okamura, Macinka, Juchelka, Havlíček, Malá, Fiala a Šťastný — jméno ODS v seznamu chybí. ODS se přesto drží dostatečně blízko, aby efekt slevy sbírala: Jan Skopeček na konci prosince 2025 v rozhovoru pro Novinky avizoval, že bude kolegům doporučovat podporu zastavení růstu odvodů, a tisk 11 k 21. až 25. březnu 2026 stál ve třetím čtení a mířil na pořad 13. schůze.

Jde o precizní politický manévr: ODS může hlasovat pro levnější zálohy, aniž by nesla podpis pod tiskem, a výsledek prezentovat jako vlastní pomoc živnostníkům — nikoli jako ústupek koalici, která návrh do Sněmovny přinesla. Efekt slevy je přitom reálný a viditelný, zodpovědnost za dlouhodobé důsledky se rozplyne v koalici. Kdo sbírá potlesk za slevu, která od něj nepochází, neslouží živnostníkům — slouží vlastnímu volebnímu účtu.

Úleva dnes může znamenat horší účet zítra

Sleva navíc nezasáhne všechny živnostníky stejně. Z necelých 1,2 milionu OSVČ evidovaných ČSSZ k červnu 2025 se spor týká hlavně 688 tisíc hlavních OSVČ — vedlejší OSVČ ani paušální pásma, kde se odvody a daň platí v jedné paušální částce, z debaty nedělají jeden příběh pro každého.

Odpůrci návrhu přitom upozornili na nepříjemné číslo: sněmovní debata k tisku 11 pracovala s odhadem výpadku příjmů systému až 6 miliard korun, přičemž předkladatelé dopad příjmů v důvodové zprávě vůbec nevyčíslili. Přidávají se k tomu hlubší nerovnost vůči zaměstnancům a nižší budoucí důchody právě těch, kteří teď čekají na levnější zálohy. Ještě při schvalování vyšších minim přitom vláda stála na tom, že systém musí zaměstnancům a živnostníkům přiblížit a nízké penze zbrzdit — přesně tyto argumenty nyní mluví proti tisku 11, ale hlasitě je nikdo nevznáší. Politická otočka tu není detail, ale metoda: stejní lidé nejdřív zvednou účet a pak chtějí potlesk za to, že ho trochu srazí.

Článek Další politická otočka ODS. Ve vládě byla přísná, teď bere zpátečku a chce potěšit živnostníky nižšími odvody se nejdříve objevil na Kontext24.

Stejný tlak, ale jiný typ ztráty

Podobnost existuje. V obou zemích sílí tlak na živou kulturu, ale mechanismus rány se rozchází. Na Slovensku zasahuje důvěru v grantový systém, v Česku hlavně klesá položka Kulturní aktivity, tedy klíčová rozpočtová linie, přes niž míří granty do velké části živé kultury.

Ve schváleném státním rozpočtu ČR na rok 2025 stála na 1 146 805 000 korun, zatímco ve sněmovní rozpravě zaznělo už 810,5 milionu.

Ten rozdíl vidíme zblízka. Festival BRaK už na oficiálním programu ročníku 27. až 31. května 2026 zve na konkrétní místa a přípravy mu běží měsíce dopředu. Víceletý grant, tedy podpora plánovaná na delší období, dává pořadatelům možnost stavět program s předstihem, když se jeho opora zpochybní, netřese se jen jedna kolonka, ale celý kalendář.

V redakci jsme v dostupných oficiálních podkladech nenašli potvrzení každého dramatického tvrzení, která kolem BRaK zaznívají, o to silněji ale vystupuje otázka, kdo a kdy začal měnit pravidla hry.

Na Slovensku ten mechanismus leží černý na bílém.

Na Slovensku se nehraje jen o peníze, ale i o důvěru

Podle novely zákona o Fondu na podporu umenia o poskytnutí peněz rozhoduje rada FPU, slovenského Fondu na podporu umenia, tedy veřejnoprávního fondu pro podporu živého umění, kultury a kreativního průmyslu. Odborné komise už radě jen radí a jejich stanovisko ji nezavazuje, rada má 13 členů a osm z nich jmenuje a odvolává ministr.

Když pak samo ministerstvo kultury SR oznámilo, že konečné slovo bude mít rada, spor se přestal točit jen kolem částek.

Právě proto nestačí počítat miliony. Fond může pro rok 2026 pracovat s částkou 30,81 milionu eur, a přesto ztrácet důvěru části scény, protože předvídatelnost rozhodování klesá rychleji než stav účtu.

V redakci jsme při čtení státního příspěvku FPU na rok 2026 i ministerských vyjádření narazili na stejný paradox: peníze v systému jsou, jenže jistota, podle jaké logiky k žadatelům doputují, slábne. A ztráta důvěry bývá v kultuře dražší než jedna rozpočtová položka.

Dopad už navíc nepůsobí abstraktně. Oficiální oznámení FPU k 6. rokování rady potvrzuje středu 18. března 2026 a veřejné podklady kulturní scény mluví o více než čtyřech desítkách institucí a o projektech za víc než dva miliony eur ročně včetně víceletých grantů.

Právě v této debatě zaznělo i to, že BRaK může přijít asi o 70 procent rozpočtu, i když jsme v redakci pro tuto konkrétní cifru nenašli stejně pevné oficiální doložení jako pro samotné zasedání rady. A právě tady je vidět, proč český spor nelze odbýt větou o celém rozpočtu ministerstva.

V Česku se škrt schovává za velké číslo

Česká vláda se brání číslem 18,8 miliardy korun. Ministerstvo kultury mluvilo o druhém nejvyšším rozpočtu v historii resortu a tvrdilo, že na Kulturní aktivity posílá znovu více než miliardu.

Jenže právě tato položka je pro grantově závislou živou kulturu přesnější než celý balík kapitoly. V materiálu ministerstva ještě stálo 1 010 550 000 korun, ve sněmovní debatě už 810,5 milionu. Spor tedy nezkresluje kultura jako celek, ale to, kam se díváme.

To je klíčové. Kulturní aktivity nejsou okrajová kolonka, ale kanál, přes který stát podporuje nezřizovanou kulturu v divadle, tanci, literatuře, výtvarném umění a dalších oborech, jak připomnělo samo ministerstvo při rozpočtu na rok 2025.

V redakci proto nebereme českou debatu jako hádku o prestiž resortu, nýbrž jako spor o místo, kde přežívají pořadatelé, regionální scény a projekty bez pevného státního polštáře. Právě tam se škrt mění z účetního tahu na menší nabídku.

A tam také publikum dopad uvidí nejdřív. Regiony nečekají na výroční statistiky, poznají ho ve chvíli, kdy ubude festival, hostování, čtení nebo koncert, který se bez grantové jistoty prostě neposkládá.

Slovensko dnes ukazuje, jak rychle kulturu oslabí zásah do důvěry v pravidla, Česko zase připomíná, jak snadno se reálný škrt schová za vysoký celkový rozpočet. Kdo kulturu měří jen součtem miliard, ten už se smířil s tím, že mimo velké instituce má ticho nahradit program.

Článek Kultura v Česku i na Slovensku trpí. Vlády škrtí finance, kde se dá se nejdříve objevil na Kontext24.

Rozpočtové váhy neleží ani zdaleka stejně

717,2 miliardy proti 140,7.

Podle Ministerstva financí míří letos 717,2 miliardy korun na důchodové pojištění, tedy na penze a související nároky, největší sociální položku státu, zatímco obrana dostává 140,7 miliardy. To není volba „tank, nebo babička“. To je střet dvou rozpočtových vah, které už na začátku neleží ani zdaleka stejně.

Obrana přitom nezmizí z debaty ani tehdy, kdyby si to někdo politicky přál. Zákon o financování obrany drží 2 procenta HDP jako zákonnou minimální podlahu pro návrh rozpočtu, ne automaticky ideální částku, a vláda po březnové tiskové konferenci po jednání kabinetu slíbila růst až na tři procenta HDP do roku 2030. Jinými slovy, obranné výdaje už nejsou pohodlně volitelná kolonka, kterou lze z debaty vyškrtnout.

Veřejná zlost ale často míří vedle. Když politici i komentátoři schovají pod slovo „dávky“ skoro všechno sociální, ztratí se v tom podstatný rozdíl mezi penzemi a užšími sociálními podporami.

V redakci jsme při čtení materiálů Ministerstva financí k návrhu rozpočtu 2026 narazili na prostý fakt, z 949,3 miliardy sociálních výdajů dělají penze 739,6 miliardy. Jestli tedy veřejná debata hledá viníka rozpočtového tlaku jen ve „dávkách“, útočí na mnohem menší terč, než si přiznává. A rozhoduje chvíle, kdy rozpočet opravdu praskl.

Když rozpočet praskl, obrana ustoupila

Tam už zmizely zkratky. V přepracovaném návrhu rozpočtu 2026, který vláda schválila 26. ledna 2026, přibylo podle Ministerstva financí 17 miliard korun na sociální mandatorní výdaje, tedy na výdaje, které stát platí ze zákona a vláda s nimi hýbe jen omezeně.

Obrana naopak přišla o 21 miliard v kapitole ministerstva a o dalších 0,8 miliardy jinde. Celkem minus 21,8 miliardy. Tady už nejde o pocit. Tady vláda seřadila priority do jednoho řádku.

Ten obraz je skoro nepříjemně čistý. V jedné verzi tabulky vedle sebe stojí plus 17 miliard a minus 21,8 miliardy, čehož si redakce všimla právě proto, že spor náhle přestal být abstraktní.

A stejně přesná je i pointa, nepadla zákonná podlaha obrany, padl růst nad ni. Původní návrh z 30. září 2025 podle Ministerstva financí počítal s výdaji nad rámec zákonných dvou procent HDP v objemu 30,7 miliardy, revidovaná verze po škrtu spadla jen k asi 2,07 až 2,1 procenta HDP. Stát tedy neřekl, že armádu vypne. Řekl něco jiného, minimum ubráníme, ambici odložíme.

Slovo dávky zakrývá desetinásobný rozdíl

Právě proto je nutné jednou provždy opravit rozpočtovou zkratku kolem „dávek“. Podle Ministerstva financí dělají sociální dávky, tedy užší skupinu podpor mnohem menší než penze, 73,1 miliardy versus 739,6 miliardy u důchodového pojištění. Rozdíl není kosmetický. Je desetinásobný.

Kdo tedy tvrdí, že vláda musela škrtat obranu kvůli „dávkám“, popisuje realitu velmi nepřesně. Přesnější věta zní takto, při prvním rozpočtovém stresu kabinet ochránil hlavně mandatorní sociální výdaje a hmotnost penzijního systému, zatímco ustoupil z obranného růstu nad zákonné minimum.

V redakci nepovažujeme ten závěr za ideologii, ale za prostý přepis čísel do češtiny. A ani tahle tabulka ještě neznamená, že každá další obranná miliarda automaticky přinese vyšší bezpečnost.

Vyšší suma sama o sobě bezpečnost nekoupí

Ani armáda totiž nefunguje jen podle velikosti rozpočtu. NKÚ popsal nedostatek moderních simulátorů a trenažérů a zároveň uvedl, že šest ze čtrnácti výcvikových zařízení armáda využívala jen z 31 až 47 procent.

Kontroloři zároveň napsali, že prověřené peníze mířily účelně, ale u části investičních záměrů chybělo vyjádření efektivnosti. V redakci tenhle detail čteme jako poctivou brzdu, vyšší suma sama výkon nezaručí.

Jenže opačná útěcha je ještě nebezpečnější. Když stát chrání mandatorní výdaje a vedle nich i kvazimandatorní výdaje, tedy položky, které sice nejsou právně úplně automatické, ale politicky se škrtají velmi těžko, začne brzy narážet na výdajové rámce, tedy na brzdu určující, kolik si stát může celkově dovolit utratit.

A právě tam přichází tvrdé varování. Národní rozpočtová rada upozornila, že bez dalších konsolidačních kroků představených nejpozději v návrhu rozpočtu na rok 2027 nepůjde vrátit veřejné finance na dlouhodobě udržitelnou dráhu.

Rok 2026 už navíc ukázal, jak ten konflikt vypadá v praxi. Při prvním větším stresu přežilo hlavně zákonné minimum dvou procent na obranu, zatímco cesta ke třem procentům ustoupila, a sociální klid dál spoléhá na obří penzijní masu.

Vláda tak dnes neslibuje dvě priority. Slibuje dvě drahé jistoty, které bez reforem nebo vyšších příjmů neumí zaplatit, a to už není strategie, ale rozpočtové popírání reality.

Článek Obrana, nebo sociální jistoty? Rozpočet není bezedný, vláda si musí vybrat se nejdříve objevil na Kontext24.

Miliardy mizí, platy rostou: začíná finanční šroub

V jediném roce stát stáhne z kultury zhruba 2,4 miliardy korun a zároveň přikáže divadlům zvednout platy o 9 procent. Hlavní státní peněženka na kulturu, tedy kapitola 334, podle revidované tabulky Ministerstva financí padá z 19,656 miliardy v roce 2025 na 17,228 miliardy v roce 2026. To je propad přibližně o 12,4 procenta.

Současně vláda schválila plošné zvýšení tarifů v základní platové tabulce o 9 procent. Zasáhne to i značnou část profesí v kultuře. Divadla tak vstupují do roku 2026 se smrsknutým rozpočtem a povinně vyšší mzdovou páskou, což vytváří pro většinu souborů neřešitelný stisk, který se brzy projeví i v programu pro diváky.

Ještě nedávno přitom na tiskových konferencích zaznívaly superlativy. Ministerstvo kultury na konci září 2025 slavnostně oznámilo, že vláda schválila rozpočet kapitoly kultury ve výši 18,8 miliardy a označilo ho za „druhý nejvyšší v historii“. O pár měsíců později ale revidovaný návrh Ministerstva financí počítá už jen se 17,228 miliardy. V tomto rozporu mezi mediálním příběhem a finálními čísly se rodí dnešní nedůvěra kulturní obce, která slyší o „historicky vysokých“ rozpočtech, ale ve vlastních excelových tabulkách vidí škrty a krizové scénáře.

Ministr kultury Oto Klempíř pak ve Sněmovně přesně rozkreslil, kde dopadne sekera. Ve stenozáznamu únorové schůze uvádí, že do programu Kulturní aktivity, z něhož žijí festivaly, nezávislá divadla i projekty pro děti, posílá ministerstvo 810,5 milionu korun, tedy zhruba 4,6 procenta kapitoly. Pro státní program podpory profesionálních divadel, stálých orchestrů a pěveckých sborů pak vyčleňuje 300 milionů, asi 1,7 procenta rozpočtu. Na papíře pořád stojí stovky milionů, jenže ve chvíli, kdy se tyto částky rozpočítají na konkrétní soubory a projekty, začíná být zřejmé, proč mnoho scén mluví o přežití, ne o rozvoji.

A právě u grantů je nejlépe vidět, jak se velká čísla mění v konkrétní zhasnuté scény.

Grantová poprava, krajská loterie a rodinná vstupenka za hranou

Nejtvrdší ránu dostává program Kulturní aktivity, který drží při životě většinu nezávislé scény. Podle Asociace nezávislých divadel klesá v roce 2026 jeho objem z 1,146 miliardy na 810,5 milionu, tedy o 336 milionů a zhruba 29,4 procenta. V minulých letech stát uspokojoval kolem 40 procent požadovaných částek, po letošním škrtu se podle odhadu asociace propadne míra uspokojených žádostí na zhruba 28 procent. Z těchto čísel se rýsuje jednoduchý scénář: řada nezávislých scén na menších jevištích může prostě zhasnout, protože pro ně grant není bonus, ale základní zdroj, bez něhož se často vůbec nerozsvítí.

Neplatí přitom, že všechno stojí jen na státním rozpočtu. Analýzy Českého statistického úřadu a NIPOS potvrzují, že systém financování kultury je vícezdrojový a že vedle státu nesou velkou část nákladů zejména obce a kraje. Praha tak může na nezřizovanou kulturu a další projekty rozdělit až 420 milionů korun ročně. Brno podle údajů z roku 2023 posílá nezřizovaným subjektům 36 milionů.

V menších městech ale často neexistuje žádný podobný finanční „polštář“. Jeden zrušený grant nebo jediný špatný rok tak může znamenat konec jediného místního divadla. Z pohledu tabulek jde o pár milionů, z pohledu regionu o ztrátu jediné instituce, která tam během roku přivede děti i dospělé k živé kultuře.

První obětí jsou logicky projekty, které se samy rychle nezaplatí. Dětská a školní představení jsou pro řadu nezávislých souborů v regionech klíčovou součástí nabídky. Stanovisko Asociace nezávislých divadel varuje, že škrty v Kulturních aktivitách představují systémový zásah napříč obory a nejcitelněji dopadnou právě tam, kde nezávislé soubory suplují nabídku městských institucí a kde vládní priority zároveň mluví o dostupnosti kultury pro rodiny s dětmi. V kombinaci s nařízeným devítiprocentním růstem platů se organizátoři v regionech obávají, že budou pod tlakem omezovat právě dopolední reprízy pro školy a další programy, které se samy hůře zaplatí. Dětská a rodinná představení jsou tak jednou z prvních oblastí, kde hrozí úbytek živé kultury, i když zatím neexistují přesná data o zrušených či omezených produkcích.

Účet ale nakonec stejně zaplatí divák v hledišti. Podle statistiky NIPOS pro rok 2023 stála průměrná divadelní vstupenka 313,40 koruny, meziročně zdražila o 13 procent a tempo růstu mírně překonalo inflaci. Konsolidační balíček pak od roku 2024 zvedl DPH na vstupenky z 10 na 12 procent. Jestli současně klesají dotace a rostou mzdy, mohou divadla reagovat v zásadě jen dvěma způsoby:

• dál zdražovat lístky,
• osekat repertoár, případně obojí najednou.

„Ať se uživí sama“: mýtus, který by proměnil divadlo v luxus

V diskusích se stále častěji objevuje věta, která zní na první poslech logicky: „Kdo chce, ať si na divadlo vydělá, stát má jiné starosti.“ Přidává se argument o „kavárně“, která si prý umí zaplatit i lístek za pět set, a proti tomu požadavek, aby kultura „fungovala tržně“. Tento obraz je lákavý svou jednoduchostí, jenže reálná čísla ekonomiky kultury vypadají jinak.

Analýzy Českého statistického úřadu a NIPOS dlouhodobě popisují, že tržby ze vstupného tvoří jen část příjmů většiny kulturních institucí, zatímco provozní dotace z veřejných rozpočtů patří mezi klíčové zdroje, zejména po pandemii covidu. Návštěvnost přitom roste: statistika NIPOS pro rok 2023 mluví o více než desetiprocentním nárůstu počtu diváků, přesto se průměrná cena vstupenky drží kolem 313 korun. Pokud by divadla měla zaplatit veškeré náklady jen z pokladen, musela by tuto částku násobně zvýšit, jinak by neudržela ani základní provoz, natož kvalitní umělecký tým.

Pořadatelé špičkových koncertů a festivalů už podobný výpočet otevřeně předkládají. Bez veřejných a soukromých dotací by se mohla cena vstupenky na prestižní kulturní večer vyšplhat až k devíti tisícům korun, tedy na úroveň opravdu luxusního večera, včetně večeře v lepší restauraci. Takový scénář by neznamenal, že kultura zmizí, ale že se přestěhuje do světa, kde na ni dosáhne jen úzká skupina velmi dobře situovaných lidí ve velkých městech. Z průměrné rodiny, která dnes ještě zvládne zaplatit tři lístky po třech stech korun, by se v takovém modelu stal divák za výlohou.

Aktuální rozpočet ministra Klempíře tlačí české divadlo právě tímto směrem. Kombinace zhruba dvanáctiprocentního propadu státní kapitoly na kulturu, téměř třicetiprocentního seškrtání programu Kulturní aktivity a nařízeného devítiprocentního růstu platů nevytváří prostředí pro „efektivnější“ provoz, ale pro tvrdý a sílící tlak na cenu vstupenek a ústup z menších měst.

Nejde o osudový konec všech scén, ale o jasné nastavení trajektorie: přežijí hlavně soubory ve velkých centrech s bohatým zřizovatelem a bohatým publikem, zatímco regionální a dětská divadla začnou opravdu třít bídu s nouzí. Až tedy příště někdo v diskusi napíše, že „pořádné“ divadlo se má uživit samo, je fér dodat ještě jednu větu: ano, ale jen pro ty, kdo si za jeden večer mohou dovolit utratit tolik jako v lepší pražské restauraci, protože právě k takovému modelu dnešní rozpočtové rozhodnutí míří.

Článek Osud českých divadel je zpečetěn. Ministr Klempíř jim zatnul tipec, budou třít bídu s nouzí se nejdříve objevil na Kontext24.

22 miliard z rozpočtu méně. A heslo „Budeme jako Polsko“

Vláda plánuje snížit daň z příjmů firem z 21 na 19 procent. Tím trvale vyřízne z rozpočtu zhruba 22 až 23 miliard korun ročně.

Podle přehledů Ministerstva financí a analýzy KPMG ke konsolidačnímu balíčku přineslo původní zvýšení sazby z 19 na 21 procent veřejným financím právě okolo 22 miliard ročně. Teď kabinet stejný objem peněz vědomě odepíše, přestože výnos daně z příjmů právnických osob už dosahuje zhruba 208 miliard korun ročně.

Česko má navíc jeden z nejvyšších podílů firemní daně na celkových daních v Evropě. Stát si tak dobrovolně podřezává příjmy, z nichž platí školy, zdravotnictví i důchody, a balí to do marketingového sloganu o „podpoře investic“.

Ve veřejné debatě mezitím vítězí jednoduchá zkratka: „Budeme jako Polsko.“ Polsko skutečně drží základní sazbu firemní daně 19 procent. Data Corporate Tax Statistics 2024 OECD ale řadí Českou republiku jinam.

Průměrná sazba daně z příjmů firem v zemích OECD se pohybuje okolo 23 až 24 procent, v Evropě kolem 21,5 procenta. Sazba 19 procent by tak Česko neposunula do středu pelotonu, ale pod průměr EU i OECD, přestože se český rozpočet opírá o firemní daň mnohem víc než většina sousedů.

Redakce proto vnímá argument „dorovnání Polska“ spíš jako politické heslo než promyšlený ekonomický plán. A právě tady se otevírá otázka, komu nižší daň ve skutečnosti poslouží.

Stovky miliard na dividendách. A zákonné potrubí ven z Česka

Ještě zásadnější čísla se netýkají samotné sazby, ale odtoku zisků ze země. Viceguvernérka ČNB Eva Zamrazilová připomíná, že v roce 2022 odteklo z Česka na dividendách „skoro 400 miliard“ a v roce 2023 „bezmála 300 miliard korun“, přičemž zahraniční vlastníci u nás dlouhodobě reinvestují jen necelých 30 procent zisků. Uvádí to v autorském článku na stránkách České národní banky.

Většina výdělku tedy Česko opouští, místo aby obnovila stroje, továrny nebo platy lidí, kteří tyto zisky vytvářejí. A právě v okamžiku, kdy tyto odtoky dosahují stovek miliard ročně, přichází další sleva z firemní daně.

Klíčová je konstrukce zákona. Systém tzv. participation exemption, zakotvený v § 19 zákona o daních z příjmů, osvobozuje dividendy mezi mateřskou a dceřinou společností v EU, pokud mateřská firma drží alespoň desetiprocentní podíl minimálně dvanáct měsíců.

Směrnice EU o mateřských a dceřiných společnostech navíc umožňuje, aby členské státy u těchto dividend neuplatňovaly srážkovou daň. Výsledek?

Pokud česká dceřiná společnost vydělá miliardu a po zaplacení daně z příjmů právnických osob pošle zbytek jako dividendu do německé nebo nizozemské matky, stát při výplatě dividendy většinou nevybere nic. Stejné dividendy pro běžné fyzické osoby přitom § 36 zákona typicky zdaňuje 15procentní srážkovou daní.

Expertní scénáře proto odhadují, že samotné snížení sazby daně z příjmů právnických osob na 19 procent může navýšit dividendové odtoky nerezidentům o další 4 až 15 miliard korun ročně, i když Ministerstvo financí ani ČNB tento dopad oficiálně nevyčíslují. Tím se ale příběh neuzavírá, spíš začíná být vidět jeho druhá polovina.

Co ukazuje ČNB: bilance v minusu a „sleva“ pro akcionáře za hranicemi

Česká národní banka už dnes v platební bilanci eviduje výrazně záporné saldo u bilance prvotních důchodů. Dividendy z přímých zahraničních investic v řádu stovek miliard, o nichž mluví Eva Zamrazilová, se do této bilance promítají a dlouhodobě ji drží v minusu.

Dividendy a úroky tečou z republiky ven rychleji, než přitékají zpět, jak vyplývá z komentáře k vývoji platební bilance na stránkách ČNB. Sleva na dani z příjmů právnických osob tak v praxi většinou nepodněcuje nové továrny a haly v Česku, ale vylepšuje čistý výnos pro akcionáře mateřských koncernů v zahraničí.

Tento model podle redakce nepůsobí jako promyšlená podpora české ekonomiky, ale spíš jako dotace pro už existující odtokový kanál. A přesně stejnou logiku, jen v menším měřítku, je vidět i u daní v gastronomii.

Gastro jako zmenšený model: zmatek v DPH, účtenka skoro stejná

Stejnou strukturu, jen na menších číslech, ukazuje gastronomie. Konsolidační balíček od roku 2024 zavedl jednu sníženou sazbu DPH 12 procent, ale zároveň přesunul většinu nealkoholických nápojů do základní 21procentní sazby. Výjimku tvoří hlavně kohoutková voda a některé mléčné nápoje.

Následný návrh snížit DPH na nealko v restauracích a kavárnách z 21 na 12 procent míří jen na nápoje vypité „na místě“. Nealko „s sebou“ přitom zůstává v 21 procentech. Výsledkem je systém, ve kterém dvě stejné limonády mohou mít na jedné účtence dvě různé sazby DPH.

Data společnosti Dotykačka, která cituje analýza Seznam Zpráv, ukazují, že po lednovém zvýšení DPH v roce 2024 spadly nominální tržby v gastru o 5 procent a reálně, po očištění o inflaci, zhruba o 13 procent. Daňové změny tak spíš zalepují marže a propad poptávky, než aby viditelně zlevňovaly účty pro hosty.

Podnikatelé v hospodách proto nejhlasitěji řeší zmatek, ne úlevu. Už u „pivního DPH“ varovali daňoví experti i média před chaosem různých sazeb v jedné provozovně, jiná daň pro točené pivo, jiná pro lahvové, jiná pro nealko „na místě“ a „s sebou“.

Aktuální debata o nealku opakuje stejný příběh. Servery pro podnikatele se ptají, zda se „neopakuje chaos“, a politici mluví v souvislosti s rozdílnými sazbami pro vodu s citronem a bez citronu o „kocourkovu“.

Z pohledu hosta účtenka téměř nemění čísla, ale systém přidává další vrstvy složitosti. Stejně jako u firemních daní, kde se detaily paragrafů mění v neviditelné trubky pro odliv miliard, o nichž se veřejně mluví jako o „pomoci podnikání“. A právě tady vstupuje do hry zkušenost ze zahraničí.

Levnější a účinnější cesta: sleva až za skutečnou investici

Mezinárodní zkušenost nabízí jiný typ řešení, který netrestá české veřejné služby naslepo. OECD ve svých materiálech, včetně Economic Outlook 2025 a zprávy Tax Policy Reforms 2024, shrnuje, že samotná výše sazby daně z příjmů právnických osob hraje menší roli než konstrukce základu daně a kapitálových odpočtů.

Země, které rozšířily možnosti zrychlených odpisů nebo tzv. immediate expensing, tedy možnost odepsat investici do strojů a technologií rychleji, často podpořily investice účinněji než prostým plošným snížením sazeb. Stát v takovém modelu přizná slevu teprve ve chvíli, kdy firma opravdu postaví halu, nakoupí vybavení nebo inovuje v dané zemi.

Analýza Centra veřejných financí Univerzity Karlovy, na kterou se odvolává iRozhlas, proto počítá s jiným scénářem:

• plošné snížení sazby daně z příjmů právnických osob z 21 na 19 procent znamená trvalý výpadek asi 23 miliard korun ročně při velmi omezeném prorůstovém efektu,
• zavedení jednoletých zrychlených odpisů na nové stroje by mohlo generovat až 34 miliard dodatečných investic ročně, s přibližně dvojnásobným efektem na HDP, a po zhruba deseti letech by stálo rozpočet jen kolem 5 miliard ročně.

Vláda tak podle této analýzy nesahá po nástroji, který podmínkuje slevu reálnou investicí v Česku, ale volí nejdražší variantu, plošný dárek za desítky miliard pro všechny velké firmy bez ohledu na to, kam svou marži nakonec odvedou. Na konci celé konstrukce pak zůstává jediná, o to nepříjemnější otázka.

Kdo opravdu vydělá: Češi, nebo akcionáři v zahraničí?

Výsledek působí paradoxně. Kabinet tvrdí, že podporuje domácí růst, zároveň však dostupná data ukazují, že otevírá prostor, aby se částka v desítkách miliard korun ročně přesouvala z kapes českých daňových poplatníků na účty akcionářů ve zbytku Evropy.

České firmy, které zisk opravdu reinvestují doma, z takto plošného snížení sazby těží stejně jako dceřiné společnosti globálních koncernů, jež už dnes odvádějí většinu výnosů pryč. Stát mezi nimi nijak nerozlišuje.

Otázka nakonec nezní, zda stát má podporovat investice. Zní jinak: proč k tomu potřebuje zákon, který z českého rozpočtu přerozdělí desítky miliard k těm, kteří už dnes podle ČNB většinu svých zisků z Česka vyvádějí?

Článek Vláda obírá vlastní občany. Chce zavést zákon, kvůli kterému z Česka ročně odtečou desítky miliard se nejdříve objevil na Kontext24.

Úroky dřív než jistina

Stát letos pošle na obsluze dluhu zhruba 110 miliard korun, přičemž ani koruna z toho nesnižuje dlužnou jistinu, jen udržuje aktuální stav. Těch 110 miliard spolkne skoro 40 procent toho, co vláda pošle do školství. Je to brutální účet za minulá politická rozhodnutí, který omezuje možnosti všech budoucích vlád. Přesto vláda pro rok 2026 plánuje další schodek přes 300 miliard.

Tenhle mechanismus si zaslouží pojmenovat přesně: ministerstvo financí rozlišuje obsluhu dluhu a splácení jistiny. Těch 110 miliard ročně nevrací ani korunu z dlužné částky, pouze krmí věřitele. Jsou to peníze, které by jinak mohly jít na školy, nemocnice nebo infrastrukturu. Místo toho mizí v servisním poplatku za rozhodnutí, jejichž autoři dávno odešli z funkcí. Politická reprezentace to ví a zadává přesto další objednávky na dluhovou kreditku. To není hospodářská odvaha. To je odkládání nepříjemného rozhovoru o generaci dál.

Dluhová brzda a rok 2037

V českém právu má tento náraz konkrétní podobu. Zákon o rozpočtové odpovědnosti nastavuje dluhovou brzdu na 55 % HDP: po jejím dosažení musí vláda předložit vyrovnaný nebo přebytkový rozpočet. Národní rozpočtová rada odhaduje, že Česko na tuto hranici narazí zhruba kolem roku 2037. V té době dnešní školáci odmaturují, dostudují a začnou v plné síle platit daně. Účet za dnešní politiku nespadne z nebe. Přistane přímo na jejich výplatních páscích.

Politikům zbývá jen něco přes 11 procentních bodů do povinného nárazu do zdi, a přesto plánovaný schodek roste. Vzorec je čitelný: vláda vědomě zrychluje jízdu směrem k dluhové brzdě, ačkoliv má k dispozici časovou osu i jmenný seznam budoucích plátců. Tohle není neopatrnost. Je to kalkulace: jestli lidem, kteří teď volí, nezáleží na tom, co zaplatí jejich děti, proč by na tom mělo záležet politikům? Rozhazovačná politika je racionální, pokud se díváte jen na jedno volební období. Iracionální je teprve tehdy, když se podíváte na celou generaci.

Marketing „Země pro budoucnost“ a realita v účtárně

O to větší kontrast vytváří hospodářská strategie „Česko: Země pro budoucnost 2.0″. Ministerstvo průmyslu na tiskových konferencích slibuje masivní investice do energetiky, bydlení, digitalizace a vzdělání, zatímco doprovodné materiály ministerstva financí počítají se schodkem přes 300 miliard. Před kamerami běží „Země pro budoucnost“, v rozpočtových tabulkách leží účty přepsané dětem. Jsou to dvě různé reality a politici se přesunují mezi nimi podle toho, před kým právě stojí.

Tohle oddělení marketingu a účtárny je záměrné, ne náhodné. Marketing funguje jako emočně nabité sdělení, které voliči zapamatují. Účtárna je suchý dokument, který si nikdo nečte. Politický komunikační expert to ví lépe než kdokoli jiný, a přesně proto se tiskové konference konají v moderně vybavené místnosti s logem strategie, ne v zasedačce ministerstva financí. Řeči o „budoucnosti“ jsou nejlevnější druh politiky: nestojí nic, dokud nepřijde splatnost.

Jako zástupné řešení se na scéně objevuje EET 2.0, evidence tržeb odhadovaná na 14 až 15 miliard ročně. Ani kdyby fungovala perfektně, nezacelí ani pětinu schodku. EET 2.0 je politická náplast na strukturální deficit. Může projít jako aktivita na tiskové konferenci, ale na hromadu dluhu vliv nemá. Slouží ale k něčemu jinému: dává vládě odpověď na otázku „co s tím děláte?“ Z politického hlediska odpověď dostačuje, i kdyby z ekonomického nestačila vůbec.

ČEZ: potlesk dnes, účet zítra

Učebnicovým příkladem celé logiky je plán na plné ovládnutí skupiny ČEZ. Stát drží přibližně 70 % akcií a výkup zbylých minoritních podílů by podle odhadů stál kolem 250 miliard korun, tedy skoro jeden celý roční schodek. I kdyby se operace formálně nezatížila státní bilancí a profinancovala přes samotný ČEZ, dopad na veřejné finance zůstane fakticky stejný. ČEZ by musel snížit dividendy tvořící klíčovou položku státních příjmů, a to konkrétně znamená méně peněz pro školy, zdravotnictví a důchody.

Dnešní voliči získají iluzi plné kontroly nad energetickým kolosem. Jejich děti přijdou o část budoucích dividend. Přesně v tenhle moment se ukazuje, jak politická logika „dnešní potlesk, zítřejší účet“ funguje v praxi: nikdo nehlasuje na základě dividend, které dostanou za deset let. Hlasuje se na základě pocitu, že stát konečně drží v rukou něco velkého. Pocit je zadarmo. Zbytek se zaplatí.

Evropská pravidla jako vnější pojistka

Ke všemu přidává EU novou rovinu tlaku, která v domácí debatě téměř nezazní. Reformovaná evropská fiskální pravidla nesledují jen limit dluhu na HDP, ale také výdajovou dráhu, tedy maximální tempo růstu čistých veřejných výdajů. Pokud ji Česko poruší, hrozí procedura nadměrného schodku a vymáhání nápravy zvenku. Unie tak českým politikům vzkazuje jasně: zkrotíte rozpočet sami, nebo vám s tím někdo pomůže. A evropská pomoc s rozpočtem není poradní. Je vynutitelná.

Až dnešní školáci poprvé naplno pocítí daňové zatížení, nezafinancují jen své současné služby. Zafinancují i úroky a zbytné projekty, které dnešní vláda prosazuje bez viditelné lítosti. Tahle generační směnka se nijak neskrývá. Stojí v rozpočtových dokumentech, v zákonech, ve zprávách Národní rozpočtové rady. Politici ji vidí a přesto podepisují. To není přehlédnutelná chyba. To je vědomá volba, za kterou se ale neodpovídá těm, kdo ji jednou zaplatí.

Článek Na rozhazovačnou politiku vlády jednou doplatí naše děti. To ale politiky evidentně netrápí se nejdříve objevil na Kontext24.

Skok místo „jara“: co vláda ve skutečnosti schválila

První duben 2026 nepřinese apríl, ale výrazný skok v tabulkových platech. Nařízení vlády č. 16/2026 Sb. od tohoto data mění platové stupnice státních zaměstnanců podle nařízení 304/2014 Sb. a zaměstnanců ve veřejných službách a správě podle nařízení 341/2017 Sb. a přidá zhruba 580 tisícům lidí 9 %, 5 % nebo 2 % k tarifům.

Vláda navenek mluví o „přidání od jara“, jenže v právním textu žádné pozvolné „jaro“ není. Je tam jednorázový dubnový skok. A právě ten v roce se schodkem 310 miliard korun otevírá otázku, jak moc kabinet opravdu šetří, a jak moc jen spoléhá na to, že se v detailech tabulek málokdo zorientuje.

Rozpočet na rok 2026 počítá se schodkem 310 miliard korun a zároveň podle Národní rozpočtové rady porušuje zákonná rozpočtová pravidla. Ministerstvo financí přitom ještě v létě 2025 mluvilo o cílovém deficitu 286 miliard, respektive 237 miliard bez mimořádných výdajů. Teď vláda k této bilanci přidává další účet za růst platů, který politici popisují částkou 27 až 28 miliard, a resorty mají tyto peníze „najít“ ve vlastních kapitolách. Redakce v tom vidí jasný rozpor mezi řečmi o šetření a realitou zákonů i tabulek.

Důvodová zpráva k nařízení počítá přímý dopad valorizace tarifů na veřejné rozpočty „jen“ 16,9 miliardy korun, z toho 8,23 miliardy u státu a 5,73 miliardy u obcí a krajů. Politická prezentace 27 až 28 miliard ale míří výš a započítává širší růst platů ve veřejné sféře. Vláda tím v roce, kdy NRR mluví o rozporu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti, jasně volí cestu přidávat místo toho, aby skutečně šetřila, a ještě kolem toho budí zmatek ohledně toho, kdo co dostane.

Největší chaos vládní komunikace panuje kolem „zpětných doplatků“ za leden až březen. Internetové debaty slibují kompenzace, ale samotné nařízení 16/2026 Sb. jasně uvádí účinnost až od 1. dubna 2026 a důvodová zpráva počítá dopady jen od tohoto data do konce roku. Ani tisková zpráva ministerstva práce a sociálních věcí žádné doplacení prvního čtvrtletí nepopisuje. Papír tedy říká jediné: 1. dubna přijde skok, nic zpětně, zato za desítky miliard – a teprve na výplatní pásce uvidíme, jestli vláda opravdu rozhazuje, nebo jen dohání starý dluh.

Výplatní páska uklízečky a účet za „spravedlnost“

V makro číslech vypadá rozhodnutí vlády na první pohled jako rozhazování hluboko nad inflaci. Česká národní banka čeká pro rok 2026 průměrnou inflaci kolem 1,6 %. Kabinet ale v základních tabulkách přílohy č. 1 nařízení 341/2017 Sb. i v příloze č. 1 nařízení 304/2014 zvedá tarify rovnou o 9 % a u těchto nejnižších stupnic mluví o průměrném navýšení 2 577 korun měsíčně.

Jenže čísla z důvodové zprávy ukazují jiný obrázek. Před valorizací klesalo 66 ze 192 tarifů v základní stupnici pod minimální mzdu 22 400 korun, po zvýšení pod ní stále zůstává 52 tarifů. Vláda tedy částí devítiprocentního růstu jen tahá tabulky z podlahy, kterou sama dřív nechala propadnout, a ne že by plošně rozdávala zlaté padáky.

Za těmito procenty stojí konkrétní výplatní páska uklízečky ve školní jídelně nebo na chodbě okresního úřadu. Ministerstvo práce a sociálních věcí řadí mezi typické profese základní stupnice právě:

• uklízečky a údržbáře,
• nepedagogické pracovníky ve školách,
• pracovníky v kultuře a dalších příspěvkových organizacích.

Modelový nárůst 2 577 korun měsíčně v roce, kdy inflace necelé dvě procenta jen lehce ukusují kupní sílu, představuje pro takovou domácnost citelnou úlevu. Současně ale „sociální“ přilepšení v této výši stojí veřejné rozpočty podle důvodové zprávy 16,9 miliardy korun, v politicky komunikovaném širším pojetí až 27 až 28 miliard, a redakce připomíná, že každý takový krok prohlubuje rozpočtové dilema.

Účet navíc neplatí jen stát. Devítiprocentní tabulky v příloze č. 1 nařízení 341/2017 používají i obce a kraje pro své úředníky, nepedagogy, zaměstnance v kultuře nebo pracovníky sociálních služeb. Vláda sice od 1. ledna 2026 zvyšuje podíly obcí a krajů na sdílených daních RUD na 25,93 %, respektive 10,23 % podle zákona č. 243/2000 Sb. o rozpočtovém určení daní, což odborné odhady převádějí na zhruba 32 miliard navíc pro samosprávy. Starostové tak současně křičí, že na platy nemají, a zároveň inkasují vyšší daňové podíly – a spor o „rozmařilost“ se tím posouvá z Prahy i na radnice.

Na papíře tedy vláda opravdu rozhazuje nad inflaci, ve skutečnosti ale jen stahuje podstřelené tarify směrem k zákonné minimální mzdě pro profese, které většina veřejnosti potkává denně. A právě tyto lidi mnozí Češi stále házejí do jednoho pytle „státních darmožroutů“, což otevírá prostor pro nejcitlivější část celé debaty.

Mýtus „státních darmožroutů“ a kdo opravdu bere víc

Ve veřejné debatě často dominují obrazy anonymního „úředníka z Prahy“, který sedí na židli a bere nezasloužené peníze. Nařízení 16/2026 Sb. ale míří s devítiprocentním růstem hlavně na přílohu č. 1 nařízení 341/2017 – tedy na uklízečky, knihovníky, nepedagogické pracovníky škol, zaměstnance kulturáků a obecních příspěvkových organizací, jejichž tarify dosud v desítkách případů padaly pod minimální mzdu 22 400 korun. Devítiprocentní růst tu proto neznamená jackpot, ale spíš dotahuje platy k tomu, co zákon už dnes vyžaduje. Titulková nálepka „rozhazování pro státní darmožrouty“ tak stojí na velmi pohodlném stereotypu.

Stejně zkresleně působí představa, že vláda rozhazuje hlavně na „bílé pláště“. Lékaři v příloze č. 3 nařízení 341/2017 sice od 1. dubna dostanou přidáno, ale jen o 2 %, průměrně 2 858 korun měsíčně. Nelékaři a sociální pracovníci v příloze č. 2 berou 5 % navíc a průměrně 1 685 korun, zatímco skutečný devítiprocentní skok leží právě u nejnižších tabulek základní stupnice. Hlavní „výherce“ tedy netvoří privilegovaní vysoce placení specialisté, ale roky přehlížené nízkopříjmové profese v regionech.

Celý obraz proto vypadá jinak, než jak ho sugeruje samotný schodek 310 miliard a politické výkřiky o rozhazování. Vláda v roce, kdy NRR označuje rozpočet za rozporný se zákonem o rozpočtové odpovědnosti, opravdu posouvá výdaje výše a přidává další miliardy k už tak napjatým výdajovým rámcům. Zároveň ale napravuje propad nejnižších tarifů, který sama léta ignorovala, takže teď musí sáhnout k razantnímu skoku místo postupné, předvídatelné politiky platů.

Po všech těch číslech považuje redakce za fér říct, že vláda s rozpočtem hazarduje – hlavně proto, že dlouhé roky nechala desetitisíce českých uklízeček, knihovníků a pracovníků kulturáků na platech, které dnes sotva dohánějí zákonnou minimální mzdu. Jestli u takového obrazu použije čtenář slovo „rozhazování“, nebo spíš „opožděná oprava křivd“, už záleží víc na jeho vlastních hodnotách než na jedné dubnové tabulce, kterou vláda nazývá „přidáním od jara“.

Článek Vláda rozhazuje, kde se dá. Na jaře přidá státním zaměstnancům, přitom by měla šetřit se nejdříve objevil na Kontext24.

164 korun navíc. A desítky miliard na účtu státu

Představte si dědu s průměrným starobním důchodem 21 839 korun. V lednu vytáhne složenky a zjistí, že mu stát přidá částku, která pokryje dvě cesty do lékárny. Na papíře to vypadá hezky, ale v rozpočtu se mezitím hýbou čísla, která se budou splácet celé dekády.

Průměrná penze po lednové valorizaci skutečně dosahuje 21 839 korun měsíčně, jak uvádí materiály Ministerstva práce a sociálních věcí. Vláda navíc slibuje, že vrátí valorizaci k polovině růstu reálných mezd. V peněžence takového důchodce to znamená asi 164 korun měsíčně navíc, v rozpočtu ale zhruba 30 miliard korun ročně navíc na mandatorních výdajích.

Za 164 korun měsíčně tedy všichni společně kupujeme desítky miliard nového dluhu, které mladší generace poznají na daních a dostupnosti služeb. Na drobné v peněžence jednoho člověka se skládá celá ekonomika budoucích let.

Mechanismus valorizace přitom zní neškodně. Zákon o důchodovém pojištění říká, že stát zvyšuje penze o plnou inflaci, kterou reálně pociťují důchodci, a o jednu třetinu růstu reálných mezd, tedy příjmů očištěných o inflaci. Původně systém počítal s polovinou růstu mezd, k čemuž se vláda nyní chce vrátit. Interní model redakce na průměrné penzi 21 839 korun ukazuje rozdíl právě kolem 164 korun měsíčně, který vychází z dat ČSÚ a z mechaniky popsané v podkladech MPSV.

Oficiální tabulky MPSV ani ČSÚ tuto konkrétní částku neuvádějí, ale Asociace samostatných odborů mluví o tom, že návrat k polovině růstu mezd zvedne dlouhodobé roční výdaje asi o 30 miliard. Z drobných v peněžence důchodce se tak stává obří účet, který se schová do nenápadné kolonky mandatorních výdajů.

Politici mezitím slaví strop důchodového věku 65 let jako úlevu pro mladší ročníky. Diskuse na sítích ukazují, jak si čtyřicátníci oddechují, že „ještě půjdou do penze včas“, jenže demografie je neúprosná. Lidé ve věku 65 a více let už dnes tvoří 20,7 % populace, tedy víc než pětinu obyvatel Česka, a demografové čekají růst až ke třetině kolem poloviny století.

Firmy zároveň opakovaně hlásí, že nedostatek pracovníků patří mezi největší překážky podnikání. Za drobné navíc dnešním penzistům tak platíme nejen rostoucím dluhem, ale i budoucím nedostatkem lidí v práci. A to je teprve první část účtu, který vláda právě rozdává.

Balík za 127 miliard a mandatorní mina v zákonech

Když vláda mluví o „pomoci seniorům“, ve skutečnosti otevírá balík až za 127 miliard korun ročně. Nejde o jednorázový bonus, ale o změnu pravidel, která veřejné finance zatíží každý rok znovu.

Souhrn návrhů, který cituje Asociace samostatných odborů z materiálů MPSV, připisuje přibližně:

• asi 30 miliard ročně návratu k polovině růstu mezd ve valorizaci,
• 0,8 až 0,9 % HDP snížení a zastropování důchodového věku,
• zhruba 17 miliard ročně zvýhodnění pracujících penzistů a kolem 3 miliard věkovým příplatkům.

Tyto peníze mají charakter mandatorních výdajů, tedy položek, které stát musí platit ze zákona každý rok. Jakmile jednou vstoupí do zákonů, prakticky se nedají bezbolestně seškrtat. Politika se do této zóny obvykle pouští jen velmi opatrně, protože každá změna znamená buď vyšší daně, nebo dlouhodobý strukturální schodek.

Zákon o rozpočtové odpovědnosti z roku 2017 proto zavedl brzdu, kterou politici rádi připomínají jen na papíře. Rozpočtová strategie Ministerstva financí pro roky 2025 až 2027 stanovuje pro rok 2026 maximální strukturální schodek na 1,75 % HDP a z tohoto limitu odvozuje výdajové stropy.

Národní rozpočtová rada z tohoto rámce vyvozuje, že schodek státního rozpočtu by se měl pohybovat kolem 247 miliard korun. Vláda však i přesto schválila deficit 310 miliard, který ekonomové i rada označují za rozpor se zákonem. Každá nová koruna mandatorního výdaje tak vládu tlačí k volbě mezi vyššími daněmi a dalším ohýbáním vlastních rozpočtových pravidel.

To všechno se navíc okamžitě promítá do ceny, za kterou si stát půjčuje. A právě tady se dnešní politika láme s budoucí realitou.

Drahý dluh, zrychlená legislativa a skrytá cena štědrosti

Trhy už tenhle spor neřeší v politických prohlášeních, ale v číslech. Výnos desetiletého českého státního dluhopisu se v polovině února 2026 drží kolem 4,25 %. Pro srovnání, Španělsko ve stejné době platí na desetiletém dluhu zhruba 3,17 % a Řecko kolem 3,3 až 3,5 %, přesto obě země nesou násobně vyšší dluh v poměru k HDP.

Český dluh vládních institucí se přitom v prvním čtvrtletí 2025 pohybuje jen na úrovni 43,4 % HDP. Investoři proto nereagují jen na samotnou výši dluhu, ale hlavně na trend a na ochotu vlády vršit strukturální schodky. Podobně jako banka zdraží hypotéku rodině, která si k rostoucím dluhům přidává další pravidelné splátky.

Do toho všeho vláda šlape na legislativní plyn. Podle zjištění redakce ministr práce Aleš Juchelka 30. ledna požádal, aby nová důchodová novela prošla podle článku 76 Legislativních pravidel vlády. Tento článek předsedovi Legislativní rady umožňuje zkrátit nebo úplně vypnout standardní připomínkové řízení i hodnocení dopadů regulace.

O částkách v řádu desítek miliard a o stropech důchodového věku se tak rozhoduje prakticky za zavřenými dveřmi. Zatímco podrobnosti nejsou v paragrafovém znění, konkrétní bonusy už běží. V říjnu 2025 využilo slevu 6,5 % na sociálním pojištění celkem 145 600 pracujících důchodců. V průměru si přilepšili o 2 557 korun měsíčně a za deset měsíců roku 2025 ušetřili na odvodech 3,56 miliardy korun.

Souhrn návrhů, na který se odvolává Asociace samostatných odborů, navíc počítá s obnovením zvýšení procentní výměry důchodu o 1,5 % vyměřovacího základu za každý další rok práce při současném zachování slevy na odvodech. Veřejné finance má tato kombinace stát zhruba 17 miliard ročně.

Když mistr ve fabrice marně shání mladé a opírá se o pracující penzisty, jejich příplatky a daňové úlevy plní politický slib štědrosti. Zároveň ale nafukují celkový účet, který vláda prezentuje, jako kdyby měl dopad už příští rok. Jenže právě u termínů se objevuje další háček.

Termíny tancují, účet zůstává. A dnešní třicátníci čekají

Kdo sleduje zprávy jen v titulcích, může mít pocit, že důchodová revoluce už stojí za dveřmi. V televizním rozhovoru mluvil Andrej Babiš o tom, že změny ve valorizaci a důchodovém věku začnou platit od roku 2027. Ministr Aleš Juchelka pak 28. ledna 2026 v jiném rozhovoru uvedl, že nová důchodová novela „by mohla platit od příštího roku“, a v dalších médiích padaly i termíny typu září 2026.

Každé podobné datum buduje dojem rychlé a jisté pomoci, přestože legislativa i finance zatím vypadají mnohem mlhavěji.

V materiálech ministerstva k 24. únoru 2026 nacházíme jen pokračování už schválené reformy podle zákona č. 417/2024 Sb., s účinnostmi rozloženými mezi roky 2025 až 2027. Nenachází se tam však konkrétní paragrafové znění nové „Juchelkovy“ novely s jasně stanoveným datem účinnosti. Jediné pevné datum, které v příběhu těchto slibů zatím drží, je 28. leden 2026, tedy den, kdy ministr balík změn veřejně oznámil.

Všechno ostatní je zatím politický marketing, který předbíhá konkrétní paragrafy a zároveň odsouvá otázku, jak dlouho stát podobnou štědrost vlastně ufinancuje. Dlouhý horizont přitom nevymýšlejí „alarmisté“, ale samotné oficiální projekce.

Národní rozpočtová rada ve svých zprávách o dlouhodobé udržitelnosti odhaduje, že i bez nových dárků mohou výdaje na důchody kolem let 2060 až 2061 vystoupat na zhruba 13 až 14 % HDP. Za těmito procenty stojí konkrétní lidé: dnešní třicetiletá zdravotní sestra, čtyřicetiletý skladník nebo učitelka na druhém stupni. Ti všichni dnes platí penze současným seniorům a zároveň si mají tvořit rezervu na vlastní stáří.

Když vláda rozdává desítky miliard v přídavcích a úlevách, ale nechává stranou jasný plán, kdo a z čeho zaplatí důchody těchto generací, přesouvá politický zisk dneška na účet budoucnosti. A právě odpověď na tuto otázku rozhodne, jak moc vděčně se jednou budou tvářit na svých složenkách dnešní třicátníci a čtyřicátníci.

Článek Štědrá vláda na důchodcích nešetří. Chce jim nadělit desítky miliard, co bude dál politiky nezajímá se nejdříve objevil na Kontext24.